Den byl parný a všichni měli co dělat, ale přece jen to bylo lepší než předešlého dne. V noci se naštěstí alespoň trochu vyspali a to bylo nejdůležitější. Také se postarali o koně, bez nich by daleko nedojeli.

V čase oběda se přiblížili do jakési zapadlé obce v úžlabině mezi dvěma strmými kopci. Neměli tam sice hospodu, ale místní fojt se o ně dobře postaral, hlavně, když viděl, že mají čím zaplatit.

Josefina dokonce udala jedny menší hodiny, za něž si odváželi píci pro koně a čtyři bochníky chleba, sýr, slaninu a víno.

Do večera se podařilo obloukem přes vesnice obejít horní město Jihlavu.

„Morava, konečně,“ zvolal Matyáš a Jan se jen potěšeně rozhlížel podél cesty.

„Sem snad Heinrich nepojede, za tři dny jsme doma a oslavíme náš příjezd,“ žertoval Jan, což vůbec nepochopila Alena, která se celá rozradostnila:

„Konečně budeme mít domov a bezpečí. Už aby to bylo,“ usmívala se šťastně a nechápala nakyslé pohledy své paní, která jen kroutila hlavou a nic neříkala.

Jan i Matyáš dobře věděli proč.

Dalšího dne k večeru došli k Bystřici, následující den těsně minuli Plumlov a poté dojeli konečně k Lipníku. K domovu zbýval jen jeden den a napětí narůstalo. Alena se nezřízeně těšila na nový domov, Josefina se velmi netěšila. Byla zvyklá na pohodlí a představa plesnivé tvrze v horách ji vůbec nelákala.

Jan s Matyášem horečně přemýšleli, jak to zaonačit, aby nedošlo ke katastrofě, až jejich ženy uvidí místo, kde léta živořili, navíc již opuštěné.

„Co ten správce, bude čekat na tom novém panství, až mu řekneme, že jsme bez peněz?“ ptal se chmurně Matyáš a Jan ještě chmurněji odpověděl:

„Budeme ho muset propustit, nebo z něj uděláme zemědělce. Mohl by se svou družinou zorat tu kamenitou louku pod Hodorfem a nasadit brambory. S máslem jsou prý velmi výživné.“

„Co na to tvá choť Jene?“

„To samé, co tvá, akorát se nebude bát to říci nahlas. Asi nám obě utečou, co se dá dělat,“ řekl Jan s jistou nadějí v hlase.

„Sotva jsem se oženil, Jene a už tohle,“ hlesl Matyáš zklamaně.

„Já také, příteli, ale život je těžký. Když utečou, bude to pro všechny lepší.“

„A kam by vlastně měly utíkat, vždyť nemají kam.“

„Taky pravda. Tak nám zůstanou a zasadíme společně brambory. Leda bychom přepadli toho ochlastu na tom novém panství a donutili ho, aby nám to dal zadarmo. Nebo co takhle rovnou ho podříznout?“

„Ale Jene, a co takhle zítra v noci počkat na cestě do Polska. Na Opavu se jistě jezdí stejně jako před rokem.“

„To je nápad, dlouho jsme nebyli v arestu. Teď po svatbě se mi tam chce ještě míň než před tím.“

„Blázne, zanedlouho budeš mluvit jinak. Moravská Brána za námi a katastrofa na obzoru. Nebylo by špatné poslat někoho napřed, ale nikoho takového nemáme. Raději pojedeme pospolu, kdyby nás i zde snad přepadli.“

Za těchto neveselých myšlenek se stočili do údolí řeky Bečvy a podél její lesknoucí se hladiny putovali dál, kde v dálce tmavly hřebeny, pokryté hustými lesy. Někde uprostřed nich ležel Hodorf.

Před Meziříčím se naštěstí cesta dvojila a tak nemuseli obcházet celé město. Jenomže vedla do prudkého kopce a úsek, který by po rovině ujeli za chvilku, trval přes hodinu. Tlačili všichni. Nebe se počalo smrákat a do večera nechybělo mnoho.

Na vrcholu kopce Helštýna Jan zastavil. Ukázal na hřeben severovýchodním směrem a zahlaholil: „Toť náš domov, až na vrcholu v lesích. Vím, že tam je, i když odsud není vidět.“

„Naštěstí,“ dodal tiše Matyáš. Slyšela to jen Alena, která se na něj zlostně podívala.

„Dojdeme tam do setmění, já už se sotva držím na nohou a koně také,“ řekla unaveně Josefina, tušíc nemilé překvapení.

„Počítám dvě hodiny do prudkého kopce, budeme muset všichni zatlačit.“ odvětil Matyáš a raději zmlknul.

„Přenocujme tedy zde,“ uvítal změnu Jan a hned se chystal sesednout z koně.

„Pokud jsou to dvě hodiny, raději pojďme. Nerada bych zbytečně ležela kdesi pod keřem, Jene,“ řekla Josefina tak, že se Jan až zalekl a zůstal v sedle.

„Jedeme,“ křikla na ostatní a Jan s Matyášem se po sobě jen podívali.

Rozjeli se z mírného vršku a opět jeli po rovině. Poté se silnice začala zvedat a po levé straně se objevil statek. Jan popojel k bráně a zabouchal.

„Vylez, chachare, potřebujeme se osvěžit,“ houknul na vyděšenou ženu, jejíž hlava se objevila ve dveřích.

„Pán z Hodorfu, to jsou k nám hosti,“ odvětila nevesele a ze dvora se přibelhal obtloustlý muž v záplatovaných hadrech. Také nejevil nadšení, ale zašel do sklepa pro víno a chléb.

„Nezdržíme se dlouho, vezmeme si to s sebou, musíme nahoru. Jak to tam vypadá?“ obrátil se Jan na muže a ten pokrčil rameny.

„Inu pořád stejně, možná tvrz malinko sešla, když ji nikdo neobýval, to se tak stává,“ a šibalsky zamrkal. Josefina si toho povšimla a raději odvrátila zrak.

„Nemáš raději vodu? Nebo je snad po cestě studánka?“

„Je, ale sirná, ďáblův pramen, paní. Raději hodím vědro do studny,“ odvětil v naději, že rychle odjedou. A nezmýlil se, když se všichni napojili, i koně, počali stoupat do kopce. Zatím ještě jeli, ale to se za nedlouho mělo změnit.

Errata:

30.05.2021 15:35