Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se obracel vítr

Každá převratná historická událost je zatěžkávací zkouška. V mocném vichru duby se lámou a tráva polehá. Zdá se, že se lidé chovají podle svého přesvědčení, podle toho, v čem spatřují dobro a v čem zlo. Nebývá to tak jednoduché. Velikou roli hraje charakter a často je rozhodující. Ideový postoj, jeho vnější manifestace, jeho proměny jsou u někoho spíš mimikry, které mají jednání dodat a posteriori jakés-takés zdůvodnění.

Naše generace si nemůže stěžovat, že zažila málo společenských kotrmelců. Není divu, že mnozí v ostrých obratech událostí a poměrů převlékali kabát. Je ale otázkou, zda je obvinění z výměny kabátu vždycky oprávněné. Mnozí se vlastně drží stále téhož životního kréda – osobního prospěchu, a není jejich vinou, že se podmínky mění.

Nejtěžší zkouškou byla nacistická okupace a válka. Tu už nešlo jen o existenční výhody a nevýhody, o prospěch. V sázce byl namnoze holý život. Zátěž na charakter byla obrovská.

Žil v našem městě zámožný obchodník. Jako vážený měšťanosta patřil k místní honoraci. Nechyběl v městské radě ani v žádném vlasteneckém spolku a organizaci. Když bylo třeba, nasadil si baráčnickou vydrovku, osmadvacátého října nosil sokolské čamary.

Jeník, jeho syn, byl vodňanský kluk s běžnou mírou dobrých i horších vlastností. Ještě počátkem protektorátu jsme tábořili pár dní společně s partou kamarádů ve stanech na palouku před myslivnou. Jenda zatím ničím nevystupoval z řady.

Záhy nadešel obrat. Jeho tatínek vyměnil sokolské insignie za parádní nacistickou uniformu. Jen pohodlně vyšlápnuté kožené holinky zůstaly. Pochopil, že vlastně není Čech, ale po předcích Němec. Po městě se říkalo, že tu sehrály úlohu dluhy v obchodě a hypotéka, kterou teď odfoukne jak pápěří. Jiní soudili, že měla vliv hlavně milostivá paní. Také se přestrojila. Místo důstojného kostýmu dámy v letech oblékla rozverný strakatý dirndl se smělým výstřihem. Měla pocit, že se vyšvihla vysoko nad ostatní měštky, které ji léta neuznávaly za sobě rovnou. Nebyla pro ně vodňanská, ale přivandrovalá.

Proměna rodičů nemohla minout Jendu. Pardon, teď už Johanna. V hnědé košili a černých kraťasech, s dýkou u pasu vznešeně přehlížel své včerejší spolužáky a kamarády. Když pochodoval za zvuku bubínků a píšťal v sevřeném útvaru Hitlerovy mládeže ulicemi, pozorně sledoval, zda se všichni kluci i holky uctivě zastaví a zda dospělí před standartou s hákovým křížem smeknou. Mohl ho čert vzít, když viděl, jak lidé mizí za rohem, aby nemuseli usmrkánkům s nenáviděnou fanglí vzdávat čest.

Jeho sebevědomí vzrostlo, když přijížděl do města na dovolenou jako frekventant nějakého urychleného válečného učiliště. Nevím už, zda nepatřil dokonce k elitní a u norimberského soudu odsouzené zločinecké organizaci es-es. Štíhlý, vysoký, s výrazem mezi bohorovností a tupostí, prototyp panské rasy.

Dříve než stačil ozdobit prsa plechem za válečné zásluhy zaskočil ho nový převrat. Rodiče se ocitli za mřížemi. Otec družně s nositeli čestného zlatého odznaku Hitlerovy nacionálně socialistické strany a s hodnostáři SA – úderných oddílů zametal pro Vodňanech ulice. Máti uklízela v domku po kolaborantech Melíškových, kde se ubytovali američtí důstojníci. Když jsme se po čase do domku nastěhovali, přistihl jsem tatínka, jak štítivě vybírá klacíkem z pokojských kamen prezervativy. DNA nikdo nezkoumal a tak je možné si myslet cokoli.

Když oba rodiče stanuli před lidovým soudem, zachránilo je před nejtěžším trestem, že mrtví svědčit nemohou. Zavřela se za nimi vězeňská vrata.

Jan – už to zase nebyl Johann – prchal po okolí před revolučními gardisty. Našel patrně soucit a útočiště u některých známých a po čase jeho stopa vychladla. Na léta zmizel z horizontu města. Sem-tam se něco o jeho osudu proslechlo, ale málokoho to zajímalo.

Až někdy koncem šedesátých let se znovu objevil. V nové proměně, v novém převleku. Tentokrát jako francouzský turista. Žoviální čtyřicátník s mírně kulaťoučkým bříškem, v přepychové limuzíně. Prý se – vzhledem k svému šarmu – šťastně oženil a paní přinesla, kromě štěstí rodinného krbu, továrnu. Zaručit se za tuhle zprávu nemohu. Těžko kdo přijede na návštěvu ze světa do rodného hnízda a přizná se, že se živí, jak se dá.

Alespoň některé indicie však nasvědčují, že tenhle člověk s úspěchem absolvoval další chameleónův trik – proměnu barvy podle situace a prostředí.

2004 21.2.

Errata:

19.07.2021 08:46