Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Za hudbou na Lomec a dál

Nechci o sobě tvrdit, že jsem hudební fenomén, snadno by se to dalo vyvrátit, ale hudbu mám rád. Který Čech by ji rád neměl. Můj pěvecký výkon dosáhl apogea, když jsem v první třídě zazpíval před panem školním inspektorem „Šla Nanynka do zelí“. Dál jsem nepokročil.

Když byly Míše čtyři roky, posadil jsem ji před sebe na kolo a vyjeli jsem si na Lomec. Byl hezký letní den. Od Vodňan k Chelčicům, do Truskovic a pak ještě protáhlou serpentinou k sedlu mezi dvěma cípy lesa se to dalo šlapat, ale za rozhled k vodňanské kotlině a na Blata to stálo.

Cestou jsme vedli rozhovor. Miška měla pár dní jednu otázku. K ní se vracela a obracela ji z různých stran. „Když umřu, dáš mi do hrobečku deku, aby mi nebyla pod zemí zima?“ Až mne v letním horku zamrazilo a skrz slzy jsem viděl špatně na cestu. Leč dětská mysl má právo na své cestičky poznávání života a jeho záhad.

Přijeli jsme k lomecké kapli a měli jsme štěstí. Nebyla zamčená. Klika povolila a dveře se otevřely. Otočily se po nás čtyři páry očí. Mladinká jeptiška – nebo novicka – nevím, jak se rozeznají – a tři její vrstevníci. Chlapec a dvě děvčata. Kytara a notové party. Dívali se na nás překvapeně, trochu provinile, jako bychom je přistihli při něčem příliš důvěrném a nepatřičném, ale nehleděli zle. Pozdravili jsme se, usmáli a zeptali, zde nerušíme a můžeme se na chvilku posadit. Hloupá otázka. Přece neřeknou: Obraťte se a vypadněte. Byla to taková pěšinka z nouze přes kousek překvapení a překlenula zbytek cizoty.

Sedli jsme si s Miškou do lavice podle stěny. Mladí si mezi sebou pošuškali, osmělili se a navázali nit přerušeného zpěvu. Byly to zbožné mariánské texty na moderní noty a rytmus. Neznělo to uměle ani násilně. Chtěná pieta vyčišela a k prosluněnému dni se lehkost právě hodila. Paprsky zostřené sklem okem se násobily bohatstvím barokního zlata a pozlátka na baculatých faldíčkách andělíčků, na spirálách točených sloupků, na řetězech, které uprostřed místnosti nesly oltář s postavami Madony a Jezulátka. Mladé hlasy se uvolňovaly z rozpaků a zněly čím dál hezčí. Ani Míša odtud nespěchala.

Zažil jsem nábožné písně i v exotičtějším prostředí, ale dojem z lomeckého zpěvu patřil bezesporu mezi hezké.

Uléhal jsem ke spánku v malém hotýlku naproti pláži Copacabana v Rio de Janeiro. Byl podvečer čtrnáctého srpna a manželce Marii jsem už gratulaci k jejímu zítřejšímu svátku poslal. Do Prahy musela urazit kus světa.

Natáhl jsem se pod prostěradla příliš brzy? Anebo pozdě? Jak se to vezme. Při rajzování po světě mívám vždycky čas zamotaný. Nejhůř se s tím srovnává právě spánek. Jednou se uprostřed noci probudím a ne a ne usnout. Jak také, když je u nás doma bílý den. Podruhé si zase oči uprostřed vážného zasedání nedají vysvětlit, že je ostuda na vědecké konferenci tlouct špačky a trvají na svém, že jsou v Praze dvě hodiny s půlnoci.

Nevím, kolik právě teď bylo na Praze IV., nebo na chalupě na Vodňanských Horách, nicméně v Riu jsem z postele čiperně vyskočil. Pod okny se totiž ozvala hudba. A ne polohlasem. Temperamentní latinskoamerické melodie reprodukovala technika mocného kalibru. Vytáhl jsem žaluzie. Mezi frontou hotelů a pláží postupoval průvod se zástavami, praporci, korouhvemi, odznaky a kostýmy katolické mariánské slavnosti. Zástupy zbožných Brazilců, lačných po hudbě a tanci nebraly konce. Každých sto, dvě stě metrů jel automobil s vysokou plošinou a na ní nová kapela. Kytary, mandolíny, bendža a kdoví co všechno za strunné nástroje. K tomu bubínky, zvonečky, kastaněty, klapačky s dutým dřevěným zvukem jako ozvěna afrického tamtamu. Pro Středoevropana zážitek. Kdyby mi někdo doma přehrál kousek z téhle produkce, těžko bych v tom hledal zbožné zanícení pro Pannu Marii Copacabanskou, která tu má na konci pláže kostel.

Díkůvzdání Bohorodičce se odbývalo v ohnivém rytmu samby a nenechávalo klidným nikoho v průvodu. Běloši, černoši, Indiáni, mulati, zbožní poutníci dupali, podupávali, tleskali, tancovali a hopkali ke cti a slávě Svaté Matky. Škoda, že jsem si ty melodie a atmosféru procesí nedokázal zvěčnit.

Náboženská slavnost se konala po západu slunce. U nás bývá něco takového výjimečně – snad jen půlnoční mše na Štědrý den. Pod Jižním Křížem je teď také zima jako roční období, ale trochu odlišná od naší. Ve dne je 37^oC ve stínu. Příroda je tu jiná, i lidé jsou v něčem odlišní. Nelze se divit, že i zbožnost, byť podle téhož ritu, má poněkud jinou podobu, než jaká se nám zdá „normální“.

Existují však na světě i překvapivější náboženské obřady. Trochu váhám nad pojmem „hudba“, ale jsou při tom také trouby, bubny, kotle, píšťaly, řehtačky, klapačky a puklice.

V klášteře v Ulánbátaru seděli v řadách desítky lámů v zlatově hnědých a karmínových řízách s vyholenými lebkami. Před sebou v lavicích směli upevněné válečky s namotanými dlouhými pruhy textů. Válečky otáčeli a přitlumenými hlasy sborem četli. Co chvíli spustili ohlušující povyk. To když v textu narazili na zmínku o zlém duchu. Ke slovu přišly všechny zmíněné hudební nástroje. Naší představě o muzicírování se to podobalo málo, ale okna se třásla a bubínky v uších zaléhaly. Nebylo pochyb, že to ani zlý duch nedokázal snášet, i když si na to už pár století zvykal.

Že tu víra žije pocitem obklíčení zlými duchy, tomu se nelze divit. Personifikují se v nich sterá každodenní nebezpečí, která drsný život mongolských aratů – pastevců přináší.

Na území, rovnajícím se sedmému dílu Evropy, na více než půldruhém milionu čtverečních kilometrů žije jen něco přes půldruhého milionu lidí. V průměru jeden člověk na čtvereční kilometr. To je stotřicetkrát řidší osídlení, než u nás.

Pastevci bydlí v jurtách, stanech z lisované vlny. Zpravidla dvě rodiny se stády kočují pospolu. Od dalších sousedů, o nichž často ani nevědí, je dělí i stovky kilometrů. Zkusme si představit, co v těchto podmínkách znamená nemoc, úraz, porod, třeba jen bolavý zub, uštknutí jedovatým hadem či škorpiónem, kteří zvlášť na pomezí kamenité pouště Gobi nejsou ničím nevšedním. A k tomu jednou sucho, podruhé v zimě čtyřicetistupňové mrazy.

A smrt? Ve městech jsou hřbitovy. A když člověk zemře na týdny cesty stepí od nejbližšího města, anebo v zimě uprostřed metrových bariér sněhu? Vysvětlovali mi: dříve se mrtvý odnesl kus od jurty; věřilo se, že bozi, převtělení v šelmy a dravce se o něho postarají. Dnes se nebožtíci pohřbívají. Kde? Sotva pod tesaným náhrobkem.

Po staletí se nepohřbívalo už proto, že bylo nejpřísněji zapovězeno zraňovat Matku Zemi. Na to byl krutý trest. Když se před lety pokusili orat, jedovatý vítr zvedl tuny červeného prachu a rozšířil panství pouště. Víra přetlumočila zkušenost generací do podoby božích příkazů.

Když v lámaistické svatyni spatříte příšernou figurku, vyšperkovanou všemi hrůzami, které si její tvůrci za generace dokázali vymyslet, není to čert, ďábel, Satanáš, nebo jeho orientální kolega. Naopak. Je to duch dobrý a nejlepší. Čím je hrůzostrašnější, tím větší máme čáku, že nás ochrání před duchy zla, špatnosti a hříchu. Svérázná „hudba“ k tomu patří.

Děkuji pěkně. Chrámové kantáty Johanna Sebastiana Bacha a vánoční koleda Jakuba Jana Ryby „Hej, mistře, vstaň bystře“ jsou mi přece jen bližší.

29. 1. 2005

Errata:

19.07.2021 08:46