Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Letní noc

Ráno svítilo oslnivé slunce a Charry rozhodl, že půjdeme pracovat na pole, což se stalo. Dělali všichni: Tomáš, který se rychle probral, Viktor a druzí dva pistolníci, Jan Dunbar, jenom Almetta nedělal nic a nikdo ho nenutil, byl starý, seděl na verandě a psal dopisy. Na neděli chtěl obeslat všech šest rytířů, aby se sešli u nás a zvolili tu komthura. Což jim ovšem nenapsal, řekl jen, že budou řešit situaci v řádu. Diana to vylepšila tím, že každý má avizovat svůj příjezd pohlednicí, což sice nepochopili, ale provedli.

Večer odjel Dunbar s tím, že se vrátí v sobotu ráno; přišla Eva, tvářila se důstojně a klidně a Tomáš k ní se choval mile a přátelsky, jako vždycky. Ping-pong nehráli, bez Dunbara to nebylo ono, ale zahráli si tenis s dřevěnými pálkami a potom se šli vykoupat. Trochu jsem sledoval Tomáše a Evu, ale nedělo se mezi nimi nic zvláštního. Tomáš se obdivuhodně vzpamatoval, zdálo se, že na všechno zapomněl. Almetta je taky pozoroval.

Tak minula středa, čtvrtek a pátek. Pracovali jsme jako jindy. Až přijel v sobotu ráno Dunbar, přivezl s sebou na motocyklu pošťáka a složil ho u naší branky. Potkal ho prý za městem a když viděl, jak starý pán těžce šlape, svezl ho; stejně má pro nás poštu. Dianě došly zbývající tři pohlednice (tři včera) a Charry dostal dopis; dost podivný dopis, jaký jsme ještě nedostali.

Byla to dost velká obálka z tuhého papíru, olepená šesti anglickými a indickými známkami a popsaná indickými znaky; adresa byla namalována velkými písmeny a zněla: Jeho Vysokoblahorodí, milostivý pán, pan Charry Rither, velkostatkář v A., pošta N., okres G. Zpáteční adresa byla taky zajímavá: Andreas Russell, poste restante, hlavní pošta, Bombay, India.

„Charry, nepoškoď mi ty známky, prosím tě!“ požadovala Diana. „Od koho to může být?“

Charry opatrně rozřízl obálku a vytáhl z ní několik listů papíru. Podíval se na podpis a radostně vykřikl: „Andrej Rastopčenkov! Podívejme, jakpak se dostal až do Indie?“

„Radši přečti, co nám píše! Zprávy z Arminu už jsme dlouho nedostali. Mám hroznou radost!“

„Je to pěkně nadrápané. Přečtu si to napřed sám a pak to můžeš luštit ty. Číst nahlas bych to nedokázal...“

„Co se tak tváříš?“ ptala se Diana. „Ukaž, dej mi to taky!“

„Kolik myslíš, že máme v Arminu měst?“ zeptal se Charry, vzdaluje dopis od její ruky.

„To není tak těžký. Jedno, a ještě pěkně blbý: Bird City.“

„Jsi na omylu, drahoušku. Andrej nám tam založil ještě jedno. Zatím stojí pevnost, jmenuje se Alexandretta a žije v ní okrouhle tak padesát ruských utečenců, nehledě k Ukrajincům, Polákům, Židům a Tatarům. Doufám, že ti tahle zpráva zvedla náladu asi tak jako mně.“

„No ne, to je výborný!“ vyjekla Diana. „Kde Andrej ty lidi vzal? Ukaž, já si to přečtu!“

A četla nahlas, takže jsme si to všichni mohli poslechnout; dokázala Andrejovo písmo rozluštit líp než Charry. Poslouchal taky Tomáš a jen se nad tím usmíval.

„Tak prosím!“ řekl Charry. „Není nad to opatřit si pořádného guvernéra! Postaví si klidně pevnost, přibere tam spoustu svých krajanů a ještě chce, abych mu pro ně sháněl všelijakou zakázanou podvratnou politickou literaturu. Co tomu říkáš?“

„S tím budou potíže. Totiž, s Internacionálou jsme měli dobré styky, protože náš bývalý komthur se zúčastnil Pařížské Komuny, ale teď je po smrti a s Carialtim nebudou chtít o ničem jednat. Nejlíp, když tam pošleme někoho cizího, tomu budou aspoň věřit. No, to se zvládne.“

„Počkej... ty s tím jejich hnutím souhlasíš?“

„Naše síla byla vždy v tom, že jsme dokázali odhadnout, kde je budoucnost a kde ne. V tomhle je, protože dělnický a rolnický lid dlouho nevydrží, aby ho tak okrádali jako doposud. Znám to učení a věřím pevně, že brzo uvidíme první výsledky. A jak tak poslouchám povídání pana Rastopčenkova, vidím, že jeho krajané to berou do ruky pěkně zostra. V Rusku nastane v blízké době revoluce. Ještě ji zažijeme, Charry. Nevím, zda tvoje dělové čluny nebudou jednou dobývat Petrohrad.“

„Nestraš! Prosím tě, hlavně neprorokuj! Svět sice není moc v pořádku, ale já bych rozhodně nevítal nějaké změny válkou. Navíc ještě z mojí viny nebo z viny mých přátel.“

„Bude válka. Začnou ji Němci nebo Rakušané. Vím to, vyplývá to z povah jednotlivých panovníků. Podívej, jací lidé dnes sedí na trůnech: například můj panovník František Josef I. Dokonalý senilní idiot už od mladých let, s neuvěřitelnou schopností dělat všechno naopak. Už několikrát ho před pádem zachránilo jen jeho štěstí, vzpomeňte si na Solferino, jeho zásahy do Krymské války a tak dál. V Německu, vlastně v Prusku, vládne císař Vilém II. Hloupý, bezohledný, kořistnický a zcela bez morálních skrupulí. Jeho ideou je sjednocení celého Německa a všech svobodných držav, počítaje v to i zemi, ve které se momentálně nacházíme. Spolyká všechno jako pohádkový drak a bude chtít víc a víc. Proti němu stojí slabá Francie, slabá Anglie a vnitřně rozvrácené Rusko, ve kterém jediná skutečně rozumná síla jsou revolucionáři, vyslaní na Sibiř, přátelé tvého Andreje Rastopčenkova. Nepřihlížím ke státům jako italská území, Balkán nebo Turecko; ty všechny považují oba němečtí císařové za lovnou zvěř. V prvním desetiletí nového století, které se nám kvapem blíží, vypukne veliká válka. Bude záležet jen na rozumných lidech, kdy to bude a jakých dosáhne rozměrů. Velikou chybou je, že mnoho komthurů si to neuvědomuje; a neuvědomují si to ani nejvyšší důstojníci řádu.“

„Nesouhlasím s válkou!“ řekl rozhodně Charry. „Jsem přesvědčen, že by se jí dalo zabránit. Ty jsi komthur v Rakouské říši; co uděláš proti té válce?“

„V Rakousku je síla, která ten stát zničí: osvobozenecký boj jednotlivých malých národů. Uvědom si, v Rakousko-Uherské monarchii je jich spousta: Čechové, Slováci, Maďaři, Srbové, Chorvati a vůbec Balkánci, Poláci; ti všichni touží po svobodě a svobodu si vybojují, dřív nebo později. Jestli Rakousko zahájí válku, bude to jeho konec. Německo, tvá provincie, Jene, je jiné: silné a téměř jednotné, jeho občané jsou sice z různých státečků, ale všichni Němci, ať jsou Durynčané, Meklenburčané, Sasové nebo cokoliv jiného, všichni jsou ochotni poslechnout několik Prušáků. Jak se bude vyvíjet válka v Německu, nemohu zatím odhadnout; takže ji pravděpodobně nemohu ovlivnit.“

Charry potřásal hlavou a prskal jako křeček; nelíbilo se mu to věštění zlých událostí v poklidné Evropě. Cítil státnickou odpovědnost za osud světa a Andrejovi Rusové byli lidé, jejichž mínění mu sice bylo sympatické, ale současně se ho hrozil.

„Každopádně se mi nelíbí, že si Andrej klidně dělá, co chce a na svolení se ptá až dodatečně! Jestli se brzo nevrátím do Arminu, může se stát, že to tam ani nepoznáme!“

„Bojím se, že takové věci se ti budou stávat častěji. Zvláště až pustíš do země řád. Naši rytíři budou stavět pevnosti, vesnice a města, svá sídla. Nevylučuji, že se leccos vybuduje i bez tvého vědomí. Ale vždycky ku prospěchu Arminu!“

„Ovšem, že souhlasím se vším, co prospívá Arminu! Nevím, je-li to zrovna tohle, ale věřím Andrejovi; je to chytrý chlap a co dokázal v Japonsku, mě ohromilo. Ať si pro mně za mně staví, co za vhodné uzná a přiveze jenom do Arminu víc podezřelých existencí! Já se vším souhlasím!“ řekl Charry, odplivl si a šel zas do práce.

Teprve odpoledne, když se vrátil z pole, dal se do sepisování odpovědi; ale šlo mu to špatně, vztekal se u toho a klel. Diana mu pomáhala, tak snášela jeho bouření z první ruky. Tu to ale vůbec nepřekvapovalo ani nezlobilo, byla už zvyklá.

„To by mě zajímalo, kde se k čertu fláká Griissirno s posádkou! Andrej píše, že loď ještě nepřiplula; ale my ji poslali už na jaře! Nevím, jak je to možné...“

„Taky může být, že než došel dopis, už připlula i loď. Nezapomínej, že pošta z Indie nejde tak rychle, i když Angličané to dost prohánějí. Nesmíš být netrpělivý a Andrej taky ne. Teď už tam jistě bude...“

„To se Bertin podiví! Jak já mu vyprávěl o Arminu, bude si to představovat jistě jinak. Jestli přijede rovnou k té pevnosti a Andrej ho přivítá se svou známou ukvapeností střelbou na oslavu, ještě se polekají, že zabloudili...“

Diana se skvěle bavila, jako vždy, když Charry něco sepisoval. Dokonce se zmínila, že když je císař, mohl by diktovat svá moudra někomu ze svých sekretářů, který by případné nesmysly vychytal a opravil mu i pravopisné chyby.

„Jak se zrovna ty opovažuješ mluvit o pravopisných chybách? Sama umíš asi padesát řečí, ale ani jednu neumíš pořádně! Snad kdyby se tu objevil někdo, kdo umí sumersky, fénicky nebo egyptské démotické písmo, to bysme se divili!“

Diana měla chuť se hádat a prát, takže ho všelijak popichovala; ale Charry ji zklamal a doporučil, ať si jde dát rozcvičku s Tošiem nebo Viktorem. Ti dva už stejně cvičili ráno, potom si sedli do čajové besídky a vynalézali meč. Viktor velmi obdivoval Tošiovu katanu a jiné japonské meče a uvažoval o nějaké evropské variantě pro řád; svěřil se Almettovi a ten mu to schválil.

Jednou z povinností rytířů Blesku je totiž nosit zbraň; což se jako spousta jiných věcí bere laxně. Někteří rytíři cvičí pravidelně a svoje meče ovládat umějí, jiní se jich dotnou jenom při ceremoniálních příležitostech. Není to životně důležité, když mají zkušené ochránce, jako je Viktor; přesto však je účelné, aby existovala nějaká vhodná zbraň, kterou by nosili jako prostředek poslední záchrany.

Tošio navrhoval meč podobný japonskému tanto, s čepelí dlouhou asi metr a s rukojetí bez nápadné záštity; taková zbraň by se dala ukrýt do zavazadla nebo do oděvu a použít v případě potřeby. Viktor souhlasil; zbývalo jen zajistit, kdo a za jakých podmínek bude tyto zbraně vyrábět. Viktor snad poprvé v životě zatoužil pracovat vlastníma rukama; navrhl, že by si založil dílnu, kde by meče vyráběl, výcvikové středisko, kde by učil majitele s nimi zacházet a případně ještě druhé středisko, kde by v tomtéž cvičil vážné zájemce o boj. Logickou úvahou zjistil, že by všechno sám nezvládl; Tošio byl ochoten pomoci, ale má povinnosti u Charryho dvora, takže uvažoval o možnosti zajistit japonského experta ze svých podřízených. Almetta souhlasil s jejich záměry a nadhodil, že za těchto podmínek by Viktor mohl uskutečnit další svůj sen, totiž oženit se, mít děti a získat postavení; aby totiž dílna prosperovala, bude muset vyrábět taky něco na prodej pro normální obyvatelstvo. Almetta navrhoval japonské vějíře, které Tošio prohlašoval také za účinnou zbraň.

Almetta taky pracoval; sepisoval traktát ohledně působení rozličných sekt a náboženských společností, které se v poslední době začaly rozvíjet mezi inteligencí. A že ví o naší schopnosti číst, psát a chápat text, nechal mne do svého elaborátu nahlédnout; tak jsem si přečetl:

„K čemu to bude?“ zajímal jsem se.

„Když k nám přijede tolik hostí, měl bych udělat přednášku, ne? Myslím, že by jim to mohlo být k užitku.“

Měl jsem tentýž názor. Diana a Charry konali přípravy na tu slavnost a velmi se těšili na naše hosty; my také.

Hosté se začali sjíždět příštího dne ráno, jeden po druhém. První se dostavil jistý Jaakob Löwenbeck; navzdory jménu to nebyl Žid, nýbrž dobrý křesťan. Už jeho otec přestoupil na křesťanskou víru, zřejmě působením řádu; synáček nyní řídil tatíčkovu banku v Amsterodamu. Přestože mu ještě nebylo čtyřicet, vyhlížel jako sušená treska, ruce se mu nervózně chvěly, oči jezdily každé jinam a když promluvil, poskakoval mu ohryzek na hubeném krku. Banka to byla mohutná, ale navzdory tomu bratr Jaakob velmi plakal, když měl z jejího výtěžku věnovat něco na řádové záležitosti a bylo třeba připomínat, jak mu řád v řízení banky pomáhá. Přijel v bryčce tažené sešlým koníkem, oděn do černého oblýskaného převlečníku a širokého klobouku s pomačkanou krempou.

Jako druhý se dostavil Hannes Geerzen, dánský sedlák; přijel s párem koní pěkně vykrmených a vymustrovaných jako na přehlídku. I jejich pán stál za to: mohutný, tlustý a červený, hovořil hlučným hlasem a každému tiskl ruku medvědí silou. Bylo na něm vidět, že má mnoho kraviček, které mu dávají hodně dobrého mléka. Jeho pacholek, který se mu staral o koně, byl taky dobře vykrmený a vypadal, že by mohl skály lámat. Toho využil bratr Jaakob a požádal ho, aby se postaral taky o jeho koníka. Čeledín se jen smál, když viděl Jaakobovo sešlé zvíře.

Třetím exemplářem byl mladík ve vojenských kalhotách a civilním kabátě; taky voják byl, kapitán Louis Charrtiér, ne však Francouz, ale Valon z Belgie. Vyhlížel rázně a příkře, sedl si na zahradu do besídky, šavli postavil mezi kolena a mlčky přihlížel světskému hemžení.

Druhý Belgičan byl naopak Vlám, rozvážný a kulatý, starší než bratr Louis a s rozčepýřenými světlými vousy na bradě. Živil se jako obchodník, kromě toho mu patřilo několik činžovních domů a hotel. Jmenoval se Hendrick de Groode a byl ochoten přátelit se s kýmkoliv vyjma kapitána Louise Charrtiéra.

Další příchozí přijel v automobilu; byl Holanďan, loďař z Haagu, vypadal jako námořník. Chytrý úsměv skrýval do mohutného plnovousu a na očích měl modré brýle, prý proti slunci, ve skutečnosti proto, že nechtěl, aby mu bylo vidět do očí, když něco říkal. Jmenoval se Martin van Gnaaden.

Poslední se dostavil nejpozději. Přijel na koni, ačkoliv jeho věk a postava tomu moc neodpovídaly; pocházel z Lucemburského velkovévodství, byl šlechtic a pramen jeho příjmů se nepodařilo zjistit; snad žil z renty. Byl suchý a aristokratický, vlasy měl nakadeřené a když slezl s koně, chodil o tenké hůlce, v níž skrýval dýku. Jmenoval se Antonín František Karel von Wahrengold.

Charry sledoval tu pestrou společnost zrakem dosti zaujatým, protože stál vedle Almetty a ten mu tiše šeptal, kdo dotyční jsou. Kromě toho tu byl Tomáš, který zas věděl, čím se který provinil. Pokud bylo možno vidět, byli pánové vzájemně nesnášenliví, z čehož pramenily různé obtíže.

Ukázalo se to, když usedali. De Groode se ostře ohradil, když ho chtěli posadit vedle Charrtiéra; von Wahrengold vůbec nechtěl s nikým sedět, chtěl usednout do čela stolu, což ovšem nešlo, neboť tam měl být Almetta. Löwenbeck měl největší starost, zda mu někdo zaplatí cestu a sedlák Geerzen se posmíval, že mu to dá třeba ze svého, bude-li mermomocí chtít. Všichni dohromady se dívali udiveně na ostatní; znali z nich vlastně jen Baarfelta, který s nimi všemi jednal a Almettu ze shromáždění, pokud někdy na nějakém byli. Charry a jeho lidé jim byli dokonale neznámí a moc se divili, když viděli řádové kříže na krku Vítka, Tošia a dokonce Diany a Evy-Marie.

„Dříve, než bude předloženo občerstvení,“ řekl Tomáš Baarfelt, když se se všemi uvítal. „Bych vám chtěl představit nové rytíře, bratry a sestry, kteří zde byli pasování během poslední doby.“

Představil jednoho po druhém a staří rytíři koukali jako spadlí z nebe. Pak představil ještě nás, že jsme samozřejmě byli při tom; trochu se divili, neboť doposud mysleli, že jsme tu pro ozdobu.

„Moment!“ ozval se von Wahrengold. „Jak vidím, jmenoval tady někdo hned pět nových rytířů; jak je to vůbec možné, když jak vidím, žádný z pánů s tím neprojevil souhlas, dokonce je ani nezná? Pokud vím, právo pasovat rytíře má jenom komthur; rád bych tedy věděl, jak je možné, že byli jmenováni, když naše provincie už dlouho komthura nemá!“

„Velmi snadno,“ řekl Tomáš. „Pasoval jsem je v zastoupení já sám. Řád mi to uložil, jak vám dosvědčí bratr Almetta.“

„Nicméně přesto bychom rádi věděli, proč byli pasováni zrovna tito a ne někteří jiní!“ řekl Charrtiér. „Totiž, vidím mezi nimi dvě ženy a jakéhosi ne zcela jasně evropského pána, který se představil jménem, které nemohu vyslovit a které dává tušit, že se nejedná o bělocha a křesťana.“

„Máš pravdu. Tošio Yamanaki je Japonec. Pokud se týče obou dam, je ti jistě známo, že v řádu neplatí žádné rozdíly mezi mužem a ženou; že i dáma má právo stát se rytířem jako muž. Všichni tito lidé si to zasloužili, já po delší čas zkoumal jejich charakter a dospěl jsem k názoru, že budou takové cti hodni.“

„Vážený bratře komthure,“ pravil von Wahrengold. „Rovnoprávnost mezi muži a ženami je vynález z poslední doby, navíc nesmysl a ohavné spuštění mravů. V Bibli je jasně psáno, že žena je muži podřízena a práva hovořiti ve společenství nemá; tak z jakého důvodu se ženám přidělují nejvyšší práva? Jestli jsem si dobře přečetl dějiny řádu, sdružovaly se ženy odjakživa do jiné lóže, než je řád Blesků; a sice do řádu Čistého srdce, od čehož se zřejmě v poslední době nějak upustilo...“

„Neupustilo se od ničeho. Jak řád Blesků, tak řád Čistého srdce patří do řádu Templářů, to zajisté víš...“

„Vy to děláte, jak se vám to hodí!“ potřásal hlavou Löwenbeck. „Když potřebujete, jedná se dohromady a když potřeba není, tak zase zvlášť. Já to tedy nechápu...“

„Já bych to chápal, kdyby šlo o jednoho nebo dva lidi,“ dodal van Gnaaden. „Ale pět – a najednou? Na mou duši to vypadá, jako by někdo měl zájem ovlivnit tuto provincii, aby se celá řídila podle těchto pěti, kteří ostatně pocházejí z jedné vesnice! Snad nejde o to vnutit druhým svoji vůli?“

„Jistě, že ne, bratře,“ řekl Tomáš. „Ostatně, o tom nám více poví bratr Horacio Almetta, který je, jak víte, vyslancem řádu a tajemníkem Jeho Svatosti Velmistra.“

Almetta povstal a na všechny se pěkně usmál; pak se opřel rukama o stůl a spustil:

„Milí bratři! Jeho Svatost Velmistr již drahnou dobu sleduje neutěšený stav vaší provincie; pláče nad vámi i nad řádem, jenž je těžce pronásledován v zemích, které spravujete. Svatý Otec mi uložil, abych se postaral, aby konečně bylo učiněno zadost právu a aby byl pro vaši provincii jmenován komthur. Což bych prosil, aby se stalo nyní; za tímto záměrem jsem vás svolal. Vím, že se již delší dobu o této věci uvažuje, snad by bylo na čase ji tedy rozhodnout. Nežádám od vás samozřejmě, abyste se rozhodli hned; nyní nám bude předloženo občerstvení a až dojíme, bude čas, aby každý přednesl svůj návrh. Pokud se jedná o mne, kandidát, s nímž by souhlasil řád, je nejlépe Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe, náš hostitel. Ovšem řád na vás nikterak nenaléhá; pokud by se nepodařilo komthura zvolit na této schůzce, pak by ovšem Jeho Svatost Velmistr musel s politováním rozhodnout sám a dosadit sem komthura podle svých velmi moudrých a uvážlivých představ. Dobrou chuť, pánové! Diano, může se nosit na stůl...“

Samozřejmě, naráz nastala vřava jako v úle. Všichni ti rytíři naráz vyskočili ze svých křesel, počali rozhořčeně mávat rukama a překřikovat se:

„Jak to? Co si to řád dovoluje, zasahovat do našich práv?“

„Proč zrovna on? Kdo vůbec je, kdo ho zná?“

„S tím jakživo nebudeme souhlasit! To se nesmí!“

„Rušení práva, to je nepřípustné! Hanba!“

„Nechceme cizího komthura! Ať je jím někdo z nás!“

Konečně se jeden (byl to von Wahrengold) zeptal: „A kdybychom třeba nesouhlasili; koho by nám tak asi řád poslal?“

Almetta pokrčil rameny a usmál se: „Nevím, to by záleželo na rozhodnutí Jeho Svatosti Velmistra. Ovšem myslím, že největší naděje by měl bratr Jan Dunbar; myslím, že ho všichni znáte!“

Neznali ho všichni, ale ti, kdo s ním už měli tu čest, rázem pochopili, že by to bylo pěšky jako za vozem.

„To je úplně stejné; Dunbar je zřejmě přítel Guyrlayowa! Tím by se nic nespravilo! A kromě toho...“ mluvčí radši zmlkl, protože si uvědomil, že by se ta hrozba mohla vyplnit.

„Proto vám dávám přes oběd čas na rozmyšlenou,“ řekl Almetta laskavě. „A přeji všem dobrou chuť!“

Oběd byl vybraný, ba byla to hostina; ale stolovníci se nějak nemohli soustředit na vychutnávání zvláštních pokrmů. Koukali jeden na druhého a nějak se snažili dohodnout očima, co tomu bude ten který říkat. Nevládla mezi nimi sice žádná velká jednota, ale proti společnému nepříteli se hodlali spojit.

Charry jedl klidně a šmejdil očima po jejich tvářích; asi v duchu hesla, které vytyčil hned ráno: „Ten Andrejův dopis mi dodal; teď už vím, jak mám s těmi rytíři zacházet!“ Diana se tiše smála a šeptala Evě svoje poznámky o hostech. Tomáš a Almetta zachovávali důstojnost, Tošio udivoval znalostí jezení hůlkami, Vítek se snažil chovat sebejistě a dost mu to šlo. Domácí vůbec vytvářeli oázu pokoje, klidu a rozvahy, zatímco hosté klesali od deseti k pěti úměrně s přibývajícím časem.

Když bylo sklizeno se stolu a nalito víno, Almetta vstal a se zářivým úsměvem vyzval přítomné, aby se vyjádřili k jeho návrhu.

Rytíři mrkali jeden na druhého; pak první vstal kapitán Charrtiér: „Myslím, že nebylo zapotřebí dávat komthurské křeslo člověku, který je v řádu teprve tak krátce. Myslím, že se mělo spíše vybírat z našeho středu. I mezi námi jsou lidé, kteří pro svoje schopnosti a pevnou vůli zasluhují povýšení!“

„Příteli,“ řekl Tomáš. „O tom se s vámi jednalo už víckrát, já byl při tom a taky bratr Jan. Nikdy nedošlo k žádné dohodě, neboť všichni chtěli to místo pro sebe a nikdo nechtěl podlehnout. Nakonec jste se vždycky pohádali, což nebyl žádný výsledek. Došli jsme k závěru, že bude třeba vám pomoci zvenčí.“

Teď nastala chvíle ticha. Potom pochopil svoji příležitost von Wahrengold: „Nemýlím-li se, představil jsi bratra... Charryho jako hraběte z Guyrlayowu. To je hodnost řádová či světská?“

„Byl už hrabětem, když vstoupil do řádu.“

„V tom případě já souhlasím. Pokud je tento pán šlechtic, potom může počítat s mým souhlasem!“

Jednotná fronta šesti proti pěti se počala drobit; a ostatní rázem pochopili, že kdo se nepřidá hned, skončí mezi poraženými.

„Inu, když nad tím tak přemýšlím,“ ozval se loďař Gnaaden. „Mimo toho je bratr Charry taky námořník a majitel, nemýlím-li se, nějakých lodí. To je dostatečný důvod, abychom ho měli za dobrého člověka, protože lidé, kteří se plaví po moři, nebývají špatní. Myslím, že mohu hlasovat pro něho.“

„Moje řeč!“ přidal se sedlák Geerzen. „A taky je to sedlák, jak vidno rozumí polnostem! Zdá se, že to je obzvlášť rozumný člověk, proto hlasuji pro něho; protože vidím, že se vyzná téměř ve všem. Bude to dobrý komthur, to říkám já!“

Zbývající tři postřehli, že začíná jít z tlustých do tenkých; nadešla poslední chvíle, aby se přidali k většině.

„Já – já souhlasím!“ zamával rychle suchou rukou Jaakob Löwenbeck. „Samozřejmě, přišlo to trochu náhle; ale řád patrně ví dobře, jaké kvality se skrývají v kterém člověku! A toto je případ, kdy řád rozhodl správně. Hlasuji pro!“

„Pokud jsem slyšel, velel bratr Charry armádě,“ řekl kapitán Louis Charrtiér. „Jsem voják a hlasuji pro vojáka; ať žije nový komthur, Charry de Guyrlayowe!“

Posledním byl Hendrick de Groode, který koulel očima a zíral z jednoho na druhého; zřejmě už mu došlo, že je poslední, kdo nevyjádřil svůj souhlas a že to s ním dopadne špatně, takže se váhavě rozhovořil: „Já... jistě, nemohl jsem tušit... jak skvělý člověk je bratr Charry. Já samozřejmě nikdy nebyl proti němu, jako někteří jiní z našeho středu, že ano! Měl jsem vždy na zřeteli jen blaho řádu; nyní vidím zcela jasně, že toto blaho nelze oddělit od osoby bratra Charryho. A proto kladu svůj život i svoje statky do jeho rukou a uznávám ho za komthura! Ať žije komthur Charry de Guyrlayowe!“

Almetta se usmíval, když povstal:

„Vidím, bratři, že jste pochopili příkaz doby a správně rozhodli. Musím pokárat bratra Tomáše Baarfelta, který tvrdil, že se tato provincie jaktěživ na ničem nedohodne, aby nebyl každý z rytířů okamžitě proti. Osvědčili jste velkou morální pevnost a rozhodnost, která vás šlechtí; já vám děkuji za moudré a velkomyslné rozhodnutí. Zároveň žádám bratra Charryho, aby se proslovil, zda přijímá uloženou funkci.“

Charry vstal; vypadal velmi impozantně, když se rozhlédl po tom ctihodném shromáždění.

„Ano, bratři. Přijímám vaši důvěru a slibuji, že budu pracovat pro řád čestně a poctivě, jak se sluší a patří. Dále slibuji, že se nedopustím nespravedlnosti vůči žádnému z vás nebo vašich lidí a že jsem už zapomněl na všechno, co jste snad v první chvíli neuváženě řekli proti mně nebo ostatním z mého domu. Chápu, že to pro vás muselo být překvapením; avšak bohužel nebylo možno vyžádat si vašeho souhlasu. Nyní však slibuji, že nadále už nedojde k žádným nesrovnalostem ani k porušování řádového jednacího pořádku a řádové zákony budou přesně a přísně dodržovány; nad tím budu bdít osobně jako komthur této požehnané provincie, k jejímu štěstí a rozkvětu.“

Bylo lze tomu věřit, protože od této chvíle měl Charry vlastně zcela neomezenou moc dělat si v provincii, co je mu libo. Všichni to taky věděli, proto jejich hold novému pánovi byl zcela upřímný a spontánní.

Almetta povstal; otevřel svou černou brašnu a vyňal z ní komthurský kříž s rudými kameny, stejný jako má Tomáš Baarfelt. Potom předložil Charrymu jeho meč a požádal:

„Nyní tě prosím, bratře, abys před našimi zraky odpřisáhl věrnost řádu a aby ses přísahou zavázal do hodnosti komthura této provincie. Dovol, abych ti připomenul tvé povinnosti:

Kromě předešlých slibů jsi povinen vládnout provincii, která je ti svěřena, čestně a spravedlivě, bez osobních zájmů a přihlížení k soukromým pocitům a tužbám, jako sama Spravedlnost, jenž je neovlivnitelná. Budeš podporovat vše dobré a správné, potlačovat zlo a neřest. Odsouzencům k smrti umožníš smrt bezbolestnou a rychlou, jak jest zvykem. Budeš podporovat umění, vědy, školství a šíření moudrosti, jak v řádu, tak ve světě. Budeš dbát, aby byly zhubeny války, které ničí zemi a zabíjejí nevinné lidi, budeš ovlivňovat lidi, kterým je svěřen osud tvých zemí a budeš se osobně starat, aby žádný z vedoucích politiků nezabloudil ze správné cesty. K tomu ti dopomáhej Bůh!“

Charry to všechno slíbil a zopakoval řádovou přísahu; poklekl, Almetta mu sňal z hrdla rytířský kříž a pověsil komthurský. Potom mu jako první blahopřál, po něm všichni ostatní. Jevilo se mi to, že všichni mají z nového pána radost.

Po skončení slavnostního jmenování předal Almetta Charrymu jeho kříž a ještě jeden stejný: „Jednou ze tvých povinností bude jmenovat brzy další dva rytíře Blesku, pokud se ti budou zdát toho hodni. Není správné, že v takové provincii je tolik míst volných; myslím, že by se s tím mělo něco udělat.“

„Dobře, rád. Jenže nevím, jakým způsobem to zařídit. Totiž, nemám zdání, koho tím rytířem udělat. Kdybys mi nějak poradil, byl bych ti vděčen...“

„To už ovšem není má záležitost!“ usmál se Almetta. „Jsi nyní komthur, bratře, máš povinnost starat se sám. Třeba ti pomůže ze svých četných zkušeností bratr Tomáš...“

Tomáš se potěšeně usmíval. „Však on se už při bližším zkoumání někdo najde!“

„Nevím. Jedině, že bych pověsil kříž na krk svému Aflargeovi!“

Tomáš se srdečně rozesmál; pak však řekl stejně veselým hlasem arminsky: „To není ten nejhorší nápad!“

Charry sebou škubl, asi v něm pořádně hrklo. Jednak neměl tušení, že rozumí arminsky, jednak tím, co řekl. „To doufám nemyslíš vážně?“

„To si povíme až potom; teď by nám to nevzali. Rychle udělej něco, aby se bavili. Nejlíp do nich investovat trochu alkoholu. Máš ho tady dost, doufám...“

Charry měl, o to nebyl strach. Jenom se hloupě zeptal: „Od kdy mluvíš tak dobře arminsky?“

„Od té doby, co mě kočky učí. Přece nemůžu do tvé země přijet a nedokázat se domluvit...“

Charry jen potřásl hlavou a šel zařídit, aby byla přisunuta dostatečná zásoba pití. Rytíři na to už čekali, alespoň někteří; de Groode na plnou hubu vykládal několika dalším, jaký skvělý večírek s pitím a dívkami uspořádali jednou někde ve Španělsku, když tam přijel. Zjevně předpokládal, že se Charry zachová podobně; bohužel se trpce zklamal, neboť tady nebylo dost lidí ochotných na takové akce. Nicméně přesto se hrálo, na podivný přístroj, který s sebou přivezl Geerzen a nazýval ho fonografem; byla to železná škatule s dlouhou a širokou rourou, z níž vycházel zvuk. Ten zvuk se nějak rodil uvnitř, podle pohybu jehly na válečku, v němž byly rýhy. Bylo to velmi složité a podivné, ale docela obstojně to hrálo. Vítek si to prohlédl a řekl, že nebude tak hrozný problém to udělat; na to ho někdo poučil, že by se to dalo snadno sehnat.

Tomáš zajišťoval několik maličkostí: například zajistil, aby něco peněz z výtěžku Löwenbeckovy banky bylo pravidelně zasíláno Charrymu jako komthurovi k provádění investic a jiných operací. Löwenbeck oněměl, když mu to řekli; potom začal křičet, že ho řád chce ožebračit a to přece není vůbec lidské, natož spravedlivé. Tomáš to čekal a vůbec se tím nevzrušil; vysvětlil mu, že když řád shání pro Löwenbeckovu banku všude ty nejvýhodnější obchody, měl by se Löwenbeck nějak revanšovat a že rozhodně nepřijde zkrátka, protože dostane možnost financovat velmi výhodné akce, které bude Charry provádět; to starého bankéře uklidnilo natolik, že podlehl a usmlouval, že bude posílat každý měsíc pět tisíc zlatých Charrymu pro osobní potřebu a deset na podporu investiční politiky. Tomáš slíbil, že ukáže Charrymu, jak shánět výhodné akcie jistých podniků, dále akcie státní a různých členů vlády, kteří rovněž podnikají.

Diana zatím prohlížela auto, ve kterém přijel van Gnaaden; moc se jí líbilo. Proto přišla za Charrym a kňourala, aby jí takové koupil. Shodou okolností zrovna když Charry mluvil s Tomášem a Jaakobem Löwenbeckem o penězích, takže právě včas. Charry jí to zkusil rozmluvit, ale Tomáš řekl:

„Jenomže ona má pravdu, Charry. Je skutečně zapotřebí, abys měl nějaký lepší dopravní prostředek; motocykl se hodí pro Dunbara nebo na hraní tvojí ženě, ale ne pro tebe jako komthura. Měl by sis pořídit automobil. Bratře Jaakobe, ty to zaplatíš...“

„Spravedlivé nebe!“ vykřikl Löwenbeck. „Automobil, takový hříšný vynález! A jak drahý, Pane Bože, smiluj se nad ubohými hříšníky, kteří se odváží jet takovou věcí! Nepřichází vůbec do úvahy, aby sis kupovala automobil, sestro; viděl jsem, jaké máte krásné koně, vždyť to je hřích nahradit koně tím novým vynálezem! Zapomeň na to, milá sestro; vždyť já taky nemám automobil a to jsem ke své škodě majitelem banky!“

„To je pravda,“ připustila Diana. „Ale Charry je komthur! A potom, jízda automobilem je daleko rychlejší a pohotovější a nikdo nepochybuje o tom, že komthur musí být pohyblivý! Jak by mohl plnit svoje zodpovědné úkoly, kdyby neměl možnost jezdit, kam se mu zlíbí, co nejrychleji?“

„Škoda řečí,“ řekl Tomáš. „Uděláme to takhle: pošleš nám, milý bratře Jaakobe, šekovou knížku na svou banku na jméno Vítka... ne, to nejde. Napiš si: Wittus van Geerschabeck. Dáš mu pro tento účel místo prokuristy své banky. Nemusíš ho platit. Vítka pošleme do Čech, kde je otevřena nová továrna na automobily, aby tam nějaký automobil koupil; lépe řečeno, nechal postavit podle mých plánů, ježto obyčejný mít nemůžeme, nevešli bychom se do něj všichni. Vítek bude platit šekem na Löwenbeckovu banku, ty to budeš jenom proplácet. Nebudeš s tím mít žádnou práci, bratře Jaakobe; chápu, že jsi nám vděčen, ale děkovat nemusíš. Staráme se o tvoje pohodlí sami a rádi!“

Zděšený bankéř zbledl jako křída; neutěšená vyhlídka, že bude muset platit všechny rozmary svého komthura, ho zdrtila. Chvíli nemohl popadnout dech, potom se odpotácel pryč celý zničený. Tomáš si zavolal blíž van Gnaadena a požádal ho, aby zařídil pro Vítka holandský pas. Van Gnaaden měl známosti ve vládních kruzích a dalo se to tedy přes něj zařídit. Vítek se měl vrátit do své vlasti už jako pán.

Zakrátko se vrátil Löwenbeck, už o poznání čiperněji. Hned se přitřel k Baarfeltovi a řekl mu: „Bratře komthure, dovol, abych tě o něco poprosil. Totiž financování potřeb bratra Charryho mne finančně nesmírně vyčerpá a musím někde nabrat nových prostředků; mohl bys pro mne udělat tu maličkost a domluvit bratru von Wahrengoldovi, aby přesvědčil svého synovce, který je ve správní radě švýcarské National Bank, aby se mnou navázali spolupráci!“

„Nic lehčího. Já mu už domluvím... ale když budeme potřebovat, dáš peníze!“

„Jistě!“ rozzářil se Löwenbeck. „Obchodní spojení se švýcarskou bankou bude pro mne znamenat možnost hradit finanční transakce bratra komthura až do výše... no, pokud bude třeba! Slibuji na svou čest, že v takovém případě už nebudu muset tak úzkostlivě šetřit peníze...“

Tomáš přikyvoval a šel to zařídit s Wahrengoldem. Zřejmě mu tím neudělal velkou radost, ale bránit se starý pán nijak nemohl.

Za takovýchto veselých příhod ubíhalo odpoledne; pánové se znamenitě veselili na naše útraty a počali se mezi sebou dokonce více přátelit, i ti, kteří se předtím nesnášeli. Pomáhali jsme, jak se dalo, všeobecnému sblížení a tak se stalo, že později už málokdo viděl na oči; ale povšiml jsem si, že přes všechno veselí někteří zůstávají zcela střízliví: Charry, Diana, Tomáš, Janek, Almetta. Navíc se mi zdálo, že hosté jsou podstatně víc pod vlivem alkoholu, než by být měli.

Když jsem se na chvíli setkal s Ao Harrapem, zmínil jsem se mu o tom. Jaguár se zatvářil zvlášť potměšile: „No samozřejmě, máš pravdu. Ochutnal jsi to víno?“

„Ani kapku!“ lekl jsem se. „Ty přece víš, že po určitých dost nechutných příhodách už nepiju...“

„Tohle můžeš. Schválně, ochutnej to!“

Myslel to zřejmě vážně, takže jsem se přitočil k Dianě, která seděla s hosty, zpívala, pila a ještě víc nalévala. Když jsem k ní natáhl čenich, nalila mi do misky a já se skutečně napil. Nebylo to víno, spíš nějaký mošt – a jestli to mělo chuť vína, tak alkoholu tam bylo tak sotva, aby to nějak chutnalo.

„Mám dojem, že začínám něco chápat...“

„Už je na čase,“ řekl Ao Harrap s úsměvem.

„Kdo to dělá, Almetta? Ale proč?“

„Almetta je mnohem moudřejší a znalý nejrůznějších praktik; to jsi nepoznal? Už na začátku jednání začal naše hosty ovlivňovat, jinak by nejspíš Charryho neuznali za komthura ani za nic. Nebo jsi se tomu vůbec nedivil?“

„Divím se od začátku, co přijeli. Ale myslel jsem, že je Tomáš nějakým způsobem ukecal...“

„Tomáš mne hned na začátku požádal, abych mu z nich označil ty, které považuji za perspektivní. Ostatně, co si myslíš ty?“

„Průměrní lidé. Spíš podnikatelé než rytíři. Za Tomášem se žádný z nich nestačí ani podívat.“

„Přesně to jsem mu řekl taky já. Tomáš to řekl Almettovi a ten se rozhodl, že je nebude s ničím obtěžovat. Nechal si schválit tu volbu, teď už jim budeme jen dávat příkazy.“

„Myslíš, že je to v pořádku?“

„Je to Almettova hra, ne naše.“

Pak bylo rozdáno další občerstvení a při té příležitosti počal Tomáš vyprávět o nás. Hovořil dlouho a velice chválil naši chytrost a schopnosti; my jsme se velice snažili zavděčit a rozprávěli s ostatními všemi jazyky, jaké známe, dokonce jsme tu a tam prozradili i něco pravdivého o Arminu, ale zase ne mnoho, protože na to jsme dávali pozor. Byli to sice bratři, ale nebylo zapotřebí jim hned všechno vytroubit. Hosté se nám velice obdivovali; pak najednou řekl Tomáš beze vší přípravy:

„Naši kočičí bratři jsou tak schopní, že by mohli okamžitě zastávat místa řádových rytířů! Na mou duši, měli bychom jim dát kříže, jsou jich plně hodni!“

Rytíři to přijali s pobaveným souhlasem; jenom Charrtiér se ozval: „Ale jak to udělat, když jsou tři a my máme jen dvě volná místa? To aby potom někoho z nás vyhodili?“

„To nebude třeba,“ řekl Tomáš. „Janku, viď, že ty máš volné jedno rytířské místo v Německu?“

„Mám, dokonce dvě, protože před čtvrt rokem zemřel jeden rytíř v Bavorsku; to druhé místo je na severním pobřeží.“

„Dobře, tak ho obsaď jaguárem Ao Harrapem. Je kníže, má na to právo. A k jeho černé stužce by se kříž velice vyjímal. Co na to říkáš?“

„On má pravdu, Honzíku, jen ho ber,“ tvrdila Diana. „Lepšího neseženeš, můžu ti to jen potvrdit!“

„Tak jo. Abyste věděli, že se nevzpírám novým věcem, vezmu ho, jestli Charry udělá rytíři ty dva druhé!“

„To nemůžu rozhodnout sám. Zajisté, bylo by to docela zajímavé, ale musím to předložit svým rytířům...“

Charrtiér, který se tomu smál od začátku do konce, vykřikl: „Ty jsi najednou nějak opatrný; všichni s tím přece souhlasíme! Máme ti to snad dát písemně? To bude rána mezi oči pro ostatní provincie! To nikdo z nich nemá!“

„No, já nevím!“ řekl Charry. „U vás, pánové, jeden nikdy neví! Dneska mluvíte tak a zítra onak – kdo vám má věřit?“

„On nám nevěří!“ rozhněval se van Gnaaden. „To není možné! Tak dobře, já ti to dám písemně! Napíšeme mu to, chlapci, a všichni se pod to podepíšeme! Aby to šlo podle pořádku!“

Tomáš mu předvídavě strčil do ruky papír a plnicí pero a van Gnaaden trochu tápavým rukopisem, jak mu alkohol lezl do hlavy, napsal:

„My, rytíři severoevropské provincie, žádáme svého komthura sira Charry de Guyrlayowe, aby jmenoval novými rytíři Blesku na uprázdněná místa pány tygra Aflargea a leoparda Tannarra, a to za předpokladu, že Jan Dunbar, komthur Velkoněmecký, jmenuje na svoje uprázdněné místo pana Ao Harrapa, jaguára. To slavnostně stvrzujeme svými podpisy!“

A podepsal se pod to. Vzápětí podepsal taky Charrtiér. Tomáš tu listinu strčil Löwenbeckovi, který na to koukal dost hloupě; ale pochopil, že v tomto případě nejde o peníze, tak podepsal rychle a bez diskusí. Zbývající tři byli v takovém stavu, že vůbec nevěděli, co podepisují, ale udělali tam taky svoje signatury; pak podepsali ještě naši rytíři, Tomáš papír rychle sebral a strčil do svých úředních desek.

„Zítra se budou pěkně divit, na co se podepsali,“ usmíval se Almetta. „Co třeba požadavek tvé kandidatury na velmistra? Máš státnický talent a tohle je ukázková forma vyřizování problémů!“

„Kdo ti řekl, že budu kandidovat na velmistra? Prozatím nemám jiného kandidáta než Voglariho!“

„Vykašli se na Taliána!“ objal Almetta Tomáše spiklenecky kolem ramen a šeptal mu do ucha tak slyšitelně, že to mohl vyslechnout každý v širokém okolí:

„Udělej to přesně tak, jako když jsi se stal komthurem! Jen co starý vypustí duši, seber mu kříž, pověs si ho na krk a nech obklíčit palác svými lidmi; uvidíš, jak rychle jim napadne zvolit tebe! Vidíš, jak se volí komthur; udělej to stejně s volbami velmistra a máš pokoj!“

„A ty bys takového velmistra podporoval?“

„Jen málokdo by se odvážil nepodporovat tě. Pusť do oběhu: kdo bude hlasovat proti, přijde o krk. Tomu neodolá nikdo z těch, kteří patří k bloku dona Diega. Radím ti to z čistého srdce, bratře: zmocni se toho, co chceš a bude ti to patřit. Co obsadíš, to už ti nikdo nevyrve; aspoň ne v blízké budoucnosti. Ať už je to žena či provincie...“

Tomáš se zamračil. „Mám pocit, že přeháníš! My dva snad nemáme potřebu předstírat jeden před druhým opilost! Nebo se zkoušíme navzájem porazit Silou jako naši šermíři meči?“

Almetta jej uchopil za rukáv a odtáhl stranou:

„Myslím to zatraceně vážně a ty to dobře víš! Copak nevidíš, co za lidi jsou naši rytíři? Kolik slov tady padlo za celý dnešní den; a kolik z nich bylo o Bohu? Komu vlastně sloužíme, svým peněženkám nebo svému Pánovi? Hádali jsme se o křesla, o peníze, o všelijaké výhody; ale kolik slov padlo o naší službě?“

„Co když je to jinak? Co když naši rytíři mají pocit, že ani my dva bychom ta slova o službě nepřijali s potěšením? Co když se tomuto tématu záměrně vyhýbají... aby nebyli směšní?“

Almetta se zarazil. „Nepředstírejme ušlechtilost, kde není. Jsme stejně bídní jako oni, to je mi jasné, jen necítíme potřebu se přetvařovat jeden před druhým.“

„Já se nepřetvařuju, Horacio. Nevím, možná jsem to někdy dělal. Ale čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že už na to nemám čas. Je hodně důležitých věcí, které ještě musím stihnout...“

„Já vím, ale služba v paláci k nim taky patří! Taky tam většina lidí mluví víc o penězích než o Bohu; nemáš pocit, že nadchází čas, aby se to změnilo?“

Tomáš mu chvíli hleděl do očí a divně se šklebil; nakonec pokrčil rameny: „Budu o tom uvažovat..“

„Uvažuj. A nepovažuj tento rozhovor za ukončený.“

Almetta osaměl. Po chvíli si všiml, že jsem na doslech, kývl na mne a požádal, abych přišel blíž.

„Co ty na to říkáš, pruhovaná kočko?“

„Já... co na to můžu říct? Mám pocit, že si počínáš podle toho, jak sám chceš. Obvinil jsi ty lidi, že myslí víc na svůj prospěch než na službu; ale ty sám to neděláš taky?“

„Dělám. A co má být?“

„A u druhých to kritizuješ?“

„Protože já vím, proč to dělám.“

„Mohl bys mi ten důvod vysvětlit? Třeba to pochopím.“

Almetta zaváhal. Napadlo mi, že taky může říct, že nevidí žádný smysl v tom mi něco vysvětlovat, ale ze tmy se vynořil také Ao Harrap a Tannarr. Almetta zaváhal, Ao Harrap řekl:

„Máme přijmout službu v řádu Blesků. Možná bychom měli vědět, jakou filozofií se řídí ten, který nás tam zve.“

Almetta usoudil, že požadavek je oprávněný. Rozhlédl se, pak nás vyzval, abychom s ním šli do jeho pokoje. Tam řekl:

„Přečtu ti něco... jen několik slov z jedné chytré knížky:“

„Zajímavé,“ konstatoval Ao Harrap. „A co to je?“

„Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Už jsi někdy slyšel o tomto člověku?“

„Slyšela o něm Diana, v Německu od důstojníků. Nemám pocit, že by s jeho filozofií souhlasila. Říkala, že je to filozofie jen pro ty, co chtějí používat násilí.“

„Taky já chci používat násilí. Vlastně ne, nechci, ale musím! Jsou lidé, kterým jinak nelze prokázat dobrodiní!“

„Násilí a dobrodiní – to jde dohromady?“

„Jednou z povinností rytíře řádu je dát každému, co potřebuje; když někdo potřebuje pár facek, musí je dostat taky. Po dlouhých nepříjemných zkušenostech jsem se rozhodl a dal jsem taky pokyn všem, kterým jsem nadřízen: Čiňte dobro třeba i násilím! Stejně tak jsem si počínal dnes – zdá se ti, že neúspěšně?“

„Naopak, ten úspěch byl až příliš velký. Jenže zítra se tvoji bratři probudí, bude je bolet hlava a budou se hrozně divit, co se to včera dělo a jak se zachovali.“

„Hlava je bolet nebude, protože vypili tak málo alkoholu, jako za všechny předešlé svoje hostiny. Velmi často se stává na řádových hradech, že se někdo opije a stráví noci v šílených hrách, aniž by procitl ze sna...“

„Proč to děláte?“

„Všichni to neděláme. Ale někteří to umějí; já a Tomáš třeba. Chtěl bych, aby se to naučil někdo i tady.“

„Jak si potom může být člověk jistý, co je skutečnost a co představa, kterou jsi mu vnutil?“

„Nemůže si být jistý. A je to k něčemu důležité?“

„Lidé mají obvykle touhu vědět, co se s nimi děje.“

„To je touha pošetilá a nesmyslná. Není lépe být šťasten a mít pocit, že jsi v láskyplné mateřské náruči?“

„Inu... nejsem si zcela jist.“

„Když je dítě maličké, je přesvědčeno, že jeho rodiče jsou všemocní a vševědoucí jako sám Bůh; věci se okolo něho dějí bez jeho osobní zainteresovanosti, stávají se k jeho dobru, aniž by pro to muselo něco dělat. Což to není krásné?“

„Jistě. Ale dítě přece vyroste a pochopí, že...“

„Až ti lidé vyrostou, dáme i jim pochopit.“

„Nechápu. Je něco nebo někdo, k čemu bys měl úctu?“

„Mám úctu ke každému živému tvoru. A taky lásku, i když tobě to možná nepřipadá. Právě z lásky o něj pečuji jako o malé dítě.“

Ao Harrap uvažoval a neříkal nic. Almetta se pousmál:

„Dnešní noci ještě není konec. Budeme mít ještě čas promluvit si a všechno si vysvětlit...“

Eva-Marie byla ve zvláštní situaci. Zjitra něco vypila, ale ne tolik, aby nebyla plně při smyslech. Tušila, že se děje něco podivného a byla zasažena hypnotickou mocí, kterou okolo sebe šířil Almetta; ale nebyla zasažena přímo, protože nebyla cílem jeho úsilí. Střídaly se u ní záchvaty extatické radosti a náhlého rozladění, nemohla je ovládat ani řídit a to ji velice hnětlo. Celý den strávila tím, že pomáhala Tomášovi, Almettovi a Charrymu uskutečňovat jejich záměry; teď měla pocit, že sama se nijak zvlášť nepobavila. Když se setkala s Tomášem, usmála se:

„Chtěla bych tančit...“

„To je skvělý nápad! Samozřejmě...“

Tomáš zajistil, aby byl vyměněn váleček ve fonografu; dali se do tance, tentokrát valčíku, a Eva měkce spočívala v jeho náručí. Tomášovi to dělalo dobře a počínal se také rozehřívat; tím spíš, že si několikrát připili, dokonce skutečným vínem. Navrhla to Eva a mne překvapilo, že s tím Tomáš souhlasil. Tannarr si dokonce nenápadně přičichl, ale opravdu, bylo to víno.

Když dotančili, zavedl Tomáš Evu na její místo; přitáhla ho k sobě a zašeptala mu, když usedl vedle ní: „Polib mě! Prosím, polib mě!“

„To nejde! Tady... před lidmi?“

„Tak pojďme někam jinam! Přece tady bydlíš, ne?“

„Ne, to nejde! To... víš, holčičko, nemohl bych ti zaručit, že se budu... chovat řádně.“

„Nechci, aby ses choval řádně! Vím, čeho se bojíš; ale já se nebojím! Já to chci. Přeji si to!“

„To nemohu. Nemohu, chci-li si zachovat svou čest!“

„Slíbil jsi mi, že ve všem poslechneš! Že budu-li něco žádat, splníš to. Teď žádám. Tvoje čest žádá, abys to splnil. Chci to!“

„To je jediné, co pro tebe udělat nemohu!“

„Podívej se mi do očí!“ poručila. „Dívej se dobře!“

Udělal to; její oči svítily jako hvězdy.

„Nikdy si tě nebudu moci vzít! Jsem ženat, jak víš, a...“

„Nechci, aby sis mě bral! Nechám tvoje jméno tvé ženě. Já chci jenom tebe; jen pro tu dobu, dokud mne budeš mít rád. Ty mne máš rád, vím to, vidím to ve tvých očích! Potom odejdeš a já tě nebudu zdržovat. Až mne nebudeš milovat, můžeš jít! Já zůstanu; se svými vzpomínkami a...“ na chvíli se zarazila, ale odhodlaně pokračovala: „Věřím, že s tvým dítětem. I to si přeji.“

„Ne!“ řekl stejně odhodlaně. „Mluví z tebe víno, Evo-Marie. Nechci zneužít toho, že se nemůžeš plně ovládat. Nesmím...“

„Ale já chci zneužít tvého chvilkového poblouznění! Zkouším tu hru už dost dlouho, abych chápala, že dokud jsi při smyslech, ničeho nedosáhnu! Naučím se klidně od Almetty čarovat, jestli se mi to nepodaří; ale musím dosáhnout svého!“

„To nedokážeš.“

„Za poslední dny jsem mnoho trpěla, miláčku. Přemýšlela jsem nad tebou i nad sebou, chtěla jsem zemřít; ale ten tygr mi pomohl – řekl, že nemá cenu skákat do vody, když umím plavat; a já pochopila, že to je víc než zhodnocení okamžité situace. Umím se o sebe postarat a teď jste mi dali dokonce možnost uprchnout kamkoliv do světa. Odejdu se svým dítětem, už vím kam: do Arminu. Dám mu jméno podle řeky nebo podle skály, jako má Charry jméno podle jednoho skaliska v řece Charraggu, kde stojí jeho hrad. Vychovám z něho šlechtice – i to dokážu! Až jednou, za dvacet let spatříš svého syna nebo dceru, bude to člověk, který se bude moci podívat do očí každému – i tobě, můj milý!“

Tomáš si v rozpacích škubal vous; ale Eva se nedala zastavit:

„Vychovám z něho příštího komthura řádu; možná bude i velmistrem! Nejsem horší než tvoje Wanda, i když můj otec není komthur a jsem v řádu teprve pár dní! Viděla a slyšela jsem za tu dobu mnoho a rozhodla se, že udělám to, co ti radil Almetta: zmocnit se toho, co chceš získat a držet to! Pro mne a pro naše dítě, můj milý – to je jediné, co chci!“

Tomáš prudce dýchal; zakryl si oči dlaní a zašeptal: „Ne, prosím tě! Nechtěj to... mám strach, že ti nedokážu odepřít! Prosím, přej mi klid a mír, nechtěj, abych ztratil sám sebe! Ano, miluji tě, Evo, od první chvíle, kdy jsem tě uviděl; ale nesmím, nesmím... měla bys mi pomoci a ne ještě mne podporovat v mém nesprávném počínání...“

„Já ti nechci pomáhat! Chci být tvá, Tomáši. Není to blábolení z opilosti, je to pevné rozhodnutí, které jsem dala už dřív, ne teď. Chci to – a tys slíbil splnit má přání.“

Tomáš zprudka vstal a zastavil se před ní: „Pak tedy komthur řádu poruší své slovo! Protože mohu všechno, ale tohle ti nesmím splnit! I když to chceš!“

V té chvíli její heroické odhodlání povolilo; Eva-Marie se rozplakala a klesla mu do náruče.

„Miluji tě!“ šeptala. „Tolik tě miluji... nemůžu žít bez tebe, miláčku, má jediná lásko! Prosím tě, prosím...“

„Dost!“ ohradil se. „Teď ne – a tady ne! Jsou tu lidé, prosím tě, ovládej se! Promluvíme si o tom někdy jindy; ne před všemi těmito lidmi! Teď rozhodně ne!“

Eva se trochu zarazila; rozhlédla se, ale viděla, že kromě Almetty a nás šelem je nikdo nepozoruje. Rytíři se dohadovali, že vlezou do Gnaadenova auta a zajedou si do města, kde se nacházel kromě jiného i lokál dosti pochybné pověsti. Charry a naši lidé však odmítali, nezdálo se jim to vhodné. Charry se přece jenom rozhodoval, že s nimi pošle Vítka, aby náhodou nedošlo k žádným nepředloženostem.

„Nesmysl,“ řekl Almetta. „Dobrá, co chtějí, mají mít. Domluvím se s nimi...“

Vplul mezi hosty, usmíval se a hovořil s nimi přívětivě; vyzvídal, který z nich chce jet do města a co tam chce zažít. Eva jej sledovala – sem tam se dotkl rukou některého z nich, pohladil jej po čele nebo po spánku, jindy jej objal okolo ramen; při tom všem byl nesmírně milý a přívětivý, skoro tak, že by to u jiného působilo falešně. Muži, se kterými se takto domluvil, se chovali jako v nejhorším stádiu opilosti, motali se, blábolili, až konečně klesli do svých křesel a usínali. Na Vítkův pokyn se k nim vrhli sluhové, odnášeli je do jejich pokojů, tam je odstrojili a uložili do postele. Nijak se to nevymykalo běžné péči, kterou věnuje dobrý hostitel unavenému hostu a myslím, že nikdo nemohl Charrymu ničeho vytknout.

Eva-Marie zadržela Almettu za rukáv. „Co s nimi bude?“

„Spí,“ usmál se. „Budou mít krásné sny. Proč?“

„Jak jsi to udělal?“

„Ty přece víš, jak Tomáš uspává lidi. V podstatě stejně.“

„Mohla bych se to naučit?“

„Mohla, ale ne dnes večer. Jsem unavený, nezlob se...“

Tomáš využil situace, pomáhal při ukládání hostí a zdařile se Evě vyhýbal. Chvíli ho zpovzdálí sledovala, pak se usmála:

„Půjdu domů. Ale ještě se setkáme!“

Rychle se rozloučila s Dianou a v Grétině komůrce si převlékla šaty, z řádové černi do pestrého kroje, jaký se tady nosí. Potom už její dřeváčky zaklapaly na kamenech cesty dolů do vesnice. Taky už bylo na čase, vzdor létu byla už tma.

Domů doběhla Eva-Marie rychle, ale když vkročila do světnice, zjistila, že mají hosty. Sedlák Müller seděl u stolu se dvěma muži, z nichž jednoho považovala za dohazovače, zatímco druhý byl starší sedlák dost nevábného obličeje, vyhlížel jako násilník a zpustlík. Müller je hostil, zatímco Müllerová seděla opodál, spravovala punčochy a mlčela, jak se sluší na ženu poslušnou svého muže.

„Ach, tady jsi!“ vykřikl sedlák, když dceru spatřil. „To je dost, že ses objevila! Kde jsi vlastně zase byla?“

„Na Hůrce, navštívit sousedy!“

„Vidím, že se tam něco děje. Stavení celé svítí od té jejich elektriky, ozývá se tam křik a hudba. Nevím, že někteří lidé mají pořád co oslavovat! Pojď sem!“

Eva přistoupila blíž; cizí host si ji zálibně prohlížel.

„Protože jsem došel k názoru, že tvých toulek už bylo dost a ještě bys mohla přijít k nějaké úhoně, rozhodl jsem se, že tě provdám!“ řekl Müller. „Tady pan Baumann je řádný sedlák a hodný člověk a přišel o tebe požádat. Tak mi tady pěkně pověz, zda bys ho chtěla; a pamatuj, že já už jsem mu příslib dal!“

Eva-Marie se napřed strašně polekala – ale pak se v ní probudil netušený vzdor, zablýskla očima a řekla: „Cože? Toho opelichanýho křečka? Ani vidět! V životě si nevezmu takovýho člověka, i kdybys to stokrát slíbil!“

„Ale slečno,“ smál se dohazovač. „Přece nemůžete tak striktně odmítat někoho, koho ani pořádně neznáte!“

„Klidně můžu! Jestli je to ten samej Baumann, co svou první ženu utrápil k smrti a pak prohýřil všecko její jmění s povětrnýma holkama, tak si ho můžete klidně spakovat a zas odnést! Tomu bych nepodala ani malíček u nohy!“

Müller vstal, aby měl obličej ve výši tváře své dcery. „Ještě jsem tady já! Nezapomínej, panenko, že si nemůžeš vybírat, koho si chceš vzít a koho ne! Jde taky o to, kdo si chce vzít tebe!“

Eva pohodila hlavičkou. „Myslím, že nejsem tak špatná partie, abys mě musel dávat zrovna ožralovi a gaunerovi! Ostatně nevím, proč mne chceš mít tak rychle z domu. Hezky počkáš, až se vdám sama, pokud se vůbec vdám. Do toho mi ty mluvit nebudeš!“

„Jsem tvůj otec a mám právo tě provdat, ať chceš nebo ne! Uvědom si, že z celého širokého okolí se tě už nikdo neodváží požádat o ruku; všichni se bojí toho tvého přítele, o kterým se povídá, že je to čaroděj, jestli ne něco ještě horšího!“

„Hele! A že se potom nebojí tenhle obejda!“

„Tak poslyšte,“ ozval se Baumann. „To bude nějaký omyl! Vy jste mi slibovali dívku řádnou, domácky vychovanou, čistou jako lesní pramínek; a jak vidím, tahleta má pusu pořádně proříznutou a názory, jaké se k ženě ani pomalu nehodí!“

„Však se ti taky necpu, nádivo!“ vyjela si na něj Eva. „Koukej zvednout šunky a mazat o dům dál!“

Po téhle zdvořilé výzvě Baumann vstal a zrudl jako rak.

„Vezmeš si, koho já řeknu!“ pravil starosta Müller. „Baumanne, pořád ještě platí, že holka zdědí tenhle statek; myslím, že by v takovém případě nebylo pro vás těžké ji zkrotit!“

Baumann váhal, Eva rychle řekla: „Jenže já si ho nevezmu!“

„Buďto si vezmeš, koho já chci, nebo se mi pakuj z domu!“ řval Müller. „Můžeš si táhnout po žebrotě, nebudeš-li mne poslouchat, jak se sluší na pořádnou dceru!“

„To mi neříkej dvakrát! Nebo by se mohlo stát, že poslechnu!“

Müller přiskočil a vrazil Evě facku, až se ohnula; tvář jí zrudla, ale oči planuly vzteklým ohněm a jen se pohrdavě usmála.

„Odmítnu tě uznat svojí dcerou!“ vykřikl.

„Už asi nejsem tvoje dcera! Od chvíle, co jsi mě uhodil, už nemám otce. A na nic ho nepotřebuju!“

Nicméně byl silnější; chytil ji a vrazil z každé strany jednu, tvrdou rolnickou dlaní. Potom ji chytil a odvlekl, vzpírající se, do její komůrky, kde ji hodil na zem a otočil klíčem v zámku.

„Tam zůstaneš, dokud nedostaneš rozum! A konec všem tvým výletům; i na Hůrku a tak dál! Můžeš přemýšlet, kdo to s tebou myslí dobře a kdo ne!“

Jenže dohazovač a Baumann se sbírali k odchodu; už ve dveřích se hádali, kdo chtěl koho podfouknout. Müllerová plakala, Müller ji ostře zakřikl, usedl ke stolu a ze vzteku do sebe obrátil panáka pálenky.

Eva-Marie dlouho na zemi neležela; vstala, ohmatala si trochu napuchlé tváře a potřásla hlavou, pak se ošplouchla v umyvadle, které naštěstí bylo plné vody. Sedla si na postel a chvíli plakala; když se trochu uklidnila, počala přemýšlet realisticky.

Výsledkem jejího přemýšlení bylo, že vytáhla z postele prostěradlo, otevřela skříň a počala do něj skládat svoje šaty; ty, které nepovažovala za sebe důstojné, odkládala, takže to byl docela malý uzlík, když shromáždila svůj majetek. Její šperky a slavnostní oblečení tu nebyly, byly v parádním pokoji ve velké dubové skříni, stejně jako otcův a matčin sváteční kroj, takže si to vzít nemohla. Přidala ještě pár maličkostí a měla všechno svoje s sebou. Potom otevřela okénko a vyhodila uzlík do zahrady. Trochu jí dělalo potíže se úzkým okýnkem protáhnout, zvláště v široké a k tomu účelu nevhodné sukni; ale podařilo se to, Eva dopadla na ruce na zahrádku. Zavřela okno a přešla do dvora; pes ji poznal a nezaštěkal, pohladila ho a on jí vděčně olízl ruku. Branka byla zavřená; přelezla tedy plot, jako když byla malá holčička. Zamáčkla poslední slzičku a vydala se rychlými kroky setmělou vesnicí; světla Hůrky jí zářila jako podivné světelné znamení.

Než tam došla, většina světel na Hůrce už zhasla; vesnice dole spala, jen psi konali svou noční službu a zpívali měsíci o marné touze. Eva-Marie se na Hůrce vyznala a poněvadž bylo otevřeno, nemusela nikoho volat. Rytíři už byli uloženi, takže nebylo důvodu, aby někdo zůstával vzhůru.

Eva prošla chodbou a vzala za kliku Baarfeltových dveří; nebylo zavřeno na závoru, takže vstoupila. Tomáš seděl u stolu a četl; když ji zaslechl, otočil se a jeho oči zazářily.

„Vyhnal mne!“ řekla a vrhla se mu do náruče. „Chtěl, abych si vzala nějakýho zpustlíka; pohádala jsem se s ním, on mne udeřil a vyhnal. Odešla jsem od něho. Mám už jenom tebe.“

Tomáš ji sevřel, jak nejpevněji mohl.

„Víc už jsem nemohl bojovat! Vítám tě, Evo-Marie. Snad je to vůle Boží... Ne-li, ať nám oběma odpustí!“

Eva-Marie odložila uzlík do kouta, zavřela za sebou dveře a otočila za sebou klíčem.

Errata:

08.08.2021 11:38