Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

1.díl - Hroška

Týden nezačal nejlépe.

Poslední zkouška dopadla výborně, ale ukončila nejen zkouškové období, ale bohužel i minulý, poměrně úspěšný týden. Kámoš Klička měl asi pravdu se svou teorií o vyčerpání kliky. Tvrdil, že každý člověk má přidělené jen omezené množství kliky a nemá smysl vyplácat ji na prkotinách. Nabádal nás, ať chodíme na zkoušky raději pomalu, v klidu a v pohodě. Žádné dohánění autobusu! Doženete-li autobus, vyčerpáte kliku a na zkoušce vám bude chybět! Pak si nestěžujte! Pochvaloval si, že má kliku i ve jméně, i když menší.

„Aspoň mám něco navíc, kliky není nikdy dost,“ tvrdil.

Po pravdě řečeno, kámoši Kličkovi by nestačil ani trojitý příděl kliky. Na zkoušky chodil zásadně nepřipravený a místo na znalosti se spoléhal na svou pověstnou kliku. Nejspíš ji ale vyčerpal přes rok po hospodách, kde byl stále pečený vařený, takže navzdory šťastnému jménu se studiem po roce skončil. U zkoušky snad kliku potřebujete, ale duté hlavě žádná klika nepomůže.

Nicméně Kličkova pověstná teorie kliky zapustila mezi študáky kořínky a udržela se i po jeho odchodu, takže člověk ve zkouškovém období nespatřil jediného studenta dohánět autobus – všichni kráčeli klíďo, piánko, rozvážně – hlavně nevyčerpat kliku!

Mé zdůvodnění, proč se nehonit za autobusem, bylo přízemnější. Spoléhat se na kliku považuji za hazard, lepší je neflákat učení, ale na druhé straně není marné jít na zkoušku včas a v pohodě. Zkoušky jsou martyrium neboli mučení a klídek a pohoda nejsou nikdy k zahození, zvlášť když je člověk trémista. Ať tak či tak, zaplaťpámbu, že mi klika vydržela přes zkoušky!

Nicméně pomyšlení, že by po tučných časech měly přijít hubené, již tak povzbuzující nebylo. Pravda, po uzavřeném zkouškovém období si každý študák oddychne, ale to neznamená, že nastane havaj. Vysadit po zkouškách na delší dobu si dovolí jen prváci, kteří ještě nepochopili, že vyhrát jednu etapu neznamená vyhrát závod. S lajdáky to u dalších zkoušek nemusí dopadnout dobře, takových už bylo! A nejen Klička!

Pak se na mě ale sesypala smůla přímo borová, ta nejlepivější.

Začala vlastně už při návratu ze zkoušky. Řeklo by se maličkost, prkotina – co je to utržená podrážka proti světovým katastrofám? Jenže pro mě to maličkost nebyla. Řeknete si – no a co? Koupí se nové a je to! Mým napnutým rozpočtem ale zamávaly i obyčejné boty. Jistě, chce to vybrat si rodiče, kterým na koruně nezáleží, pak problémy neznáte, ale ne každému se to povede. Ačkoliv, co je lepší? Rodiče, topící se v penězích, ale trvale v hádkách a jednou nohou v rozvodovém řízení, nebo rodiče, kteří obrací každou korunu, ale na které se může člověk spolehnout víc než na dobré kamarády? Přijít za mnou někdo s návrhem vyměnit mé laskavé, chápající rodiče za nějaké pracháče, proletěl by dírou ve dveřích, protože by je před sebou nestačil ani otevřít!

Má to ovšem i své nevýhody. Občas musí člověk obracet každou korunu. S novými botami můj původní rozpočet nepočítal. Bez bot se chodit nedá, boty prostě musí být. Znamená to snížit jiné výdaje a málo platné, řečeno politickým jazykem, většina je mandatorních a očesat se nedá. Takže to, jako vždycky v podobných případech, odnese kultura...

Kdysi se mi líbilo heslo: nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat laciné věci. Je to krásné heslo, ale bohužel, není pro každého. U mě se zjednodušilo na: Nejsem tak bohatá, abych na drahé věci měla. Uznávám, pro mnohé lidi je výhodné nakupovat pouze ve značkových obchodech. Pro mě je jednodušší vědět, kterým obchodům se musím chtě nechtě vyhýbat.

Baťa kdysi vyráběl dobré a levné boty. Jo, ale za první republiky. Dnes vyrábí možná dobré, jenže pěkně drahé. Dalo by se říci – aspoň že dobré – kdyby mu neuklouzlo, že nemá reklamace, neboť zaměstnává tak vynikající právníky, že každou reklamaci rozmetají.

Nač je ale k těm dobrým botám potřebuje?

Nebude to spíše tím, že se nikdo neodváží soudit kvůli botám? Zejména když ví, že pro protivníka pracuje smečka vynikajících právníků? Není jednodušší a lepší ty boty prostě vyhodit? Zvlášť když u soudů nezáleží na tom, kdo je v právu, ale na tom, kdo si platí lepší právníky? Znáte vtip, kdo je nejlepším právníkem? Ne ten, kdo zná paragrafy, ale kdo se zná se soudcem! O našich soudech to samozřejmě platí také a žádná reforma s nimi dosud nehnula. A nehne.

V každém případě si za cenu páru bot od Bati koupím postupně dvacet párů méně kvalitních bot od Vietnamců a i kdyby vydržely podle střízlivých odhadů jen čtvrt roku, chodit se v nich dá, takže mám na pět let vystaráno. Pochybuji, že by mi Baťovy boty tak dlouho vydržely. Značkové továrny se nezaměřují na kvalitu, jak se lidem jejich reklamní pohádkáři snaží nabulíkovat. Dnes je trendem, by se výrobky pokud možno hned po záruční době rozsypaly. Svět už je zkrátka takový...

Koupit boty – když už splaším hotovost – je pro mě maličkost. Žádné dlouhé vybírání a zkoušení, stačí přelétnout očima po regálech, porovnat, na co ještě mám a jestli to není příliš malé. Zkušené oko si vždycky poradí. Dalším dobrým zvykem je obout si nové boty hned v krámu a staré roztržené vhodit venku do nejbližšího koše. To je také věcí okamžiku – zbývá přemýšlet, co dál, když v tom koši skončila i moje kultura pro celý tento měsíc, ne-li déle.

Ale ani s tím si člověk nemá lámat hlavu. Je přece více možností, jak se dostat ke kultuře bez peněz. Nedávno mi táta vykládal, že za dob jeho studií nebyly žádné osobní počítače ani internet, takže celá jeho kultura byl starší ošuntělý magnetofon. Nakonec – i s tím se dalo v éře autentických Beatles něco dělat, i když si to študáci nahrávali z rádia i s poruchami – a v rádiu se navíc moderátoři usilovně a zřejmě povinně snaží nahrávání znemožnit tím, že žádnou skladbu nedohrají do konce, ale vždycky začnou do posledních tónů rádoby bodře kecat. Což tátově generaci nevadilo, dá se to přece úspěšně odstranit programem.

Na dotaz, jak to dělali tenkrát bez počítačů, mi táta s úsměvem řekl: magnetofon se zastavil tlačítkem pauza, pohybem cívek se ručně přetahoval pásek přes hlavy, až člověk našel místo, kde moderátorovy kydy začínaly. Pak stačilo přepnout na záznam a nahrát vteřinu ticha. Bodré plky moderátorů se tím odstřihly přímo s chirurgickou přesností. Většina skladeb té doby končila pozvolným zeslabováním do ztracena, takže o moc nepřišli. Dneska by to bylo ještě jednodušší – kdyby mě to bavilo, jako tátu. Ale jak se říká, každá generace má jiné záliby.

Naštěstí rodiče uznali, že se dnes nedá studovat bez počítače a pořídili mi notebook. Nebyl úplně nový, ale na to jsem nehleděla, hlavně že mi pomáhal. Nejen při studiu, ale dnes je to nejlepší přítel člověka. Pokud nevlastníte psa, těm se ten titul vzít nedá. Žádný z mých známých studentů se ale vlastním psem nechlubí. Pravda, s počítačem se nedá mazlit, zato ho můžete zamknout do skříně, je zticha, nežere a nedožaduje se venčení.

Smutné je, když spolubydlící odjede k rodičům a v podnájmu zůstanu jako Miloš Jakeš v plotě. To bývá o depku. Naštěstí mám proti tomu funkční recept. Chce to sednout před klábosnici a podívat se, co se děje ve světě. A víte, že to není tak špatné? (Pravil princ Drsoň s okem u klíčové dírky dveří do ložnice princezny Zlatovlásky...)

Jenže ve chvíli, kdy se měla rozzářit obrazovka notebooku, mě pěkně zamrazilo. Obrazovka se totiž nerozzářila, místo toho se ozvalo jakési pískání. Porucha!

Vyčerpaná klika! blesklo mi hlavou.

Hned za prvním bleskem přišel druhý. Vtip o tom, jak uděláte z buldoka kolii? Dejte mu podepsat přihlášku do libovolné politické strany a uvidíte, jak rychle se mu čumák protáhne...

Nejsem sice buldok, ale jestli se někomu v této chvíli protáhl obličej, tak určitě mně.

Není té smůly nějak moc najednou?

Oprava notebooku byla nad mé schopnosti, takže ani internetová kultura zřejmě nebude... Tak tomu říkám smůla přímo tuplovaná.

Jakže to říkal slavný Nick Carter z Adély, co byla pořád bez večeře? Nebe i peklo se spikly proti mně!

Ale proč zrovna já?

Errata:

10.08.2021 22:25