Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Učitel

Rodiče mi nic nevyčítali a byli se vším srozumění. Jindřich jim už vysvětlil, do jak těžkého problému jsem se dostala. Pochopili, že je zle a že jim nezbývá nic jiného než poslechnout. Jindřich svalil veškerou moji vinu na horlivost našich tajných služeb a na špiclování Echelonem, aby to nevypadalo jako čistě moje vina. Proto mi ani máma, ani táta nic nevyčítali, ačkoliv by mohli. Pravda, nic jsem jim nevyvracela, samotné mi to bylo trapné. Uvítala jsem, když mě zahnali připoutat se zpátky do sedadla, jen jsem si umiňovala, že je se vším časem seznámím.

Přistáli jsme na malém letišti pod horami, ale Japonci jen doplnili palivo a zase odstartovali. Zajímalo mě, kde vlastně jsme, ale Hičihiko mi s omluvným úsměvem řekl, že letiště jsou tajná a při prozrazení by se posádky letadel docela určitě dostaly do nebezpečí.

Pravda, větší ťafku – a přitom s japonskou zdvořilostí – mi dát ani nemohl! Řekla jsem si o ni ale sama! Teď mi nesdělí nic, co bych mohla vykecat – a mají pravdu!

Letiště bylo jen poněkud větší louka a letištní budova na kraji připomínala starou boudu, ale v té boudě stálo nákladní auto naložené sudy paliva. Když jsme se sem snesli, auto vyjelo z boudy, zastavilo vedle nás, starší chlapík natáhl hadici a spustil přečerpávání. Když zajel s autem do boudy a zavřel vrata, nikdo by tu letiště nehledal. V trávě za námi byly sice znát stopy podvozku, ale tráva se jistě brzy zvedne.

„Taky Virtuál?“ zeptala jsem se s výmluvným pohledem na zdejšího správce a současně řidiče náklaďáku.

„Jistě,“ odvětil vážně Hičihiko. „Má tu všechno připravené, ale zajíždí sem jen když od nás dostane avizo.“

A zase nad mraky... když se na okamžik roztrhaly, bylo pod námi moře, ale pak se mraky opět spojily do jednolité duchny.

Ačkoliv jsme letěli jen deset hodin, proletěli jsme noční tmou a zatímco v Praze při našem odletu svítalo, tady bylo po půlnoci, jenže o den déle. Časový posun je prevít.

Druhé klesání. Letoun se potopil do mraků a vypadl z nich nad okrajem jakéhosi malého, úsporně osvětleného města. Byly dvě hodiny po půlnoci a kolem byly jen černé obrysy hor. Piloti se nezdržovali kroužením ani hledáním přistávací dráhy, náhle strmě klesli k zemi a za okamžik letadlo svištělo po rovném úseku asfaltové silnice, osvětlené jako přistávací dráha. Po obou stranách byly drobné lesíky, dál jsem neviděla, ale zdálo se mi, že kus rovné silnice je jediným aspoň trochu rovným místem v okolí.

Projeli jsme i s letadlem velikou otevřenou bránou, která se hned za námi zavřela. Znamenalo to, že občasná přistávací dráha je současně příjezdovou cestou k nějakému většímu objektu. Při přistávání jsem viděla po obou stranách jen lesíky, ale hádala jsem, že ten tajemný objekt bude továrna.

Továrna obklopená horami.

Japonsko má nepřístupných hor tak požehnaně, že se všichni obyvatelé soustřeďují do okolí velkých měst. Horské údolí vypadalo nepřístupně, ale založit továrnu na odlehlém místě byl nejspíš záměr.

Letadlo vjelo přímo do veliké haly a teprve tady zastavilo.

„Teď budete doma tady,“ sdělil mi Hičihiko. „Pojďte za mnou, zavedu vás do vašeho bytu.“

Všude bylo ticho a klid. Tmavá budova naproti hale trochu připomínala panelák, kde jsme bydleli předtím, ale zblízka vypadala udržovaněji. Byt, kam nás Hičihiko zavedl, byl malý a prázdný. Bylo tu jen pár polštářků a nízký stůl s uřezanýma nohama. Zato kuchyňská linka vypadala evropsky, až na vyrovnané řady kovových krabic, popsaných japonskými znaky. Ty byly skoro všude – ve skříňkách i na lince. Podle nápisů v nich bylo různé koření, některé se mi zobrazovalo opisně – zřejmě pro ně čeština ani neměla odpovídající slovo.

„Před vámi tu bydlela rodina Fukuyo Mitala,“ vysvětloval mi Hičihiko. „Nedávno se odstěhovali do Tokia a skoro všechno tu po nich zůstalo. Ale kdybyste chtěli jiný nábytek, stačí projevit zájem. Tady máte vzorník.“

A podával mi barevný katalog.

„Nevzali jsme si s sebou peníze,“ namítla jsem.

„Jste na naší lodi, tady se na peníze v rozumné míře nehledí. Obchod, kterému patří katalog, není nejdražší. Až kdybyste požadovali nábytek z pravého mahagonu posázený diamanty, zkusili bychom vám to rozmluvit.“

Musela jsem se poradit s rodiči. Pravda, na japonskou prostotu bychom si jen těžko zvykali. Jsme přece zvyklí sedět u stolu na židlích a ne na zkřížených nohou na podlaze. Japoncům možná takové stoly stačí, ale pro nás to bylo nezvyklé. Stejně jako spát na žíněnce tatami.

Vybrali jsme si tedy nábytek evropský. Táta se mě pořád ptal, co který kousek stojí, ale řekla jsem mu, aby na to nehleděl, hodnotu zdejších peněz beztak neznáme.

„Nenabízeli by nám nic nad jejich možnosti,“ uklidňovala jsem ho. „Až se odsud budeme stěhovat, všechno tady necháme! Jak jsme přišli, tak také odejdeme.“

S tím táta souhlasil, tak to bylo i podle jeho zásad. Vybrali jsme si tedy zařízení pokoje a ložnice, do kuchyně navíc stůl a židle, jak jsme to měli u nás. Nábytku jsme vybrali skrovně, ale víc by se do japonsky malého bytu ani nevešlo. Mohli jsme si zvolit i odstín barvy a Hičihiko mi slíbil, že hned ráno nám nábytek dovezou. Zatím nás pozval do místní kantýny, prý se tu stravují dělníci, proto měla i v noci otevřený alespoň pult občerstvení. Neměli jsme ale na nic chuť a pan Hičihiko nás raději vzal zpátky do bytu. V přízemí jsme v malém skladišti nafasovali ploché žíněnky tatami a barevné přikrývky. Jen na dnešní noc, pak už budeme bydlet lépe.

„Seběhlo se to příliš náhle, nemohli jsme si vybírat jinou dobu příletu,“ omlouval se Hičihiko. „Zatím se tu vyspěte, ráno vás přes Kateřinu vzbudím.“

Pomohl nám rozmístit tatami a odešel. Určitě byl také unavený, dnešní den dal jistě zabrat všem. Následovali jsme tedy Punťu, který na zemi usnul, jen co pan Hičihiko odešel. Nebyl to špatný nápad, byli jsme také unavení a dalo se čekat, že nás časový posun patřičně potrápí. Ani já jsem výjimečně neodolala a usnula.

Poprvé po dlouhé době – naplno.

Ráno jsme se vzbudili dříve než pan Hičihiko zavadil o mé zavěšení, čekala jsem ho a nemýlila jsem se. Zavedl nás nejprve do kantýny, která byla teď po ránu již plná. Příliš se nelišila od naší menzy, ale byla tu docela příjemná pohoda. Japonci umí být pohodoví lidé, když chtějí! My Češi také – škoda, že poslední dobou nějak nechceme. Jak se zdá, chodily sem celé rodiny i s dětmi různého stáří. Naše rodina působila trochu exoticky, ale nebyli jsme tu jediní Evropané a spíš někteří zdravili Hičihika, než aby si všímali nás.

„Továrna je zdejší oáza klidu,“ zdůrazňoval nám Hičihiko. Kvůli mým rodičům mluvil česky a dokonce svedl nejen česká slova, ale i přízvuk. Skoro jako kdyby u nás v Čechách studoval. Když jsem se ho ale na to zeptala, jen zavrtěl hlavou.

„Nikdy předtím jsem v Čechách nebyl,“ řekl.

„Mluvíte ale česky velmi dobře!“ pochválila ho maminka.

„Ani dnešní návštěvu nebudu počítat,“ usmál se. „Prahou jsem proletěl ve velké rychlosti, venkov také a navíc v noci. Potmě vypadají všechny dálnice stejně, vaše jako zdejší.“

„Předpokládám, že teď budeme většinu času tady,“ navázala jsem na své vlastní obavy. „Jak se vaše továrna vlastně jmenuje?“

„Jmenuje se prostě Koujou, neboli Továrna,“ přikývl vážně. „Každý tu hovoří jen o Továrně, je to nejlepší krycí název, cizím to nic neřekne. Tady v Továrně to vypadá přirozeně, ale mimo ni je to dobrá kamufláž. Budete jí tak říkat i vy, protože naše Továrna jiné jméno než Koujou nemá – aspoň se nespletete. Budete tu nějakou dobu žít jako desítky jiných. Uspořádám vám občas menší výlet, abyste se rozhlédli, ale sami se nikam nepouštějte, v Japonsku se nevyznáte a byli byste příliš nápadní. Nebudete tu sami, u nás v Japonsku je běžné, že lidé žijí na území továren. Stává se, že schopní jsou pověřeni prací v pobočkách a pak jim nic jiného nezbývá. Na to si zvykneš. Japonština ti nebude dělat problém, ale tvoji rodiče... jedině že bychom je uvedli mezi nás Virtuály, možná by to tak bylo nejlepší. Záleží jen na tobě, jestli chceš za ně ručit.“

„Zeptám se jich raději, aby s tím souhlasili,“ zarazila jsem ho.

Pak jsem to chvíli projednávala s rodiči, ale jak jsem očekávala, byli z té nečekané změny příliš vyplašení. Už to, že jsem se před nimi s naším hostitelem bavila japonsky! Nerozuměli mi ani slovo a zejména máma se mě po chvilce vyptávala, jak dlouho jsem před nimi tajila, že se učím japonsky.

Musela jsem to zamluvit. Nevěřila by, že jsem ještě předevčírem neuměla japonsky ani slovo, dnes jen papouškuji po překladači v mých hodinkách a každou japonskou větu pochopím až po překladu, naštěstí chápu rychleji, než by si toho všimli.

Po snídani jsem zašla s rodiči domů. Punťa nás už radostně vítal, jistě se mu po nás stýskalo – ačkoliv po mně asi nejméně. Nebyla jsem jeho páníčkem, jen návštěvou.

Hičihiko mě požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Řekla jsem tedy rodičům, že se půjdu projít po továrně. Táta měl ale starost, aby se mi něco nestalo a ani máma nevypadala příliš nadšeně.

„Nevíš, co je to za člověka!“ varoval mě táta.

„Vysvobodil mě z vězení,“ ujistila jsem je. „Snad vám to řekli.“

„Ano, ale nejsme v Čechách!“ pokračoval otec. „Ten pán sice nevypadá na to, že by ti dělal nemravné návrhy...“

„A já snad vypadám na to, aby mi někdo takové návrhy dával?“ urazila jsem se. „Se mnou by si dal!“

„V každém případě si dej na něho pozor!“ trval na svém táta.

Pak mě ale nechali odejít s tím, že oba obejdou parčík s Punťou. Potřebuje vyvenčit. Punťa samozřejmě proti venčení neprotestoval.

Byl z nás jistě nejspokojenější.

„Vojtěch tvrdil, že jsi teď mimo něho naše největší expertka na zbraně,“ zkusil mě při dobré kávě Hičihiko oťukat. „Vojtěchovi to věřím, ale přece jen... na dívku to není obvyklé.“

„Možná,“ připustila jsem. „Vojtěch mě něco naučil, ale kdybych měla být nejlepší, to by tady nesměl být zbraňovým expertem nikdo. Samopal jsem nedržela v ruce nikdy a střílet z běžných ručních zbraní neumím.“

„Ale umíte prý řídit programovatelné střely.“

„To ano, ale... jsou to zatím unikáty, než aby se s nimi počítalo.“

„Obávám se, že se mýlíte,“ troufl si se mnou nesouhlasit. „Nejsou to úplné unikáty a už se s nimi počítá. Nestříleli je v poslední bitvě Američané proti Číňanům?“

Samozřejmě věděl všechno, Vojtěch je přece podrobně informoval.

„Stříleli, protože k tomu dostali od Vojty falešný rozkaz!“

„Ano, ale nenapadlo vás, že to stovkám velitelů na amerických lodích nepřišlo ani trochu divné? Jako kdyby všichni na takový rozkaz netrpělivě čekali! Nikdo se nad tím ani na okamžik nepozastavil, ani obyčejný lidský údiv nedali najevo!“

„Vojáci přece nad rozkazem nikdy nepřemýšlejí,“ namítla jsem.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ řekl jemně. „Je pravda, že ideální voják je nemyslící robot, ale to platí jen o mase běžných vojáků, které Němci říkali kanonenfutr, potrava pro děla. Ne že by to pro armády včetně naší neplatilo, ale důstojníci uvažovat musí, aby své jednotky nevedli na zbytečná jatka.“

„Na to snad berou některé armády ohled?“

„Neberou na to ohled ty, které války prohrávají,“ ujistil mě. „Kdo chce vyhrát, nesmí plýtvat lidmi ani materiálem.“

„Každá válka je plýtvání lidmi i materiálem,“ řekla jsem.

„Je,“ přikývl. „Ale kdo to aspoň trochu neminimalizuje, ten si připravuje porážku, až mu předčasně dojdou zdroje.“

„Na tom něco může být,“ připustila jsem, „Ale někdy to nestačí. Ze všech armád světa v poslední světové válce lidmi nejvíce plýtvali Rusové, ale měli jich tolik, že je to nepoložilo.“

„Rusko je v mnoha směrech výjimka,“ přikývl. „I dnes je silné, skoro se divím, že si Vojtěch troufl zavést symetrii při poškozování ostatních stran a ne jen jedné.“

„Mám dojem, že tím ty druhé strany chrání. Když se skoro totéž stane třem silným protivníkům současně, hůř se mezi nimi hledá viník.“

„Vida, to mě ještě nenapadlo,“ usmál se.

„Vojta mi starosti nedělá,“ mávla jsem nad ním obrazně rukou. „Spíš mě zajímá, co tady budu dělat. Jsem vám vděčná za záchranu, nejspíš i za život a dvojnásob za své rodiče, ale nemůžeme tu zůstávat jen tak. České přísloví říká, že ryba a host třetí den smrdí a ruské zase, že nezvaný host je horší než nepřítel.“

„A přitom se oba vaše národy chlubí svou pohostinností!“ usmál se pobaveně Hičihiko.

„Obávám se, že to je celosvětové,“ namítla jsem. „Většina lidí na světě je do jisté míry k hostům pohostinná, nebo aspoň shovívavá, ale nesmí to trvat dlouho.“

„Známe i kmeny, kde hosty nevítají. Tam se nikdo necítí dobře.“

„Nejsou tak ojedinělé,“ ušklíbla jsem se. „Zkuste navštívit Američany! Už jen dostat se k nim znamená vytrpět tak ponižující procedury, že to musí odradit všechny, kdo si jen trochu váží svobody a lidské důstojnosti.“

„Myslíte jejich letištní kontroly? Ty bych omluvil pochopitelným strachem z teroristů.“

„Nejen kontroly na letištích,“ nesouhlasila jsem. „Prohlídky vás neminou ani v přístavech, kde se to na letovou bezpečnost svést nedá.“

„Zřejmě se bojí zločinců.“

„Ti? Vždyť právě oni mají největší hustotu zločinců na světě, aspoň pokud se dá soudit podle počtu vězňů na obyvatele! Opravdu se divím těm, kdo se tam pořád mermo mocí snaží dostat.“

„Asi to bude tím, že všude kolem jsou na tom lidé hůř. Většina nelegálních imigrantů zřejmě doufá, že se tam budou mít lépe.“

„Což je dílo propagandy, která lidem po celém světě vtlouká do hlavy, jaký je tam ráj. Jenže tam většinou tvrdě narazí. Američané je považují za nepřátele a podle toho s nimi jednají. Tvrdě a nesmlouvavě – ostatně jako všude na světě.“

„V tom máte pravdu, Kateřino. K nepřátelům se chovají všude na světě opravdu tvrdě.“

„Nejen k nepřátelům,“ nepřijala jsem ten ústupek. „Samozřejmě pokud nepovažují za nepřátele celý zbytek světa, jak to často vypadá.“

„Zajímavé!“ opáčil. „Nikdy vás neokupovali a přitom je nemáte v lásce stejně jako my. Jenže nás porazili a od té doby od nás neodtáhli. Pokud vím, vás Čechy snad přepadli a dlouho okupovali Rusové, ne Američané.“

„Kdo říká, že máme rádi Rusy?“ opáčila jsem. „Pravda, ti odtáhli a od té doby je jakž takž snášíme. Táta mi říkal, že když nás Rusové osvobodili od Němců, byli jsme jim vděční. Jenže se brzy ukázalo, že nás neosvobodili zadarmo, přišlo nás to pěkně draho a když jsme se pak pokusili postavit na vlastní nohy, přepadli nás úplně otevřeně. Dosáhli tím jen jednoho – ztratili naši vděčnost, ačkoliv nás předtím skutečně před Němci zachránili. Dobré překryli zlým – jak říkám, snášíme je, ale naši přátelé to už nejsou.“

„Máte pravdu,“ přikývl. „My od války žijeme ve stínu cizích vojenských základen. Naučili jsme se s nimi žít, ale doufáme, že jednou i od nás odtáhnou.“

„Vy jste si to jako národ zavinili sami,“ nedalo mi to. „Přepadli jste a okupovali všechny sousedy. A vaši vojáci se také nechovali moc zdvořile. Přepadnout Američany bylo to poslední, co jste udělali. Pak se na vás vrhl zbytek světa.“

„Prohráli jsme zaslouženě, nepopírám to,“ bránil se Hičihiko. „Vlastní zpupností jsme si nadělali spoustu nepřátel a to byla chyba. Myslím si ale, že jsme se z toho poučili a vyléčili. Dnes již vojensky nikoho neohrožujeme a Japonsko svět uznává více než za války.“

„Nehledě na to, že se teď s vámi mohou lidé přátelit,“ připustila jsem. „Zdá se mi, že je to lepší pro všechny.“

„Ano,“ přikývl. „Ale proč se tak nechovají Američané?“

„Protože ještě nikdy pořádně neprohráli,“ nadhodila jsem.

„Nedá se o nich říci, že vyhráli všechno. Co takový Vietnam?“

„Vietnam byl jejich nejtěžší porážka, ale museli ho jen vyklidit, nic víc. To bylo asi tak všechno. Vietnamci nikdy neměli v úmyslu vtrhnout na jejich území, pro ně bylo vyhnání okupantů dostatečné vítězství. Jenže slabá porážka Američany jen posílila v domnění, že ať udělají ve světě cokoliv, doma jsou před svými nepřáteli bezpeční. Těžko můžeme očekávat, že se budou všude ve světě chovat jako lidi.“

„Měli by!“ namítl. „Takhle si dělají nepřátele jako kdysi my!“

„Potřebovali by pár porážek na vlastním území,“ pokrčila jsem rameny. „Ale to dnes nejde, jejich raketová a jaderná převaha je taková, že není na světě síla, která by se jim mohla postavit.“

„Není,“ přikývl vážně. „Ale doufám, že se už začíná formovat.“

„Myslíte Virtuály?“ podívala jsem se na něho pátravě.

„Ano,“ přikývl. „Ale nemyslím si, že bychom je měli porážet vojensky. To by nebylo proveditelné a nakonec ani vhodné.“

„Viz heslo: porazíme Američany vědomostmi?“ usmála jsem se.

„To jste hodně špatně četla!“ pokáral mě.

„Já vím, bylo to tam o voldemortech. A to není totéž.“

„Správně,“ přikývl. „Vojtěch vás dobře vyučil. Přejdu tedy k vaší původní otázce. Co budete u nás dělat? Pro začátek to samé, co u vás. Dostanete od nás materiály ke studiu na některé univerzitě v Austrálii, nejspíš v Adelaide, máme s ní dobré zkušenosti. Budete studovat na dálku, lépe řečeno, budete tam jezdit jen na zkoušky. Vojtěch tvrdí, že byste je mohla dělat třeba hned, ale bude lépe, když si aspoň proberete jejich látku, aby vás nenachytali na nějaké maličkosti. A protože vím, že vás studium plně nevytíží, ponechám vás ve Vojtěchově péči a budete se dál zdokonalovat ve zbraňových systémech.“

„Nemám ráda jejich používání!“ řekla jsem rychle, ale pevně.

„Nechceme je používat,“ stejně rychle se mnou souhlasil. „Nechceme je kopírovat, jen zneškodňovat. Použít by je mohli oni, až pochopí, že jim můžeme být nebezpeční. Pak bude dobré vědět, co všechno proti nám mohou nasadit a co my můžeme naopak dělat proti tomu. Zejména když máme téměř jistotu, že oni těch zbraní použijí.“

„To je něco jiného,“ odvětila jsem. „Ale ani používání jejich vlastních zbraní proti jejich lidem se mi moc nezamlouvá.“

„I v tom se shodneme,“ přikývl. „Vojtěch nám ale ukazoval záběry jejich velitelských můstků, jak si všichni vzájemně gratulovali, když se domnívali, že poslali ke dnu čínské lodi. Přitom jim Číňané vůbec nic neudělali, ani se k ničemu takovému nechystali. Oni ovšem očekávali, že jim škodit chtějí a že se k tomu chystají. Museli ale vědět, že útočí bez vyhlášení války a střílí jako první. A přesně to vyčítali kdysi nám. Vojtěch tvrdí, že od druhých vyžadují fair-play, ale sami se tím neřídí. Do jisté míry ho chápu. Ale Vojtěch není člověk a nikdy už člověkem nebude. My bychom měli zůstat za všech okolností lidmi.“

„Budeme se muset snažit, není to samozřejmé,“ zdůraznila jsem.

„Jistě,“ přikývl. „Jak se zdá, zatím se shodneme. Měl bych ale ještě něco. Měla jste cestou zájem o setkání s panem Šoiči Nakamotem. Mám vám vyřídit jeho pozvání. Trochu vás zná z vyprávění, ale rád by vás poznal i osobně.“

„To jméno slyším poprvé,“ upozornila jsem ho na možný omyl.

„To je v pořádku,“ souhlasil. „Jeho jméno mimo Továrnu nikdy nevyslovíme. Jen tady ho oslovujeme jeho pravým jménem. Od Vojtěcha ho znáte velice dobře.“

„Kdo je ale pan Nakamoto? Není to nakonec – Učitel?“

„Tak jest,“ přikývl.

Učitel bydlel v nevelkém dřevěném domku na opačné straně továrny. Kolem se rozkládal parčík, upravený s příslovečnou japonskou pečlivostí. Hičihiko mě zavedl před dřevěné dveře, ale tam se rozloučil.

„Já vás přece neodháním!“ ujistila jsem ho.

„Co bude z vašeho rozhovoru zajímavé i pro nás, to se jistě dozvím,“ usmál se. „Ale něco vám povím, možná to ještě neznáte. V Japonsku neuvidíte na šňůrách tolik rozvěšeného prádla jako jinde. Na šňůrách visí jen to co Japonci nosí navrchu, povlečení na lůžka a spací tatami. Japonka by spíš zemřela, než aby někdo viděl její prádlo, byť vyprané, natož špinavé. A špinavé mohou být i názory. Ačkoliv – i ty se dají v diskusích vyčistit.“

Pokrčila jsem rameny a on odešel.

Zaťukala jsem raději podle našeho zvyku na dveře a ihned po svolení vstoupit jsem otevřela dveře a vešla.

Učitel si na nábytek nepotrpěl, místnost byla téměř prázdná. Uprostřed stál typický nizoučký stolek, u něho seděli na zemi dva muži zcela odlišného vzhledu, na stolku před nimi stálo několik misek a sklenic. Nepočítám-li pár japonských obrazů na stěnách, byla už místnost prázdná.

Kdo z nich je Učitel, to mi bylo hned jasné. Musel to být starší, štíhlý Japonec, oblečený v obleku evropského střihu. Neměl obvyklý chitkon, ale mohl mít pod kůží jako já malý implantovaný čip.

Druhého, pro změnu rodilého Evropana, jsem ale poznala. Byl to můj nedávný chráněnec Marcel d'Avigny z Kismaaya!

A pak že se lidé nesetkávají!

„Bon jour!“ pozdravila jsem je.

Předpokládala jsem, že mohu Učitele pozdravit libovolnou řečí a překladač to přeloží do japonštiny, ale u Marcela jsem tu schopnost nepředpokládala, neboť ani on neměl čelenku chitkon. Raději jsem začala francouzsky.

„Vítám vás, Kateřino!“ pozdravil mě nejprve – česky – Učitel. Nemýlila jsem se tedy, měl zřejmě implantovaný čip jako já.

„Dobrý den přejeme i tobě!“ vyvedl mě ale Marcel z míry, neboť to řekl – také česky. Zmýlit jsem se nemohla. Slyšela jsem je pomalu slovo po slovu, takže jsem se obešla bez překladu. Oba mluvili česky. Znamenalo to, že jsou oba Virtuálové, ačkoliv to na nich není znát. Jsem tu tedy – jak jinak – mezi svými.

„Posaďte se u nás, Kateřino!“ vybídl mě Učitel.

Nerozhodilo mě to, ačkoliv jsem od včerejšího zatčení byla pořád oblečená do jedněch kalhot. Posadila jsem se na zkřížené nohy, stejně jako seděli oni.

„Představoval jsem si vás jinak, Kateřino!“ usmál se na mě Učitel.

„Já také – a dovolte mi nejprve poděkovat za obětavý doprovod v Somálsku!“ přidal se Marcel.

„Obětavý?“ zavrtěla jsem hlavou. „Riskoval jste přece jen vy!“

„Obětavé bylo, jak jste se se mnou bavila v noci,“ nedal si to vymluvit. „A dodnes obdivuji pohotovost, s jakou jste zasáhla u té vojenské hlídky!“

„Na to si zvyknete,“ prorokovala jsem mu. „Zřejmě jste mezi Virtuály vpadl oběma nohama naráz. Já jsem ještě přistupovala pěkně po krůčcích.“

„Ale rychleji než ti před vámi,“ doplnil pan Nakamoto. „Po zkušenostech s vámi jsme ten postup zrychlili i pro jiné nováčky.“

„Po zkušenostech se mnou byste to měli naopak zpomalit, ne?“ řekla jsem sebekriticky.

„Každý má právo na omyl,“ usmál se pan Nakamoto. „Nikdo nejsme bez chyby!“

„Moje chyba byla nebezpečná,“ sklopila jsem hlavu. „Nejen pro mě – já bych si jen odnesla, co jsem si sama zavařila, ale víc mě mrzí, kolik dalších lidí jsem do toho zatáhla.“

„Musíme tedy vylepšit výuku nováčků v konspiračním chování,“ řekl pan Nakamoto, aniž se přestal usmívat. „Slyšel jsem, že Evropanky udrží jen tajemství, které samy neznají – ale mohla to být i pomluva.“

„V mém případě to pomluva nebyla,“ rýpla jsem si sama do sebe.

„Líbí se mi, jak se nešetříte,“ řekl.

„Proč bych se měla šetřit?“ opáčila jsem. „Nejradši bych se pleskla, kdyby to mohlo pomoci.“

„Nepleskejte se, nemá to smysl,“ zarazil mě. „Poslyšte, Kateřino, měl bych pro vás zajímavou práci. Máme v Továrně i několik rodin, ale Virtuálové jsou v nich jen muži, ženy mezi námi zatím nejsou. Může to souviset s jejich mentalitou, může to být i skutečný problém, ale zatím se k nám všechny odmítly přidat. Jste mezi Virtuály první, ale rád bych viděl, aby se mezi nás dostalo aspoň pár našich žen. Nemohla byste si s některými promluvit? Potíž je, že o nás nemají zájem. Přesněji řečeno, mají z nás hrůzu.“

„Asi jste na ně šli špatně!“

„To víme. Ale jak – špatně?“

„Zkusím to,“ slíbila jsem jim. „Hrozně ráda bych vám pomohla, mám k vám velký a nesplacený dluh. Vojta mi o vás a zdejší továrně hodně pověděl, těšila jsem se na vás. Ale nemyslela jsem si, že to bude tak brzy a ke všemu za takových okolností.“

„Nikdo nevíme, co se s námi stane zítra, natož za týden,“ řekl Učitel. „Ale můžeme vědět, co chceme, co máme v plánu. Nemusí nám to vyjít, ale když pro to nic neuděláme, nezmůžeme vůbec nic. Nejsme ve světě sami a když budou vycházet plány jen darebům, budeme na tom hůř a hůř.“

„Chci vám pomoci,“ řekla jsem. „Jen zatím nevím jak. Všechno, co jsem až dosud dělala, bylo učení, ale skutečný záměr nás Virtuálů je mi pořád mlhavý.“

„Stačí, když se tu budete rozhlížet,“ ujistil mě Učitel. „Naučíte se tu víc než doma. Vysokou školu tu sice nemáme, ale dokážeme ji plně nahradit. Domů se budete vracet na úplně jiné úrovni.“

„Budu se snažit,“ slíbila jsem.

„Nic jiného od vás neočekávám, Kateřino. Ale to snažení očekávám hodně poctivé. Vojtěch tvrdí, že máte nadšení, snad jste tedy naše.“

„Nemám ve zvyku něco flinkat,“ ujistila jsem ho.

Pak jsme se chvíli bavili o Marcelovi. Poslal do francouzských novin své reportáže, ale ani jedny mu je neuveřejnily.

„Buď se to bojí zveřejnit, nebo tomu nevěří!“ uvažoval Učitel.

„Zapomínáte na třetí možnost – uveřejnili by to, jenže voldemorti tomu zabránili,“ navrhla jsem. „Nezapomínejte, patří jim všechna světová média a hranice států pro ně nic neznamenají. Ve Francii si nejspíš všimli, že ty reportáže odhalují největší darebáctví voldemortů poslední doby – a přece to nenechají projít mezi lidi!“

„Ano, ale Francie nemá na Somálsku žádný podíl!“

„Cožpak na tom sejde? Francouzští voldemorti včas pochopili, že reportáž poškodí voldemorty americké. V takovém případě voldemorti ukončí národní rozmíšky a spojí se. Jako vždycky, když jsou jejich zájmy kdekoliv ve světě ohrožené.“

„Přes noviny to tedy nepůjde!“ došlo Marcelovi.

„Tím bych si nebyla jistá!“ usmála jsem se. Vzpomněla jsem si, jak Vojtěch na obyčejné kopírce místo zmuchlaného kapesníku vytiskl plnou moc se všemi potřebnými náležitostmi.

„Naše Virtuálka na něco přišla, že!“ došlo Učiteli.

„Já ne, to napadlo Vojtu,“ nemohla jsem si přivlastnit cizí nápad. „Ale není to obtížné. Chce to nechodit do redakcí, kde vás vyhodí, ale do tiskáren, kde se noviny tisknou. Všechny moderní tiskařské stroje jsou dnes řízené elektronicky a dají se přeprogramovat i za chodu. První výtisky se sice posílají na kontrolu, ale pak už stroje jedou na plné obrátky a nikdo si nevšimne, že se jejich obsah změnil. Možná to někteří poskoci voldemortů zjistí až na novinových stáncích. Pro nás už není problém zajistit, aby se to vydavatelé novin dozvěděli až po rozprodání celého vydání. A kromě toho to můžeme rozšířit internetem, tam jsme přece doma.“

„Dělala jste někdy v novinách?“ změřil si mě zkoumavě Učitel.

„Ne – ale dejte mi hodinu a naučím se to!“ řekla jsem odvážně.

„Časový limit vám dáme jiný – co možná nejdřív,“ řekl Učitel. „Nevypadá to jako špatný nápad. Tištěné noviny mají větší propagační sílu. Dalo by hodně práce udělat to téhož dne ve více novinách?“

„Když do toho zapojíte Vojtěcha, stihne to i po celém světě.“

„Zajímavé!“ pokyvoval hlavou Učitel. „Proč to nenapadlo jeho?“

„Vždyť...“ zarazila jsem se. Málem jsem řekla: Vždyť je to taky jen člověk... ale nějak se mi to zadrhlo v krku.

„Ani Vojtěch nemusí stíhat všechno,“ zastala jsem se ho. „Myslíte si, že je toho málo, co právě dělá?“

„Máte pravdu, Kateřino,“ řekl Učitel. „Najděte ho a požádejte ho, aby vám pomohl.“

„To nebude těžké,“ řekla jsem.

Errata:

10.08.2021 22:25