Vážená dcero pana Samuela Rosenbauma!

S panenkami woodoo si nehrajte! Přivedou vás do pekla a bude vás škoda. Peklo nenávisti vás může dostihnout už na tomto světě.

Jako největšímu hackerovi mi smrt přát můžete, ale přišla jste pozdě. Jsem totiž už pár let mrtvý. Nesmažím se ale ve věčném ohni, neboť jsem se za svého života neprovinil ani nenávistí, jako vy sama, natož něčím vážnějším. A považuji se za oběť pokrytců jako je váš otec, jejichž nečinnost dala volné ruce mým vrahům. Pro vás asi bude těžké uvěřit, že jsem mrtvý. Neznáte tajný projekt, který dal vzniknout Johnu Smithovi. Ten pro vás nejspíš zůstane tajný, ale jeho tvůrci, pokud tohle čtou, už jistě vědí, kdo jsem. Mrtvý, který – věřte nevěřte – umí šeredně kousat.

Jako mrtvý živé nesoudím. Zatím ne. Jen to umožňuji živým. Jako mrtvému je mi dostupné, co by se živí nikdy nedozvěděli. Získávám dokumenty z tajných archivů, kam je zloduši uložili v dobré víře, že na ně nikdy nikdo nepřijde. Umožňuji trestat i zločince, kteří by – díky pokrytcům, jako je váš otec – nikdy potrestáni nebyli. Mám na to právo záhrobní, které opravdu nepochází od lidí. Je ale mnohem silnější a vy mi ho neupřete. Rozhodně ne pomocí vaší nenávisti!

Také já se vás chci ale na něco zeptat.

Jak se můžete opovažovat prohlašovat největší vyvrhele svého národa za vlastence? Co udělali dobrého pro velikost vaší vlasti? Jen ji pošpinili nejtěžším zločinem vůbec, genocidou! Divím se, že se za ně nestydíte – pokud vůbec víte, co je to stud! Vy nechápete, že masoví vrahové, i když je vy a vaše okolí považujete za nejváženější, nevinné a dokonce i zbožné, jsou odpornou krvavou skvrnou na vašem národě?

Jak můžete být hrdá na svého otce? Že nikomu bezdůvodně neublížil? Vždyť poslal několik lidí na elektrické křeslo – i o jejich vině by se dalo pochybovat, nebyli všichni jednoznačně usvědčeni – jenže pak odmítl stíhat masové vrahy z vašeho okolí a vzal tím na sebe spoluvinu za jejich oběti. Jistě jste necítila nářek milionů mrtvých, umírajících v hrozných bolestech na otravu jedem, dodaným vašimi váženými a bohabojnými sousedy, ale opravdu necítíte, že i ta bohabojnost je jen odporným rouháním?

Píšete, že váš otec dal podnět k mému stíhání, které má skončit na elektrickém křesle. Tomu se jen trpce zasměji. Nemám totiž tělo, podruhé už mě zabít nemůžete. Podle vás nemám ani právo dýchat? Však také nedýchám, jsem přece mrtvý – právě díky pokrytcům, jako je váš pan otec!

Jistěže vím, že nám lid Ameriky nedal právo soudit. To právo nám ale přenechali vaši soudci i váš otec tím, že je neuplatnili, když měli. Oni své povinnosti nedostáli! Dějiny i Bůh je musí odsoudit, ale my jednáme jménem několika milionů mrtvých a odsouzení dějin nám nestačí. To právo nám daly miliony mrtvých, které jste vy Američané zákeřně a zbaběle povraždili. Pohár zla přetekl. Jeden mrtvý vám smí odpustit, milion mrtvých vám odpustit nesmí. Chcete-li spravedlnost, musí zločince chtě nechtě odsoudit živí, abychom je nemuseli soudit my mrtví. Ujišťuji vás, bylo by to horší.

Odmítáte trest a myslíte si, že se stáhnete do hlemýždí ulity vaší země? Proč jste se předtím nebáli sekat vražednými jedovými drápy až na opačné straně světa? Kdo vám dal právo vraždit za hranicemi vaší vlasti? Zločiny za hranicemi snad nejsou zločiny? Ale kdež!

Vdov a sirotků mi může být líto, ale i ti musí vědět, že se jejich manželé a otcové podíleli na hromadných vraždách. Jejich pláč proto nevyváží bolest a pláč milionů zavražděných dětí. Ať zmlknou vdovy a sirotci vrahů! Nemají právo projevovat bolest po nehodných – leda někde v koutku. Oplakávat se sluší jen nevinné oběti, ne jejich vrahy. Vyřiďte jim: Projeví-li bolest nad jejich ztrátou, trestat je nebudeme – ale ani litovat.

Soud mrtvých nemá jinou stupnici než nevinu nebo smrt. Podle soudu živých si ale někteří smrt přece jen nezasluhují. Vydáme je tedy vaší světské spravedlnosti, aby si tresty odpykali ve vašich věznicích. Když to přijmou, očistí je to před námi. Když se spravedlivému trestu vyhnou, dají nám právo uplatnit náš trest – a opakuji, jediným naším trestem je smrt! Nemáme jiné cesty, jak dosáhnout spravedlnosti, než poslat je předčasně před spravedlnost vyšší. Nevěřte těm, kdo slibují, že zločinci – včetně vašeho prezidenta – jsou v nebi! Vrah v nebi? To je očividný protimluv.

Vina vašeho otce je menší. Není obžalován z přímého spáchání zločinu, jen že ten zločin neodsoudil, ačkoliv to byla jeho povinnost. Chcete-li ode mě radu, přemluvte ho, aby přijal lehčí trest vězení mezi živými. Vrahové tuto možnost nedostanou. Když to nepřijme, vydá se nám mrtvým. A nám neunikne, naše záhrobní možnosti si neumíte ani představit.

Tážete se mě, zda mám jako mrtvý duši. Obávám se, že ta je opravdu poslední, co mi ještě zbývá, když jsem přišel o tělo. Modlete se ale, aby při vaší nenávisti zbyla nějaká duše vám!

Nevzývejte archanděly ani ďábly, abyste je nepotkala u soudu, který by byl pro vás – při vaší nenávisti – značně nepříjemný. Trest záhrobní je totiž věčný!

Nenávist je i vaší vinou. Zbavte se jí.

Přeji vám, abyste se probudila, dříve než usnete navěky.

 Váš mrtvý hacker Vojtěch.

Přečetla jsem to v jediné setině vteřiny – ale pak jsem to četla ještě pětkrát, pomalu a důkladně, se zvažováním každého slova. Mráz mi přitom přejížděl po zádech, když jsem si uvědomila, co čtu.

Vojtěch se veřejně přihlásil k mrtvým! 

Na jednu stranu jakoby potvrzoval názor pana Jamanami Kacuie, ale pro mě to tak jednoznačné nebylo. Cítila jsem v tom stesk a křivdu. Lítost nad vlastní smrtí ho dávno přešla, ale cítila jsem jeho roztrpčení nad tím, že už ho lidé jako pan Kacuie ani neberou jako člověka.

Vojtěch se od nás živých oddělil. To nebyla dobrá zpráva. Někde jsme udělali chybu, ale kdo a kde? Mohla bych se cítit bez viny, vždyť jsem se jeho příslušnosti k lidem zastávala a ani dnes nemám výčitky svědomí, ale ani úplně v pořádku jsem se necítila. Od té doby, co jsem se nastěhovala do Marcelova pokojíčku, jsem se Vojtěchovi odcizila. Pořád jsme spolupracovali, hlavně při akcích v Americe, ale přece... omluvila zamilovanost k Marcelovi mé ochlazení k Vojtovi, abych to s klidným svědomím ustála? Vojtu jsem pořád chápala jako kamaráda, parťáka, učitele, ale milencem ani manželem mi být nemůže, neměl by tedy na Marcela žárlit! Na vztah k Marcelovi mám plné právo! To mi nikdo vzít nesmí, ani Vojtěch ne! Ale je také pravda, že jsem se mu vzdálila. Jako kamarád by to měl chápat, přát mi to – ale on sám teď zůstal úplně sám a to také nebylo dobře.

Uvažovala jsem o tom někde na pozadí i když jsem s Marcelem a s panem Žen'č podnikali americké nájezdy spravedlnosti. Od prvního losování, kde jsem získala smutnou prioritu při popravě amerického prezidenta, jsme se střídali. Pan Žen'č rozhodně nebyl robot. Přidal se k nám až když jsme uskutečnili první desítku poprav. Učil se ovládat vaspidy a podařilo se mu jednu utopit v kanále, kam neopatrně zapadl. Vojtovy krysy ji tam ovšem nenechaly, nemohli jsme si dovolit zanechat našim protivníkům jedinou stopu, která by jim umožnila pochopit, co se vlastně děje a nalézt proti nim obranu. Byla by poměrně snadná, stačilo pochopit, kudy smrt přichází a zablokovat přístup. Bylo až k neuvěření, že na to američtí detektivové za celou dobu nepřišli. Dokonce se pravdě ani nepřiblížili, ačkoliv podobné drony sami ve světě používali.

Nedošlo jim, že je může někdo použít i proti nim? Oni jsou přece ten výjimečný národ!¹⁶

Nejprve zarputile hledali lidské pachatele, atentátníky, které ale objevit nemohli, neboť se toho neúčastnili. Pozatýkali množství hackerů, z některých dokonce mučením vynutili falešná přiznání, jenže se ukázalo, že to rozhodně nemohou být ti praví. Popravy pokračovaly v neztenčené míře a na stránkách Svobodu světu se po každém dalším policejním zátahu na hackery objevovaly jen posměšné komentáře. Zatýkání ale pokračovalo, protože páni detektivové se zuby nehty drželi myšlenky, že jednou přece musí zatknout ty pravé! Obvyklou praxí poldů je najít prvního obětního beránka a na tom si zchladit žáhu, jenže tím se problém nevyřeší. U ojedinělého zločinu se může zdát, že měli úspěch, ale u tak soustavné kampaně, jako byla naše, jejich neschopnost vynikla v plné nahotě.

Jako druhý protitah se pokoušeli dávat odsouzence do místností pod dohled kamer. Zřejmě neměli tušení o naší schopnosti podstrkávat kamerám místo skutečnosti naše vlastní obrazy a strávili dlouhé hodiny prohlížením videozáznamů obrázek po obrázku se zvětšením na celou stěnu, aniž by si všimli, kdy se záznam začal rozcházet se skutečností.

Za celou dobu nepřišli na stopy jedu. Pravda, šípový jed je tak účinný, že stačí nepatrné množství, vpich ledové jehličky se také těžko prokazuje, zejména když zmrazené okolí vpichu nekrvácí. Je to ovšem paradox. Geniálních lékařů i detektivů mají plný Hollywood a přitom se nenašel ani jeden, kterého by to trklo.

Pokud to nebude tím, že je mají jen v Hollywoodu...

Ano, ve filmu nám to ti skvělí američtí hoši nandali už tisíckrát! Zejména v poslední době nás obrazně řečeno roznesli na kopytech.

Ale jen ve filmu...

Vojtovu akustickou zbraň jsme použili jen jednou. Vaspidy byly účinnější, ale bylo dobré mít něco v rezervě, až nám je vyřadí.

Ochranka ale zatím selhávala a ještě více selhávala technika.

Průlom do detektivních teorií nastal, když se někteří odsouzení pokusili uprchnout před rozsudkem mimo území Spojených států. Kam se ale měli před námi schovat? Do Evropy, zasíťované internetem stejně jako Amerika? Do Japonska, do Číny? Kromě Antarktidy jsme měli přístup prakticky kamkoliv.

Větší naději měl milionář, který se vlastním letadlem vypravil do Afriky. Měl starší letadlo s motorem bez počítače, ale i tam spadal pod kontrolu leteckých dispečerů a pro nás nebyl problém sledovat polohu jeho letadla i nad pralesy Konga. Chtěl nám zmizet mezi domorodci, kde není počítač kilometry daleko... snad by mohl mít úspěch...

Trochu nás převezl, když pak v nepřístupném terénu na svazích sopky Ruwenzori havaroval. Zmizel nejen z leteckých radarů, ale i ze satelitů, prales se za ním zavřel a záchranná výprava objevila jen trosky letadla s ohlodanými zbytky těla. Identifikace pomocí DNA umožnila připsat pod jeho spis místo data a času popravy strohou poznámku, že zahynul chybou vlastní pilotáže na útěku před spravedlností. Unikli i ti, kdo zemřeli přirozenou smrtí dřív než přišli na řadu. Na světě nebylo před námi žádné místo bezpečné. Žen'č-ovi dal nejvíce pátrání milionář, který utekl do Indie a správně usoudil, že se musí uchýlit co nejdál od civilizace a od počítačové techniky. Nepomohl mu ale ani buddhistický klášter, kam vstoupil v blahé naději, že jako mnich přečká nejhorší období a vrátí se, až lidé zapomenou.

Netušil, chudák, že jeden z poutníků, navštěvujících klášter, není člověk, ale robot Virtuála Suníla Khamára, vyslaného k vypátrání jeho pobytu. Falešný bráhman nepřišel do kláštera za účelem uctění památky svého učitele, ale aby vhodil do jedné cely rozdrážděného jedovatého hada a svýma umělýma očima, přepnutýma na noční vidění, svéráznou popravu natočil. Tento způsob však zůstal ojedinělý. I Suníl Khamár připustil, že to nebyla humánní smrt. Uštknutý zápasil nejprve s hadem a pak dlouho i se smrtí. Vaspidy byly milosrdnější.

Vojtěch se držel role, kterou mu Rada starších přisoudila. Zjišťoval fakta, obstarával důkazy, pořizoval dokumentaci a jistil nás. Nic víc. Snad usoudil, že svou vlastní smrt již odčinil? Nebo podnikal něco, o čem jsme nevěděli? Byl nám tím vzdálenější, čím blíž jsem byla Marcelovi. Nic nám sice nenaznačil, ale jeho mlčení nebylo zdravé.

Litanie jsem si zato vyslechla od mámy. Je ze staré školy a nelíbilo se jí, že bydlím u Marcela, aniž bychom byli právoplatně oddáni.

„Takhle to nejde, Katuško!“ rozčilovala se nade mnou. „Já vím, že je to dneska na psí knížku moderní, ale to neznamená, že je to správné.“

Slibovala jsem jí, že to napravíme, jakmile se dostaneme do míst, kde bude svatba možná. V Somálsku neseženeme kněze ani se svíčkou v ruce za bílého dne. Tady nikdo jiný než Číňané není, svatbu bychom mohli mít jedině podle čínských způsobů a to by v Evropě neplatilo.

Máma jen vzdychala, táta se mračil, jenže s tím nic nesvedli. A zrovna tak nepřicházelo v úvahu, abych se k nim od Marcela kajícně jako zbloudilá dcera vrátila. O tom jsem nechtěla ani slyšet.

„Udělám, co budete chtít, pokud to bude možné, ale tohle nechte na mně,“ řekla jsem jim odhodlaně, aby mě přestali přemlouvat.

Pochopili to?

Doufala jsem, že ano.