Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dům z šera tajemství

Charles Dickens děj románů zasazoval občas do ponurých stavení, plných pavučin a záhad. Ve srovnání s tím, o čem chci psát, to byly přívětivé pelíšky.

Dům, který vám líčím, se choulil na pokraji lesa‚ potopen do jámy pod horskou cestou.. Mhouřil malá začernalá okna za hluboko sraženou střechou. Jako by uhýbal lidskému pohledu. Jedinou živou barvou byl zelený mech na doškové střeše.

Pohodnice. Žil tu ras či drnomistr, jak mu říkali. Vystrčen z vesnice, jako býval kat v katovně za středověku. Prázdné obydlí už roky chátralo, pokud v něm ještě bylo, co mohlo víc zchátrat.

Otec dostal za úkol navrhnout, co s tím. Patřilo to městu a vodňanští radní uvažovali o opravě. Byly mi asi čtyři roky a tatínek mne vzal s sebou. Píchl hůlkou do střešního trámu a ta tam zajela až po rukojeť. Město se rozhodlo dům zbourat a postavit na jeho místě novou myslivnu.

Když kopali shnilou podlahu, krumpáč rozbil hliněný hrnec. Rozsypala se hromada peněz. Numizmatické cennosti, staletí staré. Kde se tu vzaly? Každý měl svůj názor. Ukryli to před tažením armád? Nebo před tlupami zbrojnošů, které mír připravil o chleba a hledali si obživu na vlastní pěst způsobem, který se za války naučili? Ale kde se v takovém opuštěném hnízdě vzalo tolik peněz? Obchodní stezky z Pasova na Prachatice, na Vodňany a dál do vnitrozemí bývaly svého času živé a bohaté. A tahle špeluňka byla dost blízko, a zase ne tak na ráně, aby hned poutala podezření.

Proč ten, kdo peníze zahrabal, si je nevyzvedl? Skončil někde na útěku? Byl řetěz zasvěcených dědiců přetržen? Zasáhla lidská či boží spravedlnost? Šibenice, prolomený led, rána střepem džbánu v krčmě? Lapálie nestála kronikáři za to, aby namočil přiříznutý husí brk do duběnkového inkoustu? Fantazie má křídla bez konce.

Zdá se vám to příliš romantické? Ještě ve dvacátém století padlo na chlapíky z téhle rasovny podezření z vraždy. Paní lesní Vejvodová byla zabita, když se vracela večer z Vitic pěšinou podle řeky do myslivny u Záhorského. Motivy byly tehdy nabíledni, ale podezřelí zapírali a plný důkaz chyběl. Historka jedné smrti bledla před hrůzou masových, státy organizovaných vražd první světové války. Jen z hrstky pražáckých chalup padlo dvanáct mužů. Tragedie „Vejvodky“ zůstala pod věčným otazníkem.

Nový pohodný bydlel ve vesnici a na samotu do staré barabizny se mu nechtělo.

Mrchoviště se čas od času stěhovalo. To, když byl vyhrazený kus lesa po okraj naplněn. Pamatuji je nedaleko silnice v Hořké. Na palouku, na křižovatce cest občas tábořili světoběžníci s nuznými vozíky s plachtou. Přitahoval je slibný jídelní lístek. Vyhledali jámu, pokrytou poměrně čerstvou hlínou, vykopali mršinu a pekli ji. Příšerné aroma se linulo lesem.

Otec na ně pouštěl hrůzu a snažil se je od pikniku odradit, ale marná snaha. Hlad byl silnější. Malá děcka seděla na kamenech, obejmutá kolena a dychtivýma očima sledovala kus masa na ohni. Stařena – alespoň podle vzhledu – prosila, aby si směla vyškrabat naschlou močku z fajfky. Žvýkala.

Ale vraťme se k naší zbědované chaloupce. Mávnutím kouzelného proutku se proměnila v pěknou myslivnu. V ní jsem prožil osm devět let, nejkrásnější období z mého dnes pětasedmdesátiletého života. Odcházeli jsme právě před heydrichiádou. Otec musel uvolnit místo Němci Rédlovi. Ten vyměnil stejnokroj důstojníka československé armády za nacistický. Jako vodňanský městský lesní nosil oficiální uniformu říšskoněmeckého fořta. Měli okázalé uniformy s distinkcemi snad i pro báby na toaletách.

Do myslivny se Rédl stěhovat nechtěl. Sváděl to sice na milostivou paní, ale mám podezření, že se tam prostě bál. Nás ale odtud rychle a energicky vyhnal. Ani s výkonem úřadu si nový lesní nedělal starosti. Na těch pár stovek hektarů lesa měl adjunkta, který dělal práci za něj. Pan lesní měl volné ruce pro pletichy v nacistické hierarchii, které pokládal pro kariéru za významnější. Formální, „pro válku důležité“ místo lesního mu sloužilo jako fíkový list. Měl zakrýt neochotu položit život na frontě za tisíciletou říši a milovaného vůdce.

Když válka skončila, pan Rédl zmizel, nevím už jak a kam. Ani nás to tolik nezajímalo. Otec byl povolán zpátky do služby. Jeli jsme se podívat do myslivny, kam jsme se měli zase z našich přechodných nájmů přestěhovat.

Dovolte ještě jedno malé odbočení. Vezl nás bryčkou bohatý sedlák z Chelčic. Jeli jsme polní cestou přes Stožice. Zmínil se, že je tam poprvé. Byl prý jednou až v Písku. To když musel za první světové války k asentu. Tatínek však zabil prase, rozvezl je po patřičných místech a nebezpečí pominulo. Pro jiné výlety nebyl důvod.

Prohlídka myslivny skončila bídně. Tři roky, kdy tam hospodařil zase – podle staré špatné tradice – pohodný, stačily proměnit budovu a okolí k nepoznání. Přestěhovali jsme se do Vodňan.

Nevím už přesně, jak se to v poválečných desetiletích vyvíjelo, ztratil jsem dům jaksi z horizontu, ale jak říká přísloví: konec dobrý, všechno dobré. Časem do myslivny přišla rodina lesního dělníka Vodičky. Vrátil se jako repatriant z Francie, kam kdysi odešli jeho rodiče za prací. Pod těmahle rukama stavení ožilo a znovu se proměnilo, tentokrát k lepšímu.

Kolik se toho seběhlo kolem jednoho lidského hnízda! A to jistě víc neznáme, než tušíme. Starší minulost se utápí v šeru a není vyhlídka, že by prohlédla. Střípky poznání napovídají o lidských dramatech.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 20] 2002 19. listopadu [str. 6]

Errata:

19.07.2021 08:46