Nikdo si nepovšiml kovového odlesku, který vyvolaly poslední zbytky paprsků Slunce, hovícího si klidně za obzorem na rusých vlasech správcové Aleny. Byly vtěsnány do bývalé střílny v zadním traktu hostince U Studny a světle zelené oči probodávaly zšeřelou krajinu, hledajíce osamělé jezdce.

Obzor se uzavíral, světla rychle ubývalo a tři malé tečky mizely u prvních stromů řídkého lesíka za městem. Dál nemělo smysl zůstávat na vartě. Alena se pomalu otočila a zhluboka dýchala, aby překonala pocit strachu z výšky.

Celou dobu stála na jediném trámu pod střílnou a teď po něm musela opatrně přejít až k navazující rohové zdi, kde stála kůlna a na ní nepříliš pevný žebřík.

Našlapovala statečně a pravou rukou se přidržovala zdi, raději se vůbec nedívala dolů, i když tušila přítomnost pacholka, šklebícího se do tmy ve dvoře. Věděla, že má radost z jejích rozpaků a tušila, kam se dívá, ale musela to vydržet.

Dole mu dá niklák, aby ji nechal na pokoji, ještě kousek a byla u žebříku. Začala slézat, ale lem suknice se zadrhl na horní příčce, musela zase nahoru a přitom si nevšimla, že se vetřelec přiblížil.

Chytil ji zezadu do náruče a zacpal ústa špinavým hadrem. Funěl jako divoký kanec a stejně tak páchnul ze svých nikdy nemytých úst. Aleně se chtělo zvracet, ale vší silou se bránila, kopala kolem sebe a škrábala do strupovitého obličeje.

Rozdírala mu nehty kůži, ale jeho to ještě více popouzelo, držel ji za nohu a špinavou rukou sahal pod sukní. Pokoušel se na ni nalehnout a dvakrát se jí ho podařilo odkopnout.

Potřetí však zaútočil zvířecí silou, která je dána duchem chudým.

Když ho ucítila v sobě, vedraly se jí do očí slzy bezmoci.

Náhle se vzepjal jako kůň. Zoufalství a rezignaci vystřídal úžas, když se svalil vedle ní. Zasténal a zůstal na zemi. Nad ním stála děvečka Francina, v ruce ještě třímala dřevěnou násadu, kterou ho praštila. Najednou jakoby se vzpamatovala, odhodila ji na zem a utekla dovnitř.

Alena se rychle vymotala z bezvládného sevření a nakopla ho v rozhaleném rozkroku, až v mdlobách zasténal. Dostala strach a zamířila směrem, kde zmizela děvečka, ale v trávě uviděla dřevo, které Francina upustila.

Chvilku zaváhala, ale jenom na okamžik. Rozhlédla se okolo, zvedla násadu a rychle ho udeřila za krkem, tak, jak se to dělá králíkům a jiné havěti.

Rozhlédla se ještě jednou, vstrčila násadu do kůlny a náhle se jí zatočila hlava. Dovrávorala ke zdi, kde se vyzvracela. Naštěstí začínalo drobně pršet, déšť zesiloval a smýval bídu a pachuť zkaženého dne.

Vkleče nastavila obličej proudům očistné vody, která ji bičovala do tváří a po vlasech stékala do trávy. Po chvíli mohutný déšť zcela skryl všechny stopy a slehlá tráva studila a čvachtala jako bažina, v níž se utopí vše živé.

Alena pomalu vstala a zahalila se do rozervaných šatů.

Musela projít přes kuchyň, kde Francina stála u velkého kameninového hrnce a míchala cosi naběračkou. Tvářila se, že je zabrána do práce, ale roztřesené ruce ji prozradily. Kradmo pohlédla na Alenu a ihned sklopila oči.

Alena nahmatala drobné přichystané pro něj, za to, že ji pustil ke střílně. Podávala je rovněž nepevnou rukou.

Francina napřed dělala, že nevidí a pak se rozplakala.

„Zabije mě, paní....“

„Nezabije, je mrtvý,“ řekla dutě Alena. „Nic nevíš, asi spadl.“

Vzala její dlaň, dala na ni peníze a odešla. Zůstala po ní jen kaluž dešťové vody na dřevěné podlaze, ta se však brzy vsákne, stejně jako krev do mokré hlíny.

„Mrtvý,“ opakovala Francina fascinovaně a usmála se. „Hnusná svině, mrtvý,“ řekla si pro sebe a schovala peníze pod suknici.

Alena se vytratila bočním vchodem a zdaleka obešla stráže, čekající na ty, co teď moknou kdesi v lesíku. Byli také mokří, i když se schovávali pod přístřeškem hostince. Voda šplíchala, odrážela se od dláždění a po cestě tekla proudem.

Brodila se jím, voda nad kotníky jí rozmáčela střevíce, sňala je a šla dál bosky. Než došla k domu své paní, byla jako rusalka, která netančí u lesní tůně, ale naopak v ní právě utonula.

Jakmile vešla do domu, klesla na dlažbu a drkotala zuby. Byla přenesena do pokoje, služky jí svlékly a utřely, pak jí pomohly do peřin. Když přišla paní, vzdálily se a klevetily za dveřmi o tom, že to správcová jistě odstoná.

„Aleno, co se stalo, cos viděla?“ tázala se paní zprvu přísně, ale pak přisedla na lože a poslouchala.

„Hnusná pakáž!“ řekla vztekle, když Alena domluvila. „Ještě, že pošel, parchant prašivý. Nechala bych ho pověsit!“

„Doneste horké víno, co tady žvaníte,“ utrhla se na sloužící a vyběhla po schodech do pokoje. Sama si nalila z konvice a usedla do francouzské pohovky. Tušila, že dnes nezamhouří oka, ale nemohla nic dělat.

Alespoň ne hned. Nemělo smysl hledat Jana a jeho dva kumpány někde po lesích, když leje jako z konve a vypadá to, že hned tak nepřestane. A i kdyby je našla, co teď s nimi? V noci stejně na Kolštejn nepojedou.

Errata:

30.05.2021 15:35