Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hoch jako panna

Skončila válka a sešli jsme se v prvním ročníku lesnické školy. Pestrá společnost. Nejmladší rovnou z gymnázia, nejstarší ženatí a po pár letech služby coby hajní. Většina ke konci okupace pracovala nějaký rok jako lesní praktikanti nebo dřevaři.

Z desítek postav bylo těžké přehlédnout osobitou dvojici. Brzy se ti dva lesáci stali figurkami v dobrém i horším nejen ve škole, ale i po městě.

Kde se objevil jeden, přišel brzy i druhý. Poznali se a spřátelili už jako praktikanti. Jeden byl syn hostinského, druhý lesního. Spojovala je zvláštní záliba, která s lesem mnoho společného neměla. Rádi se točili ani ne tak na kolotoči, jako spíš okolo kolotočů, koupaček a cirkusových umělců. Přesněji – okolo krásek z komediantských maringotek.

Něco z tohoto vkusu se promítlo i do jejich zevnějšku. Nebyl v žádném případě všední a nudný. Od účesu až po držení těla se vymykal průměru.

Když poprvé vstoupili na školní scénu, byli od hlavy k patě oblečeni do součástek americké vojenské uniformy. Jen přilba a pistole chyběly. Považovali jsme je za veterány zahraniční armády a pohlíželi na ně s respektem. Opláceli tím, že se mezi námi pohybovali jako Gulliver v říši trpaslíků. Chvíli trvalo, než jsme pochopili, že je to způsob, jak proplouvat peřejemi rozpaků. Lidově se tomu říká překonávat mindráky.

Všimněme si nejprve synka z lesnické rodiny. Budeme mu říkat třeba Lojza. Není to jeho pravé jméno, ale některé věci, o nichž chci psát, jsou choulostivé. Vezměme ho jako literární typ, nikoli jako skutečnou osobu. Však také v těch několika řádcích nedokáži vyčerpat a spravedlivě vyvážit jeho dobré i méně dobré stránky.

Lojza a jeho přítel, řekněme Bořek, byli v jádře dobráci. Jen trochu políbení exhibicionismem. To ano. Ale nikomu záměrně neubližovali. Ani ve studiu nebyli pod průměrem. Čtvrt roku se věnovali atraktivnějším a pikantnějším záležitostem a jednu dvě noci před zkouškami do rána biflovali. Výsledek nebyl nejhorší. Dobré jádro vězelo v tuhé skořápce, které se také říká zastydlá puberta.

Oba vynikali krásnou postavou. Bořek byl mocný svalnatý chlap. Lojza vypadal, jako by právě vystoupil z westernu, kde představoval pistolníka na mexické hranici. Šest stop a půl palce vysoký, široký v ramenou, štíhlý v bocích a v pase přeštípnutý jako vosa. Tvář spojovala mužnost s něžným až dívčím půvabem. Tmavé, skoro černé vlasy měl dlouhé, podstřižené na mikádo. Vždy pečlivě učesané, aby nikdo nepřehlédl vlny jak po trvalé ondulaci. Kotlety sahaly až po ostře řezanou bradu. Pod rovným úzkým nosem měl tenký knírek. Oči byly stejné barvy jako vlasy. Rámovaly je neobyčejně dlouhé tmavé řasy, které mu mohla závidět mrkací panenka.

Každý krok, pohled, gesto demonstrovaly smělost a sebejistotu. Pohyboval se stále jak na divadelní scéně. Od cirkusových přátel si osvojil pár imponujících čísel. Metal salta, dělal stojku na židli, chodil po rukou. Ostentativně dával najevo mužnou sílu a převahu nad charými pozemšťany okolo sebe. O jeho fyzických kvalitách nebyl důvod pochybovat.

Jeden ze spolužáků už nějaký rok boxoval za písecký klub. Kamarádi lační zábavy vyprovokovali duel. Lojzík nemohl odmítnout a ani se o to nepokoušel. Byl větší, měl delší ruce a i při své štíhlosti měl oproti soupeři pár kilo navíc. Vypadalo to, že je jasný favorit. Utkání se konalo na světnici v internátě.

Písecký boxer vsadil na rozhodný atak. Jako německé stuky provázely střemhlavý útok ječením sirén, on podkreslil každou ránu strach budícím zafrkáním. Vypadalo to, že do nebohého soupeře nadělá díry jak do ementálského sýra. Celé představení trvalo několik vteřin. Lojza s děsem v očích skončil zapasovaný pozpátku do otevřené skříně. Stálo dost přemlouvání, aby rukavice nesundával a přistoupil na chvíli lehkého treningu bez opravdových ran.

Krasavec se nám od té chvíle jevil v novém světle. Ztratil nimbus supermana a byl kolektivu bližší.

Lojza s Bořkem bydleli na čtyřlůžkovém pokoji. Jedno z lůžek zůstávalo většinou prázdné. Nikdo v pokoji hrůzy dlouho nevydržel. Kromě Emila. Ten peripetie překonával ne proto, že by byl s oběma bouřliváky stejného ražení, ale právě naopak. Měl mírnou, snášenlivou povahu, byl vtělený klid a trpělivost. Jeho andělská dobrota byla denně vystavena zkouškám.

Položil si na skříň rýsovací prkno s výsledkem mnohahodinové práce. Bořek posvačil a jako Cyrano klobouk odhodil v dál půlkilovou porci domácího sádla – na skříň, Emilovi na rys. Emil k němu vyčítavě obrátil pohled skrze profesorské brýličky, povzdechl a šel si napnout novou čtvrtku.

Lojza i Bořek byli zanícení lovci dívčích srdcí. Jako to u promiskuity bývá, šlo spíš o něco jiného, než o srdce. Lojzík zážitky dával rád a do podrobností k lepšímu.

Nedaleko nejstaršího dochovaného mostu v Čechách byla škola pro ženská povolání, „knédlfakulta“. Největší koncentrace něžných půvabů ve městě. Jezdila sem také překrásná Carmen z Protivína. Černovlasá, ohnivého temperamentu, sen poloviny lesnické a dalších píseckých škol a početné vojenské posádky. Lojzovy svody dokázaly, oč se marně pokoušely zástupy tajně i demonstrativně zamilovaných. V rozhodující moment jeho mužná síla selhala. Podobně, jako v tom rohovnickém utkání. Nevím, zda hodnotit jako klad či zápor, že se puncovaný Casanova hned po návratu na ubytovnu k svému selhání přiznal. Nikdo není dokonalý.

To hezké děvče nemělo čeho litovat. Kdyby byla pobožná, mohla spíš zapálit svíčku z vděčnosti, že to tak dopadlo. Lojza stěží věděl, co to je láska. Milostná dobrodružství bral spíš jako sport. Trofeje, které sklízel, nebyly valné. Už podruhé za svou donjuanskou kariéru poznal to, čemu se někdy říká Venušina ranní slza. Doktor Had, vojenský a náš školní lékař měl pacienta. Postižený se ani s tím netajil. Snad i tak se cítil zajímavý. Zvěst se šířila po městě a děvčata odpovídala na jeho pozdrav suše a s rezervou.

Svérázným způsobem si vysloužil titul „myšák“. Vsadil se o sto korun, že sní syrovou myš. (Vařené, smažené, pečené či marinované jsou těžko k dostání.) Sázka nebyla nic chytrého ani od něho, ani od nás. Vyhrál ji. Máte-li slabší žaludek, raději pár dalších řádek přeskočte.

Připravil si krajíc chleba a láhev piva. Za hojné asistence si myš rozkrájel na sousta, jako se to dělá s věhlasnou čínskou kachnou. Kachna se však nejprve oškubá a vykuchá. Tu fázi příprav Lojza vynechal.

Teď už se mohou k vyprávění vrátit i ti se slabším žaludkem. Zbývá dodat, že jsme pak Lojzovi barvitě líčili, jaké mívají myši choroby a jak snadno se přenášejí na člověka. Nevím, proč pak děvčata z oné zmíněné školy u kamenného mostu na něho mňoukala. Vždyť on žádnou kočku nesnědl, jen myš.

Přes všechny podobné anekdotické příběhy Lojzík nebyl zlý. Společným jmenovatelem jeho excesů byla chuť předvádět se. A občas mu chyběl smysl pro míru. V pubertě se taková nemoc objevuje, ale je smůla, když se člověka drží ještě v stáří, kdy by už měl mít rozum.

Jeho curriculum vitae po skončení školy podrobně neznám. Jen občas jsem něco zaslechl. Nebyly to šťastné zvěsti. Někde prý se popral s policajty, asi když přebral. Maturita – nematurita, živil se pak nějaký čas trhám šišek na semeno. Šplhal s ocelovými háky na nohou do korun stromů. Později dostal místo revírníka v Tatrách.

Dlouho jsem se ho chystal navštívit. Jarda Pěč, písečák, lesák, kterého zdravotní důvody zavedly natrvalo do Smokovce mi kladl na srdce: „Až tam pojedeš, nevoz žádný alkohol. Ani kapku. Má ženu Slovenku, zlatou, s božskou trpělivostí. Zoufale se potýká s jeho alkoholismem. Toho roztřeseného dědka s bílou hlavou nepoznáš. Při řeči mu klechtá a padá špatně udělaná zubní protéza.“

Těžko jsem si dovedl představit Apollóna v takové proměně. Cestu za ním jsem odkládal, až bylo pozdě. Zůstane mi ve vzpomínkách jako dvacetiletý krasavec.

2004 22.10.

Errata:

19.07.2021 08:46