Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynulo několik dní, přišla obleva a Jan byl neklidný, přecházel sem a tam a nikde neměl stání. Na dotazy Matyáše neodpovídal, a když, tak, jen stroze.

Často odcházel hned po ránu a vracel se kolem poledne. Matyáš cítil, že už brzy opustí tento příbytek a budou muset pryč, ale Jan stále nic neříkal.

Až to jednoho dne přišlo.

Jan přiběhl z lesa, vtrhl do srubu a úsporně sděloval: „Musíme do štoly, vezmeme všechno co tam je a pěšky půjdeme do Edelstadtu. U žida koupíme co je třeba, a zmizíme.“

„Táhne sem rota vojáků, Jene?“ zeptal se Matyáš klidně při oblékání, ostatně to nebylo poprvé, co takhle utíkali.

„Rota ne, ale je jich dost. Městská posádka, arcibiskup chce udělat pořádek v tomto zlodějském hnízdě a samozřejmě jde po mně. Jakoby tu nebyli větší hříšníci, Matyáši,“ žehral Jan a Matyáš se usmíval.

Když si vzpomenul, jak jej vítali ve městě hned první den, docela to chápal. Jan měl totiž zvláštní schopnost spřátelit se téměř s každým obyvatelem města či obce kam zrovna přišel, a vzápětí se u všech zadlužit. Tím proti sobě vždy poštval vrchnost a zde tomu nebylo jinak.

Naštěstí měli čas, takže hladce vyzvedli všechny věci z podzemí a vzali nohy na ramena. Prostě odešli po lesní cestě, která obtáčela pahorek prošpikovaný starými štolami skrz naskrz.

Za zátočinou se jim otevřel výhled do překrásného kraje a také mohli sledovat městskou posádku, která se pomalu sunula tam, odkud právě odešli.

„Bylo tady tak hezky, Matyáši. Jednou se sem vrátím a zakoupím se zde, v nějaké menší osadě. Ten kraj mi přirostl k srdci, jako žádný jiný,“ tesknil Jan a Matyáš si myslel své.

Po chvíli došli do města, ale ne jižní branou, jako nedávno Matyáš, ale z opačné strany, kde stály jakési hraniční sloupy a nařízení. Jan vyhledal nízký dům v temné uličce, kam možná nikdy neproniklo slunce.

Vlhkem zčernalá omítka na dálku páchla a na malých dveřích s narezlým zámkem rašil droboučký mech. Žid, který vyšel, vypadal podobně, jako jeho dům a okolí. Byl malý a přihrblý a špinavé vousy mu skákaly nahoru a dolu, jak neustále brebentil.

Matyáš čekal venku, zatímco Jan v temné chodbě chvíli smlouval a vzápětí vyšli oba. Žid zamkl zvetšelé dveře a společně odešli vedlejší uličkou, odkud byl přístup k zadnímu traktu.

Beze slova odemkl a otevřel jen na kousek, aby se vtlačili dovnitř. Ve dvoře byly stáje pro čtyři koně a dva vozy s plachtou se krčily pod přístěnkem.

„Pojď, budeme zapřahat,“ řekl Jan a Matyáš mu pomohl vytlačit první z vozů. Mezi tím nějaký chlapec vyvedl dvě postarší hnědky a vynesl řemení.

Matyáš cítil vzrušení, kolikrát už takto odjížděli. Netrvalo dlouho, chlapec otevřel vrata a oni vyjeli, oba na kozlíku. Jen krátkým mávnutím se rozloučili s pánem domu a Jan to komentoval slovy: „Stejně mě ošidil, držgrešle,“ a nabral směr do Prus.

Město sotva zmizelo za zády a v dálce se ukázala věž kostela. „To je Gluche, trochu se tam porozhlédneme a hned zase odjedeme,“ smál se Jan a Matyáš také.

„Netušil jsem, že se ještě někdy potkáme, Jene.“

„Sám jsi k tomu přispěl a vidíš, máme to vepsané v osudu. Kdepak rodinný život, a už vůbec ne ženy, Matyáši. Těch se vystříháme a uvidíš, do roka a do dne jsme ve svém,“ žertoval Jan.

Projížděli chudou krajinou, kde občas viděli rozježděná pole a zbytky domů. Odpoledne byla věž kostela přímo před nimi, ale obec ležela v úžlabině. Zatímco na ně ještě svítilo zimní sluníčko, dole již byla tma.

Jan odbočil do táhlého úvozu a zezadu přijeli k sadu za velikým statkem, který ale vypadal, že stojí jen silou vůle. Kdosi tam ještě v tu nehostinnou dobu ořezával větve a v oknech patrové budovy bylo vidět světlo.

Ta postava s pilkou byla oběma tak povědomá, že zastavili vůz a šli hned za ním. Viděli, jak odhodil pilu a vše, co měl v rukou a šel jim naproti.

„To není možné, jste tu oba, copak se mi to jenom zdá?“

„Nezdá, jsme tady, Johanne,“ řekl Matyáš a objali se.

„Kam máte namířeno?“

„Do Katova pro poklad, jako vloni, kamaráde,“ řekl Jan. „Tentokrát se nenecháme okrást a přivezeme spoustu peněz. Pojedeš taky?“

Johann se zamyslel, v roztrhaných pracovních hadrech vypadal zuboženě.

Pojednou se otevřelo okno statku a vykoukla Zuzana. Matyáš se uchechtl a Jan s nechutí konstatoval, že řádně přibrala. Připomínala spíš korpulentní selku, než něžné stvoření z hospody u Jakuba Rejska.

„Kde vězíš, zpropadenče,“ zaklela mohutným hlasem, až se všichni zachvěli. „No tak, kdo si myslíš, že bude zatápět, ničemo jeden. Život jsi mi zkazil a teď abych tě hledala,“ lála z okna do nadcházející tmy.

Pojednou si všimla postav, stojících mezi jabloněmi a zprvu nebyla schopna jediného slova. Zírala na ně jako na zjevení a posléze už jen zasípala: „Kde jste se tu vzali, chásko pekelná. Táhněte ke všem čertům a ty se okamžitě vrať! Jestli si myslíte, že vás pohostím tak na to zapomeňte!“

Tři postavy se konečně beze slova pohly, ale směrem k povozu. V přívalu nadávek mlčky došli na okraj sadu, vylezli na vůz a koně pomalu zabrali. Ticho zatracenců rušil jen tlukot podkov o namrzlý podklad a vrzání starého vozu, který už měl svou největší slávu dávno za sebou.

Na celý kraj se snášela tma a z ní vystupoval kulatý měsíc. Povaloval se jen tak po obloze a svítil na cestu všem, co odvážně vyjeli do studené noci. Možná dával pozor, aby nesjeli z cesty a šťastně tak dojeli někam, odkud budou vzápětí utíkat.

Měsíc je spiklenec všech dobrodruhů a rád jim dopřeje cestu do záhuby. Kolik už jich viděl utíkat nocí a kolik jich ještě čeká na příležitost, aby mohli vyrazit za svými sny.

„Kudy jedeme?“ zeptal se Johann svým úsporným způsobem

„Přes Edelstadt raději ne,“ odpověděl Matyáš. „Ani přes Jesenici, to dá rozum.“

„Musíme tedy na jih,“ řekl Johann.

„Tam je Vídeň a jeho císařská milost,“ smál se Matyáš. „A navíc se tam jede kolem Hodorfu. A v Olomouci je zase Arcibiskupství.“

„Budeme tedy kličkovat, nic jiného nám nezbývá,“ zasmál se Jan a rozvalil se pohodlně na kozlíku, Matyáš také a Johann zalehnul bezstarostně pod plachtou. Jan uvázal opratě na kliku brzdy a nahlas se rozesmál.

Ostatní také.

Jejich dvě postarší kobyly se nesmály.

Šly dál se sklopenými hlavami, nevadilo jim, že nikdo nedrží opratě a s ničím si nelámaly hlavu, bylo jim jedno, kam pojedou.

Na první křižovatce zahnuly doprava...

Konec

© Rostislav Rostislav Cabák

30.05.2021 15:35