Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Plán B

Okupace Československa armádami Varšavské smlouvy kdysi proběhla bleskově, během pár dní. Návrat všech armád kromě Sovětské trval jen krátce – po splnění internacionální povinnosti tu byli vojáci ostatních zemí nadbyteční, překáželi by jako pověstní mouřeníni. Zato Rusové se zabydleli na věčné časy a nikdy jinak a když přece jen nakonec padlo rozhodnutí o jejich odchodu, protáhl se jejich návrat na celé dlouhé měsíce.

Okupace připravované armádou Spojených států vypadaly jinak. Hlavní údery podnikala zásadně sama a spojence přizvala vždy jen aby to dodatečně zlegalizovali. V některých zemích splnili spojenci roli užitečných mouřenínů, když nasazovali krky při pacifikaci vzpurných domorodců, ale později disciplinovaně odešli a na obsazených územích zůstávaly jen loutkové vlády – a nové americké vojenské základny.

Z pohledu průměrného Čecha se ale nic mimořádného nedělo. Při cestách Německem je sice šikanovaly silniční hlídky americké vojenské policie, přivlastnily si i větší práva než místní civilní dopravní policie, ale pak to přestalo a vše se vrátilo do starých kolejí. Po pravdě řečeno, Češi už dlouho ve velkém do Německa nejezdili, až na pár těch, co tam navštěvovali své známé. Situace se otočila. Němci dnes jezdili častěji do Čech, nejen jako turisté. Přes hranice se vypravovali především obchodníci a jejich přínos Německu byl vyšší než přínos amerických základen. A nešlo jen o dovoz potravin.

Prodejním hitem se v Německu staly soupravy televizních brýlí. Mohla za to pohotově rozšířená znalost, jak v soupravě zlaari a šintei zapnout plně automatizovaný překlad do němčiny.

Televizní brýle nosili lidé i vypnuté. Někteří je využívali i jako dioptrické a sluneční. Lidé s dobrým zrakem na nich nastavili neutrální dioptrické vlastnosti a využívali jen sluneční filtr. Největší frajeři si vypínali automatiku úplně a nosili brýle trvale tmavé, aby jim nebylo vidět do očí – ačkoliv by na to stačily i čínské sluneční brýle za zlomek ceny. Největší výhodou však bylo, že se brýle mohly kdykoliv změnit v televizi, čtečku knih a přehrávač hudby s bohatě zásobenými archivy. Ukázalo se, že šintei umožňuje kvalitní příjem nejen v příhraničních, ale i ve vzdálených částech Německa. I když Němcům rozhodně nešlo o zpravodajské relace Katuščiných Novin, označované pohrdlivě za pustou českou propagandu, ale o zábavné pořady, sbírku filmů, knih a hudby. Lidé se mohli bavit kdekoliv – v čekárnách, v dopravních prostředcích, ale i v koupelnách a snad i na záchodech. Nepotkat v autobuse či ve vlaku čtenáře, zaujatého vlastními brýlemi, bylo brzy téměř nemožné. Dopravní policie vydala pro jistotu vyhláškou přísný zákaz sledování vizuálních pořadů během řízení – ačkoliv se to naštěstí vylučovalo samo. Množství prodaných souprav stále vzrůstalo.

Bohužel se zdálo, že osud novinky nevypadá nadějně, alespoň podle komentátorů klasických médií, kteří lidi mnohokrát varovali. Tvrdili, že dojde k vypnutí nejen Katuščiných Novin, ale i archivů knih, hudby a filmů, jakmile americká invazní armáda, rozmístěná podél českých hranic, vtrhne do Čech a podle očekávání je rychle obsadí. Ležely totiž v žaludku zejména americké unii nahrávacích společností a organizacím na ochranu autorských práv. Pro porušování autorských práv žalovat Čechy nemohly, neboť každé dílo v šintei – knihovně bylo poctivě zakoupené, ale podle nich bylo poskytování těch děl zdarma typicky dumpingové. Vypočítávaly, na kolik miliard to americké autory poškozuje a očekávaly, jak si na Češích smlsnou, až tam americká armáda udělá pořádek.

Majitelům zlaari víc vadily filmy, které v knihovně chyběly. Do knihovny zlaari se málokdy dostaly novinky. Filmy se objevovaly až když vydělaly očekávané peníze v kinech. Některé filmy se za paušální cenu vůbec nepodařilo koupit, neboť na ně producenti odmítli autorská práva prodat. Ty už se zde nikdy neobjevily. Filmotéka se však utěšeně plnila. Obsahovala čím dál tím víc titulů a kdo netrval na novinkách, vybral si podle svého gusta – zejména když využil propracovaného systému indexů a vyhledávání. Chybějící americkou produkci nahradily filmy italské, francouzské, britské a také exotické jako české a ruské.

Znalci to komentovali slovy: »žádná škoda, ba naopak«!

Tím líp se televizní brýle prodávaly, když se nebezpečí invaze do Čech snížilo, i když jen na čas. Ukázalo se, že automatický překlad funguje do všech jazyků. Nejen do němčiny, ale i do francouzštiny, angličtiny, italštiny a dalších. Vrcholem bylo, když si televizní brýle kupovali američtí vojáci a posílali je jako suvenýry rodinám. Brzy zjistili, že fungují i za velkou louží. Zprávy Katuščiných Novin, týkající se především Evropy, nebyly pro Američany přitažlivé, ale zajímavá pro ně byla sbírka knih, hudby a filmů – i bez amerických titulů.

Kultura je naštěstí vždycky světovější než jiné obory.

Nakonec si své diváky našlo i zpravodajství, zejména když se týkalo problémů, tížících mnoho amerických rodin. V Evropě se zatím nestřílelo, ale všichni dobře věděli, že se k tomu schyluje, ačkoliv se Česká vláda netajila úmyslem neklást okupační armádě odpor a místo toho uplatnit vůči okupantům jednoduchou taktiku ignorování.

Za Rusů se v Čechách ujalo heslo: Okupantům ani vodu! Škoda, že na ně tenkrát Češi příliš brzy zapomněli! Jenže všichni, Češi, jejich sousedé i ostatní věděli, že největší slabinou Českého národa byla a je kolaborace s nepřáteli. Otázka byla, zda kolaboranty odradí slibované vyloučení z civilizace.

Současné zkušenosti ukazovaly, že je to trest velice tvrdý, i když je do značné míry kuriózní a navíc je uplatňovaný výhradně v Čechách. Postižený člověk je plně závislý na příbuzných a když nemá na koho se spolehnout, má už jen dvě možnosti: bezdomovectví nebo emigraci. Kolaborant by byl závislý na okupační armádě, ale mezi Čechy by byl znemožněný. Okupační mocnost by to mohla změnit jedině hrubou silou – zakázat šintei a vnutit lidem peníze v podobě bankovek, které by sama natiskla. Jedině tak by se kolaborace opět začala vyplácet.

Nebylo by to poprvé. Naposledy vnutili lidem okupační měnu v Iráku, kde se díky ní rychle zmocnili celého hospodářství, ale šlo by to jen kdyby do toho nikdo cizí nezasáhl. Tady ale bylo nutné počítat s Neviditelnou silou a s organizací Freedom for World, která předem prohlásila, že žádnou agresi neponechá jen tak. Česká strana navzdory tomu zjevně počítala s tím, že se agresi neubrání ani s cizí pomocí. Odpovídalo tomu i oznámené odhodlání nebránit se. Nikdo by si ale nevsadil na to, že nebudou střílet Američané. V Čechách se naopak dala čekat pořádná jatka.

Ani při poslední okupaci v půli minulého století na Rusy nikdo nestřílel – a přece byly domy ve městech poďobané tisíci kulkami. Rusové stříleli zdánlivě zbytečně, ale mělo to svůj účel. Důstojníci toho totiž využili později, když vykládali druhé vlně vojáků o hrdinném potlačování kontr-revoluce a zejména o vině zákeřných českých kontr-revolucionářů, střílejících na hrdinné sovětské borce.

Disciplinu měli ale Rusové větší. Jejich důstojníci vojáčkům nestrpěli střílení po lidech jen tak pro zábavu. Mohli pak dvacet let věrohodněji tvrdit, že šlo o přátelskou pomoc. V Iráku i v Afghánistánu se provalilo, že se bezdůvodnou střelbou na civilisty bavili Američané i spojenečtí vojáci z jiných zemí. Nikdo netušil, jak to bude v Čechách, ale nikdo soudný si v tomto bodě velké iluze nedělal.

Největší otázkou ale byla očekávaná, blíže neurčená protiakce Freedom for World. Po Somálské a Texaské tragédii se dalo tušit, že to bude agresora mrzet. Odhady říkaly, že pokud Spojené státy neustoupí, přijdou podruhé o své vojenské a politické elity a nebylo ani jisté, že se podaří Čechy obsadit tak hladce, jak se dalo spočítat z poměrů sil.

Doposud vedly všechny války armády. U poražené strany došlo na vládnoucí špičky vždy až po zdecimování celého národa. Freedom for World ale zavedla světovou novinku – trest za válku padl pouze na politiky a generály, civilistům se nezkřivil jediný vlas. Dalo se čekat, že to uplatní i zde, ale panovaly obavy z obdoby Texaského masakru. Ani tam se přece civilistům nic nestalo. Zato mezi vojáky odhodlanými zabíjet bylo obětí víc než dost.

Američtí komentátoři to odsuzovali jako zbabělé a teroristické, ale jiní to viděli jako spravedlivější než trestání celého národa.

I Američané si byli předem vědomi této hrozby. Ačkoliv jejich vojáci byli jako vždy připravení jít s nadšením do útoku, teď už věděli, že to nemusí být tak snadné. Hrozba setkání s Neviditelnou silou na ně působila jako studená sprcha. Někteří začali rozvažovat i nad tím, zda je nutné trestat Čechy, donedávna ještě spojence, kteří se přece nijak těžce neprovinili.

Jaký zločin vlastně spáchala premiérka Kateřina Davienová, že se kvůli ní povede další krvavá válka? Česká propaganda v televizních brýlích tvrdila, že její jedinou vinou je, že se dříve než jiní dozvěděla pravdu o Somálské tragedii a pomáhala ji pak šířit v Evropě. V té době ale byla v Čechách, což vylučovalo její účast na událostech na úplně jiném kontinentu. Díky své počítačové zručnosti to věděla z internetu, což přece neznamená žádnou vinu.

Američtí komentátoři připomínali, že známý terorista Usáma bin Ládin se také nemohl osobně v celém světě účastnit teroristických akcí, které se mu kladly za vinu – ale mohl je organizovat nebo financovat.

Češi na to vytrvale namítali, že Kateřina nepochází z milionářské rodiny, její rodiče nikdy bohatí nebyli a sama až po Somálsku získala dědictví, které jí umožnilo stavbu charitativních kolejí pro nemajetné studenty. Nic víc, nic méně – ale s financováním terorismu to nemělo nic společného.

Američané to ale neuznávali a trvali na svém. Nebyla by to jejich první válka z naprosto vylhaných příčin. Ale poprvé to předem věděli i vojáci, kteří se té války měli účastnit. Ať v roli vítězů – nebo pouhého kanonenfutru, jak si také začínali uvědomovat.

S takovým vědomím se ale špatně bojuje.

Pak už nejde o boj – ale o vraždění.

Konečně nastala chvíle, kdy se rozhodnutí přiblížilo na dosah.

Na stůl prezidenta Spojených států dorazila vyžádaná analýza několika nezávislých institucí o situaci v Evropě. Prezident si všechny dokumenty očima svého robota prohlédl a tím je současně naskenoval. Jako Virtuálové jsme je tedy měli k dispozici všichni.

Podle Vojtěchova očekávání se ale ukázalo, že s rostoucí vzdáleností od Čech se ztrácí reálný pohled na věc. Nejrealističtější přinesli Němci, ti invazi do Čech považovali za zbytečně destruktivní a destabilizační. Přivítaly by ji jen sudetoněmecké organizace – od těch se to dalo čekat, heslo o sousedově praseti je v Evropě velice rozšířené.

Z ostatních Evropských organizací podpořili očekávanou invazi už jen Britové. Obyvatelům Británie byla situace v Evropě – a zejména ve vztahu k jedné malé zemičce – tradičně lhostejná a na posudku jejich tajných služeb byla znát víc servilnost ke Spojeným státům než poctivé zkoumání skutečnosti. Jako kdysi u Iráku připojily přehlednou tabulku, za kolik minut mohou české rakety dosáhnout důležitých cílů v Evropě i ve Spojených státech – což se dalo snadno zpochybnit tím, že Češi nemají žádné rakety, natož s takovým doletem.

Výzvědné služby USA měly zprávy tradičně nejkonkrétnější, ale také nejvíce alarmující. Česká republika již dlouho provozuje několik jaderných reaktorů, což jí umožňuje vyrobit ročně tři až pět atomových hlavic. Od osamostatnění z ruského bloku jich může mít až několik desítek. České rakety jsou zastaralé ruské typy, nicméně jsou schopné letu a i když Spojené státy nejsou v jejich dostřelu, ohrožují americké základny v Evropě i s americkými vojáky. Jejich blízkost z nich činí nejnebezpečnější zbraně v regionu, neboť od jejich startu k okamžiku dopadu téměř neponechávají napadené straně čas k obraně. Sestřelování střel v sestupné fázi letu je již neefektivní, protože se tak jako tak v této výši předpokládá exploze hlavic. A kdyby nic jiného, přímo ohrožují města v Německu a v Rakousku.

Druhým bodem zprávy bylo masivní porušování lidských práv v České republice, dokladované záznamem z demonstrace menšin proti odebírání sociálních dávek, kde premiérka demonstrujícím vyhrožovala fyzickým násilím. To přece nesmí nechat v klidu veškerý demokratický svět a především Spojené státy jako jedinou reálnou sílu v této oblasti.

„Co proti tomu můžete říci?“ optal se Vojtíška nevinně prezident.

Na ostrově jednali z očí do očí. Na rozdíl od svého syna Joshuy uznával prezident malého Vojtíška jako partnera. Sešli jsme se všichni v prezidentově zdejší pracovně, až na Joshuu, který podle všeobecného mínění nebyl dost zralý na účast v tak vážných debatách.

„Nesuďte Čechy podle sebe!“ odvětil suše Vojtíšek. „Spojené státy, Čína, Rusko i jiné jaderné země využívaly reaktory k výrobě plutonia. To se ale přece nedá tvrdit o všech zemích. Česká republika se počítá mezi ty, které plutonium nevyrábějí, ani to neplánují.“

„Můžete to tvrzení něčím podepřít?“

„Mohu,“ odvětil tak vážně, až všichni z prezidentovy rodiny chtě nechtě zpozorněli. „Vím o každé jaderné hlavici na Zemi, ať se nachází v podzemním silu, na ponorkách nebo ve vzduchu. V Čechách nejsou.“

„Dá se tomu věřit?“

„Budete muset,“ ujistil ho Vojtíšek vážně. „Nemluvím do větru.“

„A co ta lidská práva?“ zeptal se prezident.

„S tím nemáte problémy, že?“ pousmála jsem se. „Porušování lidských práv chcete napravovat válkou, tedy ještě větším porušováním lidských práv. My tomu říkáme vyhánění čerta Belzebubem.“

„Prosím – bez těch impertinencí!“ zamračil se na mě prezident.

„Dobře, k věci,“ uznala jsem. „Co odpovíte člověku, který na vás přijde s požadavkem, že chce úplně zdarma peníze?“

„Třeba bych ho odkázal na job centrum, aby mu opatřili práci...“

„Tam jsem je odkázala také,“ přikývla jsem. „Ale když požaduje peníze dál a nabízenou práci odmítá?“

„Takového bych vyhodil,“ mínil prezident.

„A tím byste podle vašich výzvědných služeb hrubě porušil jeho lidská práva, a co hůř, práva menšin. A kdyby na vás ten chlap přišel s nožem v ruce a se slovy, že když mu nevyhovíte, poteče krev?“

„Zavolal bych na něho policii!“

„Teď si představte, že policie nic nedělá, protože má strach. Ne z toho chlapa, ale z obvinění, že by porušovala jeho práva – to je ještě horší. Co byste dělal potom?“

„No... asi bych se bránil...“

„Takže mu nepřípustně vyhrožujete fyzickým násilím a splňujete důvody pro vyhlášení války proti vaší zemi. Jste tedy zločincem!“

„To je přece absurdní!“

„Tak jako celá vaše zpráva!“ usadila jsem ho. „Všimněte si, jak vaši lidé manipulují fakty, veřejným míněním a nakonec i vámi. Vše zaměřili na vyvolání nenávisti a ospravedlnění vaší chystané agrese. Asi by bylo dobré prověřit, kdo tuhle zprávu sestavoval, protože se tím snaží uvrhnout Spojené státy i jiné země do další nesmyslné války.“

„To je ale příšerné!“

„Příšerné – to je to pravé slovo!“ souhlasila jsem. „A příšernější je, že to není poprvé ani naposledy. Tak příšerně se chovají vaše tajné služby od počátku a celé Spojené státy ve světě získaly pověst zabijáka, který jde jen za vlastními cíli.“

„Všichni tak přece nesmýšlejí!“ bránil se zděšeně.

„Všichni ne,“ souhlasila jsem. „Někteří vám podlézají a snaží se na tom ještě něco urvat pro sebe – jako vaši největší spojenci Britové. Možná to dělají i proto, aby chránili sami sebe. Vaši manipulátoři přece nebudou tak absurdní obvinění vymýšlet proti vašim spolupachatelům!“

„Spolupachatelům?“ naježil se prezident.

„Přesně tak. Spolupachatelům. Všechny zločiny mají pachatele – vás – a spolupachatele – ty, kdo se k vám přidají.“

„To je ale příliš vážné obvinění! To byste museli dokázat!“

„Vy svá obvinění dokazovat nemusíte? Ale když někdo obviňuje vás, musí dokazovat každé slovo, že?“ popichovala jsem ho. „Dobře, podívejte se na záznam konfliktu, kdy jsem podle vašich tajných služeb nepřípustně omezovala lidská práva menšin a vyhrožovala jim násilím! Můžete to vidět očima mé robotky – tedy přímo tak, jak se to stalo!“

Přesměrovala jsem ho na archiv, kde je záznam z demonstrace. Prohlížel si to plnou rychlostí svého urychlení.

„A teď si to porovnejte se zprávou vašich tajných služeb!“ navrhla jsem mu, když se konečně od záznamu odtrhl.

„Mohli to vidět z jiného místa, z jiného úhlu pohledu...“

„Všechno, co se tam řeklo, muselo být stejně slyšitelné ze všech úhlů,“ trvala jsem na svém. „I nože v rukou demonstrantů byly dobře viditelné z kterékoliv strany. Ti, kdo to sledovali, museli vědět, jak to ve skutečnosti bylo. Jenže neměli za úkol pravdivě o tom informovat, jen hledali záminku ospravedlňující vaše chystané vraždění. Proto ta zpráva vypadá, jak vypadá. Už ta zpráva je zločinem proti míru!“

„To by se tedy mělo vyšetřit!“

„Kdo to má vyšetřovat?“ opáčila jsem. „Ti, kdo zprávu sestavili, jen vzorně splnili úkol těch, kdo by je měli kontrolovat. Hlavní zločinci sedí výš, než si myslíte.“

„Prosím vás, co mi to říkáte?“ vzchopil se prezident k odporu. „To by byla ještě horší katastrofa, než jak to dosud vypadalo!“

„Je to horší katastrofa, než jak z vaší strany vypadala,“ souhlasila jsem. „Můžete být rád, že jste z té společnosti vyvázl.“

„Myslíte – tady?“ rozhlédl se kolem sebe. „No – je to možná lepší než v Bílém domě. Ale věřte mi, je to příšerné probuzení!“

„Věřím!“ přikývla jsem. „Je to příšerné probuzení. Ale můžete být rád, že nežijete ve snu, protože jen tak se dá něco z toho napravit.“

„No – pokusím se,“ ustoupil. „Jde o to, jak to provést, aby to vypadalo pro všechny přijatelně.“

„Pro všechny to nebude přijatelné nikdy,“ opáčila jsem. „Přijme to většina Američanů – až na ty, komu překazíte plány, ti budou určitě proti. Bude jich možná málo, ale budou vlivní, nebude to jen tak.“

„Vím,“ přiznal. „No – dobře, že jsme tady. Podívám se na to, jak to jen půjde.“

„Podívejte se,“ přikývla jsem. „Doufám, že si teď dáte na pravdu větší pozor, ne jako vaši předchůdci.“

„Víte dobře, že nejde jen o pravdu,“ opáčil trochu unaveně.

„O pravdu by mělo jít především.“ trvala jsem na svém. Netušila jsem, že mě může přebít větším trumfem.

„Tady jde hlavně o moc!“

Noc se již začala potkávat s ránem, když mě Vojtěch vyburcoval.

Ne že bych spala – to při našem režimu napůl-spaní nepřipadalo v úvahu, ale právě jsem se plně věnovala studiu medicíny a obě robotky v Čechách jsem měla uklizené a vypnuté. Robotky neodpočívají vleže, obě stály poblíž zásuvky, ze které si dobíjely baterie. Byla jsem na ně okrajově zavěšená, abych mohla včas reagovat, kdyby se něco dělo, ale jinak jsem byla většinou své pozornosti ve Škole. Medicína je hodně složitý obor, než aby snesla flákání při učení.

Vojtěch mě ale burcoval příliš naléhavě.

„Překvapili mě!“ oznámil mi v jediné setině vteřiny. „A nejhorší je, že jsem včas nezachytil žádnou známku, co se chystá.“

To byla silná slova, v první chvíli jsem tomu nechtěla věřit. Než mě nasměroval tam, kde se to podle něho dělo, pak mě to vyburcovalo tak rychle, jak to šlo a zorientovala jsem se v jediném okamžiku.

Znala jsem to tam dobře, poslední dobou jsme tam obraceli pozornost poměrně často.

Bílým domem ve Washingtonu se ozývala střelba.

Vojtěch hned s prvními výstřely svolal konferenci Virtuálů. Kromě nás se jí účastnili Virtuálové z Čech, Japonska a Řecka – a výjimečně jsme přizvali i prezidenta a jeho rodinu – mimo klidně spícího Joshuy. Programem byla, jak jinak, současná střelba v Bílém domě.

Normálně se v noci v Bílém domě nic pozoruhodného nedělo. V Řecku to bylo jistě zajímavější. Na rozdíl od Joshuy nalezli prezident i jeho dámy zalíbení ve Škole. Na noc podobně jako já odstavovali své roboty i robotky, bloudili po pagodách a vstřebávali ty tuny vědomostí. Tak si ani nevšimli výstřelů. Jen Vojtěch tam byl zřejmě někde zavěšený.

Svolání konference trvalo sotva vteřinu, další vteřinu spotřeboval Vojtěch na seznámení účastníků se situací. Nešlo o nic nevinného. Střílelo se jen v dolních patrech budovy, ale podle charakteristického vrčení bylo jasné, že nad budovou krouží nebezpečně nízko vrtulník.

„Řekl bych, že je to útok na prezidenta,“ shrnul Vojtěch, co bylo každému zřejmé i tak. „Není mi ale jasný motiv útočníků. Prezident zatím válku neukončil a voldemorti nemají důvod k jeho odstranění. Atentát nepatří mezi metody mírových aktivistů, takže bychom je mohli vyloučit. Komu ale ti pistolníci skutečně patří? Zaměřím se na ně, ale teď musíme vyřešit, co dál. Ponecháme-li událostem volný průchod, prezidenta i s rodinou – i když jen jejich robodvojníky – zastřelí. S nimi to tak jako tak odnesou i muži prezidentovy ochranky. V Bílém domě není kam se schovat – chodby do protiatomových bunkrů jsou obsazené střelci a ani na střeše se nikdo neudrží. Druhá možnost je ochránit robodvojníky i chlapy z ochranky za cenu likvidace útočníků. Tím však předčasně prozradíme, jak nám na nich záleží a vystupňujeme jejich snahy o další atentát. Další možností je nechat roboty zabít, ale nahradit je jinými. To by snad přesvědčilo Američany, kteří do toho nevidí, ale strůjci atentátu budou tak jako tak vědět, na čem jsou. Co teď?“

„Myslíte, že nás chce někdo zabít?“ zeptal se stručně a podle mě zcela zbytečně prezident. Mně to aspoň bylo jasné i bez dotazu.

„Vypadá to tak,“ přitakal mu Vojtěch. „Střelba v Bílém domě není žádné cvičení. Několik mužů vaší ochranky už leží bradou vzhůru.“

„Pokud vím, proti střelným zbraním tam rovnocenné prostředky nemáte,“ vstoupil do diskuse Učitel Nakamoto.

„Nemáme tam žádné střelné zbraně,“ upřesnil Vojtěch. „Zbraně ochranky nepočítám, ty jsou jistě přečíslené útočníky, jinak si neumím představit, že by do toho vůbec někdo šel. Máme tam ale naše zbraně, nejsou méně účinné.“

„Vaspidy?“ ubezpečoval se Učitel.

„Glossiny – menší a nenápadnější,“ odvětil Vojtěch.

„V takovém prostředí je prozradíte,“ hádal Učitel.

„Pochopitelně udělám všechno proti tomu,“ ujistil ho Vojtěch.

„Pak je tedy použijte!“ navrhl Učitel. „Mír za to stojí.“

„Glossiny?“ podivil se prezident. „Co to je?“

„No – teď už to nezachráníme!“ vzdychl si Učitel. „Snad jim to neprozradí ani prostřednictvím robotů. Řekněte mu to.“

„Podívejte se tedy nad sebe a přepněte si na infračervené noční oči,“ poradil Vojtěch prezidentovi. „Na stropě nad sebou vidíte mouchu. Není to masařka, ale glossina – umělá moucha. Je to nedostižný špion – její oči mají širší rozsah i ostrost než oči člověka a dají se srovnávat s očima vašeho robota. Ta moucha navíc disponuje vosím žihadlem, na rozdíl od vos její jed nebolí, zato je smrtelný. Aspoň víte, jak zahynuli vaši předchůdci – a s nimi spousta dalších.“

„Tohle jste měli připravené i na mě?“ zděsil se prezident.

„Ano. Kromě jiných možností, ale tato je nejpravděpodobnější.“

„Takže vražedné mouchy! To je ďábelské!“ zahučel prezident.

„Ne tak ďábelské jako vaše bomby,“ zavrčel Vojtíšek. „Nehrajte si na neviňátka! Žádné zbraně nejsou ke svým obětem roztomilé, ale vaše bomby lidi zabíjí a navíc mrzačí, někdy ještě dlouho po vystřelení. A většina jich zabije úplně nevinné. To je přece ještě pekelnější. Naše mouchy neublíží nevinným, zabíjejí jen zločince. Nejsou vedlejší oběti, jakých vy vždycky zabijete víc než nepřátelských bojovníků.“

Tuhle výtku prezident spolkl, ani nemrkl.

„Ale jak mohla ta moucha vniknout do našich tajných armádních protiatomových bunkrů?“ zeptal se po setině vteřiny zaváhání. „Vždyť jsou, pokud vím, dokonale hermetické! Tvrdili mi to aspoň.“

„Hermetické přece nejsou pořád,“ naznačil Vojtěch. „Hermetická vrata se občas otevírají. Lidé tam přicházejí a odcházejí a občas se tam doplňují zásoby. Mouchy se tenkrát nepozorovaně dostaly dovnitř. V šeru se dají přehlédnout a především, strážní nic takového nečekali. Nepozorovaně by dovnitř pronikl i člověk, jenže by se brzy prozradil. Zato moucha se ukryje prakticky kdekoliv, zejména když nepotřebuje potravu a vydrží v úkrytu celé týdny bez pohnutí.“

„Vy je tam máte i teď?“ vyhrkl prezident.

„Ano, máme,“ přikývl vážně Vojtěch. „Starší vaspidy i nové menší glossiny. Jsou připravené pro případ, že byste rozpoutali válku. Válka je nejtěžší ze všech zločinů. Byli jste včas varováni, ale když skutečně ten zločin spácháte, trest bude následovat rychle.“

„Aha – a tyhle mouchy jsou menší?“

„Ano, mouchy jsou menší. Navíc je neodhalí detektor polovodičů firmy IBM, který jinak bezpečně najde a označí vše, co obsahuje křemíkové tranzistory – hodinkami šintei počínaje a vaspidami konče. Před nasazením robotů jsem musel vyřadit detektory v Bílém domě a v nejbližším okolí, aby neodhalily roboty. Glossiny se odhalit nedají.“

„Protože jsou tak malé?“

„Protože neobsahují křemíkové tranzistory,“ odvětil Vojtěch. „Nejsou postavené na bázi křemíku. Mezitím jsem se naučil vytvářet biočipy. Jsou jemnější a nezjistí je žádný současný prostředek kromě oka a kamer – a to ještě jen pokud se moucha prochází přímo před zřítelnicí nebo objektivem.“

„A vaši roboti?“

„V současné době ovládáte starší typ,“ ujistil ho Vojtěch. „Ty mají procesory křemíkové, ovládací elektrosvaly z paměťových kovů. Ale už jste se setkal i s biorobotem – ten kos, který s vámi prve jednal, není na bázi křemíku. Proto jsem se s ním mohl odvážit do samotného srdce firmy IBM, donedávna chráněné detektory proti našim špionům.“

„Špionům?“ povytáhl prezident obočí. „Co potřebujete vyzvídat na naší špičkové počítačové firmě?“

„Tajný projekt John Smith přece uskutečnili právě v této firmě,“ kývl Vojtěch. „Kdyby si s ním hráli jen v laboratořích, měli by ho dodnes. Jenže oni ho zkusili vypustit do internetové sítě, kde mě napadl. Donutil mě bránit se a jen díky lepším pozicím jsem ho zatlačil zpátky do jeho firemních počítačů. Tím to přestalo být pro mě tajemství a když jsem se na Johna Smitha soustředil a zjistil, co je to zač, nezbylo mi než ho zlikvidovat.“

„A zlikvidoval jste ho?“

„Díky biorobotům. Pánové z IBM ještě doufají, že jim slouží, ale v této chvíli už to není pravda. Komunikuje s nimi, simuluji ho jako kdyby žil, ale už to není původní sadistický vrah John Smith, kterému slíbili nový život.“

„Dobře – ale zbytečně odbočujete, čas utíká a v Bílém domě se střílí!“ připomněl nám všem Učitel.

„Čas utíká?“ usmál se Vojtěch. „Uplynulo jeden a půl vteřiny od rozhodnutí použít glossiny. V přízemí padli dva muži z prezidentovy ochranky – kulky jsou přece jen rychlejší než mouchy. To ale neplatí o lidech. Než udělají dva kroky, srovnám počet vyřazených a během pěti dalších vteřin bude atentátníkům konec. Před Bílým domem právě nouzově přistává helikoptéra s kulomety, zajišťující akci ze vzduchu. Už tam jedou i záchranky a vojenské posily. Tím vzpoura končí.“

„A hrome!“ vyklouzlo prezidentovi. „To vám šlo rychle!“

„Nám ano,“ připustil Vojtěch. „Ale vyplývá z toho něco i pro vás. Dosud jsme si mohli říkat, že vás nic neohrožuje. Do dneška jste měl na rozhodnutí zdánlivě dost času. To se právě teď změnilo a budete si muset přispíšit.“

„Vojtěch má pravdu,“ přidal se Učitel. „Neztrácejte čas, prosím.“

„Ale mě opravdu zajímá, kdo v tom má prsty!“ namítl prezident. „Jestli nám ti lidé opravdu usilovali o život, bude to určitě vážné!“

„Už po tom pátrám,“ ujistil ho Vojtěch. „Ale obávám se, že to nic na věci nezmění. Nejste už pánem svého času.“

„Dobře, urychlím to,“ slíbil prezident.

Errata:

10.08.2021 22:25