Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Průvan

Z pohledu do zrcadla jsem měla málem další šok. Pohled očima robotky ještě tak skličující nebyl. V oblasti žaludku jsem měla v košili otřepanou díru, což bylo zdánlivě všechno. Nepřirozeně působilo, že kolem nevytekla žádná krev a že mě to nesrazilo ze židle. Kulka prošla silikonovou náhražkou kůže, pak prvním krycím plechem, prázdným žaludečním vakem a zarazila se o zadní plech. Nezasáhla ani agregáty, ani kabely, nic důležitého. Věřila jsem, že oprava bude pro Vojtěcha jednodušší než pro mě zalátání košile.

Být ale člověk a sedět tam osobně, vypadalo by to jinak. Průstřel žaludku není žádná legrace. V nemocnici by se mnou měli plné ruce práce a kdyby se k tomu přidala nějaká komplikace... no, raději na to nemyslet! Ta bestie magisterská mě chtěla zabít – ani se to nesnažila před svědky zastírat.

Nejhorší na tom bylo, že se přivolaná Policie rozhodla incident vyřešit neuvěřitelně směšnou pokutou. Magistru si od nás převzali, ale na místě zaplatila za údajnou výtržnost nevelkou pokutu a s vítězným úsměvem odkráčela i se svými spolustraníky, kteří se nakonec rozhodli přidat na její stranu. Poslušně ji následovali jako pejsci na vodítku – když je neprobudilo ani vyloženě vražedné jednání jejich předsedkyně, byli buď stejní fanatici, nebo nebyli zvyklí samostatně myslet. Tak jako tak by z nich žádný užitek nebyl.

Naše protesty policisté ignorovali. Kdybych tam seděla osobně, byl by to jasný pokus o vraždu, ale takhle se podle nich nic nestalo a s magistrou se budeme dál setkávat na půdě Parlamentu. Nikdo z přítomných nechtěl uvěřit, že je něco takového možné a paní magistra měla štěstí, že odešla pod ochranou policie.

„Neboj, Katko, to jí nedarujeme!“ utěšoval mě ve Francii Vojtíšek.

Vyjednávání pokračovalo i po odchodu té partaje. Za zničenou robotku Kateřinu zaskočila robotka Lili – nemělo smysl vracet se k jednání s ošklivou dírou v oblasti žaludku – a jelo se dál, jako by se nic nestalo. Koalici jsme nakonec uzavřeli jen s úplně novou stranou Svobody, jejíž vyjednavači nás ujistili, že se na ně můžeme spolehnout, a se dvěma nezávislými poslanci, otřesenými nejen chováním Mokráčkové, ale i devótností policistů, kteří ji místo zatčení s projevy úcty chránili.

Strana Svobody se spokojila ministerstvem kultury a podmínkou, že kultura nebude poslední při přidělování dotací. To už se dalo chápat jako upřímnost. I nezávislí poslanci nám dávali najevo své sympatie, ale kdyby měli úmysly opačné, nedozvěděli bychom se to. Uvidíme, jak nás budou podporovat na půdě Parlamentu. Většinu vlády sestavíme sami, ale měli jsme dost odborníků, takže jsem se toho neobávala.

Vojtíšek ode mě převzal poškozenou robotku, ale hned ráno mi ji bez vady vrátil. Povšimla jsem si ale drobných odlišností v ovládání. To by znamenalo, že je úplně nová, ale když jsem si uvědomila, jak snadno Vojtěch konfiguruje tváře, nic jsem neřekla a zůstala klidná. Dvě robotky mi postačí. Kateřina bude premiérkou a Lili zůstane na kolejích Katuška, kde bude sledovat naše Noviny a děje v naší straně.

Následujícího dne jsme se dostavili k prezidentovi. Delegaci jsem vedla prostřednictvím nové robotky Kateřiny, ale doprovázeli mě pro jistotu i další. Bylo toho zapotřebí. Prezident se strašně cukal, když nás měl přijmout.

„Prezident nebude jednat s nějakými roboty!“ snažil se nás odbýt jeho mluvčí, vyslaný nám naproti na vstupní nádvoří Hradu.

„Prezident o nás ví, takže nás přijme!“ trval na přijetí Tomáš.

„Přijme jen pravé lidi, ale ne mašiny!“ ustoupil trochu mluvčí. „Ale když není mezi vámi člověk ani ta...“

Kdyby tak tušil, že v naší delegaci mají roboti nad lidmi převahu!

„Podle jeho ústavní povinnosti přijme všechny!“ necouvl Tomáš ani o krok. „V Čechách nejsou bezpečnostní poměry tak dobré, aby to šlo bez dvojníků a v České ústavě není o dvojnících žádná zmínka. Na Kateřinu Davienovou včera spáchali atentát, který přežila jen díky tomu, že se dala zastoupit robotkou. A totéž nebezpečí hrozí trvale, proto bude takto jednat, dokud pro ni nebude v Čechách bezpečno.“

„Když tu pro ni není bezpečno, proč chce sestavovat vládu?“

„Nebudeme vyklízet pole bandě teroristů!“ prohlásil Tomáš. „Není jich mnoho, ale jsou nebezpečnější, než se vám zdá i v nejčernějších snech! To ale není důvod ustupovat jim.“

Mluvčí nakonec couvl s výmluvou, že se poradí s prezidentem. Nechal nás nezdvořile čekat na nádvoří, ale potom se vrátil a pozval nás zamračeně dál. A po necelé půlhodině jsme odešli – jen robotka vítězně držela desky s prezidentovým pověřením k sestavení vlády. Tentokrát prezidentovi nic jiného nezbylo. Trik s pověřením premiéra jiné partaje opakovat nemohl. Vláda by důvěru nedostala a jen bychom ho označili za viníka zdržování. Dost na tom, jak mu přes čelo táhly chmury, když jsme se mu zmínili o našem úmyslu rozšířit průběžný volební systém i na prezidentské volby. Mohlo by to znamenat, že přijde o potřebný počet hlasů a jako prezident skončí.

Oblíbený prezident by si naopak mohl funkci udržet déle než za dosavadního systému. Šlo o to být oblíbeným prezidentem pro občany – nebo aspoň pro jejich voličskou většinu. Každý současný prezident mohl mít v tomto směru jistou výhodu, spousta lidí ho bude volit už pro jeho současnou autoritu. Nesmí si ale voliče rozzlobit, musel se chovat korektně i k nám. A byl si toho vědom.

Byla to malá náplast na hořkou pilulku, kterou jsme museli spolknout od Policie krátce po atentátu, ale důležité bylo prezidentovo pověření. S paní magistrou Mokráčkovou si to vyřídíme později a jinak.

Trestní oznámení na všeobecné ohrožení způsobené střelbou mezi lidmi ale státní zástupkyně smetla se stolu s odůvodněním, že se přece nic nestalo. A pokud jde o škodu na majetku, máme se obrátit na občanskoprávní soud. Máme dost svědků, abychom tam mohli vysoudit nějaké odškodnění.

Vzhledem k běžným lhůtám našich soudů jsme to mohli rovnou vzdát, ale Vojtíšek mě ujistil, že už z principu nic vzdávat nebudeme. Magistra jistě navrhne mimosoudní vyrovnání, které klidně přijmeme – pokud bude mít po ruce tolik milionů, nakolik si škodu odhadneme. Je ovšem možné, že je mít nebude a že to z ní ani nedostaneme, ale Vojtíšek mínil, že by nám postačila dohoda o splátkách ve výši tří čtvrtin jejího poslaneckého platu. I to by mohlo paní magistře srazit hřebínek.

Nějaký trest si ta potvora přece zaslouží! Uvidíme!

S paní Mokráčkovou jsme se tedy měli setkávat i nadále. Snad si v Parlamentu nedovolí střílet. Mohli jsme ovšem počítat s provokacemi její partaje. Hlasovat bude jistě proti nám – i se svými nemyslícími, ale disciplinovanými spolustraníky.

Vojtíška napadlo zveřejnit incident při vyjednávání. Měli jsme dvě videa, natočená přímo při střílení. Nezjistila jsem ani, kdo je pořídil, ale bylo to nepochybně očima robotů. Kateřina, Lili ani Tomáš to nebyli, takže tam bylo robotů dvojníků víc než jsem tušila. Vojtíšek o nich jistě věděl všechno, ale umínila jsem si neptat se ho a při nejbližší příležitosti si to zjistit. Měla jsem přece dva roboty a měla bych vycítit i další procesory. Že mě to dřív nenapadlo? Upřímně řečeno, nečekala jsem to, ale dám si s tím větší práci.

Zveřejněné video vyvolalo v české veřejnosti spravedlivý hněv. Přece jen to byl ostřejší tabák, než aby se dal jen tak vydýchat! Pár tisíc voličů, kteří dali předtím své hlasy paní magistře, jí je přes noc odebrali a převedli jejím kolegům, několik tisíc hlasů přibylo i nám. Našla se ale i spousta škodolibých, kteří svými hlasy paní Mokráčkovou podpořili, aby ji v Parlamentu udrželi. Nevadí, řekla jsem si, jejich hlasy budou chybět jinde, nám žádné neubyly, spíš naopak.

Dobrá, uvidíme! Ministerstvo vnitra dostane náš Šimon Pergner a ten tam udělá pořádek! Ministerstvo spravedlnosti vede František, který kvůli tomu nastudoval práva – sice bez zkoušek, takže nemůže používat titul JUDr, zato tak dobře, jak to dokáže jen Virtuál. Státní zástupkyně, která všechno smetla se stolu, si jistě brzy uvědomí, že vražda zůstane vraždou i když obětí bude „jen“ robot. Tady přece nejde o škodu, ale o skutečnost, že někdo stiskl spoušť zbraně namířené na člověka aniž by mohl tušit, že jde o robota! Mokráčková na jednání přišla s nabitou pistolí a s odhodláním zabít mě, to nebyla běžná výtržnost na schůzi!

Nechám to na Frantovi, však on to rozsekne. Musela jsem se teď věnovat sestavení vlády, jenže už jsem měla tolik zkušeností a přátel po ruce, že jsem se toho ani moc neobávala.

Vládu jsme sestavili prakticky týž den, kdy mě – či moji robotku – tím úkolem pověřil prezident, takže jsme mu ji představili další den ráno. Hned poté jsme jeli převzít ministerstva a odpoledne jsme poslali do Poslanecké sněmovny programové prohlášení s žádostí o vyslovení důvěry. Bude to asi chvíli trvat, než ji získáme, o víkendech Poslanecká sněmovna nezasedá, ale nám to nevadilo, mohli jsme začít naostro.

To bude, panečku, průvan!

Prozrazené tajemství, že premiérku zastupuje robotická dvojnice, mělo na podporu naší strany spíš kladný vliv, než aby lidi odrazovalo. Zejména po shlédnutí dokumentárního videa lidé pochopili nebezpečí od dříve vlivných lidí. Zbytečně jsme se obávali, že se lidé zděšeně od naší strany kvůli robotům odvrátí, ačkoliv ostatní internetové i papírové noviny spustily obrovský povyk o nedemokratickém podvodu na naše voliče, kterého se podle nich dopouštíme. Většině lidí to naštěstí vůbec nevadilo. Studenti v kolejích Katuška to buď dávno věděli, nebo alespoň tušili. Horší to bylo v Parlamentu, kde se nám někteří poslanci velkým obloukem vyhýbali.

Ačkoliv nová robotka neměla ani škrábnutí, všimla jsem si, že mi spousta lidí, se kterými jsem se setkala po atentátu, zvědavě pokukuje kamsi do oblasti žaludku, kde jsem tenkrát měla v košili pěkně velkou díru. Asi si na to budu muset zvyknout. Výhodou mohlo být hlavně to, že už nikdo nebude na robotku zbytečně střílet – nic tím nevyřeší a případná náhrada škody není finančně zanedbatelná ani pro poslance či poslankyni. Paní Mokráčková z toho kupodivu vyvázla neobyčejně hladce. I když ji soud odsoudil uhradit škodu deseti milionů, zaplatila je bez mrknutí oka z nenadálého sponzorského daru ze zahraničí. Někdo ji tam podržel – asi se mu hodila do plánů.

Doufala jsem ale, že nikoho nenapadne střílet na mě, až se vrátím do Čech a vyměním si s robotkou místo. Přece jen deset milionů neleží na ulici a každý jistě nemá tak štědré sponzory.

Současně s novou vládou jsme připravili balíček zákonů, na které jsme si dosud netroufali a které ani nebyly vhodné pro referendum, neboť byly pro většinu lidí příliš odborné. Jeden z prvních zákonů měl banku Svornost pověřit celostátní správou šintei a spojit ji s Českou národní bankou. Ta měla spravovat devizy a odpovídat za zahraniční bilanci a zásoby deviz pro zahraniční obchod.

Omezili jsme platnost dosavadních mincí a bankovek. Skončila povinnost přijímat je jako platidlo. Povinně je musela přijímat jen pošta – ale pouze pro odeslání na některé konto šintei, vlastní nebo i cizí. Kdo chtěl, mohl je držet a platit jimi dál, ale mohlo se mu stát, že je nikdo nepřijme. Výměna byla sice dobrovolná, ale zrušení povinnosti přijímat je znamenalo, že lidem prakticky nic jiného nezbylo. Tím by se měla hotovost v Čechách přesunout do muzeí.

Tento krok jsme museli lidem důkladně vysvětlit. O výhodách šintei už věděl každý, ale ne všichni se chtěli rozloučit s bankovkami, vládnoucími celému světu několik století, ani s mincemi, které lidstvo znalo pár tisíciletí. Šintei ale měly výhod víc než jen pohodlné placení. Výhoda byla, že vyžadovaly scan oka majitele, takže nemělo smysl je krást. Kapsářům nezbylo než dát se na něco jiného i bez našeho návrhu o postupném zpřísňování trestů, kdy se poměrně mírné základní sazby trestů při každém opakování zdvojnásobily, takže by se i šedivý kapesní zlodějíček mohl při neustálém opakování dočkat až drakonického trestu několikaletého vězení za jednu ukradenou kabelku... Zpřísňování trestů se mnohem více týkalo různých šmejdů, využívajících důvěřivosti lidí, zejména pak seniorů. Poměrně lehký trest se s opakováním prohřešku zvyšoval až do neúnosné výše, ale šmejdům nepomohla ani zahraniční podpora, kterou velice rychle dostávali. Ano, deset let vězení za několik tisíc korun je neúměrně tvrdé. Jenže šmejd se tam musel »propracovat« vytrvalým opakováním svých lumpáren. Zastávejte se recidivisty, který nepřestane ani při zvyšujících se trestech!

Problém byl i s posledními cizími bankami na našem území. Těm měla Česká národní banka směnit českou hotovost, bankovky i mince, za světovou měnu, přepočítanou podle současného kursu. Potíž byla, že cizí banky vyžadovaly tak výhodný kurs, jakého česká koruna nikdy nedosáhla. Věnovali jsme tomu jednu čistě českou konferenci Virtuálů. Hlavní slovo na ní měl náš vyjednavač František, který nás zastupoval v zahraničí, ale hned po něm Vojtěch a na třetím místě já coby premiérka.

„Hrozí nám mezinárodními arbitrážemi,“ referoval nám František.

„To si teď nemůžeme dovolit,“ konstatoval stroze Vojtíšek.

„Máme snad nějaké Virtuály – arbitry, ne?“ připomněla jsem mu.

„Na to je využívat nemůžeme,“ odmítl to Vojtíšek. „Při častém používání si je prozradíme a nepatří jen nám Čechům. Musíme je šetřit na důležitější věci pro všechny Virtuály.“

„Takhle nás Čechy ale postupně oškubou!“ konstatovala jsem.

„Oškubou nás, ale jen jednou,“ připustil Vojtíšek. „Navrhneme jim jednorázové vyrovnání. Ať sečtou všechny své pohledávky, vyplatíme je ze všech rezerv, co seženeme, ale tím budeme bez dluhů.“

„Ale také bez rezerv,“ namítla jsem. „Až na to přijde opozice, bude to voda na její mlýn. Obviní nás, že jsme rozfofrovali devizy.“

„Nějaké opatřím přes Kajmanské ostrovy,“ slíbil Vojtíšek. „Ale tu filiálku pak budu muset zavřít, tohle je zaručeně přivede na stopu.“

„Není to ještě riskantnější?“ strachovala jsem se.

„Riziko je to v každém případě, ale tohle bude ještě únosné.“

„Jednej, jak rozumíš, ale ber ohledy na ostatní,“ připomněla jsem mu. „Proč raději nejednat dál o reálnějším kurzu?“

„To nemá smysl,“ ujistil nás František. „Soustředili se na ten kurz a neustoupí. Vědí, že musíme přistoupit na cokoliv.“

„Nejsou tam zřejmě hlupáci,“ podotkla tiše Manča Bělíková.

„Budeme to muset přetrpět,“ řekl Vojtěch. „Co se dá dělat! Jistě je lepší dojednat jednorázové vyrovnání i za nevýhodných podmínek, než jim dát možnost zvyšovat sumu lichvou. Až by zjistili, že je to opravdu náš zájem, přišlo by nás to ještě dráž. Ten kurz je ostatně přijde draho, až se situace otočí.“

„Jak to myslíš?“ chtěli jsme hned vědět všichni.

„Až budou v tom kurzu platit za naše zboží,“ dodal stručně.

„Myslíš, že budou naše zboží tak potřebovat?“

„To tedy budou,“ ujistil nás Vojtíšek. „Nezapomeň, velká část světa je na pokraji krachu. Ještě rádi přijdou s prosíkem.“

Tím naše konference prakticky skončila. František dostal za úkol dojednat s vydřiduchy odkoupení českých dluhů a jejich vyplacení i při kurzu nevýhodném pro nás.

„Tak – a ode dneška obchodujeme zásadně ve směnitelné měně,“ prohlásil ulehčeně František, když druhý den ohlásil, že je dohoda hotová.

„Divím se, že na ni přistoupili,“ podotkla jsem suše. „Co vlastně získali oni a co my?“

„Oni získali pár kilogramů papírků, my nezávislost a ta rozhodně za ty potištěné papírky stála,“ přikývl František.

„Ta nezávislost ještě není úplná,“ řekla jsem.

„Asi ne, ale to hlavní máme za sebou,“ pokrčil rameny František.

„Uvidíme!“ odfrkla jsem si.

Od tohoto vyrovnání si musel každý, kdo chtěl vyjet do zahraničí nebo tam nakupovat, koupit patřičné množství cizí měny a při návratu převést cizí měnu na konto v šintei. Česká národní banka se měla starat, aby byl pro nákupy vždy dostatek cizí měny. Vychytralejší občané cizí měnu kupovali čistě z vypočítavosti, ale brzy poznali, že těmi papírky u nás prakticky nic nezaplatí a pokorně se vraceli k šintei, zejména když zjistili, že je keťasení valut vlastně ztrátové a později koupí cizí měnu ve výhodnějším kurzu.

Nejpříjemnější překvapení nám přichystal Vojtíšek, když soustředil a do České národní banky přesunul devizy za tři čtvrtě bilionu korun. Můžeme zmenšit zahraniční dluh na čtvrtinu.

„To byly všechny moje rezervy,“ řekl skromně. „Ale já si ještě nějaké vytvořím, stejně jako jinou krycí filiálku.“

Zatímco zrušení hotovostního placení proběhlo ještě pokojně, pak se na nás začaly problémy valit jako lavina.

První se objevily na ministerstvech obrany a vnitra. Ukázalo se, že naši lidé nemají požadovaná prověření pro přístup k utajovaným skutečnostem a jejich podřízení jim odmítali sdělovat, na čem pracují. Náměstci i nižší úředníci se netajili svou převahou a pohlíželi na nové ministerské vetřelce hodně spatra. Nepomohlo ani, když noví nadřízení těm lidem předvedli, že ty údaje už beztak dávno znají. Byli si tak jisti svou nepostradatelností, že se i ministrům otevřeně pošklebovali.

Vojtěch to ale na ministerstvu obrany vyřešil tak rázně, až to vzalo dech. Nařídil dosavadním náměstkům, aby svým podřízeným domluvili a když se tak nestalo, nahradil nejprve náměstky, pak obešel rebelující úředníky a jednomu po druhém předal okamžité výpovědi pro nesplnění rozkazů. Na jejich místa dosadil úplně nové, neznámé lidi.

„Ale to nemůžete, pane ministře!“ varovali ho někteří potrefení. „Není možné, aby na těchto místech byli lidé bez prověření! Nikdo jiný než my nezná tajné spisy! Naše počítače jsou chráněné hesly, do nich se nikdo nedostane, ochromíte tak celé ministerstvo!“

„Tak předně – hesla nás nezajímají,“ podotkl suše novopečený ministr obrany Tomáš. „Za druhé – všem jsme je před půlhodinou měnili, takže ne my, ale vy se do svých služebních počítačů nedostanete. Za třetí – doufáte-li, že to bez vás nepůjde, přesvědčíme vás o opaku – jenže už bez vás.“

„Ale to vám Evropská unie neschválí!“

„Té se ptát nebudeme,“ řekl suše Tomáš. „Na šintei vám právě naskočilo odstupné ve výši vašeho platu za půl roku dopředu. Vezměte si své osobní věci, opusťte budovu a už se sem nevracejte. A poradím vám – hlaste se na pracovním úřadě co nejdřív, bude tam brzy větší nával než obvykle.“

„Ale to přece nejde... sami máte ve svém programu zmírnění takových tvrdostí! ...a je to porušení zákoníku práce!“

„Bylo by – podle starého znění a kdybyste nedostali odstupné,“ řekl Tomáš. „Podle nového znění, schváleného minulou Sněmovnou, nemáte nárok ani na to odstupné. Ano, máme v programu zmírnění tvrdostí, ale teď se ještě budeme řídit současným zněním. Nebo si myslíte, že tvrdé zákony mají dopadat jen na ostatní? Vsadím své boty, že jste hlasoval pro vládu, která ty tvrdosti zavedla, tak co se čílíte?“

„To přece nemůžete vědět, jak jsem hlasoval!“

„Nevím, jen tak hádám. Ale nebudu daleko od pravdy.“

„Dáme to k soudu! Všichni!“

„Dejte. Sbohem!“

Errata:

10.08.2021 22:25