Vítej, návštěvníku!

Zkusil prostrčit prsty škvírami mezi prkny a málem nahmatal petlici, když za rohem téměř neznatelně zapraskala větvička. Mohlo to být cokoliv, ale léta vypěstovaný pud Jana varoval.

Ucítil tlukot srdce až v krku a cítil, jak se mu krev nahrnula do hlavy. Věděl, že nesmí nahlas oddychovat, aby se neprozradil, cítil, že se dusí strachy. Rychle vyndal prsty ze škvíry a otočil se obličejem ven, aby viděl příchozího.

V ruce sevřel rukojeť dýky právě ve chvíli, kdy se objevila temná postava na rohu hrazení. Jan se nerozmýšlel a skočil. Musel být rychlejší, aby přežil a také, aby ten druhý nestačil vystřelit.

Váleli se po zemi tiše, ale urputně. Neznámému se podařilo vykroutit Janovi dýku, teď ležela někde ve tmě na zemi.

Jan mu kopl kolenem do břicha, ale protivník uhnul a chytil ho za krk. Měl silné sevření, Jan pomalu přestával dýchat, když ho jednou rukou pustil a sáhl si k opasku pro nůž.

To byla poslední šance, Jan nahmátl hlínu a vymrštil ruku k jeho obličeji a nacpal mu hlínu do očí. Stisk na chvilinku polevil a Jan znovu nabral hlínu a cpal ji soupeři do obličeje.

Potřetí konečně nahmatal kámen. Uhodil jednou, pak podruhé, to už se ten druhý válel vedle Jana na zemi. Jan nepřestával, bušil do hlavy, po níž stékaly praménky krve.

Konečně přestal.

Tělo vedle něj bezvládně leželo. Jan ležel taky a těžce oddychoval.

Už nemohl.

Na chvíli zavřel oči, chtělo se mu spát a možná, že na vteřinu i usnul. Vzápětí si uvědomil, kde je a obrátil se těžce na břicho, pak na všechny čtyři a rozhlédl se kolem sebe.

Hlava se mu točila a příšerně bolela. Nedaleko bezvládného těla v uniformě se válela jeho dýka. Vzal ji a zastrčil do pochvy. Opřel se o zeď a snažil se uklidnit.

Ten člověk musel odněkud přijít.

Šel pomalu podél zdi a přidržoval se. Na rohu zůstal stát a opatrně se vyklonil. Hlavní brána byla z poloviny otevřená, ze dvora bylo slyšet opilecké blábolení. Jan se pustil zdi a poodešel do tmy, aby viděl dovnitř.

Několik opilých vojáků polehávalo na dvoře, kde byla rozprostřena sláma. Matyáše nikde neviděl, ani když přišel blíž. Vrátil se k mrtvole a odtáhl ji do křoví.

Pak z ní s obtížemi svlékl červený kabátec a vrátil se k vratům a čekal. Hlahol pomalu ustával, vojáci, rozházení na slámě pomalu usínali, ale vždy se našel někdo, kdo nespal a křiknul do tmy nějakou nadávku.

Jan dostal strach, že by mohli zavřít bránu a přisunul se blíž. Těsně za vraty byl stín. Dvůr osvětlovaly tři louče, bylo s podivem, že zatím nedošlo k požáru. Nenápadně se protáhl vraty. Musel se rychle rozhodnout, kam dál.

Vlevo stál vůz s plachtou, Jan se skrčil pod něj a čekal. Stále někdo hlomozil a Jan nemohl z úkrytu. Navíc nevěděl kam. Když už zcela vyčerpaný ztrácel naději, pomohla mu náhoda.

„Hej, ty,“ ozval se silný hlas odněkud zprostředka. Něco žuchlo a pak jako by někdo válel sudy, načež se ozvalo zakňučení, skoro jako od psa. „Chrápeš si a šlechtic ti v zajetí zmírá žízní! Dones mu napít! Jestli do rána zhebne, vlastnoručně tě pověsím na nejbližším stromě, zatracený cháme!“

Mladý voják dostal od důstojníka v rozepnuté uniformě řádný kopanec. To bylo přesně to žuchnutí, které se ozvalo před chvílí. Voják opět zakňučel. Když důstojník mladíka jak se patří nakopal, říhnul si, že měl Jan co dělat, aby se nepozvracel.

Voják zvracel doopravdy. Doklopýtal s plechovým korbelem až k vozu, chytil se kola a hlasitě dávil. Odporný zápach opět zvednul Janovi žaludek, ale držel se statečně.

Pak konečně pochopil.

Voják odhrnul plachtu a vlezl do vozu, kde něco blábolil a pak se přidušeně ozval Matyáš:

„To je dost, bando zlodějská, budu si na vás stěžovat!“

Pak několik loků z korbele.

„Co mi to dáváš na hubu, prase!“ Něco plesklo, voják dal zřejmě Matyášovi políček a nasadil roubík. Poté se vysoukal z vozu, tedy spíš vypadl a odpotácel se na slámu. Jan potichu a opatrně rozřízl plachtu na své straně a nenápadně vsunul dovnitř hlavu i ruce.

„Buď zticha, to jsem já,“ zašeptal a Matyáš kývl hlavou. Jan přeřezal pouta a roubík.

„Můžeš se hýbat?“ zeptal se zajatce.

Matyáš promnul zdřevěnělé dlaně a pohnul nohama. Moc to nešlo. Tiše rozhýbával zdřevěnělé končetiny, pak se otočil na čtyři a Jan mu pomohl dírou ven. Plachta se protrhla, ale opilci to vůbec nezaregistrovali. Jan s Matyášem se opatrně protáhli ven a rychle šli ke koním.

„Chci svého koně, Jene,“ blábolil Matyáš.

„Tak si tam zajdi, já pro tebe ale už podruhé nepůjdu,“ odpověděl Jan a s obtížemi se vysoukal do sedla. Matyáš měl podobný problém, ale nakonec se mu to podařilo.

„Kam pojedeme, Jene?“

„Uvidíš, nejspíš do lesa,“ řekl Jan a potichu vyjel k brodu.

Errata:

30.05.2021 15:35