Vítej, nový čtenáři Q-241113!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

„Poslouchejte,“ děl na to pan Menšík, „to oni toho vraha jistě chytli, ti poldové v Liverpoolu; to byl řemeslný zločin, a na takový se obyčejně přijde. V takovém pádě seberou všechny notorické lumpy, co zrovna běhají na svobodě, a teď, chlape, pověz, jaké máš alibi. A když nemá alibi, tak je to on. Ona policie nerada pracuje s neznámými činiteli nebo veličinami; abych tak řekl, hledí je uvést na známé čili notorické veličiny. Jak jednou někoho dostanou do rukou, tak si ho změří a vezmou mu daktýlky, a pak už je to jejich člověk; od té doby se k němu s důvěrou obracejí, jakmile se něco šustne; jdou k němu ze staré známosti, jako člověk chodí k svému holiči nebo do své trafiky. Horší je, když se nějakého toho zločinu dopustí neodborník nebo nováček, řekněme vy nebo já; to už má policie těžší dostat se mu na kobylku.

Já mám na policejní direkci jednoho příbuzného, jmenuje se rada Pitr a je to strýc mé ženy Tak ten pan Pitr říká, když je to loupež, tak to udělal nějaký odborník; a když je to vražda, tak to bude nejspíš někdo z rodiny. On má takové ustálené názory, ten pan Pitr; tak třeba on tvrdí, že člověk málokdy zavraždí cizího člověka, protože to není tak snadné; to už mezi známými se najde spíš příležitost, a v domácnosti je to rovnou na dlani. Když mu dají nějakou tu vraždu, tak on se hledí doptat, kdo to mohl udělat s nejmenšími obtížemi, a za tím jde. Víš, Menšíku, říká, já ti nemám ždibec fantazie nebo důvtipu; to ti každý u nás potvrdí, že jsem největší trouba na direkci. Víš, já jsem stejně primitivní jako ten vrah; a co mě napadne, je stejně všední, obyčejné a pitomé jako jeho pohnutky, plán a čin; a já ti řeknu, že právě tím na to většinou přijdu.

Já nevím, pamatuje-li se kdo z vás na zavraždění toho cizokrajného barona Gandary. To byl takový tajemný dobrodruh, vlasy měl jako havran a krásný byl jako Lucifer; on bydlel v jedné té vilce u Grébovky, a co tam se časem dálo, to se nedá ani povídat. Tož jednou k ránu bylo slyšet u té vily dvě rány z revolveru, byl nějaký poplach a pak našli toho barona v zahradě vily zastřeleného. Náprsní portfej měl pryč, ale jinak tam nezůstala žádná kloudná stopa; zkrátka záhadný případ prvního řádu. Tedy tu vraždu dostal můj strýc Pitr, protože zrovna nic jiného neměl; ale jeho šéf mu předem tak mimochodem povídá, pane kolego, tenhle případ sic není ve vašem obyčejném stylu, ale hleďte ukázat, že ještě nejste zralý pro penzi. Strýc Pitr tedy zabručel, že bude hledět, a odebral se na místo činu. To se rozumí, nenašel nic, vynadal detektivům a šel si zase sednout k svému stolu, aby si zapálil svou gypsovku. Kdo by ho viděl v tom smradlavém kouři, myslel by si, že pan Pitr přemýšlí o svém případu, ale to by byla mejlka; strýc Pitr nepřemýšlel, protože zásadně zavrhoval přemýšlení. Vrah taky nepřemýšlí, říkal, toho to buď napadne, nebo nenapadne.

Těm ostatním na direkci bylo strýce Pitra líto; to není případ pro něj, říkali si, škoda tak krásné látky pro Pitra; Pitr je na staré báby, které zabil jejich synovec nebo galán jejich služky. Tož jeden kolega, komisař Mejzlík, zašel jako mimochodem k strýci Pitrovi, sedl si na stůl a povídá: Tak co, pane rado, co je nového s tím Gandarou?

Třeba má nějakého synovce, mínil strýc Pitr.

Pane rado, řekl ten doktor Mejzlík, aby mu pomohl, tohle asi bude trochu jiný případ. Já vám povím, baron Gandara byl velký mezinárodní špión; kdopak ví, o jaké divné věci tady poběží – mně nejde z hlavy, že se mu ztratil portfej. Já bych se na vašem místě hleděl informovat...

Strýc Pitr potřásl hlavou. Pane kolego, řekl, každý známe své metody; nejdřív se musí vyšetřit, nejsou-li tady nějací příbuzní, kteří by po něm mohli dědit.

Za druhé, povídal doktor Mejzlík, je nám známo, že baron Gandara byl těžký hazardní hráč; vy nechodíte do společnosti, pane rado, vy jen hrajete u Menšíků domino a nemáte takové ty známosti; chcete-li, já se přeptám, kdo s ním v posledních dnech hrál, – víte, ono by tu mohlo jít o nějaký takzvaný čestný dluh...

Strýc Pitr se zasmušil. Poslouchejte, řekl, tohle není nic pro mne; já jsem nikdy nepracoval v těchle vyšších vrstvách, a na stará kolena si s tím už nebudu začínat. Dejte mně pokoj s čestným dluhem, takový případ jsem jakživ neměl. Když to není rodinná vražda, tak to bude loupežná vražda; a tu musel udělat někdo z domácích lidí. To se tak obyčejně stává. Možná, že má kuchařka nějakého synovce.

Nebo Gandarův šofér, mínil ten Mejzlík, aby strýce dopálil. Strýc Pitr zavrtěl hlavou. Šoféři, řekl, to za mých časů ještě nebylo; já se nepamatuje, že by šofér spáchal loupežnou vraždu. Šoféři chlastají a kradou benzín; ale aby vraždili, to jsem ještě neměl. Mládenče Mejzlíku, já se držím svých zkušeností. Až budete tak starý jako já...

Doktor Mejzlík byl jako na trní. Pane rado, řekl honem, je tu ještě třetí možnost. Baron Gandara měl poměr s jednou vdanou paní; panečku, nejkrásnější ženská v Praze. Třeba to je vražda ze žárlivosti.

To se stává, souhlasil strýc Pitr. Takovou vraždu jsem už dělal pětkrát. A čím je manžel té paničky?

Velkoobchodník, povídá pan Mejzlík. Moc velká firma.

Strýc Pitr se zamyslil. Tak to zas nikam nevede, řekl. Já jsem ještě neměl případ, že by velkoobchodník někoho zastřelil. Podvody, to oni dělají; ale vraždy ze žárlivosti, to se dělá v jiných vrstvách. Kdepak, pane kolego!

Pane rado, pokračoval doktor Mejzlík, víte, čím se ten baron Gandara živi!? Vydíráním. On vám věděl strašné věci o... no, o velké řadě moc bohatých lidí. To je na pováženou, kdo všechno by mohl mít zájem na – hm, na jeho odklízení.

Tak vidíte, řekl na to strýc Pitr, takový případ jsem už jednou měl, ale nemohli jsme to dokázat; byla z toho jen holá ostuda. Co vás nemá, s takovou věcí si už nebudu podruhé pálit prsty. Mně stačí obyčejná loupežná vražda; já nemám rád tyhle senzace a záhadné aféry. Když jsem byl ve vašem věku, tak jsem taky myslel, že jednou udělám nějaký slavný kriminální případ; to už je taková ctižádost. Holenku, s lety to člověka přejde; pak vidí, že se jen stávají obyčejné případy...

Baron Gandara nebyl obyčejný případ, namítal komisař Mejzlík. Pane, já ho znal: hochštapler, černý jako Cikán – nejkrásnější lump, jakého jsem kdy viděl. Záhadný chlap. Démon. Falešný hráč. Falešný baron. Poslouchejte, takový člověk neumírá obyčejným způsobem; ani ne obyčejnou vraždou. Tady jde o něco víc. O moc záhadné věci.

Tak mi to nemají dávat, bručel strýc Pitr znechuceně. Já nemám hlavu na záhadné věci, Já se vykašlu na záhadné věci. Já mám rád obyčejné a jasné mordy, jako je vražda trafikantky. Člověče, já už se nebudu učit nějakým novým metodám. Když to dali mně, tak to udělám po svém a bude z toho obyčejná loupežná vražda. Kdyby to dali vám, tak z toho bude kriminální senzace; milostný román nebo politický zločin – vy máte romantický vkus, Mejzlíku; vy byste z té látky zpracoval báječný případ. Škoda, že to nedali vám.

Poslouchejte, vyhrkl doktor Mejzlík, neměl byste námitek proti tomu, kdybych... docela privátně... za tou věcí šel? Víte, já mám tolik známých, kteří ledacos o tom Gandarovi vědí – Samozřejmě bych své informace dal k dispozici vám, dodával Mejzlík honem. Zůstal by to váš případ – tak co?

Strýc Pitr podrážděně zafrkal. Děkuju uctivě, řekl, ale to nejde. Pane kolego, vy máte jiný styl než já; vám by z toho vyšlo něco docela jiného nežli mně. To se nedá míchat. Co bych si já počal s vašimi špióny, hráči, paničkami a takovou tou honorací? Kamaráde, to není nic pro mne. Mám-li to zpracovat já, tak z toho vyjde takový ten můj všední a špinavý případ... Každý dělá, co umí.

V tu chvíli zaklepal a vešel jeden detektiv. Pane rado, hlásil, tak jsme zjistili, že domovník z Gandarovy vily má synovce. Je to dvacetiletý kluk, bez zaměstnání, a bydlí ve Vršovicích číslo 1451. On často bejval u toho domovníka. A služka odtamtud má milého vojáka; ale ten je teď na manévrech.

Tak je dobře, řekl strýc Pitr Běžte se podívat za tím domovníkovým synovcem, udělejte prohlídku a přiveďte ho sem.

Za dvě hodiny měl strýc Pitr v rukou Gandarovu tobolku, kterou našli v posteli toho mládence; v noci kluka chytli na flámu a ráno se přiznal, že Gandaru zastřelil, aby mu uloupil ten portfej; bylo v něm přes padesát tisíc korun.

Tak vidíš, Menšíku, řekl mně pak strýc Pitr, to je zrovna takový případ, jako s tou starou bábou z Křemencové ulice; tu také zabil domovníkův synovec. Ale safra, hochu, když si pomyslím, že by ten případ dostal Mejzlík, co ten by z té látky udělal! Ale já na to nemám tu fantazii, to je to.“

Errata:

30.05.2021 13:27