Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Posila

Asanace Orleánské kanalizace proběhla ještě rychleji než její zanesení chobotničkami v kořeněném nálevu. Franta to stihl v době, kdy Ester Defayová měřila na kroky zmenšující se délku zaplavovaného bezejmenného ostrova žraloků. Objevil se na přistávacím patníku před hlavní budovou společnosti Marcela Derritage, pak přeletěl k nejbližšímu městskému kanálu, odkud se valily drobné chobotničky a pak to náhle puflo a z kanalizace, ale i ze všech jejich přípojek se vyvalil fialový oblak. Kdekoli dopadl na ojedinělé chobotničky, tam se ozývalo další a další pufnutí a vylétaly další fialové obláčky.

Pufalo to i v bytech, kde to zanášelo fialovým prachem ony malé místnůstky, leckdy i s okolím. Explodovaly ale i ledničky, chladicí boxy a pulty potravinářských obchodů, pár obláčků vylétlo i z řeky Loiry. Zhruba po hodině fialový prášek zčervenal, a potravinářské obchody i ledničky v soukromých bytech zůstaly zaplněné hromadami páchnoucí hnědé hmoty, příliš se nelišící od běžného normálního obsahu kanalizace. Tak přece končí houby, když shnijí. I když to nebylo hnilobnými bakteriemi, které taesi i po této devastaci hubily. Během dvou až tří minut ale nezůstalo v Orléansu a do okolí až pěti kilometrů žádné poživatelné jídlo, až na produkty několika soukromých statků, produkujících drahé košer potraviny pro vybrané skupiny Vyvolených.

Přetrvaly ještě další půl hodiny, kdy se Franta dohadoval na ostrově v Indickém oceánu s Ester Defayovou a než si uvědomil, kdo vlastně za tím problémem stojí.

Ester Defayová? Ale kdež! tu opravdu špinavou práci jen za někoho jiného vykonala. Vždyť jí bylo jedno, že tím způsobí nedostatek potravin. Myslela si, že je to velice záslužná záchrana francouzského zemědělství? Ale kdež, pro ni byli spoluobčané chamraď! Zajímaly ji jen ceny speciálních potravin pro Vyvolené, které sami nevyráběli, jen je správnou náboženskou přejímkou měnili v čisté. Kdyby je vyráběli sami, vlastním úsilím, nezvedali by přece sami sobě ceny.

Chcete válku? Dobrá, máte ji mít! vrčel si pro sebe Franta.

Krátce poté obkroužilo Orléans v nevelké výšce UFO – neznámý létající předmět, několika očitými svědky popisovaný jako černá lidská postava, letící bez křídel obrovskou rychlostí nízko nad zemí. Po jeho průletu ale přímo před očima shnilo obilí na polích, zkazil se obsah sýpek, nádrží i ledniček, zelenou plísní se pokrylo maso čerstvě košer poražených zvířat a také mléko se změnilo ve špinavou hnědou břečku.

Až pak se Franta vrátil do kanceláře firmy Marcel Derritage. Zastihl tu zkroušený personál, protože Marcela odvezlo policejní komando a ještě se nevrátil.

„Chystáte se pokračovat?“ oslovil je, ačkoliv očividně nic nedělali, jen diskutovali.

„Pokračovat? Po tomhle?“ zavrtěl hlavou jeden z asistentů.

„Nic jiného vám nezbývá,“ povzbudil je. „Samozřejmě musíte počkat, až to dopuštění venku utichne, ale pak se jistě dáte do práce!“

„Copak se dá po tomhle ještě pokračovat?“

„Jistě. Až výtrusy změní barvu z fialové na červenou, znamená to, že jsou mrtvé. Pak můžete vypustit kyselinu z dvojité stěny trezoru,“ začal je komandovat. „Kyselinu zachyťte pro příště a můžete znovu naočkovat taesi. Biohmota ve vaničkách se zdá znehodnocená, ale to je mylný dojem, obsahuje živiny jako předtím. Jediné, nač musíte počkat, je až zahynou výtrusy likvidační plísně. A ty zajdou, jakmile deset minut nenajdou další živé taesi. Poznáte to změnou barvy, je to dost zřetelné znamení.“

„Ale než vyrostou taesi, potrvá to ještě dlouho.“

„Už sem jedou kamióny s pomocí od vašich sousedů,“ ujistil je. „Marcel to stihl zařídit po telefonu a sousední farma mu pomoc nemohla odmítnout. Pomůže vám překonat období výpadku produkce i těžké období, kdy budete muset platit lidem škody. A protože výtrusy už začaly měnit barvu, dejte se do práce. Musíte nahradit výpadek. A příště si dávejte pozor na nové ochotné asistentky. Až budete někoho nového přijímat, pohostěte ho taesi. Kdo je odmítne, zbytečně ho nenuťte, ale po pečlivém zvážení nabídky ho odmítněte.“

„Proč?“

„Nesmíte důvěřovat lidem, kteří odmítnou taesi. Nepřijdou, aby vám pomohli, ale aby vás zničili. Jako paní Ester. A připravte se, v brzké době vás ze všech stran zavalí žaloby o náhradu škod. Na to ale budou muset pustit z vazby i Marcela, jinak by nic nedostali. Potraviny musíte nahradit všem, kdo se o ně přihlásí, s finančními náhradami vám pomohou sousedi. Musíme tu aféru ustát, aby ti druzí viděli, že nás ani přírodní pohroma nerozhází.“

Pak odletěl.

Napadlo ho ale, že totéž nebo přibližně totéž může hrozit i ostatním farmám. Nejen ve Francii, v Evropě, ale v celém světě. Další hodiny času proto věnoval bleskovým návštěvám všech farem produkujícím taesi na celém světě.

Nebyl to špatný nápad. Díky Frantovu upozornění přišlo o práci sto šedesát pět asistentů, zaměstnaných u kultivace spór taesi, ale odmítajících jíst vlastní produkty.

Většina se jich nacházela v Evropě, žádní nebyli v Číně ani v Japonsku. Pár jich objevil v Indii a v muslimské oblasti na severu Afriky, zato v Jižní Americe a v Rusku byli v každé druhé farmě.

Nebyla to jediná změna. Viditelně se to projevilo u rušiček antikoncepce gupran. Na přebalech skleniček i na vloženém příbalovém letáčku s návodem k použití přibylo nepřehlédnutelné varování.

Franta si ale mohl oddychnout. Naštěstí sabotéři a sabotérky nebyli dostatečně propojení a nezaútočili všichni najednou. To by dopadlo hůř zejména v Evropě, kde by to zbylé farmy nestačily pokrýt a na několik dní by zřejmě mezi lidmi zavládl hlad.

Takový incident by mohl mít vzápětí za následek různá byrokratická opatření a těžko by se to napravovalo. Přinejmenším Evropu by to vrhlo o hodně nazpátek.

To snad Franta zažehnal...

Obhlídka farem po celém světě byla namáhavá a pokud se Franta vůbec vracel domů, pak jen na krátké okamžiky, většinou jen aby se v urychlení vyspal ve své posteli.

Pokud Lída byla v takových případech doma, starala se, aby ho nic nevyrušilo a sama kolem něho chodila po špičkách. Naštěstí se v těchto dnech parta nescházela. Culkovi kluci byli na dovolené u moře, Pavel byl doma sám, ale měl stále větší obavy o Jitku.

Franta stihl zkontrolovat všechny farmy mohl si konečně odpočinout normálně. Po dohodě s Lídou zalehl do postele a brzy usnul. Spánkový dluh se nedal dlouho snášet a tělo si o odpočinek řeklo důrazně. Odpočinek mu ale nebyl dopřán ani tentokrát.

Kolem půlnoci ho prudce vytrhl ze spánku vnitřní hlas.

„Franto, mohl bys mi přijít pomoci k bráně rusalek?“

Jitka se vrátila!

Tak jak byl, vyskočil z postele a vzápětí už stál na mezi nad rybníkem Žabákem, kde měl kotvu pro přemisťování. Až tam si uvědomil, že má na sobě jen pyžamo.

Což by ani nevadilo... jenže vysokou, štíhlou dívku, která tu stála s kabelou u nohy, neznal.

„Ježkovy voči!“ vyhrkl.

„Copak? Nepoznáváš mě ani ty?“ oslovila ho.

Teprve teď se jaksepatří zděsil. Byla to Jitka, ale málem ji nepoznal. K Opalychům odešla dvanáctiletá holčička, zatímco od nich se vrátila mnohem starší, vyšší a vyspělejší slečna, oblečená do černé kůže, asi jako když se vrátil on. Předtím se na ni díval s výškovou převahou o hlavu, teď byli stejně vysocí. Jenže u kluka se v tomto věku ani pět let tolik neprojeví, jako u dívek. Jitka byla nejen starší, ale i krásnější. Vlnité vlasy měla až po pás – Frantovi tenkrát Opalychové před odchodem upravovali zevnějšek, ale Jitka zřejmě zkrácení vlasů do původní délky odmítla, jen si je vzadu něčím sepnula.

„Opravdu jsem to já, nezírej tak na mě!“ usmála se na něho.

„Jíťo!“ vykoktal překvapeně.

„Požádala bych tě, abys mi pomohl s taškou, jenže ta se vznáší sama,“ řekla a viditelně se pásla na jeho rozpacích. „Takže tě poprosím, abys mi pomohl jinak. Potřebuji svědectví, aby mě naši přijali zpátky do rodiny.“

„Moment!“ omluvil se na okamžik a bleskem se vrátil do dětského pokoje, aby se co nejrychleji převlékl. V pyžamu mu teď před Jitkou bylo dvojnásob trapně. Rychle rozsvítil a ještě rychleji na sebe hodil černé Opalychovské oblečení. Lída spala ve svém pelíšku, Frantův přílet ani rozsvícené světlo ji nevzbudily.

Jenže v téže chvíli se zachvěl vzduch a v jasně osvětleném dětském pokoji se objevila Jitka v celé své černé kráse. Franta na ní mohl oči nechat.

„Teda – zírám!“ přiznal jen.

„To jsem si myslela,“ usmívala se Jitka. „Předpokládám, že mám pro tebe víc novinek než ty pro mě, ale zajímá mě, co říkali naši na můj útěk?“

„Co by říkali?“ chytil konečně dech. „Smířili se s tím, ale jsou na tebe zvědaví.“

„To se dá po tvých zkušenostech snadno pochopit, ne?“

„To jistě,“ přikývl. „Jenže upřímně řečeno, představoval jsem si, že tam vyrosteš, ale ne takhle...“

„A cos myslel?“ usmála se. „Že budu pořád malá holčička, jen o hlavu vyšší?“

„Vlastně mě to mělo napadnout,“ přiznal. „Holky se v tomhle věku mění víc než my.“

„Tak mě tu tedy máš!“ usmála se opět. „Hele, Franto – budeš mít ke mně ještě blíž než předtím. Máš z toho aspoň radost?“

„Tak napůl,“ zchladl jako po zkropení studenou vodou. „Neříkal jsem ti...“

„Nemusíš mi to připomínat,“ zarazila ho a taky zvážněla. „Proto jsem se přece za nimi vypravila.“

„Jitko, Jitko!“ vzdychl si. „Neříkal jsem ti, že nejsem správný kluk pro tebe? Vážně si chceš se mnou zkazit život? Já vím, teď už je na výčitky pozdě, ale...“

„A proč myslíš, že jsem tam šla?“ řekla vážně. „Abych si nezkazila život a abys ani ty nezůstal sám jako kůl v plotě!“

„Takže ses taky dala předělat?“

„Jo, když to chceš vědět!“ řekla. „Ale jinak, než si myslíš!“

„Jak – jinak?“ zarazil se a zpozorněl.

„Jinak než si myslíš,“ opakovala. „Ale to je na dost dlouhé povídání.“

„Posaď se tedy u nás!“ nabídl jí konečně židli.

„Děkuji,“ přikývla a posadila se. „A ty se taky posaď, ať to s tebou nezamává!“

„To je to taková drasťárna?“ usmál se, ale přitáhl si židli od Lídina stolku a posadil se naproti Jitce. Seděla naproti němu v přiléhavém černém obleku a dívala se na něho.

A tahle kráska je teď moje kamarádka, opakoval si už po kolikáté. Odešla kvůli mně do cizího světa! A teď se vrátila, se znalostmi civilizace Opalychů!

„Drasťárna? Neřekla bych,“ usmála se už zase. „Abys věděl všechno, na počátku jsem se s nimi do krve pohádala, dokud mi neslíbili, že to vyřeší lépe. Nebylo to snadné hádání, dvakrát se od rusalek vraceli do svého světa poradit s ostatními, ale nakonec uznali, že mám pravdu a proto mě tam pozvali, zvlášť když jsem se jim sama nabídla! Dokonce kvůli tomu přemluvili rusalky, aby mi otevřely bránu úplně mimo příznivé období, pravda, vlétla jsem tam do takové vichřice... ale zachytily mě.“

„To vím, stěžovaly si, že je to stálo příliš mnoho energie,“ dodal k tomu.

„Vím, ale Opalychové jim vyčetli, že v nejnevhodnější chvíli zdržují a že čas má podstatně větší cenu než jejich energie, což rusalky kupodivu uznaly.“

„Takže ses k nim vypravila s úmyslem...“

„Zadrž!“ zastavila ho. „Vsadím se, že ti ještě nic nedošlo a že mi chceš podsouvat, co by mě ani nenapadlo!“

„Dobře. Raději povídej ty!“ vyzval ji.

„Já jsem k nim nešla, aby mě předělali jako tebe!“ řekla vítězně. „Nejprve jsem jim vynadala, že tě obětovali a udělali z tebe nešťastníka, kterému nezbývá než zůstat celý život sám, takže mi slíbili... ale ne, že mě předělají jako tebe! Oni mě to naučili dělat!“

„Cože?“ vyskočil Franta.

„Zíráš?“ usmála se. „Samozřejmě mě taky předělali, ale to jim trvalo jen krátce, na to bych tam nemusela být tak dlouho! Předělali mě víc než tebe! A dali mi potom znalosti upravovat lidi podle sebe! A protože mám všechny jejich úpravy, jsem schopná předělat kohokoliv. Kluky Culkovy, tvoji ségru, Pavla... ale třeba i naše rodiče a každého, kdo se mi svěří do péče! Nakonec i tobě musím něco přidat... a naše děti, které by tím pádem zdědily i naše úpravy, nebudou muset žít jako poustevníci! Až si vyberou, upravíme jim i jejich protějšky. Jak prosté, milý Watsone!“

„Takže vznikne kasta vyvolených...“ vzdychl si. „Toho jsem se bál.“

„Jaká kasta?“ otřásla se Jitka. „Kasta by byla, kdybychom se od lidí sami izolovali!“

„Myslíš si, že sama předěláš celý svět?“ namítl.

„Já a sama?“ usmála se. „Říká ti něco geometrická řada? Stačí, abych předělala dva až tři lidi. Jenže já je to taky naučím! Když každý z nich předělá dva až tři další... a ti další... až budou miliony předělávat miliony... jakápak kasta?“

„Ale to by znamenalo, že se rozrosteme na úkor původního Homo Sapiens! A ten by pak musel vyhynout!“

„Jaképak vyhynout?“ zavrtěla hlavou. „Nenásilně se změní na náš druh, nic víc! To museli uznat i sami Opalychové! Oni to jen trochu nedomysleli. Úprava jednoho člověka by mohla také změnit svět, ale za cenu oběti právě toho člověka a to by nebylo spravedlivé. Upravit všechny je přece nesrovnatelně lepší! Uznali to a teprve pak mi nabídli to co tobě, pobyt u nich. Nechali to na nás, rozumíš?“

„A co když s tím někteří lidé nebudou souhlasit?“

„Pak zůstanou původní Homo Sapiens!“ pokrčila rameny. „Nebudeme to nikomu vnucovat, bude to dobrovolné. Ale myslíš si, že když se zamiluje upravený do neupravené nebo naopak, že to ten neupravený odmítne? To bych chtěla vidět! Vlastně... stát se to může, ale znamenalo by to, že takový zpátečník není vůbec zamilovaný, takže bude lépe, aby se taková dvojice včas rozešla. Lépe hned než po období hádek. Ta přeměna přece nemusí být hned! Přechodové období může trvat i několik staletí a tíhu úprav ponesou i naši pra-pra-potomci! Jenže nebude tak těžká, když se rozloží na tisíce jiných.“

„Pak ale budou muset vedle sebe žít Homo Sapiens a my!“

„No a?“ pokrčila rameny. „Kdo nás od neupravených odliší? Já vím, stačí se nám podívat do krku, o rentgenu nemluvě, ale zpočátku o tom nebude nikdo vědět a až se to rozkřikne, bude nás už tolik, aby se to nedalo zastavit.“

„Budeme vůbec ještě Homo Sapiens?“

„Nesejde na tom, jak si budeme říkat,“ řekla. „Ani Homo Sapiens moudrostí příliš nevyniká. Důležité je jen to, že jako kůl v plotě zůstane jen ten, kdo si to bude sám přát a ne ten, kdo k tomu bude odsouzený jako ty předtím. Rozumíš?“

„Rozumím!“ vydechl a vstal. „Vymyslela jsi to prostě geniálně! Jituš..! Budeme tedy partneři ve všem?“

„Budeme,“ řekla tiše a také vstala. „Nemusíme mít hned všechno, ale když už víš, co všechno jsem kvůli tobě... mám teď nárok aspoň na pusu?“

„A ne na jednu!“ ujistil ji...

Lída zatím klidně spala dál...

Návratem Jitky se spousta věcí změnila.

Nejvíc v rodině Lapkových. Když jim Franta přivedl dceru, bylo to pozdvižení. Vrátila se jim starší, vyspělejší a vzdělanější. Papírově jí bylo pořád jen dvanáct let, ale jejímu vzhledu to rozhodně neodpovídalo.

„Děti, děti!“ lomila rukama paní Lapková, když jim Franta potvrdil, že je to skutečně jejich dcera. „Co nám to vyvádíte?“

„To přece není nic zavrženíhodného!“ namítal Franta. „Kdysi se děti posílaly na handl do spřátelených rodin v cizině. A tohle je přece něco podobného.“

„Spřátelených rodin? Vždyť to jsou obludy, jakým není na světě rovno!“

„Nesuďte je podle vzhledu, ale podle toho, co pro nás udělaly!“ namítal Franta. „Vždyť jim vděčíme za tolik darů! Taesi jsou jejich dílo!“

„Ale je strašné, aby děvče bylo tak dlouho ve světě, plném nějakých příšer!“

„Jakých příšer? Nemusíte se bát, že by jí ublížily, vždyť to jsou přátelé! A že se lidem podobají jen vzdáleně? Vám to vadí?“

„Mohly by ji zneužít! Kdoví, co tam s ní prováděly!“

„Co s ní prováděli? To samé co se mnou. A já to cítím jako ohromnou výhodu.“

„Vy jste kluk, pane Františku, ale Jituška je děvče, to je ohromný rozdíl!“

„Neřekl bych,“ namítl. „Oni jsou geneticky úplně jiní, o nějakém zneužívání nemůže být řeč! Vsadím se, že se k nám oběma chovali stejně, prostě jako k přátelům.“

„Ale jak teď bude žít?“ namítala paní Lapková. „Vždyť je jí pořád dvanáct!“

„Už jen papírově,“ pokrčil rameny Franta. „Podívejte se na ni pořádně! Tohle přece není dvanáctiletá holka! Když tvrdí, že je biologicky sedmnáctiletá, věřte jí to. Ale ani to nic neznamená, ve skutečnosti byste ji měli chápat jako plnoletou. Má ukončené vysokoškolské vzdělání, studium u Opalychů se dá plně srovnávat s Karlovou univerzitou.“

Jitka při jeho slovech chvilkami červenala, ale nechala ho mluvit. Vždyť jí dělal takovou filipiku, jako nikdo jiný. Kdyby to říkala sama, rodiče by jí nevěřili, ale slova jejího kamaráda měla u nich váhu, i když papírově byl stejného věku jako ona.

„Ale lidi to nikdy nepochopí!“ namítala paní Lapková.

„Doprovodím ji do školy,“ nabízel se Franta. „Dojednám, aby jí odpustili zbytek školní docházky, tak jako mně. Nebylo by rozumné, aby s mimozemskou univerzitou chodila do základní školy! Bylo by to pro ni jen zbytečná ztráta času.“

„Děláte, jako kdybyste z ní chtěl udělat dospělou!?“

„A není? Jen se na ni podívejte, paní Lapková!“ ukázal na Jitku, která se přitom opět pěkně začervenala. Byla teď vyšší než její matka.

„Možná má do biologické dospělosti ještě čas,“ pokračoval pokorněji. „Ale psychicky dospělá je! Vždyť si dokázala nejen zajistit studia, ale úspěšně je dokončit! Že to nebylo v Karlově univerzitě, ale u Opalychů? Tím spíš! Její vzdělání je na celém našem světě unikátní, stejně jako moje!“

„To říkáte vy! Ale kde máte diplom? Kdo vás zaměstná? A kdo zaměstná Jitku?“

„Když ji nevezme do družstva pan Culek, vezmu ji já,“ řekl Franta. „Víte přece, že jsem dávno samostatný. Uznává mě i bez diplomu nejen pan Culek, ale tisíce lidí, se kterými ve světě jednám. Diplom znamená potvrzení, že jeho vlastník něco umí. Dá se to ale dokázat i bez papírů a ani Jitka je nebude potřebovat. Stačí, když předvede, co umí.“

„Představujete si to příliš jednoduše!“

„Není to jednoduché, paní Lapková!“ připustil Franta. „Ale zkuste si to přebrat selským rozumem. Papírově tam byla pár dní. Ale v tom světě zatím uplynulo pět let. Důkazem není její vzhled, ona přišla přímo nabitá vědomostmi. Je schopná změnit celý svět, to se nedá přejít mávnutím ruky! Má za sebou pět let usilovného učení, o jakém se studentům našich univerzit nikdy nezdálo! Má schopnosti mimozemské civilizace! Rozumíte?“

„U vás, pane Františku, jsme to tak nějak přijali. Ale Jituš...“

„A prosím vás, přestaňte mi vykat!“ požádal je. „Taky mi je papírově dvanáct, jsme na tom s Jitkou stejně. Jitka ale nepřestala být vaše dcera, jen si myslím, že už nejsou na místě tresty vhodné pro děti. Těm jsme oba trochu odrostli...“

„My jsme děti ani moc netrestali...“ vzlykla paní Lapková. „Ale tohle... tohle jsme ani ve snu netušili...“

„A co se stalo špatného, paní Lapková?“ chlácholil ji dál. „Ubyly vám čtyři roky starostí, starali se o ni Opalychové. Máte sedmnáctiletou vystudovanou dceru, co jste si mohli přát víc?“

„Ale kdo z lidí kromě nás to uzná?“

„Všichni, kdo mají rozum!“ tvrdil Franta. „Nedělejte si s tím starosti! Ostatně, Jitka se začne o sebe starat sama. Uvidíte!“

Lapkovy nakonec přesvědčil, ačkoliv všechny jejich obavy nerozptýlil. Něco takového se nikde okolo nestalo, nebylo s čím srovnávat.

Průkopníci to mají vždycky těžké.

Nazítří ráno se s Jitkou vypravil do školy.

Nezdržoval se, mířil přímo do ředitelny. Řediteli předvedl dvanáctiletou náhle vyspělou žákyni a už podruhé ho překvapil žádostí o zproštění školní docházky.

„Říkal jste, že se ta výjimka nebude opakovat!“ připomněl mu ředitel. „Přitom je to v tomto školním roce už podruhé.“

„Jenže mezi těmi dvěma výjimkami uběhlo pět let,“ sdělil mu Franta. „Nedivte se, prosím, Jitka je prožila v jiném vesmíru, kde čas ubíhá rychleji. Nemůžete popřít, že je to na ní vidět a co se týče vědomostí, Jitka teď má mimozemskou univerzitu. Může jí chybět něco z čistě pozemských znalostí, mimozemšťané ji pochopitelně neučili dějiny Země, zeměpis, angličtinu a češtinu, o české literatuře nemluvě, jenže to má na celkovém objemu znalostí směšně nepatrný podíl.“

„Teď by mě zajímalo, kolik takových výjimek ještě budete požadovat?“

„Obávám se, že je to poslední,“ usmál se Franta. „Rozumějte mi, pro vás ta výjimka tolik neznamená, ale pro mimozemskou civilizaci je to něco úplně jiného. Poskytli nám ve svém světě dvě stáže v celkovém trvání osmi let, jenže i to je zavádějící. Těch osm let se týkalo biologického stárnutí, ne vzdělání. Odhaduji, že rok intenzivního studia u Opalychů se vyrovná třem rokům naší univerzity. Jitka tam byla pět let, to odpovídá třem univerzitním titulům.“

„Můžete to ale nějak prokázat?“ zeptal se opatrně ředitel.

„Jedině úrovní našich znalostí, ale kdo nás má přezkoušet? Vždyť na celém světě nenajdete jediného zkoušejícího, který by mimozemské vědě rozuměl! Napadlo vás, proč nikdo nezkoumal naše potraviny, známé jako taesi? Řeknu vám to. V tom výzkumu selhávají všechny pozemské testy. Proč? Protože DNA taesi má hustší šroubovici, odolnější vůči zkoumání než co kdy na Zemi testovali. Pozemské testy DNA jsou složitá a drahá záležitost. Jsou schopné posoudit i DNA dinosaurů, ale na taesi to nestačí. Jitka to dokáže. Jednoduše, levně a přesněji.“

„Můžete to nějak potvrdit?“

„Jak?“ usmál se Franta. „Vždyť je to neporovnatelně vysoko nad úrovní pozemské vědy, těžko najdete vědce, který to pochopí! Uvedu jiný příklad, mnohem průkaznější a pochopitelnější. Už vás napadlo, jak je možné, že si v obchodě koupíte svíčkovou s knedlíkem, když jediná výrobna v okolí má halu bez strojů, bez varných kotlů a s jedinou balící linkou? Proč? Protože svíčková roste jako houba tak jak se prodává. Včetně omáčky a knedlíků. Stačí ji sklidit a zabalit. Nechcete k nám přijít na návštěvu?“

„Chcete mi tvrdit, že naše staročeská svíčková někde roste jako houba?“

„Jistě,“ přikývl Franta. „Abyste to věděl, DNA svíčkové je moje práce. Vzpomeňte si na jakékoliv jídlo, které ode dneška budete jíst, všechna nesou můj genetický rukopis. Stavím to na mimozemském základě, ale konečné přizpůsobení je moje. Přineste mi jídlo, které v nabídce nemáme a následujícího dne si toho můžete odebrat tuny.“

„I kdybych si vymyslel ruskou vodku s pravým ruským kaviárem?“

„Ty už máme v katalogu dávno, ačkoliv vodku dodávají jen ruské pobočky. Pro Rusy je lepší dodávat jim kvalitní vodku, než aby si ji pokoutně vyráběli v podřadné kvalitě sami a ničili si zdraví ještě víc. Ale můžete si ji objednat i v Čechách. Prohibice má úspěch u muslimů, kteří ji kupodivu dodržují, ale ne v Rusku. Tam by, tak jako kdysi ve Spojených státech, hanebně selhala.“

„Ale alkohol v Čechách pořád vyrábějí dosavadní tradiční výrobci, ne? Plzeň, Božkov, Vizovice...“

„Ano, a odvádějí mimořádné daně státu,“ přikývl Franta. „To jsem odmítl až na výjimky: pivo, šampaňské, bílé a červené víno. Ostatní alkohol, zejména destiláty, ponecháváme jiným.“

„Podivné. Ale co se týče potravin taesi... kdo je vlastně pořádně zná?“

„Dnes jedině já. Za chvilku je bude znát i Jitka, až si je prozkoumá, je to přece jen něco příliš svázaného se Zemí. Ale jen ona je schopná je pochopit a ve světě je budeme znát jen my dva. Nikdo – opakuji – nikdo jiný.“

„To je zajímavé!“ zahučel ředitel. „Pak by váš požadavek zproštění povinné školní docházky vypadal reálněji. Ale poslyšte, když vyrábíte i vodku, proč tak neděláte i benzín nebo naftu?“

„Námět je to dobrý, pane řediteli,“ usmál se Franta. „Zkusím to to a když to půjde, budete mít u mě deset let benzín zdarma.“

(Opravdu v té chvíli nemohl tušit, co ten pokus přinese... A že potraviny nejsou takové... vosí hnízdo!) 

„To myslíte jako žert, že?“ usmál se ředitel, kterého také nic zlého nenapadlo.

„To uvidím zítra,“ řekl Franta. „Teď jen žádám o zproštění školní docházky pro Jitku.“

Jitka zatím neřekla ani slovo kromě svého jména, když se řediteli představovala. Franta jednal za ni, ale nechala ho mluvit. Možná by měla úspěch i ona, ale Franta měl obzvláštní talent při přesvědčování dospělých, bylo to tak lepší.

„Bude ale žákyně Jitka Lapková ochotná složit příslušné zkoušky?“ zeptal se ředitel už zase věcně.

„Jistě,“ přikývl za ni Franta. „Nastudování školní látky jí potrvá týden, stejně jako mně. Můžeme si už teď dohodnout tu zkoušku?“

„Zařídím to,“ souhlasil ředitel. „Pochopte mě, nemohu to rozhodnout bez nezávislého přezkoušení. Jako ve vašem případě. To by smrdělo kriminálem. Ale zkoušející seženu.“

„Děkuji vám, pane řediteli!“ trochu se uklonil Franta. „Jitko – pojď!“

V té chvíli oba žáci – zmizeli.

Errata:

03.09.2021 18:10