Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Zmije

V naší přírodě se cítíme bezpeční. V Korázu tygr lidožrout nečíhá a v Záhorském se sice žralok sem-tam objeví, ale jen nafukovací. Nepříjemné může být setkáni se zmijí. I ta však uštkne, jen když se cítí ohrožena, a její jed nebývá smrtící.

V posledních desetiletích v našem okolí skoro vymřela. Asi to ovlivnilo intenzivní chemické hnojení. Patří tu dnes bezmála mezi ohrožené živočišné druhy a za její zabití je prý pokuta. Před válkou to bylo naopak, za zmijí hlavičku vyplácela lékárna korunu. Ve třicátých letech nebyl tenhle roztomilý tvoreček na Vodňansku vzácností.

Otec, který se pohyboval celé dny v lese, měl na lov zmijí jednoduchou metodu. Had, když se k němu člověk přiblížil, zaujal ostražitý a výhrůžný postoj. Byl napjatý jako luk, přichystaný k výstřelu. Otec nespěchal. Během několika vteřin se dal plaz na ústup. Klikatou čarou prchal do bezpečí. V té chvíli byl bezbranný. Stačilo ho klepnout holí přes páteř.

Jednou jsme narazili na celé klubko zmijí uprostřed cesty na okraji lesa ve Vodňanských Horách. Tatínek jednu po druhé likvidoval, ale jedné se podařilo uniknout do panáku obilí na úzkém políčku pod cestou. Šli jsme tenkrát upozornit Štěpánkovy, aby byli opatrní, až budou obilí svážet.

Otec mne přesvědčoval, že se nemusím bát zmiji přiblížit. Je třeba jen vědět, kdy je v pozici, z níž může seknout. Měl jsem ale před ní respekt. Když jsem šel do Haniperku na maliny, jedna krásně vybarvená se vyhřívala na širokém pařezu. Stočená pěkně do spirály připomínala obrázek od Mikoláše Alše, který jsme měli v čítance. Nezmohl jsem se na víc, než že jsem po ní hodil z uctivé vzdálenosti kamenem. Netrefil jsem se. Podle zásady – moudřejší ustoupí – sjela do maliní. Nevěděl jsem pak, zda si mám víc hledět plnění džbánku, anebo toho, kam šlapu.

Byl jsem už o nějakou píď větši, když jsem se za časného jara posadil nad šumavským Špičákem na jedlový pařez. Slunce hezky pálilo, i když při severním kraji lesa bylo ještě široké pole zmrzlého sněhu. Lidé, kteří se tu na podušce loňské suché trávy opalovali mne varovali: pod tím pařezem bývá zmije. Rozhlédl jsem se – a vida ji. Ležela stočená na krok ode mne. Zdálo se, že ji mé sousedství nevyvádí z míry. Ukázal jsem se nebezpečnější než jedovatý plaz. Už jsem neházel kamenem, ale popadl klacek, který byl poruce.

Pan Krupička, knihovník vědeckého ústavu, byl k božím tvorům ohleduplnější. Postavil si z kousků dřeva a větví na kraji lesa nad Železnou Rudou něco na způsob pastýřské koliby. Po léta tu o dovolené přespával a vyrážel na dlouhé procházky do okolí. Po většinu roku byla skromná chatka prázdná. Ale ne tak docela. Pod prahem se usadila zmije. Pana domácího to nepohoršilo. Usoudil, že je tam dost místa pro oba. Žij a nech žít. Neohrožoval jedovatou podnájemnici a ta to dovedla ocenit a nedělala potíže.

Na počátku padesátých let trávil náš vojenský útvar ohnivé léto ve výcvikovém prostoru nedaleko Mimoně. Bydleli jsme v borovém lese v zemljankách, zastřešených stanovými dílci. Široká pustá pláň byla rozryta zákopy. Do zlatova rozpálený písek, kam se podíváš. Ideální prostředí pro naše hádečky s příznačnou klikatou kresbou na zádech. Bylo jich tu požehnaně. Někteří odvážlivci je chytali holou rukou a zdvíhali za konec ocásku – to je had bezmocný. Strašili s nimi slabší povahy.

Zmije se objevovaly v nejnečekanějších chvílích. Zákopy, v nichž jsme cvičili, měly stěny vypleteny rohoží, aby je písek nezasypal. Dobrý Slovačisko Zdeno se šel vycikať kousek stranou a spustil hurónský křik. S vytřeštěnýma očima volal, že to bylo o vlas a byla by ho „vretenica jebla do do zinzika“. Vyhlédla zpod proutěného výpletu a zasyčela na tři palce od zmíněné Zdenovy mužské ozdoby.

Měně dramaticky se to odbylo v ševcovně. Měla dvorní sídlo v prázdném stavení. Ráno tu našli návštěvnici pěkně do kolečka stočenou na verpánku.

Hezkou historku o zmijích vyprávěl pan revírník Hirt z Nových Dvorů. Za studií v lesnické škole bydlel na internátě s pozdějším ředitelem pražské zoologické zahrady. Ten měl ke všem živým tvorům blízko už od mládí. Jednou se vrátil z nedělní výpravy na Šumavu, kde nachytal pytel zmijí. Černé, bahenní, které mívají domovské právo v mokřinách a rašeliništích. Měl v úmyslu donést je v pondělí po vyučování do lékárny.

Kam s nimi do té doby? Položil noční stolek na lopatky, dvířky vzhůru, a uzel propletených těl do něj nasypal. Dvířka zavřel a zatížil.

Když chce pámbů vyvést pozemšťanům nějaké lišáctví, nastrčí do toho bábu. Po návratu z vyučování lovec hadů a jeho spolubydlící strnuli. Světnice hezky uklizená, vymetená. Uklizený a postavený na místo i noční stolek. Dvířka jen drobátko, co by se hádě protáhlo, pootevřená. Ráno totiž, když vešly uklízečky do pokoje, pohoršily se. Co to zas ti kluci vyváděli? Noční stolek, z nezbednosti povalený, řádně postavily na místo‚ jak se sluší a patří. Byl sice trochu těžší, ale babky neměly čas prohlížet, co tam ti rozverní studenti nastrkali.

Teď byl noční stolek prázdný. Zato tu a tam po podlaze, pod postelemi, za skříněmi leskla se špinavě šedočerná šupinatá těla. Nejhorší bylo, že lovec nevěděl, kolik těch trofeji vlastně měl. Chytání mu nepůsobilo potíže, ale vždycky, když myslel, že už má uprchlíky všechny, objevil se další exemplář. Než se kluci večer odvážili zalézt do postelí, opatrně rozebírali kavalce, vytřásali deky a polštáře, obraceli matrace. Ráno ani botám ve skříni tak docela nevěřili.

S hady nejsou žerty. Zvlášť s takovou anakondou v amazonském pralese, o které se odborníci dohadují, zda dorůstá deset metrů, anebo všeho všudy nanejvýš osm. V Kirgizii mi vyprávěli, že nebylo vzácností, když uštknutí kobry zabilo koně. Traktory jsou v tomhle ohledu bezpečnější, ale kober prý na polích neubylo.

Brejlovce, chřestýše, ani hady škrtiče zatím ve Vodňanských Horách nemáme, ale vzácná zmije se tu občas vyskytne. Had se jeden čas objevoval i u naší chalupy. Přišel jsem na to, že zalézá do díry ve zdi. Bylo to na výsluní, na takovém místě, jaké mají zmije v oblibě. Horko zvyšuje toxickou sílu jejich jedu.

Vzal jsem pistoli a šel na čekanou. Nejednou ale několikrát. Konečně jsem se dočkal. Had nevyjel naráz. I myš, když tuší nebezpečí, vylézá opatrně. Vystrčí na vteřinku nos a hned ho schová. Pak půl hlavičky, pak o kousek víc atd. Had si počíná podobně. Když se ukázala hlavička celá, stačilo to. Ne k výstřelu, ale na to, že jsem pistoli zajistil a strčil do kapsy. Za hlavičkou hádka zářily jasné žluté půlměsíčky. Užovka. Neškodná a navíc užitečná. V mistrovství při lovu myší si nezadá se sousedovic kocourem. Není sice tak ctižádostivá a nevystavuje nám před prahem trofeje, zato vjede hbitě do myší díry a to kocour nedokáže.

Přiznám se ale, že je mi přesto kocour sympatičtější než užovka, o zmiji nemluvě.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 9] 2004 4. května [str. 6]

Errata:

19.07.2021 08:46