Vítej, návštěvníku!

„Kdyby nás teď přepadli, tak se rovnou vzdám, už nemohu,“ zašeptal Jan sklesle.

Matyáš jen pokýval hlavou a pokusil se měkce našlapovat. Namazané dveře se bezhlučně otevřely a oba vpluli do své někdejší ložnice. Právě, když se chystali otevřít dveře na pavlač, ozvaly se šouravé kroky na dřevěné podestě. Všude jinde byl klid.

„Hostinský,“ zašeptal Matyáš a oba se ukryli za dveře.

V tu chvíli se otevřely a staroch s lampou vešel dovnitř.

Jako už mnohokrát, nacvičeným pohybem ho chytili a Jan mu zacpal ústa. Na krk přitlačil špičku dýky a zavrčel: „Jestli zařveš, je konec, rozumíš?“

Hostinský přisvědčil očima a Jan uvolnil sevření.

„Pánové, nemohu za to, nedalo se nic dělat,“ skuhral a spínal ruce jako v posledním tažení. „Svázali mi dceru a řekli, že s ní udělají, co se jim zlíbí, prostě nás přepadli a bylo jich mnoho.“

„Víš, kdo to byl?“ zeptal se Matyáš.

„Ne, ale určitě přijeli odněkud z Bavorska, podle řeči.“

„Sebrali a odvezli všechno?“

„Ne, pane, vozy zde nechali, v noci by se jim jelo zle. Mají vyjet za kuropění za nimi. Jsou na dvoře a kočí ve stodole.“

„Kočí od nás?“ ožil Jan.

„Jen jeden, pane. Takový mladý a urostlý, myslím, že mu něco slíbili, protože se domlouvali. Má takový přátelský kukuč, dost mě to překvapilo,“ skuhral staroch a Jan s Matyášem se na sebe podívali. Nebylo pochyb, že jde o Matěje.

„Jdeme do stodoly. A běda ti, jestli jsi lhal,“ obořil se Jan na starocha a špičkou dýky ho šimral na zádech. Staroch si povzdechl a pomalu se belhal ze schodů.

Stodola byla téměř prázdná a ve svitu jediné lampy stíněné pláštěm se vynořil malý ostrůvek se slámou hned u stěny, na němž se krčili čtyři spáči. Jen jeden byl vzhůru, ten s přátelským kukučem. Možná ho tížilo svědomí.

Než stačil hlesnout, přiskočil Matyáš a dal mu pěstí.

„To máš závdavek, zmetku,“ sykl a přidal kopanec, načež vytáhl kord, protože se začali probouzet ostatní.

„Tady ne, pánové!“ zaječel starý hostinský, zatímco jeden z chlapů popadl žebřík a pokusil se jej hodit Janovi na hlavu. Jan byl však rychlejší a bodl ho do břicha.

Jak se kácel, pověsil se Matyáš na žebřík, který ještě třímal v rukou a s jeho pomocí povalil na zem další dva. Matěj skočil do rohu a chystal se k útěku, ale Jan jej znovu kopnutím srazil k zemi.

Chlap s probodnutým břichem sténal na zemi a dva jeho druzi se třásli vyjeveně u zdi. Jan přistoupil blíž a jednomu z nich přiložil špičku kordu na hrdlo a zeptal se: „Budeš hodný, zmetku?“

Ten mírně přisvědčil, ve strachu, aby mu čepel nepronikla skrz krk. Druhý rovněž kýval hlavou na souhlas, jen Matěj s otlučeným obličejem se nijak neprojevoval.

„Toho pověsíme na Hodorfu, na staré lípě,“ obrátil se Jan na Matyáše a krutě se zasmál. „A teď zapřáhněte vozy a kočár. Jestli se někdo o něco pokusí, zabiju ho.“

„A co s tím na zemi?“ obrátil se hostinský k umírajícímu.

„Někam ho zahrabej, beztak už dodýchal,“ řekl Matyáš. „Jestlipak ti nenechali něco stříbra za přátelskou službu?“

„Kdepak by mě něco dávali, pánové,“ bránil se staroch, ale bylo vidět, že lže.

„A kdepak máš tu dceru, co? Nebo sis ji snad vymyslel?“ tázal se Jan tvrdě.

„Pánové nebudou věřit, oni byli tak krutí...“ skuhral, zatímco mu Matyáš přiložil nůž na krk.

„Tohle znáš?“

„Já, dostal jsem měšec, ani nevím, kolik tam je, opravdu,“ skuhral dál, zatímco mu Jan sáhl pod kabát a nahmatal objemný vak.

„My si to už přepočítáme,“ usmál se a vyšel ze stodoly. Tři stíny pilně zapřahaly. Blížilo se rozednění a nebylo času nazbyt. „Tak kde je ta dcera?“

„Pánové, vzali jste si všechno, nechte ji prosím na pokoji,“ pokusil se hostinský o protest.

„Zavolej na ni, ať přijde k nám a donese zásoby jídla a pití. A my pak uvážíme, jestli ji pustíme, nebo pojede s námi.“

„Všechno zařídím, spolehněte se,“ klepal se, a jakmile ho netlačila ostrá čepel na krku, ostýchavě se rozběhl k domu. Matyáš šel pomalu za ním a tak se zanedlouho octl v prostorné kuchyni, kde zrovna staroch potichu hovořil se svou ženou. Jakási mladice, ale trochu při těle vázala do ošatky bochníky chleba.

„Kde máš spíž?“ zeptal se ostře Matyáš a zatímco starší žena pokynula k nenápadným dřevěným dvířkám za sebou, ochutnával slaninu, nakrájenou na stole.

„To taky přibal,“ ukázal na prkénko a vlezl do spíže.

Tolik jídla dlouho neviděl, hned si cpal do úst a ukazoval, co mají zabalit. Když se lehce nasytil, vyšel ven a vyběhl po schůdkách do patra nad kuchyní. Vcelku slušně zařízené dvě místnosti byly ještě celé rozházené, zřejmě po nezvané návštěvě.

Matyáš vše zběžně prohledal, ale nenalezl nic, co by stálo za odvezení. Sešel tedy dolů, kde zrovna hostinský se ženou a dcerou nosili mlčky potraviny do jednoho z vozů.

„Zakroj si slaniny, je dobrá,“ obrátil se k Janovi, který vypadal, že usne tak jak je. „Tak co, pojedeš s námi, holubičko?“ obrátil se k dceři hostinského. „Jak ti vlastně říkají?“

„Markéta,“ špitlo děvče a sklopilo zrak.

„Nechte ji prosím, pánové, snažně vás prosím,“ lomila rukama její matka, kleknuvší si před ni.

„Syna nám odvedli na vojnu a mám jenom ji.“

„Tak pojedeš ty,“ ukázal Jan na hostinského. „Vlez dovnitř,“ zavelel a staroch ostýchavě nastoupil do kočáru. Dvůr hostince byl jako po vymření, ostatní se zřejmě schovávali a čekali, co bude. Jeden ze zajatců otevřel bránu a vozy se začaly vytáčet na dřevěné dlažbě.

Pomalu vyjeli ze vrat na silnici, která vedla z Bavor do vnitrozemí a po níž večer přijeli. Jan předjel k prvnímu vozu a poručil zajet na odbočku do prudkého kopce.

Errata:

30.05.2021 15:35