Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nadlidé

Když k nám v březnu devětatřicátého roku vtrhly Hitlerovy hordy, zdálo se nám, že je konec světa. Nebyl. Žili jsme dál. Tisíckrát hůř, ale žili. Ani škola nespadla.

V příštích dnech jsem si připadal v našem městě jako cizinec. Náměstí, ulice, prostranství mezi školou a kostelem – kde bývalo za poledne naše eldorádo, místo zlaté, šťastné a blažené – všechno bylo plné polní šedi. Šedé uniformy, šedá auta a motorky s lodičkou, šedé přilby a černé kulomety. Zle cvakala po kamenné dlažbě okovaná bagančata. Drsné hrdelní hlasy hlaholily, jako by tu kromě nich nikdo nebyl. Jako by jim všechno patřilo a my jsme byli hmyz. Ono jim to všechno opravdu patřilo. Na příštích nekonečných šest let. Pro většinu z nás to byla léta bez konce, pro jiné s předčasným tragickým koncem.

Hned v prvních hodinách, sotva složili pušky do kozlů, rozběhli se Němci po městě. Zaplavili řeznické obchody, pekařství a cukrárny. Cpali se, až jim lezly oči z důlků a odnášeli vrchovaté náruče. Léta jim nacistická politika předepisovala redukční dietu: děla místo másla. Teď si to mohli vynahradit. Škrtnutím pera byl stanoven měnový kurz za jednu říšskoněmeckou marku deset korun. Loupež za bílého dne. Skutečná hodnota marky byla sotva třetinová. Za cár potištěného papíru, který nekryl zlatý poklad, ale střelný prach, skupovali příslušnici šťastného herrenvolku – panské rasy kdeco. Jejich Gertrudy a Brunhildy doma mohly konečně okusit, jaká je to slast být manželkami hrdinů. Sliby vůdce se naplňovaly. Pochodující útvary si skromně zpívaly: „...dnes nám patří Německo a zítra celý svět.“

Jak je možné, že se kulturní národ Goetha, Beethovena, Hegela nechal svést dobrodruhy, vesměs zkrachovanými existencemi typu Hitlera, Göringa, Goebbelse, Himmlera? Nejopojnější droga je laciný úspěch. Tohle opium dokáže otupit zdravý rozum a svědomí i vzdělaných a humánních lidí. Mnoho Němců vystřízlivělo až pod troskami Norimberka, Dráždan a Berlína. Kdo mečem zachází, mečem schází.

Na jaře 1939 k tomu bylo ještě daleko. Zatím žilo Německo iluzí tisícileté říše. Okupanti šlapali ve svých „půllitrech“ zeširoka, bodře se plácali po ramenou a řehtali na celou ulici.

Polní kuchyně před kostelem vařila guláš. Feldvébl s žoviální dobrotou přistrkoval ešus s kouřící se porcí zvědavým klukům. I s kusem černého komisárku. Za zády mu vrčela kamera vojenského zpravodaje. Humánní wehrmacht krmí hladové české děti. Pár pitomečků, kteří ze zvědavosti okusili tu slast, se s provinilým úsměvem vytrácelo v civícím zástupu dětí. Stály jako stěna na deset kroků od Němců, v pohledech zápasila obava se zvědavostí.

Ať byly pokusy nacistických vojáků o sblížení upřímné či licoměrné, ať to byl cit táty, který musel odejít od vlastních dětí, anebo profesionální komedie goebbelsovské propagandy, velký úspěch neměly. Ani v těch prvních hodinách ne. I když ještě doznívaly iluze některých lidí, kteří se ve zlosti nad tím či oním rouhali: „Už aby tu byl Hitler. Ten udělá pořádek.“

Jaký ten pořádek bude, o tom nenechali Němci nikoho dlouho na pochybách. Po městě se rozletěla zpráva: sebrali Kindla a Brože. No jo, říkali lidé, ale to sou komunisti. Jako by to byl dostatečný důvod. Bylo to spíš sebeujištění: My komunisté nejsme, nám se nic nestane.

Záhy však tenký led sebejistoty zapraskal. Po městě se rozběhly nové zvěsti. Odvezli Sokoly, bratra náčelníka a cvičitele. A pak šla rána za ranou. Vysokoškoláci, židé.

Město se zachvělo, když kladivo bezdůvodné krutosti dopadlo na manžele Strnadovi. Po dlouhém čekání se jim konečně narodil syn. Jak to u starších rodičů bývá, žili jen pro něj. Když byl poslán na nucené práce do Německa, byla to pro rodiče rána. Nemohli se s odloučením smířit. Denně sledovali s obavami zprávy o náletech. I chlapec to zle prožíval. Jednoho dne se odhodlal k zoufalému kroku. Vrátil se domů. Bez povolení, tak – „na černo“. Gestapo ho vyslídilo. Začas dostali rodiče oznámení, že zemřel na zápal plic.

Chodil s námi do školy takový křehký, jemný chlapec. Trochu „ráčkoval“. Když se mu připletlo do řeči »r«, legračně zakroutil pusou k jedné straně. Hrávali jsme si spolu. Občas mne – přespolního – pozvala jeho maminka, paní Steinová, na oběd. Měli obchod ve starém domě na místě, kde dnes stojí poliklinika. Byl trochu pod úrovni ulice, sestupovalo se tam po dvou schodech.

Jednoho dne kamarád přestal chodit do školy. Ten se má. To bysme si taky dali líbit. A proč nechodí do školy? Je Žid. To slovo jsem znal, ale k Alfíkovi mi nějak „nepasovalo“. Měli jsme doma kralickou bibli. Rád jsem si v ní četl, zvlášť příběhy ze Starého zákona. Chodil jsem na náboženství a v neděli do Husova sboru. Představa spolužáka a starozákonných proroků mi nešla dohromady.

Pak jsme se potkali. Měl na tmavém svrchníčku žlutou hvězdu. Vyhýbal se mi očima, sklopil hlavu. Dělal, jako by mne neznal. Zůstal jsem stát a překvapeně jsem se za ním díval.. Po čase zmizel z Vodňan načisto. Na pomníku obětem nacismu v parku je jeho jméno: Alfréd Stein.

Lidmi ve městě i v okolních vesnicích otřáslo, když gestapo zatklo ředitele školy pana Kodádka a jeho ženu. Došli pro něho do školy a odvedli ho ze třídy uprostřed hodiny. Paní zatkli u sporáku, na němž připravovala oběd. Sotva stačila odstavit kastroly s ohně.

Pan Kodádek byl vzdělaný a oblíbený hezký člověk. Seriozní čtyřicátník s interesantně prokvetlými skráněmi, představitel vodňanské inteligence. Pronášel projevy na obligátních oslavách. Město se pyšnilo jeho francouzštinou, když vítal zahraniční delegaci. Měl rád přírodu. Ve Vodňanských Horách, na kraji lesa nad Koubovými, na místě se širokým rozhledem až k píseckým lesům a na Blata, stojí jeho sroubená chata, kde trávil volné chvíle. Zastavovali jsme se u něho, když jsme šli s tatínkem do Haniperku – do Svobodné Hory, jak se nyní jmenuje.

Kodádek byl na hony vzdálen nějaké ilegalitě. Našel se patrně místní nacistický zloduch, který na něho ukázal prstem, aby se zbavil nepříjemné české osobnosti. V tomto směru byl zvlášť aktivní oberlehrer německé školy Hoffmann.

Ještě bestiálnější byla vražda paní Kodádkové. Žila domácností, rodinou, dvěma dcerkami. S mladší Svaťou jsem chodil do gymnázia. Než se vzpamatovala z úleku, rádio hlásilo, že tatínek a maminka byli zastřeleni. Důvod? Schvalovali atentát. Rozumělo se na Heydricha. Prázdná floskule stačila pokrýt hekatomby nevinných obětí.

Lidem už docházelo, že si nemůže být jist nikdo. Takový nepřítel říše jako byl ředitel Kodádek a zvlášť pak jeho žena, byl každý.

Doba byla zlá, velice zlá. Jeden čas se zdálo, že snad hitlerovské panství bude navěky. Nacistické armády šířily hnědý mor do všech čtyř světových stran. Okupační mašinérie drtila každý pokus o odpor.

Ale historie neskončila. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Nejsem pobožný, ale o téhle lidové moudrosti jsem přesvědčený. Nechci se přít, zda to byla boží ruka nebo přirozená potřeba lidského soužití, co shodilo s piedestalu Molocha s knírkem a vrátilo život do normálních kolejí. Nestalo se to ale automaticky a bez nesmírných obětí.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 6] 2004 23. března [str. 7]

Errata:

19.07.2021 08:46