Zákon krve
|
|
Zákon krve
|
Tomáš Baarfelt se uzavřel ve svém pokoji. Odmítl se zúčastnit společného jídla, neopustil svou celu, ani když jej vyzýval Charry. První den jsme ho ponechali jeho zármutku, avšak když ani druhý den nevyšel, ba ani s nikým nemluvil, Diana se znepokojila a vyzvala Tannarra, aby k němu nahlédl oknem. Šel jsem s ním; Tomáš seděl na podlaze, ruce měl složené na prsou a strnule zíral na stůl, do něhož byl vbodnut jeho řádový tesák s rukojetí ve tvaru osmihrotého kříže. Nepovšiml si, že jej pozorujeme, ani se nijak nepohnul.
„Ja, tož to znám,“ komentoval to Matěj Vlček. „To též robil, dyž sa mu zabil jeho syn Kristián. Tak zvostane, dokavád nenajde v sobě plán, jak sa pomstít tým, co mu to zrobili. To znám...“
„Musí přece něco jíst,“ řekla Diana. „Nemůžeme ho nechat zemřít hlady – musíš mu něco donést!“
„No – tož dobře.“ řekl Matěj málo přesvědčeně. Vzal kus chleba, uzené a džbán vody, zaťukal na Tomáše a řekl mu něco v nářečí; Baarfelt po chvíli otevřel, Matěj vstoupil dovnitř a Tomáš za ním zase zavřel. Po chvíli vyšel Matěj bez jídla.
Eva-Marie plakala. Když doplakala, šla za mnou a požádala, abych se zeptal Matěje, co s Tomášem. Neuměla česky a Matěj zase žádnou jinou řeč; Dianu do toho zasvěcovat nechtěla.
Matěj mě vyslechl, pak pohladil Evu po vlasech: „Ja, tož to víš, holka! To je tak zařízený: když řádové rytíř má takový ňáký trápení, tož sa nesmí dotknút ženy, dokavád sa nepomstí. Musíš halt chvílu počkat. Nebuď smutná; jemu též néni extra dobře...“
Obrátil se ke mně a počal mi škubat uchem: „Já milostivýho pána komthura znám; von je dobré pán, ale já bych si netrúfl jít mu do cesty, dyž sa mu něco stane. Vím, že teď je to s ním moc zlý. A bude tak dlúho, dokaď neuvidí krev. Hrozně moc krve...“
„Krev? Čí krev?“
„Co já vím? Všeckých jeho nepřátelú. Von má zákon; říkajú mu zákon krvi. Každé, kdo udělá něco zlýho, to musí splatit krvú. Až potom je pomsta zakončená. Jaj, moc lidí bude muset prolít krev za pani Wandu, moc lidí...“ kroutil hlavou a jeho mohutné upracované pěsti se svíraly na kolenou.
„Nesúhlasím s tým, aby lidi byli zabíjaný. Já nikdá nikeho nezabil, ani bysem nechcel. Pán Baarfelt zabije nepřítela, jako já zajíca. Povídá, že nepřítel je též škodná. Paní Wanda i Henryk Wagiera smýšlajú též tak. Pan Kristián byl též takové – tak umřel na ranu, kterú mu dali při cvičení. Pan Denis... ten bude ešče horší. Baarfelt ho učí... víc jak zabíjat. Víc jak střílat nebo sa bít mečem. Učí ho všelijaký zlý věci...“
„Zlé věci? Třeba jaké?“
„Já su z Beskyd, víš? Tam od dávnych časů lidi uměli takové... všelijaky umění. Jak přivolat cosi dobrýho nebo odehnat cosi zlýho. Ale též naopak. Pán Baarfelt to též zná. Teď hledá silu. Bude chvílu trvat, než ju najde...“
Charry se tvářil nejistě, ale Diana řekla:
„Myslím, že vím, co máš na mysli. Jak dlouho to bude...?“
„Tož, to já nevim. Chvílu to trvá, než sa probudí. Dostává sa do takého světa, co... já o tom vlastně ani nic nevím. Nepýtajte sa mňa, nic vám nevim říct...“
Ale stačilo to, aby se všichni znepokojili, přestože nebyl čas zabývat se Tomášovými starostmi. Začínaly žně a úroda slibovala vysoký výnos; každý musel od rána do večera na pole a tam pilně pracovat. Naštěstí Charry už dávno koupil novou sekačku na obilí, se kterou jsme pracovali většinou my nebo Diana; muži i ženy dělali snopy a nakládali na vůz, s vozy jezdil Charry, Franzl nebo Matěj. Najali jsme spoustu pacholků a děveček z řad lidí z města, kteří přišli na žně pomoci, kromě toho partu studentů z Charryho námořní kadetky. Gréta musela pro všechny vyvářet a Diana musela všechny poučovat.
S příchozími byly ovšem určité potíže. Nezdál se jim systém života na Hůrce, noční hlídky a zbraně, které neustále nosili naši lidé, nezdáli se jim někteří obyvatelé a nezdáli jsme se jim ani my; zpočátku z nás měli strach, jiní nás zase nebrali vážně a odmítali naše příkazy. Charry se vztekal a v nejnapjatějších chvílích využíval svého pěstního práva; o řádové záležitosti jevil v té době minimální zájem a o Baarfeltovy starosti už vůbec ne. Dokonce i my jsme dostali občas vyhubováno nebo nějaký ten štulec, když jsme nešli včas lidem z cesty.
Takže jsem nevěděl, co počít, když za mnou přišel Ao Harrap.
„Nepozoroval jsi nic, Aflargeo?“
„No... nevím, co máš na mysli.“
„Ani v noci? Koncentrace energie...“
Zaváhal jsem a Ao Harrap si toho všiml. „Pozoroval, viď?“
„Já se nezabývám takovými věcmi!“
„Mluvil jsem s Tannarrem. Myslíš, že to máme říct Dianě?“
„Obávám se, že budeme muset. I Charrymu.“
Všichni jsme věděli, že to dělá Tomáš. Zbývalo už jenom, jak to vysvětlit lidem. Obvykle nebývají příliš chápaví.
Charry, když jsem mu řekl, že si s ním chceme vážně promluvit, se rozzlobil; bral to jako zdržování od žní. Diana se zachovala chápavěji a svolila, že nás vyslechnou; dokonce stranou od ostatních lidí, aby nebyli zbytečně znepokojení.
„Tak co je, co se děje?“ zeptal se, když jsme se za večera sešli v sadě. Lidem bylo ještě vedro, i když se vykoupali v řece; mladí se chystali posedět u ohně, slyšel jsem zvuk kytary.
„Víš něco o Zbraních, které používáme?“ zeptal se Ao Harrap.
„Nechápu. O čem je řeč?“ řekl Charry.
„Jednou měl Tomáš přednášku o energiích,“ připomenul jsem. „Povídal tam, že každý člověk vyzařuje nějakou energii, kladnou nebo zápornou. Víš přece, že my to děláme taky?“
„Aha, zas nějaká metafyzika! Tak na to já nemám čas a jdu spát. Veškerý čarodějnictví je záležitost Diany; tak si tu s nima seď a bavte se třeba do rána, já se musím vyspat!“
„Počkej. Bylo by dobře, kdybys to slyšel taky! Víš, že umíme používat Sílu, nebo sis toho ještě nevšiml?“
„No... říkali jste mi to. Ale nic o tom nevím.“
„Nevadí. Přesto ji známe a používáme.“
„Dej mi nějaký příklad!“
„Tak třebas když jsi doma v Arminu krotil ty koně a krávy. Když jsi to zkoušel silou, tak to moc nešlo, viď? Ale když přišel můj otec Griissirno nebo Wiirrta, tak to najednou šlo, ne?“
Charry přestal mít chuť na spánek. „Počkej, ty chceš říct... že jste to nějakým způsobem ovlivnili vy?“
„Ano, ovšem. Krotíme tak divoká zvířata odedávna. Když chceme, aby nás někdo poslechl, použijeme na něj výboj Síly. Silnější nebo slabší, podle toho, čeho chceme dosáhnout.“
„Zajímavé. A na lidi to taky používáte?“
„Někdy ano, když je potřeba.“
„I na nás?“
„Když si o to řekneš, tak ano. Pamatuješ se: často jsi někoho z nás žádal, aby udělal něco, abys měl lepší náladu. Tak jsme ti poslali energetickou pomoc a tobě bylo dobře. Nebo taky někdy, když bylo potřeba ovlivnit situaci cizích lidí...“
Charry vstal, přistoupil ke stromu a začal do něj bušit hlavou. „Já jsem přece úplnej blbec! Slepej jako kotě! Po tolika letech mi řekneš, že jste nás hypnotizovali? Blbli nám hlavu?“
„Myslel jsem, že to víš! Taky to neumí každý z nás ve stejné míře; čím starší a zkušenější jsme, tím lépe umíme Sílu používat. Dnes už to umíme všichni tři...“
„Nerozčiluj se, Charry,“ zasáhla Diana. „Já to přece vím!“
„Jak to víš?“
„Žila jsem dost dlouho s leopardími čaroději; a taky jsem pak neztrácela čas, v buddhistických klášterech a tak. Víš snad, co je to Kundalíni, Hadí síla?“
„Vím. Nějaká šmelina z tvojí oblíbený Indie.“
„Hm... víš co, tak s námi neztrácej čas a jdi spát; kdyby bylo potřeba, tak já ti řeknu, co máš dělat a ty...“
„Počkej! Blbej nejsem a chci to vědět. Že děláte nějaký kejkle, to jsem samozřejmě věděl – jenom netuším, jak to funguje. Tak co chcete podnikat s tou vaší Hadí silou?“
„My nic. Jde o to, že něco podniká Tomáš.“
„To vím, na Tomáše to sedí. Ten svolává podobný síly pořád, umí je taky používat. A co jako...?“
„V poslední době používá velmi mocné výboje.“
Podařilo se nám to; Charry zvážněl. „Mluv dál!“
„Používání Síly znamená vstupovat do interakce s mocnostmi, které se nacházejí mimo tento svět; na jedné straně se nachází Bůh, jeho andělé, svatí a tak, na druhé Satan a jeho démoni.“
„Chceš říct, že Tomáš... někoho z nich žádá o pomoc?“
„To není žádost. Jednání s takovými mocnostmi znamená... dát se jim k disposici,“ řekla Diana. „Dává jim právo, aby pomocí jeho těla a schopností, které má, vykonali svoji vůli.“
„Počkej! Myslíš... že prosí také Satana?“
„Satana nepotřebuje prosit. Tomu prostě poručí!“
Charry chvíli mlčel a rovnal si to v hlavě. „Jaký to bude mít význam, podle vás?“
„Ti lidé Tomášovi ublížili. Dopustili se zločinu, který nemůže přejít mlčením. Neuvědomili si, s kým mají tu čest. Tomáš se chystá jim to připomenout.“
„Zničí je?“
„Oni sami se zničí. Síla dá do pohybu takové události, které zasáhnou všechny, vinné i nevinné. Tomáš ji může usměrnit, ale je otázka, zda to bude chtít udělat. Kam tu sílu pošle...“
„Netušil jsem, že je tak mocný čaroděj!“
„Nejenom on. Taky Almetta a druzí. Poznali jsme to.“
„Proč jsem já nic nepoznal?“
„Dohadovali jste se pořád o hloupostech: o penězích, bankách, politice, hranicích států... na důležité věci řeč nepřišla. Lidé, kteří ublížili Tomášovi, asi taky zapomněli, kdo ve skutečnosti je. Že není jen kšeftař a politik, ale sluha Boží. A Bůh chrání své služebníky!“
„Já to vím,“ řekla Diana. „Já jenom nevěděla... že to může dojít tak daleko! Co všechno se může stát?“
„Nevíme. Jde o tohle: Tomáš zapomněl na svoje přirozené povinnosti, na svoji službu. Taky on se upnul na hospodářské či politické záležitosti. Teď hledá cestu zpátky. Síla, jejíž výboje jsme pocítili, je jenom průvodní znak!“
„Co bude, až tu Sílu použije?“
„Nevíme.“
Charry zakroutil hlavou. „Můžeme s tím něco dělat?“
„Ne. Ale měli bychom o tom všichni vědět.“
Chvíli oba lidé mlčeli a uvažovali.
„Děkuju za informaci. Zatím to musíme nechat tak.“ řekl potom Charry.
„A jít spát.“ dodala Diana.
Tak jsme rozpustili poradu a šli spát; až na Dianu. Ta se hned začala hrabat ve svých knížkách; usnula nad jednou z nich a ráno mžourala očima jako sova; taky toho za celý den moc nenapovídala a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Já být lidmi, tak se bojím.
V poledne jsme odpočívali, bylo takové vedro, že se zkrátka nic dělat nedalo. Leželi jsme u řeky a já myslel, že Diana usne, ale namísto toho vyhledala Ao Harrapa.
„Tak jsem o tom trochu přemýšlela. Mohli bychom mu pomoci?“
„Co – komu? Snad ne Tomášovi? Jak, proboha?“
„Trochu jsem si o tom taky četla.“
„Diano, varuju tě! Tvoje hry jsou čím dál nebezpečnější!“
Byl s námi také Tošio, Matěj Vlček a Tlustý Bertin, který dělal předáka u svých studentů. Povšiml jsem si, že začínají zvědavě špicovat uši; Diana taky mluvila dost nahlas.
„Tak třeba v Singapuru se provádí tak zvané kawadi. To se dělá tak, že nejdřív se stříbrnými či zlatými jehlicemi propíchne jazyk; jednou shora dolů přes horní ret, jazyk a spodní ret, má to tu výhodu, že už nemůžeš radit těm, co ti to dělají. Potom ti naloží na ramena takovej rám, něco jako domácí oltář s Božstvama a všelijakejma ozdobama; váží tak patnáct dvacet kilo. Aby ti to nepadalo, tak ti ho přiheftnou háčkama, který zapíchnou do kůže na prsou a zádech. Když s tím celej den tančíš, samozřejmě bez jídla a pití, tak večer vidíš všechno možný!“
„Diano, já nechápu...“
„Nelíbí? Říká se, že když to někdo podstoupí, tak mu potom Šiva splní nějaký hezký přání. Je to dost agresivní forma prosby, ale zas ne taková tapasja, jako když si necháš prorůst nehty skrz dlaně zaťatejch rukou...“
Charry jen mávl rukou a odmítal to poslouchat. Zato studenti včetně Bertina se zajímali velice.
„Tak půjdem jinam. Třeba Aztékové dosahovali podobných výsledků obětí krve. To si prořízli žíly a vypouštěli krev tak dlouho, až upadli do stavu vytržení. Bolest a oslabení jim přivolalo takový vize, že už stačilo jenom si říct o požehnání a...“
„Proč je k tomu potřeba bolesti?“ ptal se Bertin.
„Bolest je nejúčinnější, když potřebuješ upozornit některého poloboha na svoji prosbu. Je tak účinná, protože celé tvoje tělo křičí o pomoc. Třeba ve středověku, když upalovali čarodějnice, byly ty jejich prosby nesmírně účinné...“
„Dobře. Ale k čemu je to třeba teď?“
„Sitting Bull, Sedící Býk, kouzelník Dakotských Indiánů, se před bitvou u Little Big Hornu modlil za vítězství svých bojovníků. Když žádal o pomoc, nařezával si kůži a strhával jí celé proužky, aby toho dosáhl. Měl tehdy vizi, že spousta nepřátelskejch vojáků padá hlavama k zemi, což znamenalo, že tu bitvu vyhrajou. Kdyby totiž padali nohama, tak to projedou, což samozřejmě nechtěl. A povedlo se, jeho bojovníci vyhráli!“
„Diano, řekni na rovinu, co plánuješ! Mám takovej dojem, že to bude ještě větší blbost než to, co vymejšlí Tomáš!“
„Každá Síla je ještě účinnější, když se spojí úsilí několika lidí. To nevíš? Kdybychom my všichni něco... třeba...“
„To máš ze sebe, nebo jsi o tom už mluvila s Tomášem?“
„Zatím to projednávám s váma. Kdo by se mnou do toho šel?“
„Nikdo! A ty se opovaž na něco takovýho jenom pomyslet!“
Diana uraženě zmlkla, když na ni Charry zařval; ale vzápětí promluvil Tošio: „Co by bylo třeba konkrétně udělat?“
„Co – ty bys byl ochotnej?“
„Službu Bohu nesmí odmítat nikdo.“ řekl Tošio klidně. „Jinak by se ve svém příštím životě narodil jako bezbožný ateista!“
„A tož to né!“ řekl Matěj Vlček. „Já teda nevím, či má smysl nějaký takový trápení, jak povidáš ty, sestro, ale... nechcu sa stáť ňákym takým... jak povidáš! To bysem radši...“
„Dost!“ zařval Charry. „Nic nebude! To radši zajdu za Tomášem a řeknu mu, že... že...“
„No, tak schválně! Co mu řekneš?“ ptala se Diana.
Charry se rozhlédl a jeho zrak padl na mne. „Aflargeo! Půjdeš za Tomášem, teď hned. Máš takový správný smysl pro vyřizování ošemetných záležitostí. Tak se ho zeptáš, co jako míní a tak. Je ti úkol jasný?“
„Ano, pane,“ řekl jsem ochotně. „Promluvím s ním a slíbím mu pomoc. Ale měl bych jednu upřesňující otázku: jakým způsobem nám přimontujete na záda tu konstrukci ze Singapuru?“
Věřili byste tomu, že Charry mě nakopl?
Zato Tomáš se ke mně choval velice přívětivě. Když jsem požádal o vstup do jeho pokoje, otevřel mi okamžitě a tvářil se, jako by mu moje návštěva působila potěšení. Tvář měl sice ztrhanou, jako by konal něco velmi namáhavého nebo překonával těžkou nemoc, ale jinak jsem nepozoroval nic zvláštního.
„Čím ti mohu být užitečný, Aflargeo?“
„Ty mně ničím. Naopak; ostatní mě posílají, abych od tebe nějak nenápadně šikovně vyzvěděl, čím bychom ti mohli pomoci my.“
„Učinil jsi to skutečně nenápadně! Co je to napadlo?“
„Napadlo to Dianu. Celou noc se hrabala v knížkách a našla pár nápadů, které by ti mohly pomoci.“
„V čem?“
„V ovládání Síly, kterou chceš vrhnout na nepřátele.“
Tomáš se zarazil. Pak se zašklebil a počal rychle uvažovat; cítil jsem to. Konečně promluvil: „Ano, jak se zdá, víš o co jde. Poznávám to hlavně podle toho, že mne celou dobu hypnotizuješ jako vylekané zvíře. Nech toho; nebo chceš zkusit bojovat?“
„To ne... jenom jsem ti chtěl zlepšit náladu.“
„Ale já nemám špatnou náladu, Aflargeo. Naopak, jsem ve velice dobré kondici – a budu v ještě lepší, až se vzpamatuji.“
„Vracíš se zpátky ke své službě Bohu?“
Ani tahle otázka ho nepřekvapila. Jenom se usmál ještě víc: „Co všechno o mně ještě víte?“
Vypověděl jsem mu stručně a krátce, o čem jsme mluvili s lidmi. Poslouchal, usmíval se, občas položil doplňující otázku. Cítil jsem, že zároveň s tím se v něm zvyšuje úroveň Síly, kterou se pokoušel zvládnout. Dařilo se mu to.
„Ano, už chápu. Děkuju vám všem, Aflargeo. Včetně Diany. Ale její starosti jsou zbytečné; a to, že se jí povedlo poplašit celý statek svými nápady, je sice hezká zábava, ale nemá účel.“
„Škoda. Já už se těšil, že se bude něco dít!“
„Bude se něco dít!“ vykřikl najednou a objal mne. „To víš, že se bude něco dít, ale pochop, že to nebude to, co myslí Diana! Já nechci nikomu ublížit – jenom odstraním zábrany, které jsem kdysi postavil, aby si neublížili sami! Chápeš to?“
„No... částečně.“
„Zlý člověk, člověk propadlý Satanovi, si svými činy neustále připravuje cestu do pekla. Účelem práce nás Templářů je zabránit lidem, kteří nejsou obeznalí s těmito věcmi, aby poklesli příliš hluboko. Tu činnost jsem vykonával také já po celý svůj život. Tys viděl, jak vypadá nákladní vlak, že? Když se rozjede, je velmi těžké jej ubrzdit, tak se pod kola dávají takové zarážky. Já jsem jako posunovač, který zabrzdil těm lidem jejich vagóny, aby nejely tak rychle. Teď zkrátka ty zarážky vytáhnu!“
„No... to chápu. A vlak jsem už taky viděl!“
„Vlastně, ani není potřeba žádné vytahovat. Oni sami neustále postrkují ty svoje vagónky dál a dál k propasti! Já jsem jejich ničemnosti žehlil tolik let, že ani nevím, kolik jich bylo! Jenže když nechtějí, tak už zkrátka brzdit nebudu!“
„Tak jo. Bude to velká havárka, až to bouchne?“
„Můžeš si být jistý! Ještě nevím, kdo všechno to způsobil; znám jen těch několik prvních. Ale najdu je. Už brzy...“
„Co mám vlastně říct Charrymu a Dianě?“
„Řekni jim, ať jsou trpěliví. Nejdřív dokončíme žně; už brzy se dám zase do práce. Teď není potřeba spěchat, ačkoliv někteří moji blízcí trpí a strádají. Musejí to vydržet.“
„Myslíš tím svého syna?“
„Ano, především jeho. Bohužel, také on musí přijmout utrpení. Je mi ho líto, ale nemohu s tím nic dělat. Vedu válku, Aflargeo. To, co prožíváme, je jedna z tvrdých bitev.“
„Pomohli bychom ti, kdybys...“
„Ano, pomůžete mi. Počítám s vámi a jsem rád. Budu uvažovat, kde a jak nasadit také vaše síly... Zatím nedělejte nic. Všichni vyčkáte, až vám řeknu. Včetně Diany.“
„To jí mám říct?“
„Buď tak laskav.“
Jak se zdálo, splnil jsem svoje poslání dokonale; tak ostatně je mým zvykem. A protože se mi nezdálo, že by Tomášovi bylo nějak zle nebo že bych mu mohl být užitečný, bylo na čase vrátit se na pole a dát se do práce. Tak jsem odcházel.
Ale ještě jsem se otočil a zeptal se: „Co přijde potom?“
A Tomáš Baarfelt řekl: „Hněv Boží.“
Tím končí první z knih o Rytířích Blesku.
Konec
© 1974 Mojmír Kříž
Následuje: Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy (Charry de Guyrlayowe V.) Skupina
Rytíři 01) Rytíři Blesku 1
02) Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy
03) Rytíři Blesku 3 - Diplomati
04) Rytíři Blesku 4 - Velmistr
05) Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr
Titul: Rytíři Blesku 1
Podtitul: (Charry de Guyrlayowe IV.)
Autor: Mojmír Kříž © 1974 Mojmír Kříž
Skupina: Rytíři Blesku
1
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Rytíři-blesku-1
Next: Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy
(Rytíři Blesku 2) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Rytíři Blesku 1 Charry de Guyrlayowe IV. četli
7 (1=normal)
host=0823
Q-22012318=1733
Q-22020418=1850
Q-22020718=1858
Q-20010919=1431
Q-UKARVPP=2212
Q-210713=1506
Včera 13 návštěvníků, Rytíři Blesku 1 Charry de Guyrlayowe IV. četli 0
"Rytíři Blesku 1 (Charry de Guyrlayowe IV.)" (komentáře)
Téma=Rytíři-blesku-1
Errata:
08.08.2021 11:38
Domů
Statistiky