Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vodňanské Hory

Když mne vzal tatínek s sebou do Haniperku, bylo to pro mne něco jako exotická výprava. Cesta vedla přes Hory, hrst chalup, rozhozených po stráních, zastrčených mezi lesy. Před dvěma sty lety tu město Vodňany povolilo postavit třináct stavení, následující rok ještě dvě přidalo. Patnáct domků, ani o jeden víc, ani o jeden méně vydrželo až do konce druhé světové války, a ještě pár let k tomu.

Od jara do podzimu se tu muži živili řemeslem nebo nádeničinou, přes zimu poráželi dříví. Zedníci, tesaři a kováři pracovali po Jižních Čechách. Ženy a děti zatím hospodařily na kamenitých políčkách a staraly se o krávu, prase, hejno husí a pár slepic. V podvečer jste potkávali babky s nůší nebo trakařem trávy z lesních pasek a z mezí, porostlých trnkou, ostružiním a šípkovými růžemi.

Lidé tu byli jak podle šablony. Tlouštíka si nepamatuji. Hubení, svalnatí, zpravidla menší postavy. Dřina přišla brzy, když ještě tělo nestačilo narůst. I krok měli podobný. Dlouhý, trochu houpavý, s mírně pokrčenými koleny. To od věčné chůze do kopce a s kopce. Rovinu neznali, pokud nesešli dolů přes Stožice nebo Pražák k Vodňanům.

Měli jedny „nedělní“ šaty, černé nebo tmavě švestkové barvy. Nosili je do kostela, na veselku a na funus. Jinak nebyla záplata – a často i záplata na záplatě – nic, čemu by se kdo divil, anebo za co by se styděl.

K nedělní ústroji patřil u muže pár černých šněrovacích bot a u žen střevíce s přezkou. Všední obuví byly „mejšláky“ a do plískanice, do sněhu a do lesa „kleňáky“. To první jsou pantofle s dřevěnou podrážkou, to druhé se podobá holandským dřevákům, i s tou koketní špičkou. Dřevaři si je nacpali slámou a nohy ovázali hadry. V tom se pohybovali celý den po sněhu a náledí mezi kluzkými kmeny oloupaného dřeva. Nezkušený člověk by si v tom zlomil nohu za hodinu třikrát.

Ženy mívaly v zimě v létě na hlavě šátek, uvázaný pod bradou. Ve všední den živějších barev, ve svátek černý, nebo bílý atlasový. Děvčata se snažila držet krok s módou, kam až to vkus a hlavně kapsa dovolovaly.

Kluci nosili kalhoty, sahající pár centimetrů pod kolena. Dnes bychom řekli: ani dlouhé, ani krátké. „Po domácku“ je občas držela jen jedna kšanda a někdy jen kus „cukršpagátu“.

Bydlení se od chalupy k chalupě mnoho nelišilo. Výstavnější a teplejší část stavení patřila ve většině případů dobytku. Obydlí lidí bylo skromnější. Zpravidla se tisklo jedním bokem do svahu. Několik stavení tvořilo čestnou výjimku. Obytná část, světlá a suchá byla na přední straně dvora. V některých případech to bylo dílo pozdější přístavby. Okénka bývala malá, aby v zimě neutíkalo teplo. Zpola je clonily muškáty. Na zimu se mezi dvojité okno položil mech, aby nefoukalo. Kde měli děti, a o ty nebývalo nouze, nastrkali do mechu figurky papírového nebo dřevěného betlemu. Tak opatřená okna se za zimu neotevřela, ani když se na sporáku vařily pro havěť brambory. Existovala jen jedna výjimka, naštěstí přicházející zřídka: když dům navštívila zubatá s kosou, otevřeným oknem odlétala dušička do nebe.

Ze dvora se vcházelo do „síně“ (řekli bychom předsíně). Odtud vedly troje dveře. Do kuchyně, kde se odbýval veškerý život rodiny, naproti do „parádní cimry“ a třetí do černé komory. V kuchyni ležela v kolébce nemluvňata, jež tu byla také na společné posteli manželů počata. V koutů pokuřoval a pochrchlával děda. Tady se vařilo, šilo, v zimě dralo peří. Zde si hrály děti a školáci okusovali násadku nad domácími úkoly.

Třikrát denně se rodina pomodlila a jedla. Ráno bílou kávu z žita a chléb, obyčejně do hrnku s kávou nalámaný. V poledne – ve všední den nic slavného. Muž obědval v lese u ohně, děti polykaly ve škole chléb, ochucený pachem kožené brašny (školní jídelny byly ještě hudbou budoucnosti), a hospodyně se v běhu něčím odbyla.

Až večer se sešla celá rodina – pokud nebyl táta za prací ve světě. Hospodyně vysypala na vydrhnutý stůl kopici uvařených brambor a každý si bral a loupal. V široké kameninové míse bylo kyselé mléko („sedlý“ – jak se tu říkalo) nebo zelná polévka. To se k bramborům přijídalo lžící. Vybíravé děti se tu kupodivu nerodily. Víte, co se říká o tom, kdo zaváhá? Tady se to říkat nemuselo. Každý to pochopil.

V neděli bývalo něco od masa a hrách se zelím. Občas pochoutka – knedlíky. Rozumí se houskové nebo bramborové. Jiné se tu nevařily. Snad jen, když se sem přivdala nevěsta „z kraje“. V zimě se zabilo prase. Uzené maso viselo v komíně, až prosáklo dřevěným kouřem a ztuhlo do houževnatosti lodního lana. To pak žvýkali dřevaři v poledne s krajícem domácího chleba od masopustu až do jara.

Jednou týdně se pekly na plotně „vdolky“. Pochoutka pro celou rodinu, zvlášť pro děti. Chleba se šetřil. Z komory se přinesl na proutěné nebo lýkové ošatce, pokřižoval a krájel. A to jen k některému jídlu. Krájení chleba byl akt, který patřil hospodáři nebo hospodyni. Jen hostu se nabídl bochník a podal nůž, aby si posloužil. Odmítnout by byla urážka, zakrojit veliký krajíc netaktnost.

V místnostech býval hrubý masivní nábytek od venkovského truhláře, nebo vyrobený podomácku. Jen v „parádním“ pokoji stával lakovaný, často zděděný po kolikátém pokolení. Na manželské posteli, na níž manželé nespávali, byla nastlána hora rezervních peřin, úměrná počtu budoucích nevěst v rodině. Stála tu skleněná kredenc s hrnečky, sklenkami a svatými obrázky z pouti. (Byly mezi tím i muzejní klenoty. Škoda, že se to většinou po válce při modernizaci domácností vyhodilo.)

Na stěnách viselo pár barvotisků svatých a nade dveřmi krucifix.

Svítilo se petrolejkou. Vodu nosili lidé ze studně „s váhou“, nebo ze studánky v dřevěných putnách a plechových „kýblech“. V čase sucha byly horské chalupy rychle bez vody. Znamenalo to nosit ji z větší vzdálenosti, nezřídka do strmého kopce. Napojit krávy, prasata, kozy, popřípadě ovce – a také přirozeně lidi, to nebyla maličkost. Když byl muž z domova a žena na hospodářství sama, byla to těžká zkouška.

Umýt se v teplé vodě, to znamenalo ohřát ji v železňáku na plotně. Po šichtě v lese a v chlévě to bylo nutné. Koupání bývalo jednou týdně, v sobotu večer. Odbývalo se v neckách. V jedné vodě se koupal jeden za druhým od nejmenších dětí až po rodiče. Hospodyně obyčejně nakonec. Dnes se možná někdo ušklíbne a poznamená něco o nedostatku smyslu pro hygienu. Ale nanosit a ohřát plné necky vody, nebyla maličkost. Určitě to vyžadovalo nesrovnatelně víc úsilí, než otočit kohoutkem s teplou vodou v městské koupelně.

Staří lidé, výměnkáři, bydlívali v komůrce se samostatným vchodem ze dvora. Kde panovala v domě shoda, trávili většinu času společně s mladými. Děda štípal dříví a rovnal je za humny do „ježka“. Babka hlídala vnoučata.

Tak se tu žilo do konce třicátých, do čtyřicátých let. Válka a poválečná doba podmínky života změnily. Pro dnešní obyvatele Vodňanských Hor tohle líčení už působí spíš jako obraz vzdálených věků. Pokrok se ani na prahu Hor nezastavil.

27.11.2004

Errata:

19.07.2021 08:46