Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Z knih i ze života

Kdo by se nadál, že v malé vesničce najde oázu literatury? Pan Lev nebyl žádný troškař. Byl spíš statkář, než bohatý sedlák. Ale že by kupoval tisíce knih a podle takového zasvěceného výběru? Stopa vedla k jeho manželce. Jediná dcera vzdělaného plzeňského lékaře zdědila velikou knihovnu.

Manželé byli kulturní, ale četba nebyla jejich hobby. Měli na to málo času. Veliké hospodářství a pan Lev byl zemědělec ze zanícení. Ne že by mu to nevynášelo. Byl dobře zapsán v agrárních kruzích a neprodával obilí na mouku, vejce do svítku a býčky podle váhy za stokoruny na maso. Pěstoval šlechtěné odrůdy a za čistokrevného plemeníka s rodokmenem si odnášel z vodňanské aukční haly desetitisíce. Ale křivdili bychom mu, kdybychom měli zato, že se pachtil jen za penězi.

Paní vyrostla v jiném prostředí a připravovala se na odlišnou životní dráhu, ale dokázala se přizpůsobit. Dohlížela na chov drůbeže a vepřů. Přitom si zachovala upravenost a vystupování dámy, ale bez afektovanosti, která by se venkovským sousedům příčila.

Pan Lev na statkáře nevypadal. Alespoň ne podle karikatur v časopisech. Neměl tlusté břicho a přes něj zlatý řetěz od hodinek s jetelovým čtyřlístkem. Neleskl se mu tučný zátylek a nenosil myslivecký klobouk se štětkou. Štíhlý, věčně v pracovním, spíš trochu ošuntělý než vyparáděný. Placatou čepici s nehtem neodkládal ani do Písku, ani do Prahy. Neměl zapotřebí zdůrazňovat zevnějškem své sociální postavení. Jeho jméno mělo samo o sobě náležitý zvuk.

Nechoval se povzneseně ani k svému nejbližšímu okolí. Ani k sousedům, ani k čeledi. Vstával ráno zároveň s kočími a děvečkami a stejně s nimi končil pracovní den. Mnoho toho nenamluvil, ale to už byla jeho povaha. Myšlenkami byl stále na poli, na lukách, ve stáji.

Sotva jsme se do vesnice přistěhovali, bylo to ve dvaačtyřicátém roce, otec ucítil vytříbeným čtenářským čichem knihovnu a začal si od Lvů vypůjčovat. Vzápětí získal dovolení i pro mne.

Tak mi nastaly Lukulské duševní hody. Zároveň ale i Tantalova muka. Knihovna zabírala jednu stěnu v obývacím pokoji a několik beden prý bylo ještě na půdě. Seděl jsem na podlaze, okolo sebe moře rozložených knih a nad sebou zoufalý mučivý otazník: Které tu nechat? Nikoli — které si půjčit. Na tuhle otázku jsem měl odpověď vždycky až k zoufání prostou a rychlou; všechny. Všechny jsem ale neunesl. Vypadalo by to divně, kdybych se hrnul přes kuchyni s kopicí knih až nad hlavu. A byl tu ještě jeden háček: čím víc knih si odnesu, tím delší dobu mi bude tohle pohádkové království zapovězené. Nebudu mít důvod chodit pro nové poklady. Věčně jsem se zmítal mezi Scyllou a Charybdou. Půjčit si ještě tuhle a tuhle, nebo raději tamtu? Nebo si ji dát stranou a vzít si ji příště? Každý odchod s náručí knih byl poznamenán smutkem loučení. Radost z vypůjčeného mi kalilo pomyšleni, co jsem tam zanechal. Někdy bych se byl nejraděj ještě uprostřed velikého dvora otočil a utíkal zpátky. Tamtu knížku jsem si měl přece jen vzít.

Mé sympatie pro Lvů knihovnu byly láska na první pohled. Zrak mi tenkrát padl hned na několik titulů od Jacka Londona a to byla pro mne v mých patnácti letech z beletrie hvězda první velikosti. Mé nadšení rostlo, když jsem poznal, že je tu celé laciné vydání Londonových spisů, jež vyšly ve dvacátých letech v nakladatelství B. Kočího. Trvalo chvíli, než jsem je shledal. Byly rozstrkány mezi jinými svazky. Na překvapení byla bohatá celá knihovna.

Hltal jsem Londona sešit po sešitu, i když jsem brzy pochopil, že je to něco jiného, než číst pár nejpopulárnějších autorových věcí, které vycházejí nejčastěji. Byly tu náročné eticko-filosofické tituly jako Dopisy Kemptona a Wace o podstatě lidské lásky, otřesné sociologické reportáže z londýnské chudinské čtvrti Lidé z propasti, zarážející rasistický román Vzbouření na Elsinoře. Dobrodružné příběhy měly odlišnou úroveň také podle kvality překladu. Nakladatel ve snaze vychrlit desítky pokračování co nejrychleji bral zavděk zřejmě tím, co se nabízelo. Později jsem pochopil, že ani autor sám neměl při psaní vždycky hvězdnou hodinu. Nejvíc mne zaujal Londonův polo-autobiografický román Martin Eden. Asi proto, že i mne lákalo naučit se psát — jako to bylo snahou hrdiny. K téhle knize jsem se v životě několikrát vrátil. Když jsem se naučil anglicky, poznal jsem, že v originále má prostým a obrazným jazykem znásobené kouzlo.

Zdržel jsem se vyprávěním o Londonovi, protože to byl v letech puberty můj nejoblíbenější autor. Lvů knihovna mi toho ovšem nabídla mnohem víc. Plzeňský pan doktor musel být veliký milovník přírody a také milovník milovníků přírody. Shromáždil úctyhodnou sbírku literatury o zvířatech a rostlinách, o minerálech a o pobytu v přírodě.. Byla tu řada titulů o sportu, cvičení, o zdraví a tělesné hygieně. Na mnohé náročnější věci jsem ještě nebyl zralý, neměl jsem dost trpělivosti. Rychle jsem odkládal lékařské sexuologické tituly s ilustracemi. Měl jsem i tak s libidem dost soužení.

Zato skoro stejně dychtivě jako Londona jsem četl kanadského znalce a milovníka přírody Ernesta Thompsona-Setona. I jeho dílo tu bylo v souhrnném českém vydání s rozkošnými autorovými ilustracemi. I od něho jsem už dříve něco četl. Nejsilněji na mne zapůsobil smutný osud grizzlyho v příběhu Medvěd monarcha. Oba s otcem jsme rádi četli domažlického autora Jana Vrbu. Svou lásku ke zvířatům a výsledky jejich trpělivého pozorování dovedl vyjádřit v literární podobě, kterou si se světovými autory nezadal. Tatínek mi držel ruku, abych nesáhl po Vrbových příliš „erotických“ románech. Podle dnešních měřítek ovšem působí spíš jako dietní menu nedělní školy.

Kromě vybraných autorů, kterým jsem dával přednost, mi knihovna nabízela širokou náruč nových neznámých jmen a rozšiřovala můj obzor. Náhoda vedla i k mému prvnímu literárnímu setkání se sociálně revolučními myšlenkami Marxe a Lenina. Byla to kniha Jaroslava Reimunda Vávry Ahmed má hlad. Dočetl jsem se tam zmínky o Kapitálu a začal jej usilovně shánět. Co bych si s ním byl v šestnácti letech počal je jiná věc. Naštěstí v píseckých lesích, kde jsem pracoval, mne přivedl k rozumu inteligentní muž. Schovával se tu za domnělou dřevařinu, aby se vyhnul nucené práci v „reichu“. Myslím, že chvíli s nedůvěrou zkoumal, zda můj naivní zájem o Kapitál není provokace. Pak mi vysvětlil, do jakého maléru bych mohl svou hloupostí přivést sebe i rodiče. Zíral jsem na něho s otevřenou pusou. Hodně jsem četl a už jsem věděl, že není nic výjimečného, existují-li na tutéž otázku různé, i protichůdné názory. Ještě mi ale nedošlo, že i četba může být trestuhodná a protistátní činnost.

Dobrodinec připojil k svému poučení ještě poznámku, která mi byla dlouho záhadou. Patřím prý stejně mezi horních deset tisíc a Marx a Kapitál mi zůstanou cizí. Nevím, podle čeho soudil. Věděl, že Němci vyhodili otce z myslivny a je pravděpodobné, že se po okupaci do funkce vrátí. Ale dá se počítat fořt a jeho potomek mezi horních deset tisíc?

Třídní schémata jsou vůbec věc ošidná. Jako měřítka v hromadné skladbě společnosti – budiž. Ale v individuálních případech?

Někdy začátkem šedesátých let jsem potkal na kraji Vodňan pana Lva. Statek mu zabralo JZD a rodinu z domu vystěhovali. Pracoval ve Vodňanech, myslím že v městském hospodářství

Vyměnili jsme pár běžných vět a on se na mne obrátil:

"Vy máte postavení a vliv, mohl byste nám pomoct?"

Zarazil jsem se. Čekal jsem žalmy. Kdo měl víc důvodů naříkat nad tím, co ztratil a hledat úlevu.

"Marně sháníme rezervní obutí na valníky za traktor a vy byste moh' možná drobet zatlačit..."

Tak úplně mne to zase nepřekvapilo. Znám tenhle typ lidí a nesetkal jsem se s nim poprvé. Mají rádi majetek, peníze, dovedou je hromadit, ale není to jejich jediná životní pružina. Spolu s ní působí, a snad u leckterého ještě silněji potřeba aktivní užitečné práce. Bez polí, bez dobytka, bez toho, co se dá pěstovat, co jim roste před očima a pod rukama žít nemohou.

2005 2. 5.

Errata:

19.07.2021 08:46