Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vzpoura

Úder proti nejbohatším bankám světa, bankám Spojených států, pěkně rozvířil zdánlivě stojaté vody ve světě.

Je pravda, že spousta lidí předvídala krach dolaru už dlouho, ale přece jen ne tak náhlý. Ekonomika Spojených států se uzavřela do sebe a miliardy dolarů, rozesetých po světě, ztratily přes noc cenu.

Americký prezident vydal konečně klíčový, dlouho očekávaný rozkaz jednotkám armády Spojených států dočasně rozmístěných v Evropě. Většina politických komentátorů jej předpovídala už týdny a zhruba polovina uhodla i jeho formulaci: Operace Záchrana Evropy je naprosto vylhaná, nepodložená a zbytečná a velitelům jednotek proto ukládá vrátit se i se svými vojáky ihned do Spojených států.

Většina politických komentátorů Evropy to přijala s ulehčením a i ti, kdo Američanům předpovídali hladké vítězství, teď uznávali, že o tom sice nepochybovali a nepochybují, ale mír v Evropě je lepší. A to i když se od Čechů neočekával odpor, jako v jiných částech světa. Ani Srbsko se přece během bombardování příliš nebránilo a přesto počítalo mrtvé po tisícovkách.

V samotných Spojených státech to ale vyvolalo přesně opačnou reakci. Američané se ve velké většině přidávali k názoru válečných jestřábů, že to byl obrovský podraz. Být v té době mírovým aktivistou nebylo růžové – lidé jim plivali do cesty a občas jim v noci zapalovali střechy nad hlavou.

Již následujícího dne po vydání prezidentova rozkazu zahájil Kongres – za nadšené podpory národa – proceduru jeho předčasného odvolání z funkce. Jak ale sám prezident předem odhadl, k výsledku už se nedostal. Na Bílý dům totiž zaútočil Čtyřiašedesátý pluk amerických mariňáků, kteří jako kamikaze, bez ohledu na ztráty, postříleli vše co se tam hýbalo – od ochranky po kuchaře. Mrtvoly amerického prezidenta i jeho rodiny vyvlekli ven a až venku zjistili, že jde o roboty.

Někteří se vrátili do budovy ve svatém odhodlání skrývajícího se prezidenta najít a zastřelit, jenže z budovy už se nevrátili. Glossinám se nedařilo likvidovat zběsile útočící mariňáky, ale byly úspěšné, když se zabývali pomalejším prohledáváním chodeb, schodišť a místností.

Několik jeepů vyrazilo na triumfální jízdu Washingtonem. Na kapotě prvního ležela zkrvavená mrtvola prezidenta, na které ani nebylo znát, že to není člověk – to se dalo poznat jen zblízka. Na ulicích se sbíhaly nadšeně jásající davy a mariňáci pomocí tlampačů rozhlašovali, že »takto se povede každému zrádci národa!«.

„To jsem přece říkal!“ opakoval zdrceně skutečný živý prezident, když v bezpečí u nás v Čechách sledoval ve svých televizních brýlích na stanici Dokumenty doby přímý přenos z Washingtonu.

„Měl jste pravdu – ale jste naživu a mír se podařilo zachránit bez tisíců obětí – to snad za to stojí!“ utěšovala jsem ho.

Nebyl sám, kdo přímý přenos násilí sledoval. Reportáže totiž pořizovaly glossiny. Měly efektní záběry zblízka a některé i shora, jako kdyby nad průvodem letěly vrtulníky. Vojtěch to dokumentoval důkladně.

Mělo a mohlo to být nápadné i přímým účastníkům – hodně Američanů mělo i tady na očích televizní brýle zlaari a ti, kdo ze svého místa špatně viděli a sledovali přímý přenos jejich pomocí, měli lepší obraz, než kdyby se dívali vlastníma očima. Nikoho včas nenapadlo, že nad průvodem nejenže nic nelétá, ale nikde nejsou vidět ani kamery, které reportáž pořizovaly.

V přímém přenosu rovněž nebylo zpočátku vidět, co se dělo na konci průvodu. To se do zpráv dostalo až úplně na závěr.

Cesta triumfální jízdy mariňáků byla posetá jejich mrtvolami.

Padali nejprve z posledních jeepů, pak postupně z jedoucích před nimi. Lidé se jim marně snažili pomoci. Všechny dostupné ambulance se sjely k Bílému domu – ostatně by tady jako vždy nebyly nic platné. Neřízené jeepy jely naštěstí pomalu a lidé jim stačili uskakovat s cesty. Většinou se neškodně zastavovaly o zaparkovaná auta, ale u očitých svědků to vyvolávalo nelíčenou hrůzu.

Co vlastně ty hochy jednoho po druhém tak neúprosně kosilo?

Hrůza zachvátila nejprve jen ty, kdo viděli, co se děje vzadu, ale brzy se to přeneslo i dopředu. Těžko říci, jak předběhla zvolna jedoucí automobily. Proč se špatné zprávy vždycky šíří rychle? Jak rychle se davy diváků seběhly, tak ještě rychleji začaly řídnout.

Posádky prvních jeepů, poslední naživu, konečně pochopily, že se děje něco nečekaného. povzbuzovalo je pár posledních nadšenců, husté davy náhle mizely a teď už před nimi všichni spíš prchali.

Řidič prvního jeepu se ohlédl a co viděl, ho donutilo dupnout na brzdy. Skoro současně se zastavily i ostatní. Hlásné megafony dopadly na asfalt a nastalo zlověstné ticho.

Pluk mariňáků, kteří povraždili obránce Bílého domu i se svým prezidentem, se právě změnil v poslední mrtvoly.

Nebyly to ale poslední oběti tohoto dne.

Proslov ambiciózního generála Francise J. Eastwooda, pečlivě připravený k příležitosti převzetí moci nad armádou Spojených států, zůstal ležet na jeho pracovním stole přímo před mrtvým generálem.

Tento mnohastránkový dokument se měl stát v historii Spojených států památeční listinou, srovnatelnou s Deklarací Nezávislosti. Pečlivě vypočítal všechny škody, nejen materiální, ale zejména na morálce vojáků, vzniklé »neomluvitelným zrušením skvěle připravené operace Záchrana Evropy«. Původní projev končil plamennou výzvou složkám armády Spojených států ke zvrácení této hanebné kapitulace, dokud je čas. Jedině vítězství může být důstojné Spojených států!

Než se dostane do rukou skutečných historiků, bude mít na konci pod pečlivě nacvičeným rozmáchlým podpisem generála Eastwooda stručný, ale velice závažný dodatek.

Vzpoura elitního Čtyřiašedesátého pluku Marines, kde sloužilo nejvíce mladých hochů z vysoce postavených rodin, vždy patřičně hrdých na službu v tomto legendárním pluku, právě skončila. Budou jistě oplakáváni více než prezident.

Už proto, že ten zůstal naživu.

Vojtěch mi v Praze předal náhradní robotku, ale tím to pro nás ani zdaleka nekončilo. Ba co hůř, byl to teprve začátek dalších trablů.

„Někdo tě chce zabít,“ řekla mi doma Katuška, jako by o nic nešlo. Vojtíšek právě spal naplno, ale bylo mi jedno, jestli jednám s Vojtíškem nebo s Katuškou, oba si v tomhle byli rovnocenní.

„Něco jsi zjistila?“ zajímalo mě.

„Ano,“ přikývla Katuška. „Někdo se na tebe snaží spáchat atentát. Kdybys byla živá, už bys to pocítila na vlastní kůži.“

„Nejsem si ničeho vědomá,“ namítala jsem. „Jakýpak atentát? V mém okolí se nikde nic nepohnulo. Necítím se vůbec ohrožená.“

„Ale jsi!“ ujistila mě. „Jenže to zatím odnesla jen robotka. Máme štěstí, že se kolem tebe pohybuje víc robotů než živých lidí a škody nejsou tak velké.“

„Živých se to týká víc?“

„To bych prosila!“ opáčila. „Robotku ti vyměním snadno, ale kdyby se něco stalo tobě, bylo by to horší.“

„Myslíš tím, jak mě poslední dobou zlobila?“

„Jo,“ přikývla. „Žádná výrobní vada, ani běžná únava materiálu! Ta tvá robotka přímo zářila! A víš proč? Někdo zabodl do sedačky tvé židle jehlu s gama-zářičem. Aby nedošlo k mýlce, ten zářič byl hodně tvrdý. Nejvíc to ozařovalo tebe, přesněji tvoji robotku, ale na své dávky si přišli všichni, kdo se do tvé kanceláře třeba jen nakrátko podívali.“

„Aha!“ došlo mi. „Takže je to hodně zákeřný atentát. Máš aspoň tušení, kdo za ním vězí?“

„Zatím ne a divím se, že mě to vůbec napadlo. Obvody robotky byly zářením tak zašuměné, že se divím, že tě to jen zlobilo. Správně ses měla už dávno složit na zem a třást se v křečích jako při epilepsii. Vlastně jen tvá robotka – naštěstí.“

„Myslíš?“

„Roboti mají vynikající konstrukci, když jsi s ní dokázala chodit a nepadala za každým rohem. Ale kdybys na té židli seděla osobně, už bys asi měla leukémii. S gama-zářením nejsou žerty!“

„Fí ha! To to bylo tak vážné?“ zbledla jsem. „Ale co to mohlo udělat s ostatními?“

„Naštěstí se kolem tebe pohybuje víc robotů než živých a škody nejsou tak velké,“ opakovala. „Ale budu muset vyměnit robota i Tomáše, byl ve tvé kanceláři nejčastějším návštěvníkem.“

„Ale co Manča Bělíková!“ napadlo mě s hrůzou.

„Jo – a taky robotku Manči Bělíkové,“ připočetla ji k seznamu škod. „Má ta holka štěstí, že jsem ji přesvědčila, aby nedělala všechno sama. Ještě že se dala přemluvit – ostatně se dvěma robotkami toho stíhá třikrát víc než sama, výhody jsou dobrým lákadlem.“

„Jde o to, jestli ke mně chodila její robotka!“ pochybovala jsem.

„Naštěstí!“ ujistila mě. „Jenže novější modely tolik nevyzařují. Přišla bys na to jen kdyby ti sama nabídla sdílení, ale proti její vůli už nezjistíš, že je to robotka. No – aspoň máš teď novější model i ty.“

„Ale kdo dokázal takovou příšernost vymyslet? A kde proboha sehnal radioaktivní zářič? Copak se dá jen tak koupit v železářství?“

„To ti odpovím jen částečně – není to z Čech. V našich ústavech se s takovými prostředky nepracuje. Ne že by naši nedokázali vyrobit zářič ve tvaru jehly, občas se používají v medicíně, ale tak neobvyklý tvar jehly v našich pracovištích nepoužívají, to už jsem zjistila. Jinými slovy – ten zářič pochází ze zahraničí.“

„Mohlo by to být od Američanů? Mají na nás největší vztek!“

„Mohlo – ale nemuselo,“ odvětila. „Musím zjistit, kdo to vyvedl. Američané neovládají neviditelnost a ve tvé kanceláři se pohyboval konečný počet lidí, z toho mnohé – myslím tím mě a tebe – můžeme rovnou vyloučit. Ostatní si prověříme a někdo už nám z toho vypadne.“

„Ale vždyť se tu pohybovali jen naši!“ nevěřila jsem. „S cizími jsem zásadně jednala jinde!“

„Nemůžeš vyloučit, že to nebyli naši!“ pokrčila ramínky Katuška. „Můžeme se utěšovat, že je to pravděpodobnější u lidí než u Virtuálů, ale pro jistotu prověřím i Virtuály. Jindřich byl přece také jeden z nás.“

„To by mě mrzelo nejvíc!“ řekla jsem. „Bylo by tisíckrát lepší, kdybychom se aspoň na sebe mohli spolehnout.“

„Bylo by to lepší,“ souhlasila Katuška. „Ale máme svobodnou vůli a nikdy není předem zajištěno, jak se který člověk rozhodne.“

„Řekla bych, že dnes není inteligentní přidávat se k voldemortům jako jejich poskok,“ podotkla jsem. „Od Virtuálů bych to ani nečekala, zejména když je každému jasné, že jsou voldemorti na ústupu!“

„Úplně jasné to není, to se nám může z našeho úhlu pohledu jen zdát, ale zrada možná je. Taky bych byla radši, kdyby to nebyl Virtuál.“

„Mám chuť toho darebáka najít a roztrhnout!“ řekla jsem.

„Nech mi ho, mami!“ navrhla Katuška. „Jednak už po něm jdu, za druhé mám na to lepší prostředky i vytrvalost a za třetí, ty řídíš Čechy, to ti přece zabere dost času.“

„Však tu mám dvě robotky, to je na jednoho člověka až dost.“

„Noví roboti vyžadují menší míru soustředěnosti,“ ujišťovala mě. „To víš, vývoj je znát. Vyplatí se starší roboty modernizovat, zejména kde to byla jen výměna elektroniky. Robotů prvních sérií jsem zvládal kolem pěti set, nejnovějších mám tři tisíce – a to už je ve světě znát!“

„Tři tisíce!“ vzdychla jsem si. „Musíš být větší částí v Síti, ta tvoje dvě batolata by na to určitě nestačila!“

„Jsem,“ přiznala bez mrknutí oka. „A jsem v jednom kole.“

„Ty? Při tvých možnostech?“ podivila jsem se.

„Amíci na mě soustředili vše co mají k dispozici. Pokoušejí se mě vyřadit od mikrovln po elektromagnetické pulsy. Přiznám jim, že mě několikrát lokálně vyřadili – dvakrát v Los Angeles v Kalifornii, jednou v New Yorku, ale já se vždycky vzpamatuji tak rychle, že si toho většina lidí ani nevšimne. Štvou mě ale ti, kdo ty zbraně používají a čerta starého jim záleží na lidech. Stovky lidí již mikrovlny poškodily s doživotními následky, elektromagnetické pulsy zničily plno techniky – nad New Yorkem málem havarovala čtyři dopravní letadla. Naštěstí měla výborné piloty, ale kdyby spadla do města, bylo by to horší, než když to svého času odnesly dvě poloprázdné budovy. Oni by to pak jako vždy svedli na někoho jiného – třeba i na Čechy.“

„Předpokládám, že jsi to nenechala jen tak!“

„Na druhé straně to odnesl jeden generál a asi dvacet plukovníků, malé ryby už ani nepočítám. Freedom for World pracuje bleskově a aby tribunál v Japonsku stihl průběžně posoudit všechno co jim předávám, musel si pan Jamanami Kacuie zaškolit dvanáct dalších právníků.“

„Právníků!?!“ neskrývala jsem odpor v hlase.

„Potřebujeme je,“ ujistila mě. „Musí to být podle současného práva. Ale asi tě potěším. Pan Jamanami Kacuie se svými kolegy právě pod dohledem Učitele sestavují vzorový právní systém pro celý svět. Zahrnují do toho i naše nové zkušenosti. Budeš asi hodně překvapená, až nám to předhodí k diskusi!“

„Myslíš, abychom to v Čechách vyzkoušeli?“

„Zkoušet to budou v Japonsku,“ řekla Katuška. „Ale doporučím ti, začni se o to zajímat. Chci to protlačit i Američanům. Ti jsou nezřízeně a řekl bych až nezdravě hrdí na systém policie, šerifů, soudů a porot, i když nepostihuje velké ryby, zato má na svědomí nejvíce justičních omylů a justičních vražd. Nemluvě o jiných ostudách, Guantánamem počínaje... Nebudou ho chtít pustit – ale budou muset. Parta Jamanami Kacuie si dává záležet, aby na jejich systému nebylo smítko pochyb.“

„Američané budou mít jistě pochyb plno!“

„Ale žádnou rozumně neobhájí,“ ukončil to Vojtíšek. „Dobře, zatím se podíváme, kdo má tady v Čechách zájem na nestabilitě.“

„Taky jich tu bude plno!“ věštila jsem chmurně.

„Bude. Je to výzva pro nás,“ odsekl.

Konference Virtuálů z celého světa, výjimečně svolaná za účasti všech, projednávala, zda nahradit americkému prezidentovi zničeného robota, aby mohl pokračovat ve funkci – anebo ponechat Ameriku bez prezidenta. Jako hosta přizvali prezidenta. Nebyl Virtuál, ale jednalo se o něm a proto měl dostat slovo. Nakonec – na něm to bude v každém případě. Mohl by další spolupráci odmítnout a odvolat se na dohodu, že mu zajistíme bezpečí. Měl by na to právo – kdyby pro nic jiného, pak v osobě svého robota prožil vlastní smrt – i když jeho pravé lidské tělo bylo v té chvíli v bezpečí v Čechách.

Jednání bylo na České poměry v nevýhodné době – v noci, ale to problémy nedělalo: nikdo z nás v noci nespí, na jednání probíhající v hlavách si svítit nemusíme, iniciativa přišla z Japonska a tak to vyšlo.

Východiskem k jednání mohlo být od počátku několik variant.

První spočívala v prostém nahrazení prezidentova robota i robotů jeho rodiny a v pokračování jeho úřadu, jakoby se nic nestalo. Vojtěch navrhoval pro tuto možnost nasadit roboty i místo personálu Bílého domu včetně ochranky. Omezilo by to počet obětí při příštím atentátu, který se nedal vyloučit.

Nevýhodou této varianty bylo připravované odvolání prezidenta, k němuž se chystal Kongres Spojených států, přeplněný vlastenci. Ti by sami do žádné války nešli, ale poslat na válečné mise jiné považovali za vrchol vlastenectví.

Druhá varianta byla opačná. Spousta vlastenců ve Washingtonu, nejen zákonodárců, ale i běžných občanů, smrt svého prezidenta vítala. Proč jim nenechat radost? Úřad prezidenta by automaticky převzal viceprezident, ale Vojtěch navrhl prošetřit nejprve jeho úlohu v atentátu, zdálo se, že nemá čisté svědomí. Kdyby se ukázalo, že od něho vede stopa ke Čtyřiašedesátému pluku námořní pěchoty, navrhl by pro něho stejný rozsudek jako pro ostatní pučisty.

Nevýhodou by bylo krátkodobé bezvládí ve Spojených státech, kdy by největší hrozbou bylo uchopení moci armádou. Vojtěch sice tvrdil, že by to ani pak nebylo ztracené, ale přátele z Japonska tato možnost zjevně strašila.

Další možností byl částečný kompromis, který jsem navrhla já. Prožít vlastní smrt – byť jen v robotické podobě – není nic příjemného. Prošli tím všichni členové prezidentské rodiny, až na Joshuu. Bylo na nich znát, že to byl otřesný zážitek a já bych tam už ženskou část rodiny netahala. Stačilo by, kdyby se do Bílého domu vrátil prezident. Jeho mrtvola, triumfálně ukazovaná národu, byl přece pouhý robot. Prezident by se mohl objevit jako zázračně zachráněný, ale vrcholně rozezlený nad smrtí své rodiny. Mohl by pak převzít iniciativu a energicky se ujmout vyšetřování atentátu. Tím by přerušil impeachment Kongresu a vzal mu tak vítr z plachet.

Nevýhodou bylo, že by Kongres ještě víc trval na jeho odvolání. Tam přece sedí lidé, kteří setsakra dobře vědí, co chtějí! Ale v očích národa by to vypadalo úplně jinak. Spravedlivý mstitel svých blízkých by měl, kdyby nic jiného, na své straně více sympatií.

Bylo by ještě více variant, ale reálně vypadaly jen tyto tři.

Vojtěch se nepřidal k žádné. Zbaběle prohlásil, že se přizpůsobí, ale rozhodnout by to měli lidé. Takže to zůstalo na nás. A upřímně řečeno, návrhem jedné varianty jsem se z diskuse sama vyřadila. Měla bych asi prosazovat svoji, ale na druhé straně, co kdyby nebyla nejlepší? Tím jsem se – stejně zbaběle jako Vojtěch – zdržela jejich rozboru.

Samozřejmě se v diskusi našla kupa dalších aspektů, které jsme mohli a měli uvažovat. Když se ale diskuse vlekla dlouho – minutu, nebo snad dvě, vložil se do ní dosud mlčící Učitel.

„Ať to přetřásáme, jak chceme, všechny možnosti jsou více nebo méně špatné. Nebylo by od věci vybrat některou z nich náhodným výběrem. Třeba si na to hodit kostkou, nebo použít jiný způsob... Ale já bych se přimlouval za ponechání věcí jak jsou. Vzkříšením prezidenta můžeme získat čas – který beztak pracuje pro nás. Když si ho vlastní národ nepřeje – i když jen v zastoupení Kongresu – ať má radost, že se ho zbavil! Skutečný prezident udělal, co jsme po něm chtěli a má teď nárok na dovolenou a na zaslouženou odměnu. Zaslouží si, aby mu teď přátelé z Čech ukázali pamětihodnosti své země z té nejlepší stránky. Sám jsem se rád podíval do Prahy – sice jen svým robotem, ale opravdu to stálo za to. Ale ponechme už Bílý dům Američanům, sami si musí vybrat jinou cestu než světové násilí. Souhlasím, aby přítel Vojtěch ještě prověřil viceprezidenta. Nebylo by to poprvé, kdy by měl viceprezident prsty v atentátu na úspěšnějšího rivala. Ale tím by to pro nás – i pro skutečného prezidenta a jeho blízké – mělo skončit.“

No – a bylo to. Japonci se samozřejmě k Učiteli přidali a mně se to také zamlouvalo. Nemělo smysl hnát prezidenta znovu na smrt za věc, která přece jen nebyla úplně jeho. Nikdo z nás nepochyboval, že by to skončilo dalším úspěšným atentátem.

Dobrá, prezident skončil, bude naším hostem. Nedobrovolným, ale přece jen hostem. Můžeme jeho rodině nabídnout poznávací výlety po Čechách, aby nežili pořád jen na vesnici. Zasloužili si je, svoji část dohody přece splnili.

Tím to ale ve Spojených státech přešlo do další fáze a zůstalo to opět na Vojtěchovi. No – aspoň se mohu více věnovat úřadu premiérky.

Jenže – co ten atentát na mne? Dostala jsem se tím do podobné situace jako prezident. Vrátit se do funkce osobně by byl neomluvitelný hazard. K tomu ještě doba nedozrála. Možná bych mohla ponechat děti na starosti Marcelovi a vyrazit v roli průvodkyně s prezidentskou rodinou. A co vzít s sebou Marcela a naše drobečky? Určitě by se jim to líbilo! Pořídíme si na záda dvě dětské sedačky a vyrazíme. Co třeba napoprvé takový Karlštejn?

Nemůžeme žít pořád jen na vesnici.

Ranní porada naší rodiny ale proběhla trochu jinak.

Marcel mě výjimečně nepodpořil a Vojtíšek byl také proti.

„Hele, mami, nejsme proti výletům s prezidentem a jeho rodinou. Je to dobrý nápad vyrazit si s nimi po vlastech českých, ale měla bys jet sama. Jednak se jim stejně musíš věnovat a nošení batolat na zádech by víc zdržovalo než pomáhalo. Za druhé – památeční místa naší vlasti známe až na Marcela všichni, jenže za třetí, Marcel čelí obrovskému tlaku v rodné Francii a nemůže rozptylovat svoji pozornost na výletech, tak jako my máme práci ve Spojených státech. Kojení nepotřebujeme, beztak už nás zvolna odstavuješ, tak to zkrátka usekneme a zvykneme si na dětskou stravu. Jenže v tom už budeme soběstační, takže by sis od nás mohla konečně pořádně odpočinout.“

„Nevymyslela jsem to jen proto, abych si odpočinula a už vůbec ne od vás!“ protestovala jsem.

„Ale můžeš a máš na to nárok,“ otočil to Vojtíšek.

„Jak to, že má Marcel najednou shon ve Francii?“ napadlo mě. „Měl si snad shánět zaměstnání v nejbližší nemocnici v Čechách!“

„No – kdybych to stíhal, mohl bych,“ přidal se Marcel. „Jenže jsem se připletl dvěma roboty k vyšetřování přepadení našeho sídla, střídavě si řídím čtyři glossiny, proto jsem robota v Čechách víceméně odstavil. Nestíhám to a budu rád, když si mé vlastní hříšné tělo doma odpočine v houpacím křesle, kde nezáleží na soustředění. Nechce se mi zdržovat vás, kdyby mě něco ve Francii příliš zaujalo.“

„Chceš tu být s mrňaty? Zhadrovatí vám svaly!“ varovala jsem je.

„Vydržíš-li to dva, možná tři týdny, pak se přidám!“ sliboval.

„A víš, že se mi samotné ani cestovat nechce?“ zkusila jsem ho zviklat jinou cestou.

„Jen se ujmi návštěvy!“ pobízela mě i Katuška. „Táta nám nakoupí a my dva mu klidně i uvaříme.“

„Ty čečetko malá!“ rozesmála mě představa, jak mrně, které ani nedorostlo do věku jeslí, vaří dospělému tátovi.

Opřeli se do mě ale všichni tři, takže jsem ustoupila a souběžně s touto diskusí jsem si prostřednictvím Lili v Praze sjednala zapůjčení mikrobusu.

Americký prezident – teď už bývalý – se musí i s rodinou vejít do obyčejného mikrobusu a zapomenout na opancéřované limuzíny. Ale co – určitě to přežije. Tady ho snad nikdo ohrožovat nebude.

Už protože o něm nikdo neví.

Lili nám mikrobus přivezla do vsi a my jsme se zatím chystali na výlet. Osobně jsem připravila balík svačinek, to kdyby někdo dostal během cesty hlad. Ještě se na cestu důkladně obléknout – v Čechách je zima větší než ve Washingtonu – a hurá, sláva nazdar výletu!

Problém, na který jsem včas nepomyslela, byl v tom, že je v zimě drasticky omezený výběr přístupných památek. Karlštejn a většina hradů jsou přes zimu zavřené, zámky spočívají v zimním spánku. S tím se ale nedá nic dělat, i památky potřebují údržbu. Zbývalo nám obvyklé řešení – matička Praha a její pamětihodnosti. Ale co – je jich tam dost.

Dorazili jsme ještě před polednem, zaparkovali na parkovišti u metra a pokračovali tunelem. Z tunelu není dobrý rozhled, ale když jsme se vynořili u Staromáku, ocitli jsme se v kouzelném historickém centru, jaké se po celých Spojených státech nevidí.

Lili byla v centru Prahy častěji než já a občas ji tady zdravili známí. Na pozdravy jsem odpovídala, ale raději jsem ji odeslala do Katuščiných kolejí, aby na nás nepřitahovala pozornost. Nás si lidé nevšímali – naše parta měla na očích sluneční brýle zlaari, koho by napadlo spojovat nás se zahynulými zámořskými celebritami a se současnou premiérkou? Vždyť ta touhle dobou sedí ve své kanceláři!

Vpadli jsme do jedné z mnoha restaurací a dali si oběd. Hosté si uměli přeložit jména jídel, ale ani pak jim mnohá z nich nic neříkala.

Nabídla jsem se objednat všem nějakou českou specialitku a moji hosté se po krátké poradě dohodli mé nabídky využít. Jen Joshua si sám objednal kung-pao – jako jediné mu připadalo známé ještě z domova.

Polévku jsem objednala všem společnou. Dršťkovou jsem vařila už v Řecku a všichni se na ni těšili. Prezidentovi jsem poručila klasické vepřo-knedlo-zelo, pro jeho paní jsem zvolila českou svíčkovou, další jídla byla řízek s bramborovým salátem, bramborové šišky s mákem a sama jsem si dala obyčejný guláš.

Oběd byl samozřejmě vynikající a povšimla jsem si, že si prezidentovi nejbližší dávali vzájemně ochutnat, co kdo dostal.

„Příště to objednám jinak, abyste se vystřídali,“ usmála jsem se na ně. „A teď půjdeme na procházku městem.“

„Vy tu nemáte vyhlídkové autobusy?“ podivil se prezident.

„Máme,“ uznala jsem. „Ale tam kam půjdeme se nevejdou.“

Spleť starobylých uliček okolo Staromáku nás na chvíli pohltila. Úzké a křivolaké, jako v městských slumech, jak prezident podotkl, jenže tady byly v sousedství velkolepých chrámů a paláců.

„Stará středověká města měla obvykle uličky úzké,“ vysvětlovala jsem jim s výrazem profesionální průvodkyně. „Hradby bývaly těsné, aby se daly dobře bránit a uvnitř hradeb bylo málo místa. Tohle není žádný slum z dnešní doby, ale centrum historického města.“

„Znám historická města se širokými ulicemi,“ namítal prezident.

„Aby vznikly široké ulice, staré domy zbourali,“ ujistila jsem ho. „Skutečně stará města mají stísněný ráz. I Praha má více pohodlných, širokých ulic, ale zdejší městské jádro se zachovalo v původní podobě. Kdysi se měšťané za starou část města styděli – dnes se jí pyšníme.“

Blížili jsme se ke Karlovu mostu, když se mi ozvalo v hlavě:

„Katko, vrať se domů! Stalo se... neštěstí!“

„Kdo to je?“ zeptala jsem se naslepo. „Ty, Vojtěchu?“

„Ano...“ odpověděl, ale jen slabě. „Nech všeho a vrať se!“

„Mám tady prezidentovu rodinu...“

„Tak jim řekni, že právě o vlásek unikli dalšímu atentátu, který by zaručeně nepřežili.“

„Atentátu? Proboha! Co se stalo? A co ty?“

„Mě nejde jen tak zabít... tělo zabít můžeš, ale já je nepotřebuji... Přijeď domů, Kateřino. Uvidíš.“

A odmlčel se.

Z domova se nic neozývalo. Vojtěch, děti ani Marcel. Poprvé od svatby mi neodpověděl ani na naléhavé volání.

Ale neodpovídal mi ani Vojtěch – což bylo ještě horší. Co se to děje, že na mě nemá čas?

„Něco se stalo!“ obrátila jsem se trochu ve zmatku na prezidenta. „Musíme se vrátit domů a zjistit, co se přihodilo. Ale mám nějaké zlé tušení, Vojtěch se zmiňoval o neštěstí!“

Zvážněli všichni – dokonce i Joshua. K metru jsme doběhli bez dechu, cesta tunelem se tentokrát nemožně vlekla. Konečně jsme byli zpátky u mikrobusu, nasedli a sešlápla jsem plyn.

Prezident vedle mě ani jeho rodina ani nedutali. Sdělila jsem jim, že se doma stalo něco nepříjemného – slovo atentát jsem nepoužila, ale stačilo jim pohlédnout na mě, aby pochopili, že to bude vážné.

Jeli jsme nejvyšší rychlostí, kterou mi silnice a zimní pneumatiky dovolily. Občas to mikrobusem smýklo ze směru, ale pokaždé jsem to vyrovnala. Zatím jsem se snažila pomocí Lili zjistit co se děje, jenže kolem ní ani v okolí premiérky nikdo nic nevěděl. Ani na kolejích Katuška. Někam zmizel Tomáš i ostatní Vojtěchovi roboti. Zastihla jsem pouze Františka, který mi slíbil, že se podívá dalším robotem po svém okolí na ministerstvu. Ale nic se nedělo ani tam.

Mezitím jsme už jeli po zasněžené, klouzající okresce k naší vesnici. Ještě půl kilometru a uvidíme první domky. Co se tam děje?

„Kateřino, něco se děje ve Spojených státech!“ ozval se mi najednou František. „Virtuálové hlásí, že se tam dějí nějaké strašné věci!“

„Dobře, ale mě teď nezajímá, co se děje za oceánem, potřebuji vědět, co se stalo u nás doma!“ odpověděla jsem nervózně.

„Lituji – to nevím!“ odpověděl František – a odmlčel se.

Dál jsem tedy drtila pedál plynu, ale musela jsem se hodně krotit, abych se nakonec nevybourala.

Ale najednou...

Známý hukot turbín – a za posledními domky se zvedla do výšky špice kaičen-piko. Kdo to odlétá – a kam? Netušila jsem.

Poslední metry. Vrata do dvora otevřená, ve dvoře stálo cizí auto. Kdo to může být? Zajela jsem do dvora, zastavila u otevřených dveří do naší části domku. Proč nás nikdo nevítá? Vyskočila jsem a aniž bych se ohlížela na prezidenta a jeho rodinku, vběhla jsem do dveří.

Všechny dveře dokořán – uvnitř bude zima jako na Sibiři, kdo to nechal otevřené... Ale uvnitř... na zemi v obývacím pokoji, u houpacího křesla, to přece leží Marcel!

Doběhla jsem k němu a otočila ho obličejem nahoru. Pramínek krve, stékající od úst, byl už zaschlý. A v očích, do kterých jsem se tolikrát dívala, jen zaschlý šedivý povlak.

Panebože! To je přece – vražda!

Bliklo mi hlavou – čím kdo zachází, tím také schází. I my jsme se přičinili o smrt spousty lidí – nezáleží na tom, jací to byli darebáci – mohli jsme tedy počítat s odplatou.

Rozhlédla jsem se, jako kdybych zoufale hledala pomoc – ale od koho? Kdo tu může být? Jedině...

Naše děti.

Ale to už jsem je viděla. Obě ležely stranou – a obě bez života.

Kdo jim to udělal?

Errata:

10.08.2021 22:25