Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na prahu svobody

Příroda jako by prožívala strasti a radosti s námi. První hodiny nacistické okupace ve třicátém devátém provázela vichrem a spoustami mokré sněhové břečky. Počátek května v pětačtyřicátém — opak. Jaro jak na sladkých pohlednicích od Fišerové — Kvěchové.

Koupali jsme se v bahnitém rybníčku u Dlouhé Vsi. Kolem se trousili zběhové neporazitelného, ale poraženého wehrmachtu. Bez pušek, s ranci a sukovicemi. Zbraně raději pod kabátem. Drželi se polních a lesních cest, i když vojenská policie měla už jiné starosti, než chytat a věšet. Policajti, gestapáci, esesmani a všechna ta verbež zachraňovala vlastní život. Pohyb byl jednosměrný: od východu na západ. Strach před Rudou armádou a naděje, že zajetí u americké bude menší zlo.

Sokolský pochod z pražského rozhlasu, hlas povstání, provázel agónii hydry a počátek svobody.

Utíkal jsem od Ovčína nad Chelčicemi, kde jsme tehdy bydleli, pěšinou do Vodňan. Na náměstí bylo snad celé město. Šířila se zvěst, že ve Strakonicích už je americká armáda. A opravdu. Od rybářské školy přijel džíp, poprvé olivové stejnokroje namísto nenáviděné myší polní šedi. Vojáci, kteří nebyli ztělesněním hrozby, nepřátelství a pokoření. Naši vojáci. Tak jsme to prožívali.

Lidé nevěděli, čím by vyjádřili záplavu radosti a vděčnosti. Vojáci v džípu však byli střízliví. Na objímání a oslavy nebyla ta pravá chvíle. Byl to průzkum, vysunutá tykadla vojsk. Nevystoupili z auta. Vyměnili s lidmi pár vět anglicky a německy, informovali se, kde jsou oddíly Němců, a odjeli. Nebylo to pro nás zklamání. Považovali jsme za samozřejmé, že příjezd dalších Američanů bude nanejvýš otázkou hodin.

Pohotově se zorganizoval náš vlastní průzkum. Láďa Křížek, syn stavitele, po němž je nazvána jedna z ulic ve městě, přibral do auta několik dalších mužů. Rozjeli se na Strakonice pro zprávu, kde už je čelo americké armády a kdy dorazí k nám.

Zrodil se nápad: přinesme hitlerovské fangle s hákovým křížem, vysteleme s nimi cestu osvoboditelům. Jak jiskra prolétla myšlenka městem. Nacistickou parádu musela za okupace mít každá veřejná budova. Když nás vyhnali z myslivny — byla také „veřejná“ — ušila mi maminka z toho trenýrky. Placku s hákovým křížen odpárala, i když jsme to komentovali, že by se na některých místech pěkně vyjímala. Teď se ve chvíli nakupila hromada nenáviděných symbolů na obrubě kašny.

V následujících chvílích padla do nadšení studená sprcha. Z Budějovické ulice se ozvala střelba. Brutálně si razil cestu zástupy černý mercedes se sklopenou střechou. Auto bylo plné nasupených tváří pod býčími přilbami s napřaženými samopaly. Stříleli po oknech, kde visely československé prapory — šest let schované, teď narychlo vyžehlené a jásající v ulicích. U kašny vyskočil z auta oficír s napřaženou pistolí, popadl balík nacistických vlajek a než se lidé vzpamatovali, bylo po představení. Němci ujeli, už nevím, kam. Mnoho možností jim nezbývalo.

Není lehké pochopit, jak mohla taková smělost či drzost Němci projít. Byli jsme ještě pod vlivem několikaletého strachu před nacistickým bičem. O den, o dva později, by ho lidé rozsápali holýma rukama i s jeho ochrankou. Tehdy se z druhého konce náměstí na něho hrnul a prorážel si cestu davem jen obchodníček K., který si v předcházejících letech hanebně zakolaboroval. Teď chtěl zřejmě demonstrovat opožděně probuzené vlastenectví. Lidé ho zadrželi a sem tam se ozvalo lapidární ocenění jeho minulé i momentální aktivity.

V dalších hodinách a dnech jsme ještě poznali, že situace není tak idylická, jak se nám zdálo. Nacisté měli mezi kleštěmi ze dvou stran postupujících spojeneckých armád značné síly. Město čekaly dramatické chvíle.

Na kopcích nad Číčenicemi se vyplazil šedivý nekonečný had tanků, samohybných děl, pancéřových vozů, nákladních aut naježených kulomety. Ještě než do města pronikly, několik mužů se pokusilo pancéřovou pěstí — ruční protitankovou zbraní — povodeň zastavit. Byla to sebevražda a také to smrtí jednoho z obránců skončilo.

Němci znejistěli. Nevěděli, jaké síly proti nim ve městě jsou. Kolony se zastavily. Jeden tank vybočil z řady a zajel pár desítek metrů do pole. Okolo vozidel nastal ruch. Motocykly svážely hromady písemností a ty se vršily v osamělém tanku, který se vzápětí proměnil v pochodeň. Ve spěchu se nenamáhali ani vyklízením střeliva. Hodiny plál oheň a jiskřil ohňostroj explodujících granátu. Ohořelá ruina tanku ještě dlouho po válce strašila nedaleko míst, kde dnes stojí družstevní skleníky.

Celé hodiny se pak valily kolony schlíplých, ale sveřepých a nebezpečných aspirantů na světovládu směrem na západ. Projížděly mrtvě ztichlým městem. Na rohu náměstí míjely kriminál, napěchovaný zatčenými místními Němci a kolaboranty. Ozbrojenci měli ale už jedinou starost, dostat se co nejrychleji do Prachatic, do zajetí Američanů.

Vodňany se ocitly na styku dvou spojeneckých armád. Po krátkém dotyku amerických průzkumných jednotek dorazily v příštích dnech od Českých (už zase Českých) Budějovic oddíly sovětské armády. Po čase odešly a Vodňany se staly součástí americké zóny. Když jsem jel na kole do Písku, kontrolovala mne na rozcestí u rybářské školy americká hlídka a o pár set metrů dál, na Radčickém kopci, hlídka sovětská. Na tancovačce v Chelčicích vytáčeli děvčata družně mládenci v jedné i v druhé uniformě. Našly se panny, které dokázaly podělit sympatiemi obě strany.

Že se právě u nás sevřely čelisti dvou armád a zavilí nacisté už neměli kam ustupovat, to mělo i stinné stránky. Plno se jich rozběhlo do lesů a způsobili ještě řadu tragédií.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 9] 2003 6. května [str. 3]

Errata:

19.07.2021 08:46