Helicopterview
|
|
Helicopterview
|
Je obtížné přehlédnout široký kraj jedním pohledem. O to těžší postihnout tak lidský věk, či dokonce historii města. K úplnosti to bude mít daleko, ale o střípek něčeho takového se pokusím.
Dr. Václav Mostecký: Dějiny bývalého královského města Vodňany I. – III. díl. Zemědělský knihtisk. Praha 1940.
Rád se probírám Mosteckého dějinami. Prošel archivy a shromáždil o Vodňanech kupu zajímavých údajů. Patřily ve středověku mezi významná česká města. Česká – nejen v Čechách. Za husitství stanuly vedle Tábora a Písku na čele revolučního pokroku. Třicetiletá válka je krutě poznamenala. Několikrát se přes ně přehnala z jedné i z druhé strany plamenná smršť. Je těžké změřit, která z žoldnéřských band byla nemilosrdnější. Na několik generací se město stalo lupem pobělohorských dobrodruhů. Nebylo pro ně dojnou krávou. Tu musí hospodář krmit a ošetřovat. Tady šlo jen o rychlé vyplenění všeho, co se dalo. Když se Vodňany počátkem osmnáctého století vyplatily ze schwarzenberského poddanství, zbyla na někdejší bohatství a věhlas sotva víc než vzpomínka.
Historie je pohyb v čase a čas nekončí. „Figurky přijme a rozestaví hráč zdatný, na osud nenaříká“, píše římský básník. Lidé ve Vodňanech možná tuhle latinskou moudrost nečetli, ale jednali podle ní. Ve vzkříšení města se to projevilo. Na někdejší úroveň však dosáhnout nemohlo.
Když Evropa a s jistým zpožděním i naše země prodělávala průmyslový šok, železnice se stala krevním oběhem omlazeného organismu. Důležitá trať z Vídně a Lince na Plzeň, Prahu a dál na Liberec, Drážďany, Berlín a hanzovní přístavy nechala Vodňany s jeho mokřinami sice na dohled, ale přece jen stranou.
Na celé další generace to tep života ve městě poznamenalo. Kdo chtěl studovat a najít slušnou práci rozbíhal se na čtyři světové strany: do Prachatic, do Strakonic, do Písku, do Budějovic a dál.
Nečekaná a svým způsobem absurdní šance vznikla na prahu druhé světové války. Co pro celou zemi a polovinu světa přineslo smrtelnou hrozbu a zmar odsypalo Vodňanům almužnu z roztracených národních hodnot. Když Hitler spolkl Prachatice, co v nich bylo do té chvíle české, co Němci nestačili uzmout, nebo co jim za to nestálo, stěhovalo se většinou do Vodňan. Ocitly se zde okresní úřady a instituce, gymnázium, odborná škola pro ženská povolání, některé obchody a řemeslníci. České rodiny se z Prachatic, stejně jako ze stovek dalších pohraničních měst a vesnic, rozptýlily doširoka, kam kdo mohl. Mnozí lidé byli vázáni na pracovní místo a tak bylo ze dne na den ve Vodňanech těsno. Úřady potřebovaly kanceláře, školy učebny, úředníci a profesoři byty. Noví živnostníci narychlo zřizovali provozovny. Na náměstí se objevil obchod pana Chána s moderními elektrickými přístroji. O pár kroků dál pan Šimek otevřel první samostatnou prodejnu literatury. Rozumí se – české.
Nedovolím si napsat, že to probudilo maloměsto z dřímoty, ale rytmus života se zrychlil.
Gymnázium se zachytilo, kde se dalo. Profesoři se potkávali, když spěchali z hodiny na hodinu přes náměstí a z ulice do ulice. Starosta a obecní rada měli pochopení. Horní poschodí radnice zahlaholilo hlásky primánů, sekundánů, terciánů. Obecné školy a měšťanky se uskrovnily a zavedly střídavé vyučování – polovina děcek chodila dopoledne, polovina odpoledne a střídaly se.
Když Němci po několika měsících spolkli zmrzačené torzo republiky docela, stal se z provizorií výhled na neurčito. Aby nebylo tlačenic o místo málo, zařehtal nacisticko-protektorátní úřední šiml a zřizovaly se úřady a zařízení, o jakých do té doby nebylo ponětí. Úřady práce – „pracáky“ (v podstatě expedice české pracovní síly do zbrojní výroby), výdejny potravinových lístků, přihlašovny toho a ohlašovny onoho. Sběrny všemožného šmejdu, který byl pro vítězství ve válce navýsost důležitý. S postupem času a skřípěním mechanismů „tisícileté říše“ se rodily úřadovny a zřízení stále absurdnější. „Winterhilfe – zimní pomoc“ soustřeďovala a expedovala na východní frontu obnošené svetry, šály a ponožky, které měly zachránit hrdiny wehrmachtu před omrznutím na ruských pláních. Ve městě se roztahovala německá škola s pobočnými zařízeními, která si pro pár desítek dětí nárokovala bezmála víc, než co zbývalo na celou českou dětskou populaci.
Nejvíce se museli uskrovnit Židé a záhy pro ně nezbývalo místo vůbec. Po válce se ze stovky vodňanských Židů nevrátil z drápů nacismu ani jediný. Zachránili se jen ti, kterým se podařilo včas uniknout za hranice. Dva se vrátili jako důstojníci československé obrněné brigády z Anglie. V několika případech spasilo lidský život „smíšené manželství“.
Vyprávěl mi spolužák B: Ve městě byly dvě továrny. Jedna zaběhnutá, druhá ve výstavbě. Jedna židovská, druhá „árijská“. Nehrozilo, že si budou konkurovat. Krásná Židovka a nový pan továrník byli tak říkajíc ruka v rukávě. Nakolik rozhodovala láska o koordinaci výroby a nakolik fůze kapitálu o společném manželském loži je těžké odhadnout. Když nacisté v protektorátu přitvrdili rasistické zákony, „smíšené manželství“ slibovalo zachránit Židovce život. Manžela by však ohrozil stín nevole nacistických mocipánů. Známost skončila. Cestou do školy spolužák sledoval, jak na nové továrně den ode dne roste komín. Na komín krematoria v Oswietimi vidět nebylo.
Když na onu dobu po letech vzpomínám, zdá se mi, jako by si lidé – alespoň mnozí – na postupné zvyšování dávek teroru a dobytčího bezpráví zvykali. Jako si člověk zvyká vysoko v horách na nedostatek kyslíku. Jako přivyká na stupňované dávky kofeinu, alkoholu, či jiného jedu. Postižené rodiny sousedé politovali, něčím jim tajně přispěli.
Našlo se i dost ochotných, kteří s požehnáním okupační moci „arizovali“ zabavené židovské obchody a podniky. Co je na tom špatného? Když to nevezmeme my, kdoví, kdo by to dostal. Takhle to zůstane mezi „svými“. Až se Khonovi vrátí, budou mít všechno v pořádku. Nelze tvrdit, že se tahle logika všem příčila. Nevzpomínám si, že by lidé obchod některého z arizátorů bojkotovali.
Jak se válečné události převalily do druhé poloviny a lesk nacistických vítězství bledl, většina lidí si oddechla a uvěřila v záchranu. Sledovali, odkud přijde, kdo nám ji přinese. Jedna, či druhá strana? Věčně se budou lišit názory, kolik bylo těch, kteří riskovali a aktivně se boje za osvobození účastnili. Už po několik století naši zemi a její lid sužovaly války za válkami, jimiž nás vláčely národu cizí a nepřátelské panovnické trůny. Dobrodružná tažení valící se středem Evropy smýkala celými generacemi jako kamením v horské peřeji. Lze se divit, že se mnozí lidé připodobnili oblázkům, které se v prudké vodě obrátí a udrží?
Po osvobození ve všeobecném národním vzestupu a nadšení dostaly i Vodňany další šanci. Okresní instituce, přenesené sem za okupace, setrvaly. Město se stávalo skutečným centrem významné spádové oblasti. Nové tradice a zdravý patriotismus zapouštěly kořeny. Sousední Prachaticko, jehož součást Vodňany kdysi tvořily se teď jako pohraniční oblast vzpamatovávalo z válečných následků těžce a pomalu. Zdálo se, že nic pozice Vodňan neohrožuje. Při územní reorganizací v roce 1960 však o ně přece přišly.
A v následujících letech je potkalo něco podobného ještě jednou. Zase: naděje, vyhlídky, sliby a - zklamání. Když se plánovala výstavba atomového komplexu Temelína, uvažovalo se, že Vodňany budou představovat průvodní sídlištní, sociální, kulturní a administrativní centrum. Znamenalo by to bývalo, že tu vyroste, co ve skutečnosti v následujících letech získal Týn nad Vltavou.
Rozhodují o osudu našeho města vždycky jen méně příznivé objektivní důvody? Zkušenost nevylučuje, že se různé „důvody“ dokáží nalézt pro takové, ale i pro onaké řešení. Někdy asi chybí našim konšelům ostřejší lokty a občas také – ani tohle platidlo neztrácí kurz – vlivnější známosti.
Stojí však za zamyšlení, jak pohlížet na důsledky nepřízně osudu, který odstrčil někdy přední královské město mimo dobový proud. Je to všechno jen k zlému? Stále je problém najít tu lepší zaměstnání. Šikovní a ambiciózní lidé utíkají. Oč jsou ale na tom dnes v nových podmínkách donedávna ještě průmyslová města lépe? Ať už dobové novoty hodnotíme jakkoli, pravidla hry sotva změníme. A nejeví se – zvlášť za těchto podmínek – i klid a idyla vod a lesů na Vodňansku jako přednost, kterou má v této udýchané době málo míst? Není ji možno při troše čipernosti a nápadů moudře využít ku prospěchu města a jeho obyvatel?
Klid a pohoda nemusí být dobré jen k maloměstské siestě: sednout si do kavárničky na verandu Koruny a sledovat, zda hodné sudičky nebo dobrý vítr přinesou už konečně do Vodňan podnikavého, energického hrdinu naší doby, průbojného Mesiáše.
P.S.
J. Končabová a R. Vydláková z vodňanského gymnázia sdělují: Srážky, které v listopadu (04) spadly na Vodňany byly slabě kyselé nebo v normě. Hlavním důvodem je, že v okruhu deseti kilometrů není žádný zdroj znečištění. (Vodňanské noviny 18.1.05, s.7)
2005 7. 1.
Konec
© 2005 Milan Matouš, Praha
Slovník
HSTD = Hlavní správa tiskového dozoru (Cenzura) Titul: Roky krajinou vod a lesů
Autor: Milan Matouš © 2005 Milan Matouš, Praha
Nakladatel: Autobus
Žánr: Literatura faktu
Téma: Roky-krajinou-vod Anotace Povídky z Jižních Čech z minulého století... Tyto vzpomínky patří panu Milanu Matoušovi. Napsal je původně pouze pro své potomky, ale je to zajímavé čtení i pro jiné. Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Roky krajinou vod a lesů četli
2 (1=normal)
Q-22020418=1848
Q-2409010214=0214
Včera 13 návštěvníků, Roky krajinou vod a lesů četli 0
"Roky krajinou vod a lesů" (komentáře)
Téma=Roky-krajinou-vod
Errata:
19.07.2021 08:46
Domů
Statistiky