Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Andělé pomsty

Diana dorazila do Náměště v náladě povznesené a prvně ze všeho dojela k zámku koupit si tam pohlednice. Vlídný starý správce ji provedl po některých místnostech, zvlášť ukázal starobylé kočáry, v nichž jezdil v minulém století arcibiskup olomoucký při církevních svátcích; ty ohromné vozy svítící zlatem a pestrými barvami se Dianě tak líbily, že málem požádala, aby se v některém směla projet; ale neměla čas a musela se chovat nenápadně.

Pak vytáhla do boje; dorazila k zavřené železné bráně toho ústavu a rázně na ni zabušila deštníkem. „Jsem slečna Clotilda de Marelle, vychovatelka dítek kněžny Adelaidy von Adlersfeld-Ballenström z Vídně!“ oznámila přísně a nadneseně. „Žádám, abych byla okamžitě vpuštěna k panu řediteli tohoto ústavu!“

Vrata se po chvíli otevřela; stála v nich ženština odporného zjevu, leč značné síly, teď ovšem dosti pokorná a schlíplá; Diana ji neuznala za hodna pohledu a vstoupila. Vítkovi pokynula, aby zůstal s autem venku; nebyla si jista, zda by se v těsném dvoře ústavu otočil, aby mohl vyjet.

Ředitel sídlil v prvním patře. Byl to starší, velmi důstojný pán s bělostným plnovousem a už hodně řídkými bílými vlasy. Kromě něho tam byl ještě nějaký chlapík s krysím obličejem a krví podlitýma očima, který byl Dianě na první pohled nesympatický.

Diana jim předložila svůj pas; přečetli si jej důkladně a netvářili se nijak zvlášť chytře.

„Prosím, madame!“ uklonil se ředitel. „Co si račte přát?“

„Slečna, prosím!“ pravila Diana nedůtklivě. „Její výsost kněžna mi nařídila, abych převzala a dopravila do jejího paláce ve Vídni jistého jejího vzdáleného příbuzného, hocha jménem Denis von Baarfelt. Podle vyjádření má být v současné době v tomto ústavu! Současně mám za povinnost nahradit vám výlohy s jeho pobytem!“

Šroubovaná Dianina němčina s francouzským přízvukem lidi trochu pletla; nicméně když vyslovila Denisovo jméno, všichni tři se zarazili. Nevšímala si toho a předložila jim příkaz k předání od c.a k. státní vychovatelny.

„Madame... tedy mademoiselle, v tom případě ovšem... musíme bohužel postupovat podle jistých zvláštních pravidel!“ pronesl ředitel. „Půjčte mi prosím ještě jednou svoje doklady!“

Diana mu je předala; pročetl je a potom uložil do stolu. Diana natáhla ruku, aby si je vzala, ale nedal jí je.

„Bohužel, jsem nucen vás tady na nějaký čas pozdržet! Ohledně pana Baarfelta máme zvláštní příkazy, které nám velí každého, kdo se o něj bude zajímat, zadržet na místě až do ověření totožnosti policií z Olomouce. Budeme zřejmě nuceni požádat vás, abyste s námi zůstala do příjezdu policie, kterou ihned upovědomíme!“

„No dovolte?“ ohrnula Diana nos. „Co je to za jednání, pane?“

„Osobně je mi to velmi nepříjemné, ale bohužel mé instrukce hovoří jasně. Dostali jsme informace, že jistá tajná organizace se pokusí chlapce získat; zajisté vás nepodezříváme z členství v onom spiknutí, ale jsme nuceni ověřit každou maličkost!“

„V každém případě můžete počítat s tím, že si budu stěžovat paní kněžně von Adlersfeld-Ballenström!“ odsekla Diana.

„V případě, že se prokáže vaše nevina, bude nám ctí poskytnout omluvu vám i vznešené paní kněžně...“

„Musím vám ještě říct, pane, že s takovým jednáním jsem se doposud nesetkala! Jsem... hluboce konsternována! Jsem nucena označit vaše jednání za... ano, za nemístné!“

„Ó! Ó!“ ředitel jenom obracel oči k nebi. „Navíc bohužel... nevím, jak bych se vyjádřil... jsem přesvědčen, že pochopíte nezbytnost takové věci... jsme nuceni vás prohledat!“

Diana sevřela svůj deštník k obraně. „Pane! Vy se opovážíte dotknout mého těla? Uvědomte si, že se mne doposud nedotkl žádný muž! Vaše chování je... frapantní, pane!“

„Ach ne, mademoiselle! Samozřejmě vás prohlédne žena a my se otočíme zády!“ ujišťoval ředitel.

„Ne! Nikdo se mne nebude dotýkat! Žádám, abyste mi okamžitě vrátil doklady a propustil mne! Odjedu do Vídně a budu si důrazně stěžovat u generála von Waldenstein, bratra paní kněžny! Podám stížnost k samému arcivévodovi, rozumíte?“

„Bohužel vás nesmíme propustit až do příjezdu policie! A jsme nuceni vás prohledat, i kdybychom museli použít násilí. To byste si zajisté nepřála, madame!“

„Ani to nepřipustím! Za těch okolností použiji násilí i já!“

Muž s krysím obličejem byl otočen bokem; teď se obrátil čelem a namířil na Dianu hlaveň tuponosého revolveru.

„Bohužel, musíme trvat na našem požadavku!“

„No tohle!“ Diana se počínala opravdu zlobit. „To už je příliš! Chcete snad říct, vy... člověče, že byste byl skutečně tak nezdvořilý a pokusil se vystřelit na dámu?“

„Povinnost je povinnost!“ zachrčel muž s krysím obličejem.

Diana se vzdala odporu; ženština, která ji přivedla, jí přejela po těle dlaněmi a pak podala řediteli Dianin nůž s perleťovou rukojetí. Ředitele to překvapilo:

„A co je tohle, madame? K čemu máte takovou dýku?“

„No dovolte? Sám dobře víte, že cesty nejsou bezpečné! Neprovdaná žena jako jsem já by snadno mohla dojít k úhoně...“

„Pane řediteli,“ pronesla vtom odporná ženština česky, aby Diana nerozuměla. „Nechci nic říkat, ale tohle není stará žena! Je to děvče sotva pětadvacetileté, podle těla! A taky není podle reakcí stará panna! Je to podfuk...“

Diana na sobě nedala nic znát; ředitel přistoupil blíž a zahleděl se jí zpříma do očí. Tvářil se podezíravě. „To se mi nezdá! Vidím přece jasně, že je jí nejmíň padesát! Nemůžete se mýlit?“ ptal se rovněž česky.

„Vím, co vím!“ řekla rázně. „Podívejte se na ty vlasy! Tak lesklé a zářivé – v padesátce? Je to mladá holka, nebo ničemu nerozumím. Podívejte se jí na ruce; což takhle vypadají ruce staré panny?“

Diana uznala za vhodné protestovat: „Promiňte, z jakého důvodu si mne takhle prohlížíte? Nerozumím vaší řeči, ale z vašeho chování nabývám dojmu, jako byste neměli důvěru v moji osobu! To je trestuhodná urážka a já vám zaručuji, že kněžna tím bude nepříjemně překvapena!“

Ředitel se tvářil nejistě. „Bohužel, mademoiselle, některé skutečnosti na vaší osobě vskutku nevyvolávají důvěru! Jsem nucen vás požádat, abyste až do příchodu policie setrvala v místnosti, do které vás uvedeme!“ a česky dodal: „Zavolej Gustla!“

Ženština vystrčila hlavu ze dveří a něco křičela; muž s krysím obličejem stále držel svou pistoli. Ředitel zatím schoval Dianin nůž do zásuvky stolu a zamkl na klíč.

Konečně vstoupil jakýsi muž; přešel okolo Diany dost rychle a zastavil se před ní, takže viděla jen jeho ohromná ramena v pestrobarevné košili a kalhoty spoutané mohutným řemenem. Ředitel se na to chlapisko usmál a řekl:

„Gustl, budeš hlídat jednu paní. Zavedeme ji do ajnclíku a ty budeš s ní. Když ti uteče, nedostaneš tři dny jíst, budeš klečet na hrachu a dostávat rákoskou!“

„Ga-gu-ja!“ zamumlal chlap a otočil se k Dianě; ta už podle podivné vyhrůžky a teď i podle jeho tváře poznala, že ten muž je blbec. Nyní na ni zíral: kulatá dětská tvář téměř bez vousů, tupé oči, vyceněné bílé zuby.

„G-goga?“ zeptal se, přičemž jí položil na rameno svou mohutnou tlapu.

„Ano, tuhletu! Zaveď ji do horní separace! Braune, jdi s ním! Arnošt ať zapřáhne bryčku a jede do Olomouce!“

„Co chce ten člověk?“ ptala se Diana, otřásajíc se odporem. „Co to hrozné stvoření ode mne žádá?“

„To je náš sluha,“ vysvětlil s úsměvem ředitel. „Nebojte se ho, je jako malé dítě. Dá pozor, aby se vám něco nestalo.“

„Protestuji proti tomu co nejdůrazněji!“ křičela Diana.

„Ujišťuji vás, madame, že toho hluboce lituji!“

„To teprve budete!“ řekla a na pokyn Brauna s krysí tváří vykročila za blbcem. Vedl ji do druhého poschodí budovy; Braun šel za ní a stále na ni mířil svým revolverem. Diana marně přemýšlela, kdo z těch dvou je jí odpornější.

Potkali skupinu deseti dětí; byly to dívenky, chudě oblečené, vyhublé, se smutnýma zlýma očima. Přejely Dianu chladně oceňujícím pohledem a od jejích průvodců se odtáhly jako od někoho prašivého. Revolver v Braunově ruce v nich vyvolal trochu zájmu, ale postarší vychovatelka je uklidnila ostrými slovy, tak urychleně cupitaly za ní. Jejich žalostný stav Dianu rozhořčil víc než špatné zacházení vůči ní.

Blbý Gustl otevřel železné dveře se zamřížovaným okýnkem a vpustil Dianu dovnitř. Pak vešel za ní, otočil klíčem ve dveřích, přešel k lavici u stěny, klíč položil a sedl si na něj.

„Dobře, Gustl!“ řekl Braun přes dveře. „Jenom hlídej!“

„A gungu!“ zachrochtal blbec a Braun odešel.

Diana usedla naproti němu na židli k třínohému stolu; mimo něho tu byla ústavní postel, skříň dost otlučená a stolek s umyvadlem a džbánem na vodu. V koutě stál kýbl nahrazující zřejmě toaletu. V okně byly mříže. Diana přesto k oknu přistoupila a hleděla ven; spatřila, jak dole někdo zapřahá dva koně do lehkého kočárku.

Stručně zrekapitulovala svou situaci: ti lidé zřejmě byli upozorněni na možnost výskytu Baarfeltových agentů a chtějí si Dianu prověřit. Soudě dle bystrého úsudku odporné ženštiny byli nepříjemně inteligentní. Ještě horší bylo přizvání policie z Olomouce, ta by určitě nedělala s Dianou okolky a jednoduše mohla zjistit, že její totožnost není tak úplně bezvadná.

Před Dianou ležela tedy dvojí práce: osvobodit se a též splnit úkol, neboť nesplnit úkol jí vůbec nepřišlo na mysl. Také musela získat zpátky své doklady a dýku; ty doklady jí Baarfelt zvlášť kladl na srdce. Musela tedy opustit tento útulný pokoj. Ovšem, hlídal ji blbý Gustl, ale Diana usoudila, že s blbcem bude dost jednoduchá domluva. „Ty!“ řekla. „Chceš bonbón?“

Blbec zpozorněl. „Bombo?“ tázal se. „Aťa bombo!“

Diana měla v kapse pár kousků cukru pro koně; vytáhla jeden a podávala mu jej na dlani. Blbec povstal, aby si cukr vzal; pokusila se sebrat mu klíč, ale praštil ji pěstí mezi oči tak prudce, že odletěla na druhý konec místnosti. Pak si strčil cukr do huby a s mlaskáním ho chroustal.

„Aja aťa bombo!“ prohlásil.

Diana pochopila, že skutečně vzali na hlídání toho pravého; došlo jí, že se bude muset s tím člověkem rvát. Nepřihlížeje k jeho chabému rozumu, měl zřejmě sílu jako kanec a jeho reakce byly víc než bleskové. Diana seznala, že by bylo vhodné se připravit k boji, což také urychleně učinila.

Svlékla před tupými blbcovými zraky svůj neforemný kabát, pak také sukni. Pod ní měla přiléhavé cajkové kalhoty, pod koleny sepnuté, jaké nosí chlapci, punčochy a vysoké boty s přazkami; stačilo připnout ostruhy a mohla nasednout na koně. Na přestrojení už jí nezáleželo, hodila tedy vše na postel a přidala i ten pitomý klobouk; jehlici si zasunula do boty. Také zahodila skřipec, takže už jenom líčidlo, které se nedalo smýt obyčejnou vodou, ji maskovalo.

Blbec lhostejně sledoval její proměnu a řekl jenom: „Aďaďá!“

Diana k němu přistoupila; chvíli jej mlčky pozorovala, potom ho kopla do holení kosti, co měla síly. Blbec vyjekl, vyskočil na nohy a vrhl se na ni, to však chtěla. Chytila ho za ruku a přes hlavu přehodila na zem, než stačil vstát, skočila mu botami na krk a několikrát jej kopla do hlavy. Blbý Gustl jenom zakňučel a natáhl se na zem.

Diana odemkla dveře, vykoukla na chodbu a jen zjistila, že je tam klid, vyšla ven. Předpokládala, že blbec bude v bezvědomí aspoň čtvrt hodiny, ale jak udělala pár kroků, zaslechla za sebou dusot. Obrátila se; Gustl se hnal za ní, jeho blbá tvář byla zkřivená vztekem. Něco řval, čemu nerozuměla; Diana mu uhnula a nastavila nohu, takže spadnul na zem; vzápětí však už vyskočil a vrhl se na ni. Opět uhnula; blbcova hlava zaduněla o stěnu, až se barák otřásl, ale zřejmě jej to nepoučilo ani neuklidnilo; stačila jen přeskočit k oknu a už na ni zas letěl. Tentokrát ji zasáhl hlavou do břicha, hodil ji na zeď a Diana nárazem málem omdlela; naštěstí se jí podařilo ho kopnout do podbřišku, tak odskočil a ona se mohla trochu vzchopit. Přesto už zase útočil; tentokrát padla na zem a Gustl vletěl hlavou a rukama do okna a prorazil obě jeho tabule. Toto okno vedlo do dvora a nemělo mříže; Diana vyskočila na nohy, uchopila blbce za mrskající se chodidla a vyhodila ho oknem ven. Zařval strašlivě a padal; pak se ozvala tupá rána a jeho řev rázem zmlkl.

Diana se oklepala; tato rvačka byla nejstrašnější, kterou ve svém životě absolvovala. Vyhlédla oknem; Gustl ležel zkroucen pod oknem a někdo k němu běžel, musela spěchat. Rozběhla se ke schodišti, a vtom zaslechla vrznutí dveří. Otočila se a spatřila muže s krysí tváří, který se jmenoval Braun, letěl na ni s obuškem v ruce. Diana uchopila jeho zápěstí, zakroutila s ním a přehodila ničemu přes zábradlí; dopadl až na odpočívadlo a zařval, jedna jeho noha byla podivně zkroucená, zřejmě si ji pádem přerazil. Diana sebrala pendrek, on zatím sáhl do kapsy a vytáhl revolver. Diana skočila přes zábradlí za ním a dopadla jako kočka na nohy; vzápětí mu revolver vykopla a přidala kopanec do krysího ksichtu, po čemž dávno toužila. Braun se natáhl a skučel bolestí, zatímco Diana sebrala jeho revolver a pospíchala dolů.

Ve spodním patře sem běželo několik dozorců a dozorkyň; Diana si sedla na zábradlí a jela dolů jako malá holka. Po cestě vrazila tomu nejdrzejšímu jednu do nosu, ostatní se stáhli. Už chtěla jít do ředitelovy kanceláře, ale povšimla si, že ředitel běží po schodech dolů a vyběhla za ním.

Do dvora vpadla, když tam bylo pět mužů kromě ředitele a té odporné ženštiny, která řvala a plakala nad zabitým Gustlem. Později vyrozuměla, že to je paní Braunová a Gustl jejich syn.

Když Diana vlítla do dvora, pětice mužů se na ni okamžitě vrhla; ale že jich bylo tak mnoho a jejich schopnosti byly dosti chabé, spíše se jeden druhému pletli, než by účinně pomáhali. Diana chytila toho nejsilnějšího za paži a mrštila jím proti zdi; současně kopla dalšího nohou do břicha a jak padal, udeřila jej hranou dlaně do zátylku. Ostatní se trochu zarazili, ale ječení baby Braunové je hnalo proti Dianě. Ta přímo excelovala: uhýbala jejich ranám, rozdávala rány sama a v nestřežených okamžicích jimi praštila o zem. Potom vpadlo do boje dalších několik chlapů, ovšem ani jeden nebyl v Japonsku a neznal místní bojové umění.

Rvačka neušla pozornosti chovanců; Diana si povšimla, že okna do dvora se otvírají a mezi mřížemi se vysunují ruce, které jí mávají na pozdrav. Potom vyletěl z jednoho okna dřevák a dopadl na hlavu jednoho dozorce, který se udiveně zastavil a obrátil oči nahoru. Shora se ozval radostný křik a vzápětí se na hlavy mužů snesla záplava dřeváků, jídelních misek, různých kusů nábytku, špinavé vody; Diana sotva stačila uhýbat. Každý její úspěšný zásah vyvolal nadšený řev malých obdivovatelů. Jednomu z chlapů spadlo na hlavu porcelánové umývadlo a rána jej omráčila – to už nadšení chovanců dostoupilo vrcholu.

V té chvíli vstoupila na scénu baba Braunová; vyzbrojena třímetrovým bičem, jaký používají honáci k ovládání volského spřežení. Ten bič byl u rukojeti dost tlustý, ale čím dál víc se zužoval, až končil tenkou práskačkou, ostrou jako šavle. Diana postřehla bič, až když jí svištěl okolo hlavy, sotva mu stačila uniknout. Přiskočila blíž, ale vzápětí dostala druhou ránu přes záda, dost citelnou v její lehké košili. Při třetí ráně nastavila Braunové jednoho z chlapů a bič se mu omotal okolo krku; jen se tak stalo, Diana se jej zmocnila a vyškubla rukojeť babě z ruky; a vzápětí ji přetáhla tím bičem přes hlavu.

Teď byla Diana ozbrojena něčím, co jí velmi vyhovovalo; chlapi to poznali, jen poprvé švihla. Dřív byli biti taky, ale to, co teď dostávali, je přinutilo stáhnout se, pokud mají zdravé kosti, do ústraní pod schodiště. Baba Braunová dostala pořádně na hřbet a utekla s ječením dovnitř budovy.

Vtom se objevil ředitel; v ruce svíral pistoli a něco hulákal, čemuž ovšem nebylo rozumět kvůli řevu shora. Diana ho rozmyslně švihla koncem biče přes ruku a stařec pustil zbraň; vzápětí ji už měla ona a zamávala mu s ní před nosem.

„Jak si dovolujete zabíjet a mrzačit moje lidi?“ otázal se ředitel zostra. „Protestuji proti takovému jednání!“

„To je vám platný jak mrtvýmu zimník!“ odtušila Diana. „Na moje protesty jste nedali, tak si musím zjednat právo sama! A nechte těch keců, nejsem na ně zvědavá!“

Ředitel užasl, možná nad Dianiným slovníkem, možná nad její vybroušenou češtinou. „V každém případě vidím, s kým mám tu čest! Zdá se, že to varování bylo oprávněné! Jste agentka vlastizrádce Baarfelta!“

„A co má bejt? Syn je snad jeho, ne? Koukejte ho navalit a já vypadnu! Jinak...“ významně potěžkala revolver.

„Já... já...“ zakoktal. „Ale Denis Baarfelt tady není!“

„Najednou! Strejčku, ty seš mně se zdá kapánek prolhanej ptáček! Já jsem možná spadla z višně, ale ne zas tak zvysoka ani tak moc na hlavičku! Dělej, nebo se naštvu!“

„Věřte mi, prosím, madame! Nemám vůbec tušení o tom chlapci, nikdy tady nebyl! Dostali jsme jenom návštěvu z Vídně, nějakého důstojníka policie, ten nám o něm řekl!“

„Jméno!“

„Myslím, že se jmenoval Feldsberg. Říkal, že si máme jméno Denis Baarfelt dobře pamatovat, je to syn nějakého spiklence a vlastizrádce, člena tajné organizace, která bude chtít kluka získat. Člověk, co si pro něj přijde, má být zadržen a předán policii v Olomouci! Výjimkou je jen jistý Polák Henryk Wagiera, který možná přijde; s tím jsme se neměli vůbec bavit ani ho pouštět dovnitř. Víc nevím, věřte mi!“

„No, zní to hezky!“ připustila Diana. „Co když to není pravda?“

„Máte možnost se přesvědčit! Můžete projít třeba celý ústav, ujišťuji vás, že toho kluka tady nenajdete!“

„To by možná šlo...“ Diana se přemýšlivě zatahala za kadeř vlasů. „Jenže co tam s tou partičkou? Ta mi zřejmě vpadne do zad... jedině že bych... promiň, strejdo!“ Vzápětí praštila ředitele pažbou pistole do spánku. Jenom vzdechl a už ležel.

„Hej, mládenci! Koukněte, mně vůbec nezáleží na tom, abyste přežili tento den a mám tu dva revolvery dost napapaný, aby vás všecky složily! Jestli si trochu ceníte svýho ničemnýho krku, tak poslouchejte na slovo a nedělejte žádný podrazy, jasný?“

Ztlučení dozorci neměli snahu se bouřit; Diana obešla stěnu a nahlédla do malých okýnek nízko u země, důkladně zamřížovaných. V jednom z nich uviděla dětskou tvářičku, přistoupila a ukázala na okýnko nohou: „Copak je tohle?“

„Spodní separace, prosím! Tam zavíráme ty, co mají samovazbu!“

„Užitečný zařízení,“ pochválila. „Kdopak má od toho klíč?“

Jeden z mužů vystoupil a vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Jak se tam leze? Otevři to! Ostatní ruce nahoru!“

Muž ukázal na dveře v rohu dvora. „Tamtudy do chodby... Každá cela má zvláštní dvířka...“

„Tak fajn! V řad nastoupit a pěkně dovnitř! Kdo se hne, toho odprásknu jako prašivýho psa!“

Tvářili se všelijak, ale seřadili se, muž s klíči poslední před Dianou. Vlezli do temné nízké chodby a klíčník odemkl jednu celu; Diana nahlédla dovnitř a zjistila, že postrádá veškeré vybavení kromě lavice a kýblu na výkaly.

„Tak prosím, jeden dovnitř! A ty ho zamkni!“

„Jakto? Mám se dát zavřít?“ rozkřikl se předposlední muž. „To si snad nemusím nechat od takové ženské líbit!“

„Já počítám do tří!“ zamávala mu Diana před nosem revolverem. „Jeden mrtvej už venku leží a Braun má taky namále. Klidně můžeš být další!“

Chlap se oklepal jako pes v dešti a radši zajel do cely, jen se zaprášilo. Klíčník zamkl a kráčel k další cele; tam zavřel stejně dalšího. Nikdo už se neodvážil Dianě odporovat.

Z páté cely v pořadí vysvobodili kluka tak dvanáctiletého; byl to ten, kterého viděla Diana ze dvora. Trochu se bál, ale jeho živé oči sledovaly nepřátele i Dianu velmi pozorně a byl připraven dát se na útěk při prvním náznaku nebezpečí.

„Pojď sem, mladej!“ vyzvala ho Diana. „Za co sedíš?“

„Měl jsem námitky proti stravě! Tu šlichtu by nežral ani pes! Gustl mě zbil, pak mě zavřeli sem!“

„Jak se jmenuješ? Stačí křestní!“

„Petr Sojka. Sirotek. Jsem tu na doporučení zemské vychovatelny v Přerově.“

„Vem klíče a tohohle zamkni do cely! Neboj, mám revolver a každýho zastřelím, kdo by se bránil!“

Petr se ochotně ujal klíčů a zamykal poctivě všechny dozorce, dokud nějaký zbýval. Pak vyšli ven a Petr si uctivě, ale zvědavě prohlížel svou společnici. „Kdo jste, paní? Jste tak zvláštní!“

„Jmenuju se Diana a jsem kamarádka Denise Baarfelta. Neslyšel jsi o něm? Má tu bejt zavřenej...“

„Tady žádnej takovej není,“ zakroutil hlavou. „Vůbec jsem takový jméno neslyšel, paní Diano.“

„Tak to se nedá nic dělat!“ Přešla k řediteli, který ještě ležel na dvoře, jak ho udeřila. „Hele, Péťo, není tady někde trocha vody? Potřebuju toho dobráka probrat k životu...“

„Ve správcově bytě,“ ukázal Petr na jedny dveře. Diana k nim přešla, ale Petr už zjistil, že jsou zavřené.

„To nic, já si s nima poradím!“ Diana namířila revolver a jednou ranou rozstřelila zámek, pak dveře vykopla. Petr vpadl dovnitř a našel kýbl s vodou; potom upřel zrak na kus uzeného, který ležel na kredenci a přímo jej vábil. „Paní Diano... směl bych si ukrojit kousek? Od včerejška mi nedali nic jíst!“ zaprosil.

„Klidně, co by ne? Nadlábni se, malej!“ pokrčila rameny.

Petr si vzal uzené s sebou, aby mu neunikla podívaná; Diana polila ředitele vodou a sotva otevřel oči, řekla: „Tak vstávej, strejdo! Jde se na inspekci!“

„Já... jak se opovažujete?“ vyjekl. „A kde jsou moji dozorci? Co jste s nimi udělala?“

„Zašila do ajnclíků. Je to chyba, měla jsem je rovnou odstřelit; ale rozhodla jsem, že se budu chovat uhlazeně. Tak jdeš, nebo ti mám pomoct? Péťo, pojď s náma, ať je legrace!“

Ředitel si už Petra taky všiml. „Co ty zde děláš, Sojko? Jak ses opovážil opustit svou celu? Dám ti vysázet pětadvacet karabáčem za neposlušnost!“

„Hele, hele!“ řekla Diana. „Nešlo by to bez těch keců? Petr opustil celu na můj příkaz. Kromě toho, karabáč mám já a tvůj pohůnek Gustl leží támhle coby mršina. Tak se tomu chlapci pěkně omluv a poběhneme!“

„Cože?“ ředitel zesinal. „Já se mám omluvit... tomu...?“

„No jo! A pěkně zčerstva!“

„Tak dobře. Nic se nestalo, Sojko. Můžeš jít!“

„To má být omluva? Jen pěkně řekněte: 'Omlouvám se vám, pane Sojko, za křivdy, které jsem vám způsobil!' A klekneš si! Buď rád, že tě nedonutím políbit mu nohy!“

„Cože, já? Ani za nic! Vyprošuji si, abyste mi tykala a chovala se ke mně tak...“ vzbouřil se chudák ředitel.

Diana jej chňapla za vousy a táhla mu hlavu k zemi; ředitel zaječel a padl na kolena. „Omluvit se, a pěkně!“

„Já... já se omlouvám!“ zachrčel ředitel.

„Tak jsem to nepovídala...“ stála na svém.

„Paní Diano, nedělejte to!“ řekl Petr. „Já nechci... on by se mi potom mstil! Radši to nechte...“

Diana pustila ředitele, podívala se na něj s odporem a řekla: „Ať si zkusí ti něco udělat! Já bych mu dala co proto!“

Ředitel šel dle jejích pokynů nahoru; v jeho kanceláři Diana vzala klíče a dala Petrovi, aby odemykal jednotlivé cely. Byly pro deset dětí, chlapců či holčiček; vypadaly jako králíkárny. Děti v ústavních oblecích byly vyhublé a zanedbané, ale teď plné energie a nadšení nad Dianinými akcemi.

První pokoj byl dívčí; jedna dívka okamžitě vyběhla ven a obrátila se na Petra: „Co se děje – kde jsou bachaři?“

Místo Petra odpověděl ředitel: „Co tu děláš, Bártová? Okamžitě zpátky dovnitř! Neodvažuj se vyjít z pokoje!“

„Řekla jsem: slečno Bártová! Zapamatuj si, šmejde: těm dětem budeš vykat a jednat s nima slušně! My si s tou malou tykáme, jelikož jsme kamarádky. Ty seš o něco málo míň než koňskej trus, protože tím lze aspoň hnojit jahody; ty nejseš ani tak užitečnej jako hnůj, tak se podle toho chovej!“

Ředitel otevřel pusu, aby protestoval, Diana mu vrazila facku jako dům a vyštěkla: „Padám! Jdeme dál!“

Šli chodbou a otvírali jednotlivé cely; nechávali otevřeno, takže děti vybíhaly ven a táhly se buď za nimi, nebo se rozbíhaly po budově a šmejdily.

„Paní Diano,“ ozval se Petr. „Co byste tomu řekla, kdyby se ti, co tu nechtějí být, pokusili odejít z ústavu?“

„To jste měli udělat už dávno! Podle našich zákonů je každý, koho takoví všiváci uvězní, povinen co nejdřív utéct a dostat se na svobodu. Poslouchej zákony, kamaráde, vyplatí se ti to!“

„Neopovažuj se!“ vykřikl ředitel. „Každý, kdo uteče, bude potrestán vězením ve sklepě a obdenními půsty!“

Diana ho kopla kolenem do břicha a pak mu vrazila jednu do zubů. Ředitel zaskučel a už ležel bezvládně na zemi.

„Nebav se s tím hajzlíkem, Péťo! Ještě by ti zkazil vychování!“

„Děkujem, paní Diano! Vy jste moc hodná...“

„Ale co by, já jenom poslouchám zákony! Jeden z nich taky je, že si kamarádi tykají, tak přestaň s tím vykáním, jo? Poslechni, ale takhle nemůžete ven! Máte tu civilní šaty?“

„Jsou zavřený ve skladišti. Tohle je od něho klíč...“

Diana sundala klíč z kruhu a dala mu ho. „Tak ho otevři a vydej civil každýmu, kdo chce! Taky si vemte nějaký jídlo na cestu – a vůbec všecko, co se vám líbí. Kde je klíč od spižírny?“

„Nevím, asi ho někdo má u sebe...“

„Tak vylomte dveře. Dole jsem viděla sekerku a krumpáč!“

Petr přikývl, svolal pár starších kluků a holek a rozběhli se pryč. Úlohu klíčníka převzala jedna dívka a když se vzchopil ředitel, pohnuli se dál.

Vtom se na konci chodby objevili dva dozorci; měli pendreky a zřejmě chtěli zjednat pořádek, ale les malých ruček na ně dopadl a oni v tom moři zmizeli jako dvě hroudy hlíny. Děti je nacpaly do prázdných cel a zamkly.

Když bylo první patro osvobozeno, vrhla se záplava dětí do druhého; Diana pospíchala za nimi. Když se však dostala na chodbu, spatřila, jak houf dětí jako vlčata pronásleduje babu Braunovou; ta ječela a řvala, ale děti ji tloukly drobnými pěstičkami a jedna holka ji kousla do ruky. Stranou stálo několik vychovatelek v hloučku; nějací kluci a holky je ohrožovali rákoskami, které jim sebrali. Diana usoudila, že pokud babu nezachrání, asi ji děti utlučou.

„Hej, nechte ji!“ vykřikla. „Neubližujte jí!“

„Ona nás taky bila!“ křičely děti. „Trápila nás hladem! Její blbej Gustl nás bičoval! Zabijte ji! Zabijte...“

„Ne!“ Diana je stěží překřikla. „Vytáhněte ji na dvůr! Tam je hajzlík... hoďte ji do záchodu!“

Ta perspektiva děti nadchla víc než představa zabití té hnusné ženštiny; několik desítek rukou ji chytilo a už ji koulely a kopaly ze schodů dolů.

Děti se rozbíhaly po chodbě, otvíraly cely a osvobozovaly svoje kamarády; do prázdných cel zamykaly dozorkyně. Diana se už přesvědčila, že Denise tady nenajde, tak sebrala všechny klíče od zamčených cel a i s ředitelem se vracela do jeho kanceláře.

„To je vzpoura – povstání – revoluce!“ křičel ředitel. „To je komunismus! Socialismus! Nepřipustím – nedovolím!“

„To je pravda!“ smála se Diana. „Ať žije Komuna!“

Vpadli do jeho kanceláře; děti chtěly něco rozbíjet, ale Diana nedovolila, vypáčila jen stůl a vzala si svoje doklady a dýku. Petr hledal seznamy chovanců; nějaká dívka na Dianin pokyn zatopila v kamnech v rohu místnosti a Diana do plamenů naházela všechny písemnosti, které jí padly pod ruku.

„Jeden můj kamarád, Ludvík d'Enghiem, mě učil, že je vždycky dobré zametat stopy! Já zametám stopy důkladně!“ Sňala se stolu sklo a vybrala zpod skla sedm pohlednic, které si tam ředitel schovával. Petr se ptal, proč to; když mu to vysvětlila, otevřel skříň a našel ještě nějaké pohledy. Kromě toho objevil plechovou pokladničku s penězi.

„To je pokladna!“ zajásala Diana. „Máte kliku, děcka, nepůjdete do života s prázdnýma rukama!“

„Je to zamčený, nemýlím-li se!“ upozornil Petr.

„Takovej zámek ti otevře i farářova kočka!“ vysvětlila Diana, vytáhla z vlasů sponku, ohnula ji v ruce a šikovně odemkla tu nedobytnou pokladnu; ředitel obrátil oči v sloup a zasténal.

„Výborně,“ řekla Diana, když objevila seznam majetku. „Každý dostane deset zlatých! Vyjde to a když ne, doplatím. Petře, ujmi se rozdělování...“

„Poslyšte, madame, tohle je loupež!“ řekl ředitel. „Jak můžete dovolit, aby se takhle zacházelo s cizími penězi?“

„Můžu. Odvážili jste se mne neposlechnout, to se trestá! Andělé pomsty trestají každého, kdo týrá nevinné; proto taky já zametu s každým, kdo mi vstoupí do cesty!“

„Za chvíli tu bude policie! Ta už vám vysvětlí, co je to pořádek a poslušnost!“

„No... dřív jak za hodinu tady nebude, umím si spočítat, jak rychle můžou jet na koních. Já mám auto! Až přijdou, vyřiď jim, že mohou být ještě rádi, že jsem moc nezabíjela. Doposavad jsem každého, kdo byl proti mně, zabila!“

Ředitel neřekl nic; Diana otevřela skříň a ukázala na ni: „Teď si pěkně vlez dovnitř! Zavřeme tě, abys nevyváděl!“

„Tam dovnitř? Ale vždyť se tam udusím!“

„To by si svět oddechl! Sbohem, strejčku – hezky tady na mě vzpomínej!“

Zamkla ho do skříně, nepřihlížejíc na jeho protesty; pak zamkla taky jeho kancelář a šla dolů.

Dvůr vypadal, jako by se po něm přehnala smršť; spižírna byla vypáčená, byt správce úplně zdemolován, děti ukradly, na co sáhly. Brána byla otevřená a nejméně polovina chovanců už byla pryč; Vítek se opíral o veřeje a jen se divil.

Uprostřed dvora hlídalo několik dívek babu Braunovou; když k nim Diana došla, vysvětlily: „Ona nám nechce prolézt přes tu díru! Díra je moc malá a baba tlustá!“

Diana otevřela dveře záchodu; byla to obyčejná dřevěná budka se sedací deskou s otvorem, mnohem horší než u nás na Hůrce. Diana pokrčila rameny, vzala horní desku a odklopila ji. „Tudy ji hoďte dovnitř a zaklopte víko!“

„A co když se utopí?“ ptala se dívka Bártová.

„Tak se svět taky nezblázní. Žádná velká škoda jí nebude!“

Děti odvlekly babici, Diana zatím zavírala všechno, co se dalo a honila poslední opozdilce ven.

„Paní Diano,“ ozval se Petr Sojka. „Já nemám kam jít, můžu jít s váma? Snad mě dovezete někam, kde bych se uživil...“

„Proč ne, auto je dost velký! Pojeď! A ostatní rychle ven, musím zamknout bránu!“

„Proč? Už tam nikdo není!“

„Aby se tam tak rychle nedostali. Ať si páni dozorci trochu posedí ve svých celách. Ta brána je tak festovní, že ji nevyhodí ani dynamitem. Budou asi muset probourat zeď!“

Poslední děti opustily ústav; Diana pečlivě zavřela bránu a zamkla na oba zámky. Potom nasedli do auta a vyjeli.

„Šlápni na to, Vítku! Ale zastav mi u řeky!“

U břehu Diana především hodila do hloubky všechny klíče, které v celém ústavu pobrala; teď budou muset osvoboditelé dveře vypáčit nebo zámky pozotvírat násilím. Místní zámečníci budou Dianě vděční za výdělek. Pak si vodičkou, kterou jí dal Baarfelt, omyla šminku z obličeje a byla opět mladá a krásná jako dřív. Petr nad tou proměnou užasl.

„Bože, vy jste krásná, paní Diano!“

„Viď? Ale už jsem ti říkala, že mi máš přestat vykat! Jsem hraběnka z Guyrlayowu a všichni kamarádi mi tykají...“

Petr rozpačitě zmlkl a mlčel až do chvíle, kdy proti nim na silnici spatřil bryčku. Pak natáhl ruku: „To je naše bryčka! Policajti už jedou!“

„Uvidíme, kam dojedou!“ Diana se chopila řízení a strhla volant na druhou stranu silnice; řítila se přímo proti koním a ještě troubila na houkačku. Dobře věděla, že koně se nemohou nic než splašit; taky to udělali, vyletěli ze silnice jako šílení. Po cestě potkali patník; ten mezi nimi prošel, ale bryčka za něj zachytila kolem a roztříštila se. Kočí a komisař Schibbl, kteří seděli vpředu, udělali salto do příkopu, zatímco dva policajti sedící vzadu jeli na trosce bryčky se svahu přímo do řeky. Osvobození koně uprchli do ječmene a důkladně se napásli.

„Tak, to bysme měli,“ řekla Diana. „A konec, už žádný legrácky! Teď pomažem rovnou k Tomášovi...“

Na silnici si vyzvedli Martínka; vskočil dovnitř jako veverka, ale nad Petrem zavrtěl hlavou: „Todle néni Denis!“

„Já to taky netvrdím! To je nový přírůstek, někde ho vysadíme, jen co se mu někde bude líbit.“

Martínek si prohlédl Petra pozorně a seznal ho vyhovujícím. Proto mu podal ruku: „Já su Martínek Tomšů, vojín Boží a slóha knížete Baarfelta! Řiké mi bratře Martínku a tyké mně!“

„Já jsem Petr Sojka... a nejradši bych sloužil tady té paní, která mě osvobodila...“

„Službó řádovém bratrům slóžime samýmu Bohu!“ pronesl Martínek hrobovým hlasem. „Seš ochotné položit život za Hospodina?“

Petr trochu zaváhal, ale potom váhavě přikývl.

„Přisahé!“ Martínek vytáhl dýku tantó, kterou mu dal Tošio a strčil Petrovi před oči. „Přisahé věčnó věrnost řádu Blesku a svýmu veliteli komthurovi Baarfeltovi! Přisahé, že budeš věrně bojovat za nésvěťéši řád Blesku a Svatyho kříža, nezalekneš sa nebezpeči a bez zaváháni proliješ krev svoju aji cizó, abys pomáhal lidstvu ke ščesti...“

Martínek si sice řádovou přísahu představoval poněkud divně, ale vyjevený Petr položil dlaň na dýku a řekl: „Přísahám!“

„Od týto chvíle seš vojákem řádu; příležitostně tě dáme křížek. Budeš chodit se mnó a bojovat, jak bojuje moja sestra Diana, bratr Vítek a bratr Tošio a všecky ostatní...“

„Bojovat – jako Diana? Tak to jo, to bych moc rád!“

„Tož vidiš! Uvidiš, že pod mém velenim získaš veliké bohactvi a slávo věčnó, kerá sa rozlitne po všeckéch zemich světa!“

Diana se otočila a přihlížela této agitaci s úsměvem: „Koukám, Martínku, žes Petra zverboval do řádu tak rychle, že ses ani nezeptal, co my na to!“

„Néni nutny sa ptát; vidím jé ve tvý společnosti, tož věřím, že jeho srdce je čistý a poctivý. Tož toť, von si s ňém už Denis Baarfelt poradí, jen co jé vosvobodíme...“

„To jo – ale ani ses ho nezeptal, jestli vůbec chce?“

„Co by nechcél? Každé pořádné člověk tóži bojovat za Spasitela, našeho Krista Pána protivá silám pekelném, neé?“

„Třeba proto, že ani neví, co je to řád a k čemu je dobrý!“

„Tož toť, to já mu jasně vyložím...“

„Já jsem jenom zvědavá, co na to řekne Tomáš!“

Oba vojáci řádu ji nechali být, přelezli si k zadnímu okýnku a koukali na ubíhající krajinu; projeli Olomoucí a teď se řítili fantastickou rychlostí pětadvaceti kilometrů za hodinu směrem na Bruntál. Martínek, aby neztrácel čas, počal vyjeveného Petra poučovat o cílech a skutcích řádu a o tom, co se dělo na jejich statku; nemilosrdně pletl páté přes deváté a Petr z toho byl čím dál zděšenější.

K Tomášovi dorazili v ohybu lesní cesty, odbočující ze silnice; přivedl je tam Pépi Nekvinda, který hlídal. Vylezli všichni ven a Diana stručně objasnila Tomášovi, co pořídila v Náměšti. Tomáš mlčel a jen se čím dál víc mračil.

„Zdá se, že ti řekli pravdu,“ prohlásil, když Diana skončila vyprávění. „Snad to opravdu byla jenom past!“

„Určitě! Prošla jsem všechno důkladně, Péťa je svědek! Ani on o něm neví, myslím, že Denise nemohli držet celý čas totálně odděleného od světa...“

„Věřím v důkladnost tvojí prohlídky. Doufám, že jsi tam nevyvedla nic nemístného?“

„V podstatě ne. Jenom... jsem se trochu rozzlobila.“

„Hm. Kolik mrtvých?“

„Jeden, myslím. Blázen, musela jsem ho zabít. Ostatní jsem se snažila pokud možno šetřit.“

„Raněných?“

„No, nějací budou. Ony mi pomohly taky ty děti. Ale mám za to, že se z toho všichni vylížou...“

„Nebudeme se tím zabývat. Co míníš dělat s tímhle klukem? Proč jsi ho brala s sebou?“

„Pomáhal mi a chtěl, abych ho kousek svezla; neměla jsem důvod mu to odmítnout...“

„Hm. Kam se teď míníš ztratit, chlapče?“

„Moment!“ ozval se Martínek. „Dyž sa nemá kde poďét, tož jsem jé přibral jako vojáka do řádu! Měli bysme sa o ňé postarat!“

Tomáš k němu pomalu otočil hlavu; nevyhlížel zrovna moc nadšeně nad Martínkovým prohlášením. „Co tě to napadlo za hloupost! Co s ním chceš dělat?“

„No... može jít s náma! Bude mně pomáhat při bojových akcách! Denis povídal, že potřebujem armádu, tož sa snažím vyhovět...“

„Dobře – chceš kamaráda, máš ho mít! Ostatně pro tebe mám jistý drobný úkol, může ti pomoci ho splnit. Petře, umíš německy?“

„Ano, velmi dobře!“

„Martínek umí tak napůl, budeš mu dělat tlumočníka! Martínku, pojedeš do Vídně a rozdáš tam několik dopisů. Umíš číst, Petře? Nevadí, to zase umí Martínek. Napíšu na obálky adresy. Koukejte, ať se ty dopisy nedostanou nikomu do rukou. Dám vám deset zlatých, za to dojedete dráhou do Vídně. Je to jasné?“

„Dokonale!“ Martínek se usmál. „A co dál?“

„Tam se o vás postarají, pošlou do řádové školy na Lago di Como. To je v Itálii, jak jistě víš.“

Petr vykulil oči. „Do Itálie? Za hranice?“

„Pro nás neexistujó hranice!“ vysvětlil mu Martínek. „Celé svět patří Bohu a jeho děckám. My, co sme služebníci Boží, přecházime hranice bez ohledu na názory jejich strážcu...“

Tomáš se usmál. „Tak prosím, vyrazíte hned! My odejdeme chvíli za vámi. Hodně štěstí, kluci!“ Vydal jim dopisy, oba malí vojáci řádu se rozloučili a vyrazili zpátky k Olomouci.

„Tak – teď budeme jednat my.“ řekl Tomáš. „Jak situace vypadá, budou nás zakrátko pronásledovat. Nevím to jistě, ale asi se jim nebude líbit Dianina akce v tom ústavu. Kromě toho v těchto vacích je uloženo zlato a bankovky v hodnotě dva a půl miliónu zlatých. Myslím, že to budou chtít získat!“

Diana vypískla nadšením. „Vážně dva a půl miliónu? A to je všechno tvoje, Tomáši?“

„Dá se to tak říct. Je to část mého majetku.“

„Schválně, kolik máš dohromady?“

„Odhaduji to přibližně na dvanáct miliónů. Ale to je teď vedlejší, důležité jsou tyhle dva milióny. Potřebuji je dostat co nejrychleji do bezpečí, třeba na Hůrku. Jsou tam pěkně hluboké sklepy a Eva-Marie, která by mohla peníze případně pohlídat. Co tomu říkáš, Charry?“

„Dva a půl miliónu je poměrně dost peněz. Kdyby byly moje, naložil bych je na loď a poslal do Arminu; tam by je pohlídali moji tygři.“

„Velmi dobrý nápad; bohužel do Olomouce jen velmi těžko může zajet dost velká loď. Musíme je zatím vzít s sebou.“

„To zlato má slušnou váhu!“ namítl Charry. „Uštveš koně, když to budou tahat den co den. Jak to chceš vůbec dopravit až na Hůrku, to se s tím budeme vracet?“

„Nevím a dost mne to mrzí. Budeme to muset po někom poslat. Nejlépe po někom z řádu...“

„Jsem zvědavá, koho tolik peněz nezláká, aby je ukradl!“ řekla Diana. „Míníš s tím poslat někoho z nás?“

„Vás všechny potřebuju bohužel tady, nemohu nikoho postrádat. Skutečně nevím, jak to provést; pravděpodobně vyberu někoho ze svých lidí, aby to tam donesl.“

„Z jakých svých lidí?“

„Příští sobotu se má konat schůzka mých agentů; právě teď na ni jedeme. Svolal jsem ji ještě z Prahy, doufám, že se všichni dostaví a budeme moci nerušeně jednat. Musím předat záležitosti řádu do spolehlivých rukou, než odejdu!“

„Nedovedu si ty spolehlivý ruce dost dobře představit!“ vrčela Diana. „Tak spolehlivej člověk, aby neukradl dva milióny, když je dostane do ruky, snad ani není!“

„Rozmyslím si to. Teď jde o jinou věc: máme koně a automobil, auto nám ale není k ničemu, už proto, že je dost nápadné a vyvolává pozornost. Do terénu kam pojedeme, se lépe hodí koně. Přesedneme si a auto pošleme pryč!“

„Vítek by mohl zavézt ty peníze...“ navrhl Charry.

„Ne. Vítka určitě najdou a prohledají. Vítku, musíš tvrdit, že nás neznáš, že jsme si tě jen najali. Automobil je tvůj, zavezl jsi nás do Olomouce, my jsme ti zaplatili a teď se vracíš do Prahy. Chápeš to?“

„Ano. Je to jednoduché a zní to věrohodně.“

„Pokud možno bys měl jet nahoru na Freudenthall, česky Bruntál, pak přes Römersdorff (Rýmařov) na Mährische Schönberg (Šumperk). Je tam špatná silnice, ale doufám, že to zvládneš.“

„Když to je potřeba, zvládnu. Ale proč?“

„Budou pronásledovat tebe a my zatím získáme náskok. Nejspíš tě budou vyslýchat; doufám, že se nebojíš. Dokázal jsi přelstít Dunbara, tak na tyhle budeš stačit taky. Nic jsi neudělal, o ničem nevíš, nás znáš jen jako zákazníky. Jasné?“

„Ano. Kde se zase sejdeme?“

„Až tě dohoní a až jim povíš tu svou pohádku, obrátíš to a pojedeš do Brna; tam se ubytuješ a budeš na nás čekat. Tady máš tři sta zlatých, to by ti zatím mělo stačit...“

„Děkuju, mám i svoje peníze. Kdy vás mám přibližně očekávat?“

„Nevím, ale ne dřív než za čtrnáct dní. Chvíli si odpočiň v Šumperku, aspoň než tě přestanou sledovat. Trochu jim můžeš zmátnout stopu, ať mají co dělat...“

„Hlavně mi všude kupuj pohlednice!“ přála si Diana. „Potom se s tebou srovnám. A budeš mi vyprávět, co jsi kde zažil!“

Vítek s tím souhlasil; rozloučili jsme se, on nasedl do auta a vyrazil po silnici.

„A my na koně a vpřed!“ nařídil Baarfelt. „Pro jistotu si připravte zbraně, jeden nikdy neví...“

„Trasa jízdy?“

„Velká Bystřice, Přáslavice, Lipník nad Bečvou, Hranice. Zítra, než zapadne slunce, musíme být u Hranic!“

„Maličkost,“ řekla Diana, hledíc do mapy. „To stihneme...“

„Pokud možno se budeme vyhýbat lidem; vy kočky jste totiž dost nápadné na první pohled. Nemusí si o nás vyprávět celý kraj!“

„Nejlíp, abysme si vzali cestovní pláště,“ řekl Tannarr. „Diana nám je kdysi ušila proti dešti.“

„Moudrý nápad! Tak si je vezmete, až budeme blízko lidských obydlí!“ souhlasil Tomáš. „A teď vpřed!“

Vyrazili jsme, tentokrát tak ostře, jak jsme jezdili v Arminu za starých zlatých časů. Každý měl dva koně, které střídal, Tannarr vpředu hledal cestu a já jel vzadu jako stráž. Koně tlumeně dusali kopyty, ze zpocených těl jim stoupala voňavá pára a lidem vrzala sedla pod stehny. Občas jsme zastavovali, abychom si odpočinuli; když jsme se přiblížili k Lipníku nad Bečvou a Hranicím, vyrazila Diana do města koupit si pohlednice. V kalhotách a s vlasy stočenými pod čapku vypadala jako kluk a také ji všichni oslovovali jako kluka; my ostatní jsme ani do města nejeli.

V noci jsme tábořili v lese nedaleko Hranic; Ao Harrap ulovil srnce, toho jsme si opekli a snědli a bylo nám dobře. Diana přesvědčovala Tomáše, aby si šli prohlédnout zámek ve městě; moc se jí odpoledne líbil, ale sama si netroufla. Tomáš však vysvětlil, že zámek je opuštěný a zpustlý a s nynějším majitelem se nezná natolik, aby jí mohl zařídit prohlídku; zato slíbil, že nás zavede do aragonitových jeskyň v lázních Teplicích, které leží jen kousek od města; tam se s někým znal.

Šli jsme tam brzy ráno; lázeňští hosté měli ve zvyku probouzet se až o deváté, my tam šli v šest. Průvodce nás už čekal, trochu se sice divil, ale zavedl nás dovnitř. Tomáš vysvětloval, že tyto jeskyně nevznikly rozrušením vápence vodou, ale působením kysličníku uhličitého; konečně ten jsme tam cítili, sotva jsme sklonili čenich k zemi. Rozpuštěný aragonit vytváří krásné přírodní útvary, vypadající jako fantastické květiny. Dianě odlomil průvodce kousek na památku.

Potom už jsme zas jeli; teď lesními cestami, kde se sotva dalo vést vedle sebe zásobního koně. V jedné malé vesničce koupil Baarfelt od sedláka mléko a vyptával se jej, zda neví něco, co by nás mohlo zajímat; sedlák odpovídal ochotně a chytře, zřejmě Tomáše znal a věděl, co ho zajímá.

„Před týdnem se tu stavoval mladý muž, který jel na koni s vaší značkou! Mluvil trochu s polským přízvukem; je mu tak dvacet, má dlouhé černé vlasy a modré oči. Nabízel jsem mu nocleh, ale pospíchal dál. Kam, to neřekl.“

„Na Olomouc nebo ne Meziříčí?“

„Na Beskydy. Možná chtěl domů do Polska.“

„Tak to je v pořádku. Děkujeme za mléko a za informace!“ Tomáš mu dal nějaké peníze, poměrně dost, a jeli jsme dál.

K polednímu jsme vjeli do Valašského Meziříčí; tentokrát se Tomáš neostýchal vjet do města i s námi. Diana si prohlédla starodávnou radnici, dřevěný kostel i klasicistní zámek, pak nakoupila pár pohlednic. My zatím projeli městem a vyrazili směrem k horám, které se počínaly rýsovat na obzoru.

„To jsou Beskydy! Tam budeme dneska tábořit!“

„Večer tam jsme,“ řekl Ao Harrap.

Teď jsme projížděli vesničkami z drobných dřevěných chaloupek i pyšných zemanských statků; vše je tam dřevěné, lidé tvrdí a ošlehaní, avšak velmi přátelští. Trochu mi řečí připomínali Matěje Vlčka a Tomáš tvrdil, že odtud pochází. Tomáše tady zřejmě mnozí znali a on nezapomínal odbočovat z cesty a jít svoje známé pozdravit a říct jim několik slov v nářečí. Kus cesty s námi jel mladík v režných kalhotách a klobouku s kovovými cvočky; moc toho nenamluvil, jen když se divil mé řeči. Potom se odpojil a někam se ztratil.

Pozdě odpoledne nás přivítalo město Rožnov; leží už úplně pod horami a jeho dřevěné domky vyvolaly v Dianě záchvaty nadšení. Tomáš se vůbec neskrýval, vjel přímo do jednoho statku, vítal se s hospodářem a ubytovali jsme se tam. Hospodář a jeho děti nás kočky uvítali přátelsky a než šli spát, byli jsme už kamarádi. Charry, Diana a Tomáš si večer zašli do krčmy, tančili tam a popíjeli kořalku, které Tomáš říká slivovice; takže se vrátili poněkud k ránu a značně rozveseleni.

Konečně se jednou stalo, že na mistra přišel větší mistr; ráno nebyl Charry k probuzení a když ho konečně vzkřísili, bolela ho hlava a nebyla s ním řeč. Ani Diana a Pépi nebyli tak úplně v pořádku; ale ježto hospodář spal jako dřevo a jiní kamarádi, kteří to s nimi táhli, taky, odložil se odjezd na pozdější dobu.

„Ale co,“ komentoval to Tomáš. „Nepřátele jsme setřásli, můžem si dovolit trochu oddechu! Však máme dost času!“

Ten den jsme tedy zůstali v městečku Rožnově; Diana přece jen vstala, chodila po městě a kreslila si staré chalupy a detaily výzdoby. Taky jsme museli vyslechnout nadšené povídání o velkém dřevěném kostele, který navštívila; Tomáš jí vyprávěl o dřevěných kostelích na Slovensku, jaké viděl v Karpatech, ale Diana trvala na tom, že nejkrásnější je to, co sama na vlastní oči vidí.

Zato druhý den jsme vyrazili brzy ráno; mířili jsme lesem okolo horských vesniček na horu Radhošť, na jejímž svahu se chtěl Tomáš utábořit. Výstup byl namáhavý, zvláště pro nákladní koně, kteří nesli zlato; proto jsme postupovali jen velmi zvolna.

Pozdě odpoledne jsem zaslechl klapot koňských kopyt; zastavili jsme a počkali na jezdce. Poznal jsem ho, byl to mladík zvaný Ondřej, zřejmě příbuzný či dokonce syn našeho hostitele. Tvářil se velmi vážně.

„Co mi neseš, Ondřeji?“ ptal se ho Tomáš.

„Tatiček mně nařídili, abysem Vašu Svatosť varoval!“ pravil mladík. „Jak ste vodjeli, přijeli do Rožnova ňáký páni vod žandárů a sháňali sa po vás!“

„Ne, tak brzy?“ vydechl Tomáš. „Jak je to možné?“

„Viděl sem jich. Je jich deset a majú koně. Velitelem jim je ňáké Šibl nebo tak...“

„Vrchní komisař Schibbl? Nemýlíš se?“

„Tož, možu sa mélit. Šak aji tatiček jich viděli enem z dálky. Ale žándáři to sú, tých poznám.“

„Děkuji ti, Ondřeji! Rychle se vrať a dávej pozor, abys na ně v lese nenarazil!“

„Na mňa? Šak nésu hlúpé! Spánom Bohom, Vaša Svatosti...“ Ondřej otočil koně a tryskem se ztratil v lese.

Tomáš vypadal dost znepokojen; zdálo se, že se mu rychlý postup nepřítele ani trochu nelíbí. Nařídil, abychom zkontrolovali připravenost zbraní a byli pohotově k jakémukoliv zásahu.

„Znamená to, že velmi rychle chytili Vítka a rychle pochopili naši lest. Schibbl je všemi mastmi mazaný a já ho léta učil nejrůznějším úsudkovým a vyšetřovacím trikům. Teď se mi to mstí! Má s sebou deset lidí, nás je osm; docela dobrý poměr sil. Jsem zvědav, odváží-li se za námi do hor. Obávám se, že ano.“

„Dva milióny jsou dva milióny!“ zašpičkovala Diana.

„Schibbl by mě zabil i pro tisícovku,“ mávl rukou Tomáš. „Byl vždycky milovníkem peněz, ale nevěřil jsem, že kvůli penězům bude ochoten postavit se i proti nám!“

„Myslíš, že tě měl tak rád?“

„Ne. Ale myslel jsem, že je mým přítelem; a pokud ne, tak se alespoň bojí mé moci.“

„Jak vidno, nebál se ani tvého přátelství, ani tvých zbraní. A nebojí se ani chtít tvoje peníze!“

„Nevadí. Mám s sebou pušku, kterou mi Charry přinesl. Tou mohu složit celou tu bandu najednou!“

Pokračovali jsme v cestě; pozdě odpoledne jsme dorazili ke skupině krásně vyřezávaných a pomalovaných dřevěných horských chat, postavených v jakémsi horském sedle.

„To jsou Pustevně.“ vysvětlil Tomáš. „Tady zůstaneme; jsem zvědav, zda za námi přijedou. Kočky, chce se vám proběhnout se po okolí a podívat se po nich?“

„Jistě,“ řekl Ao Harrap. „Spojíme to s příjemným lovem na jeleny. Jistě v okolí nějací jsou!“

„Máte možnost. Tady vám určitě nikdo nebude překážet v zábavě!“

Vydali jsme se do lesa; sice se nám podařilo ulovit krásného jelena, ale na žádné lidi jsme nenarazili, vyjma dvojice dřevařů, co šli lesem s nacpanými ruksaky; ale těm jsme se zdaleka vyhnuli a oni nás vůbec neviděli.

Také v noci se držely hlídky, ačkoliv nebyl důvod; lidé se v noci obvykle nevydávají na lov, na rozdíl od nás. Tomáš byl stále ještě znepokojen a špatná nálada jej neopouštěla.

Ráno bylo trochu mlhavé; vstali jsme však čiperně a umyli se v potoce studenou vodou. Tomáš rozhodl, že sbalíme tábor a vyrazíme ještě dál do hor. Obával se, že nás nepřátelé budou hledat.

„Byl bych raději, kdybychom se s nimi vůbec nestřetli; máme sice převahu zbraní a schopností, ale nechce se mi zabíjet lidi jen proto, že se stali mými nepřáteli. Kdyby se dali přesvědčit, nechal bych je v klidu odejít...“

„Myslím, že se nedají přesvědčit!“ řekla Diana nedůvěřivě.

Jako na dotvrzení jejích slov přinesl k nám vítr zvuk výstřelu; Tomáš zvedl hlavu a ještě chvíli poslouchal, a zakrátko jsme zaslechli další výstřel. „Vojenská pětačtyřicítka. Policejní puška. Tak si nedali říct. Jsou tady.“

„Bylo to zdálky, řekl bych!“ soudil Charry.

„Po čem stříleli?“ ptala se Diana.

„Po čemkoliv: po zvěři, po stínech, dřevařích či pašerácích. Jsou-li v lese nebo ve tmě, bojí se strašlivě a jsou ochotni postřílet vše, co se hýbe. Zřejmě však po zvěři, po lidech by vystříleli víc ran.“

„Co budeme dělat?“

„Utíkat.“

Nasedli jsme znovu na koně; vyrazili jsme po hřebenové cestě směrem do hvozdu, opačným směrem než byl Radhošť, Tomášův cíl. Mohli jsme si to dovolit, z dalších účastníků schůzky tu doposud nikdo nebyl a nemohli jsme je ohrozit.

„Možná stříleli po někom z našich!“ řekla Diana. „Co ty na to, Tomáši?“

„I to je možné.“ řekl Baarfelt stručně.

Tannarr se opozdil; z úkrytu hleděl dolů na cestu k Pustevnám a pozoroval, zda se tam něco hne; po půlhodině nás dojel a hlásil: „Přijeli na Pustevně! Prohlíželi místo, kde jsme tábořili, pak vyrazili za námi. Jedou co nejrychleji, asi schvátí koně, než nás dojedou!“

„Ale dojedou nás,“ řekl Tomáš. „To je zlé.“

„Nemůžeme se jim někde schovat?“

„To nemá cenu. Schibbl umí stopovat a jde po naší stopě jako lovecký ohař. Můžem se někde opevnit a přivítat je palbou, ale obávám se, že to bude znamenat zabíjení!“

„Musí-li to být, pak je zabijeme.“ řekla Diana.

Tomáš vybral vhodné místo; údolí nějakého potoka, který se vléval do Bílé Bečvy. Rozhodl, že pojedeme údolím až na sám konec, tam se obrátíme a obklíčíme je kolem lesa. Na dané znamení, až nepřátelé vjedou do pasti, vyzveme je, aby se vzdali a složili zbraně. Tomáš předpokládal, že když složí zbraně a opustí prostor hor, ponechá si jako rukojmí Schibbla a případně ho zabije, bude-li to nezbytné. Tím doufal, že policisté přijdou o vedení a nebudou činit další potíže.

Jenomže když jsme projížděli údolím, zaslechl jsem ržání koní; ostatní také. Větřili jsme; ucítil jsem pach lidí a co horšího, tabáku a uniforem. Bylo jasné, že jsou nám v patách a stále nás dohánějí.

„Nedá se nic dělat. Připravit pušky!“ řekl Tomáš.

„Tam je konec údolí; vjedeme do lesa a obklíčíme je!“ navrhla Diana. „Myslím, že by to mohlo vyjít!“

„Dobrá... rychle na konec údolí!“

Jenže v té chvíli se za námi ozval výstřel; otočil jsem se a spatřil skupinu mužů, kteří cvalem letěli za námi a za jízdy stříleli z pušek. Neuměli to, tak jejich střelba nebyla k ničemu; ale velitel, který jel na bělouši krásné stavby těla, křičel a povzbuzoval, aby vytrvali.

Pak jsem spatřil, jak jeden rozhodil rukama a skácel se pozadu z koně. Vzápětí padl další. Velitel si ničeho nevšímal, zato ti zadní přijeli blíž a s údivem pozorovali své padlé. Vtom jeden z nich zakolísal; teď jsem si povšiml i toho, co jej zranilo. V jeho zádech trčel šíp, jaké používal kdysi dávno Charry, když neměl střelný prach. Za několik vteřin projel také dalším mužem podobný šíp.

Ale velitel, zřejmě vrchní komisař Schibbl, letěl k nám a mával ve vzduchu šavlí, neboť pistoli už zřejmě vystřílel, nebo neměl ke svému střeleckému umění valnou důvěru. Tomáš se zastavil a otočil koně; pozvedl ručnici a dvakrát vystřelil na muže, kteří chtěli střílet. Oba se skáceli s koní. Diana už vyrazila kupředu, proti Schibblovi.

Neměla svůj meč, ten byl uvázán u sedla druhého jejího koně, taky revolver nechala být. Viděli jsme, jak vzala od sedla stočený bič, jenž získala v Náměšti a roztočila ve vzduchu. To už byla u Schibbla. Pokusil se mávnout po ní šavlí, ale otočila mu konec dlouhého biče okolo ruky a vyrazila jeho šavličku, že letěla chvíli vzduchem a zabodla se o kus dál do země. Sáhl po revolveru; druhou ranou mu omotala konec biče kolem krku, pobídla koně, ten strhl Schibbla ze sedla a Diana jej táhla po zemi. Tak jej dovlekla až do našeho středu, Tannarr na něj skočil a pomohl jej odzbrojit.

Zatím jsme zapomněli na ostatní policisty; ti leželi v údolí mrtví, jeden vedle druhého, a mezi nimi projížděli nějací cizí lidé. Jeden chytil Schibblova bělouše do nějakého lasa a přivedl svému veliteli, ale ten ukázal na nás a celá skupina se vydala k nám.

Bylo jich sedm: velitel a šest jezdců. Kromě toho měli s sebou čtyři mohutné huňaté vlčáky se zlýma šikmýma očima, kteří letěli před nimi a podivně poňafávali; ale když jsem použil ovládacího zvuku, ochotně přiběhli a chovali se k nám přátelsky. Zato lidé se blížili s luky a šípy v rukou a nezdálo se, že by nám na první pohled důvěřovali.

V čele jel na vraníku mladý muž s dlouhou hřívou černých vlasů, krásný a vznešený jako šlechtic; přes košili měl nataženou kůži vlka, s tlapami visícími přes ramena dopředu; na těch tlapkách měl pověšenou pochvu s tesákem. U sedla měl zavěšenou sekeru, namísto luku kulovnici, teď však zasunutou v pouzdře. Když nás poznal, usmíval se.

„Jerzy!“ vykřikl na něj Baarfelt. „Buď zdráv!“

Mladík dojel až k nám a uklonil se: „Zdravím tě, otče komthure! Zdá se, že nepřicházíš nějak zvlášť v dobrém rozmaru a bezpečí! Co po tobě chtěli ti lidé?“ ukázal palcem za sebe na mrtvoly.

„Pravděpodobně dva a půl miliónu zlatých. Mám je tady ve vacích na těch nákladních koních...“

Jerzy se ledabyle podíval na vaky, pak mávl rukou. Tomáš přijel blíž k němu, objal jej a políbil na tvář; trochu nás to udivilo, tak důvěrně se ještě s nikým nevítal. Zřejmě to však vůbec nepřekvapovalo mladého Poláka.

„Tohle jsou moji přátelé, Jerzy! Včetně těch šelem...“

Mladík se otočil k nám, mávl elegantně pravicí, pak ji přitiskl na srdce a uklonil se: „Jerzy Lasęka, k službám panstvu!“

Potom si všiml Diany, dojel k ní a políbil jí ruku.

„Ty jsi ten Lasęka, který ukradl jednoho z Tomášových koní od sedláka a svedl při tom jeho dceru?“ zeptala se Diana zvědavě.

„Koně? No ano, vzal jsem si, co mi patřilo! A ta dívka? Že bys věřila tak podlým pomluvám! Sama se o mne ucházela a kromě toho byla velmi krásná – tak co jsem měl dělat?“

„To jsou ovšem závažné důvody!“ souhlasila Diana. „Nedalo se proti tomu zřejmě dělat vůbec nic!“

„Lidé mne nespravedlivě podezírají!“ usmíval se chlapec. „Taky mi přikládají samé špatné úmysly! Jako bych já sám ze své vůle někdy někomu ublížil! Vždycky to byla jenom nešťastná shoda okolností. Komthur Baarfelt mi to může potvrdit!“

„Jistě, věříme ti, ty neviňátko!“ řekl Tomáš. „Svolej svoje jezdce sem, ať na ně vidím!“

Jerzy vrazil prsty do úst a hvízdl; na to znamení se počali sjíždět Poláci jeden po druhém, přiváděli s sebou koně policistů a ti nejčipernější už měli v rukou i jejich vojenské pušky.

„Byl to skvělý nápad přivést nám nepřátele přímo do rány!“ řekl a. „Děkuji ti za ty ručnice a koně, moc se nám hodí!“

„Vidím, že tvoji chlapci jsou vyzbrojeni jenom šípy!“

Skutečně; každý Polák měl na zádech toulec plný šípů a na rameni zavěšen důkladný luk. Kromě toho měli šavle, tesáky a velké nože, dva také revolvery u pasu. Vyhlíželi velmi divoce, což ještě zdůrazňovaly dost dlouhé vlasy a oblečení, na němž převládala kožešina a kůže.

„Kam máš vlastně namířeno, Jerzy?“

„Nebudeš věřit, ale za tebou! Obhlédl jsem trochu okolí tvého statku; možná mě tam viděli a Wagiera ti to řekl. Nelíbí se mi to! Několik lidí by zasloužilo šíp do hrdla! Tak jsem si řekl, že jim ho z dobré vůle poskytnu. Konečně, jsme na světě proto, abychom dávali lidem, co jim patří!“

„O tom si promluvíme později; teď tu máme jednoho zajímavého zajatce, kterého bych rád vyslechl! O to lepšího zajatce, že je to bývalý kamarád. Dolů s koní!“

Seskočili jsme a uvázali koně ke stromům. Tomáš se obrátil na Lasękovy chlapce a něco poručil polsky; ti se rozběhli k mrtvým, počali je šacovat a brát jim vše, co mělo cenu, zvláště zbraně a střelivo. Potom vzali široké nože a tesáky a pod stromy na kraji údolí počali kopat velký hrob.

Schibbl stál zatím stranou, hlídán Tošio Yamanakim; na Tomášův pokyn jej Japonec postrčil blíž. Přistoupil k Baarfeltovi, chvíli se mlčky dívali jeden druhému do očí.

Konečně Schibbl nevydržel a řekl: „Zabil jsi moje lidi. Proč?“

„Jeli jste za mnou. Proč?“

„Chtěl jsem ti pomoci. Jel jsem za tebou, abych tě chránil!“

„Co mi hrozí?“

„Zákon. Celá země je proti tobě, všichni tě chtějí dopadnout a zabít nebo předat státní moci!“

„A ukrást moje peníze.“

„Možná. Nevím, že máš nějaké peníze...“

„Nejsem tak hloupý, abych ti věřil.“

„Říkám ti pravdu!“

„Neučil jsem tě zbytečně lhát lidem do očí. Naučil jsem tě, jak vyslýchat zločince, umíš dobře předstírat; ale mne neoklameš, já věřím jen faktům. Řekli ti, že jsem vyzvedl v bance dva a půl miliónu. Chtěl jsi je, tak jsi jel za mnou, abys mne zabil a okradl!“

„To není pravda!“ Schibbl zapíral, ale vůbec ho nepřekvapila vysoká částka Tomášova jmění, zřejmě to už věděl.

„Nebylo by to jediné, cos mi ukradl. Vím, že jsi kradl na mém statku, co ti padlo pod ruku! Ostatně, právě teď tě má kamarádka stáhla ze hřbetu mého koně! To je myslíš v pořádku?“

„Koně? Koně ukradl Bečka a ne já! Možná jsem si něco vzal, na památku... ale koně jsem od Bečky poctivě koupil!“

„A samozřejmě jsi nevěděl, kde ho Bečka vzal!“

„Věděl. Koupil jsem ho, aby nepřišel do špatných rukou! Měl bys mi být vděčný! Jinak se mohlo stát, že by ho někdo ukradl a provedl s ním bůhvíco – jako ten kluk, ten ho taky dostal za lacino!“

„Pan Lasęka má právo vzít si z mého majetku, co se mu zlíbí. Teď mi ještě vysvětli, proč jsi bral k výslechu Wagieru, když ty a tvoji kamarádi jste chtěli krást! Taky z dobré vůle?“

„To mi nařídil Bečka! On je všemu vinen, i tvoje peníze by dostal on! Věř mi, vykradl tvůj statek, potom ještě Feldsberg a ti jeho zabijáci. Já nemohl nic dělat, poručili mně a jsou služebně výše postavení než já. Mohl jsem jen vykonávat rozkazy a snažit se ti neublížit!“

Tomáš potřásl hlavou, leč tvářil se povážlivě. „Žasnu nad tím, jakého dobráka mám před sebou. Tak mi řekni, proč jsi na nás dal střílet!“

„Stříleli jsme do vzduchu, abychom vás upozornili! Vidíš, že nikdo z tvých lidí není zraněn!“

„Výtečně, z toho ses dostal. Ovšem já naopak vím, že tví chlapi netrefí z koně ani stodolu a byla by moc velká náhoda, kdyby zasáhli pohybující se cíl. Milý kamaráde, myslím, že se z toho nevysekáš; má důvěřivost má taky svoje meze! Už párkrát jsem ti pomohl z nouze, ale teď tě mám dost a víckrát tě nechci spatřit. Viděl jsi nás; to stačí, abych tě dal zastřelit.“

„Tomáši, známe se přece tolik let! Nikdy jsem ti nic neudělal, věř mi, že ani teď jsem neměl zlé úmysly! Všechno je to shoda okolností, jenom omyl, za který nemohu! Věř mi!“

Tomáš mu chvíli hleděl do očí; pak vztáhl ruku k jeho čelu.

„Ne!“ zařval zděšeně Schibbl. „Nedělej to, proboha! To ne, nechci! Zabij mne, ale nedělej mi to!“

„Tak dobrá. Vím, že jsi jel do Náměště, kde jsi měl zajmout člověka, který si přijde pro mého syna. Co jsi s ním měl udělat?“

„Zatknout, vyslechnout, nechat ve vězení a dát zprávu Feldsbergovi. Ten by si pro něj přijel a rozhodl by, co dál.“

„Věřím, že bys to udělal. Kde je můj syn?“

„Nevím. Odvezl ho s sebou Feldsberg a nastražil tu past.“

„Nelžeš mi?“ Tomáš výhružně vztáhl ruku.

„Přísahám, nevím nic! Feldsberg všechno zařídil sám!“

„Co víš o vraždě mé Wandy?“

Schibbl se tvářil dost nejistě; raději by se viděl o pár set kilometrů dál. Ale Tomáš znovu vztáhl ruku.

„Nevím nic! Ten den přijel k nám... tedy k Bečkovi Feldsberg. Představil se mu a ukázal papír z Vídně, kterým mu ministerstvo dává plnou moc a nařizuje všem, aby ho poslouchali. Ten papír potom ukázal taky mně; a je pravý, přísahám ti! Vyptával se na tebe a na Wandu, řekli jsme pokud možno co nejméně, ale stejně věděl všechno. Nařídil nám stáhnout všechny hlídky do prostoru města a nařídit jim mimořádnou pohotovost na dobu od poledne do půlnoci. Provedli jsme to. Nikdo z policistů nebyl venku, ale někdo povídal, že se tam hodně střílelo!“

„A potom? Kdy jste to zjistili?“

„Feldsberg přijel a nařídil odvolat pohotovost; chlapi byli jenom rádi. Tak kolem desáté hodiny večerní přijel do města Wagiera v plné zbroji, s puškou a revolverem a hlásil, že Wanda je mrtvá a chlapec zmizel. Žádal, abychom se ujali vyšetřování. Poslal jsem ho k Bečkovi, že musí dát příkaz!“

„Co udělal Bečka?“

„Slíbil Wagierovi pomoc a šel se poradit s Feldsbergem. Co mu ten poradil, nemám tušení. Vzal mne a některé spolehlivé muže a šli jsme za Wagierou. Nařídil, abych udělal domovní prohlídku a zajistil všechny zbraně. To jsem také udělal. Wagiera se zlobil a tvrdil, že mu Bečka vybral z psacího stolu všechny peníze. Já o tom nic nevím.“

„Kolik zůstalo za nehty tobě?“

„Přísahám Bohu, vůbec nic! Tedy – skoro nic, měl jsem z toho asi tisíc zlatých, ale víc ani pětník! Vzal jsem je jenom proto, aby je nesebrali policisté! Kradli, co se jim líbilo, však to znáš, pomáhal jsi vyšetřovat...“

„Znám a nezlobím se. Co bylo dál?“

„Vyslýchali jsme Wagieru až do rána. Potom přijel Feldsberg a představil se mu jako vyšetřovatel z Vídně, že dostal od někoho rozkaz vyšetřit tu vraždu. S ním přijeli ti dva, Ahrbeck a Hartmann. Nám poděkoval a poslal nás domů.“

„A vy jste samozřejmě šli.“

„Co jsme mohli dělat? Přišel rozkaz z Vídně!“

„Hm...“ Tomáš chvíli přemýšlel, pak se náhle nečekaně dotkl Schibblova čela a řekl: „Spi!“

Schibbl se zkroutil, jako by ho zasáhl elektrický proud. Potom se jeho tvář uklidnila a nabyla bezvýrazného klidu.

„Odpovídej na mé otázky a pamatuj si, co říkáš!“

Schibbl se ani nepohnul.

„Kdo zabil Wandu?“

„Nevím. Neřekli mi o tom nic. Pověděl jsem pravdu.“

„Kde je můj syn Denis?“

„Nevím. Řekl jsem pravdu, odvezli ho.“

„Co jsi chtěl tady?“

„Zabít vás a vzít tvoje peníze.“

„Jak jsi nás našel?“

„Hledali jsme tvůj vůz; našli jsme jej v Šumperku, ale řidič o tobě nic nevěděl. Pochopil jsem, že chceš utéci do Uher a jel jsem po stopě. V Meziříčí tě viděli a dali mi o tobě zprávu.“

„Co očekáváš za svoje činy?“

„Smrt.“

Tomáš vztáhl ruku: „Probuď se – a pamatuj si!“

Schibbl se probral; zkřivil tvář bolestí, potom sklopil oči k zemi. Tomáš mlčel a Schibbl posléze řekl: „Tak jsi vyhrál – a co? Tak mě tedy zabij!“

Tomáš se poškrábal ve vousech. „Diano, co bys mu udělala?“

„Mně jenom mrzí, že jsem ho nepřeválcovala na té silnici! Doufám, že ten pád s koně mu to patřičně oplatil!“

Schibbl se k ní obrátil: „Ta žena v Náměšti – jste vy?“

„Ano, máš něco proti tomu?“

„Kdybych to byl věděl, zastřelil bych vás!“

„Kdybys zvedl pistoli, hodila bych ti nůž do prsou.“

„Koukám, seš roztomilá panenka!“ řekl Lasęka. „Jak poslouchám, je s tebou radost pohovořit!“

„Ty seš taky obzvlášť milej mládenec! Z tebe musej mít rodiče radost!“ oplatila mu.

„Ach! Ani nevíš, jakou!“

Ale promluvil opět Tomáš: „Byl jsi mým přítelem; že jsi mne však zradil a chtěl zabít, odkládám všechny ohledy na naše přátelství. Budeš souzen řádným soudem rytířů řádu; oni rozhodnou, co s tebou!“

„Myslím, že to nemá moc velkou cenu. Vím, že mne zabijete!“

„Přesto musí vše proběhnout podle práva.“

Tomáš sáhl pod košili a vytáhl odtamtud svůj komthurský řádový kříž. Také všichni ostatní vytáhli své rytířské kříže; jen my jsme to udělat nemohli, neboť byly uloženy v Charryho kufru. Jerzy Lasęka nosil křížek viditelně, avšak pouze prostý kříž vojáka; Tomáš teď otevřel svůj sedlový vak, vytáhl z něj rytířský kříž a bez okolků mu jej zavěsil na krk.

„Jak to?“ podivil se Jerzy. „Rytířů je přece plný počet!“

„Má žena Wanda měla rytířský kříž – a je mrtvá. Tento není její, je to poslední kříž, který jsem měl navíc. Přísahu složíš dodatečně...“

Lasęka uctivě políbil kříž s černými kameny, pak podal Tomášovi ruku. Baarfelt jej sevřel do náruče.

Potom proběhl soud; šlo to velmi rychle a všichni jednomyslně odsoudili Schibbla k smrti, jak očekával. Vzápětí se ozval Lasęka: „Otče komthure, dovol mi, abych svou řádovou přísahu zpečetil krví toho muže! Dovol mi jej zabít!“

„Jakým způsobem?“

„V boji rovnou šavlí, na zemi, do rozhodnutí!“

„Svoluji.“

„Ale já ne!“ vykřikl Schibbl. „Nebudu se bít s takovým ničemou! Kdo je vůbec ten kluk, co krade koně, svádí děvčata a chodí oblečen ve vlčí kůži?“

„Pan Lasęka je polský šlechtic z dobrého rodu.“

„Všichni Poláci jsou horda zlodějů a vrahů! Nevěřím, že by mezi nimi byl jediný, se kterým bych měl čest bojovat!“

Mladý Polák zrudl jako pivoňka a obočí se mu hněvivě stáhlo:

„Jsem Jerzy Lasęka z krve Baarfeltů; velím smečce a nikdo mne nebude urážet! Jestli jsem já ukradl koně, tys ukradl daleko víc; vzal jsem si jenom to, co mi náleží podle práva světského i Božího. Mám právo na podíl majetku muže, který je mým otcem!“

Tomáš se k němu jen nepatrně otočil a v jeho tváři se objevil stín překvapení; zato Diana vypískla nadšením a Schibbl se zamračil: „Pěkný synáček – docela povedený po tatíčkovi! Máš být na co hrdý, Tomáši, je-li tohle opravdu tvůj syn!“

„Jerzy má pravdu, je mým synem. Nezapírám to a nikdy jsem to nepopíral, ač jsem se s tím ani nechlubil. Neměl jsem tušení, že to víš, Jerzy...“

„Matka mi to řekla už před dvěma lety. To když jsem přinesl domů zbraně Mitrofana Zamurova, kozáckého důstojníka, s nímž jsem bojoval. Řekla, že vypadám jako ty, když tě poprvé spatřila!“

Schibbl pohrdavě ohrnul rty. „Když vím, že jsi Baarfeltovo štěně, zabiju tě s obzvláštní radostí! Tak rád, jak rád bych vyhubil celé to hadí plemeno...“

„To se ti těžko podaří!“ usmál se Tomáš. „Jerzy, celá léta jsi se trápil, že nemáš bratra ani sestru; mohu tě teď ujistit, že máš řadu bratří a sester – že rod Baarfeltů nemůže vyhynout, alespoň ne po nemanželské větvi...“

„O tomtéž tě můžu ujistit já,“ uklonil se Jerzy. „Bez ohledu na stav tvých potomků jsem se zařídil pro sebe a zplodil v bázni Boží syna, kterého jsem si dovolil nazvat tvým jménem. Protože jsem současně zajistil pro tohoto chlapce také pětašedesát tisíc zlotých, věřím pevně, že mu nebude nic chybět, i kdyby mne tenhle člověk rozpáral...“

Tomáš zalapal po dechu, Diana se rozesmála na celé kolo.

„To jsi mi neměl říkat!“ prohlásil Tomáš trochu rozladěně. „Měl jsem podezření, že možná jsem dědečkem; ale když to teď vím jistě, připadám si trochu příliš starý...“

Jerzy se usmál a objal otce kolem ramenou: „Věděl bych na to lék! Najdi si pěknou sedmnáctiletou panenku, pokud možno šlechtického rodu a zkus vyrobit další podařenou ratolest naší vznešené rodiny. Já to dělám taky tak, až na to, že se nedostanu do tak nóbl společnosti!“

„Milý hochu,“ Tomáš jej pohladil po vlasech, jako by mu dával pohlavek. „Už delší dobu se chráním dívek ze šlechtických rodů, mladších než dvacet let. Doporučuji ti, abys nenavazoval něžná přátelství na vídeňském dvoře; mohlo by se ti stát, že by ses dopustil krvesmilstva s nevlastní sestrou!“

„Ne! Chceš snad říct, že všechny šlechtické dívky tam jsou tvoje dcery?“

„Všechny ne; bohužel už uteklo tolik let, že nemohu zodpovědně označit, která ano a která ne!“

Zdálo se, že Jerzy oceňuje otcovy schopnosti; pohodil černou hřívou a řekl: „Myslím, že si nebudu všímat příbuzenských vztahů tak vzdálených. Ostatně Baarfeltovská krev je dobrá a je ctí pro každou pannu, když jí věnujeme přízeň. Alespoň to tvrdí strýček Skrzetek, a ten by to měl vědět!“

„To víš taky?“ Tomáš se zděsil. „Zabýváš se snad špehováním tajných záležitostí naší rodiny?“

„Toužím pouze obejmout své příbuzné!“ pokrčil rameny Lasęka.

Tomáš jej jen pleskl po zádech. Lasęka se obrátil k Schibblovi, který poslouchal jejich příbuzenské dohadování s otevřenými ústy a mile se na něj usmál: „Jak vidíte, naše vztahy jsou poněkud spletité! Bohužel se stala ta nepříjemnost, že jste se dozvěděl víc, než je zdrávo. My Baarfeltové nemáme rádi, ví-li o nás nepřítel příliš mnoho. Proto budete muset zemřít, pane. Doporučil bych vám, abyste se kajícně pomodlil, místo abyste hledal, jak utéci...“ Jerzy ukázal na smečku vlčáků, která sledovala Schibbla nepříliš nadšenými pohledy šikmých očí.

Schibbl se jen vztekle zamračil.

„Kdybych k vám chtěl být tak nepříjemný jako vy ke mně, když jste na mne poštval svoje žandarmy, propustil bych vás a dovolil svým psům, aby vás nalezli a chytili. Je pravda, že bych ušetřil na krmení pro ně; avšak připravil bych se o to vrcholné potěšení napíchnout vás na vlastní šavli. Proto si dovoluji požádat, abyste se připravil k boji!“

Jerzy ukázal na šavli, která ještě ležela na trávníku tam, kam ji Diana odhodila. Potom pokynul jednomu ze svých chlapců a ten mu přinesl jeho zbraň, velmi krásnou jezdeckou šavli.

„Marně pátrám, koho bych učinil soudcem naší pře,“ řekl Jerzy. „Otec by byl pravděpodobně příliš zaujatý a já chci vyloučit každou pochybnost o regulérnosti boje. Kamarádko, snad bys mi ty mohla pomoci; vidím, že se bavíš, avšak nejsem si jist, zda-li jsi na mojí straně...“

Diana nadšeně přiskočila: „Si piš, že budu soudcovat! Mám sice trochu pifku na tohohle nepodařeného policajta, ale budu spravedlivá a objektivní jako sama Nemesis!“

„Ale Nemesis byla bohyní pomsty, nikoli spravedlnosti!“ divil se Lasęka. „Získal jsem totiž část klasického vzdělání...“

„Vyjádřila jsem se naprosto správně! Ale myslím, že bych se měla představit tomu ubožáčkovi...“

„Není třeba, madame; slyšeli jsme o vás už dost, abychom vás znali!“ řekl Schibbl. „Diana Ritherová, hraběnka z Guyrlayowu, tentokrát bez masky. Ani nevíte, s jakou radostí bych vás rozsekal šavlí; nejradši bych to udělal, jakmile budu hotov s tímhle bastardem!“

„Krásný slovo, bastard, viď Jirko?“ řekla Diana Jerzymu. „Ani by ses, chudáčku, nestačil bránit! Tebe bych nemusela zabíjet, stačilo by, abych tě ztřískala pochvou jako kluka!“

„Zdá se, že mám skutečně tu čest s hraběnkou Dianou; jen ta se umí vytahovat jako malá holka!“ ohrnul nos Schibbl.

Diana sebrala jeho šavli a hodila mu ji; pak vzala od sedla svůj japonský meč a postavila se do střehu. „Tak zkus mi něco udělat! Neboj, Jirko, nechám ti ho, jen ho trochu potluču!“

Schibbl po ní mávl šavlí; vzápětí mu ji vyrazila a už ho tloukla oběma konci zavřeného meče. Schibbl udělal salto a zůstal nehybně ležet na zemi.

„Tak prosím, to byla malá ukázka. Teď by snad bylo vhodné, aby se Schibbl sebral a postavil do střehu; pan Lasęka už by rád zahájil skutečný boj!“

Schibbl vstal, rudý pokořením; my ostatní jsme zatím utvořili kruh a Diana pořádala oba soupeře. Lasęka odložil vlčí kůži a zůstal v košili, proto také Schibbl odložil kabát uniformy. Změřili svoje zbraně, pak se pozdravili a postavili do střehu.

První zaútočil Lasęka; zlehka, aby zjistil, co je soupeř zač. Schibbl rány hladce odrazil, ale také jeho útok se setkal s jasnou obranou Jerzyho šavle. Chvíli se potýkali a čekali na zakolísání toho druhého; v jednu chvíli Schibbl uklouzl a zabodl šavli do hlíny, jak se snažil udržet rovnováhu, ale Jerzy jej neprobodl, počkal, až se zase zvedne. Policista tak dobře vychovaný nebyl; ve chvíli, kdy se dostali blízko k sobě, pokusil se kopnout jej do podbřišku, ale Jerzy včas uskočil a ještě po něm hodil polským úsměškem.

„Opatrně,“ řekla Diana. „Tráva je mokrá!“

„Taky už jsem se bil po pás ve vodě!“ smál se Lasęka.

Při příštím střetnutí škrábl Schibbl Jerzyho zlehka na rameni; vzápětí však Lasęka poznačil soupeře na stehně. Schibbl zaklel, levičkou si držel ránu, která ačkoliv nebyla těžká, byla zřejmě bolestivá. Lasęka vyrazil vpřed; vtom Schibbl sáhl trochu níž a vytáhl z holínky ostrou tenkou dýku. Jerzy ji viděl v posledním okamžiku, sotva stačil uhnout, když mu zablýskala před očima; uskočil šavli, uklouzl, padl na zem a sotva se překulil, když Schibbl bodl do hlíny, kde do té chvíle ležel. Podrazil mu při tom naštěstí nohy, takže Schibbl padl na zem a Jerzy stačil vyskočit a znovu se připravit k boji; ačkoliv mu to Diana radila, neprobodl ho.

„Vem si můj meč; je japonský, lehký! Proti té jeho dýce můžeš! Slyšíš, Jerzy, zabije tě...“

Jerzy Lasęka teď vypadal jinak; úsměv zmizel, rty měl křečovitě sevřené, čelo zle zachmuřené; byl náhle velmi podobný Tomášovi: „Otče, vzpomínám, jak Skrzetek vyprávěl o tvém souboji s plukovníkem Bascomettim. Smím použít Jastrzebowskiho bodu?“

„Můžeš, znáš-li ho!“

Jerzy počkal, až Schibbl vstane; potom se s ním střetl sérií klamných útoků a najednou bodl ze strany do spánku; policista se vypjal jako luk, pustil šavli a pozvedl ruce v hlavě, ale to už mu podklesla kolena a on se svalil na zem.

Jerzy Lasęka chvíli stál nad mrtvým, potom očistil šavli o trávu a hodil ji svému jezdci. Poté přistoupil k otci:

„Vykonal jsem rozsudek! Stvrdil jsem řádovou přísahu krví nepřítele Boha a lidstva...“

„Děkuji ti, rytíři Jerzy Lasęko,“ řekl vznešeně Tomáš a podal mu ruku. Poláci uspořádali Jerzymu ovace, přitom si někdo povšiml rytířského kříže na jeho hrdle. Všichni najednou ho obklopili, dotýkali se toho kousku zlata a líbali ho. Brebentili jeden přes druhého, smáli se a vůbec nevypadali jako lidé, kteří před chvílí někoho zabili; jedině Tomášovi napadlo pomodlit se krátce za spasení hříšné duše nebožtíka Schibbla.

Diana samozřejmě byla co nejblíž nového kamaráda a lapala útržky polštiny, kterým rozuměla jen tak napůl, což jí ovšem velmi lahodilo. Jerzy si jí taky brzy všiml a hned se ptal:

„Co jsi mi to nabízela za meč? Ukaž ho!“

To udělala ráda, předvádění je jejím koníčkem. Poláci ohmatávali ostří nabroušené jako břitva, udiveně štěbetali a dohadovali se, jak se s tím bojuje. Diana se meče zmocnila a na zkoušku osekala lístky z nejbližšího keře. Lasęka zářil.

„Holka, ty jsi úplnej zázrak! Nikdy jsem se ještě nepotkal s takovou skvělou dívkou, můžeš mi věřit! Krásná jako obrázek a ještě k tomu šikovná v boji – pravá žena pro rytíře!“

„Však taky jsem! Můj muž je komthur Guyrlayowe...“

„Já vím! Ale nemáš náhodou sestru tak kolem sedmnácti? Třeba bych si ji vzal za manželku!“

„Nemám, ale kdybych měla, klidně bych ti ji dala.“

„Děkuji uctivě. Můžeš věřit, že bych jí byl věrný jako můj otec svojí vznešené choti...“

„Docela ráda věřím. Ale ty snad už máš ženu, nebo ne?“

„Ach, ty myslíš Halinku? Ona není moje žena, jenom matka mého syna. Žije v Bieszczadách u otce, on je pastýřem ovcí. Moc dobře je znám, schovávali mě, když mě hledali kozáci. Mám rád Halinku a oni mají rádi mne, dědeček je vnoučkem přímo nadšen a úplně se v něm vidí...“

„A nebyl by radši, kdyby sis jeho dceru vzal?“

„On tak trochu ví, kdo jsem; ví taky, že třeba brzo zemřu. To dítě by potom nosilo jméno popraveného zločince; myslíš, že by mu to nějak prospělo? Halinka ví, kdo jsem; až bude čas, poví mu, kdo byli jeho předkové.“

„Jako tvá matka tobě.“

„Má matka mi řekla: Tvůj otec bojoval za Polskou svobodu, proto byl tady a seznámil se se mnou. Budeš-li i ty bojovat za svobodu své vlasti, pozná v tobě syna!“

„Jsi skutečně syn svého otce, nezapřeš ho! Už jenom tvůj boj s tímhle ničemou byl hoden Tomáše Baarfelta!“

Jerzy přistoupil k Schibblovi a zahleděl se na něj. Potom se obrátil ke svým lidem: „Zakopejte ho vedle ostatních! Napřed mu ale přeberte kapsy!“

Pak se obrátil k Tomášovi: „Jak rozhodneš o jejich zbraních?“

„Vy jste je zabili; je to vaše kořist!“

„Děkuji. Nemáme mnoho zbraní; chlapci budou rádi, že dostanou ručnice. Já sám mám zbraně po jednom ruském důstojníkovi. Zabil jsem ho v souboji.“

Vytáhl svou pušku a ukazoval nám ji, ale Tomáš nad ní ohrnul nos. „Nejlepší je na ní ten bodák! Podívej se na tohle...“

Lasęka vzal do ruky ručnici, kterou Tomáš před chvíli zastřelil dva nepřátele; nadšeně si ji prohlížel a ohmatával, pak pozvedl hlaveň a sestřelil dvě šišky z koruny nejbližšího stromu.

„Vynikající puška! Kde jsi ji získal?“

„Je to americká zbraň. Líbí se ti?“

„Moc! Přál bych si takovou mít...“

„Nech si ji, je tvá. A poděkuj Charrymu, který mi ji přinesl z mého statku, i když je obsazen nepřítelem.“

„Ano, jistě, děkuji oběma. Hej, chlapci, podívejte se na tohle! Mám novou pušku, americkou!“

Opět nastalo štěbetání a prohlížení; potom všichni dohromady zahrabali nepřátele, nasedli na koně a vyrazili jsme.

„Tady za kopcem je krásné údolíčko u jezírka, tam táboříme! Chcete-li, rozložte se táborem u nás!“ nabízel Jerzy.

„Dobrá, to bude nejlepší.“ řekl Tomáš, a jeli jsme tam.

Teď přišla chvíle, kdy došlo na nás; předtím si nás mnoho nevšímali a obcházeli nás obloukem, ale když nás viděli nasedat a brát otěže koní, nebral jejich údiv konce.

„Poslechni, Diano, co je tohle za šelmy?“ ptal se Lasęka. „Viděl jsem už takové v knihách, vím, že tohle pruhované je tygr a skvrnité leopard. Ale co je ten třetí?“

„Jaguár, jmenuje se Ao Harrap. Dávej si dobrý pozor, tygr rozumí a mluví česky, ostatní německy a tak vůbec, co pochytili.“

„Oni taky mluví?“

„Oni taky střílejí, jezdí na koních a pracují jako lidé! Navíc jsou také rytíři Blesku jako my!“

„Ne! Slyšel jsem o tom, ale nechtěl jsem tomu věřit, považoval jsem to za vtip! Takže vy tři si můžete se mnou povídat?“

„Proč ne?“ řekl jsem. „Tvá polština je sice podivná, ale česky mluvíš docela dobře; německy myslím také?“

„Tak výborně; budeme kamarády!“

Projeli jsme lesem přes hřeben kopce a sjížděli do údolí. Když jsme vyjeli z lesa, hvízdl Lasęka na prsty a z křoví se vypletli další dva chlapci; aspoň zdálky to tak vypadalo. Teprve když přiběhli k nám a my dojeli k nim, pochopil jsem, že jeden je dívka tak sedmnáctiletá a druhý asi dvanáctiletý kluk. U stromu v lese byli uvázáni jejich koně a složeny stany; u jezírka uprostřed kotliny pak byly stopy po tábořišti a táborovém ohni.

Lasęka vydal několik rozkazů a mýtina oživla; Poláci přinesli stany a zas je rozbíjeli, taky naši lidé si stavěli přístřešky. Koně a zbraně mrtvých byly prohlédnuty a spravedlivě rozděleny mezi všechny; dokonce i dívka a chlapec dostali pušku. Jerzy ukazoval, co dostal od Tomáše, představoval nás a také my jsme samozřejmě byli obdivováni a hlazeni. Poláci se nás nebáli, sotva se dozvěděli o našem pravém stavu; naopak se zdálo, že k nám cítí na první pohled sympatie.

Jakmile byl zřízen tábor, přinesl někdo čerstvě střeleného kance; byl zabit šípem jako ti lidé předtím. Stáhli ho, nabodli na rožeň a dva se počali zabývat kůží; řekli nám, že si šijí z kůže oděvy jako Charry v Arminu.

Jerzy Lasęka se rozložil do trávy na břehu jezírka, zapálil si dýmku s dlouhou troubelí vyrobenou ze dřeva a pozoroval, jak se jeho lid lopotí s prací. Diana to zaregistrovala, přišla k němu a ptala se: „Dovolíš, abych si přisedla, panie polkowniku?“

„Prosím, jak je libo,“ řekl, vyňal z úst faječku a ptal se: „Kouří paní velkomožná též tabák?“

„No, jak kdy. V poslední době jsem trochu odvykla, ale na lodi jsem samozřejmě kouřila a taky žvýkala tabák!“

Jerzy otřel dýmku o hřbet ruky a nabídl jí. Diana se zatvářila trochu překvapeně, ale nechtěla dát najevo, že ještě nikdy neměla dýmku v ústech, tak se jí odvážně zmocnila a vrazila mezi zuby. Naštěstí je zvyklá na kouř z podivných leopardích obydlí, která nemají komíny a když se topí, není možno dohlédnout ani k protější zdi. Statečně zabáňala, pak se rozkašlala a řekla:

„Je to trochu silné – a opravdu jsem odvykla...“

„Tabák je pašovaný ze Španělska,“ řekl klidně. „Mám na pobřeží přátele, kteří mi ho dodávají. Já ho pak převážím přes hranice do Ruska a Rakouska. Tak příjemně vyděláme a všichni jsou spokojeni.“

Diana se mile usmála. „Vždy jsem považovala pašeráctví za velmi ušlechtilou činnost.“

„Jsme vedeni pouze důvody čisté humanity. Každý stát je přece povinen zajistit, aby jeho občané měli vše, co si přejí. Pokud tak učinit nemůže, jasně tím dává najevo, že je pro něj výhodné, aby se občané postarali o své potřeby sami. Pokud není stát schopen zajistit zboží v co nejlacinějších cenách, pak tento stát není hoden existovat!“

„Máš naprostou pravdu,“ řekla Diana a vdechla další porci jedovatého kouře. Moc příjemné to sice nebylo, ale co by neudělala pro zvýšení své osobní popularity?

„Co například soudíš o osvobození Polska?“ ptal se Jerzy, avšak nečekal na její mínění a hned mluvil sám: „Já osobně myslím, že rozdělení Polska není správné. V případě, že mám nějaký názor, pak samozřejmě dělám vše pro to, abych tento stav věcí přiměřeně změnil. Například jsem pro to, aby se Rusko, Prusko i Rakousko stáhlo na původní hranice a obnovilo slavnou Rzeczpospolitu Polskou v hranicích z doby Jagellonců. Co ty na to?“

„Já s tím souhlasím!“ špitla Diana. Začala se obávat, že jí z toho tabáku bude zle.

„Budeš se možná divit, ale vlády těchto tří zemí nemají pro moje úmysly vůbec žádné pochopení. Věřila bys, že ti lidé dokonce došli ve své zavilé drzosti tak daleko, že měli v úmyslu dát mě zavřít do vězení? Jejich pohůnkové se dopustili té neopatrnosti, že mě chtěli zatknout, když jsem přecházel hranice s nákladem nějakých věcí; dokonce po mně i stříleli!“

„A co jsi udělal ty?“

„Já? Nemohl jsem se přece nechat zastřelit! Byl jsem nucen jim vysvětlit, že takové chování je proti dobrému vkusu!“

„A pochopili to?“

„Nevím jistě. Žádný bohužel nepřežil, aby mi o tom podal tu nejmenší zprávu. Sotva jsem na ně zahájil palbu svými argumenty, padli k zemi a odevzdali svoje duše ďáblu, který na ně zajisté s potěšením čekal.“

„To od nich bylo velmi nezdvořilé...“ Diana vyplivla chuchvalec slin, ale hodlala tu dýmku dokouřit, děj se co děj.

„Zajisté, velice! Jenomže, co chceš od tak nevychovaných lidí, že dokonce...“

V tom momentě k nim přistoupil Charry; šel od hlavy, takže ho v první chvíli neviděli a jak Diana ležela na boku, obrácena tváří k Jerzymu, vykopl jí náhle z úst dýmku; ještě štěstí, že měla tak dlouhou troubel. Diana se lekla, protože to nečekala, ale než se stačila zvednout, zaburácel Charry celý vzteklý:

„To už je skoro moc! Celý život se chráním navyknout na tabák; od chvíle, co jsme kouřili jako kluci za stodolou, jsem neměl tabákový kouř v ústech! A co je mi to platné? Když jsem nepropadl tabáku já, učíš se najednou kouřit ty! Jak si to vůbec představuješ? Já ti to zakazuju, rozumíš?“

Diana byla docela ráda, že toho může nechat, ale protože jí to zakázal, zablýskala očima a postavila se do vznešené pózy.

„Ty mi vůbec nemáš co poroučet! Ze tvých peněz to není a Jirka byl tak laskav a nabídl mi, takže bylo neslušné odmítnout. To ty se vůbec nechováš jako gentleman, miláčku!“

„Ty se nechováš jako dáma, co jsme odjeli z Hůrky! Kdybys nebyla žena, vysvětlil bych ti to jinak! Máš štěstí, že tě mám rád a že ti nechci ubližovat...“

„Ty že mě máš rád? Ty mi nechceš ubližovat? A že jsi mě málem zabil, to není nic? Kopnout po mně okovanou botou! Víš, že jsi mi taky mohl docela dobře ublížit? Šlo to o dva palce od mého nosu, abys věděl!“

„Co, nejméně patnáct! Nepovídej nesmysly, má milá!“

„Já že povídám nesmysly? To ty se mě chceš zbavit, protože mě máš dost, já to dobře vím! Ale neboj se, hned tak se ti nepodaří mě zabít, protože já se umím prát, víš, líp než ty!“

„Tím bych si na tvým místě nebyl tak jistej!“ zavrčel Charry a udělal dva kroky k ní. „Jen si nemysli, holčičko...“

Jerzy Lasęka zatím sebral svoji dýmku, otřel její náústek o hřbet ruky a klidně kouřil dál, pozoruje manželskou scénu s velkým zájmem. Docela dobře se bavil.

Když Charry přistoupil k Dianě, udělala ona krok k němu, takže se ocitli jeden druhému na dosah.

„Nebudu se s tebou hádat,“ řekl Charry. „Měla bys mít dost rozumu, abys takhle nevyváděla!“

„Já že nemám rozum? To řekni ještě jednou, ty...“

„Já jsem neřekl, že nemáš rozum! Ale mohla bys ho taky tu a tam začít užívat k přemýšlení, víš?“

Diana se na něj sápala; natáhl ruku, aby ji vzal za rameno, ale ona to považovala za výzvu, chytila ho za tu ruku a škubla s ním k sobě; současně uhnula a nastavila mu nohu, aby se složil nosem do trávy.

„No tohle!“ vyjekl. „To ti teda nedaruju!“

„Jen si něco zkus! Dám ti, co se do tebe vejde!“

„Tak už toho nech, nebo ti doopravdy nasekám!“ bručel.

Diana rozepjala opasek a odhodila ho. Zůstala v kalhotách, košili a kazajce, což jí vyhovovalo.

„Tak si teda pojď! A uvidíš, co z tebe zůstane!“ ječela.

„Podívej, co je kolem lidí! Nemá cenu dělat jim divadlo! Chovej se trochu k věci, prosím tě...“

„Á! Bojíš se, jsi zbabělec, zbabělec! Nejsi hoden ženy, jako jsem já, protože se mě bojíš!“

„Já že se tě...“ Charry po ní znovu sáhl, znovu ne ve zlém; tentokrát jej však uchopila a přehodila přes hlavu. To bylo i na něj moc; vyskočil a také odložil opasek, který mu překážel. To už Diana čekala opodál ve střehu.

Jerzy Lasęka usoudil, že se bude konat zajímavé divadlo; proto si lehl pohodlněji, posunul kabát pod loket a opřel si hlavu. V duchu si říkal, že mu štěstí přeje.

Diana zaútočila, bleskově a šikovně, jak to vždycky dělala. Jenomže Charry nebyl na světě první den, proto ve chvíli, kdy mu chtěla zasadit drtivou ránu, narazila náhle zčistajasna bradou na jeho pěst a odletěla jako kopací míč. To jí ovšem nemohlo vadit, zaútočila znovu a tentokrát ji Charry přetáhl dlaní přes záda. Vykřikla vzteky, padla na zem a podrazila mu tím nohy, takže upadl přes ni, ale ona se daleko dřív dostala na nohy, skočila na něj a počala ho tlouct pěstmi.

Byly to tvrdé rány; Diana je zvyklá bít tvrdě, ale Charry se jich zbavil tím, že zkrátka a dobře povstal a setřásl ji ze sebe. Vyskočila a zase po něm šla; tentokrát se jí podařilo pořádně jej nadzvednout a praštit jím o zem, až vyjekl; ale vzápětí podrazil nohy zase on jí a chvíli mávali jeden druhým k neskonalému potěšení diváků.

Konečně zase stáli proti sobě a měřili se očima.

„Myslím, že jsi už dlouho nedostala nařezáno!“ vrčel Charry.

„Taky si myslím, že by tě měl někdo zkrotit!“ odpověděla.

„Nepovídej; jistě už tě bolí, jak jsem tě zbil!“

„Však já jsem ti taky nezůstala nic dlužná!“ chlubila se.

„Chceš být mermomocí bitá ještě?“

„Klidně mi namlať! Ale já nepřestanu, dokud nebudeš prosit o milost! Jen mě týrej, já mám tělo jako z gumy, já to vydržím!“

„Nonono! Jsi přece jenom žena a...“

Zaječela a vrhla se proti němu, hlavou přímo do žaludku. Hodila ho na zem a vyrazila mu dech; stěží stačil nastavit nohy, aby ji podebral a odhodil při dalším útoku. Poláci vyjekli nadšením, když udělala salto a rozplácla se na zemi. Vmžiku byla zas na nohách, on také – a šla po něm. Tentokrát s ní neměl soucit, ve chvíli útoku ji zastavil ranou pěstí do břicha a vzápětí kolenem odhodil tak šikovně, že sletěla s břehu a plácla sebou do vody, až to vystříklo. Rázem bylo smíchu plno, Poláci nadšením řvali, i Tomáš se smál. Charrymu to přišlo trochu k smíchu taky, ale nechtěl to dát znát.

Diana se vynořila; bylo tam ostatně vody sotva po pás. „Tohle ti neodpustím, co živa budu! Aspoň mi pomoz vylézt ven!“

„Klidně si vylez sama, však to dokážeš!“

„Ty seš ale zbabělec! Bojíš se, že bych ti ještě mohla něco udělat? Pojď sem a podej mi ruku!“

Charry sestoupil blíž k vodě, nahnul se a natáhl pravici; Diana mu podala ruku a pokusila se vylézt, ale najednou sebou plácla do vody znovu a strhla ho za sebou. Voda zavířila, jako by se tam prali dva krokodýli, chvíli se vynořil jeden, chvíli druhý, ale hned byli zase staženi do vody. Utopit se nemohli, protože tam bylo mělko, tak se to všem zdálo jen k smíchu.

Konečně se nechali a oba se postavili na nohy.

„Stačí ti to?“ ptala se. „Já za svou osobu jsem spokojená!“

„Já taky. Aspoň vím, že když začneš moc vyvádět, mám tě hodit do studené vody!“

„Jestli si myslíš, že se bojím, tak jseš hloupější než vypadáš! No dobře, půjdeme ven!“

Vylézali; Charry vysadil Dianu na břeh a lezl za ní. Odvděčila se mu tím, že sotva se dostal na břeh, otočila se a srazila ho nohou zpátky do jezírka. „Tak – a to máš poslední ponaučení, aby ses naučil zdvořile se chovat k dámě!“

Poláci jsou navyklí oceňovat osobní statečnost a schopnost boje; proto se jim líbil i ten souboj a zvláště zvláštní údery, které oba používali. Samozřejmě vytušili, že hádka není tak závažná, jak se jevilo; taky jim leccos napovědělo, že Diana byla navýsost šťastná a spokojená, když vylezla.

Jerzy Lasęka se zvedl a přistoupil k ní. „Předpokládám, že toto měla být instruktáž či varování, abych si nebral tvoji sestru nebo jakoukoliv podobnou dívku za ženu! Nicméně přesto se mi to líbí a ochotně bych si ji vzal, bez ohledu na tvoje varování. Konečně, tvůj muž se tím nedá vyvést z míry a jsem si jist, že se mu to dokonce líbí!“

„Koukni, Jirko, až budeš starší, poznáš, že některé holky občas potřebujou kolem sebe trochu vzrušení. Já například jsem dostala chuť dostat malinko nařezáno; to se mi splnilo. Můj muž byl jen tak laskav a tu trochu zábavy mi dopřál.“

„Řekni mi, kde takové dívky žijou a já se tam hned rozjedu! Ani nevíš, jak se mi to líbí...“

Charrymu se to líbilo o dost míň; svlékl košili a počal ji ždímat. Ale tvářil se docela vesele a když k němu Diana přišla, pohladil ji po vlasech a ptal se: „Bolelo to moc?“

„Vůbec ne, já jsem zvyklá!“ odpověděla a pohladila mu ruku.

Tomáš Baarfelt se taky jen smál: „Takže jste se patřičně vykočkovali. Teď, jestli je kanec hotov, bychom se mohli posadit a pohovořit si o něčem důležitějším. Co tomu říkáte?“

„Kanec ještě není hotov a já se ještě nevykoupal,“ řekl Jerzy. „Nebylo by vhodnější počkat? Všichni se už koupali, jenom já ještě ne. O nepříjemných věcech můžeme mluvit později!“

„Neříkej to dvakrát!“ varovala Diana. „Nebo budeš ve vodě, ani si o to nestačíš říct!“

Jerzy dost čiperně uskočil stranou a vzápětí se už náramně šikovně svlékal. Tomáš, ačkoliv mu předtím odporoval, hleděl na něj s až nekritickou láskou; Jerzy to snad věděl či alespoň tušil, takže rozehrával všechny svaly svého štíhlého opáleného těla, pružného a rychlého jako tělo kočky. Skočil do vody a koupal se s takovou rozkoší, že se Tomáš usmíval a sledoval ho; také ostatní Poláci se svlékli a koupali. Diana se převlékla do bílých šortek a halenky, ve kterých hrávala stolní tenis; mladá Polka se k ní přiblížila a ostýchavě to lehké oblečení prohlížela. Diana není zlá a jedno tričko měla navíc, tak jí je ochotně věnovala.

Pak Jerzy vylezl z vody a dlouho se zuřivě třel kusem látky, který používal jako ručník. Neoblékl se, radši se šel podívat, jak se daří kanci. Byl s ním spokojen, tak seřízl pořádný kus kýty, odnesl otci a Ritherům a rozporcoval. Dva Poláci zatím vyráběli na kusu plechu bramborové placky.

„Tak,“ řekl Jerzy. „Teď mám zrovna tu nejlepší náladu se bavit o důležitých věcech!“

Tomáš usedl a ostatní rovněž. Lasęka dal pokyn, aby je ostatní nerušili a Tomáš se rozhovořil:

„Nemýlím-li se, všiml sis, že jsem mluvil o dvou a půl miliónu rakouských zlatých, které mám u sebe. Jde o ty peníze.“

„V pořádku,“ řekl ledabyle Jerzy. „Chceš mi je snad dát na moje polské povstání? To je v pořádku, potřebuji je jako sůl!“

„Nehodlám ti je dát. Mohl bys vědět, že nikdy nikomu nedávám dárky. Pouze investuji a to jen do akcí, které se mi zdají být jistější než tvoje polské povstání. Když chceš povstat, sežeň si na to peníze sám!“

„Trochu kruté, uvážíme-li, že tě tolik miluji! Chceš mne nechat bez prostředků? Tak zlý já ke svému synovi nejsem!“

„Milý chlapče, že jsi můj syn, není tvá zásluha. Jediný, kdo může říct, že pro to něco udělal, je tvá matka, které si vážím a ctím ji. Z našeho příbuzenství ti nikdy neplynuly a ani nepoplynou žádné výhody. Uvědom si, že kdybych měl každému ze svých dětí dát jeden milión, byl bych na mizině v tu ránu!“

„Každý ze tvých synů nemusí provést povstání v Polsku!“

„To je pravda, ty jsi zvlášť povedený exemplář. Ale to na věci nic nemění a o polském povstání budeme hovořit, až tu bude Skrzetek a další. Teď jde o peníze. Potřebuji je dostat do bezpečí a nejbezpečnější místo je statek Hůrka, kde sídlí můj přítel Charry Guyrlayowe.“

„To je moudré. Myslím, že je to někde v severním Německu?“

„Ano, je to součást Říše, ale jinak svobodné území. Zatím to Němcům nepatří a doufám, že ani nebude. Tam je zapotřebí peníze dopravit. Připomínám, že jeden milión z toho je ve zlatě, ostatní v bankovkách!“

„To na věci nic nemění. A ty chceš, abych tam ty peníze dovezl? To je rozumné. Ano, myslím, že bych to mohl udělat.“

„Výtečně. Záleží tedy už jen na tom, jak to zařídit!“

„Mám přátele mezi pašeráky v Gdaňsku, Štětíně i jinde. Ti mi dopraví, co budu chtít, kamkoliv. Uložím je do bedny a rozhlásím, že se jedná o zbraně; bude to trochu dražší, ale nebudou mít podezření, věří, že po zbraních jdu jako čert po hříšné duši. Co tomu říkáš?“

„Byl bych raději, kdybys byl při tom a dával osobně pozor na převoz peněz. Uložíš je na Hůrce a budeš tam čekat, než se vrátím. To by byl nejlepší nápad.“

„Přímo za milión. Jenže já potřebuju být u svých vojáků v Polsku. Ne, to udělat nemohu! Nechám ti to tam pod spolehlivým opatrováním a vrátím se do Polska.“

„Byl bych raději, kdybys mne poslechl.“

Jerzy mávl rukou. „Mimochodem, co uděláš se svými sbírkami knih a obrazů a s ostatním majetkem? Jak ten dostaneš z Moravy?“

„Milý hochu, ani nevím, zda vůbec ještě něco ze svých sbírek mám. Hospodaří mi tam cizí lidé a jak víš, ukradnou, nač ruku položí. Podle Henryka se ztratilo všechno, k čemu se dostali...“

Jerzy se zasmál. „V matčině paláci na Starym Rynku ve Warszawě jsou skrýše ve zdi a pod podlahou, průchody a tajná chodba do rodinné hrobky v chrámu Panny Marie; a matka říká, že jsi to všechno projektoval ty. Velmi bych se divil, kdybys na vlastním sídle opomněl zřídit bezpečné skrýše na nejcennější věci.“

„Myslí ti to, Jerzy. Máš samozřejmě pravdu, ale nejsem si jist, zda se nedostali do depozitářů. Henryk sice tvrdí, že neumějí ovládat dům, ale na něco mohli přijít.“

„Přesto tam jistě leccos zůstalo a věřím, že by ses toho nechtěl vzdát. Nuže, co s tím zamýšlíš?“

„Až bude po schůzce, vrátím se na statek, vyřeším otázku těch lidí a vyzvednu věci z depozitářů. Myslím, že bude nutné, abych je poslal ze země stejně jako peníze. Myslel jsem na tvé vztahy s různými...“

„Ty věci mají značnou cenu, otče. Rozpakoval bych se svěřit je pašerákům; mohlo by to v nich vzbudit nezdravou touhu zmocnit se cizího majetku.“

„Co tedy navrhuješ?“

„Pošlu někoho ze svých lidí do Gdaňska nebo do Štětína; navrhoval bych, aby tam koupil nějakou šikovnou loď. Potom by chlapci pod mým osobním velením převezli tvůj majetek na tu loď a po moři až do sídla komthura Guyrlayowa, na statek Hůrku. Tam by to už předali... důvěryhodným osobám.“

„Velmi chytré, Jerzy. Až na to: kdo zaplatí tu loď?“

„Samozřejmě ty. Máš přece dost značnou částku...“

„A co budu potom dělat s lodí? Nepotřebuji námořní loď!“

„Já ano!“

„Předpokládáš, že bych ti ji měl darovat?“

„Můžeš mi ji prodat. Třeba na dlouhodobý úvěr.“

„Splatný kdy?“

„Až se stanu komthurem v Polsce.“

„To nebude tak brzy! Zatím jsem komthur já, nevíš o tom?“

„Do roka se staneš velmistrem řádu. Myslím, že Denis je na to příliš malý a k jinému nemáš důvěru. Jsem jediný, komu to můžeš odevzdat!“

„Chlapče! Soudíš velmi rychle a ukvapeně, i trochu nebezpečně! Kdyby někdo donesl tvoje úvahy do Španělska, nikdy by ses nedočkal povýšení; nestalo-li by se něco horšího. To tě nenapadlo? Ostatně o mém zvolení velmistrem dost pochybuji; mým kandidátem je Voglari!“

„Viděl jsem tě v bílém rouchu velmistra.“

Tomáš se zarazil; chvíli uvažoval mlčky, pak se zeptal: „Zdál se ti o tom nějaký sen?“

„Ale otče!“ řekl Jerzy trochu dotčeně. „Nepředstírej překvapení a nepochybuj! Ty přece dobře víš, že mívám vize!“

„Ano, to vím; ale doposud jejich praktická hodnota byla nulová. Vstupoval jsi do minulosti, ne věštil budoucnost.“

„Za dobu, co jsme se neviděli, jsem se leccos přiučil.“

„Co ještě jsi viděl?“

„Válku, otče. Řádovou válku.“

„To nemyslíš vážně!“

„A proč si myslíš, že jsme tady? Proč myslíš, že moji harceři projíždějí zemí a svolávají všechny statečné chlapce?“

„Ty jsi to dokonce někomu řekl?“

„Moji jezdci jsou jako část mého těla; miluji je a věřím jim. Zapřisáhl jsem je ke službě Bohu; jestli někdo z nich zradí, pak se oheň Boží snese na jeho hlavu!“

Tomáš opět váhal. „Myslíš, že na tvoje vize se dá spolehnout?“

„Komthur Jan Dunbar soudí, že ano.“

„Ty jsi mu o tom říkal?“

„Viděli jsme se ve Wroclawi před měsícem. Vyprávěl mi o tvých hrdinských činech; v podstatě jsme se domluvili, jak vyřešíme všechny evropské otázky. Uzavřeli jsme spojenectví...“

„Dunbara patří kopnout pod koleno! Co ještě ti vyžvanil?“

„Vyprávěl mi, jak jste srovnali Severoevropskou provincii. Janovi se nelíbí, že se řád změnil na kupecký spolek; taky on touží být opět andělem pomsty Boží! Naše zbraně...“

„Nejsem bezbožný ateista a vím, co je služba! Ale mluvme raději o té tvojí lodi. Jakou si představuješ, máš na mysli rybářský kutr nebo obchodní plachetnici?“

„Chci něco okolo tří tisíc tun, se třemi palubami a třeba padesáti kanóny. Slyšel jsem vyprávět o podobné hračce, jmenuje se Griissirno a momentálně je někde na toulkách. Pak je druhá, má jméno Regina a je o něco málo menší. Kdybych měl něco takového, byli bychom tři – a tři, to už je parta!“

„To je neuvěřitelné, jaký ty jsi darebák! Ty chceš za moje peníze válečnou loď? Jak si to vlastně představuješ?“

„Úplně jednoduše; budu ji používat jako bratr Charry a jiní, kteří vědí, proč je moře slané!“

„Ještě řekni, že už máš nějakou vyhlédnutou!“

„Tak to bys mě trochu zaskočil. Vyhlédnutou nemám, ale o jedné bych věděl. Je pěkná a měla by patřit báťuškovi carovi; stavějí ji pro něj v loděnicích ve Stockholmu. Knassen o ní dobře ví, dal mi zprávu.“

„Ve Stockholmu ti ji nedají, jen pověřenci ruské vlády! To bys měl vědět!“

„Vím. Ale mám mezi svými jezdci jednoho chlapce, který k smrti rád nosí uniformu a umí velice dobře rusky. Potom mám řadu ostatních, kteří taky umějí rusky a jsou ochotni ponížit se natolik, že na sebe na nějaký čas navléknou uniformy ruských námořníků a důstojníků. Dokonce poklesnou tak, že se kvůli tomu dají ostříhat na ježka...“

„Velmi zajímavá spekulace! Myslíš, že by ti to mohlo vyjít?“

„Co by se například stalo, kdyby čtrnáct dní před spuštěním lodi na vodu dostalo rejdařství telegram, že loď musí vyplout týden před termínem? Vzápětí by přijel sympatický ruský důstojník a urychlil dokončení vhodně předanými dárky zodpovědným osobám. Poté by loď převzal, zaplatil poloviční cenu jako zálohu, nastoupil a odplul s ní do obsazené části Polska...“

„Taky dost nebezpečná spekulace! Budou vás pronásledovat!“

„Ten mladý muž umí kromě jiného taky schovávat se před zraky svých nepřátel. Živí se tím, že se schovává!“

„Máš přesné informace o stavu prací na té lodi? I o podmínkách, za kterých je rejdařství ochotno loď předat?“

„Knassen mi zjistí obojí. Mluvil jsem s ním o tom.“

„Jak jsi to mohl s Knassenem projednat, když jsi nevěděl, zda na to budeš mít peníze?“

„Nějaké mám, další jsem chtěl sehnat. Jednalo by se tak o sto tisíc liber sterlingů. Platbu je prý nutno provést v anglických librách, to je podmínka rejdařství.“

„Já mám jenom rakouské zlaté!“

„Znám lidi, kteří mění peníze a nechtějí tak moc.“

Tomáš se škrábal za uchem a popotahoval se za vousy. Jerzy byl jako na trní; uškleboval se a bedlivě pozoroval jeho tvář.

„Musím přiznat, že tvoje záměry nevypadají špatně,“ řekl konečně Tomáš. „Myslím, že je to vhodná investice. Taková loď se vždycky hodí, ať už je pro ni v tu chvíli využití či nikoliv. Co kdybych souhlasil?“

„Bylo by to od tebe svrchovaně rozumné – a šlechetné!“

„Když budu souhlasit, slíbíš mi, že použiješ jenom bankovek a nikoliv zlata?“

„Ano, to ti slíbím.“

„Dobrá, jdu do toho! Riziko podnikání neseš na sobě ty. Vezmi si, kolik budeš potřebovat!“

„Děkuji. Mohu to hned poslat do Polska?“

„Můžeš. Ale ještě něco: ten rejdař utrpí zřejmě škodu. Ruská vláda mu zbytek nezaplatí.“

„Nejsem s tím rejdařem spřízněn ani sešvagřen.“

„Ale mohl bys ho někdy v budoucnu potřebovat. Rejdař, který staví válečné lodě, je mocný a jistě vlivný člověk. Myslíš, že je účelné dělat si takové nepřátele?“

„Jak jinak to chceš vyřídit?“

„Zaplatit mu celou částku. Tím, že ho okradeš, vytvoříš řádu nepřítele, který by mu mohl škodit. Když mu zaplatíš plnou hodnotu, získáš známého, který ti případně může postavit další podobná plavidla; už bez takových dobrodružství.“

„Nemyslíš, že nám stačí Knassen?“

„Nevím. Nejlepší by bylo poradit se s Knassenem. V případě, že ten rejdař zaslouží trest, pak jej potrestej; ale pokud je to poctivý člověk, který by mohl být naším přítelem, nedělej proti němu nic zlého.“

Jerzy potřásl hlavou. „Splním tvou vůli, otče. Mohu tedy vzít ty peníze? Jedná se asi... o tři sta tisíc zlatých.“

„Vezmi si tři sta padesát tisíc. Jenom ještě: kde bys byl vzal peníze, kdybych ti je nedal já?“

„Ve Varšavě je takový zajímavý dům, říkají mu banka. Tam jsou v podzemí trezory a v těch trezorech, věř tomu nebo ne, zahálí spousta peněz. Nezbylo by mi, než otevřít trezory a vypustit je na svobodu – jako ptáčka z klece!“

Tomáš chvíli potřásal hlavou. „Varšavská banka mi jednou odepřela spolupráci. Tvůj nápad není tak špatný; ale doporučuji jej odložit na dobu, kdy budeš zase někdy potřebovat drobné.“

Jerzy vstal; svolal svoje chlapce a dával jim nějaké rozkazy. Tomáš přinesl vaky s penězi, spočítal a předal Jerzymu tři sta padesát tisíc zlatých; Jerzy je i s vaky předal dvěma svým harcerům, ti nasedli na koně a vyrazili bez otálení k severu.

Dívka zatím přinesla vysílačku trochu podobnou té Charryho; ale zajímalo mne, jak budou vysílat bez elektrického proudu. Poláci si však uměli poradit: sestavili něco jako kovovou tyč se šlapadly od bicyklu, jeden si na ni sedl a ze všech sil šlapal; tím vzbudil v malém motorku dostatečný příkon, aby Jerzy mohl vyslat několik krátkých zpráv.

„Za jak dlouho se ta akce provede?“ ptal se Tomáš.

„Jedná se asi o čtyři týdny; doufám, že do té doby se budu moci osobně dostavit k pobřeží a řídit ji. Co říkáš?“

„Tady budeme tábořit asi týden, další týden bude trvat akce v Olomouci. Čtrnáct dní ti bude bohatě stačit na provedení všech dalších operací, myslím...“

„V pořádku; zdá se, že by to mohlo vyjít.“

Jerzy napsal ještě nějaké dopisy; s těmi však poslal dalšího chlapce, zřejmě také jiným směrem.

Diana nerozuměla polsky a tak jim nepomáhala; chvíli zkoušela se bavit s polskou dívkou, ale protože s tou nebyla moc rozumná řeč, lehla si konečně do trávy a opalovala se. Když Jerzy skončil akci, protáhl se, zapálil si znovu svou dýmku a vrátil se zase k Dianě. „Nedokončili jsme náš rozhovor, myslím!“

„To je pravda. Snad teď už nás nikdo nevyruší.“

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“

„No prosím, ptej se!“

„Kdo je Eva-Maria Müllerová?“

Diana si jasně pamatovala, že o Evě-Marii zatím nepadla ani ta nejmenší zmínka. „Moje kamarádka. Proč?“

„Prý Tomášova nová známost.“

„Myslíš? Nic určitého o tom nevím.“

„Ale jdi! Pokrytectví není ta nejlepší vlastnost, sestřičko Diano. Měla bys být důvěřivější ke svým přátelům!“

„Víš o tom snad něco ty?“

„Vím, že je jí tak kolem osmnácti a je velice hezká. A že by se podle všeho mohla docela dobře stát matkou dalšího mého sourozence. Nebo myslíš, že by to nebylo docela nic možné?“

„Obvykle to tak bývá, že ze známosti se rodí děti.“

„Výtečně! Už jsem se začínal bát, že otec stárne. Za poslední dobu o něm nebylo v tom směru nic slyšet; myslím, že si dal tak čtyři pět let úplnou pauzu. Z jakého je rodu?“

„Je to selské děvče. Její otec je sedlák a starosta obce.“

„Vážně? Myslel jsem, že se Tomáš specializuje na šlechtičny! Zatím měl vždy rozpětí od baronesy po princeznu!“

„Tentokrát se rozhodl vytvořit princeznu ze selského děvčete. Ostatně, už ji docela vychoval.“

„Výtečně. Táta má styl, to je marné. Kdybych se toho dožil, chtěl bych být jako on! Nedá se nic dělat, obdivuji ho. Taky se trochu divím, že s tebou žil tak dlouho pod jednou střechou a ani tě nesvedl. Nebo se to aspoň neprovalilo?“

„Víš, to bude tím, že spím každou noc se svým mužem!“

„Leda to. Jsi opravdu moc milá panenka. A když tvůj muž odjede, třeba za služebními povinnostmi?“

„Já mu sice věřím, ale pro jistotu jezdím s ním. Kdyby to tak dělaly všechny ženy, asi by se Tomáš tak nepobavil.“

„Všechny ženy nejsou jako ty! Ty jsi žena, do jaké se člověk zamilovává na celý život!“

„Jenže ty nejsi člověk, který by se dokázal na celý život zamilovat. Prokoukla jsem tebe i Tomáše, chlapečku!“

„To není tím. Jednou jsem se na to ptal Janusze Skrzetka; řekl mi: Tomáš v životě mnoho lidí zabil. Musí se tedy postarat o nové. Je to jeho povinnost...“

„A ty ses rozhodl řídit jeho příkladem.“

„Taky. Ale další Skrzetkova rada: Žij rychle. Nevíš, jak dlouho ještě budeš žít!“

„Moudrý muž, ten pan Skrzetek. Kdo je to?“

„Polský rytíř. Vychoval mne a staral se o mne, když jsem byl malý. Je to Tomášův nevlastní bratr, syn jeho otce.“

„Takový syn, jako jsi ty?“

„Ano, bastard, jak řekl ten nešťastník. Nám to nevadí, máme trochu jiné názory na věc.“

„Věřím ti, Jerzy.“

Diana s ním skutečně souhlasila. Vůbec se jí zdálo, že s tímto Polákem se pře daleko méně než s jinými lidmi. Jako by také na ni platilo podivné kouzlo, kterým Lasęka působil na lidi, kteří se s ním potkali. Všímala si, s jakou úctou a oddaností na něj hledí jeho lidé a jak se předstihují v poslušnosti vůči jeho rozkazům.

A Jerzy Lasęka náhle řekl: „Zachraň mne, sestro!“

Diana se skoro polekala. „Proč? Před čím?“

„Před strachem! Malomyslností! Neschopností splnit povinnost!“

„Netušila jsem, že ti něco takového hrozí...“

„Horší věc. Strašně se bojím smrti.“

„Nezdálo se mi... před chvílí.“

„Neříkám, že se jí vyhýbám. Ale mám hrozný strach. Neřekl jsem Tomášovi všechno, co vím. Můžu to říct tobě?“

„Můžeš... ale přece jen...“

„Nikdy nebudu velkopolským komthurem! Nikdy nepovedu svoje harcery pod templářským praporcem do boje. Nebudu dlouho žít; už neuvidím příští jaro!“

„Blázníš! To nikdo nemůže vědět!“

„Letos, když kvetly stromy, loučil jsem se s nimi. Toulal jsem se po sadech a plakal; už nikdy je neuvidím! Já se strašně bojím opustit tento svět...“

„Mlč! Proboha, mlč!“ zacpala si Diana uši. „Neříkej takové věci! Říkej raději něco veselého!“

Jerzy se křivě usmál. „Jak chceš, panenko. Vyprávěj mi, jak se ti nepovedlo najít mého malého brášku Denise. Až se dozvím, co víš ty, lehnu si pod strom a zkusím ho hledat sám...“

Errata:

08.08.2021 11:39