Vítej, návštěvníku!
Jak se rodí ságy |
Pamětníci rádi vyprávěli, jak kovář Srnka „vybílil“ v Chelčicích hospodu. Na pohled to nebyl žádný trol ze skandinávských legend. Ve stáří drobnější, hubený tatík. Je málo pravděpodobné, že měl v mládí proporce obra a na stará kolena se scvrkl. Šlachovitý ovšem byl, pevný jak borový pařez.
Že se před lety při jedné tancovačce okolo něho cosi semlelo, o tom existoval viditelný i hmatatelný důkaz. Měl uprostřed čela několik centimetrů širokou a hlubokou jámu. Ti, které z hospody vyházel, si na něho počkali. Když si s ním nevěděli rady na světle, vyřídili to potmě. Vzali z hromady dříví dubové poleno a pořádně se rozmáchli. Taková rána by usmrtila býka. Hrana polena zůstala kováři hlubotiskem zvěčněna. Nejen, že ji ve zdraví přežil, ale ještě prý zákeřníky rozehnal. Ani k doktoru nešel. Proč také? Poleno není kule z revolveru, odskočilo samo a nebylo potřebí je vyoperovat. Tak události líčil v próze místní epos.
V zápětí po skončení války se na zahradě zmíněné hospody odehrála jiná událost, daleko méně drastická. Byl jsem shodou okolností přímým účastníkem. Američtí vojáci mne sem přivezli, abych si s jedním z nich zaboxoval. Nebyl jsem žádná hvězda, ale v okolí se tomuhle sportu věnoval málokdo. Pěstoval se tu hlavně fotbal, ve Vodňanech ještě házená, rekreačně trochu atletika a v zimě hokej. Rohovnické kluby byly nejblíže ve Strakonicích a v Písku. Poslední čas války jsem pracoval v píseckých lesích a několikrát týdně měnil sekeru za osmiuncové rukavice.
Náš přátelský duel s Američanem nebyl nic zvláštního. Mně bylo sedmnáct let a soupeř byl o pár let starší – holobrádky v mém stáří do uniformy nebrali. Trochu jsme se oťukávali. Partner byl fyzicky silnější, jeho údery byly cítit a tak jsem měl co dělat, abych ty třikrát tři minuty utancoval. Měl jsem už s Američany trochu zkušenost. Byli méně pohybliví a spíš spoléhali na tvrdé rány. U nás se pěstoval víc technický box, švihadlo a práce nohou. Takový způsob mi teď pomáhal.
Když jsme skončili, měl jsem trochu rozbité rty a Američané mi je pečlivě ošetřili. Připadalo mi to komické. V Písku při treningu jsme byli někdy červení až po pás a nikdo si toho zvlášť nevšímal.
S odstupem času bych byl na tenhle zápas skoro zapomněl, nebýt nečekané připomínky. Po letech jsem se zastavil v chelčické hospodě. Hostinský vzpomínal na někdejší utkání, kterého byl svědkem. Líčil je takovým způsobem, že bledly báje a pověsti o dávném Héraklovi. Kdybych se neznal, musel bych se sám sobě obdivovat.
Barvitost legendy o divech onoho zápolení mi připomněla pověst o heroické síle a odolnosti kováře Srnky. Zahlodala ve mně pochybnost. Nebyla zkazka v jeho případě také drobátko nadsazená? Že dostal polenem, o tom existoval lapidární důkaz. Já jsem se nemohl pochlubit ani rozpláclým nosem, jak se na každého pořádného boxera sluší.
Nezbavil jsem se podezření, že je v místních podmínkách mimořádně příznivé klima pro bujení hrdinských legend. Není na tom vlastně nic zlého. Ilja Muromec asi také nemával mnohapudovým železným kyjem a nikdo proto ruským bylinám hodnotu neupírá.
Tradice chelčických heroických klání mi však připadá dost selektivní, výběrová. Některé skutky se zveličují, jiné upadají v nezasloužené zapomenutí.
Bylo to také záhy po skončení války. Vojáci vítězné armády se chtěli pobavit. V té době se na pivo nechytali jen švábi v pekárně. Bylo ho málo, dobré pivo bylo zvlášť vzácné a tak se na něj dala přivábit i chelčická omladina. To když naši osvoboditelé uspořádali zábavu v tančírně Na Lázni. Organizátoři měli zájem hlavně o tanečníky v sukních. A tak když čas pokročil a mládenci už vypili piva dost, dostalo se jim mírné upozornění, že by mohli poděkovat a odejít. Děvčata tam ovšem měla zůstat. V téhle zásadní otázce se však názory hostů a hostitelů neshodly. Dopadlo to tak, že hostitelé hnali hosty nejkratší cestou do vesnice. Něžnější pohlaví prchalo oklikou, leč bez pobízení.
Pivo však ještě neřeklo poslední slovo. Podpořilo zmužilost na obou stranách. Vojáci triumfálně hlaholili po návsi, zatím co místní junáci za humny vytrhovali plaňky z plotu i s rezavými hřebíky.
Dovolte mi, abych z jemnocitu pár minut dramatického děje přeskočil. Když po nějaké době přijely džípy a v nich vojáci s bílým pruhem a písmeny MP – vojenská policie – na přilbě, bylo už ve vesnici ticho a klid. Zraněné odvezli.
Nevím, proč se pamětníci na tuto ságu rozpomínají jen zřídka. Vždyť zapadá jako ušitá do místních zvyků a obyčejů. Na taneční merendy se omladina ze sousedních vesnic od nepaměti stejně srdečně zvala, jako po půlnoci pěstmi a kamením hnala. Tentokrát poupě tradic rozkvetlo do mezinárodních rozměrů. Při troše snahy a dobré vůle by se našly i postavy, kterým za zmužilost v tomto klání právem patří kolem skrání bobkový list.
2004 3.3.
19.07.2021 08:46