Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Před potopou

Vodňanští zelináři startovali několikrát týdně k ránu malé náklaďáčky, naložené květákem, kapustou, salátem a rajčaty. Ujížděli šumavskými serpentinami na trh do Prachatic, do Volar, do Vimperka. Doma byl zájem tak o zelí, cibuli a okurky, pokud si to lidé nevypěstovali sami. Vitamíny zatím nebyly v kurzu. Spíš knedlíky, kus masa a pořádně omastit. A sklenicí piva spláchnout. Po dřině na poli a okolo chalupy nebylo moc starostí se štíhlou linií.

Když maminka nabídla zedníkovi k obědu hlávkový salát, vzhlédl udiveně: „Pani, já trávu nežeru.“

Němci v pohraničí si na zeleninu potrpěli, ale v drsných podmínkách se nedařila. Ještě se tu nečmáralo po zdech a po výlohách českých a židovských obchodů: „Němci kupují jen u Němců“ Ani nejvolatější Fritz z Pfefrů neměl pocit že se dopouští vlastizrady, když si koupí kedluben u pana Veselého.

Sestra i bratr jezdili do školy v Prachaticích, které byly zčásti české, zčásti německé. O prázdninách se bratr s partou kamarádů pustil na divoký tramp po Šumavě. Nedělali si mnoho starostí s hraničními mezníky. Český i německý financ mávl nad kluky rukou, a selka v bavorské vesnici jim nalila hrnec podmáslí a namazala krajíc domácího chleba.

Nebyla to idylka. Šovinismus je stará dědičná nemoc. Hrozivá epidemie propukla, když na německém nebi vzešel Hitler. Německá říše prý je jediný reprezentant všech Němců, ať v kterémkoli státě. Němci v Čechách patří „domů do říše – Heim ins Reich“. Rozumí se i s půdou, s vesnicemi a městy.

Mezi sousedy rostla bariéra podle toho, čím se kdo cítil být. Cítil, protože mluvit o etnické příslušnosti podle krve bylo, zvlášť v pohraničních krajích, problematické. Za mnoho generací se tu rody proplétaly. Často to bylo otazné i mezi sourozenci.

Můj děda z otcovy strany pocházel od Budějovic. „České“ se tehdy neříkalo. Sloužil jako lesní adjunkt u knížete, který ho poslal na své alpské statky honit pytláky. Domácí myslivci byli vůči krajanům příliš opatrní a báli se msty. Děda se z trestné výpravy vrátil se zdravou kůží, ale ne sám. Přivezl si babičku ze Salzburgu, která se do smrti nenaučila česky. Narodila se jim řádka dětí. Co byly? Češi, Němci nebo Rakušáci? Otec a jeho dvě sestry, které žily jako staré panny v Plzni, se cítili být Čechy. Jeden bratr, lesní ve Valči u Podbořan a další sourozenci v Bavorsku byli přesvědčeni, že jsou Němci. Do vzájemné korespondence se pletla čím dál tím víc politika. Koncem třicátých let si přestali psát nadobro. Jeden druhému se ztratili.

Politiky jsme měli plné i naše dětské duše a mysli. Dokonce ještě dřív, než jsme začali chodit do školy. V lesní školce, mezi dřevaři, byl hlavním tématem strach z války, obava, že nás nacistické Německo napadne a zotročí.

Jednou pozdě večer volala matka ze dvora, abychom se šli rychle podívat. Severozápadní obloha plála fantastickou září. Nad konturami hor kmitaly a vystřelovaly tyrkysově zelené paprsky. Čtvrtina nebe byla pokryta jiskřícími výšlehy. Vzápětí obraz strnul a chvěl se v nervózní vibraci. Jak obrovský kaleidoskop. Kontrast mezi vybuchujícími světelnými gejzíry a hrobovým tichem byl úděsný.

První myšlenky – válka. Apokalypsa začíná. Odlesky bombardování? Nějaké smrtící paprsky?

Na samotě bez telefonu, vetchý radiopřijímač teď v noci beznadějně hluchý – jen fantazie pracovala. Až ráno přišlo vysvětlení: aurora borealis – polární záře. Obavy si i tak našly cestu. Polární zář se v naší zeměpisné šířce objevuje velice vzácně – a věští válku.

V letní odpoledne jsme se ploužili, zmořeni vedrem, od řeky k myslivně. Dohonil nás postarší turista. Tropická přilba, sportovní kolo ověšené tlumoky, na prsou pouzdro s mapou a triedr. Němec.

„Dostanu se touhle cestou do Vodňan?“ – německy. Ostrý pohled, přímé držení těla, svalnatá lýtka, sebejistý energický hlas. Jak vystřižený z románu Heinricha Manna o pruských buršácích. Proč se hmoždí špatnou cestou přes kopce, když může jet do Vodňan pohodlně po silnici? Otec asi nebyl daleko od pravdy: oficír dělá průzkum terénu a ověřuje si možné objížďky.

Takové existence se tu pohybovaly jako doma. Naše úřady měly hlavně starost, aby někde nepřišly k úrazu, který by nacisté mohli označit za protiněmeckou provokaci.

Se sympatiemi a ulehčením přijali lidé mobilizaci. Po silnici pod myslivnou projížděly a procházely na západ k hranicím kolony vojska. Vojáci zpívali vlastenecké pochody. Vesele mi odpovídali, když jsem jim celé hodiny na pokraji lesa mával. Auta a obrněné vozy voněly benzinem. Po trati lokálky pomalu a vážně jely nákladní vlaky s děly a tančíky.

Ve škole jsme si vyměňovali vzácnosti, vyfechtované od vojáků. Odznáčky na čepicí a opasek, knoflíky se zkříženými meči. Šťastlivci pískali na prázdné nábojnice.

Mobilizace nebyla jen radost. Také bratr jako četař aspirant odjel na hranice. Když se vracel a vojenská pohotovost byla odvolána, měli jsme mít radost či obavy?

Radost a obavy si podávaly ruce. Přijel lord Runciman. Lidé doufali: Teď se nás Anglie zastane a zatne Hitlerovi a henlajnovcům tipec.

Pak přišel Mnichov. Poslouchali jsme ještě hlas prezidenta Beneše z chrčícího rádia na baterky: „Mám svůj plán. Opakuji – mám svůj plán“. Hořká ironie to glosovala průpovídkou: Vybral banku, sebral Hanku a frrr za oceán. Křivdili jsme mu. Historie ukázala, že udělal v danou chvíli i v dalších letech to nejrozumnější, co mohl. Popisuji ale atmosféru tak, jak v těch kritických týdnech a dnech vypadala. Obecný pocit byl: všichni se na nás vykašlali, všichni nás nechali na holičkách. Ošmikané torzo republiky se rozpadlo ve dví. Slovenští luďáci vyhlásili samostatný štát. V čele zbytku země se objevil podivný skřet s cylindrem na hlavě, s otlemenou tváří a nakřáplým hlasem. Emil Hácha.

My děti jsme si hrály, žily známkami z násobilky a krasopisu, inkasovaly kožené napomenutí za poznámku v třídní knize. Dyndaly jsme korunu na jarmark. Do malých radostí a starostí však padal stín národní tragedie. Nemohli jsme ji necítit ani my, kteří jsme zatím stačili dorůst dospělým sotva po pás. I vzduch, který jsme dýchali, byl palčivý úzkostí.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 21] 2003 2. prosince [str. 7]

Errata:

19.07.2021 08:46