Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ten pan Janík není ani dr. Janík z ministerstva, ani ten Janík, co zastřelil statkáře Jirsu, ani ten senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů, nýbrž pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou; on je to takový slušný a trochu menší pán, co kdysi chodil za slečnou Severovou a pak už se z desperace neoženil; zkrátka takřečený papírník Janík, aby nebylo mýlky.

Tedy ten pan Janík se dostal k těm věcem čirou náhodou, a sice někde na Sázavě, kde býval na letním bytě; to bylo tehdy, když hledali mrtvolu té Růženy Regnerové, co ji zavraždil její ženich Jindřich Bašta, polil nebožku petrolejem, spálil a zahrabal v lese. Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo nebo kosti nemohli nalézt; devět dní už chodili četníci po lesích, jak je Bašta vodil a ukazoval jim, tuhle nebo tamhle to bylo, hrabali a kopali, ale nikde nic. Bylo zřejmo, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo hledí získat čas. Byl to mládenec ze slušné a zámožné rodiny, ten Jindřich Bašta, ale nejspíš mu doktor nějak zmáčkl kleštěmi hlavu, nežli přišel na svět, zkrátka nebylo to s ním jaksi v pořádku; takový zvrhlý a divný člověk to byl. Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo, s očima těkajícíma nystagmem hrůzy, trapno se na něho podívat. Četníci se s ním brodili borůvčím a morastem, zuřiví už, div nekousali, a mysleli si, bestie, my tě utaháme tak, že nás tam nakonec přece jen dovedeš! Bašta, stěží se vleka vysílením, klesl kdekoliv na zem a chraptěl: „Tady, tady jsem ji zahrabal!“

„Vstaň, Bašto,“ zařval na něho četník. „Tady to nebylo! Dál!“ Bašta se poctivě zvedl a pletl nohama o kousek cesty dál, pokud se zase nezhroutil únavou. Tedy takový průvod to byl: čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami; a křečovitě se posunující, zsinalý vrak člověka, Jindřich Bašta.

Pan Janík se znal s četníky z hospody; následkem toho směl chodit po lesích s tím tragickým průvodem, aniž se na něho někdo utrhl, že tu nemá co dělat. Mimoto nosil s sebou krabičky se sardinkami, salám, koňak a jiné takové věci, které přišly těm pánům vhod. Devátého dne už bylo zle, tak zle, že pan Janík se rozhodl: víckrát s sebou nepůjdu. Četníci už přímo štěkali podrážděným vztekem, hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jiné věci na práci, strejci s motykami bručeli, že za tuhle rachotu je dvacet korun denně málo, a zhroucen na zemi třásl se Jindřich Bašta křečovitými záchvěvy, už ani neodpovídaje na křik a hartusení četníků. V tu bezradnou a pustou chvíli udělal pan Janík věc, která jaksi nebyla v programu: klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě: „Koukejte se, pane Bašto – no tak, pane Bašto, slyšíte?“ Bašta zavyl a vypukl v pláč. „Já to najdu... já to najdu, pane,“ vzlykal a pokoušel se vstát; vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedl ho téměř něžně. „Jen se opřete, pane Bašto,“ domlouval mu, „pan Janík vás vezme z druhé strany, tak. No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo.“

Hodinu nato stál Jindřich Bašta, kouře cigaretu, nad mělkou jámou, ze které vyčuhovala stehenní kost.

„To je tělo Růženy Regnerové?“ ptal se strážmistr Trnka sevřeně.

„Je,“ řekl klidně Jindřich Bašta a sklepnut prstem popel z cigarety do otevřené jámy. „Přejí si pánové ještě něco?“ -

„Víte, pane,“ kázal večer v hospodě strážmistr Trnka panu Janíkovi, „vy jste psycholog, to se vám musí nechat. Na zdraví, pane! Chlap změknul, jen jak jste mu řekl ‚pane Bašto’. Ten si potrpěl na čest, mizera jeden! A my, my se s ním tahali... Prosím vás, jak jste poznal, že na něj ta zdvořilost bude tak působit?“

„To,“ pravil hrdina dne skromně se zardívaje, „to bylo jen tak, víte? Já, víte, já říkám každému pane. Totiž mně ho bylo líto, toho pana Bašty, a tak jsem mu chtěl dát tu housku...“

„Instinkt,“ prohlásil strážmistr Trnka. „Tomu já říkám čuch a psychologie. Na zdraví, pane Janík! Vás je škoda, vy byste měl jít k nám...“

Nějaký čas nato jel pan Janík nočním vlakem do Bratislavy; byla tam valná hromada akcionářů nějaké slovenské papírny, a protože pan Janík byl na ní hodně angažován, chtěl při tom být. „Musíte mne před Bratislavou vzbudit,“ domlouval konduktérovi, „aby mě nezavezli až na hranice.“ Načež vlezl ve W. L. do lůžka, rád; že je v kupé sám, uložil se pěkně jako nebožtík, chvilku uvažoval o různých obchodech a usnul. Ani nevěděl, kdy to bylo, když konduktér otevřel kupé jakémusi pánovi, který se začal svlékat a vyšplhal se do hořeního lůžka. Pan Janík v polomu viděl ještě pár nohavic a bimbající se neobyčejně chlupaté nohy, slyšel hekání člověka, který se zahrabává do přikrývek, pak cvakl vypínač a byla zase rachotící tma. Panu Janíkovi se zdálo to a ono, ponejvíce, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy, a pak se probudil tím, že bylo dlouhé ticho a že slyšel někoho venku volat: „Na shledanou v Žilině!“ I vyskočil z lůžka a podíval se oknem; viděl, že venku svítá, že vlak už stojí na bratislavském nádraží a že ho konduktér zapomněl vzbudit. Pro samé leknutí nezačal ani nadávat a v horečná rychlosti si navlékl přes pyžama kalhoty a ostatní šatstvo, nastrkal do kapes svých pět švestek a vyskočil na perón ve chvíli, kdy nádražní úředník už zvedl ruku k odjezdu vlaku.

„Uf,“ odplivl si pan Janík, zahrozil za odjíždějícím rychlíkem pěstí a šel se na toaletu doobléci. Když konečně přerovnával obsah svých kapes, strnul hrůzou: v náprsní kapse měl místo jedné tašky s penězi dvě. V té tlustší z nich, která nebyla jeho, bylo šedesát nových československých pětisetkorun. Byla to patrně tobolka jeho nočního spolucestujícího; ale jak se mu dostala do kapsy, to si rozespalý pan Janík nedovedl za živého boha představit. Dobrá, to se rozumí, nejdřív se sháněl po někom od policie, aby mu odevzdal tu cizí tašku. Policie nechala pana Janíka chvíli umírat hladem. a zatím telefonovala do Galanty, aby tam oznámili cestujícímu na lůžku číslo 14, že jeho tobolka s penězi je na policii v Bratislavě. Pak pan Janík musel udat své personálie a šel se nasnídat. Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, není-li to mejlka; ten pán na lůžku číslo 14 totiž prohlásil, že žádné tobolky nepohřešuje. Pan Janík musel jít znovu na policii a vykládat podruhé, jak k té tobolce přišel. Zatím dva páni v civilu si těch šedesát bankovek někam odnesli, pan Janík musel půl hodiny čekat mezi dvěma detektivy, načež ho odvedli k nějakému velkému pánovi od policie.

„Pane,“ řekl ten pán, „právě telegrafujeme do Parkáň-Nány, aby byl zadržen cestující na lůžku číslo 14. Můžete nám dát jeho přesný popis?“ Pan Janík nemohl říci o mnoho více, než že ten cestující měl nápadně chlupaté nohy. Pán od policie tím nebyl příliš spokojen. „Ty bankovky jsou totiž padělek,“ pravil náhle. „Musíte tu zůstat, až vás budeme konfrontovat s tím spolucestujícím.“

Pan Janík v duchu proklínal konduktéra, který ho nevzbudil včas a tím zavinil, že se panu Janíkovi v tom chvatu dostala do kapsy ta zlořečená taška. Asi za hodinu došla z Parkáň-Nány depeše, že cestující na lůžku číslo 14 vystoupil už v Nových Zámcích; kam šel nebo jel potom, není zatím známo.

„Pane Janíku,“ řekl konečně ten vysoký pán od policie, „zatím vás nebudeme zdržovat; my tu věc postoupíme do Prahy inspektoru Hruškovi, co je přes tyhle falzifikáty; ale já vám řeknu, že to asi bude moc vážná věc. Vraťte se co nejdřív do Prahy, a oni si vás tam zavolají. Zatím vám děkuju, že jste tak šťastně kápl na ty padělky. Pane, to není jen tak náhoda.“

Sotva se pan Janík vrátil do Prahy; už ho volali na policejní prezídium; tam ho přijal jeden ohromný a zavalitý pán, kterému všichni říkali pane prezidente, a jeden žlutý a šlašitý člověk, který se jmenoval inspektor Hruška. „Sedněte si, pane Janíku,“ pravil zavalitý pán a roztrhl pečetě na malém balíčku. „Je tohle ta tobolka, co jste... eh, co jste našel ve své kapse na bratislavském nádraží?“

„Je prosím,“ vydechl pan Janík.

Zavalitý pán přepočítal nové bankovky, které byly v té tašce. „Šedesát kusů,“ řekl. „Všechny mají sérii 27 451. To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu.“

Šlašitý člověk vzal do ruky jednu bankovku, zavřel oči a mnul ji v prstech, načež k ní přičichnul. „Tak tyhle jsou ze Štýrského Hradce,“ řekl. „Ty ze Ženevy nejsou tak lepkavé.“

„Štýrský Hradec,“ opakoval zavalitý pán zamyšleně, „tam dělají tyhle věci pro Pešť, že?“

Šlašitý člověk jenom mrknul. „To abych jel do Vídně,“ mínil. „Ale vídeňská policie nám toho chlapa nevydá.“

„Hm,“ bručel zavalitý pán. „Pak ho k nám hleďte dostat jinak. Kdyby to nešlo, tak jim řekněte, že jim za něj dáme Leberhardta. Šťastnou cestu, Hruško. A vy pane,“ pravil obraceje se k panu Janíkovi, „já ani nevím, jak bych vám měl poděkovat. Vy jste ten, co našel tu holku Jindřicha Bašty, že?“

Pan Janík se zapálil. „To byla jen taková náhoda,“ řekl honem. „Já skutečně... já jsem neměl nijak v úmyslu...“

„Máte šťastnou ruku,“ děl uznale zavalitý pán. „Pane Janíku, to už je takový dar od pánaboha. Někdo po celý život nic nenajde, a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy. Měl byste se dát k nám, pane Janíku.“

„To nejde,“ bránil se pan Janík. „Já... totiž já mám svůj obchod... dobře prosperující... stará firma po dědečkovi...“

„Jak chcete,“ vzdychl veliký muž, „ale je vás škoda. Takové zatracené štěstí hned tak někdo nemá. My se ještě uvidíme, pane Janíku.“

Nějaký měsíc nato večeřel pan Janík se svým obchodním přítelem z Lipska. To se rozumí, taková obchodní večeře už stojí za to; zejména koňak byl jakýsi zvláště dobrý; zkrátka panu Janíkovi se naprosto nechtělo jít domů pěšky, i kývl rukou na sklepníka a kázal: „Auto!“ Když pak vyšel z hotelu, viděl, že auto už čeká u vchodu; i vlezl dovnitř, zabouchl dvířka a v té náladě zapomněl jako na smrt, že neřekl šoférovi svou adresu. Nicméně auto se rozjelo a pan Janík, pohodlně složen v koutě, usnul.

Jak dlouho jel, to nevěděl; ale probudil se tím, že se vůz zastavil a šofér mu otevřel dvířka pravě: „Tak už jsme tady, pane. Máte jít nahoru, pane.“ Pan Janík se sice velmi divil, kde vlastně je, ale protože mu po tom koňaku bylo všechno jedno, šel po nějakých schodech nahoru a otevřel dveře, za kterými slyšel hlučný hovor. Bylo tam asi dvacet lidí, kteří se nedočkavě obrátili ke dveřím. Náhle nastalo divné ticho; jeden z pánů vstal a šel k panu Janíkovi: „Co tu chcete? Kdo jste?“

Pan Janík se udiveně rozhlížel; poznal pět nebo šest pánů – byli to bohatí lidé, o kterých se proslýchalo, že mají jakési zvláštní politické zájmy; ale pan Janík se do politiky nemíchal. „Pozdrav bůh,“ řekl přátelsky, „tamhle je pan Koubek a pan Heller. Tě péro, Ferry! Mládenci, já bych pil.“

„Kde se tu bere ten chlap?“ rozzuřil se jeden z přítomných. „Copak on patří k nám?“

Dva páni vytlačili pana Janíka na chodbu. „Kde jste se tu vzal?“ řekl jeden z nich ostře. „Kdo vás sem pozval?“

Pan Janík vystřízlivěl tímto málo přátelským hlasem. „Kde to jsem?“ pravil pohoršeně. „U čerta, kam jste mne to dovezli?“

Jeden z pánů seběhl ze schodů a vrhl se k šoférovi: „Vy idiote,“ řval, „kde jste toho člověka sebral?“

„No před hotelem;“ bránil se šofér. „Mně odpoledne řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem. Ten pán mně v deset hodin vlezl do vozu a nic mně neřekl; tak jsem jel rovnou sem...“

„Ježíšmarjá,“ křičel pán dole, „vždyť je to někdo jiný! Člověče, vy jste nám to zavařil!“

Pan Janík si sedl rezignovaně na schody. „Aha,“ řekl uspokojeně, „to je nějaká tajná schůze, že? Teď mě musíte zardousit a zakopat. Sklenici vody!“

„Pane,“ řekl jeden z těch dvou. „Vy jste se zmýlil. Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte? To je omyl. My vás necháme odvézt do Prahy; musíte prominout, že se stalo to nedorozumění.“

„Nic se nestalo,“ řekl velkodušně pan Janík. „Já vím, že mě šofér cestou zastřeli a zahrabe v lese. To už je jedno. Já trouba mu zapomněl dát svou adresu; to mám z toho.“

„Vy jste opilý, že?“ ptal se neznámý pán s jistou úlevou.

„Částečně,“ souhlasil pan Janík. „Víte, já jsem večeřel s drážďanským Meyerem. Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou,“ představoval se sedě na schodech. „Starý závod, po dědečkovi.“

„Jděte se vyspat,“ radil mu neznámý pán. „Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že – hm, že jsme vás tak vyrušili.“

„Zcela správně,“ mínil pan Janík důstojně. „Jděte se vyspat, pane. Kde mám postel?“

„Doma,“ řekl cizí pán. „Šofér vás odveze domů. Dovolte, já vám pomohu vstát.“

„Není třeba,“ ohradil se pan Janík. „Já nejsem tak ožralý jako vy. Jděte se vyspat. Šofére, Bubeneč!“

Auto se rozjelo zpátky; a pan Janík, lišácky mrkaje, dával pozor, kudy ho to vezou.

Ráno nato telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství. „Pane Janíku,“ odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, „tohle je pro nás moc zajímavé. Prosím vás snažně, abyste se sem ihned dostavil.“

Když se pan Janík dostavil, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele. Pan Janík musel znovu vypravovat, co se stalo a koho viděl.

„Auto mělo značku N XX 705,“ dodával zavalitý pán. „Soukromý vůz. Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mně tři nové. Pánové, já vás teď nechám. Pane Janíku, pojďte ke mně.“

Pan Janík seděl jako oukropeček ve veliké pracovně zavalitého pána, který přecházel velmi zamyšlen. „Pane Janíku,“ pravil konečně, „především vás musím prosit: nikomu o tom ani slova. Státní důvody, rozumíte?“

Pan Janík mlčky kývnul. Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zas dostal?

„Pane Janíku,“ pravil náhle zavalitý muž, „já vám nechci lichotit, ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí – Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost; ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.“

„A co můj obchod?“ zašeptal pan Janík zdrceně.

„Ten povede váš společník; vás s tím vaším darem je na to škoda. Tak co?“

„Já... já si to ještě rozmyslím,“ koktal nešťastný pan Janík. „Já k vám přijdu do týdne; ale musí-li to být... a mám-li tu schopnost... já ještě nevím; já přijdu.“

„Dobrá,“ pravil zavalitý muž tiskna mu mohutně ruku. „Nepochybujte o sobě. Na shledanou.“

Ani neuplynul týden, když se pan Janík znovu ohlásil. „Tak už jsem tady,“ hlaholil se zářící tváří.

„Rozhodnut?“ pravil zavalitý pán.

„Zaplaťpánbůh,“ oddechl si pan Janík. „Já vám jdu totiž říci, že to nejde a že se k tomu nehodím.“

„Jděte! A pročpak ne?“

„Považte si,“ triumfoval pan Janík, „pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel! Já idiot! Nu tak řekněte sám, pane, jaký bych já byl detektiv? Chválabohu! Pět let sedím s takovým taškářem, a nevím o ničem! Tak vidíte, že k ničemu nejsem! A já už měl takový strach! Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude! Tak, a teď jsem z toho venku, že? Děkuju mnohokrát!“

Errata:

30.05.2021 13:26