Vítej, návštěvníku!

Brusel

 Chce-li Pánbůh stvořiti necitu,

 učiní ho šlechticem.

 Chce-li stvořiti darebáka,

 učiní ho advokátem.

 Chce-li stvořiti notného vola,

 obdaruje ho ouřadem.

 (Z moudrostí našich babiček)

Zemědělské družstvo Culek a spol. získalo velice lukrativní zakázku na dodávky levných potravin do Německa a Dánska, když přišla pořádná ledová sprcha.

Komise Evropské unie vydala pro všechny členské státy Evropské unie přísný zákaz pěstování geneticky neschválených potravin a zákaz jejich dovozu z ostatních zemí světa.

První zprávy o přelomovém rozhodnutí přinesla televize. Jenže Culkovi, Lapkovi ani rodina Franty a Lídy už dlouho zprávy nesledovali, takže je propásli. Až druhý den ráno jim to přišli sdělit sousedé.

To už to bylo i v novinách a Parlament České republiky tento bod zahrnul do nejbližší schůze v podobě vládního návrhu zákona. Televize s novinami se přímo předháněly v souhlasných komentářích, zástupci potravinářských podniků si v rozhovorech pochvalovali, jak se jim uleví od nekalé konkurence, ale většina lidí s obavami čekala podstatné zdražování potravin.

Když tuto Jobovu zvěst pan Culek vzkázal prostřednictvím Rosti Frantovi, zdálo se, že je naše parlamentní mašinerie již rozjetá a zákon bez prodlení schválí.

„Darebáci!“ vzdychl si Franta.

„Odstavili nás!“ konstatoval Rosťa. „A můžeme to zabalit.“

Franta se chvíli díval nepřítomně z okna, až se Lída začala obávat, že se mu něco stalo.

„Dobře, chtějí válku, mají ji mít!“ řekl, když se probral ze strnulosti. „Lído, pojď se mnou, přivoláme ostatní a něco proti tomu uděláme!“

„Co chceš dělat?“ dívala se na něho Lída s podezřením, že toho bylo na něho moc.

„Společnou protiakci! Někdo si tady koleduje o přesdržku a dostane ji. Vezmi si tašku, stihneme to cestou do školy. Dnes autobusem nepojedete.“

Víc ale neřekl, jen vytáhl Lídu z domu. Ostatní členové party též vycházeli z domovů se školními taškami na zádech.

„Co bude?“ ptali se všichni Franty.

„Něco, co dělám hrozně nerad, ale bude to nutné,“ odvětil Franta. „Poleťte za mnou!“

Následovali ho tedy. Jen si všimli, že si přitom musí stejně jako on urychlit čas. Před tím je přece sám varoval!

„Vyšinutí o pár vteřin snesete!“ uklidňoval je, když mu to Rosťa připomněl. „A bude hůř!“

Zastavili se ve vzduchu kilometr od skal severním směrem. Franta chvíli zkoumal směr a sílu větru, pak celou partu přesunul dvě stě metrů na jih.

„Tak vážení!“ oslovil partu. „Něco si vyzkoušíme! Jestli se to povede, a já věřím že ano, bude to parádní překvapení pro celé Čechy. A odpoledne nebo večer si můžeme dát repete!“

„Co máme zkoušet?“ zeptala se Jitka.

„Nic moc,“ řekl Franta. „Vidíte tu skalní bránu před námi? Naším úkolem bude proletět skrz ni co nejrychleji. To znamená naplno se urychlit. Jako první poletí Rosťa, deset metrů za ním Jitka s Lídou a nakonec já s Pavlem a Jirkou. Dvojice i trojice se musí držet za ruce kvůli udržení formace. Bude to snadné, ale jde o přesnost. Proto letím jako poslední – abych mohl ještě něco zkorigovat.“

„Jaký to má ale smysl, Franto?“ zeptala se bratra Lída.

„To vám řeknu někdy jindy!“ odbyl ji. „Rosťo – začínáme. Všichni se musíme urychlit současně, jinak neudržíme formaci.“

„Je to tak důležité?“ zeptal se Rosťa, ale sklidil jen Frantův nepříjemný pohled a další protesty raději spolkl.

Šestice, rozdělená na tři skupinky – jeden, dvě a tři – se rozlétla do úzké skalní brány, aby jí prolétli s plným urychlením. Nebylo to nakonec tak těžké, urychlení jim umožňovalo letět jako na normálním výletu, ačkoliv Jitce a Lídě maličko vadil oblak větví utržených z nejbližších stromů průletem Rosti, trojice Franta, Pavel a Jirka měli cestu ještě složitější. Prolétli mezi skalními sloupy, prorazili mrakem létajícího jehličí a tři sta metrů za bránou se na druhé straně v klidu zastavili. Všichni viseli ve vzduchu a čekali, co bude dál.

„Přestaňte se urychlovat!“ nařídil jim Franta.

Poslechli ho, ale v téže chvíli je ohlušila rána a otřásla jimi vlna vzduchu, která se do nich na okamžik opřela.

„Co to bylo?“ vyjekla Lída.

„Rázová vlna!“ vysvětloval Franta. „Uvědomte si, letěli jsme nadzvukovou rychlostí, takhle zblízka to orvalo nejbližší větve!“

„A co to bylo doopravdy?“ zasmála se Jitka. „Protestní rána proti Parlamentu?“

„Efekt motýlích křídel,“ řekl Franta zamračeně. „Nedělám to rád, ale... brzy se dozvíte, jestli to má úspěch. Teď pokračujte do školy. Máte časovou rezervu, leťte jen na kraj města ke kapličce, ať neděláte rozruch. Já se na to ještě podívám na místě.“

„Co to má podle tebe udělat?“ zvážněla Jitka.

„Uvidíš!“ usmál se na ni Franta... a zmizel. Beze stopy. Prostě tu najednou nebyl. Partě nezbylo než poslechnout a odletět do školy, ale celé dopoledne byli všichni jako na trní. Rosťa a Pavel dokonce schytali za nepozornost napomenutí od učitele. Zatím se nic nedělo. Jen obloha se zatáhla a spustil se hustý déšť, ačkoliv podle předpovědi počasí měl být krásný den bez mráčků.

Ale už kolem poledne bylo znát, že to není jen tak.

Hydrometeorologický ústav vydal varování před nenadálým povodňovým nebezpečím, protože na území Čech spadlo během dne více vody než normálně za měsíc. Krajské úřady začaly svolávat povodňové komise. Bouře nad Prahou byla nejsilnější za posledních deset let a pak to přišlo. U Prahy se zdvihl neobyčejně řídký jev, jaký u nás málokdo pamatuje. Tisíce amatérských videozáběrů ale nezvratně potvrdilo, že jde o nezvykle silné tornádo, jaké v Čechách ještě nikdo neviděl.

Černý vířící sloup neuvěřitelně ničivou silou obkroužil Prahu. Vzduchem létaly trosky, větve, prkna i celé střechy. Tornádo přeťalo železniční trať, kde krátce předtím projížděla předměstská souprava. Cestující později vypověděli, že náraz vichru těžkými vagony na okamžik silně zalomcoval. Naštěstí se vířící sloup zbrzdil, vlak se před ním prosmýkl, ale pak ničivé tornádo olízlo trať a s tisíci elektrických jisker strhalo i několik sloupů trolejového vedení. Ve vlaku zhasla světla, jel dál potmě a jen duchapřítomnosti strojvedoucího mohli všichni děkovat, že se nikomu nic nestalo.

Na videozáznamu, pořízeném z nedaleké stanice čekajícím cestujícím, byla ve dvou okamžicích zřetelně vidět černá postava člověka, kroužícího ve výši nejméně padesáti metrů kolem sloupu tornáda. Televize za to pohotovému amatérskému kameramanovi později dobře zaplatila, jenže v té chvíli nebylo ani jemu, ani čekajícím cestujícím do smíchu a v panice prchali skrýt se do blízkého podchodu. Nikdo z lidí si té černé postavy nevšiml, ale při prohlížení videa po jednotlivých snímcích se postava objevila celkem pětkrát, ale pokaždé jen na jednom či dvou následujících snímcích. Tak prchavé obrázky člověk obvykle ani neregistruje, jen technika je dokázala zaznamenat.

Vlak ve stanici zastavil, ale už se nerozjel, troleje byly bez proudu. Tornádo zatím pokračovalo v ničivém postupu. Přerušilo dvě vedení vysokého napětí, uvrhlo do tmy půl Prahy a vodu ve Slapské přehradě tak rozbouřilo, až se třímetrové vlny přelévaly přes hráz. Až potom zesláblo a rozplynulo se.

Když nebezpečí pominulo, lidé opatrně vycházeli z úkrytů. Postupně, tak jak havarijní čety opravovaly elektrická vedení, se ve městě rozsvěcela světla. Železničáři obnovili provoz pomocí dieselových lokomotiv až po odstranění spadlých sloupů a trolejí.

Potmě ale zůstala budova Českého Parlamentu. Ve chvíli, kdy zhasla světla v půlce Prahy, naskočil nouzový dieselagregát, takže světla v budově jen krátce blikla, jenže když se elektřina zapnula, připojila se chybou relé v protifázi s nouzovým zdrojem. Vinou vzniklého konfliktu vyhořel dieselagregát i blízká bloková trafostanice, takže světla v Parlamentu blikla a zhasla natrvalo. Zůstalo svítit pár nouzových lampiček s vlastními bateriemi.

Zasedání Parlamentu muselo být proto přerušeno.

„Ta porucha bude asi delší!“ oznámil krátce poté technik předsedovi Parlamentu.

„Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se zachmuřeně předseda.

„Když to půjde rychle, tak tři dny,“ odvětil technik.

„Tři dny?“ vytáhl obočí předseda Parlamentu.

„To počítám jen výměnu trafa,“ vysvětloval technik. „Výměna nouzového agregátu bude ještě delší, ale ta už může probíhat za provozu. Ale našli jsme něco podezřelého.“

„Co to mělo být?“

„Někdo napsal na dveře trafostanice nápis.“

„Nějaký sprejer?“

„Nevím,“ pokrčil rameny technik. „Ty dveře nejsou vůbec veřejnosti přístupné. A ten nápis je podivný. Je na něm i dnešní datum.“

„Co tam je napsáno?“

„Zrušte dnešní zákon z Brusele!“

„Cože?“

„Tady jsem je nafotil!“ podal mu technik svůj fotoaparát.

„Co je to za blbost?“ vrtěl hlavou předseda.

„To není všechno!“ řekl technik a zobrazil další snímek. „Tohle bylo na dveřích před dieselagregátem. Stejné datum, stejná barva – takže asi stejný člověk.“

Nápis na dveřích byl ještě záhadnější.

„Brusel tornádu ustoupí – ale vy dřív!“

„To vypadá jako vyhrůžka!“ podíval se politik nerozhodně na technika. „Vy tomu rozumíte?“

„Ani trochu,“ zavrtěl hlavou technik. „Já rozumím jen elektřině. Ale je to ještě zajímavější. Spojovat dnešní poruchy s tornádem by bylo logické a nedivil bych se, kdyby toho někdo využil. Jenže ty nápisy byly za zamčenými dveřmi, na kterých byla vrstva prachu.“

„Co tím chcete říci?“ zarazil se politik.

„Že to tam bylo už dlouho. Pak by to, díky dnešnímu datu, bylo proroctví.“

„Vy věříte na proroctví?“ zeptal se ho předseda Parlamentu.

„Já? Ne. Ale vy budete mít tři dny na rozmýšlení, díky té poruše.“

„Ale co v tom má co dělat Brusel?“ nechápal předseda.

„Kdyby se stalo totéž v Bruselu – a kdyby i Brusel ustoupil tornádu...“ pokrčil rameny technik. „Já vím, je to hodně přitažené za vlasy!“

„Uvidíme!“ vzdychl si politik.

Odpoledne, když děti přijely autobusem ze školy, se nejprve zastavily u Franty.

„Hele, černokněžníku, co to mělo být to ráno?“ zeptala se Franty Jitka.

Řekla to žertovným tónem, ale bylo znát, že jí úplně do žertu nebylo. Tornádo v Praze se objevilo brzy po jejich společné akci proti Parlamentu. A navzdory předpovědi krásného počasí pršelo po celé zemi, dokonce i tady.

„Nikdy jste neslyšeli o motýlím efektu?“ odvětil klidně Franta. „Je to přece poměrně známá úvaha!“

„Slyšeli,“ kývla Jitka. „Něco jako že závan motýlích křídel může jinde na světě vyvolat hurikán. Není to tak trochu blbost?“

„Není,“ řekl vážně Franta. „Dnes jsme si to vyzkoušeli.“

„Myslíš to naše letecké cvičení ve skalách?“

„Ano,“ přikývl Franta. „Jistě jste si všimli, že tam rázová vlna rvala jehličí i celé větve. Ještě horší bylo, že byla sevřená mezi dvěma skalami, které s ní trochu zarezonovaly. To už nebylo tak nevinné jako mávnutí motýlích křídel. Kdyby na kolmici mezi spojnicemi těžišť těch skal stál do dvou kilometrů vpředu nebo vzadu dům, rozmetalo by ho to. Žádný div, že to rozbouřilo nad Čechami vzduch až nad stratosféru!“

„Poslyš, Fráňo, přece jsi mi včera říkal, že nesmíš škodit lidem!“ vyčetla mu Lída.

„Tak se podívejte na zprávy!“ řekl Franta. „Určitě se budou točit kolem tornáda, které jsme vyvolali. Ale všichni se budou upřímně divit, že se přitom nikomu nic vážného nestalo.“

„Jak to můžeš vědět?“ napadla ho Lída.

„Protože jsem uklidil s cesty každého, kdo by mohl přijít k úrazu!“ řekl Franta. „Jednu chvíli jsem dokonce tornádo trošku přibrzdil, když se hnalo na vlak, takže vlak projel beze škod.“

„Ty že jsi přibrzdil tornádo?“ podívala se na něho Jitka trochu zděšeně.

„Nejen to,“ odvětil Franta. „Řídil jsem je, aby se vyhnulo Praze a jen ji oblétlo.“

„To jde?“ zeptal se i Rosťa.

„Jde. Ale ne s tím, co jsme dostali od rusalek,“ přikývl. „To je trochu vyšší škola. Ale mám jednu prosbu. Potřebuji dnes večer udělat totéž ještě jinde.“

„Kde?“ zajímali se všichni.

„Dopravím vás tam,“ slíbil jim. „Koukněte se večer na zprávy, po nich vás zavolám.“

S tím se parta rozešla. Do večera bylo dost času a Franta pro dnešek zrušil výuku čarodějnictví, jak to sám ze žertu nazýval. Pak zmizel a nepřišel ani k večeři. A když ho při zprávách zkoušela Lída zavolat, aby se také podíval, nebyl v dosahu. Jako kdyby byl mimo Zemi, i když úplněk byl ještě v nedohlednu.

Mohlo to ale znamenat, že se pohyboval v urychlení. Lídě až přeletěl mráz po zádech. Kolik mu přitom zase uběhlo času?

Bála se to i jen odhadnout.

Večer po zprávách se ale Franta objevil v dětském pokoji a skoro spokojeně se obrátil na Lídu, učící se u stolku. To učení nemělo smysl, Lída byla roztěkaná, nemohla se na nic soustředit a když se Franta znenadání objevil přímo v pokojíku, vyskočila.

„Pomůžete mi?“ zeptal se jí.

„Motýlí křídla?“ opáčila opatrně a trochu nesouhlasně.

„Tak nějak!“ odvětil, jenže to už volal zbytek party.

„Poslyš, co kdybychom ti pomoc odmítli?“ napadlo Lídu.

„Zvládl bych to bez vás,“ pokrčil rameny. „Jen by mě to přišlo dráž.“

„Musel by sis na to něco nakoupit?“ vyzvídala.

„Zaplatil bych svým časem,“ vzdychl si. „Vaše pomoc mi ho ušetří. A vás to tak draho nepřijde.“

„Kde to udělá další pohromu?“ zeptala se věcně.

„Tentokrát to chci zaměřit přesněji,“ řekl. „Cílem je budova Rady Evropy v Bruseli.“

„Jako pomsta za ten zákon?“ ubezpečovala se.

„To nebude pomsta,“ řekl Franta. „To bude lobbing, neboli nátlaková akce. Jenže se nesnažím lobbovat penězi. Nejprve jsem je slušně požádal, aby ten zákaz zrušili, s logickými argumenty, na které by člověk se selským rozumem mohl reagovat jedině zrušením zákazu. Když to ignorovali, což se dalo čekat, protože jsou uplaceni tradičními výrobci, dostali varování, že je to bude stát nová okna a nějaké vnitřní vybavení. Jestli chceš namítat, že to bylo vydírání, máš pravdu. Ale nemá smysl přeplácet uplacené politiky většími penězi. Na tuhle hru nemám chuť. Dnes dostali další varování s připomínkou, že v Praze už tornádo zasáhlo a oni jsou na řadě zítra. Byl jsem se tam podívat, na jednání se o tom neobjevila ani zmínka. Tak řekni, máme sklapnout kufry, zrušit taesi a ustoupit lobbingu tradičních výrobců? To by znamenalo i návrat vysokých cen potravin a to i při obrovských dotacích do zemědělství v Německu a Francii. Do taesi jsme dotace nedostali a přece v potravinách vedeme. Ale tenhle mocenský zásah, to už je trochu moc!“

„Jenže způsobíme velké škody i lidem okolo, kteří s tím nemají nic společného!“

„Máš pravdu, ale jen trochu,“ připustil. „Tornádo u Prahy prošlo řídkým osídlením, většinou přes pole. Měl jsem v úmyslu zpřetrhat vedení vysokého napětí. To se mi podařilo, jenže to odneslo i pár špatně ukotvených střech, většinou na kůlnách, kde to není problém. Ostatní škody zaplatí pojišťovny, jsou tady od toho. V Bruseli to nasměrujeme přesněji. Vymlátíme okna Radě Evropy a já doufám, že to bruselským byrokratům postačí.“

„Ale v televizi ve zprávách mluvili o stovkách zraněných!“ zaútočila. „To není spravedlivé!“

„Jo, stovky zraněných,“ přikývl. „Zpočátku to odhadovali i na padesát mrtvých. Když ale odečteš boule a odřeniny, zbudou ti dvě zlomené nohy a tři ruce při útěku na poslední chvíli. Nevybočuje to z průměru úrazů při pěkném počasí ve stejném období. Pár lidí se dokonce rozhodlo pro kolosální pitomost, neutíkat před tornádem. Ty by to pocuchalo, ale stihl jsem je odstranit. Teď to jsou hrdinové, televize s nimi pořádá rozhovory, kde básní, jak je to na poslední chvíli záhadně odfouklo... Žádné záhadné odfouknutí, přemístění! Udělal jsem pro ně všechno, aby se jim nestalo nic vážného. A ty teď, že to nebylo spravedlivé. I když máš pravdu, nebylo! Ty zlomeniny měly být ve Strakovce, ne na předměstí.“

„Ale co to udělá v Bruselu?“

„Počítám něco podobného,“ řekl. „Možná s menšími škodami okolo a většími u nich.“

„Dobře... když se za to zaručíš...“

„Poslyš, Liduš,“ podíval se jí do očí. „Uvědom si, hrajeme si s živly! Co chceš zaručit? V Bruseli by z nás měli mít přímo živočišnou hrůzu a ne považovat to za dobrý vtip a ignorovat nás! Mohou děkovat rusalkám, že jim z celé budovy nezbude kůlnička na dříví! Je dobře, že se musíme ohlížet i na jejich vzácné životy, ale nebude mě mrzet, když tam bude těch zlomenin víc než v Praze! Uvědom si, rozkýveme stratosféru nad Evropou!“

„Někdy mám z tebe strach!“ řekla vážně.

„Já ze sebe taky,“ přikývl a trochu smutně se usmál.

„Nebylo by lepší prostě rozdat taesi lidem?“ navrhla. „Ať si to vypěstuje každý sám, třeba doma v lavóru! Tak by se to přece dostalo mezi lidi nejrychleji!“

„Klidně, ale až mi zaručíš, že se nenajde idiot, který to nasype do záchodu!“ zavrčel.

„Považuješ pana Culka za idiota?“ nadskočila.

„Jeho ne! On nemohl tušit, co to udělá! Ale zaručíš se, že se nenajde idiot, který to do záchodu hodí s plnou znalostí věci?“

„U Culků se přece tolik nestalo!“ připomněla mu.

„Nestalo,“ připustil. „Bylo tam jen pár metrů přímého potrubí mezi záchodovou mísou a žumpou a to byl konec, dál to nemohlo. Dalo se to vidlemi vydolovat ze žumpy a kyselinou vypláchnout z potrubí. A teď si představ, že totéž udělá nějaký idiot v Praze! Tady už by se nedalo mluvit o nevědomosti! Už vidím potrubí na půlce Prahy zarostlé salámy nebo svíčkovou, stovky tun kyseliny, která se tím marně snaží prokousat, kam se kyselina nedostane, tam by to museli za neustálého kropení kyselinou rozebírat... Nekladu zbytečně na srdce farmářům, že spóry nesmí opustit výrobní halu a kdyby se cokoliv dělo, musí mít neustále po ruce kyselinu na spláchnutí! V Mexiku to udělali, když je přepadlo komando mafiánů. Spóry jsem jim dodal jiné, ale dokud nebudou lidi všude vychovaní, aby to nikdo neudělal úmyslně, nesmí se to dostat mimo haly těch zodpovědných.“

Lída při tomto výkladu jen lapala po dechu.

„Ale co uděláš, když to někdo přece jen propašuje ven a provede? Nejsou všichni lidi tak dobří a ukáznění, aby ses na ně mohl spolehnout...“

„Mám něco lepšího než kyselinu,“ řekl. „Ale pak se široko daleko rozpadne všechno, co má něco společného s taesi. A mohl by tam být pár dní hlad. Ale to už patří do živelných pohrom, to bych opravdu nerad zažil.“

„Ale zvládl bys to, ne?“ podívala se na něho s důvěrou.

„Zvládl, ale nestraš tím,“ přikývl. „Věřím, že se to nestane.“

Netušil, že tentokrát pravdu nemá... 

Parta se mezitím sešla na půli cesty, protože Franta s Lídou vyletěli ostatním vstříc.

„Druhý pokus musíme lépe směrovat,“ řekl Franta, když se všichni na poli postavili na vlastní nohy. „Uděláme to jinak. Místo jednoho supersonického třesku na jednom místě se rozdělíme na dvě formace po třech a uděláme dva menší, aby se sečetly až na místě. První skupinu povede Rosťa, bude mít k ruce Jirku a Pavla. Druhá skupina budeme já a obě holky. Dopravím vás teď na místo. Tam se připravíme a na můj povel všichni vyrazíme. Bude to jako minule, průlet mezi dvěma skalami při maximálním zrychlení. Pak vás vrátím sem.“

„Nemohli bychom tam doletět sami?“ zeptal se Rosťa.

„Ne, je to příliš daleko,“ odvětil. „Řekl jsem to už Lídě, cílem je budova Rady Evropy v Bruseli, kde proti nám vydali ten likvidační zákaz taesi. Je sice pravda, že se proti němu začali bouřit i ve Francii, ale toho by si byrokraté z Evropské unie nevšímali.“

„Prosím tě, proč pořád říkáš »v Bruseli« a ne »v Bruselu«?“

„Brusel není žádná pevnost, abych ji skloňoval podle vzoru »hrad«,“ usmál se na sestru. „Proto skloňuji Brusel zásadně jako »prdel«. Lépe to odpovídá smradu, který odtud vane!“

Zasmáli by se tomu, ale bylo to na vtípky příliš vážné.

„A co chceš dělat, kdyby neustoupili?“ opáčil Rosťa. „Není hloupé použít hned poprvé to největší trumfové eso?“

„Máš pravdu,“ usmál se Franta. „Ale někdy je dobré použít trumfy už zkraje. Zejména když nám eso zůstane na ruce. Tohle ještě není eso, možná trumfový král. Ale jak víš, někdy se počítá i trumfová sedma na konec. V Evropě nám jde o hodně. Buď donutíme byrokraty ustoupit, nebo nás zničí.“

„Tak tedy – hrrr na ně!“ řekl bojovně Pavel.

„Dobře, pojď jako první,“ řekl Franta. „Až budete na místě všichni, popadněte se za ruce, vzleťte tak do sta metrů a až dá Rosťa povel, vyrazíte. My se budeme o totéž starat na druhé straně a účinky se spojí až na místě. Sto metrů za skalní bránou na mě počkáte, abych vás mohl přenést zpátky. A prosím, žádné opičky! Až vás vrátím, budu mít na starosti výsledek. U Prahy jsem lítal bezprostředně kolem tornáda, tolik prachu jste nezažili, nebylo to zrovna příjemné. Ještě netuším, co budu potřebovat v Bruseli, tak mi to neztěžujte!“

„Tak jdeme na to!“ zarazil ho Rosťa. „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“

„Uvidíme!“ řekl Franta.

V Bruselu se zatím schylovalo k bouři. Dokonce k dvojí. A obě byly předvídatelné.

Varování o možnosti úmyslného rozpoutání živelné pohromy se sice dostalo na stoly komisařů již ráno před kalamitou v Praze, ale nikdo je nebral vážně. Po tornádu v Praze to ale přestalo být úsměvné dětinské vyhrožování, jak to komisaři ještě ráno nazývali.

„Zrušte zákaz pěstování a dovozů geneticky neschválených potravin!“ vyzýval Brusel zatím neznámý vyzyvatel, podepsaný v mailu jen jako Černokněžník.

Podle internetové adresy přišel ten pamflet z Čech, tedy ze země, která až dosud poslušně přistoupila na všechno, co přišlo z Bruselu, včetně očividných nesmyslů.

Zmínka o pamfletu se tentokrát objevila i na odpoledním zasedání, bohužel jen v podobě pevného postoje všech komisařů, odhodlaných neustupovat žádnému vydírání.

Eurokomisař za Francii Marcel Girsac se ale v debatě přihlásil o slovo.

„Zajímalo by mě, kdo ten zákaz schválil!“ zeptal se. „Tohle jsme přece neprojednávali. Znamená to, že ten zákaz obešel Evropský Parlament?“

„Zákaz je plně v kompetenci komisařů a byl proto vydán právoplatně,“ podal mu vysvětlení německý komisař.

„Co jsou to geneticky neschválené potraviny?“ trval na svém Francouz. „Znamená to snad, že budeme muset na veškeré potraviny vydávat certifikáty, či co?“

„Vyhovujeme tím přání veřejnosti přestat podporovat geneticky modifikované druhy.“

„Jenže geneticky modifikované druhy nedávno komisaři naopak schválili k užívání!“ opáčil jedovatě Marcel Girsac.

„Ano, ale teprve po souhlasném odborném posudku,“ dodal německý komisař. „Ty geneticky modifikované druhy, předložené ke schválení, prošly standardním schvalovacím procesem, který vyloučil veškerá možná nebezpečí.“

„Veškerá nebezpečí – možná. Kromě nebezpečí tornád nad Prahou!“

„Za to ale nenese komisařství nejmenší vinu! To přece není v našich silách!“

„Vytvořit tornáda opravdu není v našich silách,“ souhlasil Marcel Girsac. „Ale může to být v silách toho, kdo nás vyzývá ke zrušení zákazu. A v našich silách je zrušit zákaz, takže je v našich silách de facto i zabránit vzniku tornád!“

„To je absurdní!“ namítl Němec. „Někdo tady zneužívá výjimečné povětrnostní situace k bezuzdnému vydírání. To si přece nemůžeme nechat líbit! Ten vyděrač by pak mohl mávat celou Evropskou unií!“

„Jde jen o jeden zákaz!“ opáčil Francouz. „Ke všemu o zákaz očividně pitomý!“

„Nejde o jeden zákaz!“ nesouhlasil Němec. „Jde o princip! Nemůžeme ustoupit nátlaku nějakých provokatérů! Když jednou ustoupíme, budeme ustupovat pořád! Vznikla by hrozná anarchie a nikdo by si nebyl jistý životem!“

„Nepřeháněj to, Kurte!“ napomenul ho dobrácky Francouz.

„A navíc je krajně nepravděpodobné, že by ten vyděrač opravdu vyvolal tornádo!“ řekl Němec. „Nechápete to? Ovládat přírodní živly není v lidských silách!“

Diskusi náhle přerušilo zhasnutí všech světel. Sál se ocitl v černé tmě, omezené jen strašidelnými bludičkami u nouzových východů.

„Co je? Co se stalo? Technici!“ ozývalo se ze tmy.

V té chvíli se světla se znatelným zaváháním rozsvítila.

„Co se děje?“ obrátil se předseda na technickou obsluhu.

„Už to zjišťujeme!“ ozvalo se.

„Můžeme pokračovat v jednání?“ obrátil se předseda na diskutující.

„Jistě,“ přikývl Francouz. „Náš sál je hluboko v budově, zde si můžeme být jistí, i kdyby se venku prohánělo deset tornád, i když jsou podle kolegy krajně nepravděpodobná. Jen bych řekl, že se kolega tragicky mýlí.“

„Navrhoval bych diskusi o tomto bodu ukončit,“ navrhoval Němec. „Ztratili jsme na ní už víc než dost času.“

V té chvíli vběhl do sálu chlap v kombinéze a prodral se rychle k mikrofonům.

„Zůstaňte všichni na místech!“ řekl vzrušeným hlasem. „Neopouštějte sál! Obklopují nás rozpoutané živly, venku řádí tornádo! Helikoptéru delegátů z Dánska to shodilo na vjezd garáží, explodovala a hoří, ale hasiči se sem neodváží přijet. Vzduchem létají až do výše pátého patra hořící auta a demolují kanceláře na obvodu budovy! Na mnoha místech začalo hořet, ale vítr zatím pokaždé oheň sfoukl. Tady uvnitř budovy jsme zatím v největším bezpečí!“

Jako na potvrzení jeho slov se světla zatřásla, pohasla, ale ještě se rozsvítila.

„Jedeme na nouzové dieselagregáty!“ vysvětloval technik. „Okolní budovy jsou od začátku potmě! Takovou katastrofu tady nikdo nikdy nezažil.“

„Aha!“ řekl skoro spokojeně Francouz. „Vyděrači tedy nadlidskými silami disponují a přírodní živly je poslouchají. Co ty na to, Kurte? Ještě si myslíš, že je to nemožné?“

„Musíme nechat prověřit všechny meteorology!“ vyhrkl Němec. „Jedině oni mohli tu katastrofu předpovědět a sprostě využít k vydírání!“

„Můžeme také připustit, že je to v lidských silách.“ řekl Francouz. „Pak by vina za tu pohromu ležela na nás.“

„To je nesmysl!“ trval na svém Němec. „My přece za nic nemůžeme!“

„Na počátku bylo slovo!“ řekl Francouz jako parodii na úvod Bible. „A to slovo bylo zákaz. A to slovo bylo od nás a to slovo byla jen další pitomost v řadě jiných!“

„Blázníte?“ ozvalo se ze sálu.

„Můžeme se rozhodnout pro jedno ze dvou možných řešení,“ řekl Francouz. „Můžeme neochvějně trvat na našem stanovisku a riskovat, že i druhá strana bude trvat na svém, pak ale budeme krutě biti. Samozřejmě jen v případě, že náš protivník skutečně ovládá zbraně Diovy, jenže druhé tornádo na podporu zrušení zákazu je neuvěřitelně pádný argument! Nebo zrušíme zákaz a ustoupíme. Riskujeme sice stupňování požadavků našeho protivníka, ale jeho jediným požadavkem až dosud bylo zrušení jednoho nesmyslného zákazu. Měli bychom odložit rozhodnutí po sečtení škod. Například já se obávám, že už neuvidím své auto, měl jsem je venku na parkovišti. Obávám se, že se to týká všech aut. Nejen mého, ale i vašich.“

„Já navrhuji zapojit do pátrání okamžitě policii na celém území Evropské unie!“ trval na svém Němec. „Kdyby někdo skutečně ovládal takové zbraně, byl by to protivník, který by nám mohl brzy diktovat!“

„To můžeme také,“ připustil Francouz. „Můžeme do pátrání zapojit satelity i policejní složky. Technická zařízení, schopná vyvolat tornádo, se těžko někde schovají. Kdybychom je vyřadili, bylo by to jednodušší. Ale do té doby navrhuji ustoupit a zrušit zákaz geneticky neschválených potravin. Beztak je to pitomost!“

„To bychom byli brzy pro smích každému!“ ozvalo se ze sálu.

„To budeme i tak!“ tvrdil Francouz. „Chcete pátrat po něčem, co je schopné vyvolat takovou přírodní pohromu? Co když to není obrovský objekt, kterého si kdekdo všimne, ale něco menšího, co se dá schovat... třeba do větší garáže! Kolik takových objektů najdete? Evropa je na takové pátrání příliš rozsáhlá!“

„Můžeme to pátrání zúžit!“ navrhoval Němec. „Vyjděme z toho, komu vadí zákaz geneticky neschválených potravin? Objevila se nám v Evropské unii spousta potravin zcela nejasného původu. Nejvíce jich kupodivu pochází z Francie! Další zdroje jsou v Česku, ale především tu byl pokus o dovoz z Číny, kvůli kterému ten zákaz vznikl. Vadí to tedy Francii, Česku a Číně. Tam bychom se měli zaměřit!“

„Na Čínu nemáme vliv, nic neobjevíme!“ řekl Francouz.

„V Číně bych to ani nehledal,“ zavrtěl hlavou Němec. „Čína je příliš daleko! Zaměřil bych se na Číňany v Evropě, jsou tu rozlezlí skoro všude. Nedal bych nic za to, že něco ukrývají.“

„To jsou jen spekulace!“ namítl Francouz. „Upřímně řečeno, i naši výrobci potravin si na konkurenci stěžují, ale ty podezřelé potraviny jsou skutečně kvalitnější než většina našich tradičních. Nebyl problém poslat do podezřelých výroben lidi, aby to obhlédli. Jenže nic nezjistili. Použitá technologie je podle nich primitivní, nejsložitějším strojem je balící linka. Kontroloři udělali stovky rozborů, zaměřených na nepovolené a škodlivé látky, pesticidy, fosfáty a další. A víte, že v těch potravinách nezjistili ani obvyklá Éčka?“

„Kvalitní nekvalitní, dodáváte je příliš levně!“ řekl Němec ne zrovna přátelsky.

„Pochopitelně jim nemohou konkurovat ty nekvalitní a drahé,“ popíchl ho Francouz. „Tím nemyslím vaše výrobce, i když nejspíš také, ale především naše. Naše zemědělství upadá. Francouzská prasata nikdo nechce. Vyvážíme je kam to jde, ale je to zoufalý pokus, ceny padají všude. To samé platí o kuřatech a o drůbeži obecně. Drůbežářské podniky u nás krachují, ale lidé dál nakupují o sto šest. Nejen potraviny, všechno. Potraviny jsou levnější, lidem zbude víc peněz na jiné zboží. Pravda, zemědělci krachují. Ale to už tu také bylo, když velkovýrobci zruinovali malovýrobce a ti si museli hledat jinou obživu. Velkovýrobci jich zaměstnali nepatrný zlomek a také se to dalo přežít. Teď přišla bída na velkovýrobce, na naše jako na vaše, ale týká se to méně lidí než předtím. No tak si najdou jinou práci! Na druhou stranu, i při nižších cenách stoupl obrat i vývoz, lidi se mají lépe a vy přijdete s tak pitomým zákazem! Ani se lidem nedivím, že remcají! A nedivil bych se ani kdyby ten, kdo ovládá vaše zbraně Diovy, vůbec nepatřil k našim potravinářům! Můžete se na ně zaměřit a pravý viník se vám bude po straně chechtat!“

„To pátrání ale nemůžeme zrušit!“ řekl Němec. „Můžeme je rozšířit, ale zrušit ne, to by byla hrubá chyba!“

„Příjemné pátrání!“ usmál se Francouz.

Největší tornádo v historii Belgie se zatím rozplynulo.

Z hromad vraků luxusních automobilů se kouřilo, okolí budov pokrývaly střepy skel. Hasiči dohašovali poslední ohniska. Trosky procházeli záchranáři a hledali případné zraněné osoby. Nemocnice ošetřily drobné oděrky i závažnější zlomeniny, ale nával zraněných, na který byly připravené, se kupodivu nekonal. Zdálo se, že tu katastrofu nikdo nezaplatil životem, ani raněných nebylo mnoho. Daly se čekat jen astronomické škody na majetku europoslanců i na budově.

Sklenáři se těšili na práci...

Errata:

03.09.2021 18:10