Vítej, návštěvníku!

Ještě zbývá Standovi jedna pochůzka: přejít – ovšem jen tak náhodou – – podle Hansenovic vily. Zahrada je prázdná, není tam ani pan Hansen, ani jeho dlouhonohá dívčí Švédka. Standa div nevleze nosem mezi ty železné mříže, – těch růží co tam je! smět se tak jednou podívat dovnitř a přivonět k těm těžkým poupatům – Standa se lekl: v besídce sedí bez hnutí paní Hansenová a dívá se před sebe; nevidí sice Standu, nevidí asi nic, ale je divné a nezvyklé vidět ji jednou, jak neběhá po zahradě a neskáče, ale jen tak tiše a vzpřímeně sedí.

Standa se pomalu loudá domů a má vůbec těžké srdce, – částečně také proto, že za hodinku bude muset sfárat s partou dolů a že má z toho pořád tíživější strach. Vždyť i v novinách píšou, zvlášť nebezpečný úsek; a tesař řekl, mrcha chodba, to prý ještě uvidíš. Jak je těm třem zavaleným, přemýšlí Standa; zdalipak ještě ťukají na stěnu, zdali jim nezhasly kahany!

Adam je ovšem na zahrádce; právě dal k svým třem růžím vysokokmenům nové tyče a ještě na ně nasadil skleněné koule, stříbrnou, zlatou a modrou, a teď zamyšleně pozoruje tu krásu. Standa by nejraději prošel neviděn a zmizel ve svém pokojíčku v podkroví; ale Adam se po něm obrací, jako by se chtěl usmát: „Budeme muset... pomalu jít.“ Nu co dělat, Standa jde blíž, aby taky ocenil tu nádheru. Směšné, jak se Adam zrcadlí v té skleněné kouli; ohromná ploská leb, jako by ji někdo rozsedl, a pod ní takové pitvorné, zakrnělé tělíčko. Ta druhá otlemená hlava na tenkých nožičkách, to je Standa. To je legrace, myslí si Standa, ale není mu do smíchu; dívá se do té zrcadelné koule, – jací jsme to vlastně chudáci, my oba! Jak by se to asi křivě a směšně zrcadlilo, kdybych, řekněme, vzal teď Adama pod paží a řekl mu, Adame, je to strašné, ale já miluju vaši ženu, – jak bychom v té kouli my oba vypadali!

„Tak jdi, já na tebe počkám,“ hučí Adam a pozoruje dál v té skleněné kouli svou tělesnou bídu.

To se řekne, musíme jít; ale Standovi je až slabo v nohou, nejraději by si sedl a položil hlavu na stůl. Jestli tam dole bude muset zase vlézt do té zabořené chodbičky – Tak jdi, já na tebe počkám, řekl Adam. Třeba se sem už nevrátím, napadá Standu, a zbytečně si hledí vtisknout do paměti ten kousek světa: čistý a zánovní pokojík, okny svítí odpolední slunce, na dvorku hrdlička se div nedusí samým cukrováním; a to ticho, to divné a mučivé ticho, to je Marie. A ještě na něco se musí Standa podívat. Na své poslední vysvědčení ze školy. A teď můžeš jít, vozači Půlpáne. Standa prudce přiráží zásuvku a běží ze schodů, dupe jako kůň. Už jdu, Marie. Už jdu, Adame. Už jdu.

Adam čeká, opřen o plot, a zírá někam, bůhví kam. „Tak jdeme, ne?“ Jenom se ještě letmo podívá po těch skleněných koulích; ne, to se dívá Marie z okna, tiskne k prsoum šití a ústa má pootevřena, jako by nemohla vydechnout. „Sbohem, Mařenko,“ mumlá Adam a klátivě vykročí.

Jdou tedy spolu na Kristýnu a mlčí; o čem taky mluvit! Jdou svážnou uličkou a táhlou silnicí; jdou po škvárovém chodníku mezi dehtovanými ploty, – člověk už vlastně nevidí cestu, kudy chodí denně. To nohy samy jdou, a myšlenky taky jdou samy; ani je nemyslíš, ony se myslí samy a taky nějak pořád stejně, že je už skoro nebereš na vědomí; jsou tady jako ten plot a jako ty telefonní sloupy, – ani nevíš, a už jsi u mřížových vrat Kristýny. Teprve teď se podíval Adam na Standu a krásně přátelsky se usmál, nu, tak vidíš, to nám to pěkně uběhlo!

„Jak to tam vypadá?“ ptá se Adam roztržitě u okna známkovny.

Nu, jak; spíš špatně. Odpoledne museli odtamtud odvézt Brunera a Tondu Holých. On tam vlezl Tonda za Brunerem –

„Plyny?“

Jo, dušáky. Teď tam už pracují na průčelí, ale musejí mít masky; a každých deset minut se střídají.

Adam nespokojeně zafuněl. Inu, co se dá dělat! „A... co ti tři? Dávají ještě znamení?“

Prý ráno ještě dávali, ale už jenom slabounce. Měli byste to tam rychle prorazit, mládenci, aby nebylo pozdě. Jsou-li ty dušáky taky na druhé straně, tak už je stejně po nich.

Adam mávl rukou a chvatem se běží do umývárny přestrojit. Je tam už děda Suchánek, zedník Matula a Pepek, stahují si přes hlavu košile, ale není jim nějak do řeči.

„Slyšels?“ ucezuje Pepek mezi zuby.

„Jo,“ hučí Adam a honem ze sebe shazuje šaty.

„Blbý,“ mračí se Pepek. „S kuklou na hubě se to špatně dělá. Člověče, já ji na sebe nevemu.“

„Jestli ti to Andres dovolí,“ namítá děda Suchánek.

Pepek chtěl nějak vyjet, ale zrovna přišel tesař. „Nazdar, parto,“ pozdravil potěšeně. „Tak co bude?“

„Prý tam jsou plyny,“ vyhrkl Standa, který dosud žádné plyny nezažil.

„Jo?“ řekl tesař lhostejně a pomalu si svlékal kabát jako na poli žnec. „Lidi, to byl dnes pěkný den!“

„Kdes byl?“ huhlal Pepek skloněný nad svými škorněmi.

„Ale jen doma, to víš –“

Parta brumlá roztržitým a kusým hovorem. Standa se chvěje chladem a rozčilením a dívá se na těch pět naháčů, – mládenci, vždyť se třeba vidíme naposled! Pozoruje tu kosmatou mužskou nahotu zvědavě, přímo a snad poprvé bez instinktivního odporu: Pepek vzrušeně zívá, paťatý a samčí, samý sukovitý sval, jen se mu to hemží pod chlupatou a trudovitou koží; děda Suchánek, vyschlý a svrasklý, s hrstičkou směšných bílých kudrnek uprostřed prsou, jako by mu tam rostl lišejník; zedník Matula, funící balvan masa a tuku, visí to na něm jako těžké pytlíky žíhané zplihlými štětkami; Adam, samá kost, samé žebro, ale urostlý, úzkých boků a vpadlého břicha, s hustou řádkou temných, rovných vlasů až po hluboce zapadlý pupek, – jako by tam měl třetí oko, taky tak úzce zapadlé a vážně, upřeně se dívající bůhví kam; tesař Martínek se svou širokou hrudí a zlatým porostem, silný, krásný a bezstarostný; nu, a ty dlouhé, hubené paže, ten dlouhý, bledý a lysý hrudník, to je Standa. Inu, jsme, jací jsme; ale jak mnoho každé to tělo říká, jaký jsi člověk – zrovna jako bys četl lidské osudy. A vidíš, když jsme parta, přestaneš se za sebe stydět; tady mě máte, kamarádi, celého, jak jsem.

Přichází prachař Andres, už ustrojený a s kahanem v ruce.

„Zdař bůh!“

„Zdař bůh,“ mumlá parta.

„Tak dělejte, abysme šli,“ pobízí prachař a počítá očima své mužstvo.

„No jo, hned.“ Zedník Matula už neupírá krhavé oči na Andrese, dívá se stranou a jenom se zuřivě mračí.

Parta jde rychle a mlčky ke klecím, bimbajíc kahany; to se rozumí, prachař Andres v čele, šlape jako na vojenské přehlídce, jen šavle mu chybí. Zdola už vyjíždí osazenstvo ze šichty, unavené a netečné, leda na půl huby Zdař bůh a pokyn hlavou. „Vy jdete na osmnáctku?“

„Jo.“

Klec s partou se propadá. Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek starostlivě mžiká a mele potichu rty, jako by se modlil, Pepek křečovitě zívá a Matula funí; Adam chrání rukou svůj kahan a dívá se těma zapadlýma očima do prázdna, rty přísně sevřeny; jenom tesař Martínek mírně a trochu ospale září. Standovi to najednou připadá hrozně neskutečné, skoro jako ve snách; právě tak jsme sjížděli včera – jako by to byla táž šichta, jako bychom stále ještě padali bez konce dolů; a přitom je všechno tak nesmírně jiné – Co, co je jiné? Inu, všechno; já, my, celý život. Člověk ani neví, co všechno se změnilo za tu cestu dolů; a pořád, pořád se tiše a neúprosně sunou nahoru ty kolmé zapocené stěny.

Konečně klec naráží a parta jde tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek. Osazenstvo Kristýny se courá v hloučcích nebo potrhaných řádkách ke klecím, všude se chabě klimbají a třepetají plamínky kahanů; vypadá to tu jako o Dušičkách. Teď vlevo do té černé těžné třídy; ze slemene a stěn visí tytéž bílé krápníky a nádory důlních hub jako včera; a z té tmy vpředu se blíží několik blíkavých světýlek. Aha, to se vrací záchranné mužstvo z detonačky, nějak mají naspěch, aby už byli venku; Andres se na okamžik zastaví s vedoucím dozorcem, a parta se málo slovy vyptává, jak to tam vypadá. Ale blbě, člověče, ani se neptej.

„Plyny?“

„Plyny a všecko. Zase tam varuje výdřeva. Tak zdař bůh, mládenci, my už toho máme dost.“

Kahan prachaře Andrese běží teď rychleji do té černé tmy. A zase nalevo, těmi větrními dveřmi jako včera; zase je tu ten dlouhý a bledý člověk, zdař bůh, a těžký, dusný vzduch osmnáctky zavalil partu jako vlhká a nečistá duchna. „Kruci,“ syká Pepek, a Matula chrčí, jako by se dusil. Standovi se to tu zdá být ještě mrtvější a opuštěnější než včera, ale přitom daleko kratší; už jsou u té zalámané výdřevy, tady už jsou Martínkovy podražce a skoby – že to je jen takový kousíček cesty? diví se Standa. A tamhle už se chvěje malé a mírné světýlko větérky a nad ním se sklání kožená čepička a ušmouraný, lesklý nos pana Hansena.

Prachař Andres vypjal prsa a rázně vykročil, jedna dvě. „Zdař bůh,“ vyrazil a cvakl patami. „Hlásí se první parta: palní dozorce Andres, lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, mladolamač Falta, zedník Matula a vozač Půlpán.“

Errata:

30.05.2021 13:27