Jihočeská krev

Je nejlépe odvíjet nit životních příběhů od nejhlubší minulosti, kam až paměť sahá? Anebo spíš obráceně, začít od lidí, které známe a jít po jejich historických kořenech, po jejich předcích ke zdrojům vlastností a povah? Druhý způsob se mi zdá, alespoň v našem případě, lepší.

Pepu F. a jeho paní znám řadu let. Jeden čas jsme pracovali blízko sebe, potkávali jsme se na teoretických seminářích, občas se s rodinami navštívíme. Máme řadu společných zájmů a je o čem hovořit. Přesto jako by nám v tom denním pražském kolotání něco ve vzájemném poznání unikalo. Ani hodinka nad šálkem kávy nebo skleničkou vína na chalupě to nezachrání. Standardní řečiště běžného života jako by potlačovalo osobité a postrkovalo do popředí, čím se ve vagónu metra všichni podobají. Nemyslím tím, že nejsou lidé mladí a staří, plešatí a vlasatí, milí a mrzutí. Rozumíte mi.

Obraz rodiny začíná být zřetelnější, sotva poodstoupíme o jedno pokolení. Vybavuji si Pepovu tchýni – výjimečně moudrou a hodnou tchýni, abych se ohradil vůči pojmu zprofanovanému z anekdot.

Jiřina se narodila v malé vesničce na Vodňansku jako první ze čtyř dětí. Každý ze sourozenců byl z trochu jiného těsta. Mladší Máňa byla klidná, ale rezolutní dívčina. Když se s ní její milý, ztepilý řezník po vážné známosti rozešel, šla a nehledíc vlevo vpravo rozkopala mu výkladní skříň na střepy. Nejmladší, tichá Jarka dlouho nepřežila zemřelého manžela a záhy odešla za ním. Nejmladší dítě a jediný muž mezi dětmi Karel si vybral od každého to lepší. Měl dobrou práci, hezkou rodinu, s nikým nebyl „na kordy“. Rád tancoval. Když byla u Profantů zábava, neseděli s manželkou za celý večer snad jediný kousek.

Jiřina se vyučila u Vaňatů ve Vodňanech švadlenou. Řeklo by se – nic zvláštního. Švadlen na venkově, zvlášť před válkou, nebylo málo. Pro mnohá děvčata to bylo spíš něco do domácnosti, než vážně míněné povolání. Ale Jiřka, jak ještě uvidíme, neměla v povaze brát věci napolovic.

Netýkalo se to jen práce. Když se v patnácti zamilovala do automontéra Františka, byl pro ni celý svět. O čtyři, pět let starší, urostlý vážný chlapec. Jako nemanželský prožil od dětství své a těsně před válkou se přistěhoval s matkou do města k strýci. Každý den po práci provázel Jiřinu lokálkou na Pražák. Když se ostatní pasažéři rozběhli ze zastávky ke vsi, mohly staré lípy vyprávět o loučení bez konce. Špicujícím klukům za křovíčky mohly oči vypadnout.

Leč idyla dlouho netrvala. Bdělé sousedky brzy tatínka upozornily, jaké nebezpečí nad jeho prvorozenou krouží. Otec byl přísný a známost zakázal. Jiřině nastaly zlé časy. Srdéčko naléhavě žadonilo o svého Františka, ale táta sledoval s kopce dalekohledem, zda jde dcera po Dvorské cestě sama – už žádná lokálka – a zda se neometá podezřele mezi duby u rybníka, kde bylo vyhlášené místní „randiště“. Marné byly pokusy obelstít zkušeného frontového vojáka. Když jednou chtěla s mládencem projít do vesnice po železniční trati, byl oheň na střeše.

Frantík měl děvče rád a nebyl do větru. Slušně za Jiřininým tatínkem, panem B šel a zeptal se, proč jim známost zakazuje. „Cožpak sem ňákej špatnej?“ „Ne, nic proti tobě nemám, ale vona je eště na to moc mladá.“

Tatínek resolutní zákaz přes potoky Jiřininých slz a Frantíkovu hořkost prosadil. Nepodařilo se to snadno a hned. Přerušovaná a slepovaná láska trvala na půl druhého roku, ale skončila rozchodem.

Vydatně tomu napomohly válečné zmatky. Jiřčino mírumilovné zaměstnání s jehlou a nití skončilo. Z poklidné vesničky byla vytržena a hozena do kadlubu války, do zbrojní továrny v rozbombardovaném Kasselu.

Válečné hrůzy ve zdraví přežila, ale k původnímu povolání se ani po osvobození hned nevrátila. Nabízelo se teď ze všech stran mnoho možností. Pustila se do studia zdravotní školy a nějaký čas pracovala jako sestra u zubního lékaře.

Když si člověk myslí, že se něčeho zbavil, ironický osud mu toho někdy nadělí i s úroky. Jiřka ohrnula nad jehlou nos, ale ta se k ní vrátila. Ukázalo se, že tvořit ženské oblečení neznamená vždycky jen ohýbat záda nad šicím strojem. Hledaly se švadleny s organizačními schopnostmi. Zase studovala, tentokrát dvě školy vzápětí za sebou: oděvní a obchodní. Projevila jiskru dobrých nápadů. Ocitla se v Praze v přední modelárně. I s tím si poradila a posléze přešla na jednu z vedoucích funkcí ve vyhlášeném módním závodě. Tady se neoblékaly jen hvězdy divadelního světa a vyšších kruhů. Pod vedením speciálních návrhářů, historiků a scénáristů se šily celé soupravy kostýmů pro filmy a televizní inscenace. Vyřizovaly se valutami placené objednávky pro výjimečné zahraniční zákazníky. Tak z vesnické švadlenky rostla osobnost módního salonu evropské úrovně.

V té době už romantické loučení pod lipami na pražácké zastávce patřilo minulosti. Jiřka se provdala za táborského studenta práv, později advokáta a léta spolu žili v Praze. Zde se jim narodila dcerka, dnes paní F, o níž toto vyprávění začalo.

Nahlédneme do sledovaného rodu ještě o pokolení hlouběji. O panu B, Jiřinině otci jsme se už zmínili, ale jen jako o přísném mravokárci mladých milenců. Tím se ovšem jeho lidský profil nevyčerpával.

Pocházel z Bavorovských Hor, další skrovné vesničky na kamenitých pošumavských stráních. Byl zedník všeumělec. Nač v řemesle i v hospodářství položil ruku, to se mu dařilo. Pletl košíky, vyřezával umělecké rámy obrazů z lipového dřeva. Když jako rakousko-uherský voják padl do zajetí, naučil se rusky slovem i písmem. Na venkovského zedníka měl značnou inteligenci, živý zájem o všechno dění a samostatný úsudek. Mezi sousedy měl autoritu.

Jeho manželka, Jiřinina matka vyrostla na Pražáku. Rodina tu měla jisté postavení a za mužem do Bavorovských Hor se stěhovat nechtěla. Když nešla hora k Mohamedovi... otec se přistěhoval na Pražák. Z Bavorovských Hor přes Haniperk a lesy sem nebylo tak daleko a brzy zdomácněl.

Jeho žena, teď paní B, byla z deseti dětí. Jak to na jihu Čech bývalo, čtyři chlapci se rozběhli za živobytím do světa. Dva do Spojených států, jeden do Dánska, čtvrtý nalezl uplatnění u Národního divadla v Záhřebu. Všem umetala cestičku kromě řemesla, kterému se vyučili, hudba.

Díky jedné sestře vzniklo zajímavé spojení s pozoruhodnou vodňanskou rodinou. Provdala se za řezníka S. Byl po kraji známý v prvé řadě jako ve Vídni vyučený výrobce znamenitých uzenin. Bylo těžko myslitelné, aby si z vodňanských trhů a jarmarků vesničané od něho nevezli na bryčce uzenky, buřty, klobásy nebo párky. Kromě toho byl vyhlášený bavič. Bez něho se ve městě a okolí sotva odbyla veselka, křtiny, či jiná sláva. Zpíval a pohotově skládal na známé noty případné parodie. Že se často vracel z veselého povyražení či z litkupu – zapíjení zdařilého obchodu s dobytkem – poněkud klikatější křivkou, to byla jaksi nemoc z povolání. Lidé ho měli rádi, protože žádnou legraci nezkazil.

Ústřední postavou několika pokrevně propojených rodů byl děda Vavruška, otec oněch deseti dětí a děd paní Jiřiny. Byl krejčí, a jak jinak, než ve Vídni vyučený. Ale to nebylo hlavní. Dobrých krejčí bylo víc. Měl na Pražáku kapelu a s tou se na hodiny cesty okolo nemohla druhá měřit. Byla na roztrhání. Hrála na tancovačkách, na svatbách, provázela funusy na hřbitov – i do hospody „zapít nebožtíka“. Zastávala tenkrát úlohu všech dnešních hudebních produkcí a reprodukcí. Kde hrála, tam za ní chodili nadšenci i dál, než „přes dvě vesnice“.

Děda byl přísný kapelmajstr. Dostat se do jeho „orchestru“ nebyla hračka. Když se basista při zkoušce o půltón přehmátl, hned to na místě dostal „vázané“.

Na bohatý repertoár zůstala ještě – kromě vzpomínek pamětníků – hmatatelná památka. Černý dřevěný vojenský kufr, napěchovaný notami. Škoda, že ho pohřbil čas, byly v něm nepochybně i unikátní dobové – krajové skladby.

Děda nebyl veliké postavy, ale když se postavil před své muzikanty – rostl. Zvlášť když se obrátil do sálu a spustil zvučný tenor. Jeho nadání a lásku k hudbě a zpěvu zdědili potomci. Dnes už kolikátá generace v Chicagu snad ani netuší, že za své hudební úspěchy vděčí genům po venkovském dirigentovi z Jižních Čech.

Babička také hezky zpívala, ale její úloha byla v něčem jiném. Aby mohl děda hrát a s ostatním si hlavu nelámat, vzala na sebe všechny starosti o rodinu. Muzika byla na tehdejší poměry zdrojem poměrného dostatku, i když deset dětí nebyla maličkost. Babička hospodařila s rozvahou a pevnou rukou. Byla vyšší postavy – pamětníci tvrdí, že o palec převyšovala dědu – s jiskrným pohledem. Neodříkala se žádné práce. Spolu s jednou z dcer se pustily do náročného díla a rozšířily rodinnou chalupu o novou větší část. Pro dvě provdané dcery pořídila na Pražáku domky. To byla zase její „muzika“.

Na dědu a babičku Vavrušků je široké potomstvo pyšné. Jsou to rody, spjaté s krajem, jeho životem, tradicí a snažením.

Zkusme těch několik rodových větví spojit do jednotného čísla. Je zbytečné předesílat, že převažují odlišnosti. Přesto myslím, že zde společné rysy jsou a stojí za pozornost.

Především je to důstojnost. Zakládali si na dobré pověsti, na čestném jednání, na pravdivém slově. Bez podvůdků a drobných krádežiček, které se obyčejně na vsi tak zle neberou.

Byla tu úcta k vzdělání. Neměli dříve velké školy, ale děti se musely dobře učit. Měli v úctě knihu, i když na čtení nebylo moc času. Vzdělaný člověk v příbuzenstvu se těšil zvláštní úctě. Když to byl velebníček, nešlo jen o kolárek, ale o to, že byl študovaný.

Nebyli bohatí ani ziskuchtiví, ale měli úctu k majetku. Jejich pole se poznala podle péče, právě tak jako dobytek, stavení, zahrada.

Potrpěli si na zevnějšek. Nechodili otrhaní, neoholení, střapatí. I když bez přepychu, byli čistí a upravení.

Korunou rodových tradic byla snaha dopracovat se lepšího pro sebe a hlavně pro děti.

Sedíme s paní Jiřinou na lavičce u židovského hřbitova nad Pražákem, pár kroků od její rodné chalupy a hledíme do vodňanského kraje. Na horizontu dýmá masiv atomové elektrárny, důkaz, že se doba mění. Lidé si ale nesou hluboko v sobě dědictví předků, z nichž vzešli.

13. 1. 2005

Errata:

19.07.2021 08:46