Lékař

Pár dní po odjezdu Cikánů se na statku objevil nějaký podomní obchodník; měl bryčku s koněm a na té bryčce všelijaké nesmysly, zrcátka a hřebínky i laciné náušnice, šátky a stužky. Charry ho chtěl vyhodit hned na první pohled. Naštěstí ten muž udělal včas znamení rukou a když se objevil Tomáš, řekl něco italsky a pak mu předal malou bedničku, kterou vytáhl zpod kozlíku, kde měl tajný úkryt. Tomáš poděkoval, obchodník prodal pár věcí služkám, zasmál se, podělil nás všelijakými vtípky a odjel.

Tomáš otevřel v pokoji bedničku a vytáhl z ní složitý přístroj; přivolal Charryho, Dianu, Vítka, Tošia a nás tři a sdělil nám, že to je vysílačka a že budeme mluvit se světem.

Především zapjal šňůru do zástrčky na zdi, aby mohl do strojku proudit elektrický proud. Na to se některé ciferníky rozsvítily a vysílačka tlumeně zašuměla. Tomáš na ni zaťukal prstem a usoudil, že je v pořádku; stiskl malou páčku na spodním okraji a párkrát to opakoval; při každém stisknutí se ozval pískavý zvuk.

„Skälbîrg!“ hovořil Tomáš. „Volám Skälbîrg! Skälbîrg, ozvi se mi! Tady je Tomáš Baarfelt...“

Opakoval to několikrát, až se z dálky ozvalo slabé chrastění a potom chraplavý hlas: „Tady Skälbîrg... slyším špatně! Uprav si vysílačku!“

„Tady Baarfelt! Dávej signál, budu instalovat anténu! Přijímám na pokojovou... dávej signál!“

„Provedu, dávám signál!“ opakoval hlas z dálky. Potom začal pomalu, co nejzřetelněji švédsky počítat do deseti, to opakoval několikrát za sebou. Tomáš vytáhl ze zásuvky na boku vysílačky dlouhou šňůru, připojil ke kovové tyči a požádal Vítka, aby s tou tyčí vylezl na střechu a tam ji obracel dle Tomášových pokynů. Vítek tak učinil, ačkoliv tím přišel o možnost podívat se, jak se vysílačka vylaďuje.

„Skälbîrg je naše naváděcí stanice,“ vysvětloval Tomáš. „Vysílá signály pro lodi, plující v severoevropských mořích. Je to Knassenova vysílačka, mohla by nás propojit na komthura, ať je kdekoliv. I na jeho Donneru má vysílačku.“

Vítek už byl na střeše; zvuk vycházející z vysílačky zesílil a zesiloval ještě víc, jak Vítek na střeše otáčel železnou tyčí, tak zvanou anténou. Konečně Tomáš usoudil, že je v nejlepším možném směru a přikázal Vítkovi, aby ji v tom místě co nejlépe upevnil. Vítek ji přibil podkováky k jednomu střešnímu trámu, což docela postačilo. Tomáš teď musel otočit jedním z knoflíků zpět, signál ohlušoval nás i lidi. Přepnul, zapískal a požádal operatéra, aby přestal. „Děkuji ti! Buď tak laskav, zkus mi teď spojit Knassena! Doufám, že je nablízku...“

„Je na lodi! Počkej, spojím ti ho...“

Vzápětí se ozvalo pískání a potom operátor švédsky volal Thorovu značku Donner, jméno jeho lodi.

„Překvapuje mě, jak je možné přenášet na takovou dálku lidský hlas,“ řekl Charry. „Viděl jsem už telegrafní přístroje, nejsem žádný nevzdělanec; dokonce jsem slyšel o přístroji, který přenáší lidský hlas po drátech na několika kilometrovou vzdálenost; ale přístroj, který dovede mluvit přes moře je na mne trochu moc...“

„Není to nic složitého. Později ti vysvětlím jeho princip. Ale překvapuje mne, jak to berou klidně šelmy. Pro vás to není nic zvláštního, nebo co? Vůbec se nedivíte...“

„Myslím,“ řekl důstojně Ao Harrap. „Že to není nic zvláštního. Lidé mají všelijaké věci; už se jim nedivíme.“

„Velmi rozumný názor! Zřejmě bude lehčí navyknout na technické novinky vás než lidi; někteří lidé by totiž považovali tuhle vysílačku za ďáblovo dílo!“

„Možná,“ řekl Ao Harrap pohrdavě. „Nás už nemůže překvapit nic. Maximálně mne překvapuje, proč vlastně nepoužívají takové rozumné věci i ostatní lidé...“

„Protože to ještě neobjevili, můj milý. Jednou na to přijdou; dělají už všelijaké pokusy. Až to bude, pak budou všichni lidé umět zacházet s takovými předměty.“

To už se hlásil Knassen; chvíli s ním besedovali, potom se rozloučili a Tomáš vypnul vysílačku. „Večer si popovídáme s jinými. Ve dne to není lehké, jednak málokdo má čas a možnost jít k vysílačce a potom, slunce rádiové vlny ruší. V noci to bude lepší. Promluvíme si i s Dunbarem.“

Na rozmluvu s Jankem se nejvíc těšila Diana; rozhodla se ho pozvat, aby viděl vynovenou Hůrku. Když se spojili, s radostí přijal všechny novinky a slíbil, že za tři dny se u nás objeví.

Splnil slovo; za tři dny asi kolem druhé hodiny se ozval rachot jeho motocyklu a vzápětí se už stroj šplhal nahoru. Povšiml jsem si, že zvuk zní trochu jinak než minule; taky se mi zdálo, že i konstrukce je v malých detailech jiná, ale Jan Dunbar byl pořád stejný. Zastavil, slezl s motorky, postavil ji na stojánek, vytáhl klíček zapalování, sňal kuklu, přistoupil blíž a řekl:

„Ahoj! Tak jsem se na vás přijel podívat.“

„Ahoj, Honzíku!“ zahalekala Diana a podávala mu ruku; Janek jí položil do dlaně klíček a dodal: „Tohleto je tvoje.“

„Ne... Ale to je přece...“

„Papíry ti dám potom. Zkus si, jak se na něm jezdí. Ale opatrně, má větší odpich než ten můj. Abys nezůstala viset někde na švestce...“

Zatímco se Diana a Vítek hrnuli k motocyklu, ptal se Charry: „Jak jsi prosím tě mohl tak rychle sehnat motocykl? A co bude stát? Srovnám se s tebou, samozřejmě...“

„Není potřeba, už je zaplacen! Erár se praštil přes kapsu. Nahlásil jsem, že se ten můj starý rozsypal a že potřebuju nový. Mám protekci, tak mi to schválili. Natřel jsem ten starý na červeno a nahlásil jako nový, tenhle jsem ulil a přivezl Dianě.“

Diana byla celá šťastná; Janek zašel dovnitř, odložil kombinézu a chodil jen v kalhotách a košili. Prohlédl celou elektrickou instalaci na statku, všechno chválil a vyjádřil se, že je to v pořádku a vůbec krásné a moderní. Potom si povídali s Charrym a Tomášem o řádových věcech; Diana zatím jezdila s Vítkem na motorce po vesnici.

Za pohostinství se Dunbar odvděčil skutečně podivným způsobem: naučil Dianu hrát stolní tenis. V normálním tenise už ukázala, co umí, v Hongkongu a Singapuru. Tohle je ovšem těžší, protože míček je menší, pálky taky menší a navíc dřevěné. Vítek na požádání sbil z prken patřičně veliký stůl, usadil na dřevěné kozy, ohobloval a slíbil natřít; ale protože už chtěli hrát, nechal ho prozatím tak. Přidal se i Tošio a Tomáš; Charry to taky zkusil, ale nebavilo ho to.

Druhý den odpoledne se odvážila přijít na Hůrku Eva-Marie; asi ji přilákal motocykl, o kterém se po vesnici hodně mluvilo. Už venku před vraty slyšela tupé rány a když vstoupila, spatřila dost divný pohled: Diana a Janek hráli u stolu nějakou zvláštní hru, při které odráželi malý bílý míček dřevěnými pálkami. Museli skákat z jedné strany na druhou, stůl byl veliký a razance míčku značná. Navíc byla Diana oblečená do trička s krátkými rukávy a krátkých kalhot vysoko nad kolena; stejně tak Dunbar. Tošio seděl vedle na špalku a počítal, taky oděn v takový úbor. Tomáše nebylo vidět.

Diana se otočila na Evu-Marii; při tom ovšem stačila odrazit míček, ale Dunbar, který se také podíval, kdo přišel, to nestačil a míček spadl na zem.

„Ahoj,“ řekla Diana. „Pojď dál a můžeš fandit, chceš-li!“

„Co to hrajete?“ podívala se vyjeveně Eva-Marie.

„Stolní tenis neboli ping-pong. To mě naučil Honzík. Představím vás: pan Jan Dunbar, náš přítel.“

„Těší mě. To vy jste přijel na tom podivném stroji, který stojí támhle pod kůlnou?“

„Jo, to jsem byl já.“

„Zajímavé! Je to velice zvláštní stroj...“

„Není můj, je Diany. Já ho jenom přivezl.“

V Evě-Marii vzplanula bledě zelená závist, ačkoliv motocykl se jí ani dost málo nelíbil a trochu se ho bála. Než ji stihla potlačit, už ji Diana vyzvala: „Pojeď se mnou někdy do města, svezu tě. Nechceš si zahrát ping-pong? Mě už bolí celé tělo!“

„No... já nevím...“ znejistěla Eva-Marie.

„Ovšem to bys musela mít nějaké chytřejší šaty. Tohleto je správný úbor na stolní tenis, podle Honzíka...“ Diana se dotkla svých trenýrek a trička.

„Já tedy nevím... Kdyby mne někdo viděl, propadla bych se hanbou! V takovém oděvu se ukázat lidem?“

Jako na zavolanou, stál vedle ní Tomáš. „Ale jdi, princezno! Snad bys nedala na mínění lidí?“

Zprudka se k němu otočila a v očích jí zasvitlo. „My to budeme hrát ještě dál?“

„Až do konce světa. Měla by sis pořídit sportovní úbor!“

„Tak dobře,“ souhlasila odvážně Eva. „Diano, pomůžeš mi to spíchnout?“

„To se nemusí. To se dostane koupit, ve městě.“

„Já tě tam zavezu,“ nabídla se Diana. „Na motorce. Počkej, jenom si vezmu kalhoty a bundu...“

„S dovolením,“ řekl Tomáš. „Jestli by to šlo, mohl bych tam zajet já. Potřebuji si něco ve městě obstarat, jestli mi půjčíš motorku, jezdit na ní umím. Evu-Marii bych vzal s sebou...“

„Klidně jeď! Já to tady zatím dohraju. Než ho rozbiju na mraky, můžete být klidně zpátky. A pozor, ať jí neublížíš. Evko, musíš se ho pevně držet...“

Tomáš odešel dovnitř, vzít si peníze; vrátil se oblečen do svého obvyklého černého oděvu, předtím měl košili a selské kalhoty. Všiml jsem si, že má v pouzdrech na vnitřní straně kabátu i svoje revolvery.

Sjel se stojanu, zastrčil klíček zapalování a našlápl motorku; nasedl a křičel na Evu-Marii: „Sedni si za mne! Obkročmo, jako na koně. Máš dost širokou sukni, půjde to. A dobře se drž...“

Eva-Marie nasedla a Tomáš vyrazil. Nejel tak bláznivě jako Dunbar nebo Diana, přesto to musela být pro Evu nezapomenutelná událost. Sjeli po kamenité cestě dolů do vesnice a opatrně projížděli mezi domky k silnici do města.

Najednou si povšimli, že se lidé s křikem sbíhají někam ke statku boháče Wosse; ani nezírali na motocykl, to bylo co říct. Eva-Marie je od přírody zvědavá, křikla na Tomáše, ten zabočil tím směrem a zastavil.

„Co se děje?“ ptala se jedné děvečky, která odtamtud utíkala a řvala na celé kolo.

„Malý Gerd vdovy Blumové spadl z višně! Lekl se, když ho Woss švihl bičem, byl na višních a starej ho nachytal. Teď leží, řve a kroutí se; asi se mu něco stalo! Takový neštěstí, umíte si to představit, slečno?“

Tomáš podrážděně zafrkal nosem; přistoupil blíž a viděl přes hlavy lidí trapnou scénu. Tlustý sedlák s bičem v ruce stál v majestátní póze nad chlapečkem v košilce a roztrhaných kalhotách, asi tak osmiletým, ležícím na trávníku. Nad dítětem lomila rukama nějaká ženská a vedle držel čeledín mohutného hafana, divoce štěkajícího na tu ženu. Opodál stáli další lidé, zatímco veřejnost za plotem si sdělovala svoje mínění.

„Neměl sem lézt!“ křičel sedlák. „Neměl tady co dělat; kradl a já ho potrestal! Vemte si svýho spratka a táhněte, ženská!“

„Odpusťte mu to, proboha!“ opakovala s pláčem žena. „Nedávala jsem na něho pozor! Je to dítě, přece nechcete...“

„Žebráckej a zlodějskej parchant to je!“ zhodnotil Woss. „Ať už jste pryč i s ním! A ať přestane dělat ublíženýho, nebo...“

Tomáš Baarfelt na nic nečekal. Svižněji, než se dalo čekat, přeskočil plot a přiblížil se k nim.

„Co vy tady chcete?“ vyjel si na něj sedlák. „Co si to dovolujete? Tady nemá nikdo co dělat...“

Tomáš jej sjel ponurým pohledem; poklekl k chlapci a ohmatal jeho vyhublé tělíčko, jeho obličej se čím dál víc chmuřil a na čele mu vystoupily ostré vrásky. Eva pocítila prudké nutkání jít za ním; přeskočit plot nedovedla, ale prošla brankou a bez bázně došla až k němu.

„Ptal jsem se, co tady chcete!“ opakoval Woss.

„Jsem lékař. Odneseme ho dovnitř. Je to s ním pravděpodobně zlé. Snad ho ale zachráním...“

„Vy tady nemáte co poroučet!“ zařval sedlák. „Jakube, vyžeň toho chlapa! Lupe, vem si ho!“

Baarfelt se otočil na psa, zostra zavrčel, pes se vyškubl pacholkovi a pelášil do boudy. To už se Tomáš od nás naučil. Čeledín Jakub, neurvalý hlupák, přistoupil blíž a uchopil Tomáše za rameno; ten se rozmáchl pěstí a ta pěst dopadla jako kladivo na čeledínovu hlavu. Jakub zahekal a složil se na zem.

„Odneseme ho dovnitř!“ řekl Tomáš; hovořil klidně a rozhodně, sehnul se a opatrně vzal chlapce do náruče. Eva-Marie stála vedle něj bez hnutí a doširoka otevírala oči. Stará Blumová, matka toho kluka, stále ještě kvílela.

„Opovažte se!“ vykřikl Woss. „A já pošlu pro četníky!“

„To je v pořádku,“ řekl suše Baarfelt. „Oni vás hned odvedou s sebou. Jestli chlapec zemře, postavím vás před soud pro vraždu z nedbalosti. Na to je tři až osm let. Postarám se, abyste seděl nejmíň pět. Modlete se, aby ten kluk přežil!“

A nestaraje se o vyjeveného sedláka, kráčel do domu; nikdo se neodvážil mu bránit, až na selku, která se s proklínáním vyřítila a křičela, že žádná žebrácká verbež jí do domu nesmí. V tu chvíli zasáhla Eva-Marie, tak rázně, že se všichni kolem zarazili:

„Držte klapačku, Wossová! Nebo vám přes ni střihnu!“

Selka údivem otevřela pusu a zapomněla ji zavřít; Tomáš otevřel kopnutím dveře a kráčel neomylně k parádnímu pokoji, který byl nejsvětlejší a kde byl velký jídelní stůl pro hosty. Byl na něm háčkovaný ubrus a spousta všelijakých tretek, mísy s ovocem a nevkusné vázičky; Tomáš za to vzal loktem a smetl všechno i s ubrusem na zem.

„Vem z prádelníku čisté prostěradlo a dej ho na stůl!“ nařídil Evě. Sám držel chlapce v náručí; měl strach nešetrně s ním hýbat, aby mu neublížil. Zatím dovnitř vpadl Woss, jeho žena, dvě děvečky a mladší čeledín. Na toho se obrátil Tomáš:

„Ty! Vem koně a žeň, jak nejrychlej můžeš, na Hůrku. Řekni paní Dianě, ať vezme mou lékařskou brašnu a okamžitě mi ji přinese! Okamžitě, slyšíš? Když to bude do deseti minut, dostaneš zlaťák!“

„Nikam nepůjde!“ začal Woss, ale čeledín už vyběhl ze dvora.

„Jak si můžete dovolit...“ počal se sedlák zase rozčilovat, ale Tomáš se k němu s rozhořčením obrátil: „Mlčte! Buďte rád, že vám nezlámu žebra, jako jste to udělal vy tomu klukovi!“

Woss zesinal; to už ale Eva-Marie rozložila po stole čisté prostěradlo a Tomáš na ně opatrně položil chlapce. Svlékl černý sametový kabát a hodil na křeslo; jeden revolver vypadl z pouzdra a s rachotem spadl na podlahu, Eva jej sebrala a položila na prádelník. Woss očividně ztratil odvahu; člověk, který s sebou nosí zbraň, nebude asi jen tak někdo.

„Umývadlo – s čistou vodou! Mýdlo, ručník! Čistý líh nebo pálenku, když máte! Sofort!“ poroučel Tomáš, vyhrnuje si rukávy. Děvečky zapištěly a odběhly pro žádané. „Svíčku!“ vyštěkl Tomáš na Wossovou, ta zaklapala čelistí a odběhla taky.

„Co mu vlastně je?“ ptala se Eva-Marie.

„Má zlomená dvě žebra a pak ruku nad loktem, ale to bude dobrý, to spravím. Obávám se ale, že jedno z žeber se zapíchlo do průdušnice. Jestli okamžitě nezasáhnu, udusí se.“

Vypadalo to tak; chlapec se chvěl v křečích, lapal po dechu jako ryba na suchu. Občas zakašlal, při tom vykašlával krev.

„Budu potřebovat hodně čistých ručníků. A ubrousků nebo něčeho. Jenom bílé a pokud možno čisté!“ poroučel si Tomáš.

Zatím se sklonil nad chlapcem; Eva-Marie přihlížela, jak mu sevřel spánky, přejížděl citlivými prsty po čele a zátylku a přitom něco šeptal. Po chvíli umlklo chlapcovo sténání; už nelapal po dechu tak horečně a zdálo se, že jeho život slábne; jenom křečovité záškuby těla neustávaly. Eva-Marie ještě nikdy neviděla hypnotický stav a netušila, co Tomáš udělal.

Děvečky přinesly umývadlo; Tomáš si dlouho, důkladně myl ruce, potom je polil čistým lihem, z něhož sedlák dělal kořalku; stejně tak omyl lihem svou ostrou zahnutou dýku, kterou vytáhl z opasku. Pak ji ještě ožehl nad plamenem svíčky. Woss stál u stěny a s úžasem zíral na ty přípravy.

„Ty ho chceš... rozříznout?“ zeptala se Eva zděšeně.

„Musím. Když to udělám, bude možná žít.“

Stáhl z dítěte špinavou košilku a kalhotky. Chlapec teď ležel nahý a jeho vyhublé tělíčko vypadalo bezbranně a uboze, takže vzbuzovalo téměř u všech soucit.

„Poslyšte,“ řekl Woss. „Přece ho nechcete řezat tady! Všechno zakrvácíte, zničíte mi to ložní prádlo! Přece nechcete...“

„Ať ten vrah okamžitě odejde!“ pronesl Tomáš mrazivě. „Jinak ho vyhodím sám!“

Woss se polekal a už byl venku. Z Baarfelta šla někdy hrůza.

Chlapec zachroptěl, Tomáš se otočil k němu. Položil mu ruku na čelo a Gerd zklidněl, ale Tomáš si hryzal rty. Vzal dýku a jedním zkušeným řezem rozřízl kůži na levé straně chlapcových prsou. Vytryskla krev, jedna z děveček vykřikla a utekla.

„Evo, jestli nevydržíš, můžeš jít...“

„Ne, pomůžu ti. Nebojím se krve.“

„Tak budeš odsávat krev ručníky. Kde je ta Diana?“

Řezal dál; dýka byla ostrá jako břitva, tak rozřízl podkožní vazivo a dostal se do břišní dutiny pod spodním okrajem hrudního koše. Když prořízl poslední vrstvu svaloviny, vyvalil se proud zčernalé, špatné krve. Vmžiku zastříkal Tomášovu košili i tvář. Eva-Marie se pokusila odsát ji do ručníku.

„K čertu... tohle by ho zabilo! Krev nemohla proudit, usazovala se tady... podívej, zde jsou dvě zlomená žebra...“

V té chvíli vstoupila Diana; právě včas, Evě-Marii se už dělalo špatně. Diana nebyla o nic méně přístupná hrůze z krve, i když už při nejedné operaci byla, ale byl tu také Dunbar, bez řečí svlékl kabát, umyl si ruce a počal Tomášovi asistovat. Domlouvali se úsečnými německými slovy; Diana a Eva viděly jen jejich zakrvácené ruce, jak se hrabou v dětských útrobách. Občas některý poručil, aby mu podaly nějaký nástroj; Diana je už jakž takž znala, tak to mohla dělat.

Tomáš vytáhl odštípnutý kus žebra z plic a zastavil krvácení. Pak zručně sešil vše, co bylo dřív celistvé, podivnou organickou nití, zabalenou v průhledném sáčku. Žebra složil dohromady. Pracoval rychle a přesně, stejně tak Dunbar.

Potom zašíval otevřenou břišní dutinu; každou vrstvu masa, kterých naštěstí při chlapcově hubeném tělíčku nebylo mnoho, šil zvlášť, opět těmi divnými nitěmi. Teprve svrchní kůži sešil tlustou nití, jakou se šijí záplaty na kabát; byla navoskovaná jako ševcovská dratev.

„Ještě se podíváme na tu ruku... Udělej zatím krevní zkoušku, ztratil hodně krve, musíme mu dát novou...“

S rukou naštěstí nebylo tak zle; kost byla jen naštípnutá, Tomáš ji snadno srovnal a zafixoval do dlah a obvazů.

„Bylo by potřeba to zasádrovat, aby s ní nehýbal. Diano, zajeď do města a přivez nějakou sádru!“

„Není třeba,“ řekla Eva-Marie. „Otec má doma asi půl pytle, jak opravoval stavení...“

„Přines aspoň dvě kila!“ souhlasil Baarfelt.

„Počkej!“ řekl Dunbar, píchl ji do prstu a vzal kapku její krve na sklíčko. Ale nehodila se, ničí krev se nehodila. Nakonec ze zoufalství zkusil svou vlastní a zjistil, že mají stejnou skupinu; okamžitě se připravil dát chlapci transfuzi. Diana mu pomáhala, už jednou viděla, jak se to dělá a byla všímavá. Charry, který už tu taky byl, rovněž pomáhal; tak se Tomášovi podařilo přečerpat asi půl litru Dunbarovy krve do dítěte.

Potom ještě zasádroval jeho ručku i hrudník a mohl začít Gerda probouzet. Byl nejvyšší čas; trvalo to už dvě hodiny, co započal se svou podivnou operací.

Teprve teď dovolil, aby vpustili vdovu Blumovou; dosud chodila kolem, plakala a modlila se, Tomáš nedovolil, aby byla přítomna. Asi chtěl šetřit nešťastnou matku pohledu na to, jak řeže jejího synka na kusy. Nyní vstoupila a když spatřila spoustu krve a chlapce se zasádrovaným hrudníkem a rukou, opět se rozplakala.

„Ach Bože, pane... zemře?“

„Nevidím důvod, proč by měl umírat. Myslím, že se uzdraví; ovšem budete-li o něho pečovat lépe, než když jste připustila, aby šel krást višně zrovna k takovému neurvalci a krkounovi, jako je sedlák Woss.“

Vdova se opět rozplakala; padla před Tomášem na kolena a počala mu líbat ruce. Ucukl a řekl přísně: „Vstaňte! Nesluší se klekat před člověkem! Plnil jsem jen svou povinnost, nic víc.“

„Žehnej Pánbůh vašim dobrotivým rukám! Vy jste čaroděj, pane; zachránil jste mýho syna od jistý smrti! Jak se vám za to můžu odvděčit? Jsem chudá, pane, nemám nic, muž mi zahynul, mám jenom to dítě! Ale budu pro vás pracovat, třeba od rána do večera, abych vám odplatila, co jste pro mě udělal...“

„I mlčte,“ řekl už vlídněji. „Vidím, že já pro vás musím něco udělat, ne vy pro mne. Kde je sedlák Woss?“

Zjistili, že se ztratil; spolu s ním čeledín Jakub a bryčka se dvěma koňmi. Tomáš se zamračil, ale to už přiběhla děvečka a hlásila s hrůzou, že pán se vrátil – a s ním četníci.

Vzápětí už vstupovali do dveří; napřed četnický strážmistr, potom sedlák a za ním dva četníci v plechových helmách.

„Někomu není rady ani pomoci,“ povzdychl si Tomáš. „Dobrý den, pánové, čím mohu posloužit?“

„To je on!“ křičel Woss; hned mu stouplo sebevědomí. „Zatkněte ho, rychle! Podívejte, má pistole!“

Jeden z četníků přistoupil k prádelníku, vzal do ruky revolver a vyvaloval na něj bulvy, asi takový ještě neviděl.

„Vy,“ řekl přísně četnický strážmistr. „Legitimujte se!“

„S radostí,“ přešel Tomáš ke svému kabátu a vytáhl z náprsní kapsy tobolku; vyňal složený list papíru a podal strážmistrovi. Ten si ho přečetl, vyvalil oči, udělal krok zpátky a zdvořile se ukláněl.

„Ach, odpusťte, Výsosti!“ řekl o poznání zdvořileji. „Nikterak nebylo mým úmyslem urážet Vaši Jasnost... jsem přesvědčen, že udání, které jsem povinen vyšetřit, bylo mylné...“

„Ale prosím, s radostí. Přejete si, aby se vám legitimoval ještě někdo z těchto pánů?“

Tomu porozuměl Dunbar jako narážce; vytáhl z kapsy průkazku v šedivých deskách a strčil strážmistrovi před oči.

„Jsem Jan Dunbar, vyšetřovatel kriminální ústředny v Berlíně. Nemýlím-li se, vy jste podřízený vládního rady Böhmana?“

„A... ano.“ zakoktal strážmistr. „To je náš nejvyšší nadřízený, náš pan vládní rada...“

„Vzkažte ho pozdravit od pana vrchního komisaře kriminální služby Schneweisse z Berlína,“ řekl mile Dunbar. „To je můj šéf; studovali spolu a dal mi na něho doporučující dopis. Že mi bude potěšením pana vládního radu navštívit, až se budu vracet od pana statkáře Rithera, kde jsem hostem...“

Strážmistr nepřipadl na nic lepšího než zasalutovat a srazit podpatky.

„Milý strážmistře,“ řekl Tomáš vlídně. „Konáte skvěle svoji povinnost! Jsem povinen vám vysvětlit, co se tu událo. Bohužel došlo k politováníhodné události, že vinou statkáře Wosse spadlo toto dítě ze stromu, kde trhalo višně. Zřejmě neoprávněně, ale to nedalo statkáři právo jej surově srazit dolů, jak jistě uznáte. Chlapec spadl na zem a při pádu si zřejmě o některou větev přerazil dvě žebra a naštípl ramenní kost. Byl jsem nablízku, přenesl ho sem a ošetřil. Pan Woss je zřejmě přesvědčen, že jsem se dopustil protizákonného činu. Dobrá, jsem ochoten zaplatit pokutu za porušení domovní svobody, případně mohu i nahradit majetek pana Wosse, který byl při operaci použit a poškozen nebo zničen,“ najednou jeho hlas stoupl na síle a zněl jako vyhrůžka: „Ale jen v tom případě, že pan Woss bude postaven před soud a souzen pro vraždu z nedbalosti!“

Strážmistr pohlédl na Baarfelta, Dunbara, pak se soustředil na vyjeveného Wosse, který se klepal rozčílením. „Zajisté, Výsosti! Jak si račte přát!“

„Kvůli takovému žebráckému spratkovi? Chcete zavřít mne, poctivého občana a statkáře? To snad není možné!“

„Zákon platí pro všechny stejně, pro bohatého i pro chudáka!“ zazněl hlas Jana Dunbara jako polnice posledního soudu. „Měl byste se stydět, Wossi; však ve vězení budete mít dost času!“

„Co s ním mám udělat, Výsosti?“ uklonil se strážmistr.

„Seberte toho chlapa a zavřete ho, až zčerná!“ navrhl Dunbar.

„Ano, to by bylo nejlepší.“ souhlasil váhavě Baarfelt.

Strážmistr ukázal rukou; v tu chvíli drželi Wosse oba četníci a byli připraveni ho dovléci nebo dokopat do bryčky, kterou je tak ochotně přivezl.

„Jsem vždy Vaší Výsosti k službám!“ zasalutoval strážmistr; tvářil se neobyčejně rázně a tvrdě.

„Děkuji vám,“ podal mu Tomáš ruku. „Vaše jméno?“

„Strážmistr Dauge!“ cvakl podpatky četník.

„Postarám se, abyste byl brzy vrchním strážmistrem,“ řekl Dunbar. „Vidím rád iniciativní a schopné úředníky!“

Teď teprve pochopil Woss, že to s ním jde s kopce. Vyškubl se četníkům, padl na kolena a sepjal ruce. „Ale pánové! Snad mě nechcete zničit pro jediný neuvážený čin? Pamatujte, že jsem poctivý muž s dobrou pověstí!“

„To ve vězení za pár roků přejde.“ řekl Dunbar.

Sedlák chápal, že je to zlé. Ne, že by zločin, který spáchal, soud tak přísně trestal; dopustil se něčeho ještě horšího, nepoznal pána a urazil ho. A to se neodpouští. Byl dostatečně zkušený, aby pochopil, že Tomáš má moc dát zavřít kohokoliv za cokoliv a že jí v tomto případě zřejmě z nějakých sedlákovi nejasných pohnutek využije. Mozek mu horečně pracoval, aby vymyslel nějaký způsob, jak ty lidi obměkčit.

„Já moc lituju toho, co se stalo! Lituju, že jsem vás urazil, pane... Vaše Výsosti! Nevěděl jsem, s kým mluvím, věřte mi, že bych určitě nebyl...“

„Vy jste skutečně ničemný darebák!“ řekl Tomáš výhružně. „Vy se opovažujete říct mi do očí, že byste se mi přetvařoval do očí, kdybyste věděl, kdo jsem? Odvažujete se mne urazit tvrzením, že byste mne chtěl oklamat? Právě proto jsem utajil, kdo jsem; neboť moje síla není v titulu, ale v morální převaze! Chápete to?“

Sedlák zešedivěl v obličeji; tudy tedy cesta nevede, tajemný pán se hněvá ještě víc, když se snaží mu lichotit. Hrome, co tedy dělat? Ten nakadeřený policajt mu nepomůže, tváří se nepřístupně a je tvrdý jako skála. Ale pozor! Je tady Rither...

„Sousede Rithere,“ řekl prosebně. „Prosím, přimluvte se za mne; ať se ti pánové rozvzpomenou na křesťanské milosrdenství a neničí mě tak strašlivě! Jsme přece krajané... pane Rithere!“

„Já se mám přimlouvat za vraha?“ ptal se Charry znechuceně. „Za člověka, který pro lakotu a špatnost málem zavinil smrt dítěte? Ne, nehodlám si špinit ruce chlapem, jako jste vy...“

„Ale Bože, já lituju toho, co jsem udělal!“ vykřikl Woss.

„Snad by se dalo mluvit... o nějakém odškodnění?“ řekl Charry. „Vdova Blumová je chudá; snad by se odhodlala vám odpustit, kdybyste jí a jejímu dítěti... třeba něco dal...“

Tomáš to zaregistroval a škubnul palcem nahoru, což znamenalo souhlas. Dunbar řekl španělsky: „Jen mu zatni žílu, ať platí!“

„Já... já dám všechno, co si bude přát!“ sliboval rychle Woss. „Já jí dám všechno na světě... sousedka snad nebude tak zlá...“

„Co říkáš?“ ptal se Dunbar. „Mají se s ním špinit? Snad by ho tedy mohli pustit, když dá vdově Blumové odškodnění...“

„Přijde na to, jak veliké,“ soudil Tomáš. „Snad by se dalo přimhouřit oko, kdyby dal tak pět set zlatých.“

Sedlák neměl daleko k mdlobám; ale Tomáš to řekl s tak nevinným výrazem, že bylo zřejmé, že to myslí vážně. Dunbar zachoval kamennou tvář, Charry se mračil, Diana zle blýskala očima. Jenom Eva-Marie pocítila nad tou částkou rozpaky.

„Pět set... zlatých?“ koktal Woss. „Ale to mne zničíte! Tolik v žádném případě nedám!“

„On tě nikdo nenutí,“ řekl Dunbar. „To byl jen návrh. Seberte ho a zavřete, chlapci. Však toho bude litovat...“

„Ne, počkejte! Přece se domluvíme! Prosím vás, to by nebylo lidské, pět set je spousta peněz! Dám dvě stě...“

„Tak dobře,“ řekl kamenně Baarfelt. „Šest set.“

„Ne!“ zaječel sedlák. „To je přece ještě víc! To není poctivé smlouvání, Výsosti... to přeci nemůžete! Dobrá, když chcete, tak dám tři sta, ale to je poslední možnost; jinak budu muset sám jít žebrotou, věřte mi! Neničte mne, prosím vás na kolenou!“

„Sedm set. Nebo mám ještě přihodit?“

Sedlák klečel na zemi a v jeho bledé tváři se počal rýsovat výraz nepřekonatelného duševního zmatku. Nechápal už nic.

„Vy tu částku... zvyšujete! To není možné...“

„Při každém vašem pokusu něco ulakotit zvýším částku o dalších sto zlatých. Máte možnost si to rozmyslet. Kriminál je ještě pořád otevřený a čeká na vás...“

„Proboha, pane!“ řekl Woss. „Shodněme se tedy aspoň na těch pěti stech! Pro smilování Boží, nechtějte víc! Ve jménu Krista Ukřižovaného, Pána našeho, ve jménu Rodičky Boží...“

„Rouháte se a berete jméno Boží nadarmo,“ pokrčil rameny Tomáš. „Vy, surovec a sprosťák! Dobrá, naposledy budu milostivý. Dáte pět set. Ale okamžitě je vyplatíte a sepíšeme o tom smlouvu. Já, pan vrchní strážmistr Dauge, pan Dunbar a pan Rither se podepíší jako svědkové. Sem s papírem, perem a penězi!“

Sedlák Woss povstal, ale nohy se mu podlamovaly. „Jak to pane myslíte, zaplatit hned? Nemám tak ohromnou částku, věřte mi!“

„Ale jděte! Jste jeden z největších boháčů ve vesnici a nemáte důvěru k bankám, proto máte peníze doma. Povídá se o tom po všech sousedech. Jenom pěkně vyklopte peníze na dřevo!“

Sedlák si změřil Charryho zlým pohledem; potom odešel do kouta pokoje a vytáhl ze spodního patra příborníku malou kovovou truhličku. Otevřel ji klíčem pověšeným na krku a s povzdechem do ní sáhl. Vytáhl tlustý svazek bankovek po deseti nebo dvaceti zlatých a počal pomalu, se zoufalými vzlyky vypočítávat na stůl jednotlivé stovky. Co chvíli hleděl na Baarfelta, zda se mu nezželelo, zda nedá pokyn, aby přestal; ale Tomáš nepovolil, dokud tu neleželo celých pět set zlatých.

„Dobře,“ řekl potom. „Teď to sepíšeme.“

Sepsal tu listinu osobně, aby zabránil jakýmkoliv omylům; taky uměl psát ze všech nejlíp. Potom se podepsal sedlák Woss a vdova Blumová, arci dost chatrně, kromě podpisu neuměla psát. Svědky byli Tomáš, Dauge, Dunbar a Charry. Listinu Tomáš schoval, peníze shrábl a podal je vdově Blumové.

„Tak, teď budete mít z čeho žít; vy i váš chlapec. Zatím, než se uzdraví, ho chci mít u sebe. Přeneseme ho na Hůrku a já ho budu osobně ošetřovat. Peníze radím uložit do banky; budou vám posílat úroky.“

„Pane Bože!“ šeptala vdova Blumová. „Cožpak tolik peněz vůbec může být na světě? Nikdy jsem neviděla pohromadě ani dvacet zlatých; je vůbec možné, že tyhle papírky znamenají pět set?“

„Ano. Zajděte si s nimi do banky ve městě, tam vám je uloží. Dávejte dobrý pozor, ať to neztratíte nebo vám je neukradnou!“

Vdova Blumová všem moc děkovala a už si to sypala ven.

„No,“ řekl pak Tomáš. „Tak už ho nechte, hoši! Wossi, pro tentokrát jste z toho vyklouzl lacino. Příště, jestli provedete ještě jednou nějakou ničemnost, to bude horší. Pane vrchní strážmistře, buďte tak laskav a poctěte nás návštěvou u nás na Hůrce! Potom vás někdo z naší čeledi zaveze domů. Vaše muže samozřejmě zveme také...“

Charry vzal do náruče malého Gerda; už se probral k životu, trochu plakal, ale zřejmě jej rány nebolely díky nějakému Tomášovu přípravku, tak se pokoušel sledovat, co se kolem něho děje. Tomáš a Dunbar se starali o překvapeného strážmistra; vůbec nechápal, jak si zasloužil pozornost takového panstva a oni mu to ani neříkali. Naopak, na Hůrce mu dali večeři a nalili do něho spoustu Charryho vína, takže se s nimi velmi spřátelil. Charry sice cítí proti četníkům antipatii, ale zdařile ji skryl, ježto pochopil, že vrchní strážmistr Dauge bude po téhle zkušenosti jeho přítelem a bude krýt všechny výstřelky panstva z Hůrky za všech okolností. Vítek zatím zdařile opil oba četníky ve vedlejší místnosti a spolu s Pépim si s nimi zahráli mariáš. Četníci prohráli všechno a nebýt toho, že Tomáš oba výtečníky včas zarazil, mohl z toho být průšvih; takhle pokračovali ve hře ještě chvíli a nechali četníky vyhrát zpátky aspoň svoje dluhy. To oba strážce pořádku tak potěšilo, že se Vítek a Pépi stali jejich nejlepšími přáteli, i když na nich dost vydělali. V noci potom čeledín Janek zavezl četníky domů a ti se mohli těšit, až se zas někdy na Hůrce ukážou.

Přímé důsledky té události se projevily během několika dní; a dost podivně. O Baarfeltovi se začalo tvrdit, že je zázračný lékař, ne-li přímo čarodějník; to bylo důvodem pro většinu nemocných z celého kraje, aby se v houfech scházeli na Hůrku, případně si dávali Tomáše povolávat. Tomáš nebyl nikdy neochotný a vždy s radostí pomáhal; chudým zdarma, bohatými si dal zaplatit dle solventnosti toho kterého člověka. Vyoperoval pár slepých střev, rovnal zlámané kosti, někdy pomohl i proti žaludečním potížím.

Ale docházelo ke kurióznějším případům; přímo ve vesnici zachránil umělým dýcháním děvčátko, které spadlo do řeky a topilo se. Kromě toho vyléčil muže, který od úrazu před šesti lety nemluvil; to se mu podařilo pomocí hypnózy, kterou mistrně ovládal. Od té chvíle mu přisuzovali schopnost uzdravovat slepé, hluché a němé na počkání, šílence a duševně choré během týdne a mrtvé křísit. Tomáš každého nemocného prohlédl a posoudil, zda mu lze pomoci či nikoliv; samozřejmě u většiny to možné nebylo.

Zvláštní bylo, že neodmítal léčit lidi stižené duševními chorobami; zvlášť v případech, kdy věděl, co poruchu způsobilo. Byl jsem při tom, když vyléčil mladíka, co zešílel z nešťastné lásky. Byl to syn bohatého sedláka, jediný syn kromě dvou dcer. Otec ho přivezl jednoho dne v bryčce; byl to nehezký, tupě vypadající mládenec ve slavnostním kroji, který hleděl strnule do jednoho bodu a na nic nereagoval; jídlo mu museli vkládat do úst jako malému dítěti. Tomáš jej dal posadit na stoličku a otce požádal, aby vyprávěl, jak se to stalo.

Sedlák váhavě začal. Jeho syn se asi v osmnácti letech zakoukal do nějakého chudého děvčete, čemuž otec nepřál; nyní ho to ovšem mrzelo. Chlapec se s otcem napřed hádal, pak se rozhodl utéci z domova; ale sedlák si došlápl na otce dívenky a ten ji urychleně provdal za někoho jiného, za což dostal patřičný obnos. Když se sedlákův syn dozvěděl o té strašné události, zavřel se do své komůrky a odmítal k sobě kohokoliv vpustit; nejedl a nepil tři dny a když pak konečně povolil, měl vysokou horečku a vypadalo to s ním zle. Několik dní se v horečkách zmítal; potom se probral, uzdravil se, ale zůstal už takový. Od té doby uplynuly dva roky; otec se snažil mu pomoci, dokonce objednal i nějakého doktora, ale ten žádal, aby byl mladík převezen do ústavu a to otec nechtěl. Tak se dozvěděl o Baarfeltovi a syna přivezl.

Tomáš nechal chlapce odvést do svého pokoje; posadil jej na židli a otci přikázal, aby byl zticha a seděl vedle. Potom se postavil před chlapce a delší dobu mu strnule hleděl do očí; pak se dotkl prsty jeho spánků a čela a dal mu rozkaz, aby usnul.

Chlapec upadl do hypnotického spánku; Tomáš to dokázal tím, že jej píchl špendlíkem do ruky, aniž by na to reagoval. Pak řekl:

„Vstaň a jdi pokojem až do protějšího rohu!“

Chlapec poslušně vstal a kráčel jako automat; jeho otec se nestačil divit. Už dva roky mladík nic neudělal, ať už sám od sebe, nebo na rozkaz. Teď plnil Tomášovy příkazy do písmene.

„Řekni mi, jak se cítíš!“

„Není mi dobře,“ řekl chlapec monotónním hlasem. „Velice mne bolí hlava. Celé tělo mne bolí.“

Opět překvapení pro sedláka; chlapec nikdy nemluvil.

Tomáš mu položil dlaň na čelo. „Už nebolí!“

„Ne, už mne nebolí nic.“

„Vzpomeň si teď na Annu Hornovou! Vzpomínej na tu dívku! Zkus si vzpomenout na její oči, na její vlasy, na tvář, na pleť, její krok. Vyprávěj mi o ní...“

Chlapcova tvář se prudce změnila; najednou do toho otupělého, hloupého obličeje vstoupila božská jiskra. Usmíval se, když tiše, ale plynule vyprávěl:

„Anna Hornová... to je přece mý děvče! Moje Anička; já ji miluju... víc než svůj život! Vezmu si ji za ženu, i když tatínek nechce. Anna je nejkrásnější na světě; až si ji vezmu, všichni mi ji budou závidět! Nevadí, že nemá majetek, já mám dost, jsem selskej syn, to přece něco platí... Ona mě má moc ráda...“

„Co tomu říká tvůj otec?“

„Otec... Tatínek nechce; ale kdyby viděl Aničku a poznal ji trochu blíž, jistě by svolil. Tatínek přece nikdy nebyl zlý... on ví, že se máme rádi. Požehná nám, i když se možná bude nějaký čas zlobit. Ale až pozná Aničku, bude rád. Vím to.“

Tomáš se ohlédl na sedláka; statný chlap se otočil tváří ke stěně, snad nechtěl, aby Tomáš viděl, jak pláče.

„Povídej ještě o Aničce!“

Mladý sedlák hovořil; jako by mluvil sám se sebou. Neuspořádaně a zmateně popisoval, jak se s ní seznámil na jakési tancovačce; neustále to spojoval se slibem, že si jej Anička vezme, opakoval to mnohokrát, byla to zřejmě jeho utkvělá myšlenka. Tomáš mu naslouchal se soustředěnou tváří.

„Teď dobře poslouchej!“ sevřel jeho spánky do dlaní, aby mu chlapec musel hledět do očí. „Na Annu Hornovou musíš zapomenout. Zapomeň na ni. Odešla. Už není. Už nikdy nebude...“

Chlapec stáhl tvář do strašlivé grimasy; neříkal nic, zaskučel jen jako zvíře a pozvedl ruce k obličeji. Tomáš tiskl prsty jeho spánky a nepouštěl mu hlavu; zdálo se, že prsty vlévá svou vlastní sílu do toho nešťastníka. „Zapomeň na ni! Zapomeň na všechno. Už neznáš to jméno. Zapomeň...“

Chlapec se pozvolna uklidňoval; grimasa jeho tváře pomalu mizela, až se v ní rozhostil výraz klidu a očekávání.

„Jak se cítíš?“ ptal se Tomáš.

„Bolí mě hlava.“ řekl opatrně mladík.

Tomáš mu položil dlaň na čelo a několikrát přejel. „Ještě tě bolí?“

„Už ne. Už mne nebolí nic...“

„Jak se jmenovala ta dívka?“

„Nevím... nevím o žádné dívce.“ řekl sklesle chlapec.

„Brzy si najdeš dívku,“ řekl Tomáš Baarfelt. „Sníš o ní. Bude krásná, nejkrásnější na světě. Stane se tvou ženou. Jsi šťastný; teď jsi šťastný, protože budeš hledat lásku. Hned zítra. Budeš se dívat po dívkách a hledat mezi nimi lásku. Nikdy jsi nemiloval. Začneš mít rád. Hledej...“

„Ano,“ řekl mladík a počal se usmívat. „Čeká mne...“

Tomáš poodstoupil; nalil si z karafy na stole vodu do sklenice a rázem ji vypil. Pak si otřel čelo, dotkl se prsty mladíkova spánku a řekl: „Probuď se a zapomeň!“

Mladík se zatřásl jako v horečce; najednou se rozhlédl kolem sebe, zamračil se, jako by usilovně vzpomínal a potřásl hlavou. Podíval se na Tomáše, na otce, pak na svoje ruce a opět potřásal nevěřícně hlavou. Mne neviděl, ježto jsem ležel pod stolem a ten byl za jeho zády.

„Promiňte,“ řekl nejistě. „Asi... asi se mi udělalo špatně. Nevím, co se mnou bylo... a moc mě bolí hlava.“

Tomáš se opět dotkl prsty jeho čela; chlapec ulehčeně vydechl, potom se znovu podíval na Tomáše. Zřejmě mu černě oděný cizinec připadal poněkud podivný. „Děkuji... Kde to jsme, tatínku? Já si jaksi nepamatuju, že bychom sem jeli!“

„To nevadí, chlapče!“ vykřikl sedlák. „Já jsem tak rád, že jsi v pořádku, že zas mluvíš, pohybuješ se, že jsi...“

V té chvíli jej Tomáš zkusil zarazit, ale chlapec řekl: „Ale prosím tě... chvíle mdloby, to přece nic není! Udělalo se mi špatně, jenom pořád nevím, kde jsme a proč...“

„Jsi tady kvůli Anně Hornové.“ řekl Tomáš Baarfelt.

Mladík se k němu otočil a řekl nedůvěřivě: „Já neznám žádnou Annu Hornovou! Kdo to je? A kdo jste vy, pane?“

„Jsem lékař. Byl jsi nějakou dobu nemocný, tak tě otec přivezl ke mně. Na to si za čas vzpomeneš. Jak je ti teď? Ještě tě bolí hlava?“

„Trochu... jak jste to udělal, že jsem přestal cítit bolest – před chvílí? Jak jste na mě šáhl..“

Tomáš mu opět položil dlaň na čelo. „Buď klidný, nepřemýšlej. Pojedete za chvíli domů. Nemáš hlad?“

„No, to teda mám, a pořádnej!“ usmál se chlapec. „Ale... když jsem u cizích, tak nevím...“

„Aflargeo, zaveď ho do kuchyně, ať mu Gréta dá kus pořádného masa a mísu brambor, bude hodně vyhládlý. Ty se neboj toho zvířete, je to jen taková větší kočka...“

Teď mne uviděl a hrklo v něm, ale pak se rozesmál: „Vy jste asi čarodějník, pane! To mi kluci nebudou věřit, že jsem viděl pruhovanou kočku velikou jako tele! Páni zlatí, takovou tak mít doma, to by se sousedi divili...“

„Tak už neřečni a jdi, ať se najíš!“ plácl ho Tomáš po rameni, mladík přikývl a svižně odkráčel za mnou.

„Tak,“ obrátil se Tomáš k sedlákovi. „To by bylo. Neděkujte a neveďte hloupé řeči. Jste bohatý člověk a já léčím i chudé, kteří nemají na zaplacení. Vážíte-li si zdraví svého syna, přispějte na ty chudé. Za svou pomoc však nic nevezmu, to vás ujišťuji; je moje povinnost pomáhat lidem.“

Sedlák vytáhl šrajtofli a strčil rychle do krabice od doutníků několik bankovek; zářil štěstím. „Děkuju vám, pane! Moc vám děkuju... vy jste nejspíš čaroděj!“

„Radím vám, abyste si dával na syna pozor. Nějaký čas bude ještě slabý. Dohlédněte, aby měl dost jídla a pohybu. Pak to bude už dobré. Upozorněte všechny ve vesnici, kdo s ním přijdou do styku, aby se pro první dny zdrželi všelijakých hloupých řečí. Samozřejmě si později na všechno vzpomene, i na tu dívku; ale to už pro něj nebude taková rána. Zvykne si na to. A radím vám dobře: až si zas někdy přivede nějaké děvče, se kterou by chtěl žít, nerozmlouvejte mu to!“

Sedlák děkoval a urychleně se vzdálil i se synem; roznášel za to Tomášovu slávu po širém kraji.

Je jisté, že na Tomášovu lékařskou praxi hleděli okem nelibým doktoři odpovědní a renomovaní, a to nejvíc ve městě. Bylo to proto, že jejich vlastní pacienti k nim ztráceli v důsledku jeho činnosti důvěru a raději se trmáceli dalekou cestou na naši Hůrku, než aby do nekonečna strkali peníze těm učeným šarlatánům. Byly učiněny pokusy znepříjemnit mu život žalobou pro neoprávněné vykonávání živnosti; ale na městském velitelství četnictva seděl vrchní strážmistr Dauge, který každou takovou stížnost pečlivě přečetl a neméně pečlivě uložil do archívu ve tvaru proutěného koše, který stál vedle jeho nohy a jednou za dva dny byl odnášen do kotelny ke spálení.

Eva-Marie se často zúčastňovala Tomášových lékařských akcí; dokonce se naučila asistovat při operacích, arci méně složitých než záchrana chlapce Gerda. Když někdy vyjížděl do vsí v okolí, navykla si oblékat na to nikoliv domácí kroj, ale prosté šaty šedivé barvy, v nichž se mohla dobře pohybovat. Změnila též účes; namísto copů nosila vlasy buď rozpuštěné, nebo převázané stužkou na čele a copy si zaplétala jenom ve sváteční dny. Tomáš jí šaty a jiné podobné věci financoval, jak se zdálo, jeho kapsu nemohly takové drobné nákupy zruinovat. Protože si občas vypůjčovali Dianin motocykl, rozhodla se nakonec Eva-Marie dát si ušít kalhoty, což taky v nejbližší době provedla. Krejčí, ke kterému ti dva přišli, se sice napřed divil, ale údiv ho přešel, když mu Tomáš ukázal jistou bankovku, která se měla v případě úspěchu stát jeho vlastnictvím. Pak už neshledával žádných překážek.

V té době se taky Eva-Marie poprvé chytila s otcem; ten už delší čas sledoval přátelství své dcery s podivným lékařem a nezdálo se mu správné; taky to Evě řekl. Eva však neuposlechla, jak bylo zvykem a jak bylo správné; naopak řekla:

„Nechápu, proč bych se nemohla přátelit s panem Baarfeltem. Nevidím v tom nic špatného a znám dámy, které jsou rovněž jeho kamarádkami a přitom mají vyšší postavení než já! Měl bys být šťastný, že takový člověk věnuje pozornost tvé dceři!“

„Je otázka, zda si tě ten člověk hodlá taky vzít za ženu!“ řekl Müller. „A pokud jo, jestli tě bude mít taky čím živit! Nemyslím, že by se s tebou bavil jen pro tvoje krásný oči!“

„Zatím jsme o sňatku nehovořili. Nezapomínej, že pan Baarfelt je gentleman a nikoliv kočí! Doposud mi ani jediným slovem nedal najevo, že by ode mne žádal manželství nebo třeba jen lásku; měl bys vědět, že ve vznešené společnosti je zvykem delší přátelství, než se dostane na tak intimní city...“

„No, kdoví jestli!“ bručel Müller. „V každém případě lidi ve vesnici mají oči a potají se ti smějou! Kdyby tě nakonec ještě nechal, nevezme si tě už nikdo! Uvědomuješ si, že jsi tím jeho přátelstvím nadosmrti zneuctěná, jestli si tě nevezme?“

„No dovol!“ zrudla Eva-Marie. „Říkám ti, že jsem s ním nikdy nic neměla! Je to můj přítel, nic víc; myslím, že bys to mohl pochopit. Kromě toho záleží také na tom, zda bych si někoho ze zdejší vesnice chtěla vzít já!“

„No tohle! To by tak ještě scházelo, aby si slečna vybírala! Říkám ti: jestli se ten chlap nevyjádří dost rychle, postarám se ti o ženicha, než k něčemu dojde! Vezmeš si toho, koho určím já, bez přemýšlení, zda se ti líbí nebo ne! Pokud paměť sahá, vždy určovali rodiče dceři, kdo má být jejím mužem!“

„Ano, z toho plynou ty konce! Minulou neděli musel Tomáš rovnat nějakou hádku na Bílém potoce; taky si jeden chlapík myslel, že svou dceru provdá podle svého a ona si z toho podřezala žíly. Nebýt Tomáše, už by nežila; ale on řekl tomu starému hlupákovi, že pro něj nesmí být rozhodující jeho přání, ale vzájemná láska mladých lidí. Konečně, nežení se otec, ale jeho dcera!“

„Tak? To tě učí pěkné věci! Co ještě řekl?“

„Vysvětlil mi, že je povinností každého člověka hledat lásku; člověk si smí vzít pouze toho, koho ze srdce miluje a kdyby se celý svět postavil proti jeho lásce, že musí ten svět přemoci a zvítězit nad ním! Řekl, že právě žena, která je stvořena k lásce a je výkvětem lidstva, si musí vybrat muže, kterého považuje za nejlepšího na světě. A jestli si někdo myslí něco jiného, je hloupý a nezaslouží si, aby měl děti.“

„Tak – už jsi domluvila?“

„Ano. Jenom bych ještě chtěla říct, že si nevezmu nikoho, koho bych neměla ráda. Až přijde čas, vyberu si toho nejlepšího člověka na světě. A tomu budu patřit.“

„A když ho třeba já nebudu považovat za nejlepšího?“

„Ty si ho taky nebereš.“

„Potom ti to zakážu!“

„A já tě neposlechnu.“

„Dobrá; ale v tom případě tě vyženu ze svého domu a z tohoto statku jakživa nedostaneš třísku. Co na to řekneš?“

„Můj milý tatínku,“ usmála se na něj Eva-Marie. „Zůstanu navždy tvou hodnou dcerou, která tě miluje; a z lásky k tobě se ráda vzdám statku, který miluješ více než mne!“

Müller vzrušeně dýchal; diskuse s dcerou jej vyčerpávala víc než co jiného. Nakonec řekl: „Je ještě dost času na takové úvahy. Máš štěstí, že ten tvůj přítel Baarfelt má peníze. Ale hleď, aby si tě vzal a to co nejrychleji! Nebo ztratím trpělivost a pak s tebou budu hovořit jinak! Pamatuj si, že zatím jsi má dcera, žádná slečinka von und zu Nemanitz! Chováš se jako hraběnka, ale já to ještě dokážu změnit!“

Eva Marie se mu zdvořile uklonila a řekla:

„Jak si přeješ, tatínku!“

Samozřejmě podala o tomto rozhovoru zprávu Tomášovi, poněkud zmírněnou; neřekla, že ji nutí, aby si ho vzala, to by zřejmě vypadalo, jako že se mu sama nabízí; jenom řekla, že ji otec zřejmě chce provdat a že ji nutí, aby si našla ženicha. Tomáš to uvážil, potom řekl:

„Tvůj otec je moudrý člověk. Je pravda, že by ses měla poohlédnout po ženichovi; máš snad už někoho vyhlédnutého?“

„Ne... mám zatím jenom představu, jaký by měl být, aby se mi líbil. Nemám v tomto směru zatím zkušenosti...“

„Dobrá. Nejvíc se o tom dá dočíst v knihách. Pořídím ti nějaké knížky, které posílí tvůj rozhled.“

A co slíbil, to taky splnil; objednal vysílačkou nějaké německé knihy, zakrátko přišly poštou. Diana, která četla vášnivě ráda, hned pro sebe zabavila všechnu historickou literaturu; naštěstí četla rychle, tak mohla brzy přepustit tyto knihy Evě-Marii. Výhodou pro Evu bylo, že Diana hodně historii znala, mohla jí tedy případné nesrovnalosti vysvětlit.

Před Evou-Marií se otevřely nové široké obzory. Až doposud se její znalost světa skládala ze zdejší vesnice, několika vesnic okolních a města, kam se ji otec tvrdošíjně snažil dostat do společnosti a kde ji považovali za hloupou vesnickou husičku. O životě ve světě slýchala vyprávět; většinou to byly napolo nebo i na víc lži, ale pro vnímavého mladého člověka znamenaly úžasně přitažlivý obraz. Pokud se týkalo knih, ve vesnici se četla Bible, obrázkový kalendář a hospodářský věstník cen jatečního dobytka, tedy literatura dost jednostranná. A najednou dostala do ruky knihy, v nichž se hovořilo o problémech; dokonce i o lásce, která do té doby byla naprostým tajemstvím.

A jak se o lásce hovořilo! Eva-Marie se dozvěděla, že láska není něčím, co přichází po letech manželství a několika dětech samo od sebe, naopak by láska měla manželství předcházet; teprve na základě vzájemné náklonnosti by se měli lidé brát. To sice už slyšela a sama si to myslela, ale poprvé to viděla psáno černé na bílém. V knihách se stávalo, že se mladí lidé vzali přes odpor rodičů; a nejen že nebyli potrestáni Bohem i lidmi, ale byli dokonce šťastní!

Jedna z knih pojednávala o mladé ženě, která uprchla se svým milým z domova; a to jen proto, že ho milovala. Otec a matka ji prokleli a dali po ní pátrat, nakonec jí slibovali a vyhrožovali, ale ona trvala na svém. Porodila svému milenci dvě děti, než se podařilo rozplést zamotaná klubka různých podivných propletenců a než se mohli slavnostně vzít. Evu především překvapilo, jak se jim mohly děti narodit bez svatby; podle jejích zkušeností nebylo něco takového vůbec myslitelné.

Svěřila se s tím kamarádkám; ty při tom vyprávění ztratily hlavu, řekly jí, že je nemravná a zkažená a že by o takových věcech vůbec neměla nic vědět.

V té době uvolnila Diana nějaký historický román o životě na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV., kterého obdivovala a tuto knihu Evě vřele doporučila. Z ní se dozvěděla úžasné věci: že mimo zákonitých manželek existují též milenky; lidé mají sklon zamilovávat se do sebe bez ohledu na právní stránku věci a mohou existovat nemanželské děti, které přesto žijí bez božího trestu a pokud jsou to děti královské, mohou získat značné postavení. Že v milování existuje rozkoš a i když je tato rozkoš hříchem, lze se následků rychle zbavit rozhřešením od kněze, který rozhřešení dává na počkání za jakékoliv hříchy.

Tohle všechno se dočetla; jak se vzdělávala, měnila se její povaha. Až doposud byla ve většině pyšná a nepřístupná, pohrdala lidmi, kteří neměli majetek, zvláště vlastními čeledíny a děvečkami. S Tomášem se naučila sloužit i nejchudším; léčil žebráky a mrzáky a Eva-Marie, chtěla-li mu pomáhat, se musela dotýkat jejich ran, čistit je, podávat léky. Musela se naučit být milá i ke staré shrbené žebračce, kterou by její otec vyhnal od svého prahu. Zakrátko se chovala jako k přátelům i k čeledínům na vlastním statku; a lidé ji začínali mít rádi.

Errata:

08.08.2021 11:38