Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Celá parta vstala. „Dobrý večer,“ pozdravil Martínek za všechny, a Hans zakýval přátelsky hlavou. Dozorce Andres stojí jako voják, ruce na švech, jako by chtěl spustit: tak a tak, hlásí se palní dozorce Andres a jeho mužstvo; Adam Josef, lamač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař –

Martínek Jan si pokojně sedl zády k panu Hansenovi; však to jsou záda, rovná a silná jako u stodoly vrata. Celá parta rozpačitě usedá, naposledy prachař Andres, a to ještě s jakousi úklonou, jako by se za to omlouval u vedlejšího stolu; ale Hans se už nedívá a bubnuje si prsty na stůl. Udělalo se slavnostní ticho jako ve škole.

„Tak povídejte něco,“ vyhrkl Pepek a obrací se očima na Andrese, aby jako začal; ale Andres, kdepak! je ho míň než jindy a sedí na krajíčku židle, až ho je člověku líto, a mžiká očima na tesaře, začni ty, člověče, nebo tak. „No jo,“ zahájil Martínek hovor a mrkal na Standu, ale Standa má teď oči jen pro pana Hansena. Heleďte, lidi, tak on přišel mezi nás! Takovou ženu má doma, to byste koukali, a milujou se ti dva, to vám je láska, že se to vylíčit nedá; a vidíte, doma ji nechal a přišel za námi. Já musím za svou partou, řekl jí. Aby hoši viděli, že patříme k sobě, nebo tak něco. – Standovi zrovna tluče srdce radostí a pýchou. Tak vidíte, jaká my jsme parta! I Adam přišel, i Andres, i pan Hansen – Jako bychom byli rodina, a víc než rodina; rodinu nechají doma a jdou, chlapi k chlapům. Tak to má být, cítí Standa přesilně. My musíme držet k sobě, už pro tu práci; a vy, ženské, vy musíte stranou, my se vrátíme, ale nejdřív je parta. Tak je to.

Standa se rozhlíží po partě a téměř ho mrazí nadšením. Já vás mám rád, vy mužští, já vás mám rád, že se to říci nedá; nikdy jsem nebyl tak šťasten – člověk by vás objímal, jak tu sedíte pohromadě; pivo je z vás cítit a tabák, chlupatí jste, samá kost a štětiny, ale kdybyste věděli, jak jste krásní! To vím jen já – a pan Hansen jistě taky; Hans to ví, a proto sem za vámi přišel. Ano, i Andres je krásný, i Matula, i Pepek, všichni; sám bůh na vás může oči nechat a myslí si, hergot, správní kluci jsou to, sfárali první ze všech a takový flák práce tam dole udělali; kdepak na světě by se našla druhá taková parta! Však počkejte, zítra to nakreslíme těm druhým tam dole! Holýma rukama budeme ten pilíř lámat, tik-tik-tik, to ti tři dávají znamení; už pro vás jdeme, lezeme po břiše a zvedáme svými zády tu zemskou kůru, co vás zavaluje; rup, země se otvírá, tady jsou naše ruce. Zdař bůh, kamarádi zaživa pohřbení! Hlásí se vám první parta: Hans Hansen, inženýr, Andres Jan, palní dozorce, Adam Josef, lamač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař, Matula František, zedník, Falta Josef, řečený Pepek, mladolamač. A Stanislav Půlpán, s odpuštěním vozač.

Standa probírá očima jednoho po druhém. Jak tu sedí, chudáci, trochu škrobeně a slavnostně, a taktak udržují něco jako hovor. Tak vida, to pes Andres vysvětluje Pepkovi, jak se dělá lamačská zkouška; a Pepek ani nemrká a říká „ano, ano“ – to jsou věci! Když Pepek říká „ano“, tak to už se muselo na světě mnoho změnit. I ti druzí tu a tam něco připodotýkají a užívají k tomu vzdělaných a nezvyklých slov; to je jedno, že pan Hansen nerozumí česky, – je tu mezi námi, a to teda už je jiná společnost. Martínek sedí vzpřímen jako hodný chlapeček, mohutné tlapy složeny v klíně; Pepek – jako pozorný školák, zamračený samým úsilím, Matula nespouští psí oči z pana Hansena, děda Suchánek se vrtí a divže se samou horlivostí nehlásí jako pilný žáček ve třídě, prosím, já, já, já to umím; Andres je skromný a snaživý, – inu, docela jako pan učitel, když mu přijde do třídy školní inspektor. Jenom Adam se zase nějak hroutí do sebe, nahrbil záda a mrká na svou netknutou sklenici; a pan Hansen, ten vůbec o ničem neví a kreslí si cosi na starou obálku – asi to bude něco s tím důlním patentem.

Pan Hansen zvedl hlavu a kývl nosem na Standu, pojďte sem. Standa se nafoukl, až ho to bolelo, a strkaje do všech židlí šel k Hansovu stolu; mínil kráčet nedbale a hbitě zároveň, ale nějak se mu nepovedlo, to už je jedno. Pan Hansen mu ukazuje dlouhou rukou, sedněte si; má ještě za uchem uhelnou šmouhu, jež Standu prudce dojímá, – chudák, ani se kloudně neumyl, aby mohl běžet k paní Hansenové, a teď tu sedí s námi! Hansen je pašák. Zatím se parta vší mocí namáhá udržet jakýs takýs hlasitý hovor, aby se nezdálo, že poslouchá. Co jsem to chtěl říci, jo tak, mládenci, a přitom jeden kope pod stolem druhého, tak začni, ty nekolo, a mluv něco –

Pan Hansen se naklonil k Standovi. „Bitte,“ řekl svou tvrdou a tápavou němčinou. „Vy jste mi poslali koňak. Já vám všem děkuju. Co myslíte, měl bych... pro všechny... něco...“ A ukázal prstem kolem stolu. Aha, počastovat.

„To ne,“ vyhrkl Standa. „Nein. Nein. To nesmíte.“ Jak bych mu to honem řekl, přemítá horečně; že by to partu urazilo, kdyby jí chtěl... jaksi dát odměnu nebo co. To by nebylo jako mezi rovnými, pane Hansene. A vůbec, copak nevidíte, že vás ti chlapi mají rádi? Pro nás je víc, že jste přišel jen tak za partou, – a ne proto, abyste nám něco oplatil. Nein, nein. To nám nesmíte udělat, pane Hansene!

Standa to tak dobře a přesně cítil, ale nějak to nemohl dát dohromady; živou mocí si nemohl vzpomenout na nějaké mírnější slovo než Beleidigung. Es wäre für uns – jak by se to řeklo? I vrtěl jenom hlavou a díval se na lesklý, dobrosrdečný nos pana Hansena. „Nein, bitte, nein,“ vydechl prosebně.

Jenže pan Hansen, jak se zdá, to docela jasně pochopil, ani se to říkat nemuselo. Zakýval hlavou a potěšeně se zašklebil, až se mu ten nos maličko svraštil. „Gut, gut,“ řekl uznale a zaťukal Standovi dvěma prsty na prsa. Standa by na místě radostí a pýchou umřel. Zdalipak to viděli kluci?

Standa se uctivě zvedá ze židle, pracky na kalhotech. „Noch etwas, Herr Hansen?“

„Ja,“ kývá Hans a ukazuje prstem na svou sklenici a na partu. Standa dnes rozumí všemu, tak lehko a jasně mu je. Vrací se k partě jako okřídlen a dere se na své místo. „Hoši,“ vyhrkl. „Hans vám chce připít!“ Ani si v rozčilení nevšiml, že říká těm starým havířům hoši a že snad měl říci pan Hansen; ale snad si toho nevšiml nikdo, neboť celá parta se otáčí, pan Hansen už zvedá svou sklenici, parta šramotí židlemi a vstává, pan Hansen taky povstává, drží sklenici a chlapecky se škeří, no tak, první parto! Jenže parta se celá napřimuje a vypadá najednou hrozně vážně a slavnostně. Taky pan Hansen nějak zvážněl a dívá se všem chlapům do očí. „Also, skoll,“ řekl, napil se a způsobně uklonil hlavu.

„Děkujeme, pane Hans,“ děl tesař s tváří slavnostního řečníka.

„Zdař bůh,“ dodal prachař obřadně, a všichni uklonili hlavu jako pan Hansen a důstojně se napili. I Adam se napil a hleděl upřeně na pana Hansena. Hans se usmál a Adam se taky usmál, – jak krásně se dovede Adam usmívat, užasl Standa; ale to už parta usedá a oddychuje jako po těžké práci, Matula je až zpocen a funí, děda Suchánek smrká pohnutím. „Dobřes to řek, tesaři,“ pochvaluje Pepek a musí to zhluboka zapít.

„Řekl, že vám děkuje,“ hlásil Standa rychle a potichu.

„Jo! Jistě?“ Parta sestrčila hlavy dohromady. „Tak povídej, Stando!“

„Řekl, že by nás chtěl počastovat; ale já jsem mu řekl, to nejde, pane Hansene, to nám nedělejte; my jsme rádi, že jste přišel, a je to pro nás jako pocta, ale dát nám na pivo, to by nás jako mrzelo, to byste nebyl jako jeden z nás, z party.“

„A sakra,“ podivil se Pepek. „Kdo by to do kluka řek! A co on?“

„Že nám chce připít na zdraví.“

„Tak vidíte! A jaks mu to řek?“

„No, německy,“ tvrdí Standa s nestydatou samozřejmostí.

„Tos mu řek dobře, Stando,“ uznal tesař s obdivem, a všichni k tomu kývali hlavou, i Adam. Standa div nepuká hrdostí; měl by chuť povídat ještě víc, co všechno řekl panu Hansenovi, ale ono má všecko své meze. Vlastně i ten Andres má pěknou a měkkou tvář; hraje mu to v očích, zvedá sklenici, způsobně uklání hlavu a šeptá přes stůl: „Stando, skoll!“ Parta to přijala s tichým nadšením, – tak vida, on i ten Andres je pašák! Jeden po druhém připíjí Standovi, skoll! I Adam pokyvuje na Standu a jeho oči přátelsky mrkají.

„Mládenci,“ prohlašuje Pepek důrazně, „ale to zůstane mezi náma, to skoll. To jinému říkat nebudeme.“

„To ne,“ přisvědčil tesař vážně. „To je jen pro naši partu.“

Nikdo už nepokukuje po panu Hansenovi, aby ho neobtěžoval marnou zvědavostí; ať má Hans svatý pokoj, no ne? Ale přesto všichni vědí, když si pan Hansen dává novou sklenici, a spokojeně na sebe pomrknou. Pít on umí, to se mu musí nechat – jako našinec; hned vidět, že není docela nic hrdý. A taky, že tu je s námi rád. Standovi je blaze a ospale, ani neví, co si parta povídá; tak vida, i ten Andres je tu už jako doma. A Standa si troufl usmát se na psa Andresa a zvednout k němu sklenici. „Skoll!“

„Skoll,“ odpověděl prachař a pěkně zdvořile se uklonil. Bože, to je parta, cítí Standa s radostí, a oči se mu zavírají. Něco mu horlivě brebentí děda Suchánek, snad o tom kladívku, ale to už je jedno; najednou je Standovi příjemně, jako by byl malé dítě a usínal, dospělí si ještě povídají, ale je to jen takové mumlání – někdy cvakne sklenice o tácek –

„– – no tak, Martínku, zazpívej nám něco,“ naléhá Pepkův hlas.

„To přece nejde,“ stydí se tesař. Martínek... Martínek je k sežrání. Člověk musí myslet na chalupu se stodolou, voní to tam slamou a kravami; ve stáji to silně oddechuje, to asi kůň. „Ale dej mi pokoj,“ brání se tesař Jenda. „Koukej, Standa už spí –“

„Nespím,“ tvrdil Standa blaženě, a zalilo ho příjemné ticho.

Standa se probudil, jak mu najednou klesla hlava. Co to je? To zpívá tesař Martínek, oči přimhouřeny a hlavu vysoko; zpívá vysokým a měkkým hlasem, opřen rukama o stůl. Pepek ukazuje hlavou na Matulu, neboť Matula leží oběma lokty na stole a pláče, tlusté slzy se mu hrnou po fialových tvářích. Andres poslouchá znalecky a soustředěně, s hlavou trochu na stranu, jako dělají páni na koncertech; Adam se dívá nehnutě na Martínka, a Hans... Hans odložil své papíry a tužku a taky poslouchá. A obr Martínek zpívá vysokým hlasem, hlavu zvrácenu nazad a s očima přivřenýma, – kde se v tom silném krku bere tak jemný hlas! Standa se opřel bradou o stůl, aby se mu líp poslouchalo. Tak dál, myslí si s rozkoší a přivírá oči.

„Tak, mládenci, kterou teď?“

„Modré oči, proč pláčete!“

„Jdi s tím! Poslouchej, Martínku, Nemelem, nemelem!“

„No jo, Nemelem!“

A Martínek zpívá. Standa mžourá ospale očima. Teď zpívají všichni, pes Andres si dává rukou takt a zpívá, zpívá druhý hlas, oči zavřeny, jako když kokrhá kohout; Pepek dělá m-ca, m-ca, děda Suchánek mečí tence jako kozička, Adam tiskne ruce mezi koleny, hledí upřeně k zemi a potichu brouká s sebou. Adam zpívá! Standa je příliš v limbu, aby se ještě něčemu divil; a snad by Adam přestal zpívat, jako když utne, kdyby pocítil, že někdo ho pozoruje. Hans přisunuje židli blíž a naklání se k Martínkovi. Andres přestal kokrhat a dělá panu Hansenovi místo; ale Hans vrtí hlavou a natahuje krk přes Martínkovo široké rameno, div se mu do huby nedívá. Tesař o tom neví, opírá se oběma rukama o stůl a zpívá. Snad by chtěl pan Hansen zpívat s sebou a hýbá aspoň rty. Andresova krabice cigaret je už napolo prázdná – To se to krásně povedlo, cítí Standa a otřásl blaženě rameny, jako když si člověk přitahuje peřinu až pod bradu. Lidi, to je nádhera, ta naše parta! A Martínek se podíval na Standu a kamarádsky zamžikal, jen spi, člověče, jen spi.

Když se Standa probudil, měl čelo položeno na tesařově široké ruce. Pan Hansen se už opírá loktem o stůl party a opravdu se kouká Martínkovi přímo do huby; Martínek tiše zpívá, oči sklopeny, a Andres, Pepek, Adam, všichni dělají jenom pompompom, pompompom, jako když se na struny brnká doprovod. Cože tak tiše, myslí si Standa, ale Martínek se přerušil. „Tak lež,“ řekl Standovi, a Hans přikývl, ležet, a dost. Taky dobře, myslí si Standa a zaryl se nosem do Martínkova hrubého rukávu. A zase se to začalo, pompompom, pompompom; a mladý, vysoký mužský hlas zanotoval píseň o vojně.

Errata:

30.05.2021 13:27