Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svědkové

Stáli na břehu Žabáku a nemohli se z toho vzpamatovat.

Návštěva u rusalek – přímo v jejich světě!

A ke všemu se s nimi domluvili. To se nikomu nepodařilo! Kdo jim to uvěří?

Franta se hned prakticky staral o zbytek vodítka, upálený bránou do cizího světa. Našel navíjecí buben, ale šňůra byla vtažená dovnitř a bez rozebrání se k ní nikdo nedostane. Což nevadilo, stačilo podívat se na kus, který zůstal u Argova obojku. Přepálení tam bylo hladké a materiál se trochu spekl – na znamení, že tam opravdu šlo o nějaký žár.

„Slíbil jsi mi piškot!“ připomněl se jim Argo.

Teď, v našem starém, dobrém, známém světě to zapůsobilo jako rána palicí do hlavy. Franta mechanicky vytáhl z kapsy piškot a dal jej psovi, který spokojeně začal chroupat.

„Ten pes – vážně mluví!“ vyjekla Jitka.

„A to není všechno!“ pokračoval Franta. „Když se teď spolu naučíme mluvit pomocí rusalčí řeči, můžeme se dorozumívat i kolem celého světa.“

„Jak to víš?“ zarazila se Lída.

„Řekly mi to! A já jim to věřím. Před chvílí mě oslovily, když už byla brána do jejich světa zavřená – a přece jsme spolu mluvili!“

„To by ale bylo vážně super!“ řekla jen Jitka.

Cesta domů jim ubíhala mnohem veseleji než cesta tam. Lídu napadlo rozdělit se už teď o krajíce určené na oběd a protože to Franta okamžitě přijal, vytáhla z batůžku tři balíčky a rozdělila je.

„Príma – můžeme se bavit i s plnou pusou!“ zjistila rychle Jitka.

Franta obě za pochodu zasvěcoval do dálkového režimu myšlenkového spojení, onoho kovového, který účinkuje na libovolnou vzdálenost. Brzy ale zjistili, že je dálková telepatie přísně omezená na dvojici volajícího a volaného. Třetí, i kdyby stál hned vedle těch dvou, v takovém případě nic nevnímá. I tak to bylo báječné, lepší než mobily, které beztak všichni neměli. Frantovi a Lídě to mohlo nahradit mobil. Bylo to zdarma a nemuseli by doma rodičům vysvětlovat, nač vypotřebovali kredit, za druhé je při volání nemohl vůbec nikdo poslouchat a konečně za třetí, nikdo neměl ani tušení, že by si volali.

Ani kdo by stál přímo vedle nich, nic neuslyší.

Jitka byla nadšená, že se s nimi bude moci bavit tajně a ke všemu na dálku, ale trochu ji mrzelo, že to její bráška Pavel ovládat nebude a bude i se zbytkem jejich původní party úplně mimo. Obrovskou výhodu viděla ale v tom, že se teď do party bezproblémově zařadí i Franta a Lída. Ty naplaveniny vyřešily letitý problém rusalek, na němž si celé generace starousedlíků – obrazně řečeno – vylámaly zuby.

A stačilo tak málo – nezpanikařit při rusalčím tanci, nedat se na útěk a nechat rusalky v klidu to dokončit. Pak by se s rusalkami domluvil kdekdo – naposledy Rosťa, který navíc bezhlavý útěk odnesl několikadenním motáním hlavy – a ke všemu zbytečně.

Kdoví, jak to bylo s hejkaly! Před nimi také všichni prchali – ale jak to rusalky říkaly? Nebezpečných světů dravců je ve skutečnosti jen málo... Kdoví, co znamenal ten oheň...?

Cesta přes pole jim uběhla rychle a v pohodě došli k bližším Lapkům. Na dvoře stála kola – kluci se tedy již vrátili z nákupu. A už je také čekali.

„Jak jste dopadli?“ zpozoroval je jako první Pavel a hned je přivítal otázkou.

„Líp než si můžete pomyslet!“ oznámila jim vesele Jitka. „Nechali jsme se všichni tři dobrovolně rusalkami utancovat.“

„Kecáš!“ vmetl jí do tváře Pavel. „To byste se teď všichni motali!“

„Utancovaly nás rusalky a nemotáme se! To koukáš, co?“ jásala Jitka.

„Je to trochu neuvěřitelný, nemyslíš?“ vrtěl hlavou Jiří.

„Neuvěřitelný, ale je to pravda!“ přidal se k Jitce i Franta.

„Takže jste je přece jen viděli?“ usmál se trochu shovívavě i Rosťa.

„Kdyby jen viděli!“ pokračovala Jitka. „Franta se s nimi dokonce domluvil! Jejich řečí! Čumíte, co?“

„On že umí jejich...“ zůstal Rosťa stát jako vyjevený, stejně jako jeho kamarádi.

„Naučily nás jejich řeč!“ trvala na svém Jitka.

„Tak nám tou řečí něco řekněte!“ vyzval ji okamžitě Rosťa.

„Až na to, že nám pak nebudeš rozumět!“ odpálila ho Jitka. „Rusalčí řeči rozumí jen ten, kdo ji také ovládá. Pro všechny ostatní jsme úplně zticha!“

„To teda kecáš, ale na to ti nenaletíme!“ osočil ji Rosťa.

„Fanatika nepřesvědčíš!“ řekla Jitka, ale rusalčí řečí, aby jí rozuměli jen ti, kdo prošli rusalčím utancováním.

„Kdo je u tebe fanatik?“ vybuchl Rosťa.

„Jakej fanatik?“ obrátil se na něho udiveně Pavel.

„Co plácáš?“ přidal se k Pavlovi i Jirka a také se na kamaráda podíval značně udiveně.

Františkovi to došlo jako prvnímu.

„On neplácá,“ zastal se Rosti. „To jen vy dva jste neslyšeli, co Jitka řekla. Protože to řekla rusalčí řečí a té rozumí jen ten, koho rusalky upravily. Z toho je jasné, že Rosťovy problémy měly přece jen správný výsledek. Jenže když tenkrát od rusalek utekl, neměl to už s kým ověřit.“

Pak si pomyslel, ale tak, aby to vnímali všichni až na Pavla s Jirkou:

„Takže Rosťo – vítej mezi námi rusalkomluvci!“

„Co to říkáš?“ obrátil se na něho značně udiveně Rosťa.

„Že umíš rusalčí řeč, ani o tom nevíš!“ ujistil ho Franta. „To, jak ses tenkrát po setkání s rusalkami motal, bylo nepříjemné, jenže tě přitom naučily mluvit myšlenkami! Tenkrát sis to jenom neměl s kým ověřit.“

„To znamená, že máme v každé rodině naší party alespoň jednoho, kdo se dokáže domluvit na dálku i bez mobilu!“ došlo i Jitce. „No to je paráda!“

„Přesně tak!“ potvrdil jí nadšeně Franta. „Domluvíme se i bez morseovky a můžeme zapomenout na mobily i na walkie-talkie.“

„Paráda!“ vzdychla si opět Jitka.

Samozřejmě museli nejprve Rosťovi vysvětlit, o čem je řeč, ale když se ukázalo, že i on se umí myšlenkami spojit s ostatními na dálku, rozjasnila se mu tvář ještě víc. Pavel s Jirkou naopak protáhli obličeje, když jim došlo, že oni dva to jako jediní ovládat nebudou.

„Kdybyste, vy srabi, šli s námi!“ vyčetla jim Jitka. „Mohli byste se s námi takhle bavit i vy! Já vás na to lákala víc než dost!“

To už ale spadalo do kategorie po bitvě každý generálem – a nebylo vůbec jisté, že by při incidentu s Argem vběhli k rusalkám všichni. Spíš se dalo čekat, že by rodáci zůstali ve jménu opatrnosti tiše ležet za mezí a kdoví, jestli by se za naplaveninami vrhla i Jitka. Dalo se ale tvrdit, že ji rusalky odměnily za její péči o nováčky, ať už to bylo, jak to bylo.

Chvíli pak všichni diskutovali o tom, co se v rusalčím světě vlastně přihodilo.

Nejvíc dojmů měl pochopitelně Franta, jako jediný přece s rusalkami hovořil. A také se na ně nejdéle díval zblízka a pěkně z očí do očí! A jak jinak, rozebrali i jejich odpor ke zdejšímu světu dravců. Ještě že Frantu napadlo vytáhnout zdomácnění psů a jejich výcvik, aby se přestali živit lovem!

„Ještě že se nás nezeptaly, co máme k svačině my!“ řekl Franta. „Až bychom přiznali, že máme chleba s sebou se salámem, považovaly by nás za dravce taky.“

„My přece...“ začala Jitka, ale včas jí došlo, že salám obsahuje především maso. A to se dá získat jedině z nějakého zvířete, ať už to je drůbež, hovězí, vepřové anebo i koňské.

„No dobře, ale čím se vlastně rusalky živí?“ zajímalo Jitku.

„Nejspíš jsou to vegetariáni,“ pokrčil rameny Franta.

„Myslíš, že je tam většina světů vegetariánů?“ pochybovala Jitka.

„Možné to je,“ připustil Franta. „Když si to tak v hlavě probereš, salám je maso a jistě nebude ze zvířat, která pošla přirozenou smrtí stářím.“

„Fuj! To bych ani nejedla!“ otřásla se Jitka.

„Vidíš! Přesně tak se mohou vegetariáni štítit masa. A nejen masa, ale i těch, kdo se masem živí. I pro ně jsme přece dravci.“

„Takže rusalky jsou militantní vegetariáni?“ nadhodil Rosťa.

„Moc militantní nebudou,“ zastal se jich Franta. „Když je jim zabíjení odporné, těžko by to prosazovaly násilím.“

„Ale ty víš, jak to myslím!“ zarazil ho Rosťa. „Militantní ještě neznamená, že kvůli tomu budou zabíjet. Jen tak, jak jsi to říkal. Vyloučí nás ze svého společenství, zmizí a už je neuvidíme. Naši vegetariáni by tím dostali další pádné argumenty, ale to by bylo všechno.“

„Jo, ale kvůli tomu se nestaneme vegetariány,“ přidal se Pavel. „Takže se na nás vykašlou a všechno bude postaru.“

„Nehledě na to, že nálepka světa dravců Zemi zůstane, i kdyby se všichni lidé změnili na vegetariány, protože mezi zvířaty budou šelmy i potom,“ doplnil Franta.

„Snad by po nás nechtěly vyvraždit všechna masožravá zvířata?“ otřásl se Pavel.

„A co kdybychom se jich zeptali, jak je to vlastně u nich?“ napadlo Jitku.

„Zkusit to můžeme,“ přikývl Franta. „Ale opatrně! Budeme se tu pohybovat po hodně tenkém ledě! Jakmile rusalky zjistí, že jsou i lidi všežravci – konec a šmytec!“

„Myslíš, že by se pak přestaly bavit i s tebou?“ podívala se na něho nerozhodně Jitka.

„Říkám jen, že jsme na hodně tenkém ledě!“ opakoval Franta. „Trochu se jim líbilo, že umíme přimět šelmy, přesněji psy, aby pořád nelovili jiná zvířata. Naštěstí nepřišla řeč na kočky, u kterých se o to ani nesnažíme a necháváme je lovit myši bez omezení.“

„Pro kočky je to přece přirozené!“ namítla rychle Lída.

„To říkáme my, ale rusalky na to mají jiný pohled. Kočky zabíjejí a pojídají jiné tvory. jsou to pro ně dravci a basta! Jenže s nimi považují za dravý a nebezpečný celý náš svět.“

„Kočky jsou šelmy!“ trvala na svém Lída. „Nemají na býložravou stravu uzpůsobené trávení a když nebudou mít maso, nebo aspoň masné granule, onemocní. Co s tím chceš dělat? Kočky zkrátka nepředěláš!“

„To víme my a ani se nad tím nepozastavujeme, leda když nějaké větší kočky, jako třeba tygři, začnou lovit lidi. Ale pro rusalky je to prostě nepřijatelné.“

„Tygry nepředěláš na vegetariány ani v zoologické zahradě, natož ve volné přírodě!“ řekl Rosťa. „A kdo by pak v přírodě plnil úlohu zdravotní policie? Šelmy přece odstraňují nemocné a slabé jedince!“

„Zřejmě to nějak jde i bez masožravců,“ pokrčil rameny Franta. „A rusalky to považují za normální a náš svět se jim jeví jako extrémní.“

„Četla jsem, že Eskymáci musí pojídat lůj, jinak onemocní. Jako kočky bez masa,“ vzpomínala dál Lída.

„Přesvědčuj zapřísáhlé vegetariány!“ pokrčil rameny Franta.

„Zejména rusalky!“ přidal se Pavel.

„Dobře, co s tím tedy uděláme?“ postavila klíčovou otázku Jitka. „Měli bychom se včas domluvit. Když jim budeme lhát, musíme lhát aspoň všichni stejně.“

„Já jim lhát nebudu,“ řekl Franta. „Nebudu samozřejmě při první příležitosti vytahovat, čím se my lidi živíme, ale kdyby se na to přímo zeptaly, lhát jim nebudu. Prostě nechci!“

„Ale už jsi jim přece lhal, že se snažíme předělat psy na vegetariány!“ řekla Jitka.

„To není pravda!“ bránil se. „Jen jsem je potěšil, že psům nedovolujeme volný lov!“

„Ale o salámu v naší svačině jsi mlčel!“ popíchla ho sestra.

„Mlčel? Tak se to nedá tvrdit. Vždyť se nás na to neptaly. Nezajímalo je to! Takže jsem jim nelhal, ani jim nic nezamlčoval. Nelhal jsem jim doteď, nebudu ani příště.“

„No jo, ale když jim beze všeho vyklopíš, jak to doopravdy je, přestanou s námi mluvit,“ připomněla mu nerozhodně Jitka.

„Ať přestanou,“ mávl rukou. „To by bylo jejich rozhodnutí. Ale já jim lhát nechci. Nebudou tak pitomé, aby nás nakonec neprokoukly. Jen to nebudu vytahovat sám, dokud se nás na to přímo nezeptají. A když budeme mít štěstí, můžeme se ještě hodně dozvědět.“

„Než přijdou na to, jak to vlastně je a nevyhodí nás,“ vzdychla si Lída.

„No tak nás vyhodí,“ pokrčil rameny Franta. „Nechci se moc chlubit, ale zdálo se mi, že se s námi chtěly rozejít hned, jak se dozvěděly, že je Argo šelma. To jsem před nimi netajil, protože jsem netušil, že jim to vadí. Ale když jsem jim tvrdil, že jsme si šelmy psovité ochočili natolik, že dnes zvířata neloví, když si to nepřejeme, získaly najednou chuť pokračovat s námi. Když jim dáme naději, že by nám mohly pomoci ještě víc, můžeme je zaujmout ještě nadlouho. A když ne? Bude to zkrátka osud. Ale otevřeně jim lhát, to po mně nechtějte!“

Když všichni viděli, že s ním asi nepohnou, nakonec na to přistoupili. Dohodli se ale, že dalším jednáním s rusalkami pověří Frantu, když to hned napoprvé zvládl tak dobře.

„Proč jsem to vyjednal i pro vás, když mě v tom necháte?“ obrátil se vyčítavě na Lídu a Jitku.

„Zaskočíme tě, kdyby se něco semlelo,“ ujistila ho Jitka.

„Beztak s nimi jednáš nejlíp z nás všech!“ dodala Lída.

Všem bylo jasné, že po tom, co se přihodilo u rybníčku Žabáku, těžko ten den prožijí ještě něco zajímavějšího. Parta Lapků a Culků se rozhodla přibrat mezi sebe i Frantu a Lídu a hned jim ukázat, co spolu dosud prováděli. Nutno přiznat, že rusalky mezi tím znamenaly nepatrný díl. Bylo to tajuplné a tím i dost atraktivní, nicméně nepříliš významné zpestření. Vidět rusalky byl sice zajímavý zážitek, ale omezoval se na opatrné pozorování z bezpečné vzdálenosti se stálou pohotovostí k útěku do bezpečí. Rusalky se do pronásledování nepouštěly a Rosťova zkušenost s chitsalvou, dříve nazývanou utancováním, byla ojedinělá. Hovořilo se ještě o čtyřech takových případech, ale jeho účastníci již dávno dětskému věku odrostli a pan Mrázek už dokonce ve vysokém věku zemřel.

Zajímavé bylo snad jen to, jak se pověst o utancování rusalkami v Čechách rozšířila. Přitom nebyla nejnovější, naopak, pocházela z mnohem dávnějších dob. Zmiňovali se o ní již čeští národní buditelé! Erben se o tom nezmiňoval, ale připomínal to Karel Čapek ve svých Doktorských pohádkách, kde bodrý český doktor napravoval jedné rusalce zlomenou nožičku a přitom jí vyčítal, že občas utancují nějakého toho mládence. Ale ani Čapek o tom neměl správnou představu – slovo utancování v jeho pojetí znamenalo cosi nechutně podobného popravě.

A ono to bylo úplně jinak!

Všichni, kdo o rusalkách kdy psali, je navíc líčili jako krásné dívky. Ne že by rusalky byly ošklivky, i cosi lidského v nich bylo, ale do krásných dívek měly hodně daleko.

Franta navrhl navštívit všechny, kdo s tímto jevem přišli do styku, aby vyzkoušeli, zda mají také schopnosti získané touto proměnou a po krátkém dohadování na to ostatní členové party přistoupili. Jitka s Pavlem šli proto oznámit rodičům, že půjdou do vsi, za bratry Culky to odběhl domů oznámit Jirka a když získali svolení rodičů, vyrazili.

A protože novým členům party chyběl vlastní dopravní prostředek, vyrazili všichni pěšky. Rosťa se sice nabízel vzít Lídu na rám kola a Pavel nabízel vzít stejným způsobem sestru, aby mohla půjčit kolo Frantovi, jenže Lída to při pohledu na strmou pěšinu vedoucí dolů do vsi odmítla.

„Chcete mě zabít?“ vyhrkla. A nereagovala na jakékoliv další návrhy, které se jí týkaly. Čišela z ní nedůvěra ke zdejšímu podhorskému terénu v porovnání se svým jezdeckým uměním. Na kole sice jezdila, ale jen v parku, kde to rozhodně nebylo tak strmé jako zdejší cesty.

„Ostatně, kdo by vedl Arga?“ dodala nakonec.

Vyšli tedy pěšky, podle Rosťova návrhu šli k nejmladšímu ze známých lidí, kteří se kdysi stali obětí rusalčího utancování. Měl to být Vladislav Bareš, jenže nebylo jisté, zda ho zastihnou doma. Vladislav škole již dávno odrostl a dnes jezdil s nákladním autem pro místní zemědělský podnik. Vypravili se ale k němu přece, protože bydlel nejblíž. Vlastně, když na to přišla řeč, všichni kdo měli mít něco společného s rusalkami, bydleli nedaleko od Žabáku, nikdo nebydlel na opačném konci vesnice. Návštěvu pamětníků to usnadňovalo, ale také bylo znát, že ti vzdálení se tam dostali příliš zřídka než aby se s tímto jevem setkali.

Žabák nebyl koupaliště. Už podle jména to byl rybníček tak pro žáby a lidé ze vsi, až na ty, kdo pracovali na okolních polích, neměli nejmenší důvod sem chodit. Původní Frantův a Lídin dojem, že byli ve věci rusalek jediní neznalí ve vesnici, značně kulhal za skutečností.

Vláďu kupodivu doma zastihli, ale protože se právě vrátil z práce, neměl na ně náladu.

„Hele, vocode?“ utrhl se na ně, sotva jim otevřel domovní dveře.

Stál před nimi v domácím oblečení, tedy v trenýrkách, tílku a v domácích papučích, nejspíš se chystal uvelebit se u televize. Udiveně si prohlížel skupinku dětí se psem, shromážděnou přede dveřmi.

„Dobrý den! Prý ses setkal s rusalkami!“ oslovil ho Rosťa po rusalčím způsobu, takže nikdo ze skupiny ani neotevřel ústa.

„No tak – vocode?“ opakoval nerudně Vladislav.

„Ty nám nerozumíš?“ promluvil konečně nahlas Rosťa.

„Dyť nic neříkáte!“ osopil se na něho Vladislav.

„Tak se zeptám normálně, setkal ses někdy s rusalkami?“ opakoval Rosťa, ale všem bylo jasné, že dalšího do klubu znalců rusalek zřejmě nezískají.

„Jo, dokonce jsem s nimi tancoval!“ odvětil jim mrzutě. „Tady ve vsi to o mně každej ví! Ale to už je dávno! To jsem byl stejnej cucák jako vy teď.“

„Jak jsi s nimi tancoval?“ vyžadoval upřesnění Rosťa. „Hodně nás to zajímá!“

Chvíli se na ně díval podezíravě, pak se sebevědomě usmál.

„No, chvíli jsem s nimi křepčil po louce, ale pak jsem jim poděkoval za taneček, aby mě nechaly být. Tancovat s rusalkami je strašně nebezpečný,“ vysvětloval jim, aniž by tušil, že tentokrát mluví se znalci.

„Ach jo!“ vzdychl si nahlas Franta. „To jste si vymyslel až teď, nebo už dřív?“

„Hele, volové, co je vám do toho?“ vybuchl Vladislav. „Když nevěříte, nevěřte! Já bych vám to taky nevěřil!“

A přibouchl před nimi dveře. Tím jejich návštěva skončila.

„Pan Vladislav si to zřejmě vymyslel,“ hádala Jitka.

„Nejspíš,“ souhlasil Rosťa. „Jen se dělal zajímavější, ale nic o tom neví.“

„Půjdeme dál?“ dodal věcně Franta.

„Blbý je, že se nám zúžil výběr,“ povzdychla si Jitka.

„Doufám, že budeme mít víc štěstí,“ pokoušel se o Rosťu optimismus.

Moc přesvědčivě to ale neznělo.

Dalším na řadě měl být pan Michal Klimš. Bydlel nejblíž od pana Vladislava, ale byl také ze všech nejstarší a Rosťa si od něho moc nesliboval.

Našli ho sedět před chaloupkou na zahradní lavičce, kde se vyhříval na slunci. Před sebou měl talířek se dvěma buchtami a dva pořádné kafáče s kávou, zřejmě tu neseděl sám, ale ve chvíli, kdy přicházeli, tu nikdo jiný nebyl.

„Dobrý den!“ pozdravili ho zdejší rodáci.

Franta s Lídou jako správní Pražáci mlčeli, ještě si nezvykli, že se lidé na vsi zdraví, i když se neznají.

„Dobrý den, děcka!“ odpověděl na pozdrav pan Michal. „I vy dvě naplaveniny!“

„Sakra, jak to na nás mohl poznat?“ pomyslel si Franta rusalčím způsobem, aby mu rozuměli jen ostatní, i když bez Pavla a Jirky..

„Inu, ve městě se lidi obvykle nezdraví,“ usmál se na ně pan Michal. „Nepozdravit na vesnici je ale nezdvořáctví. Často to znamená, že jde o Pražáky. Že je to tak?“

„Máte pravdu, ale vy nám rozumíte?“ opáčil Franta, aniž by otevřel ústa.

„Proč bych vám nerozuměl?“ usmál se pan Michal.

„Takže jste taky tancoval s rusalkami?“ uhodil na něho přímo Rosťa. Vyslovil to nahlas, aby rozuměli úplně všichni.

„No, úplně se to tak nedá říct,“ zvážněl pan Michal. „Pravda je, že na mě ty potvůrky kdysi něco zkoušely. Co to bylo, nevím, protože jsem vzal nohy na ramena a utekl jsem jim. Pak mě pár dní strašně bolela hlava a bylo mi šoufl, ale slýchal jsem, že jsem dopadl ještě dost dobře, s jinými to prý dopadlo hůř.“

„Ale víte aspoň, že vás přitom naučily rusalčí řeči?“ udeřil na něho Rosťa rovnou, bez dalších oklik.

„Jak – rusalčí řeči?“ dělal pan Michal nechápavého.

„Všimněte si! Mluvím s vámi jako břichomluvec a neotevřu pusu! Rozumí mi jen ti, kdo také tancovali s rusalkami, chápete?“

„No jo, máš asi pravdu!“ odpověděl zaraženě pan Michal.

Přitom Frantovi došlo, že ani pan Michal neotevřel ústa. Pohledem zkontroloval Pavla, ale jak už očekával, Pavel i Jirka se tvářili příliš nechápavě, což bylo jasné znamení, že jim část jejich rozhovoru uniká.

„Počkat! Chcete mi tím naznačit, že jste s nimi měli taky něco společného?“ napadlo i pana Michala.

„Uhodl jste!“ odvětil vítězně Rosťa – také tak neslyšně pro oba nechápající.

„Děcka, děcka!“ vrtěl hlavou pan Michal. „Kdo vás navedl chodit k Žabáku! Tam se dějí divné věci, až nebezpečné! Kdoví, co se vám tam mohlo stát!“

„My jsme se tam nechali dobrovolně utancovat rusalkama!“ oznámila mu Jitka hrdě. „Proto teď umíme rusalčí řeč!“

„No, my tomu říkáme čtení myšlenek!“ opravil ji pan Michal. „Není to špatné. Máňo! Máme návštěvu, přijď sem honem!“

Ani teď neotevřel ústa, až Frantu zamrazilo. Jestli sem nějaká Marie přijde, znamenalo by to, že to umí také a byla by to další členka rusalčího klubu...

Jako na potvrzení jeho myšlenek vyšla z domku stejně stará šedovlasá paní.

„Dobrý den!“ pozdravili ji sborově všichni, tentokrát i s naplaveninami, neboť Franta ani Lída nechtěli zůstat pozadu.

„Dobrý den!“ odpověděla jim paní udiveně. „Co že jste přišli zrovna k nám?“

„Vy taky umíte číst myšlenky?“ zeptal se jí Franta.

„Taky, jako Michálek,“ odvětila bez váhání. „Ale počkat! Snad to neumíte i vy?“

„Už asi jo,“ odvětila Jitka. „Umíme to od rusalek.“

„Courali jste se kolem Žabáku?“ zamračila se trochu paní.

„Vždyť vy také!“ vpálila jí Jitka. „Neříkejte, že ne! Bez rusalek byste to neuměli!“

„Ale že se to o vás neví?“ zajímal se Rosťa.

„Když... já jsem se tenkrát za to strašně styděla!“ odvětila paní Marie a začervenala se jako malá holčička. Aniž by si to uvědomila, také přešla na rusalčí řeč.

„Ale pak se nám to hrozně hodilo,“ usmál se i pan Michal.

„Takže to umíte oba!“ vydechla nadšeně Jitka.

„Oba,“ souhlasil i pan Michal.

„Hele, nemohli byste chvilku mluvit normálně?“ ozval se v té chvíli Jiří.

„Copak?“ podíval se po něm pan Michal, ale okamžitě přešel do normální řeči. „Vy to asi neumíte všichni, co?“

„Všichni ne,“ přiznal Franta. „Ale líbí se nám to.“

„Však je to také úžasný dar!“ řekl pan Michal. „My jsme to s Mančou měli už od školních let! Dokonce jsme se proto i vzali. Nejprve jsme to ve škole využívali po svém. Já jsem Manče napovídal v počtech, ona mně v dějepisu. Nikdy to žádný učitel nepoznal! Pak jsme si občas tajně povídali před ostatními a měli jsme legraci z toho, že to nikdo nezpozoroval. Až jsme spolu skončili u oltáře...“

„Ale bylo to krásné a stálo to za to!“ přidala se paní Marie.

„A umíte se domlouvat i na dálku?“ sondoval Franta.

„Jistě!“ přikývl pan Michal. „Marie ve třídě seděla vždycky vzadu, kdežto já jako známý uličník vpředu, aby na mě učitel viděl. Přesto jsem Manče rozuměl přes celou třídu, zatímco ostatní o našem domlouvání i o napovídání neměli ani potuchy! Možná to mělo i špatné následky, já dodnes v dějepise plavu a pro Máňu je zase španělskou vesnicí matematika.“

„Tak jsem to nemyslel,“ namítl netrpělivě Franta. „Myslel jsem, umíte se domluvit, když jste třeba každý na opačném konci vesnice?“

„Tak daleko to nejde,“ opáčil pan Michal. „Zkoušeli jsme to, ale tak na sto kroků to jde, pak to najednou zeslábne a zmizí.“

„A chcete naučit dálkový přenos myšlenek?“ nabídl jim Franta.

Oba starší manželé se zarazili.

„To jde?“ zeptal se nahlas pan Michal.

„Jde,“ přikývl Franta. „Rusalky nás to naučily. Dá se tak hovořit najednou jen s jedním člověkem na světě, zato může být třeba na opačném konci světa. A nikdo jiný to neslyší.“

„A naučíš nás to?“ vyhrkli oba manželé současně.

„Proč ne?“ usmál se na ně Franta.

Pak je chvilku trénoval v zachytávání lavititje – dovednosti, jak se naladit na jednu konkrétní osobu, přičemž si samozřejmě všichni, kdo tuto schopnost ovládali, zapamatovali spojovací tóny lavititje všech ostatních kromě Arga, který klidně ležel Lídě u nohou.

„Vidíte, už jsme spolu tak dlouho, a tohle jsme nevěděli!“ posteskl si pan Michal.

„Přitom by to bylo tak potřebné!“ posteskla si paní. „Zvlášť když byl Míša na vojně! Dva roky jsme si jen psali, za celou tu dobu jsme se neviděli! Já byla doma, on na Slovensku a mezi námi taková dálka!“

„My bychom na to také nepřišli,“ řekl Franta sebekriticky. „Rusalky nás to naučily, abychom se s nimi mohli domlouvat.“

„Vy jste s nimi dokonce... hovořili?“

„Vlastně jen já,“ přispíšil si Franta. „Ale umíme to teď všichni.“

„A naučily vás...“ začal pan Michal, ale najednou se zarazil a tázavě vzhlédl na svou choť.

„Jen jim to řekni!“ pobídla ho. „Když nás naučily tomu svému...“

„Umíte chodit po vodě?“ zeptal se pan Michal opatrně dětí.

„Ne, vy ano?“ vydechli překvapením Rosťa s Frantou.

„Mně to jednou zachránilo život!“ řekl pan Michal. „I jinak to bylo zajímavé, jen před lidmi jsme to raději nikdy úmyslně nepředváděli...“

„To máte také od rusalek?“ zeptal se opatrně Franta, jenže hned si vzpomněl, že to u rybníčku Žabáku sám viděl, rusalky tam přece také chodily po vodě!

„Nejspíš od nich,“ přikývl pan Michal.

„Je možné, že nám to také půjde, ale neumíme to,“ přiznal. „Jak to děláte?“

„Je to poměrně jednoduché, ale přišli jsme na to náhodou,“ řekl pan Michal.

„Neměl bys jim to raději ukázat?“ napadlo paní Marii.

„To ať si zkusí sami, nás to také nikdo neučil!“ namítl pan Michal. „Ještě by nás někdo viděl a co by si o nás lidi pomysleli? Když to budou zkoušet mladí, spíš jim to projde.“

„Dobře, vysvětli jim to,“ ustoupila.

„Je to vlastně docela jednoduché,“ obrátil se pan Michal opět k dětem. „Na břehu se rozběhnete, jako když chcete skočit do vody co nejdál, jenže pak musíte nohama běžet a běžet – a kdyby se vám to podařilo, budete se od té vody odrážet jako kámen žabka. Umíte je snad házet na vodu, ne? Prostě běžet, běžet, až na druhé straně vyběhnete na břeh. Kdyby se vám to ale povedlo, můžete zkusit i víc, třeba běžet do kruhu. Dokud usilovně běžíte, budete pořád nad vodou. Jen když se zastavíte, propadnete se pod hladinu jako normální lidi.“

„To si zkusíme co nejdřív!“ umiňoval si Franta za všechny.

„Vyzkoušejte si to někde, kde by vám nechtěné vykoupání nevadilo,“ poradil jim ještě pan Michal. „Ne jako Maruška, jednou si zkracovala ve statku cestu přes močůvku a když byla uprostřed, někdo na ni zavolal a ona se zastavila...“

„Buď radši zticha!“ okřikla ho choť, celá rudá v obličeji. „Všechno vykecáš!“

Jenže to už si to všichni představili...

„Vždyť jí tam bylo jenom po kolena,“ zlehčoval to rychle Michal. „Představ si, jak bys dopadla, kdyby jí tam bylo po krk!“

„To chození po vodě si vyzkoušíme,“ slíbil jim Franta. „My teď na vsi sháníme všechny, kdo se někdy přiblížili k rusalkám. Zdá se, že čtení myšlenek s tím souvisí. O tom chození po vodě jsme nevěděli, ale rusalky to uměly, to jsme viděli.“

„O rusalky se zajímali tady na vsi snad všichni,“ nadhodil pan Michal. „Jednu dobu se to mezi mladými nosilo...“

„Ale ani zdaleka ne všem se to podařilo!“ nesouhlasil Rosťa. „Nezkoušeli jste to čtení myšlenek na ostatních? Umí to všichni, koho rusalky utancovaly, jak se říká. Kdo přitom utíkal, toho pak bolela hlava a motal se, ale kdo neutíkal, toho ani hlava nebolela.“

„Abych pravdu řekl, zkoušeli jsme to na všech z vesnice,“ přiznal pan Michal. „Nikdo to tenkrát neuměl. Jenže je to už dávno a od té doby... Až vy... ale je možný, že mezitím...“

„Proto to taky prověřujeme,“ ujistil všechny Rosťa.

„Stavte se u Vládíčka Barešů, o tom se něco takového říkalo!“ vzpomněla si paní Marie.

„Tam jsme už byli,“ mávla rukou Jitka. „Jenže ten o tom nemá ani páru, jen si před námi vymýšlel.“

„Třeba si nevymýšlel,“ pochybovala paní Marie. „Kdoví?“

„Vymýšlel!“ trvala na svém Jitka. „My o tom teď víme příliš mnoho, než aby se před námi mohl jen tak někdo vytahovat. Pan Vladislav o tom asi kdysi slyšel, ale u rusalek nebyl. Rozhodně s nimi nemohl křepčit po louce, jak se nám zkoušel nabulíkovat.“

„Jste si tím nějak jistí?“ usmál se pan Michal.

„Naprosto,“ přikývl vážně Franta. „Na beton. Ale je to vážnější, než možná tušíte. Když jste je viděli, nevšimli jste si přitom brány do jiného světa? Vypadala jako kruh modrého ohně a bylo skrz ni vidět do světa plného oranžových rostlin.“

„Něco takového tam opravdu bylo...“ vzpomínal pan Michal vážně. „Vy tomu tedy říkáte brána do jiného světa?“

„Je, protože jsme tam byli,“ řekl Franta. „Je to jiný svět než náš. A s rusalkami jsme se tam docela rozumně bavili.“

„Nám se ale moc rozumné nezdály,“ namítal pan Michal.

„To jste ještě neuměli jejich řeč,“ vysvětloval jim to Franta. „Proto jste je neslyšeli, tak jako nikdo neslyšel vás, když jste se mezi sebou bavili myšlenkami. Jenže vás nenapadlo se k nim vrátit, když už jste to potom uměli.“

„To... máš pravdu,“ připustil váhavě pan Michal. „Ale kdo zažil ty bolesti hlavy a komu se také tak motala hlava, ten už po další takové zkušenosti opravdu netoužil.“

„Taky mě bolela hlava a taky bych se už Žabáku vyhýbal,“ přiznal Rosťa. „Ale když se tady Frantovi podařilo s nimi domluvit, je to něco úplně jiného! Chápete?“

„A jste si jistí, že to byl jiný svět?“ nešlo z hlavy paní Marii.

„Byli jsme tam my tři a náš pes,“ ukázal Franta očima na Lídu a Jitku. „Argo nám tam utekl a když jsme ho chtěli chytit, vběhli jsme tam za ním. Díky tomu jsme se tam zdrželi a mohli jsme si s rusalkami popovídat. Jejich svět je přinejmenším stejně rozsáhlý jako náš a těch světů je prý víc.“

„Vážně jste si s nimi povídali? A bylo to aspoň zajímavé?“

„Bylo,“ ujistil je František. „Zdá se, že se jim náš svět nelíbil. Říkaly, že je to svět dravců, ale dalo se s nimi rozumně mluvit.“

„Jestli se jim zdálo, že je náš svět plný dravců, mohly mít pravdu,“ zachmuřil se pan Michal. „Nikdy tu nebylo tolik lichvářů a lidské nenávisti, jako v poslední době.“

Franta se zarazil. Chtěl namítnout, že to rusalky myslely s těmi dravci doslova, ale v té chvíli ho napadlo, že pan Michal má možná také pravdu. Což nevyštvali lichváři z Prahy i jejich rodiče i s nimi? Nebyli to svým způsobem také – dravci?

A jestli se rusalkám nelíbilo, že se tu živočichové navzájem požírají, tím spíš se jim nebude líbit, co dělají lidé. Vraždy, zabíjení, války. A nejen pro maso zvířat, lidé se zabíjejí i mezi sebou, aniž by se potom nakrmili masem obětí. A nejvíce vraždí ti sytí, které k tomu hlad rozhodně nevede.

Až se to rusalky dozvědí...

S manželi Klimšovými se rozloučili velice srdečně a slíbili jim, že za nimi přijdou, až zase něco zjistí. Pak zamířili za dalšími svědky rusalek, pokud si také jen nevymýšleli, jako pan Bareš. Ten se po vsi zřejmě vychloubal kudy chodil, ale skutečnost byla mnohem jednodušší. Pokud je vůbec viděl, pak jen z bezpečné dálky, ale netancoval s nimi a kdo ví, jestli se k nim vůbec přiblížil! Vždyť ani nevěděl, jak to doopravdy bylo!

Rosťa navrhl udělat pokus, jak je to s tím chozením po vodě. Nemuseli se přece kvůli tomu vracet až na Žabák! Ve vsi přece není jen jeden malý rybníček! Cestou k Vondrákům půjdou kolem Prokopčáku, kolem tam roste plno křoví, nikdo je tam neuvidí!

Nikdo nebyl proti, naopak. Ale přece jen, kdo se odváží vstoupit na vodní hladinu? Co když je Klimšovi jen tak houpali?

Když ale došli k Prokopčáku, Franta se odhodlal obětovat se v zájmu vědy. V nejhorším bude nějakou dobu mokřejší než ostatní. U kluka se na to nikdo koukat nebude a než dojdou domů, určitě uschne. Vždyť bylo pořád ještě teplo!

Ale přece jen v něm byla malá dušička, když se podle slov pana Klimše rozbíhal na hrázi proti vodě. Teď se musí odrazit... a běžet, běžet... Anebo se ozve jen jedno jediné žblunknutí? To se přece dalo čekat mnohem spíš! Bylo by to přece normální!

Odrazil se nad vodu a začal kmitat nohama.

Pocítil dotyk hladiny, ale jako kdyby byla pevnější než ta známá kapalina, na jakou byl dosud zvyklý. Pan Klimš nelhal, odrazil se od ní jako žabka. Jednou, podruhé... posedmé. Měl pocit ohromného rozjaření, když viděl, jak se blíží k druhému břehu. Jen z velké dálky se k němu neslo jásání ostatních, ale to už přišel protější břeh, naposledy se od vody odrazil skoro metr do výšky, přesně na drnem zarostlý břeh, těsně ke křoví.

Klimšovi jim tedy nelhali!

Otočil se a nahlas volal na ostatní, aby to také zkusili.

Samozřejmě s výjimkou kluků Pavla a Jirky, kteří budou muset rybníček oběhnout po hrázi, ale s tím se nedalo nic dělat.

Rosťa se rozběhl jako druhý. Rozběh, skok... a obrovské žblunknutí a voda vylétla do výšky, jak zahučel pod hladinu.

Vynořil se sice hned, prskal vodu a šklebil se nepřívětivě, ale vylezl na hráz, kde mu Pavel s Jirkou ochotně pomohli z vody. Boty i kalhoty měl černé od bahna, na dně rybníčku byl zřejmě pěkný humus.

„Sakra, jak to?“ rozčiloval se.

„Mně to přece šlo!“ krčil rameny Franta na druhém břehu.

„Poběž sem!“ volal na něho Rosťa naštvaně. „Poběž sem, ať si tě můžu podat! Jak to, že ses nezkoupal?“

„Ve mně nejspíš chyba nebude!“ opáčil Franta a rozvažoval, jak se dostat zpátky. Udělal krok zpět, ale dál to nešlo, křoví za ním ho nepustilo. Ale co, napadlo ho, když budou mokří dva, nevadí, ať Rosťa vidí, že kamarád kamaráda v nouzi neopustí!

Odrazil se bez rozběhu přímo nad vodu, ale okamžitě začal mrskat nohama. Pocítil, jak se pravou nohou probořil do podivně pomalu povolující vody, ale levou nohou se od hladiny odrazil, pravou taky z vody vytáhl... a pak už běžel jako předtím, opět se stejným nadšením a po chvilce vyběhl na břeh vedle Rosti jakoby nic. Suchý jako předtím, až na pravou botu. Ale i ta byla mokrá jen zvenčí. Ani mu voda nestačila vhrknout do boty!

„Týýý...“ vrtěl hlavou Rosťa. „Jak to?“

„Když jsem běžel zpátky, napadlo mě, proč!“ odvětil trochu zadýchaně Franta.

„Proč? Sem s tím!“ chtěl ihned vědět Rosťa.

„Protože jen nás tři, mně, Jitku a Lídu, rusalky utancovaly až do konce,“ řekl. „Jen nás tři. Na tobě to přece nedokončily!“

„Ale rusalčí řeči rozumím i mluvím!“ namítal.

„Jo, to asi stihly. Ale nedotáhly to do konce. Takže nebudeš běhat po vodě,“ připravil kamaráda na první nevýhodu.

„Budeš se jen s námi bavit na dálku i bez mobilu, ale i to je přece výhoda, ne?“ mírnila rychle Rosťovo zklamání Jitka.

„Myslíš, že holky běhat budou?“ ubezpečoval se Rosťa.

„Řekl bych, že ano,“ pokýval hlavou Franta. „Holky, která to zkusíte?“

„Musíme?“ opáčila Lída opatrně. „A co když se nám tam zrovna nechce?“

„Nutit vás nebudeme, ale z vědeckého hlediska byste to aspoň jedna mohly zkusit,“ řekl s jistotou Rosťa.

„A co když se ukáže, že nám to nejde?“ namítala Lída.

„Tak nás bude zkoupaná přesně polovina,“ pokrčil rameny Rosťa. „Ačkoliv u Franty, jak vidím, to trochu odnesla jen jedna bota. Ale bylo by opravdu lepší vědět na čem jsme!“

Obě dívky na sebe pohlédly, ale do nebezpečného pokusu se jim nechtělo, ačkoliv jim hrozilo nanejvýš totéž co Rosťovi.

„Která zachrání čest pozemských slečen?“ popichoval je Franta, jako když je v rusalčím světě přemlouval, aby se taky nechaly utancovat.

„Ale co... dyť jde jen o trochu vody!“ mávla rukou Jitka a pomalu odcouvala kus od břehu, aby se mohla víc rozeběhnout.

„Ale taky o trochu bahna!“ dodal tiše Rosťa, aby to slyšeli jen ti nejblíž a ne ona. Jenže to už se Jitka rozeběhla a po odrazu vylétla nad vodu jako prve Franta. A už běžela jako předtím František, jen za ní zůstávala na hladině řádka rozšiřujících se kruhů jako po kamíncích, odrážejících se od hladiny.

„Výborně, Jitko!“ povzbuzoval ji bratr Pavel.

„Umí!“ přidal se k němu Jirka, ačkoliv on i Pavel jí mohli v této chvíli jen závidět. Tohle oni přece nikdy nepoznají...

Jitka se v běhu náhle trochu naklonila na stranu a nabrala zatáčku. Byla od protějšího břehu ještě daleko, ale zřejmě raději riskovala, že v zatáčce na vodě uklouzne, než aby vyběhla jako Franta na opačný břeh, kde keře nenechávaly dost místa na rozběh. Opisovala raději kruh podél břehů, až se dostala do protisměru. Pak za nadšeného povzbuzování party ladně vyběhla na hráz hned vedle ostatních.

Takže to fungovalo nejen Frantovi, ale i Jitce a nejspíš i Lídě, ačkoliv to jako jediná naostro nevyzkoušela. Ostatním nezbylo než přijmout Frantovu domněnku o nevhod přerušené přeměně chitsalvě díky Rosťově útěku. Klimšovi sice také utíkali, ale zřejmě je to napadlo později než Rosťu a schopnost běhat po vodě ještě získali. Je otázka, zda útěkem i tak o něco nepřišli, co by pak měli jen Franta a děvčata, ale teď už neměl nikdo ani nejmenší tušení, jak na tom opravdu jsou. Rosťa mohl být rád, že ovládá aspoň rusalčí řeč, Klimšovi získali i běhání po vodě, které ovšem v jejich věku už příliš často nevyužijí.

Bohužel se na to hodilo jen jedno staré české úsloví.

Pozdě Bycha honit...

Pana Vondráka zastihli doma, ale hned zjistili, že je to jen další marný pokus. Aspoň že si tak nevymýšlel jako pan Bareš a z rozhovoru s ním usoudili, že rusalky opravdu viděl, ale myšlenkovou řeč neovládal. Zřejmě si ho tenkrát nevšimly.

Probrali to s ním důkladně, do všech podrobností, na jaké si vzpomněl, ale nakonec se s ním rozloučili. Srdečně, protože se je nepokoušel houpat, nicméně zklamaně.

Pan Vondrák je ale upozornil na další vesničany, kteří by podle něho mohli něco vědět. Samozřejmě by je poslal za panem Barešem, ale toho už ze seznamu vyškrtli. Dalšími svědky rusalek měli být bratři Pospíchalové. Ve vsi byl už jen jeden, druhý se odstěhoval kamsi do města a byl tak mimo jejich současný dosah. Za panem Janem se ale vypravili.

Ani tady ale nebyli úspěšní, i když to nebyl čistý neúspěch. Pan Jan Pospíchal totiž odjel za bratrem a od jeho paní, která o rusalkách nic nevěděla, se dozvěděli, že se vrátí až za tři dny. Nabídla sice dětem ochotně cukroví, ale návštěvu budou muset opakovat.

Zbývali jim už jen dva. Místní kovář, pan Hynek Nechytal, byl ale právě ve městě a jeho syn Hynek jim sdělil, že se táta vrátí až večer, a jako poslední to byla prodavačka v místním obchodě paní Anna Havránková.

Po dosavadních zkušenostech se rozhodli nechodit dál kolem horké kaše. Frantu prostě vyšlou do obchodu pro tatranku a když nebude paní Havránková na rusalčí řeč reagovat, prostě zase odejde. Bude to nenápadné, rychlé a nebude přitom hrozit žádný konflikt.

Františka trochu zaskočila cena obyčejné tatranky. V malém vesnickém krámku byla nejen mnohem vyšší, než byl zvyklý z Prahy, ale skoro dvojnásobek opravdu nečekal. Pro jednou se to snese, pomyslel si a zamířil k pokladně, kde se rusalčí řečí paní prodavačky zeptal, jestli není cenovka nějak popletená.

Paní pokladní ale neodpověděla, mlčky namarkovala cenu a vrátila Františkovi nazpátek.

Takže další bžunda, pomyslel si Franta a když ani teď paní prodavačka nereagovala, vyšel před krám, kde ho už napjatě očekával zbytek party.

„Poslyšte, jdeme na to špatně,“ řekl, když jim oznámil, že ani tady neměli úspěch.

„Máš lepší nápad?“ zeptal se ho pohotově Rosťa.

„Jo,“ přikývl Franta. „Jak to říkali Klimšovi? Když to na nikoho nesměruješ, dá se to vnímat asi do sta kroků. Takže stačí zařvat rusalčí řečí jako na lesy a kdo se v tom okruhu nachází, odpoví nám. A je to!“

„Dobrý nápad!“ přikývl Rosťa. „Jenže kovárna je dál a pan Nechytal je až ve městě, tam už vůbec nemáš šanci.“

„Nevadí,“ odvětil Franta. „Třeba bude blíž někdo, o kom to ani netušíme.“

Nadechl se jako před hodně hlasitým křikem, ačkoliv to bylo u rusalčí řeči zbytečné, a naplno si pomyslel:

„Slyší mě tady někdo?“

A pak, až Frantovi, Jitce, Lídě a Rosťovi přejel mráz po zádech, se ozvala slabá odpověď rusalčí řečí, jenže plná nenávisti.

„Táhněte pryč – vy přízraky!“

Errata:

03.09.2021 18:10