Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Protiúder

Léto již bylo za vrcholem, ale pořád bylo venku dost teplo.

Prezident otevřel okno své pracovny. To v této místnosti již dlouho nikdo neudělal, od té doby, co sem zavedli klimatizaci. A na to už se skoro nikdo nepamatoval.

Černý kos, který přiletěl na otevřený rám okna, na chvíli upoutal jeho pozornost. Nestává se, aby se něco z přírody dostalo až na dosah člověka – a už vůbec ne ve světě klimatizací a neotevíratelných oken.

Prezident se zastavil a opatrně, aby ptáka nevyplašil, se k němu otočil. Pták ale bez bázně poskočil a pak přeletěl na prezidentův stůl.

„Tomu říkám odvaha!“ zašeptal si prezident jako v očarování.

„Nebo drzost!“ odvětil nepříliš hlasitě pták. „Neposadíte se?“

Několik dlouhých vteřin bylo ticho. Jeden z těch dvou nevěřil svým smyslům, ale měl pro to dobré důvody.

„Posaďte se, vy jste tu přece doma!“ vybídl pták prezidenta a křídlem mu pokynul na jeho vlastní křeslo.

„Teda...“ vzdychl si oslovený.

„...to jste ještě nezažil, že?“ dokončil sebevědomě kos. „Máte pravdu. Se mnou se zatím setkalo jen málo lidí. Znají mě moji přátelé, ale i nepřátelé – ačkoliv těch druhých zůstalo příliš málo, než aby o tom někomu vyprávěli. No nic – když už jsem tady, přišel jsem si s vámi trochu popovídat.“

„Se mnou? A... vy?“

„S vámi – a já,“ přikývl kos. „Dovolte, abych se představil – vás samozřejmě znám, ale vy mě ne. Ačkoliv o mně určitě ledacos víte, jen netušíte, že mě můžete potkat ...třeba i tady a v této podobě. A posaďte se už konečně, muži mají při jednání sedět!“

„A kdo vlastně jste?“

„V tomto koutě světa mi říkáte Neviditelná síla,“ odvětil pták.

„Neviditelná síla?“ otřásl se prezident. „To přece není možné, vy snad ani nemůžete...“

„Jako pták samozřejmě nemohu nic,“ přikývl kos hlavičkou. „Jen létat, mluvit, naslouchat a vyjednávat. Jako Neviditelná síla mám jistě víc možností – třeba i rozdrtit celou armádu u hranic Texasu.“

„To vy jste zabíjel naše chlapce?“ zamračil se prezident. „Nebylo vám jich ani trochu líto?“

„Bylo, ale otočil jsem proti nim jen jejich vlastní zbraně,“ přikývl kos. „Některé střely jsem obracel za letu – když je vystřelili proti jiným takovým chlapcům z Texasu, které nelitoval nikdo z vaší strany. Ale to jsem si vyřídil s vaším předchůdcem, který k tomu dal rozkaz.“

„A zavraždil jste ho!“

„Vykonal jsem nad ním rozsudek smrti,“ přikývl pták. „Mezi popravou a vraždou je malý rozdíl – ale ten přece uznáváte, nebo ne?“

„Ale kdo vám k tomu dal právo?“ namítl trochu živěji prezident.

„Nač potřebujete právo?“ opáčil kos. „Právo je nástroj, který má zabránit nepřípustným projevům mezi lidmi – prakticky jde o totéž, co zakazovalo Desatero. Nezabiješ, nepokradeš... To je spravedlivé právo. Dnes se právo zneužívá přesně naopak, vy tím ospravedlňujete krádeže i zabíjení. Také váš předchůdce se oháněl jakýmsi právem, když posílal vaše vojsko zabíjet lidi do Texasu. Kdo mu dal k tomu právo? Řeknete asi, že americký lid. Ale kdo dal americkému lidu právo posílat vojáky zabíjet? A nejen v Texasu, kdekoliv ve světě! Myslíte si snad, že si to přál sám Bůh? Ten spravedlivý, jehož jménem se paradoxně nejvíce vraždí? To váš předchůdce veřejně tvrdil. Bylo to ale největší rouhání, jakého se může smrtelný člověk dopustit. Nebo si také myslíte, že si spravedlivý Bůh přeje vraždění?“

„To snad ne...“ špitl prezident.

„No proto!“ odvětil kos. „Fanatiky nemám rád. Uznávám právo, které soudcům dávají oběti. Ale má být použité jen proti skutečným vrahům. Obětí v Texasu bylo příliš mnoho, vyžadovaly přísný trest, ale kdo je jejich vrahem? Vždyť je zabily jejich vlastní zbraně! Z Texasu nevylétla jediná kulka! Sebevražda to také nebyla, vaši chlapci zabíjet chtěli, ale jistě ne sebe. Neviditelná síla? Ta odvracela smrt od chlapců z Texasu, kteří by těmi střelami padli. Ať to vezmete jak chcete, za ten masakr leží odpovědnost na těch, kdo vydali rozkaz ke střílení. Ti jsou vinni. A nejvyšší viník byl váš předchůdce. Takže jeho smrt byla po-právu spravedlivá, stejně jako smrt velitelů, kteří se na tom podíleli.“

„No – mám na to jiný názor...“ odvážil se prezident odporovat.

„Na odlišný názor máte právo, dokud váš názor nepřináší lidem smrt,“ připustil pták přísně. „Pak se názor změní ve vinu – a zločiny se musí trestat – smrtelné zločiny i smrtí, zlobte se na mě nebo nezlobte.“

„To je ovšem zase váš názor,“ nedal se prezident.

„Jistě,“ přikývl kos hlavičkou. „Přikázání Nezabiješ nerozlišuje důvody, to je jeho jediná chyba. Když smrt vraha zachrání jeho oběti, je oprávněná. Někdy zkrátka nemůžete jednat jinak. Chcete-li zabránit většímu zlu, musíte občas i někoho zabít. Na rozdíl od světských soudů si myslím, že je to správné i když se vrah k vraždě teprve chystá. Nemusíte čekat, až někoho skutečně zabije – tak musí ostatně uvažovat i policista, když se vrah před jeho očima chystá zabíjet. Podmínkou je, aby se o tom nedalo pochybovat.“

„Máte opravdu zvláštní názory!“

„Mám,“ přikývl pták. „Nejsou jen moje, ale to je vedlejší. Měli bychom raději řešit, proč jsem tady. Zřejmě vás nepoučil osud vašeho předchůdce, který poslal vojsko do Texasu a byl za to popraven. Vás to čeká za chystané vraždění v Evropě. Dobře víte, že chystáte zločin, stejně jako víte, jak se na to dívá Freedom for World, a přece jste tam ty vojáky poslal! Nemusíme ani čekat, až to začne, ale můžete ještě dostat poslední šanci. Co kdybyste ta vojska z Evropy odvolal? Beztak tam jen překážejí a nic tam nevyřeší.“

„Vy si vážně myslíte, že je mohu odvolat?“ vzdychl si prezident.

„A kdo jiný? Jste přece vrchní velitel vaší skvělé armády! Když vydáte rozkaz k odchodu z Evropy, všichni vás musí poslechnout!“

„Vojáci mě poslechnou, ale... musel bych to projednat s grémiem naší strany, sám o sobě nemohu jednat proti jejímu rozhodnutí.“

„Projednejte!“ pokrčil kos křídly. „Můžete jim při té příležitosti šetrně sdělit, že je zahrnuji do okruhu odpovědných. To znamená jejich spoluvinu na všem, co se chystá a se stejnými následky. Aby nedoufali, že budou o tak vážných věcech rozhodovat beztrestně.“

„Ale oni také nejednají o své vůli!“ řekl tiše prezident. „Oni jsou také jen převodovým kolečkem.“

„Já už si ta kolečka přeberu, můžete mi věřit,“ odvětil kos. „Vím, že jste superman jen na papíře a vaše možnosti výběru vám nezávidím. Když se pokusíte udělat něco ze své hlavy, skončíte neslavně jako John Fitzgerald Kennedy, když budete na slovo poslouchat loutkovodiče, popraví vás Freedom for World. Ať uděláte cokoliv, skončíte špatně.“

„Jenže z toho je nad slunce jasné, že nejsem ten vrah, který by měl být zabit, abyste zachránil vaše oběti,“ pokrčil rameny prezident. „Tím se ale vaše logika dostala do slepé uličky.“

„Myslíte?“ opáčil kos.

„Myslím si to!“ potvrdil prezident. „Moje smrt vám nepomůže. Co neudělám já, udělá můj nástupce, nikoho nezachráníte a vražda přestane být podle vašich vlastních slov popravou a zůstane pouhou vraždou. Tak jak je to psáno v Desateru – Nezabiješ!“

„O tom mě zrovna vy poučovat nemusíte!“ odvětil rychle pták. „Vážně si myslíte, že váš nástupce válku vyhraje? Kdybyste se vzepřel svým šéfům a nařídil vojákům návrat domů, zachráníte přinejmenším sto tisíc lidí – ale vašich. Neviditelná síla je dnes silnější než dřív a umí proti vám obrátit zničující účinky vašich vlastních zbraní. Přitom stále sílíme a vašemu nástupci nedovolíme další armádu ani shromáždit. Můžete tak zachovat mír natrvalo.“

„Možná,“ připustil prezident. „Jenže tak nebo tak si mohu vybrat jen ze dvou různých smrtí a to není dobrý výběr. Dám-li armádě rozkaz k návratu, skončím jako Kennedy, navíc s cejchem prezidenta-zbabělce, který svým ústupem prohrál válku. Nikdo už lidi nepřesvědčí, že jsem ji větší rozhodností ani nemohl vyhrát. Když neustoupím, zabijete mě, ale budu národním hrdinou. I když tu válku nevyhrajeme, budou se o mně učit děti ve škole a největší zlo na světě bude vaše Neviditelná síla.“

„Pokud se rozhodnete pro válku, budou se o vás učit děti ve školách na celém světě jako o Hitlerovi, Stalinovi a vylhaných válkách Američanů. Nebudete národní hrdina, ale odstrašující případ. Nabídnu vám ale třetí možnost, která vás dosud ani nenapadla. Odvolejte tu válku – a my vám zajistíme bezpečí.“

„Zajistíte mi bezpečí?“ usmál se trpce prezident. „Vždyť je to nesmysl! Víte, kolik goril se v současné době stará o mé bezpečí? Ti všichni by mi naopak šli okamžitě po krku.“

„Představit si to umíme,“ odvětil klidně pták. „Můžeme vás ale přemístit na bezpečné místo a nahradit dvojníkem.“

„Toho dvojníka lituji!“ ušklíbl se prezident. „Nepřežije týden.“

„Proč byste ho litoval, když nemůže zemřít?“

Prezident se zarazil.

„Nesnažte se přesvědčit mě, že znáte nesmrtelnost! To byste...“

„Nesmrtelnost neexistuje,“ odvětil kos. „Váš dvojník ale nemůže zemřít, protože nebude žít. Jistě jste slyšel o sestřelení mimozemšťana Poker Face a víte, že to nebyl mimozemšťan, ale robot. Nahradíme vás robotem, budete ho řídit, jako byste byl na jeho místě. Když ho zastřelí, vám se nic nestane a pojedeme dál. Jak se díváte na tuhle nabídku?“

„Tvrdíte, že je to jediná možnost, jak bych mohl zůstat naživu?“

„Možná ne jediná, ale je reálná a my vám ji nabízíme. Odvolejte válku a můžete si klidně žít.“

„Žít! Ale kde? Zřejmě myslíte někde daleko mimo Spojené státy, tady mě zná kdekdo! Co by to byl ale za život?“

„Spojené státy nejsou ani střed vesmíru, ani jediný stát na světě, kde se dá slušně žít!“ opáčil kos přesvědčivým tónem.

„Možná,“ připustil prezident. „Ale tady jsem doma a všude jinde bych byl cizincem. A co by bylo s mou rodinou? Mám ji snad s sebou tahat do vašeho vyhnanství?“

„Nabízíme vám to jako možnost,“ opakoval pták. „Jiné varianty skončí u vaší rodiny, shromážděné u vašeho hrobu. Odtud už pro vaše blízké neuděláte vůbec nic.“

„Ale budou na mě všichni hrdí!“

„Možná zpočátku, dokud vás bude propaganda vydávat za hrdinu bez bázně a hany. To se ale brzy otočí a pak vás budou mít všichni za padoucha, jako dneska Stalina. Záleží jen na vás, pro co se rozhodnete.“

„Ne, tohle se mi nelíbí,“ trval na svém. „Ale mohl bych to přece jen projednat s grémiem naší strany... třeba to oni rozhodnou tak jak chcete. Ale já nechci žít v nějaké smradlavé díře jako vyhnanec!“

„Nechceme vám naše řešení vnucovat,“ pokrčil křídly černý kos. „Rozhodněte si to podle svého nejlepšího svědomí. Ručím vám jen za to, že se nestanete hrdinou, když se rozhodnete pro válku. Celý svět se dozví, že jste byl až do své popravy loutkou v něčích rukou a nikdy jste neměl odvahu vzepřít se. Hrdinou – a dokonce živým – se můžete stát jen jako vyhnanec, byť jen dočasný. Podle mě to bude pro vás nejlepší, ale to už si v hlavě přeberte sám, já jsem vám to nabídl.“

„Přijdete si pro mé rozhodnutí, až to projednám s naší stranou?“

„Podívejte se – nemá smysl, abych sem v téhle podobě přiletěl podruhé. Můžete se rozhodnout třeba i tak, že si sem povoláte smečku chlapů s brokovnicemi. Ne že by mi vadilo být zastřelený, to jsem zažil vícekrát a mě to nebolí, ale přece... mohl bych samozřejmě přijít i v jiné podobě, ale nechci způsobit vyvraždění zdejších ptáků a veverek. Mám jiný nápad. Pokud se rozhodnete přijmout mou nabídku, najděte si na internetu stránky Freedom for World a napište do diskuzního pole své rozhodnutí. Pak se dozvíte, co se bude dít dál s vámi i s vaší rodinou.“

„Ale kdybych to tam napsal... ta stránka je našimi ostrými hochy pořád sledovaná! Nebudou pak u mě dřív oni?“ staral se.

„Nemusíte se bát. Stránka Freedom for World patří hackerům. Ne vašim, od CIA, ale našim. Ať tam napíšete cokoli, nedostane se to do nepovolaných rukou. Přispívá tam denně několik desítek lidí a ještě se nestalo, aby je vypátrali, i kdyby uvedli své pravé jméno s úplnou adresou – i když se to nikdy nestalo, hlupáci tam nepřispívají. Dobrá – dostanete čas na rozmyšlenou, ale dobře si to rozvažte!“

Černý kos roztáhl křídla a nejkratší cestou odfrčel oknem.

Prezident přiskočil k oknu, aby sledoval, kam ten pták poletí, ale už ho venku nespatřil.

Pták zmizel, jako by se vypařil...

Šimon Pergner řešil problém ministerstva vnitra České republiky na můj vkus příliš rázně. Poslat tolik profesionálních intrikánů do civilu nemuselo dopadnout dobře. Šimon jim nabízel různá přeškolení, ale nelíbilo se mi to. Ve službě by byli pod dohledem, na volné noze mohli intrikovat naprosto nekontrolovaně.

„Máš to jedno, mami!“ utěšoval mě Vojtíšek. „Ve službě přece také intrikovali pro sebe, jen na to měli víc možností. Máme pro ně jinou zábavu, jejich soukromé intriky je rychle přejdou.“

„To chci vidět!“ odvětila jsem mu skepticky.

„My už to s Šimonem zvládneme!“ ujistil mě.

Vojtíšek seděl na terase a vypadalo to, jakoby pozoroval krásné panorama hor proti vile Nikolase Taramankise. Hory se rozkládaly za průlivem. Denně kolem proplouvaly rybářské bárky, ale na ostrově nikdy žádná nepřistála. Po lanovce, spojující po dobu stavby ostrov s pevninou, už nic nezbylo. Nebylo tu žádné molo, strmé skály všude spadaly kolmo do moře, přístup do vily byl jen vrtulníkem a její stavba musela být – nehledě na tu lanovku – neuvěřitelně nákladná.

Taramankis vilu na malém ostrově daleko od civilizace zakoupil levně v dražbě. Předchozí majitel, jakýsi Aaron Allonkis, příliš riskoval na burze a skončil v dluzích. Řečtí zbohatlíci měli rádi klidná místa, kde je nemohl nikdo rušit, v tom se tento druh lidí neliší celosvětově. Taramankis zde zařídil základnu pro řecké Virtuály, poblíž na pevnině plánovali stavbu první řecké Továrny. Byl to i ideální úkryt pro lidi, hledané po celém světě.

Na ostrůvku bylo letiště pro vrtulníky a letadla s krátkým startem a přistáním – jako je kaičen. Dvě letadla teď byla uschována ve zdejším hangáru. Jedno patřilo Taramankisovi, druhé nám. Hangár nebyl velký, vešlo by se sem už jen jedno kaičen-piko, nic víc. Vrtulník se dovnitř nevešel, parkoval tedy venku.

Byl tu klid a pohoda, jen Marcelovi chyběla jeho lékařská praxe. Aby se jí mohl věnovat, musel by se nějak dostat na pevninu, protože Virtuálové nemocemi příliš netrpěli. Jenže pro každodenní cestování na pevninu nebyl ostrov vybavený. Lodí to nešlo, most tu nebyl a vrtulník byl zbytečně drahý.

Místní Virtuálové to řešili pomocí robotů. Vlastně bylo jedno, jestli lidi léčí přímo nebo nepřímo. Marcel si samozřejmě objednal dva nové roboty namísto těch zničených ve Francii, ale musel na ně počkat, dovoz nebyl rychlou záležitostí a zdejší Továrna se teprve bude stavět. Měli bychom víc času pro sebe, jenže já jsem měla v Čechách dvě angažované robotky, multiplexovala jsem s nimi a nemohla jsem věnovat všechen čas Marcelovi.

Naštěstí mi hodně času ušetřil Vojtíšek. Zatímco Katuška zkoušela své první nesmělé krůčky, Vojtíšek běhal po vile jako vítr, přitom se staral o svou pomalou malou sestřičku, vyměňoval jí plínky a uměl ji nakrmit a vykoupat. A zdálo se, že se jí to líbí víc než když jsem ji koupala já. Byl na ně úžasný pohled, když se spolu cachtali v luxusní vaně a Katuška se neobratně pokoušela drbat bratříčkovi zádíčka, jak to on dělal jí.

Byly by to nádherné děti – i kdyby byly normální.

Takhle ale byly ještě hezčí.

Prezident Spojených států se do diskuse na stránce Freedom for World přihlásil v pondělí ráno – ačkoliv jeho příspěvek neviděl nikdo jiný než on sám, Vojtěch a někteří Virtuálové – včetně mě. Přece jen nám ale nedůvěřoval a snažil se vyjednávat velice opatrně.

Mnoho prostoru k diplomatickému manévrování mu ale nezbylo. Grémium mateřské strany, kterému prozradil i Vojtěchovo varování, se ho v dlouhém tajném jednání rozhodlo hodit přes palubu. Dostal stranický úkol zahájit invazi proti vzdorujícím Čechům ať to stojí, co stojí. Strana mu tím prakticky dala příkaz spáchat harakiri – jenže jemu se to zatím rozleželo v hlavě, uvědomil si, že košile je bližší než kabát a že úkol jeho stranických kolegů je vrchol cynismu. Zajímavé bylo, že nikomu nevadilo, že jsou na listině Freedom for World hned za ním. Připomněl jim to, ale jako kdyby hrách na stěnu házel. Oni snad opravdu věřili, že jsou natolik výjimeční, že se na ně žádné nebezpečí nevztahuje?

Kdyby měl na výběr jako dosud jen dvě možnosti, a obě končily jeho smrtí, asi by se příliš nerozmýšlel a stranický úkol by čestně splnil. Vojtěchova třetí cesta mu ale nabízela naději. Slabou, ale ne nulovou, jako postoj spolustraníků. A prezident se začal zajímat, nakolik je ta naděje skutečná – anebo zda nejde o jeden z mnoha nepřátelských triků.

Ostřílený matador, zvyklý na zákeřné podrazy ze všech stran, který svůj tanec mezi vejci dotáhl až do Bílého domu, nemohl vsadit krk na kdejaký návrh nepřátelské strany, ale přelom byl už v tom, že se odvážil takové jednání vůbec zahájit.

Protože mě to zajímalo, vymínila jsem si na Vojtíškovi přístup do té diskuse – aspoň jako READ ONLY²⁶, aniž bych do ní zasahovala. Vojtěch mě do ní připojil ve dvě v noci, kdy byl ve Spojených státech večer – zpozorněl v tom okamžiku, kdy se prezident dotkl klávesnice, kde byl zcela jistě zavěšený.

Za okamžik jsem se k němu připojila – naštěstí jsem spala jen na půl hlavy, takže mě nemusel budit a připojila jsem se včas.

„Hello, vrátil bych se k vaší nabídce života výměnou za stažení našich vojsk z Evropy. Můžeme o tom ještě diskutovat? Dejme tomu, že mě to zajímá i po technické stránce. Mám totiž vážné pochyby. Jak chcete místo mě nasadit dvojníka, aby to nikdo nepoznal? Nejde přece o vnější podobu, ta se dá vystihnout i u hloupé voskové figuríny, ale styl jednání se nedá tak lehce napodobit. Další otázkou je, jak chcete mně i mé rodině zaručit bezpečí? Tvrdili jste, že mimo Spojené státy, ale to je celý zbytek světa a nezlobte se, nedovedu si představit život v tak nehostinném prostředí jako v Antarktidě. Život v trezoru banky také není žádný život! Odpovíte mi?“

Jakmile prezident stiskl odesílací tlačítko, objevila se Vojtěchova odpověď. A hned nasadil proti svému protivníkovi kalibr, kterým až dosud přesvědčil každého – včetně mě – dlouhé odpovědi, objevující se tak rychle, jak mohl reagovat jen on. Každou jsem sice přečetla stokrát rychleji než prezident, ale ani já bych je nestíhala tak rychle sestavit.

„Vnější podobu náhradníka budete moci posoudit, až ho spatříte. Co se týče jeho jednání – to mu přece dodáte sám. Naučíme vás řídit ho na dálku a budete tak vlastně jednat vy sám – jen jeho prostřednictvím. Je už na vás, zdali se budete chovat stejně jako dřív, ale naše zkušenosti říkají, že to často nepoznají ani nejbližší členové rodiny. A co se týče bezpečí pro vás a vaši rodinu? Ano, můžeme vás ochránit na mnoha místech světa a máte na výběr z několika možností. Bohužel žádný úkryt neleží na území Spojených států, ale co se týče podnebí, můžete si vybrat horkou Afriku, mírnou jižní Evropu nebo chladnější sever Japonska. Přesné místo se dozvíte až tam, nemá smysl, aby to zjistili vaši bodyguardi, kdyby je napadlo slídit. Ve všech těchto místech vám můžeme zajistit pohodlné ubytování – samozřejmě ne takový luxus, jako je Bílý dům, ale rozhodně to není žádný slum.“

„Tady nejde jen o ubytování,“ odpověděl po krátkém rozmýšlení prezident. „Jde také o vzdělání dětí. Zde jsou nejlepší univerzity světa, co nám můžete nabídnout vy?“

„Vaše nejlepší univerzity světa jsou prakticky nic proti našim školám,“ objevila se okamžitě odpověď. „V technických a přírodních vědách je naše vzdělání bez nadsázky dvacetkrát důkladnější než vaše. Jen umělé vědy, jako práva a dějiny Země, máme srovnatelné s úrovní vašich univerzit. Práva považujeme za zbytečná, neboť naše zákony jsou jednodušší a vyučujeme je jen kvůli vašemu světu. Seznamte se s našimi univerzitami a přestanete vaše považovat za nejlepší na světě.“

„To jsou hodně silná slova. Čím to můžete dokázat?“

„Klidně o naší úrovni pochybujte, ale už jistě víte, nebo aspoň tušíte, že nebude nižší než vaše. I kdyby vás nepřesvědčilo nic jiného, pak už víte, že naši roboti jsou dokonalejší, od lidí téměř k nerozeznání. Máte nespornou převahu v klasických zbraních, které my nemáme, ale neviditelná technika je pro vás nedosažitelná a domlouvat se s vámi dokážeme bez nebezpečí buď pomocí vašich počítačů, nebo ještě lépe našimi roboty – od lidských až po menší zvířecí – s jedním opeřeným jste se přece nedávno setkal.“

Prezident sebou trhl – ale nemínil ustoupit.

„To není přesvědčivý argument! I naši vědci jsou na vysoké úrovni! Máme nejvíce Nobelových cen na světě! Kolik jich máte vy?“

„Nobelovy ceny považujete za argument?“ odvětil ihned Vojtěch. „To je přece soukromá záležitost vašeho civilizačního okruhu! Myslíte si ale, že to o něčem svědčí? My žádné jejich nositele nemáme, protože na ně své vědce nenavrhujeme. Je snad proto naše věda zaostalá? My Nobelovou cenou dokonce hluboce pohrdáme. Dobře víme, že zejména mezi nositeli ceny míru jsou darebáci nejhoršího zrna – nejvíc je nám sympatický Vietnamec, který ji odmítl. Tak zprofanovanou cenu chcete nazývat argument?“

„Přece jen je to jistý způsob uznání vědecké úrovně! Máte snad nějaké jiné způsoby, jak něco takového porovnat?“

„Nobelova cena je subjektivní záležitost,“ nesouhlasil Vojtěch. „Je příliš v kompetenci jakéhosi výboru, který srovnává nesrovnatelné. To ale svědčí pouze o úrovni toho výboru. Nemluvě o zcela protismyslné mírové ceně. Jak může být jejím nositelem prezident země, která v době udělení vede dvě útočné války a ještě stupňuje na okupovaném území teror, terorista anebo zaslepený diplomat, který Hitlerovi tak dlouho mírově ustupoval, až mu nepřímo pomohl rozpoutat největší válku století? To je přece úplná fraška. Cena za literaturu je také subjektivní a jen ve vědě to není tak zřetelné. Ale ani ve vědě není Nobelova cena kritériem. Proč ji dostali vědci, jejichž »přínos« lidstvu spočíval hlavně ve vývoji atomových zbraní? Porovnávejte srovnatelné obory, ale ke srovnávání nesouměřitelných civilizací je to naprosto nevhodné.“

„Vy nepatříte do naší pozemské civilizace?“

„Jistěže patříme, ale i na Zemi najdete vedle sebe více civilizací. Stávalo se to v dějinách lidstva často, je tomu tak i dnes. Civilizace se dříve formovaly odděleně a pak se stávalo, že dravější úplně rozvrátily ty pokojné. Dnes se o něco podobného snaží vaše civilizace. Chcete si podrobit všechny ostatní, ačkoliv nikdo nezaručí, že je to nevyhnutelné a možné. Naše civilizace je na vyšší úrovni, ale kupodivu, ačkoliv byste si měli být vědomi, co můžete válkou ztratit, útočíte vy. Ale vraťme se ke školám – vaše děti u nás mohou dostat vzdělání na vyšší úrovni než u vás, pokud nebudou trvat na umělých vědních oborech jako práva nebo historie – tam je naše úroveň nejnižší, i když je pořád na úrovni vašich univerzit. V každém případě by tím vaše děti získaly.“

Prezident tentokrát přemýšlel několik dlouhých minut, než se odvážil opět dotknout klávesnice.

„Tvrdíte, že mám ještě na výběr. Nemám ale zájem o Japonsko ani o Afriku, tam nejsou Američané v oblibě. Jižní Evropa je ale hodně široký pojem. Má to být Španělsko, Itálie nebo Řecko?“

„Řecko,“ odpověděl mu výjimečně krátce Vojtěch. „Ale nedělejte si iluze, při vašem chování k domorodcům nejsou Američané oblíbení nikde. Nikdo nemá rád, když ho považujete za podřadného. Naštěstí pro vás tam budete inkognito a s místními lidmi zpočátku jednat nebudete.“

„To jako že tam budeme někde zavření?“

„Zavření – jen v tom smyslu, že vaše sídlo nebude místním lidem přístupné, ale to pro vás nebude nic nového. Jistě pochopíte, že tam jako Američan vystupovat nemůžete a už vůbec ne jako prezident, to by vám rychle zkrátilo život, ale kdykoliv se vám zachce, můžete si vyrazit mezi lidi a předpokládám, že toho občas využijete. Doporučil bych vám ale spolehnout se na naše průvodce. Pro snížení nebezpečí konfliktů by vás vydávali za anglické turisty a starali by se vám o tlumočení, kamkoliv byste zamířil.“

„Ale Řecko... je příliš žebrácká země, nemyslíte?“

„Máte zastaralé informace,“ opáčil Vojtěch. „Řecko nedávno přešlo od dolarů a eur na systém šintei, podobně jako Texas. Není to tak chudá země, jak si myslíte. Peněžní systém šintei dokázal lidem zvednout životní úroveň. Nesmíte ale měřit bohatství zemí podle nesmyslných kritérií, jako je hrubý domácí produkt, kam se počítají i neužitečné bankovní transakce. Podle toho je nejvyšší životní úroveň u vás. Když ale začnete poměřovat skutečnou životní úroveň většiny lidí, pak jsou na tom lidé lépe ve všech zemích se systémem šintei, tedy i v Řecku.“

„To přece nemůže být pravda!“ vybuchl prezident.

„Budete se asi divit – ale přijďte se podívat, pak můžete soudit! Lidem se v Řecku vede lépe než u vás. Nikdo nežije pod hranici bídy, nejsou tam bezdomovci a všichni mají zdravotní pojištění. Řekové jsou na tom lépe než většina Američanů. Nemají tolik milionářů, ale těch je i u vás zanedbatelně. Ať tak či tak – s tím si nedělejte starost, vás se to nebude týkat! Budete vážený host, nebudete muset sledovat výši svého konta ani obsah své peněženky.“

„To mi vyhovuje,“ rozhodl se konečně prezident. „Přistoupím na váš návrh, ale jedině pod podmínkou safety first. Nejprve nás dostanete do bezpečí a pak, třeba pomocí vašeho robota, splním i já, co chcete.“

„Tak jsem vám to přece navrhoval,“ odvětil Vojtěch. „Nechci vás zbytečně vystavovat riziku. Dobrá, můžete si sbalit nejcennější věci, ale ať si toho nevšimnou vaši bodyguardi. Neberte si zbytečnosti, u nás dostanete vše co budete potřebovat. Méně je ve vašem případě více.“

„Psa musíme nechat tady?“

„Psa si s sebou vezměte, bývá to vzácnější přítel než šperky,“ souhlasil Vojtěch. „Doufám jen, že zavazadel nebudete mít mnoho.“

„Psa máme jednoho a zavazadel přiměřeně,“ ujistil nás prezident.

„Dobrá, to pobereme. Pošlu pro vás dnes v noci malé letadlo a budu rád, kdybyste se tam všichni vešli.“

„Malé letadlo? Nebyla by lepší helikoptéra? Zvlášť v noci!“

„Helikoptéry nemají potřebný dolet, ale nemusíte se bát, stačí nám nepatrná přistávací plocha přímo u schodiště Bílého domu. Bude to v noci, aby vaši střelci nemohli předvést své střelecké kvality.“

„To nepomůže! Okolí je dobře osvětlené a navíc jsou vybaveni přístroji pro noční vidění, noc je pro ně jako den!“

„Byla by, kdyby ty přístroje fungovaly,“ odvětil Vojtěch. „Umíme je vyřadit, stejně jako osvětlení. Budete tam potmě všichni, ale vašim střelcům to bude vadit víc. Noc je jako den i pro nás, jen se v ní umíme lépe orientovat – zeptejte se těch, kdo přežili Texaský masakr. Připravte se tedy, v noci pro vás pošlu letadlo.“

„Riskujete, že je naše protivzdušná obrana sestřelí?“

„Letadlo bude viditelné jen pro vás a jen nakrátko,“ řekl Vojtěch. „Vaši protiletadloví mohou civět do svých radarů třeba po celou noc a nespatří nás. Neříkáte nám pro nic za nic Neviditelná síla!“

„Ale... jak se potom dozvíme, že máme nastoupit?“

„Necháte-li na noc otevřené okno, přiletím za vámi.“

„Aha – jako ten černý pták!“

„Ne – jako netopýr, v noci je to lepší. Snad se jich neštítíte?“

„Nevadilo by mi to,“ trochu váhavě vyklofal prezident. „Ale víte, že se netopýr přisuzuje temným mocnostem?“

„Vím. Stejně jako vy víte, že je to jen pověra. Temné mocnosti sloužíte spíš vy. Snad se ještě z její moci dokážete vytrhnout.“

„Říkal jste, že mě dostanete do bezpečí!“

„To ano. Ale to samo o sobě nestačí.“

„Já vím, naši nás najdou i tam, že?“

„To ne, je to úplně jinak. Tu temnou mocnost si nosíte s sebou ve své mysli. A dokud se jí nezbavíte, bude vás ohrožovat.“

„Mluvíte skoro jako náš pastor! Také říká, že si ďábelské svody nosíme ve svém srdci. A také jsou to jen pověry!“

„To pověry nejsou,“ odvětil Vojtěch. „Nespojuji to se srdcem, ale lidská mysl unese neuvěřitelné množství zla – atomové bomby, hlavice a jejich nosiče. Je hodně obtížné zbavit se vlivu temné strany. Dám vám k tomu příležitost, ale nakonec se s tím musíte vyrovnat sám.“

„Vy si myslíte, že je to rozumem? Že se na tom srdce nepodílí?“

„Možná. Pokud nějaké máte.“

------------------------ Poznámky:

  26 READ ONLY – pouze pro čtení, zápis je zakázaný

Errata:

10.08.2021 22:25