„Musíme utéct, drahý Jene, ty i já jsme ve velikém nebezpečí. Hlavně tady. Musíme někam daleko, nejlépe na Moravu, tam to přece dobře znáš. Mám něco do začátku, ty máš někde dobře schovaný poklad a tak můžeme být šťastní až do smrti. Já se ráda stanu paní z Katova a ty vyženíš hraběcí korunku, neříkej, žes o tom ještě nepřemýšlel.“

Jan se málem zadusil pivem, vyprskl a kašlal, že ho musela Josefina jak se patří bouchnout do zad. Že byla silná žena, přešel Jan z kašle na sípání a připadal si jako v posledním tažení.

Použití hrubé síly vůči milenci Josefině nijak nebránilo pokračovat v načatém monologu a tak se sípající muž dovídal další propletence, které by jistě nikdo jiný tak dobře nepromyslel.

„Dokonce by bylo lepší přijmout společně nějaké jiné, ne tak známé jméno, například to tvé Moravské, jak to bylo, Jene?“

„Na Hodorfu,“ odpověděl Jan neochotně.

„Hodorf, kde to je? Nikdy jsem o tom neslyšela.“

„Je to taková starší usedlost vysoko v horách, schovaná v hustých moravských hvozdech.“

„Snad jsi to neprodal?“

„Ne, jen zastavil místnímu Židovi, půjčil mi nějaké peníze na cestu. Dluh je splatný do příští zimy.“

„To stihneme, ta půjčka se mi zdá poněkud levná. Jak to, že ti půjčil na půldruhého roku? Spíš by měl spěchat, aby mu tvůj majetek propadl, ne? Na to znám Židy dost dobře a tohle se mi Jene příliš nepozdává.“

Jan samozřejmě věděl, že ani ten nejchudší Žid netouží po polozbořené tvrzi s několika zarostlými políčky, na nichž rostly nanejvýš bodláky, a s chudými pastvinami pro dvě až tři hubené kravky.

Taky si dobře pamatoval, za jakých podmínek smlouvu podepisovali. Na rozdíl od skutečného stavu svého zchudlého panství, tohle bylo věrohodné.

„Trošku jsem ho přitlačil, víš, jak se na ně musí,“ řekl Jan popravdě a zamlčel, že ho před tím několikrát přepadl a okradl se svými kamarády a chudák smlouvu podepsal spíš s vidinou klidu na cestách za obchodem.

Dlužno dodat, že si neoddychl sám a dokonce od vrchnosti dostal úlevu na placení daní, neboť svým odjezdem výrazně přispěl k bezpečnosti v okolních hvozdech. Pan Jan byl v okolí velmi neoblíben, snad s výjimkou ctnostných manželek měšťanů, pro něž představoval vítané dobrodružství.

Zatímco muži jezdili v houfu a s ručnicemi po lese, Jan s kamarády plenil jejich lože, spižírny a stáje strategicky. Získal-li srdce ženy, pak s ním získal nezřídka i přístup k majetku manžela, který se nestačil divit. Proto vznikaly a dodnes se v kraji vypráví zkazky o tom, kterak zločinci vtrhli do domu, ženu znásilnili a majetek pobrali. To byly oficiální verze – pro ženy i muže.

Ženy je vyprávěly, protože se nemohly přiznat k hanebnému činu (ač po něm rády omdlévaly, když vše barvitě líčily svým družkám).

Muži pak z podobného důvodu, nemohli přece přiznat, jak je chlípník převezl. A to ještě za odjíždějícími často cupital koník, či telátko. Také omdlévali, ale studem.

„Aha, takže když jsi ho přitlačil, ještě rád ti majetek vydá,“ pokračovala komtesa, aniž by si všímala partnerova rozpoložení. Jan se opatrně nadechnul a pokusil se z toho vykroutit:

„To jistě, ale uvaž, drahá Josefino, tvrz Hodorf možná nebude plnit tvé moderní požadavky ohledně bydlení. Jsi zvyklá na lepší a tohle asi nebude to pravé.“

„Ale drahoušku, s tím si poradíme. Necháme tvrz přestavět. Poloha uprostřed lesů a na kopci je výhodná, tam nás nikdo hledat nebude a prostředky k přestavbě přece máme. Navíc se budeš věnovat správě panství, jak se sluší na šlechtice a jistě budeme brzy prosperovat.“

„Jistě, nikdo by to neřekl lépe,“ odpověděl Jan. Jednak se mu nechtělo hádat a také ho napadlo, že až Josefina uvidí plesnivé obydlí, ještě ráda se vrátí sem, do Vlkova Týna a na něj rychle zapomene.

Errata:

30.05.2021 15:35