Vítej, návštěvníku!

Sníh zasypal celý kraj. Zima byla snesitelná, nemrzlo příliš a nebe bylo zatažené do tmavošeda. Občas se na zem snesly chuchvalce bílých huňatých vloček, vrstvily se na sebe a tvořily závěje, takže už nebylo poznat, kudy vede cesta a kde v létě zrálo obilí.

Jen řeka ještě nezamrzla, bublala si klidně a nepatřičně jako tmavý pruh v bílém obláčku a spolu s obnaženými kmeny stromů rušila jednobarevnou scenérii.

Rybník pokryl měkký náznak ledu, ale sníh se na něm udržel a tak připomínal velikou úplně rovnou bílou placku.

Začínal večer a v mnohých chalupách svítily blikotavé borové louče, na stole voněla hrachová polévka a někde i kuba. V bohatších chalupách a na statcích měli ryby. V krčmě bylo zavřeno, ale i tak se zde sešlo několik známých, kteří při skrovném osvětlení tiše debatovali.

„Běžte již domů, chlapci. I ty, Matěji, napil ses dosyta a my také máme dnes svátek,“ klepal hostinský na rameno stálému hostu, ramenatému vrchnímu podkonímu ze zámku, který sem přicházel zapíjet jakýsi neznámý stesk.

„Divím se mu, má plat i dobré postavení. Dokonce i hezkou ženu má a stále není spokojen,“ posteskl si Rohan, kovářský mistr nedávno teprve ovdovělý nad svým kumpánem.

„Ba, doma na zámku ho nic neudrží, buď je někde venku, nebo tady,“ přisadil si mlynář Jech. „Pojď, zvedneme ho, ty máš s ním společnou cestu a já ti pomohu, jinak by někde usnul a do rána umrzl.“

„Kdo ví, jestli na to nečeká, nešťastník,“ pravil ještě ve dveřích hostinský a posvítil jim na schody. „Pán Bůh s vámi a potěš i jeho,“ počkal, až sejdou a díval se, jak těžce našlapují ve vysokém sněhu.

Takové bylo jeho povolání. Věděl o kde kom všechno možné, všechny strasti a křivdy se vznášely nad výčepem a kolikrát by si byl přál klid, jenomže jakmile odešli, přemýšlel o všem a mnohé si domyslel, ale nikomu dále nepravil.

Jen své ženě si někdy posteskl a ona pro něj měla vždy vlídná slova, vida, jak se nad cizím neštěstím kolikrát trápí více, než ten, jemuž to náleželo.

Ale dnes ne, dnes byl den sváteční a tedy žena neměla pochopení, jelikož se k nim sjeli příbuzní a chtěli v klidu posedět u sváteční večeře.

Mezitím přátelé z mokré čtvrti přivedli svého kumpána k zámku, kde dnes byla brána otevřená, jelikož nová paní domu rozdávala almužny nejpotřebnějším.

Do zástupu odraných dětí a žen se vmísily tři postavy, z nichž jedna táhla nohy za sebou a ve sněhu zůstávaly nepravidelné koleje jako důkaz, že ne všichni dnes slaví to, co by měli, narození Jezulátka.

Paní sice stáhla obličej, ale reagovala rychle, dva sloužící si přebrali opilce a předávání jablek, ořechů a pečených buchet mohlo pokračovat.

Složili jej na seno ve stáji, kde už mnohokrát vyspával opici a kde dnes zaspí možná i Štědrovečerní večeři v kruhu svých nynějších nejbližších, o kterou možná ani tak moc nestojí. Možná, že ani ti nejbližší o to nestojí a vzpomenou na něj jen krátce.

„Drahá Aleno, jak vidno, dnes budete s námi opět sama a tak přijměte místo vlevo od mé drahé Josefiny,“ děl nonšalantně baron Antonín František a majetnicky uchopil Josefinu za paži a vtlačil ji do polstrované židle.

Ona se při tom blaženě usmívala a vypadalo to, že se nemůže dočkat, až postaršího barona uvítá ve svém loži. Dnes ovšem ne, dnes je večer slavnostní a proto budou sedět u několika chodů večeře.

Nevelký, avšak čistý sál, osvětlený bohatě třemi lustry z obyčejného skla, dva sloužící a bohatá tabule na dvou sražených stolech, u nichž se začali scházet hosté. Několik vyšších úředníků a mezi nimi i leitnant Johannes Mitas z Chorodovitz, vyšňořený do parádní uniformy se zlatými třapci.

Vyzývavě se díval po Aleně, které se již od léta bezostyšně dvořil, když poznal, že její manžel nejeví o ni patřičný zájem a trpělivě čekal, až se upije, nebo snad v opici upadne, případně se utopí v rybníce.

Zatím se ale držel.

Ještě zde stále měla muže, ale možná by byla nejraději, kdyby zmizel za devatero hor a on sám se o to snažil velmi vydatně.

Při prvním chodu ještě Alena myslela na obdarované chudé, kteří vděčně přijímali jablka a ořechy, jako by to byla nějaká vzácnost, zatímco oni se teď nacpávají rybou a posléze, když bylo půstu učiněno zadost, pečenými kuřaty a vepřovou pečení.

Dva hudebníci se činili a Alena v objetí leitnanta poskakovala po nevelkém parketu o mnoho lehčeji, nežli Josefina s postarším pánem domu. Ze slušnosti se ovšem krotili, nebylo radno urazit hostitele.

Josefina se již cítila paní domu a na Jana z Katova, tak vzdáleného v místě i čase už ani nevzpomněla.

Errata:

30.05.2021 15:35