Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Parta se v hloučku courá k známkovně, odevzdat čísla. Je už noc, devět pryč; na Kristýně je ticho a černo, jen tu a tam rozhozená světélka, strojovna svítí vysokými okny; na obzoru se blýská na počasí, nu, taková temná noc. U okna známkovny stojí v pozoru prachař Andres a hovoří s panem Hansenem.

Pepek se zastavil, oslněn nádhernou myšlenkou. „Mládenci, pojďte ještě do hospody! Třeba k Málkům.“

„A proč?“

„No, když jsme jednou dohromady parta. – To by se mělo oslavit.“

„Že by se ti chtělo,“ povídá ospale tesař. „Já mám doma večeři – a já rád spím, člověče.“

„Tak přijď třeba až po večeři,“ svoloval Pepek velkomyslně. „Matula půjde, Standa a dědek taky –“

„Co?“ ptal se Suchánek nechápavě.

„Do hospody, jako parta.“

„A jo, to jo,“ souhlasil dědek pln horlivosti. „Jako parta, to jo.“

Od okna známkovny se oddělil dozorce Andres. „Tak zítra,“ řekl odměřeně, „zítra v pět hodin odpoledne... by se mělo zase nastoupit.“

„No jo,“ řekl tesař Martínek. „My přijdeme.“ A hodil své číslo na okno známkovny. „Tak, platím!“

„Jaké to tam je?“ ptal se vrátný.

„Se tam můžete podívat,“ bručel Pepek, „to se nasmějete. – Tak jdeme! Aus!“

Venku před mřížovými vraty čeká několik postav. Samé ženské. Jedna chvatně běží vstříc. „Pepku,“ vydechuje uřvaně, „jsi tady? Zaplať pánbůh!“

„No jo,“ utrhuje se Pepek. „Jdi teď domů, já přijdu. – Krucifagot,“ bručí pro sebe a potrhuje zlostně hlavou, jako by ho škrtil límeček. „No tak odraz!“

Hubená ženská postava přistupuje beze slova k prachaři Andresovi.

„Co je?“ ukrajoval Andres zběžně. „Nic? Děti v pořádku? Tak pojď.“ A vykročil tak rychle, že mu stěží stačila, byť byla o hlavu delší než on.

Ta třetí je Marie; stojí nehnutě, jen tiskne zkřížené ruce k prsoum a dívá se před sebe nezvykle rozšířenýma očima. Adam se k ní zmateně klátí. „Ty, Mařenko?“ vypravil ze sebe. „A proč – Tos ani nemusela.“ Marie neříká nic a pořád se tak divně dívá na Adama. „Nu, vidíš,“ bručí Adam stísněně a odvrací oči. „Vždyť to nic nebylo.“

Z vrátek vychází chlapeckými kroky pan Hansen; a jemu rychle, rovně jde v ústrety ta čtvrtá v dlouhém plášti. Paní Hansenová, dlouhonohá Švédka. Teď se mu pověsí na krk, myslí si Standa a ani neví, jak by se honem díval jinam. Ale paní Hansenová jen podává Hansovi ruku a něco mu povídá, jakoby nic. Pan Hansen se usmál, pokývl hlavou a vzal paní Hansenovou pod paží, tak, vyrovnat krok, a už jdou a povídají si, jako by se ani nic nestalo. Jako by si to drandili na tenis nebo co. Standa se za nimi dívá bezmála s otevřenou hubou. To mi jsou lidé!

„No tak, Mařenko,“ mručí Adam skoro prosebně. Marie má najednou oči plné slz či co, musí se odvrátit a jde slepě vedle Adama. Standu to zrovna bolí u srdce. Měl by ji někdo vzít pod paží a vést, jako pan Hansen vede svou Švédku; zatím se ten Adam váhavě klátí na metr od ní a je mu vidět na zádech, že za živého boha neví, co by jí řekl. Marie jde jako nevidomá, mačká v ruce šáteček a čeká, jistě na něco čeká; jenže Adam si s tím neví rady, krčí rameny a rozpačitě brumlá, ani lidská řeč to není. Standa se dívá za nimi, srdce ho bolí; je v tom všem takový těžký život –

„Chceš-li, tak pojď,“ naléhá Pepek. „Já mám hlad, člověče, jako pes.“

Standa bezdomek se k němu s povděkem připojuje a myslí ještě na Marii; asi ji tak vzrušilo to neštěstí v dolech; kdyby viděla, jak to tam vypadá, a kdyby slyšela ťukat ty tři jako Standa –

„Koza jedna,“ hubuje Pepek.

„Kdo?“

„Ale Ančka. Když se ženská na člověka pověsí, tak... aby ses jí držel za sukně, ne? A já nemůžu vidět ženský brekot. Nemůžu, no. To mě nasere, člověče.“ Pepek zlobně potrhává hlavou a rameny. „Kdo se má na to koukat, ne? Jako tam ty tři slzavé nány –“

„Které?“

„Ale tam u vrat, ty tři vdovy, tys je neviděl? Ta Kuldová a Ramasová, a ta od prachaře Mádra. Co z toho mají! Budou tam stát celou noc a těma očima pořád vyhlížet – Někdo by jim měl říct, teď jděte domů, ženská, a dejte nám tady sakra pokoj, aby každý nemusel zrovna kolem vás – Se ví, Ančka musela s nimi brečet. To je něco pro ni.“

„Poslechni,“ začal Standa váhavě, „všimnul sis... Adamových?“

„Jo,“ řekl Pepek. „A to se mně taky, člověče, nechce líbit.“

„Proč?“

„Tak. Aby tam Adam nezůstal, v té chodbě dole. Když je někdo vrtohlavý, tak by ho neměli na takovou práci ani pouštět.“

„Myslíš, že... nedává dost pozor?“

„Copak pozor! Adam vždycky dává pozor. Ale leze tam... jako na smrt, tos neviděl? Jako by říkal, mně už je všecko jedno. Kdyby Adam nebyl takový... takový biblický, tak bych řek, jo, chce tam sichr zůstat. Ale u nás si tihle berani málokdy sáhnou na život.“

Standa se podivil. „Proč by tam chtěl Adam zůstat?“

„Ale skrz tu svou Marii,“ vrčel Pepek. „Nějak mu to leze na mozek.“ Pepek šel mlčky a o něčem přemýšlel. „Ale tak se mi zdálo – Já nevím.“

„Co?“

„A, co nám je po tom! Jenom jsem se divil, že mu ta Marie přišla naproti. Já nevím, jestli sis všimnul, jak se na něj koukala –“

„Jako by měla slzy v očích.“

„No jo. Ženská je hned mokrá, nahoře i dole; to jí poznáš na očích, kdy v ní všechno měkne. Kdybych já byl Adam, člověče, tak ji chytnu pod paží – a v půli cesty by mně visela na krku. Tak to s ní vypadalo, holenku. Jo, dnes ona se Marie na noc nezamkne, nebo ať nejsem Pepek. Kdyby ten Adam nebyl takový vrták vrtácká, tak by to musel vidět, ne? A on zatím jde, hlavu dole a ruce na panímandě, jako slepý. – A co,“ vydechl Pepek, „třeba si to řeknou doma. Já bych jim to přál, člověče,“ dodával velkodušně. „Řekni, co mají takoví dva ze života!“

Standa mlčel, zatínaje zuby prudkou trýzní. Ne, tak to není, Pepek tomu nerozumí; Marie – prostě Marie je hrozně citlivá. Bála se lidsky o Adama, to je přirozené; a pak, byly tam ženy těch tří zavalených, – já bych měl taky oči plné slz, člověče, a jsem muž. A vždyť tam čekaly všechny manželky, to už snad je takový zvyk, když se něco na dolech stane. Na Pepka taky čekala ta jeho Ančka, – taková rajda, říká sám Pepek. Všechny přijdou a čekají na své muže, jako sochy. – Standu zalévá silné dojetí. Jednou bude jedna čekat u mříže na něho – je to trochu Marie a trochu paní Hansenová; dlouze se podívá těma očima plnýma slz, ale Standa na ni vesele kývne, a už půjdou zavěšeni, jako by se nic nestalo. Pojď domů, Mařenko, mám hlad jako pes. A půjdou terasovitou zahradou, po níž stékají pnoucí růže jako kaskády; jenže teď to není Marie, je to paní Hansenová v plandavých nohavicích a jde tím dlouhým, lehkým krokem před Standou. A pak doma – Standa vraští čelo, nedovede si představit žádné doma. Vidí jenom své podkroví, tak čisté a zánovní, že je člověku trochu smutno; a Standa sedí u stolečku a čeká. Marie mu nese na tácku jídlo, má na pažích zlaté chmýří. Sedne si na kraj postele, protože tam není druhá židle, a teď povídej, Stando, povídej, jak to tam dole vypadá! – Ty tři jsme už zachránili, řekne Standa prostě. To víš, je to tam jedna hrůza; děda Suchánek by tam byl málem zůstal; musel jsem vzít špic a plazit se po břiše do chodby, kde padal strop. – Marie spouští šití do klína, bledne a oči má plné slz. Stando, Stando, já nevěděla, jaký ty jsi hrdina!

Standa se vytrhl a zastyděl. Pepek syká mezi zuby a kouří, až mu jiskřičky od huby lítají.

„Kde zůstal Matula?“ podivil se Standa.

„Domů šel,“ řekl Pepek úsečně. „Přijde potom.“

„Copak on je ženatý?“

„No jej. Takovouhle machnu má,“ ukazoval Pepek. „Někdo ho musí vodit z hospody domů, ne? – Člověče, to ti je zlá ženská! Matula ti je někdy bit – a klečet musí na zemi,“ uchechtl se Falta.

„Matula?“ užasl Standa. „Takový silák?“

„Vůz s cihlami uzvedne. A vidíš, spratek Andres, a žena se ho bojí jako čerta.“

„Proč má Matula takový vztek na Andrese?“ vzpomněl si Standa.

„Nikdo neví. Třeba mu prachař řekl křivé slovo. Počkej, ten mu jednou něco udělá – Proto se Matula hlásil, víš? Kvůli Andresovi, aby si našel příležitost. Třeba ho přimáčkne nějakým dřevem – Jen ať si dá prachař pozor, s Matulou nejsou špásy.“

„A doma klečí,“ divil se Standa.

„Jo, člověče, to máš ženské,“ děl Pepek znalecky.

„A proč ty jsi, Pepku, nešel domů?“

„S Ančkou?“ Pepek potáhl a odchrchlal. „Neměla brečet. To člověka... ujařmí,“ řekl nejistě. „Jak jednou začneš ženskou utěšovat, tak tě má v hrsti. Kdepak, Pepek se nedá! – Tak, tady jsme.“

Standa se zastavil. „A poslyš, Falto... proč ty ses vlastně dobrovolně hlásil?“

„Pro prachy,“ vycedil Pepek. „Nejsem dnešní, holenku. Za tři hodiny makání, to mně stojí za to. – A fakany mám, abys věděl. S Ančkou. Dva,“ vyhrkoval neochotně. „Tak co mám dělat. A pojď už, jo?“

Errata:

30.05.2021 13:27