Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Soud

Před svítáním rozhodl Charry, že je bezpodmínečně nutné zajmout Hartmanna, který bydlel v jednom baráku ve vesnici. Přihlásil se Henryk Wagiera: „Já ho přivedu! Mám s ním svý účty; kromě toho mi ten hlupák dost věří. Vylákám ho ven, ale musíte mi pomoci!“

Spolu s Jerzyho chlapci se vydal k Hartmannově obydlí, zabušil na okno a když se pootevřelo, řekl: „V noci přijeli dva muži od Baarfelta! Jsou zatím na statku, Ahrbeck se bojí odzbrojit je sám. Žádá vás, abyste okamžitě přišel za ním. Pomohu vám, ale musíte jít i vy...“

„Výtečně,“ řekl Hartmann. „Vidím, že dostáváte rozum, milý Wagiero a vaše přísaha nebyla lživá! Dobrá, půjdeme...“

Po chvíli vyšel ven; byla ještě skoro tma, sychravé a nevlídné ráno, takže se choulil do kabátu a ještě si ohrnul límec. Kousek kráčeli vedle sebe, když najednou zezadu skočil na Hartmanna Tošio Yamanaki a chytil ho za krk; nestačil ani vykřiknout.

Poláci jej rychle popadli a skoro odnesli na Baarfelt; tam je už očekával Charry. „Myslím, že jste chtěl vidět lidi, kteří přijeli na Baarfelt. Prosím, jsem to já a moji přátelé. Je nás trochu víc, než řekl Henryk, ale i to snad pochopíte.“

Hartmann se zarazil; ohlédl se po Henrykovi a zasyčel: „Takže přece jen zrada? No, zrádce zůstane zrádcem...“

„A hlupák hlupákem. Kdo se odvážil vynutit zradu na rytíři, přivolal tím na sebe neodvratnou smrt...“ řekl Charry. „Zatím ho zavřete, ale ať nemá možnost smlouvat se s tím druhým...“

Do svítání byl ještě klid, ale jakmile se rozednilo, nastal na Baarfeltu ruch. Poláci se sháněli po prknech a sbíjeli z nich bedny; Kulhavý Martin byl pověřen zajet do vesnice a zakoupit tam prken celou fůru. Jerzy Lasęka organizoval zmatek, dohlížel na vynášení pokladů ze sklepa a jejich opatrné balení. K utěsnění a vyložení beden bylo použito dokonale proschlého sena, neboť dřevitá vlna nebyla. Obrazy a sochy byly také zabaleny do plátna, na což bylo použito veškerého ložního a stolního prádla. S puškami takové ciráty nedělali; buď je nechali v bednách, nebo je do beden jen naházeli a obložili senem, aby se nepoškodily. Dívky se zabývaly balením drobnějších předmětů, hlavně šperků; Jerzy dohlížel, aby si nikdo náhodou něco nepřibral k odměně... Jenom poblíž brány hlídkovali dva nejmladší kluci, čtrnácti a třináctiletý, s rychlopalnými ručnicemi.

Domácí lidé, ačkoliv se nedočkali slíbeného Tomášova projevu, se rychle zapojili; hlavně při tom pomáhal Wagiera, který všechno dokonale znal a uměl zorganizovat práci. Jedině na knihovnu, kde se zdržoval Tomáš, se zatím neodvážili; Jerzy rozhodl, že nebudou pána vyrušovat, dokud nevyjde. Jeho housle už sice zmlkly, přesto zůstával uvnitř.

Okolo desáté hodiny dopolední ohlásily hlídky, že od města se přibližuje bryčka tažená koněm; kromě kočího v ní seděl muž v elegantním městském oblečení. Jerzy vyhlásil okamžitě poplach a Poláci se chopili ručnic; protože jsem byl poblíž, poručil mi Jerzy přivést Baarfelta.

Knihovna nebyla zamčena, takže jsem vstoupil. Tomáš seděl na zemi u regálu, z něhož zkusmo vytáhl několik knih; housle ležely vedle něho. Měl na kolenou nějakou knihu, hlavu opřenou o regál a zavřené oči – spal. Když jsem se dotkl čenichem jeho ruky, otevřel oči a povzdechl si. „Promiň, vzpomínal jsem na dny, které jsem tu prožil,“ pohladil mne. „Vzpomínal jsem na Wandu...“

„Odpusť, že tě budím, ale jede sem nějaký muž. Jerzy připravil oddíl k boji, ale čeká na tebe.“

Tomáš vyskočil, podíval se na hodinky a potřásl hlavou. Pak se bez vysvětlení rozběhl ven a poručil harcerům, aby odvolali poplach. Muž se zatím přiblížil a Tomáš mu vyšel vstříc; bryčka zastavila, muž vystoupil, zaplatil a bryčka zas odjela.

Ten muž byl mezi čtyřicítkou a padesátkou, obtloustlý a ruměný, se širokou poctivou tváří a prošedivělými licousy; když sejmul klobouk, bylo vidět pořádnou pleš. Kromě kufříku neměl zavazadel a kráčel navzdory své tloušťce dost pružně a čerstvě.

Vešel do dvora; mladí Poláci s dlouhými vlasy a ručnicemi připravenými k palbě jej trochu zarazili, ale usmál se, rozepjal košili a vytáhl zpod ní řádový kříž bez kamenů, který označoval bratra či vojáka; ten pak nosil viditelně.

„To je doktor Oskar Berling, bratr z Vídně,“ představil příchozího Tomáš. „Poslal jsem pro něj, aby převzal můj statek. Bohužel hovoří jen německy..“

Po vzájemném představení dal Tomáš příkaz, aby se shromáždili všichni zaměstnanci; učinili tak rychle, už na to čekali a byli zvědavi, co se dozví. Tomáš s hostem se postavili na verandu a Baarfelt řekl:

„Moji milí věrní přátelé, bratři a sestry; tady vám představuji Oskara Berlinga, doktora práv, bratra z Vídně; je od této chvíle vaším novým pánem. Všichni víte, co se tady stalo. Víte o smrti mé ženy a zmizení syna. Víte také, že v současné době jsem nucen bojovat proti svým nepřátelům. Kromě jiných proti Ahrbeckovi, Hartmannovi a Feldsbergovi, které jste sami zde na statku viděli. Budu-li proti nim bojovat, musím počítat s tím, že se úřady obrátí proti mně; proto musím opustit svou vlast a žít, možná až do smrti, v cizině.“

Mezi lidmi to šumělo; mnozí se tvářili rozpačitě, ženám uklouzla tu a tam slzička.

„Nevím, byl-li jsem vám pánem dobrým nebo špatným; ale vědomě jsem neublížil nikomu a snažil se vždycky zajistit pro vás jen to nejlepší. To dělám i teď; předávám vás jednomu ze svých skutečných přátel, kterému věřím a kterého si vážím. Bohužel však náš přítel Oskar není vůbec vzdělán v zemědělství, je právník a nikdy nepřišel do styku s půdou. Krom toho nerozumí česky a pravděpodobně mu styk s vámi a řízení statku bude činit potíže. Doporučil jsem mu, aby postupně statek prodal; zřejmě to učiní.“

„A co se stane s námi?“ vykřikla nějaká žena.

„Uvažoval jsem o tomto problému. Bohužel v současné době, kdy stojím v boji, se nemohu plně postarat o vaše blaho. Prozatím zůstanou ti, kteří chtějí, ve službách pana Berlinga; zavázal jsem ho povinností postarat se o všechny. Abych alespoň trochu zmírnil obtíže, které vám způsobím, rozhodl jsem se dát každému z vás tisíc zlatých; vyplatím vám je po obědě. Nevím, nakolik to bude k užitku, ale bohužel pro vás nemohu učinit nic jiného. Po prodeji statku nevím, co bych pro vás mohl udělat. Nevím ani, budu-li v té době ještě naživu.“

Lidé si tiše šeptali mezi sebou; až najednou se vynořil Kulhavý Martin a vykřikl: „Je to naše vina, lidi! Jenom naše!“

Všichni se k němu otočili a Martin pokračoval: „Neuchránili jsme naši paní! Neuchránili jsme Denise, dopustili jsme, aby tu vraždili a kradli! Nepostavili jsme se za svého pána, báli jsme se vzít zbraň do ruky! To máme za to!“

Tomáš stáhl čelo; ale Martin pokračoval: „Měli jsme je hnát, hned jak přišli! Neměli jsme dopustit, aby zabili paní, měli jsme ji hlídat! Potom bychom se nemuseli bát budoucnosti!“

Tomáš však nebyl z lidí, kteří odmítají zodpovědnost.

„Ne, Martine, nemáš tak úplně pravdu. Je to moje chyba, nikoho jiného. Hrál jsem svoji hru – a prohrál, byl jsem poražen, donucen k ústupu. Dokud jsem mohl, dělal jsem, co považuji za správné. Teď už to dělat nemohu. To je vše. Nikdo z vás se ničím neprovinil. Jenom já.“

„Byli jsme s tebou, když jsi o nás pečoval. Budeme i nyní!“ řekl starý Martin pevně.

„A půjdete se mnou i na druhý konec světa?“

Nastalo vzrušení – taková perspektiva se lidem nezdála.

„Ano, říkám pravdu. Budu ještě nějaký čas v Evropě, ale konečný cíl mé cesty je ještě dál než v Indii, na ostrově obklopeném mořem. Chce snad někdo z vás jít za mnou až tam?“

„Kdybych byl mladší, šel bych! Ale v mém věku – ne, raději složím kosti doma. Ale mladí ať jdou, kam jdeš ty, tam určitě nebude zle!“

Lidé se dohadovali mezi sebou; zvláště dva mladí pacholci a děvečka se shrkli do houfu a diskutovali.

„Pokud by se snad někdo rozhodl jít, ať si sbalí věci; odjede ještě dnes večer s Poláky, ti se o něho postarají. Já bych byl ovšem rád, kdybyste šli se mnou, ale nechci vás odtrhnout od rodné země, kterou jistě milujete – tak jako já. Ani já bych neodešel, kdyby mi tu nehrozila smrt.“

Tomáš chvíli hleděl na poctivé tváře těch lidí, potom dokončil: „To je všechno, co jsem vám chtěl říct.“

Odešel a lidé ještě dlouho hovořili. Po pravdě řečeno se přihlásil jen jeden z pacholků a děvečka, kteří se rozhodli vzít a jít s námi. Měli se rádi a žádný neměl v této zemi nic, s čím by se musel těžko loučit; dívka neměla rodiče, chlapec byl mladší syn početné rodiny a jeho otec rád souhlasil s odchodem.

Tomáš zatím zavedl Berlinga dovnitř; v salónu bylo ještě jakž takž možno se posadit, proto tam s Charrym a Dianou chvíli mluvili. Lasękovi chlapci zatím nosili knihy z knihovny dolů a nakládali do beden.

„Vykonal jsi všechno tak, jak jsem tě o to žádal?“ zeptal se Tomáš Berlinga. „Doufám, že dopis došel v pořádku a včas?“

„Ano, ten chlapec ho přinesl v pořádku. Vyřídil jsem to s bankou, peníze budeš mít připraveny. Nedělali žádné potíže, asi nevědí o těch obstrukcích. Ostatní je taky v pořádku.“

„To jsem rád.“

„Jenom nevím, co řekne Voglari na těch sedm darebáků, které jsi mu poslal na krk. Samozřejmě, vypravil jsem je; ale rád bych viděl jeho obličej, až se s nimi potká!“

„Sedm?“ Tomáš se zarazil. „Poslal jsem ti jenom dva!“

„Snad ještě umím počítat do sedmi! Kapitán Martínek Tomšů, poručík Petr Sojka a pět vojáků. Dohromady sedm.“

„No tohle! Ten kluk je podnikavější, než bych čekal! Toho kapitána bych znal, ten je můj. Poručík Petr Sojka, o tom jsem už taky slyšel. Ale kde ti dva nabrali za takovou chvíli pět vojáků, to na mou duši nevím. A kdo jim dal ty šarže, to jsi byl ty?“

„Já? Ani za nic; myslel jsem, že už je měli! Ten kluk se tak představoval...“

„Hm. Jak vypadali ti vojáci?“

„Ach, pro Boha a Panenku Marii – jako vlčata, Tomáši, jako vlčata! Hladoví byli hrozně; dal jsem jim pecen chleba a kus šunky, že by mi stačil na týden; než jsem si stačil pořádně přečíst tvůj dopis, spořádali to jako malinu...“

„To si dovedu představit. Ale myslím oblečení a tak!“

„No, jedna hrůza! Musel jsem jim koupit něco na sebe, tak by se nemohli vypravit přes Alpy. Páni důstojníci jakž takž, ale ti ostatní – no k pláči! Palce jim lezly z bot, kalhoty na kolenou prodřené na kůži, košile se lepily špínou. První, co jsem udělal, že jsem poručil Josefovi, aby je zavedl do koupelny, pořádně vydrhl kartáčem a mýdlem a potom ostříhal, protože vypadali na milión vší. Ten kapitán měl už předtím takový divný účes... tvrdil, že tak má vypadat. Podruhé mi tohle nedělej; moje hospodyně mě málem proklela za to nadělení...“

„To mi stejně vrtá hlavou, kde je nabrali!“ kroutil hlavou Tomáš. „Přece po cestě nemohli...“

„To jsou jistě Petrovi kamarádi z toho pasťáku!“ řekla Diana. „Já jsem to všechno pustila; takové zjevy mezi nimi klidně mohly být. Jestli je po cestě potkali, asi je kluci vzali s sebou!“

Tomáš nevěděl, co říct, tak jen zakašlal.

„Mimochodem, vzali si u mne zálohu na cestu, dvacet zlatých. Od tebe měli ještě osm, dost jsem se tomu divil...“

„Opravdu? Dal jsem jim deset zlatých; za dva se přece nemohli všichni dostat do Vídně! Kolik jsi jim dala ty, Diano?“

„No, něco si vzali, ale moc toho taky nebylo...“

„Asi jeli na černo vlakem, buďto pod vagónem na ose nebo na nákladním vlaku,“ soudil Oskar. „Vypadali na to. Ten poručík Petr vyhrožoval, že má ještě další podobné vojáky v záloze a je schopen je dodat během několika dní; to už jsem malinko vypěnil a zakázal mu to.“

„Dobře jsi udělal. Co se s nimi stalo?“

„Napsal jsem jim průvodní dopis pro Voglariho a poslal je k Bachmannovi, ať je vezme přes hory, až pojede s formanským fasuňkem. Docela s tím souhlasili, myslím jim to přišlo vhod. Konečně, když se umyli a pořádně oblékli, vypadali už přece jen trochu víc k světu...“

Tomáš to přešel bez dalších připomínek; zato se zeptal: „Copak se povídá po Vídni o mně? Slyšel jsi něco?“

„Vcelku se neví nic určitého. Někteří přátelé o tobě mluví; ví se o smrti Wandy, zabili ji přece ti dva trestanci, nebo ne? Pořád ještě je stíhají, ale myslím, že už budou dávno v Uhrách. Stauffelmann psal na prokuraturu do Budapešti, aby se maďarská policie po nich poohlédla; ale jako když nic nevědí, vzkázali, že podobné osoby jim nejsou známy. To víš, Maďaři, kde mohou, tam nám ztěžují práci.“

„Stauffelmann se hodně zajímá o pátrání?“

„Ano; mluvil jsem s ním o tom několikrát, dokonce mě navštívil a vyptával se na tebe. Naposled předevčírem, ptal se, zda jsem tě neviděl nebo od tebe nedostal dopis. Řekl jsem mu, že jsi mi napsal a že možná brzy přijedeš.“

„Víc nic?“

„Nemyslím, že by ho zajímaly tvoje finanční problémy. Myslíš, že jsem neudělal dobře? Napsal jsi, že o tom nemám říkat nikomu nepovolanému; ale Alfréd je přece tvůj přítel!“

„Ano, je. Přijedu do Vídně a možná ho také navštívím; asi docela určitě. Kdo ještě se zajímal o mou osobu?“

„Spousta všelijakých známých; taky Johann se ptal. Myslím jsi mu napsal, aspoň ten tvůj kapitán měl nějaký dopis, se kterým šel do paláce. Johann vzkazuje, abys přijel určitě už v neděli.“

„Proč?“

„Má se zahajovat podzimní sezóna, všichni se vracejí z letních bytů. Císař rozhodl uspořádat maškarní ples v Schönbrunnu; možná by ses ho měl zúčastnit.“

„To si myslí Johann?“

„Ano. Řekl, že obstará pozvánky; stačí, když mu den předem dáš vědět, kolik jich má být.“

„Výtečně, děkuji. Budu tam v neděli.“

„Ale dnes už je úterý, Tomáši. Budeš muset spěchat!“

„Chápu. Budu spěchat, Oskare. Ještě něco zajímavého? Například slyšel jsi někdy jméno Feldsberg?“

„Ne, nikdy. Kdo to má být?“

„Vyšetřovatel, pán z prokuratury; ale nevím, pro koho pracuje. Alfréd neříkal nic, že by se něco dělo proti němu nebo proti mně?“

„Ne, nic... jenom byl trochu rozrušený, když o tobě mluvil. Vypadal... na chvíli jako by ztratil ten svůj ledový klid.“

Tomáš zabručel a škrábal se na bradě.

„Bez těch vousů vypadáš zvláštně,“ polichotil mu Oskar. „To je zvláštní... jsi trochu podobný tomu vojenskému atašé, který přijel před nedávnem z Moskvy...“

„Z Moskvy? Nevím o tom nic – jak se jmenuje?“

„Kníže... Astarov, myslím.“

„Dimitrij Astarov?“

„Ano. Takový mladík, hrozný boháč. Znáš ho snad?“

„Znal jsem jeho otce, knížete Astarova. Co o něm víš ještě?“

„Vcelku nic, jen se mi zdálo, že...“ Berling se podíval na Lasęku, který přistoupil k Tomášovi a na něco se ho ptal, potom zavrtěl hlavou a dodal: „Myslím, že to je jenom klam smyslů; jak vidím na tomhle chlapci, jsou si dnes ti mladí všichni dost podobní. To nic, Tomáši, nevšímej si toho...“

Tomáš si toho skutečně nevšímal; probrali s Oskarem ještě nějaké záležitosti a pak se počali shánět po jídle.

Byla to práce navařit pro tolik lidí; naštěstí Poláci nebyli zhýčkaní a spolykali zásoby, které na statku ještě zůstaly, přímo s vlčím apetitem. Pro Tomáše, Charryho, Dianu, Oskara a další pořídily ženy teplé jídlo; bohužel spižírna byla napolo prázdná vlivem řádění Ahrbecka a jeho kumpánů. Po obědě také Tomáš podělil zaměstnance penězi.

Lasękovi chlapci pomalu končili balení; vše bylo zatlučeno do beden a teď je připravovali k naložení na vozy. Jerzy měl v úmyslu provést přepravu nadvakrát; zbraně měli harceři vézt na nákladních koních, protože je museli přenést pašeráckými stezkami přes Jesenické hory, kolem města Javorníka a Vidnavy. Ostatní mohli vézt po cestách, aspoň větší část trasy; Jerzy znal cesty, kterými se dalo přepravovat přes hranice i zboží na vozech.

Tomáš měl dostatečnou zásobu čistých blanketů nejrůznějších úřadů, kromě jiného také krajského hejtmanství v Olomouci nebo Centrální policejní správy ve Vídni. Tyto vyplnil jako průvodní listy, navíc opatřil razítky, pečetěmi a zaručeně pravými podpisy. Dalo se předpokládat, že obyčejná policejní hlídka na silnici nebude zkoumat, jsou-li ty dokumenty pravé či nikoliv.

Vozů měl Tomáš několik; kromě jiného poslal jednoho z čeledínů koupit ještě dva od jednoho souseda a zaplatil tolik, že se ani soused neptal, na co potřebuje Tomáš selské žebřiňáky.

Na chvíli se rozhodli si odpočinout; Jerzy vyzval Tomáše, zda by se s ním mohl o něčem poradit. Přizvali taky Dianu a nás.

„Jsem rytířem velmi krátce, otče, tak nemám přesné informace, co si můžu a co nemůžu dovolit. Jde mi o moje chlapce; nakolik jsou oni templáři? Jaké jim můžu udělit hodnosti?“

„V podstatě každé, jaké je zapotřebí. Proč?“

„Předpisy říkají, že každý rytíř smí mít dvanáct vojáků. Já jich mám na různých místech dvanáct set. Připadá mi poněkud nespravedlivé, abych jedny jmenoval řádnými harcery a jiné ne.“

„Ano, to souhlasí. Správně bys... všiml jsem si, že někteří tě začínají už teď oslovovat panie komenditorze. Zajisté, je to procedurální chyba, ale... netrestal bych je.“

Jerzymu zajiskřilo v očích. „To zní, jako kdybys mne naváděl k neposlušnosti! Pokud se pamatuji, sluší se dodržovat slib chudoby, poslušnosti a čistoty...“

„Synáčku, je mi jasné, že jsi velmi svérázný charakter, takže ti nebudu zastírat, že realita je jiná. Začněme odjinud: nejsme sluhové předpisů, ale sluhové Boha. Jestli nás někdo z našich kamarádů požádá, abychom jej zařadili do služby Boží, sluší se jej přijmout; i když je třeba nadbytečný. I když je nedokonalý, když nedokáže hned zachovávat všechno, co se sluší. Třeba i když má jenom matné ponětí, jaké jsou povinnosti rytíře Blesku.“

„To zní, jako bys mi doporučoval přijmout každého!“

„Každého ne. Jenom ty, kteří si to zaslouží. Každý z nás bude jednou stát před tváří Boží a zodpovídat se ze svých činů. Pokud dojdeš k názoru, že ten tvůj kamarád obstojí před Jeho tváří, pak obstojí také před tvou...“

Jerzymu začaly blyštět oči. „Já se neptám, kolik jich celkem můžu vzít! S tím si poradím... ptám se na něco jiného. Kdysi prý bývaly různé lóže řádu... jiná pro muže, jiná pro ženy, další dokonce pro děti. To je pravda? Proč se od toho upustilo?“

„Bylo málo lidí i na jednu lóži. Většina lidí neměla zájem přijmout naši službu...“

„Nedivím se jim; kdo stojí o to dohadovat se o podvodnických kšeftech a politických čachrech? Já mám lidi, kteří touží konat skutečnou službu, se zbraní v ruce, pod praporem...“

„Varuju tě, Jerzy. Já měl taky takové lidi; vedl jsem je potom do boje a tam...“

„Znám historii Křížového vrchu a tvé porážky. Ale to bylo už dávno. Teď přišla jiná chvíle...“

„Vidím záři na tvém čele a slyším tlukot tvých andělských křídel. Jsi jako anděl pomsty, Jerzy. Až mám skoro strach...“

„Až se rozlétnu zemí, očistím ji jako plamen! Věř mi!“

Tomáš uchopil jeho ruku a sevřel ji v dlaních. Neříkal nic.

„Cos to povídal, že byl zvláštní řád pro ženy?“ zeptala se Diana. „Proč už není?“

„Říkalo se mu Řád Čistého Srdce, moc o něm nevím. Jen jsem to slyšel. Proč, chceš ho obnovit?“

„Kolik bylo templářských lóží?“

„Kolik bylo zapotřebí. Nastane-li potřeba něco vykonat, potom to musí být vykonáno. Takový je zákon...“

„To radíš i mně, otče komthure?“

„Ano, Jerzy. Jsi mladý a máš ještě andělská křídla; nenech si je zlomit, nenech se spoutat, nenech se ani obelstít. Vykonej všechno, co si přeje Bůh! Jestli to neuděláš, budeš později každé své slabosti trpce litovat, druhou příležitost nenajdeš. Každý zázrak se stane jenom jednou!“

Jerzy se jenom záhadně zasmál.

V té chvíli ohlásily hlídky dalšího hosta; od chrámu na Kopečku přicházela cestou nějaká žena v černém, opatřená dokonce slunečníkem; tu Tomáš nečekal, proto se šel podívat. Také Henryk Wagiera šel a hned Tomášovi referoval:

„Ano, tu paní znám; je dost mladá a hezká a chodí tudy každý den na procházku. Už je tu víc než týden, hned jak jste odjeli. Každý den se staví a kupuje si sklenici mléka. Ten první den ji Ahrbeck vyslýchal, ale nevěděla nic, znala jen tvoje jméno a to jí řekli ve vesnici...“

Tomáš se díval na blížící se ženu; když se přiblížila, kývl na Poláky, aby se chovali nenápadně. Žena bez váhání vešla do dvora. Když spatřila tolik cizích lidí, zarazila se a udiveně rozhlížela.

„Co si přejete, madame?“ zeptal se Tomáš a přistoupil blíž.

Žena se ulekaně rozhlédla kolem sebe; potom spatřila na hrdle jednoho z Poláků řádový kříž a vydechla jako úlevou.

„Vy jste pan Baarfelt? Můžete mi říct, zda znáte pana... Pépi Neckermanna? Mohla bych s ním mluvit?“ Hovořila německy, trochu s českým přízvukem, ale jinak dokonale.

„Bohužel, není právě přítomen. Smím se zeptat, co mu chcete?“

„To mne mrzí; slíbil mi, že se vás na něco zeptá a přinese mi vaši odpověď. Je mi líto, že na to zapomněl.“

Tomáš byl informován, že existuje nějaká Pihatá Mářa alias Marion, důvěrná přítelkyně Antona Knobka; domyslel se, že nějakým způsobem vyzvěděla jeho adresu a přišla se hlásit o svá práva.

„Vy jste Marie Krátká?“ zeptal se laskavě.

„Ano. Přišla jsem se zeptat, co se stalo s mým Antonem! Když mi to neřekl Pépi, můžete mi to říct aspoň vy, pane?“

„Vítáme tě, sestro Marie, mezi námi,“ řekl vlídně Baarfelt. „Přicházíš právě včas, protože brzy se objasní, na co se ptáš.“

Mářa zůstala trochu udivená; tykání by ji ani tak nepřekvapilo, ale oslovení sestro a Tomášova uctivost ji mátly.

„Ale... pane Baarfelte...“ zaváhala, v jejím hlase zněla úcta i trocha strachu. „Povězte, že jste nezabil mýho Antona!“

„Ne, doposud jsem se s ním nesetkal. S postupem času se začínám obávat, že se s ním už nikdy ani nesetkám. Posilni se odvahou, sestro; obávám se, že dnešní den pro tebe nebude snadný. Bojím se, že se dozvíš zlé věci!“

„Nebojím se,“ řekla tiše. „Myslíte, že Anton žije?“

„Velmi o tom pochybuji.“

„V tom případě ho někdo zabil; a toho, kdo zabil mýho Antona, zabiju zas já!“ přímo vykřikla, při tom otevřela černou kabelku a vytáhla z ní dragounský revolver ráže 44; Jerzy Lasęka hvízdl údivem, neboť ta zbraň rozhodně nebyla pro jemnou ženskou ruku.

„Než zapadne slunce, budu vědět, na co se ptáš,“ řekl Tomáš. „Zůstaň s námi, sestro, vyslechneš to také.“

Ponechal ji v péči jedné z žen na statku; zatím šel dohlédnout na poslední přípravy k odjezdu. Potom odeslal Lasęka jízdní oddíl se zbraněmi a Tomáš připravoval předání právě vyrobených dokladů jednotlivým vozatajům. Arci všichni měli pro jistotu s sebou zbraně; v případě jakýchkoliv nepříjemností s celníky nebo policejní hlídkou byli Poláci hotovi střílet bez výstrahy.

„Ty zůstaneš se mnou. Chci, abys byl přítomen vyšetřování.“ řekl Tomáš Jerzymu.

Na Baarfeltův rozkaz přivedli Ahrbecka; zástupce c.k. monarchie vypadal po pohybu ve sklepě pomačkaný a skleslý, zvláště když mu nedali vůbec nic k jídlu. Jeden Polák mu na požádání vyložil, že už si tu nakradl dost a odsouzencům k smrti netřeba nic dávat. To Ahrbecka vyděsilo a způsobilo, že dostal v obličeji zdravou šedivou barvu.

„Pane Baarfelte, rád bych učinil prohlášení!“ oznámil, jakmile se ocitl Tomášovi tváří v tvář.

„Prosím.“

„Přemýšlel jsem... celou tu dobu o tom, co jste mi řekl. Dospěl jsem k názoru, že jsem se ve svých soudech unáhlil. Vy nejste vzbouřenec a rebel, pane; pochopil jsem, jaké je vaše bohatství a vaše moc. Vy jste rovnocenný partner pro Rakousko-Uherský stát. Jste muž, který má právo bojovat proti státu...“

„Vaše uznání mne těší. A co z toho?“

„Pane Baarfelte, jsem zvyklý uvažovat střízlivě a realisticky. Rozhodl jsem se nabídnout vám svoje služby.“

„Hm. V jakém směru?“

„Řekl jste, že platíte za informace, které se vám tak či onak hodí. Jsem pracovníkem Vídeňského vládního aparátu, státní policie. Nabízím, že pro vás v této funkci budu pracovat... dle vašich příkazů!“

Tomáš si ho chvíli s despektem prohlížel.

„Možná vám moje nabídka připadá nečekaná, bojoval jsem proti vám! Ale jsem zvyklý chápat, kdy přišla chvíle k rychlým osudovým rozhodnutím! Pane Baarfelte, věřím, že se svými neobyčejnými schopnostmi a mocí, kterou máte, zvítězíte nad každým; i nad celou monarchií. Chci být účasten vítězství...“

„Především bych rád věděl, zda jste se nedopustil nějakého zločinu proti mně. Potom bych rád slyšel vaše upřímné a úplné doznání o tom, co se tu dělo v době mé nepřítomnosti. Zvláště o zavraždění mé ženy Wandy a únosu syna. Potom rozhodnu o vašem osudu, pane Ahrbecku.“

„Samozřejmě, výpověď o tomto případu je součástí informací, které nabízím!“ uklonil se Ahrbeck.

„Ale ne tady. Zajdeme si na místo, kde k vraždě došlo. Jistě nám to místo ukážeš...“

„Ano, pane, zajisté...“ Ahrbeck se (střežen Yamanakim) vydal přes pole dolů k řece; všichni jsme šli s ním. Bylo už pozdní odpoledne a stíny se dloužily. Kráčeli jsme pokosenými lány, nyní už vlastně strništi. Tomáš mlčel a tak nikdo nic neříkal.

Zastavili jsme na místě, kde přes řeku vedl můstek pro bryčky, případně selské žebřiňáky; tam vytvářela řeka ohyb, u něhož byla tišina zarostlá rákosím a nad ní pahorek, který měl protějšek v proláklině u toho mostku. Ahrbeck se tu dobře vyznal; přešel pahorek a zastavil se v proláklině před mostem.

„Na tomto místě byla zabita Wanda Baarfeltová.“

Tomáš nedal nijak najevo svoje city; rozhlížel se mlčky okolo sebe a zřejmě nad něčím uvažoval. Zvědavý Tannarr našel stopu nějakého polního zvířete a šel po ní; za chvíli se však kvapně vrátil k nám a oznamoval: „Tam pod břehem, jak je ta vrba, je někdo pochován! Je tam hrob člověka. Cítím to i přes hlínu...“

„Hrob?“ podivil se Charry. „Potom bychom ho měli odkrýt a zjistit, koho to tam pochovali, ne?“

„Není třeba,“ řekl Tomáš. „Vím, kdo tam je uložen. Ahrbecku, řekni nám teď vlastními slovy, jak došlo k vraždě!“

Ahrbeck zakašlal, rozhlédl se po nás a každému chvíli utkvěl pohledem na tváři. Zřejmě odhadoval svoje šance.

„Dostali jsme příkaz vyzvednout v Mírovské věznici dva vězně a přivézt je sem. Já a Hartmann, přičemž on byl velitelem. Ti dva se jmenovali Sontágg a Knobek. Vyzvedli jsme je, velitel pevnosti byl informován. Přivezli jsme je sem a čekali.“

„Kdo vám dal rozkaz je přivézt?“

„Feldsberg, náš šéf. Čekali jsme tu na něho; potom přijel, v kočáře, v jakém se dopravují trestanci. Je takový malý, zavřený a má pojistku na dvířkách a zamřížované okénko. Kočár zůstal stát tady na pahorku; Feldsberg šel k nám a dal nám úkol.“

„Byl tu ještě někdo?“

„Ano, pane. Byl tu ještě nějaký muž; ale ten zůstal sedět v kočáře, vůbec nevystoupil. Viděli jsme jenom, jak nadzvedl záclonku a díval se na nás tím zamřížovaným okýnkem.“

„Dobře. Co jste měli udělat?“

„My dva nic. Trestanci dostali pušky a Feldsberg jim vysvětlil, že přijede kočár, v němž pojede žena a kočí. Oba mají zastřelit, jeden kočího, druhý současně ženu. Vtom se ozval ten Čech; prohlásil, že nikdy nikoho nezabil a ani nezabije. Feldsberg se rozzlobil a počal na někoho nadávat, co mu to doporučil za zboží. Chvíli se s tím mužem hádali; závěr byl ale takový, že trestanec řekl, i kdyby byl vrahem, nezabije nikoho před očima policie, prostě proto, že by ho za to policajti jistě potrestali. Chvíli se ještě hádali; potom mu Feldsberg nařídil, aby šel k řece a byl ticho. Přišel k nám a řekl, že musíme tu ženu zabít osobně. Hartmann a já.“

„Jak věděl Feldsberg, že pojede do Olomouce?“

„Nevím; myslím mu to řekl někdo z lidí z města, snad Bečka nebo Schibbl, znal se s nimi dobře. Ani jsem nevěděl, kdo je ta žena. Do té doby nepadlo žádné jméno; až pak jsem se dozvěděl, kdo byla ta mrtvá.“

„Co se dělo dál?“

„Viděli jsme přijíždět kočár. Byla to lehká bryčka, seděla v ní žena a chlapec a na kozlíku kočí. Když přijeli až k nám, střelil Sontágg ze zálohy po kočím; byl hned mrtev. Jenže ta žena vytáhla zpod sedadla revolver a zastřelila Sontágga.“

„Tak přece! Věděl jsem, že se jen tak nedala!“

„Zabila ho úplně chladnokrevně! Nikdy jsem ještě neviděl nikoho tak rychle zabít člověka! Vytáhla zbraň, namířila a provrtala mu kulkou hlavu. Sontágg nestačil ani vykřiknout. Byla by asi střílela dál, ale pak jsme stříleli i my. Já netrefil, snad proto, že jsem nechtěl zabít ženu. Hartmann ale zasáhl, ona pustila revolver a držela se za prsa. Rána nebyla smrtelná, to ne. Byla jen poraněná.“

„A dál?“ Tomáš byl bledý.

„Dál... Nevěřil bych, že je něco takového možné. Ten chlapec vypadá tak na deset let, ale zvedl revolver, který vypadl ženě a namířil na Feldsberga, když k němu šel. Mířil na něj dost dlouho, ale snad se bál vystřelit na policistu... snad se bál zabít člověka. Je to přece jen dítě... Feldsberg došel k němu, srazil ho pěstí a vzal mu revolver. Potom namířil na tu ženu a dorazil ji z její vlastní zbraně. Byla hned mrtvá.“

Tomáše však rozhořčilo něco jiného. „Cos to řekl? Myslíš, že se Denis bál vystřelit? Můj syn že by se bál zabít vraha?“

„Je to dítě...“ pokrčil rameny Ahrbeck.

„I dítě se musí naučit zabíjet, protože i dítě může být zabito! Co jste s ním udělali?“

„Rozplakal se, když viděl matku mrtvou a když mu Feldsberg vzal revolver. Nevěděl, co s ním, šel se zeptat toho ve voze. Zřejmě rozhodl, aby ho nechal žít, protože k nám Feldsberg přišel a nařídil mu, aby šel s ním. Chlapec se vzpíral, křičel, že je Denis Baarfelt a jeho otec si to vyřídí s každým, kdo mu ublíží. Na to mu Feldsberg řekl, že jeho otec je už dávno mrtev; a na to chlapec řekl: »Je-li on mrtev, potom já jsem komthurem Templářů! A sám vás všechny zničím!«“

Tomáš nezřetelně zavrčel jako raněná šelma.

„Vtom přiběhl ten druhý trestanec, Knobek; a křičel, že ví, kdo je Baarfelt, že jsme spáchali strašlivý zločin a že zemřeme, všichni kdo tam jsme. Vyhrožoval nám strašnými tresty; tak Feldsberg nařídil, abychom ho zastřelili.“

„Kdo ho zabil?“

Ahrbeck trochu zaváhal. „Hartmann.“

„A pak?“

„Feldsberg vzal kluka; musel ho zbít, aby mlčel a podřídil se. Odvezl jej v tom zavřeném kočáře s tím druhým mužem. Nám poručil, abychom pohřbili ty dva trestance pod břehem, aby je nikdo nenašel, potom vzali koně a odjeli pryč. Mrtvou ženu a kočího jsme měli nechat tam, kde byli. To je všechno.“

„Není. Co jste měli dělat na statku?“

„Druhý den nás Feldsberg vyhledal; měli jsme se usadit na statku a ve vesnici a dávat pozor na každého, kdo přijde. Hlavně na lidi, co jsou členy toho řádu. Vysvětlil nám, co jsme o nich potřebovali vědět. Ale zatím nikdo nepřišel.“

„Ovšem, byli varováni. Kdo vám dovolil vzít si něco z mého majetku? Kdo vám dovolil krást jako straky?“

„Feldsberg řekl, že to všecko už nemá pána; odnesl si, co se mu líbilo. Taky vrchní rada Bečka a komisař Schibbl. Já a Hartmann jsme toho moc vzít nemohli, nesmíme se zatím vrátit do Vídně. Já sám vzal jen to, co jsem mohl odeslat poštou. Je to jistě v mém bytě ve Vídni; samozřejmě všechno vrátím...“

„A ničit zařízení? Plenit jako Tataři vám taky dovolili?“

„Ach pane! Všichni jsme jenom lidé... někdy děláme něco zlého, aniž bychom si to uvědomili...“

Tomáš chvíli přemýšlel. „Tvoje historka zní věrohodně. Provedu ještě křížový výslech. Podívej se mi do očí!“ Dotkl se jeho čela rukou a poručil: „Spi! A odpovídej na otázky!“

„Ano, pane.“

„Kdo byl vaším velitelem?“

„Vyšetřovatel tajné policie pan Joachim Feldsberg.“

„Kdo byl muž v uzavřeném kočáře?“

„Nevím, pane. Neviděli jsme ho, neřekli nám jméno.“

„Ví to Hartmann?“

„Ne. Byl by mi to řekl.“

„Kdo zabil Wandu Baarfeltovou, moji ženu?“

„Pan Feldsberg.“

„Kdo ji postřelil, jak jsi vyprávěl?“

„Hartmann.“

„Kdo zabil kočího?“

„Trestanec Karlíček Sontágg.“

„Kdo zabil Sontágga?“

„Žena z kočáru... paní Wanda Baarfeltová.“

„Zabil někoho nebo střílel po někom Anton Knobek?“

„Ne, pane. Odmítl střílet.“

„Kdo zabil Antona Knobka?“

„Já, pane. Na rozkaz Feldsberga.“

„Zatajil jsi nám ještě něco?“

„Ne, pane.“

„Kam odvezli mého syna?“

„Nevím. Neřekli mi to.“

„Probuď se – a zapamatuj si vše!“

Ahrbeck se pozvolna probíral k vědomí; rozhlédl se kolem sebe a jeho zrak utkvěl na křídově bílé tváři Marie, která se chvěla a křečovitě svírala černou kabelku.

„Simone Ahrbecku,“ promluvil Tomáš. „Zjistili jsme výslechem, že jsi se nedopustil žádného zločinu proti řádu ani proti mně osobně a nepodléháš tedy mojí spravedlnosti. Ale přesto jsi se dopustil vraždy, když jsi zabil Antona Knobka, nevinného muže, který se provinil jen tím, že odmítl zabíjet. Tato žena je sestra Marie, jeho žena před Bohem. Zabil jsi jejího muže a podléháš jejímu soudu. Sestro Marie, každý z nás nosí v sobě svůj vlastní zákon, kterým soudí činy svých bližních. Suď toho muže podle zákona svého srdce; a vykonej rozsudek, jak je tvým právem...“

Ahrbeck zesinal; rozhlédl se kolem sebe po pokosených lánech úrodné Moravy, pak pohlédl na tiše plynoucí vlny řeky a obrátil hlavu nahoru, kde v nekonečné výši zpíval skřivánek. Z dálky sem znělo pískání flétny pasáčka. V nekonečném tichu, přerušovaném pouze tím pískáním a skřivánkem, vytáhla Marie z kabelky těžkou, matně se lesknoucí pistoli, a namířila na něho.

„Okamžik,“ řekl Baarfelt. „Ahrbecku, jsem komthur řádu a vysvěcený kněz. Přeješ-li si zpovídat ze svých hříchů, máš poslední možnost...“

„Tobě nemám co říct!“ řekl Ahrbeck suše. „Jen to, že přijdu-li do pekla, jistě se tam setkám i s tebou... s vámi se všemi!“

Marie vypálila. Podruhé, potřetí. Duté rány revolveru přervaly píseň skřivánka i pasáčka, který ulekaně vyskočil a rozhlížel se, co způsobilo ty podivné zvuky. Simon Ahrbeck se zapotácel; přitiskl si ruce na prsa a pomalu klesal do rozměklé půdy. Marie se o něj nestarala; přistoupila k místu, kde byl pohřben její milenec, odhodila revolver, klesla na tu zem a v zajíkavém pláči chraplavě vykřikovala:

„Antoníne, můj Antoníne, miláčku můj jedinej! On tě zabil, ten nelida, necita jeden, vrah špinavej, policajt mizernej, fízl jeden všivej, hnusnej... Tebe, nejlepšího chlapa, kterýho jsem já na tomhle zlým světě znala! Antone, miláčku... já vím, že jsem nebyla nikdy dobrá ženská, žádnej by mě nemoh nazvat pořádnou ženou, ale tebe jsem měla ráda, jedinýho na celým světě, Antone, miláčku... tebe jedinýho... můj malej, ubohej...“

Plakala tak srdcervoucně, že Tomáš byl možná dojat; přistoupil k ní, vzal její hlavu do dlaní a řekl tiše: „Neplač... tím už mu nepomůžeš!“

„Já nepláču... Já jsem šťastná, komthure Baarfelte! Protože já se pomstila za toho svýho miláčka, mýho hloupýho medvídka mazlivýho, kterej mě uměl tak stisknout a dát mi pusu, že jsem dostala křeče i do prstů u nohou! Jenom je mi těžko... tak hrozně těžko!“ padla na zem a objímala Baarfeltovy nohy. Tomáš ji chvíli pozoroval, potom ji jemně pohladil po vlasech a řekl tiše:

„Spi! Přestaň plakat!“

Skučení umlklo; Tomáš ji pohladil po hlavě. „Vstaň! Jdi teď na statek, uloží tě tam. Až se vyspíš, bude ti líp. Jdi...“

Vstala; šla poslušně jako stroj, jako loutka, kterou někdo tahá na provázku. Tomáš za ní hleděl, dokud se neztratila za ohybem cesty.

„Nyní je čas ztrestat Hartmanna. Henryku, přiveď ho!“

Než se Wagiera vrátil, nad krajinou se už rozhostil soumrak. Hartmann se tvářil vystrašeně; ale rozhodl se bránit útokem:

„Pane Baarfelte, já protestuji! Nemáte právo...“

„Pokud se spoléháte na svého pohůnka Ahrbecka, je mrtev; leží tam v rákosí. Dostal, co zasloužil. Také vy dostanete, co vám patří. Pokud vím, postřelil jste moji ženu Wandu; střílel jste po ní a to je zločin, který musí být potrestán. Chcete k tomu ještě něco říci?“

„Nehodlám s vámi vůbec mluvit! Nediskutuji se zločinci!“

Tomáš se jej dotkl rukou. „Spi a odpovídej na otázky! Kdo byl vaším velitelem?“

Hartmann sebou ošil a něco chrčel; Tomáš se jej znovu dotýkal prsty, až Hartmann vyl jako pes; pak řekl: „Pan Feldsberg!“

„Kdo byl muž v kočáře, který nevystoupil?“

„Nevím. Neřekl mi jméno.“

„Nevíte o jiných lidech, kteří jsou účastníky spiknutí proti mně? Neznáte žádná jména?“

„Ne. Mně a Ahrbeckovi velel jenom Feldsberg.“

„Střílel jste na moji ženu Wandu?“

„Ano. Postřelil jsem ji. Zabil ji potom Feldsberg.“

„Probuď se! To stačí. Hartmanne, jste vinen a zemřete.“

Hartmann se po nás nenávistně ohlédl. „Dobrá, když to musí být! Ale abyste věděl, jaké máte lidi: tento muž, váš důvěrník Henryk Wagiera, mi odpřisáhl na svoji dýku, že se odříká řádu a přechází do našich služeb! Neměl byste potrestat i tohoto zrádce?“

„Vím o tom. Ty ale nevíš, že řádový rytíř má právo dát přísahu na svoji zbraň. Nemusí ji plnit, je-li ten, kdo ji přijal, mrtev. Přísahy dané mrtvým jsou přece neplatné...“

„Jak to, mrtvým? Já jsem přece živý! Já žiju! Já...“

Jeho hlas se zlomil v zachroptění; Henryk Wagiera vytrhl z jeho těla svou řádovou dýku a odhodil do řeky. Hartmann se chytil za ránu, z níž stříkala krev, vypoulil oči a snažil se ještě něco říct, ale nedokázal to. Klesl na zábradlí mostku a pomalu dokonával. Henryk jej chytil za nohu a převážil přes zábradlí; tělo dopadlo do vln, laskavá řeka Morava je objala do své náruče a měkce jím houpala až k mělkému dnu...

„Bože, odpusť mu jeho hříchy!“ řekl komthur Baarfelt. „Tím je práce na tomto místě skončena, bratři. Pomodleme se k Bohu a pak opusťte toto smutné místo...“

Učinili jsme tak; avšak sám Tomáš po modlitbě sešel ještě k řece, poklekl, ponořil ruce do vln a šeptal:

„Matko Moravo, pomstil jsem se – ale dluh krve není ještě splacen! Žije ještě Feldsberg a muž z drožky; také ti musí dostat svůj díl! Pomáhej mi v tom boji, matko, neboť tys byla při tom, když se stal zločin...“

Jen co jsme se vrátili na Baarfelt, už se loučil Jerzy Lasęka. „Noc je má kamarádka!“ smál se. „Já nejraději cestuji v noci, to si člověka daleko míň lidí všimne...“

Rozloučil se pěkně se všemi, i s námi šelmami; ale když se loučil s Dianou, neodpustil si říct: „Sbohem, sestřičko! Už se asi neuvidíme, nebo aspoň dlouho ne! Jdu bojovat za Polsko, takový boj může být nebezpečný. Mrzí mě, že nemáš sestru tak kolem sedmnácti – škoda! Mohla bys mne aspoň políbit? Na rozloučenou...“

Políbila; dokonce se dá říct, že ještě nikdy nikomu kromě Charryho nedala tak pěknou pusu. Pak mladý rytíř vyskočil na koně, zamával nám elegantně bičíkem a se smíchem vyrazil ze dvora – jen za ním zavlály dlouhé černé vlasy.

„Teď jděte spát,“ řekl Tomáš. „Ráno odjedeme, měli byste si všichni odpočinout.“ Poslechli jsme; uložili jsme se většinou na zem, neboť už nebylo ani kam si lehnout. Tomášovu ložnici zabral Oskar Berling jako nový pán domu.

Neboť Tomáš odešel na hřbitov, aby se pomodlil u hrobu Wandy, který ještě ani neviděl; odmítl náš doprovod. Zůstal tam do pozdní noci; pak jsme ho slyšeli, jak chodí po domě tichými kroky, zřejmě se loučil se starými místy a se vzpomínkami, které ho s nimi spojovaly. Až ráno ty kroky utichly.

Errata:

08.08.2021 11:39