Návrat Reginy
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Návrat Reginy
|
Tři dny jsme na statku likvidovali smršť, která jím prošla v uplynulém týdnu. Především zrušili roztodivná provizoria, která se narychlo postavila, když se lidé nevešli do zdí statku. Vše dokonale vyčistili a uvedli do pořádku, který dokázalo schválit i přísné oko matky Clemenzie. Protože Lukáš poslal pryč všechny raněné, kteří toho byli schopni, byla naše nemocnice dost prázdná; lékaři tedy posoudili stav dětí v klášterním špitále a ty schopnější převeleli k nám. Dětem se to líbilo, u nás je větší legrace a možnost vycházek.
Theobarr Wulffsson se s námi rozloučil a pospíchal domů; dlouho už neměl možnost ohlásit otci Eynarovi, co všechno dokázal. Pospíchal domů do Norska, kde má jeho otec sídlo a slíbil, že ho za nás nechá pozdravovat.
Ve středu ráno, mezi cvičením a snídaní, se Charry prošel po dvoře, usmíval se a vypadal spokojeně. „Ani jsem netušil, jaký tady může být klid a kolik máme místa,“ konstatoval, „Věřili byste, že se mi tady začíná docela líbit?“
„Zahráváš si a hrubě provokuješ,“ odvětila mu Diana, „Uvidíš, že nejpozději do čtyřiadvaceti hodin přijde nějaká pohroma!“
„Ty si zahráváš a přivoláváš neštěstí! Proměň se v sovu sýčka a uleť na nejvyšší strom!“ řekl.
Diana pohodila hlavou a šla.
Odpoledne přijeli tři kadeti z města, poněkud rozpačití. Stáli jako sousoší uprostřed dvora a styděli se promluvit; až konečně jeden z nich vykoktal, že by rád věděl, co tady děláme, proč a jestli by to mohli vidět. Pozvali jsme je na přednášku; vedla ji Diana a námětem byla egyptská historie se zvláštním zřetelem k balzamování zesnulých jedinců. Byli poněkud překvapeni, ale téma je dost zaujalo.
Ve čtvrtek během dne přijel nějaký mladík se ženou a kojencem, na oslíku; vypadali jako svatá rodina. Vysvětlili nám, že se jim podařilo prokličkovat přes Německo z Polska na falešné papíry, což byl solidní výkon. Charry je vlídně uvítal a svěřil do péče matky Clemenzie; i s tím oslem.
V pátek ráno přijel z města nějaký kluk a hlásil Charrymu, že do přístavu vplula loď jménem Regina s arminskou vlajkou na stěžni; Charry zajásal, dal klukovi od cesty, nasedl na koně a v doprovodu celého štábu vyrazil do města.
Naše Regina se, jak se zdálo, maličko změnila; vypadala trochu jinak než předtím. Bylo na ní znát, že prošla jakousi opravou, navíc měla na palubě nová děla, která tam dřív nebyla.
Když Charry přešel můstek, šel mu v ústrety Bengt Knassen; mladík vypadal mnohem vážnější než při loučení a na tváři měl zašlou jizvu. Srazil podpatky a hlásil se po vojensku.
„Děkuji ti,“ řekl Charry, „Proč mne nepřivítal kapitán?“
„Totiž... Uwe je v podpalubí. Leží... ještě je nemocen.“
„Snad ne! Mořská nemoc?“
„Byl poraněn. Střelnou zbraní...“
Charry zavrčel jako raněná šelma; přeběhl můstek a zastavil se u vchodu do kapitánské kajuty. „Proč jste vyměňovali tolik prken ve zdi? A proč jste ta zbývající natřeli barvou?“
„Prkna byla poškozena. Ono totiž... došlo k boji.“
Charry se zamračil, vstoupil dovnitř a rozhlédl se po navigační kajutě. V zasklené skříni vestavěné do zdi chybělo sklo, ale také přístroje, které tam visely.
„Lodní knihu!“ poručil si.
„Nemáme. Lituji... tu nám zabavili. Všechny papíry od lodi zabavila americká přístavní policie.“
„Hlavně, že je tady loď! A náklad?“
„Ten nechali v lodi, až do vyjasnění situace. Bohužel máme taky několik mrtvých. Anders, druhý důstojník, taky padl. Uwe je raněn, jak jsem řekl...“
Charry ho chtěl vidět, sešel do podpalubí a nalezl tam úplný lazaret. Námořníci leželi v řadách na visutých lůžkách, ovázaní a zbídačelí; Uwe Schoenhärän hned u vchodu, byl sinalý a teprve po několikerém oslovení se probral k vědomí. Charry na něj mluvil, ptal se jak došlo k jeho zranění a přál mu brzké uzdravení; Uwe se usmál, jako by děkoval a pohnul několikrát rty; ale co říkal, nedalo se pochopit. Třetí důstojník přikulhal odněkud z trupu lodi; kromě toho měl jeden rukáv prázdný, zřejmě mu museli amputovat ruku.
„Tak dost!“ naštval se Charry, „Můžeš mi říct, co se vlastně stalo? Proč jsi nezastavil v nějakém rozumnějším přístavu a nedal ty ubožáky do nemocnice? Proč jsi je vláčel až sem?“
Bengt začal koktat, že hodlá hned teď odplout do Švédska, kde by se jim mělo dostat patřičné péče. Charry ho nazval bezcitným mezkem a nařídil, aby byli okamžitě ošetřeni a odvezeni do nemocnice na Hůrku. Feroz už se ostatně staral.
„Poslechni, když jsi nechal pobít polovičku posádky a ztratil lodní knihu, snad mi můžeš aspoň říct, co se stalo, ne?“
„To jistě můžu, komthure... ale je to dlouhé vyprávění...“
„Já nikam nespěchám, ty ano? Sedneme si a povídej!“
Sedli si do salónu, ale Bengt zůstal stát, vlastně přecházel a při tom vyprávěl:
„Jak známo, odpluli jsme do Ameriky, kde jsme měli navštívit komthura sira Johna A. Danggera, naložit z jeho zdrojů plnou loď zbraní a vrátit se do Evropy. Jistě víš, že sir John je majitelem dobře prosperující zbrojovky... tedy byl majitelem, samozřejmě. Když jsme totiž připluli do Bostonu, nemohli jsme zpočátku pana Danggera najít. To by nebylo ani tak nic moc divného; ale když jsme se konečně dostali do jeho zbrojovky v New Orleansu, přišli jsme na to, že je mrtev; aniž by tam kdo kloudně věděl, jak vlastně zemřel a hlavně proč.“
„To je fantastický úspěch!“ řekl Baarfelt, „Jistě jste podnikli nějaké pátrání v tom směru?“
„To jsme podnikli! Jenže jsme zjistili, že spolu s Danggerem zahynul také jeho nejbližší spolupracovník a přítel pan Harris, vrchní mistr Brown zmizel a není k nalezení. Objevili jsme pouze černého sluhu Joea, který nám sdělil, že vůbec nic neví.
Dozvěděli jsme se, že sir J.A. Dangger měl dvě dcery, které provdal za bohaté a vcelku slušné manžely; ti však nemají spojení na řád a netuší, jakými svazky je komthur svázán s námi. Když zjistili z knih jeho obchody, které se jevily finančně velmi nevýhodné, naléhali na něho, aby smlouvy zrušil a prodával zbraně raději jiným partnerům. Jeho vysvětlování nebrali vážně, ostře na něho útočili, aby vyhověl jejich požadavkům. Kromě toho na něj měli finanční nároky, dost neúměrné. Starý pán se na ně rozzlobil, vyhnal je ze svého domu a dal příkaz, aby jim přestal být vyplácen podíl na zisku. To je tak asi vše, co se o případu proslýchá. Asi za měsíc poté byl Dangger zavražděn neznámým pachatelem při vyjížďce se svým přítelem Harrisem.“
„To znamená, že všechno je v pekle!“
„Ne tak docela. Totiž, při zkoumání dědických nároků se přišlo na to, že existuje nějaký vzdálený synovec, jemuž byla přiřknuta část majetku; ten synovec se okamžitě dostavil na upozornění prokuristy zbrojovky a ujal se řízení továrny, než mohli podaření zeťové obsadit vedení. Případ byl předán soudu, oběma stranami; mezitím se ty strany všelijak napadaly, hádaly a snažily se uškodit jedna druhé. Do této situace jsme přišli my.“
„Co jsi dělal?“
„Jednání vedl Uwe, já byl s ním jako poradce. Rozhodli jsme se obrátit na zetě s našimi požadavky, které byly stvrzené smlouvou. Vyhodili nás, ale dozvěděl se o tom synovec, spojil se s námi a vyhověl nám za jistou částku v hotových penězích, neboť dolary nutně potřeboval. Tak se stalo, že loď byla naložena zbraněmi, snad posledními, které od Danggerových zbrojovek dostaneme. Pak jsme chtěli opustit New Orleans, ale došlo k nepříjemnostem.“
„Hm. K jakým?“
„Zeťové podali trestní oznámení pro pašování zbraní a nelegální vývoz. Jedna americká minolovka nám zatarasila cestu, když jsme vyplouvali a žádala, abychom se vzdali. Protože jsme skutečně měli na palubě zbraně a navíc jiné věci, rozhodli jsme se k boji; zvítězili jsme a potopili tu loď, ale sami jsme utrpěli vážná poškození a byli nuceni plout po větru do Mexika a tam loď dát opravit. Při tom padl chudák Anders a několik námořníků bylo vážně poraněno. Ale dostali jsme se z amerických vod a v Mexiku nás přivítali poměrně rádi, protože jsme jim zaplatili americkými dolary. Tak jsme loď opravili a pluli pak urychleně zase do Evropy. Ovšem ztratili jsme spoustu času...“
„To teda chápu! Další potíže jste už neměli, doufám...“
„Ty právě začnou. První naší zastávkou byla Havana na Kubě, tam jsme se zdrželi tři dny. Když jsme Havanu opouštěli, čekaly na nás na volném moři tři americké křižníky. Podotýkám, že se jednalo o neutrální vody, tím pádem o zřejmé pirátství, podle námořních zákonů neodpustitelné! Vzhledem ke špatnému stavu posádky a také lodi jsme se rozhodli nebojovat, ale vzdát se a zahájit vyjednávání s nepřítelem...“
„Správně; to bych udělal taky.“ soudil Baarfelt.
„Dovlekli nás do Miami, kde se nás ujala přístavní správa. Všecky odvedli do městského vězení, zabavili všechny papíry a navíc vysílačku. Neuměli s ní sice zacházet, ale chápali, na co je dobrá. Pozvali si nějakého odborníka, ten se v ní začal šťourat a rozšteloval ji tak, že už není k potřebě a ani nikdy nebude. Tahali z nás rozumy, jak se s tím zachází, ale nikdo jim nic neřekl. Loď nechali v přístavu i s nákladem; totiž to nás zachránil Charry!“
„Jak to já? Proč?“
„Protože jsme pluli pod arminskou vlajkou, měli arminské papíry a firmu. Oni totiž mysleli, že jsme Američané, nanejvýš Mexičané nebo Španělé; a najednou jsme jim začali motat hlavy s Arminem! Pro jistotu všechno nechali být a poslali někoho do Washingtonu zjistit, co vlastně je Armin, kde leží a zda si lze dovolit akci proti jeho občanům. Ve Washingtonu samozřejmě neměli tušení, tak se to protahovalo. Jediný, koho pustili, byl černoch Joe; jednak je černý a jednak místní, tak nepředpokládali, že by mohl mít větší inteligenci než patník u cesty; očekávali, že se sebere a zmizí co nejrychleji. Stejně ho pustili asi proto, že neměli náladu se s ním otravovat ve věznici; jenomže Joe neutekl, naopak začal přemýšlet, jak nás z kriminálu dostat i s lodí.
V té době se stala taková zvláštní věc; doposud nemám zdání, jak vlastně a kdo to zařídil. Znáte někdo Seppa Knorrenssena, kapitána lodi Najáda?“
„Velmi dobře,“ řekl Charry, „Co s ním je?“
„Je to chlap přes dva metry, světlovlasý a hranatý jako almara, že? Připlul s tou svou Najádou do přístavu a zřejmě poznal naši Reginu, tak se začal zajímat, kam se ztratilo mužstvo. Měl mezi přístavníma krysama svý informátory, protože se okamžitě sešel s Joem a od něho se dověděl, kam nás zavřeli. Poslal nám lístek, ať se připravíme, že si pro nás přijde. Ale proč, to nenapsal!“
„Tak to vypadá, že jsem mu křivdila,“ řekla Diana, „Nejspíš je to přeci jenom kamarád!“
„Svolal všecky námořníky ze všech lodí, co s ním chtěli jít; protože neměli zbraně, zaútočili klacky na stráže, co hlídaly Reginu a vzali si pušky z nákladu. S těmi pak zaútočili na vězení a osvobodili nás. Sepp osobně vyrazil vrata, měl sílu jako býk! Když jsme prchali, napadla nás jejich Národní garda; tak jsme se museli prostřílet. No... raněné jsi sám viděl, komthure. Bohužel byl poraněn Uwe Schoenhärän; taky padl kapitán Knorrenssen. Dostal to do prsou, ještě stačil zařvat: „Kupředu, bijte je!“, potom padl. Byl jsem těsně vedle něho, řval jsem, jestli nechce něco říct, ale už nedokázal... pak zemřel...“
„Bože můj!“ vzlykla Diana, „Chudák Sepp!“
„Přisámbůh, lituji toho muže! Ani od jeho posádky jsem se pořádně nedozvěděl, co ho vlastně vedlo k tomu nám pomáhat. Jeho chlapi utekli na svoji Najádu a odpluli jiným směrem. Námořníci, co šli s náma, pak říkali, že se prý zapřisáhl, že nás buďto osvobodí nebo padne. Povídali, že byl velikej opilec, výtržník a rváč; ale čestnej chlap, to mu nikdo nemůže upřít!“
„Slíbil mi, že vás najde a postará se o vás,“ řekl Charry, „Jenže já mu tehdy nevěřil... Pokoj jeho duši!“
Chvíli mlčeli, pak ticho porušil opět Bengt Knassen: „S tím, co zbylo z posádky a muži, co pro nás bojovali a uprchli s námi, jsem přeplul moře a dorazil sem. Nemohl jsem dát nikomu zprávu, nemám vysílačku. Nesplnil jsem sice do písmene rozkazy, ztratil polovinu mužstva a část nákladu, ale věřím, že posoudíte mé jednání blahovolně...“
Charry vstal, popadl ho do náruče a objal. „Drahý chlapče! Umím si představit, co jsi všechno udělal pro moji loď a pro řád, který tě vyslal! Zasloužíš si naše ocenění!“
Také Tomáš chválil Bengta, jak uměl; rozhodli, že Regina zatím zůstane v přístavu, než se Tomáš dohodne s Thorem Knassenem, co vlastně počít s nákladem. „Je totiž jasné, že toto je poslední zásilka z Danggerovy zbrojovky. Přišli jsme o pramen naší výzbroje, to je krajně nepříjemná novinka. Kromě toho víme zatím jen my, že řád přišel o jednoho komthura. To má teď před volbami velkou důležitost; musíme se přičinit, aby byl okamžitě jmenován dalším komthurem někdo, ke komu máme důvěru!“
„Almetta!“ navrhl Charry.
„Taky jsem na něj myslel. Budeme to žádat; postaví-li se za nás ještě Voglari a Knassen, nemohou rozhodnout jinak.“
„Pojedeme na Hůrku a spojíme se s Knassenem vysílačkou. Sehnali už ten vůz pro raněné? Knassene, ty pojedeš s námi! Je tady někdo spolehlivý, kdo by mohl převzít velení nad lodí?“
„Ano, Joe; je chytrý, při plavbě zastával práci důstojníka. Nevím, co vy soudíte o černoších; ale já mu věřím!“
„O černoších soudím to samé co o bílých, totiž že jsou mezi nimi čestní lidé i darebáci. Vůbec mi nevadí, jestli je kdo bílý, žlutý, černý nebo kafebraun do zelena, jen když je to řádný chlap! Kde je ten tvůj důstojník?“
Černoch Joe byl velký a statný; asi stejně vysoký jako Charry, ale mnohem širší. Chodil v námořnickém tričku, tudíž jsme mohli vidět jeho mohutné svaly na rukou; široká černá tvář vyjadřovala poctivost a značnou inteligenci.
„Jmenuju se Joe Gaskett,“ představil se, srážeje po vojensku podpatky, „Sloužil jsem komthuru Danggerovi, dokud žil...“
„Jsi vítán i u nás! V jakém pracuješ oboru?“
„Vyznám se ve strojích, taky ve výrobě zbraní. Ale můžu dělat na jakýmkoliv jiným místě ve výrobě. Komthur Dangger mi svěřoval práce, na který nestačili bílý páni inženýři...“
„Jsi ochoten zastávat stejné místo i u mne?“
„Ano, komthure, přeješ-li si to.“
„Používáš označení komthur, znáš tedy řádové zvyklosti. Jaké jsi měl v řádu postavení?“
„Jsem voják; Dangger mne chtěl udělat rytířem, ale většina lidí na jihu jsou rasisté a já jsem černý...“
„Můj rytíř Tošio Yamanaki je žlutý a ještě jsem neslyšel, že by to něčemu vadilo. Zatím ti nechám na starost loď, pak už pro tebe nějakou práci najdu!“ Charry si stiskl s černochem ruku, pak jsme opustili Reginu a doprovázeli vůz s raněnými na Hůrku.
Matka Clemenzia nebyla šťastná, když se jí opět prudce zvýšil počet nemocných; pro jistotu vyčinila Bengtovi, neboť se jí zdálo, že on za to může. Vůbec se rychle vžívala do svého nového postavení abatyše; často a ráda vydávala příkazy a prosazovala, aby je dodržovali i mimo území nemocnice; prozatím ještě respektovala nadřízené, ale s krajní nechutí.
„Tady vidíš skvělý důkaz, jak si má každý počínat, aby uhájil své postavení před ostatními.“ vysvětlil Tomáš Denisovi, „Člověk se snaží zaujmout ve společnosti co nejvyšší pozici, takže je nucen analyzovat, kdo je vysoko nad ním, kdo je nízko pod ním a kdo je na stejné úrovni, takže je možné jej přeskočit a dostat se výš. Nadřízeným se klaníme, po podřízených šlapeme; proti těm, co jsou stejně s námi, můžeme všelijak intrikovat...“
„Přeháníš, táto!“ smál se Denis, „Matka Clemenzia je přece jeptiška, služebnice Boží! Co jí záleží na nějakém postavení?“
„Především je člověk! Do teďka byla obyčejná jeptiška, teď se stala abatyší a cítí určitou hrdost. Na nás si nedovolí, ale děti se před její přísností třesou; copak to nevidíš?“
„Usměrníš ji nějak?“
„Budeš se divit, ale ne. Je dobře, když se bojí aspoň někoho. Jinak by byly jako pytel blech a nikdo by je neuhlídal. Otrnulo jim pěkně rychle, už jim nejde o život, tak začínají zlobit!“
Denis potřásl hlavou a mumlal něco neuctivého.
„A ty si pamatuj, jestli si něco zlámeš nebo onemocníš, dám tě to špitálu a budeš ji poslouchat taky! Pak teprve uvidíš!“
Denis se zachechtal. „Tak to zůstanu radši zdravý, tati!“
Charry byl při práci s raněnými téměř k ničemu; zapojil raději vysílačku a po několikerém pokusu se spojil s Thorem Knassenem. Skandinávský komthur zajásal, když se dozvěděl o návratu syna, o něhož už měl velký strach; a rozhněval se, když se doslechl o nepřátelském jednání Američanů.
„Nemá smysl se rozčilovat. Rozhodli jsme se, že navrhneme na uprázdněné místo komthura Horacia Almettu. Souhlasíš s tím?“
„Samozřejmě! Neznám nikoho lepšího.“
„Kromě toho jsme rozhodli, že nedáme ze zbraní, které přivezla Regina, ústředí vůbec nic. Navrhuji, abychom se o ně rozdělili sami: ty, já, Tomáš a Dunbar.“
„Já jsem dostatečně vyzbrojen, ale souhlasím s vámi. Vylož to tam u vás, to bude nejlepší; Španělé a Portugalci nepotřebují nic, stejně nevedou žádnou válku; ale vám by se to mohlo hodit. Vydržte, připluji co nejdřív...“
Potom si s otcem promluvil Bengt; tomu jsem nerozuměl, ale byla to velmi vzrušená diskuse a byl z ní trochu naměkko; byl jediným synem starého Knassena a ačkoliv komthur zachovával navenek hrdou neúčast, byl by se nejradši rozjel synovi na pomoc, když se Bengt dlouho neozýval. Dohodli se, že všichni vyčkají, až si pro ně Knassen přijede, pak stanoví další plány.
Dimitrij se rozhodl, že se vrátí domů do Ruska; měl nějaké plány, nejspíš ne dost přijatelné pro místní vládu. Projednával je zejména s Tomášem; potom se se všemi rozloučil a odjel.
Julie neměla stání; Jan Dunbar se totiž chystal k návratu do Berlína a jí slíbil, že ji tam zaveze motorkou. Urychleně dávala do pořádku svou administrativu ohledně uprchlíků a pekla jim doklady jako na běžícím páse. Honzík se smál a prohlašoval, že je pomalu lepší než říšské úřady.
Lukáš Anczewski ji navštívil a jednal s ní i Dunbarem; pak přizvali ještě Tomáše a Charryho. Šlo o to, že Lukáš se rozhodl odjet osobně do Polska a hledat tam některé kamarády, kteří se skrývali a jimž chtěl pomoci do Arminu. Bylo to o život, takže potřeboval solidní papíry, nejlépe několik. Dostal je; nechal si narůst švihácký knírek a umluvil Julii, aby vzala nůžky a chvíli řádila na jeho hlavě, dokud se nezačal podobat běžnému Němci. Potom se mu všichni vysmáli, Lukáš se převlékl do elegantních civilních šatů a od té doby o něm nebylo slyšet.
Tím se stal posledním funkčním komthurem řádu Svatého Jiří Olgierd Zajac; k jeho povinnostem patřilo všechno, co se týkalo Poláků a všech ostatních. Zatím převážně vyučoval děti.
Došel dopis od Henryka Wagiery. Oznamoval, že očekává naše lodi na řeckém ostrově Korfu. Když se dozvěděl o polských dětech, které posíláme do Arminu, spojil se s přáteli v té oblasti a společně prošli pár sirotčinců. Objevili asi dvacet dětí, o něž nikdo neměl zájem, vykoupili je (někdy k radosti dosavadních pečovatelů) a na Korfu pro ně udělali výcvikový tábor. Zatím se naši malí občánkové cachtali v moři, šplhali po skalách, chytali ryby, pobíhali v místních křovinatých porostech a učili se číst, psát a počítat. Učitelskou práci konali mladí, kteří ve vlasti nemohli zůstat pro poněkud příliš nekonvenční názory. Proto také hodlali odjet do Arminu.
Henryk vzkazoval, že se mu taková činnost velmi líbí a až odešle své svěřence na Ostrov, dá místním lidem pokyny, aby případně sehnali ještě nějaké. Teprve potom se vrátí k nám domů; zatím nám přeje hodně úspěchů a stálou radost.
Konečně Dunbar dospěl k názoru, že je zcela v pořádku a že se vrátí domů; kdyby s sebou vzal i Feroze, byli bychom mu docela vděční, ale ten se nikam nechystal, zřejmě se mu mezi námi líbilo. Janek se chystal odvézt Julii; ta došla k názoru, že má mnohem víc věcí, než když přijela a nechápe, jak to odveze, takže pilně balila do kufrů, krabic a beden. Diana jí pomáhala, Tomáš kroutil hlavou a Denis překážel.
„Neloučím se s vámi s pláčem, protože se hnedle zase uvidíme! Vzala jsem si z tebe příklad, tatínku, budu cestovat z místa na místo a loučit se jako ty se mnou v Schönbrunnu: Ahoj a na viděnou. A budu dělat dobré skutky! Jen bych ještě ráda, než se rozejdeme, dostala od Diany příslib, že budu vždy přijata u dvora s poctami, které mi přísluší...“
„Myslíš, že ti je snad někdy upřeme?“
„Ale kdepak! Jenom mě zlákalo Bengtovo vyprávění, jaký dojem udělala arminská státní příslušnost na ty burany v Americe. Tak mi napadlo, že bych měla mít nějakou funkci ve státě!“
„To bys měla, to je pravda! Ale co bychom ti tak dali dělat, když nemáš zájem o žádnou práci?“
„Každá panovnice má svoje dvorní dámy...“
„Výtečný nápad! Budeš první dvorní dámou u dvora arminské císařovny; jsi teď spokojená?“
„Byla bych, kdybych o tom dostala písemný doklad!“
Diana sedla ke stolu a hbitě napsala na arch ručního papíru z Tomášových velkolosinských zásob jmenování první dvorní dámou v řeči latinské, kterou ovládá sice dokonale, leč poněkud ve stylu starořímském. Z pilnosti namalovala po okrajích text řeckým písmem, egyptskými hieroglyfy, fénickým klínopisem a sánskrtem; Julietta si to pečlivě přečetla, pokývala hlavou a řekla: „Fajn! Ještě o mně uslyšíte!“
Potom každého objala a políbila, nás pohladila po hlavě, sedla si na motocykl za Jana Dunbara a oba vyrazili po silnici pryč. Její zavazadla odvezl Vítek do města a poslal poštou.
Jelikož se blížila zima a foukal velmi studený vítr, nebyla cesta na motocyklu příliš příjemná; ale v tehdejší době příjemná nebyla ani cesta v dostavníku, Dunbar jel přece jen rychleji a vyhledával příjemnější místa k odpočinku, když jeho společnice už nemohla dál. Kromě toho soudím, že v kožešinových kalhotách a kožíšku s kapucí jí zima být nemělo.
Tak dorazili do Berlína, kde měl Dunbar byt nedaleko Státní Opery; tam Julii uložil a protože už dávno nebyl v úřadě, rozhodl se tam zajet a přesvědčit se, co je nového. Smluvil se s Julií, že jí věnuje poslední večer před odjezdem; na ráno zajistil zvláštní lístek do expresního rychlovlaku, který ji měl dovézt až do Vídně. Požádal, aby se cítila v jeho obydlí jako doma; takže si Julka napustila horkou vodu do vany, ulehla do ní a jala se hluboce uvažovat.
Nerada se s ním loučila; přestože cítila k mužům hlubokou nedůvěru, téměř nepřátelství, tento sympatický mladík jí nebyl tak protivný, jak se domnívala, že by se slušelo. Choval se k ní naprosto korektně a ani jednou se nepokusil zneužít skutečnosti, že cestují sami; plnil pouze bez váhání každé její přání, včetně těch, která si vymyslela z čistého rozmaru. Přesvědčila se, že k ní zřejmě musí něco cítit, když si to nechá líbit.
Svérázné prostředí Hůrky mělo na Julii přece jen podstatný vliv: bojovala o svoji panenskou nedotčenost s velikým potěšením, moc ji bavilo bránit se rafinovaným Ferozovým útokům a odmítat jeho nabídky. Kdyby zaútočil Dunbar ještě u nás na statku, určitě by nepodlehla a bránila se do poslední chvíle. Až teď jí začalo vadit, že je po boji; rozhodla se boj ukončit a prohrát. Nebo to snad bude vítězství – jeho i její?
Julie se rozhlédla po Janově bytě. Na první pohled bylo vidět, že v tomto obydlí už dávno na nic nevložila ruku žena, kdo ví zda tady vůbec někdy nějaká byla. Ovšem pokud nebyla (nebo před velmi dávnou dobou), pak nemohly být provedeny všestranně prospěšné rituály, které může zajistit pouze spojení muže a ženy! Jak hrozně mentálně znečištěné musí být to místo! Chudák Jan, jak tady vůbec může žít? Ne, s tím je nutno okamžitě něco dělat, je zapotřebí zachránit mu život. Julie jako dívka morálně vyspělá je si vědoma, že zachránit život je nejvyšší povinností, i kdyby pro to měla obětovat sebe samotnou!
Jenže, co když Jan zůstane stejně korektní a chladný i tento poslední večer? Co když jí dá dobrou noc, políbí ruku, ale nebude ochoten zaútočit na její lůžko a vzít si, co mu má patřit? Julie se už rozhodla, a pokud se její plány neuskuteční, měla by se vlastně cítit rozhořčená a hluboce uražená! Ovšem urazit se není absolutně k ničemu, je nutné... ach ano, bude nutné ho svést!
Julie slastně zavrněla, připustila si do vany další horkou vodu a pokračovala v promýšlení svých plánů. Ano, to je správné: nenechá se obelstít ani svést, sama ho svede! Tak to bude její vítězství, to přece musí každý uznat! Stane se jeho manželkou; a hned z nádraží pošle telegram Dianě. Určitě to řekne tátovi, Ferozovi a všem; výtečně!
Když došla do této fáze svých úvah, byla konečně spokojená. Vylezla z vany, prohlédla se v zrcadle a usoudila, že by to mohlo vyjít. Ještě chvíli promýšlela pikantní detaily, například si rozložila po posteli dráždivé průhledné prádélko, pak znovu usedla před zrcadlo, postavila na stolek svoje malovátka a začala ze sebe dělat nejkrásnější dívku na světě.
Bohužel však existují lidé, chovající k Dunbarovi docela jiné city; jedním z nich byl jistý Schmulke, zástupce pana vrchního policejního rady Endera. Pan Schmulke považoval Jana Dunbara za flákače a hochštaplera, zatímco Dunbar považoval Schmulka za hlupáka a omezeného blbce. Stejný názor jako tito dva pánové měl i policejní rada Ender, který je proti sobě výhodně štval, vědom si toho, že bude-li mít Dunbar stálé potíže se zupákem Schmulkem, nebude mít čas a náladu intrikovat proti němu samotnému; neboť schopnosti pana Endera byly nižší než Dunbarovy a Ender to věděl.
Když se teď Dunbar objevil v paláci, byl Schmulke první, kdo se s ním viděl; zašklebil se na něj a odešel k vrchnímu radovi Enderovi, následkem čehož byl Dunbar okamžitě předvolán na koberec.
„Tak pán se už vrátil z dovolené!“ péroval Ender podřízeného, stojícího v prkenném postoji před jeho stolem, „Pan Dunbar už si ráčil zařídit své soukromé záležitosti; to už mu služební povinnosti přestanou být vosk? Ví vůbec pan Dunbar, jaké události se seběhly za posledních čtrnáct dní? Ví vůbec, že máme na krku hned šest vražd, jednu bestiálnější než druhou? Ráčí se vůbec pan Dunbar zajímat o takové maličkosti, jako jsou vraždy státních úředníků, důstojníků armády a policie? My se tady můžeme roztrhat třeba na kousky, můžeme si uběhat nohy, ale pan Dunbar si klidně užívá dovolené! Četl jste vůbec žurnál?“
„Neměl jsem doposud možnost...“ pokusil se protestovat Jan.
„Tak ať si ho pan Dunbar přečte! Nebo ještě lépe, dovolím si provést mu tu laskavost a přečíst mu všechno sám! Takže prosím o laskavou pozornost:
1. Dne 25.10. ve 2.20 hod. ráno byla nalezena mrtvola pana policejního komisaře A.K. v uličce mezi kostelem P.Marie a zadním traktem hotelu »U Medvěda«. Jmenovaný byl zavražděn třemi bodnými ranami do prsou z bezprostřední blízkosti, o čemž svědčí i výraz hrůzy, který měl ve tváři. Vražda byla spáchána mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou předešlého dne, neboť komisař A.K. opustil hostinec »U Medvěda« o jedenácté. Podotýkám, že vražda může být ve spojitosti se zásilkou, kterou pan komisař obdržel několik dní před vraždou a která byla odeslána z Westerlandu: tato zásilka obsahovala uříznutou hlavu neznámého muže, konzervovanou způsobem, jakým se konzervují ryby. Dle názoru pana komisaře se jednalo nejspíš o hlavu polského agenta, který mu dodával informace; považoval tuto zásilku za výstrahu fanatických Poláků, ale necítil se být ohrožován na životě.
2. Dne 26.10. v 11.55 hod. opustil generál J.C. von B. svůj dům a dal se odvézt do své kanceláře na ministerstvu války. Asi ve 13.00 hod. mu byl přepojen do kanceláře telefonický rozhovor; ve chvíli, kdy zvedl sluchátko svého telefonu, došlo k explozi výbušniny, zřejmě uložené v telefonním aparátu. Generál byl výbuchem okamžitě usmrcen, místnost zcela zdemolována. Dle výpovědi sluhy p. generála nebyl telefonní přístroj ničím nápadný a sluha jej viděl stát na stole ještě před příchodem pána do zaměstnání. Při detailní obhlídce místa bylo seznáno poškození okna ve II. poschodí, kterým se někdo dostal do budovy a pomocí paklíče i do kanceláře p. generála, kde instaloval vražedný přístroj. Důvod této vraždy je doposud zcela nejasný.
3. Pan Joachim G., úředník ministerstva zahraničí ve funkci tajného poradce pro záležitosti Polska, byl zavražděn dne 27.10., zřejmě ve večerních hodinách. Když přicházel do svého domu a dle zvyku zatáhl za táhlo zvonku, aby přivolal služebnou k odemčení dveří, uvolnil se zvláštním mechanismem připevněným k táhlu ozdobný kamenný překlad nade dveřmi a spadl na něho z výšky asi pěti metrů. Nárazem byla hlava pana G. rozdrcena téměř k nepoznání, identifikace mohla být provedena jen podle oblečení a obsahu aktovky, kterou měl při sobě.
4. Nejvyšší císařský prokurátor von L. dostavil se v 10.00 hod. do zasedací síně soudního paláce, kde měl jako žalobce vést proces proti skupině novinářů, obžalovaných z podrývání autority státu a protistátní činnosti v tisku. Když po ohlášení provinění oněch osob usedl na svoje křeslo, došlo tlakem křesla na vyvýšený podstavec, na němž obvykle měl své místo, k explozi, která rázem zabila pana prokurátora a jeho tělesné pozůstatky i se zbytky křesla vymrštila stropem částečně do prostoru půdy nad soudním palácem, částečně do ulice. Podotýkám, že konstrukce pekelného stroje musela být velmi promyšlená, neboť nedošlo ke škodám mimo onoho místa, vyhrazeného prokurátorovi.
5. Dne 30.10. konalo se slavnostní představení 27.pluku Jeho Veličenstvu císaři Vilému II. na nádvoří císařského paláce, přičemž 27.pluku velel plukovník W.A. von M., který se právě navrátil z Polska a za svou statečnost v boji s bandity byl dekorován před nastoupeným plukem záslužným železným křížem a povýšen do hodnosti generála. Když po dekorování a objetí J.V. císařem Vilémem vystoupil před vojáky, aby je pozdravil a přijal jejich hold, vystřelil na něj neznámý pachatel čtyři rány z rychlopalné pušky, které zasáhly pana generála von M. do prsou, takže skonal na následky zranění během převozu do nemocnice. Prohlídkou místa činu bylo zjištěno, že střelec měl stanoviště ve věži katedrály ve vzdálenosti asi 800 m, zřejmě střílel z ručnice opatřené dalekohledem s velmi značnou přesností zásahu. Z téhož důvodu během prohledávání okolí místa činu opustil toto stanoviště a uprchl neznámo kam. Podezření padá na hlavy Poláků, kteří generála von M. nenávidí pro příliš tvrdé jednání s jejich povstalci.
6. Na základě předchozích drastických případů rozhodl se pan A.B.M., císařský tajný rada, který se rovněž zúčastnil vyřešení polské otázky, opustit na krátký čas Berlín a odebrat se na zdravotní dovolenou na svoje statky. Berlín opustil dne 31.10. ve večerních hodinách silnicí směrem na Leipzig, poštovním kočárem, který s ním sdílela i jeho choť a několik cizích osob. Asi po dvaceti mílích cesty byl kočár zastaven policejním důstojníkem, který si přál hovořit s panem císařským radou M. Když se pan rada vyklonil z kočáru, aby se otázal na důvod zdržení, střelil jej onen muž z revolveru přímo do čela; poté vyskočil na koně, který jej tam očekával, a zmizel ve tmě, než se přítomní občané mohli vzpamatovat z tak nenadále provedeného útoku. Popis útočníka, který nebyl zjištěn ve stavu policejních důstojníků, je značně nepřesný a svědkové se shodují jen v tom, že ten muž měl snědou tvář, značně velký nos a bílé zuby.
Nuže – co tomu říkáte, pane Dunbare?“
„Těžko říct na základě tak nepřesných údajů; mohl bych se k tomu vyjádřit jen v případě, že bych vyslechl ty svědky sám. Musím však přiznat, že ten chlapík je zřejmě velmi šikovný...“
„Ten chlapík? On myslí, že to všechno způsobil jediný člověk? Dovolte, abych se zasmál, pane! Je to sehraná banda politických dobrodruhů, to je mi zcela jasné; a jsem si naprosto jist, že má své komplice na vysokých místech! Jeden člověk není schopen zabít tolik lidí v tak krátkém čase tak rozdílným způsobem!“
„Uznávám, že můžete mít pravdu...“
„Ovšemže mám pravdu! Těší mne, že to chápe, Dunbare! Ale co teď hodlá pan Dunbar dělat, no? Jaká hodlá učinit opatření k dopadení té bandy? Upozorňuji, že Jeho Veličenstvo bylo krajně rozhořčeno skutečností, že jeden z těch lidí byl zavražděn přímo před jeho očima! Ostatně uvědomuje si, že ten střelec mohl snadno zabít Jeho Veličenstvo císaře? Má snad nějaké rozumné vysvětlení, proč to ten muž neudělal?“
„Zřejmě k tomu nedostal příkaz.“ řekl Dunbar.
„Neočekávám od něho komentáře! Očekávám odpověď, co on hodlá udělat! Schmulke už provedl celou řadu zatčení a dokázal některým zatčeným různá provinění; bohužel žádný z nich nemůže být průkazně obviněn z napomáhání té bandě, ale přesto jsou ti lidé zcela jasně vinni! Očekávám, že taky on se dá do práce, Dunbare! Jasné?“
„Ano, pane,“ srazil Jan podpatky, „Provedu bezodkladné kroky v tom směru. S vaším laskavým dovolením si projdu protokoly, pak vyrazím do terénu a zítra si dovolím podat vám hlášení...“
„Nikam nebude chodit, Dunbare; zůstane pěkně tady! Nebudu už pánům důstojníkům tolerovat různé jejich soukromé záležitosti! Upozorňuji ho, že byl vyhlášen všeobecný poplach a všichni páni důstojníci setrvají ve službě přes noc až do zítřka!“
„Ale s vaším laskavým dovolením... měl jsem v úmyslu obhlédnout místa činu, provést vlastní operativní zjištění a...“
„Nic takového! Pro pana Dunbara snad neplatí předpisy? Pán se domnívá, že je chytřejší než všichni ostatní? Jednou jsem zakázal pánům důstojníkům jakékoliv odchody, takže...“
Dunbar se vztekem vyposlechl jeho hloupé a nesmyslné tirády, pak odešel do své kanceláře. Schmulke jej již očekával a přednesl mu řadu vychloubačných poznámek o svých úspěších; Jan se zabral do služební agendy, která mu příslušela, ale rozčílení, které se u něj projevovalo, pozvolna dostupovalo vrcholu. Přinesli mu oběd, který mu nijak nezachutnal, proto se rozkřikl na úředního sluhu, kde že bere takové pomyje; potom seřval svoje podřízené detektivy a v záviděníhodném tempu během výslechu usvědčil zloděje, kterého zadrželi, když sahal jednomu občanovi do kapsy pro šrajtofli.
Okolo sedmé dostoupil jeho neklid vrcholu; sebral se a šel opět za radou Enderem požádat o hodinu volna, chtěl se aspoň jít Julii omluvit za svou nepřítomnost. Pan rada Ender se v kanceláři nudil; provedl Dunbarovi téměř hodinovou přednášku o disciplíně a kázni ve službě a potom jeho žádost rázně zamítl. Jan mu dokonce na rovinu řekl důvod své žádosti; ale rada Ender potěšeně prohlásil, že mu na jeho ženské kašle a že dáma musí počkat až po služebních povinnostech.
Dunbar se vrátil do kanceláře, zavolal strážníka, dal mu deset marek a dopis, který měl zanést Julii. V tom dopise se zdvořile omlouval a naznačoval, proč se nemůže dostavit domů; strážník se vrátil s lístkem, na kterém bylo napsáno jenom:
„Chápu. Přijď se rozloučit na nádraží!“
Dunbar zamručel a spálil lístek v popelníku. Celou noc potom seděl s přiblblým hrubcem Schmulkem a dvěma otrávenými podřízenými v kanceláři, žvanili nesmysly a hráli karty, protože tu nebylo vůbec co dělat; ve čtyři ráno si je zavolal rada Ender, který se do růžova vyspal na pohovce ve své kanceláři. Nyní už pro svůj věk nemohl spát a zatoužil držet k nim přednášku. Jeden z mladých podřízených při ní usnul a to radu Endera rozlítilo natolik, že mu udělil důtku. Potom se do krve pohádal se Schmulkem, jemuž vytýkal neschopnost (ostatně právem). Dunbara nechal tentokrát na pokoji, neboť ho dnes už ztýral dost; Schmulke, jakmile byl venku z kanceláře, zuřil a přísahal mu pomstu.
Dunbar chtěl odejít domů; leč Schmulke, který se chtěl zalíbit Enderovi, se o tom zmínil a pan rada rozhodl, že propustí Dunbara až po skončení pracovní porady; nejdříve v deset hodin. Protože Julie odjížděla v devět, bylo to krajně nepříjemné a Jan se vzepřel; ale pan šéf, jak byl v ráži, se rozhovořil na operativní poradě a opět projednával disciplinární přestupky. Pospávali při tom všichni, neboť noční bdění nikomu z nich neprospělo a nebylo vůbec k ničemu; nakonec se Ender rozčílil a vyhodil je.
Bylo za deset minut devět; Dunbar okamžitě naskočil na motocykl a vyrazil směrem k hlavnímu nádraží. Když ale zastavoval před budovou, ukazovaly hodiny už devět a pět minut. Vlak do Vídně odjel přesně na čas, jak výpravčí pyšně ohlásil.
Jan Dunbar se vrátil do svého bytu pln marného vzteku; na stole ležel jeho omluvný dopis a na druhou stranu napsala Julie svým chvatným, kulatým písmem:
„Čekala jsem na tebe do půl deváté. Chápu, proč jsi nemohl přijít; pro jistotu jsem opustila Berlín. V případě, že budeš moci, dej zprávu přes Vídeň. Těším se na shledanou. J.“
„Pro jistotu,“ vzdychl, „Myslela, že jsem zatčen nebo alespoň v podezření, tak radši utekla! No, dobře udělala... člověk musí plnit svoje povinnosti. I ty nejtěžší...“
Jan Dunbar je zvyklý splácet dluhy; proto o tři dny později vkročil do cesty vrchnímu policejnímu radovi Enderovi, když kráčel v nočních hodinách z partie kulečníku. Rada se polekal, ale oddychl si, když poznal Dunbara. Pak si povšiml dlouhé ostré dýky, kterou držel v ruce.
„Proboha, Dunbare! Proč... za co?“
„Za tu noc. Měla patřit mně.“ řekl Dunbar a zabil ho.
Nález těla pana rady Endera byl zpočátku dáván do souvislosti s vrahem, který zabil šest hodnostářů říše a tajemně zmizel; vyšetřování, které vedl nejschopnější z kriminalistů zavražděného Jan Dunbar a dále policejní rada Lindau, nenalezlo žádných stop po vrahovi. Nové světlo do případu vnesla až výpověď jednoho z úředníků; udávala, že zavražděný měl dopoledne před vraždou ostrý spor se svým podřízeným Schmulkem, který po odchodu z jeho kanceláře prohlásil, že toho chlapa zabije. Jan Dunbar bránil Schmulka, který ačkoliv nebyl jeho přítelem, přece jen byl jeho kolegou, jak uměl; například vyjádřením, že ke sporům mezi Enderem a jeho podřízenými docházelo často. Nicméně rada Lindau dal Schmulka zatknout; Dunbar se vzdal práce na případu, což bylo hodnoceno jako projev kolegiality. Nicméně vyšetřováním bylo zjištěno, že Schmulke má na dotyčný večer velmi chatrné alibi, navíc zpronevěřil vyšší částku peněz, určených na podplácení špiclů a donašečů z řad kriminálních živlů a utratil je pro sebe, což se mohl rada Ender dozvědět. Po zpracování způsobem v policejní praxi obvyklým se Schmulke sesypal, přiznal k vraždě z nenávisti a byl za ni odsouzen.
Dunbar byl povýšen a bylo mu přislíbeno místo policejního rady, jakmile bude pan Lindau povýšen na vrchního policejního radu, což si vysloužil svými schopnostmi. Avšak nezdá se, že by z toho měl takovou radost, jak se všeobecně považuje u tak mladého muže za žádoucí.
Pokud se týče vraha oněch šesti úředníků, nebyl dopaden přes veškerou snahu pruské policie; později se všichni přiklonili k názoru Jana Dunbara, že šlo o dílo šíleného maniaka.
Pan René le Mogniëre ležel na boku pod téměř bezlistou švestkou; kouřil dýmku s višňovým listím a přemítal o své budoucnosti. Jedním z charakteristických rysů jeho osobnosti bylo, že začínal přemýšlet o budoucnosti až tehdy, když zima a mráz zapříčinily, že ráno nemohl dospat na místě, na němž se právě nacházel – a ta doba právě přišla. Kromě toho usuzoval, že není vhodným oděvem na zimu rozedraná košile neurčitelné původní barvy, kalhoty s dírami na kolenou a zadnici, kabát prodřený a propálený a boty, které se sice zvolna, leč nezadržitelně rozpadají. Co se týče klobouku, tento mu upadl do řeky, když přeskakoval z kamene na kámen při útěku před četníky, kteří k němu zřejmě měli nějaké připomínky; jiné druhy oblečení, jako ponožky, vestu, nákrčník a rukavice považoval za zcela zbytečné. Jediný rozumný doplněk oblečení, který uznával za nezbytný, byla pádná hůl; jako opora při chůzi i jako prostředek k vysvětlování svých názorů osobám, které na své pouti potká. Pokud se týče světských statků, vlastnil tento gentleman čtvrťák na zlé časy, který mu zbyl od poslední výdělečné činnosti, spočívající v žebrání u kostela. Pokud se vám to zdá málo, vemte prosím na vědomí, že v čase konání našeho příběhu bylo panu le Mogniërovi teprve třináct let.
Místo, kde se narodil, bylo mu obestřeno tajemstvím, ostatně nepovažoval za účelné zajímat se o takové zbytečnosti. Jeho matka zemřela brzy na tuberkulózu a protože osoba otce byla naprosto nejistá, ujala se výchovy malého Reného tetička, neznámo zda skutečně příbuzná s jeho rodiči. Tato dáma se živila hádáním z ruky a příležitostnými krádežemi, v čemž počala vzdělávat též chlapce, jakmile překročil věk batolete. Bylo to vhodné kromě jiného proto, že měl řízením osudu světlejší pleť než ostatní a když ho tetička relativně slušně oblékla, nebyl mezi bílými lidmi tak nápadný. Projevil pro tento způsob počestného podnikání dostatečné vlohy, pročež mu bylo jedním ze strýčků prorokováno, že skončí na šibenici jako jeho táta. Což byla ovšem prognóza zcela nesmyslná, otec nebyl znám ani paní matince, natož nějakému cizímu strýčkovi. Proto si také René z té věštby nic nedělal a kráčel životem vesele bez obav z budoucnosti.
Tlupa, jejímž byl platným členem, byla posléze někde v Bavorsku pochytána a po kratším popotahování od policie zavřena do vězení. René, který jako dítě vzbudil útrpnost úřadů, byl přemístěn do královského sirotčince a seznámil se tak s péčí, kterou poskytuje státní moc potřebným dítkám. Také si uvědomil, že v zařízeních vytvořených k nápravě tuláků a vagabundů lze snadno bez těžkostí přežít zimu, což bývá při tuláckém životě obtížnější. Proto tam setrval a naučil se číst, aspoň některá písmena; avšak jak vysvitlo sluníčko a oschly meze, využil první příležitosti k útěku a toulal se po světě, dokud opět nezačal foukat nepříjemný vítr a padat sníh. Potom předvedl svoji rozdrbanou postavičku nejbližšímu strážníkovi, který ho urychleně dopravil k soudu a potom do vhodné polepšovny.
Nyní právě nastal onen čas a pan René le Mogniëre počínal uvažovat o návratu pod ochranná křídla zákona, kde sic neúspěšně, nicméně vytrvale pokračoval ve svém vzdělávání. Nebyl si docela jist, kde se vlastně nachází, neboť zeměpis nebyl jeho silnou stránkou; nepočítáme-li dokonalou znalost silnic a brlohů pochybných existencí. Ale krajina se mu líbila a soudil, že by tady mohl strávit zimu; ovšem v případě, že narazí na nějaký útulný sirotčinec. Ačkoliv měl určitou obavu: v posledním útulku ho chtěli mermomocí dát do učení k opilému bednáři, aby se vyučil řemeslu. René se nehodlal vyučit ničemu, zvláště ne pod rukou opilého surovce; společnost však soudila, že třináctiletý klacek by už měl konat nějakou práci společnosti užitečnou. Proto se René zabýval myšlenkou tvrdit, že je mu jedenáct; což nebylo nepravděpodobné, byl maličký a vychrtlý a na svůj věk nevypadal.
Nyní však ležel pod švestkou a zíral do modré oblohy, neboť podzim si dopřával luxusu krásného počasí. Nebýt větru, vůbec by neuvažoval o zimním příbytku; ale ten vítr mohl přinést taky sníh a sníh nebyl nic pro jeho způsob cestování. Možná by se dalo o něčem mluvit, kdyby měl boty; ale René boty neměl a neočekával, že by se mu podařilo v dohledné době nějaké šikovné ukrást.
Vycvičené ucho malého dobrodruha postřehlo klapot kopyt dvou koní; ale ti koně netáhli vůz, jak je zvykem, běželi volně. René se přichystal vstát, uklonit se a požádat o almužnu pána, který na tom koni jede, což se sice málokdy osvědčilo, ale nebylo důvodu to nezkusit. Nicméně však zanechal tohoto počínání, když se jezdci objevili a když zjistil, že jsou to dva kluci ještě menší než on. Na rozdíl od něho však byli mnohem bohatší, zřejmě patřili ke vznešenějším vrstvám.
Zvláště ten první, který jel na vysokém lehkonohém vraníku, sotva vhodném pro jeho krátké ruce a nohy. Byl to klouček tak desetiletý, s dlouhými světlými vlasy, celý oblečený v černém, vyjma bělostného límce a rukávových manžet; a též bílých botiček, jimiž byl zapřen ve třmenech. Přes ramena měl přehozen krátký kožíšek, zřejmě z nějaké šelmy, zapjatý na stříbrnou přezku ve tvaru tygří tlapy; na krku se mu houpal zlatý osmihrotý křížek. Druhý kluk byl ještě menší, vyhlížel vyjeveně a oblečen byl do kožených kalhot a vatovaného kabátku s beránčím límcem.
René vyňal fajfku z úst, odplivl si a posměšně pozdravil ty dva elegantní jezdce; načež ten přední zarazil svého oře a velmi zdvořile se mu uklonil. Mladší kluk zastavil taky, ale neměl se k ničemu; zato větší seskočil a přistoupil blíž.
„Dobré odpoledne a pěkně vítám!“ pronesl vážně a zdvořile.
„... si trhni nohou!“ odpověděl René a znovu si odplivl.
Chlapec přistoupil blíž a prohlížel si malebný zjev, který tvořilo Reného oblečení; pak potřásl hlavou: „Není ti někdy trochu zima v těch hadrech?“
„...by jeden neřek, jak je kluk všímavej!“ řekl René, „Proč se ptáš, smrkáči?“
„No nic,“ řekl cizí chlapec, „Jenom se divím.“
„Si myslím! Jenomže vrabčáčku, voni v pasťáku lepší mundůry nefasujou. To by si měl vědět.“
„Nevím, jak kde,“ pokrčil rameny chlapec, „Musíš si umět lépe vybírat. Zřejmě jsi z pasťáku odešel nakvap?“
„Nejspíš. A ty vůbec víš, co je to pasťák?“
„Vím. Taky jsem měl to potěšení.“
René se poněkud pozvedl na loktech a zpozorněl. „Chceš tím snad naznačit, že jsi byl hostem královské spravedlnosti?“
„Císařsko královské, neboť to bylo v Rakousku. Ale jenom asi dva měsíce; ve Wiener Neustadtu a Heidenfortu.“
„Hleďme!“ René se posadil úplně a otřel špinavou rukou trávu vedle sebe, „Tak to vem plac, kemo! Zdáš se bejt lepší zvíře; proč se moh dostat váženej gádžo do chladnejch zdí trestnice?“
„Přivedli mě tam policajti, more. Sám bych tam nelezl.“
„To jsem si nemyslel. Pročpak?“
„Překážel jsem druhejm v rozletu.“
„Ty? Seš eště moc malej cvoček, abys někomu zavazel, gómu!“
„Oni gómali něco jinýho. Gerde, slez a uvaž koně k té švestce, co já. Pohovoříme s hostem.“
Chlapec jménem Gerd neseskočil tak šikovně jako první; slézal jako z pece. A když koně uvázal, řekl: „Já vám nerozumím! Proč nemluvíte německy?“
„My mluvíme, batole! Jenomže ty nekapíruješ; koukám, tenhle gádžo bere v pohodě, vo čem je řeč!“
„Dělám, co můžu. Studuju lingvistiku, tak se snažím...“
„Myslím bude vhodný, abysme si řekli naše ctěný jména. Já jsem René de la Mogniëre...“
„Těší mě, že se setkávám se šlechticem. Denis princ Baarfelt.“
René překvapeně zamrkal; potom vrazil Denisovi lepanec, jen to mlasklo. „Blbý fóry si nech vod cesty, frajírku!“
„Sem snad neřek nic tak blbýho!“ Denis si třel tvář a dost se divil tomu náhlému útoku, neboť René vypadal přívětivě.
„Eště jednou tvý méno!“
„Denis. Můj táta je kníže Baarfelt – proto princ.“
„Vidím, že aspoň vandrácký pohádky znáš dokonale!“
„I to jo; pohádky bych jakž takž znal.“
„Tak číhej, cvočku: kníže Baarfelt a jeho hrad je akorát taková pohádka pro tulácký haranty, víš? Taky mi to povídali, když jsem měl hlad a nechtěl chrápat. Jenže já nejsem tak blbej, abych takovejm bajkám věřil – ve svým věku!“
„Zajímavý. Copak ti povídali?“
„To víš, to co tobě! Že někde na světě žije spravedlivej dobrák kníže Baarfelt, co umí čarovat, léčí všecky nemoci, obdarovává chudý pocestný a chrání je proti zlejm fízlům. Jenomže nikdo nemá zdání, kde ten člověk přebejvá a jak se k němu dostat...“
„Úplně jednoduše. Přejdeš tenhle kopec a seš tam.“
„Cha! Jakpak ti to přišlo na mozeček, kuřátko?“
„Ti povídám, je to můj táta!“
„To povídala paní matinka, jo?“
„Taky; nechápu, proč bych o tom měl pochybovat, sám mi to říká od malička každou chvilku...“
„Brzdi, jo! Ty říkáš, že jsi mluvil s Baarfeltem?“
„No jasně, proč ne?“
„Kdy naposledy?“
„Před půlhodinou, když jsem si bral koně. Gerde, řekni!“
„No jo, vážně!“ řekl chlapec Gerd, „Von má pravdu!“
„To mně něco bublej do ovaru!“ René se uchopil za hlavu a mírně jí potřásal, „Tak ty tvrdíš, že seš Baarfelta syn?“
„Jo, to tvrdím.“
„A seš ochotnej to odpřisáhnout?“
„I to jsem ochotnej.“
„Stáhni si gatě!“
Denis se trochu zarazil. „Proč?“
„Chceš přísahat nebo ne?“
Denis pokrčil rameny, rozepjal si pásek u kalhot a zvolna je spustil. Šklebil se při tom dost nedůvěřivě.
„Ty spodky taky! A lehnout na břicho na zem!“
Denis provedl, co od něho žádal; René vzal svoji hůl, položil mu ji na zadnici a řekl: „Teď vopakuj po mně: Jestli jsem zalhal, ať dostanu touto holí pětadvacet na holou prdel!“
Denis poslušně opakoval, co se po něm chtělo. Pak René odložil hůl, Denis se zas oblékl a čekal, co bude dál.
„Je ti jasný, že jestli's mi lhal, dostaneš pětadvacet, jako že jsem René Chmaták? Víš co je vandrácká čest a taky, že kámošovi vandrák nikdá nelže?“
„Ne, že bych to věděl přesně; ale umím si to představit.“
„A přesto zvopakuješ, že je Baarfelt tvůj fotr a bydlí za tím kopcem?“
„Jo. A stojím za tím.“
„Tak se jdem podívat! A běda ti, jestli mě valíš!“
„Klidně. Sedni si na Gerdova koně; Gerde, ty vyskočíš za mne na mého, zvládneš to?“
Denisův vraník lehce unesl dva kluky; jenže Gerdův kůň se plašil a René, který neuměl jezdit, neuměl ani kloudně nasedat. Chvíli trvalo, než mu Denis vysvětlil jak se dostat nahoru. Ale konečně René seděl a mohli vyrazit.
René musel uznat, že se mu takové cestování velice líbí; sice se musel držet, aby nesletěl s koně dolů, ale protože Denis nejel příliš rychle, ani Gerdův kůň nespěchal; a byl to tak dobrý kůň, že ani neměl snahu shazovat jezdce.
„Hele, támhle to je naše Hůrka!“ ukazoval Denis, „Tam bydlíme. Jen se neboj, nekecal jsem ti!“
Statek Hůrka se sice Renému docela líbil; ale když se na něj vyřítilo něco mezi psem a neurčitým dravcem a počalo ho to očichávat, dost se zarazil. To něco bylo černé jako noc a mělo kočičí hlavu se zlatýma očima – a vrčelo to. Dost nepřívětivě.
„Dévi, nech ho, to je kamarád! Kde je táta, tady na statku?“
Zvíře Dévi něco vrčelo, čemu René nerozuměl; Gerd zatím vzal oba koně a vedl je do stáje. Dále se tu objevilo ještě několik zvířat stejně velkých a divokých jako to Dévi, každé s jiným kožichem; všichni si Reného prohlíželi a očichávali. René se bál a cítil touhu vylézt na nejbližší strom; ale soudil, že i kočky umějí lézt po stromech a že by ho zcela určitě dohnaly.
Vtom se objevil chlap jako hora; vylezl z kůlny a měl v ruce sekeru, kterou by René sotva uzvedl, jak byla veliká; ten chlap se zamračil a hrubě osopil na Denise cizí řečí, ale Denis v té řeči odpovídal docela vesele. Ze všech stran přicházeli nějací lidé a každý mluvil jinak; René pochytal během života útržkovité znalosti několika jazyků, takže poznal, že vysoký černovlasý muž hovoří zdejším nářečím, světlovlasá mladá žena zase francouzsky. Konečně se objevil muž s černými vousy a Denis se k němu vrhl:
„Pojď sem, tati! Musel jsem tomuhle dobrákovi odpřisáhnout, že doopravdy existuješ. Má tě za pohádkovou bytost!“
Muž přistoupil blíž a prohlížel si Reného bez zvláštních sympatií. Ostatně, René na něj koukal zas se strachem.
„Vy, pane... vy jste kníže Baarfelt?“
„A co? Máš mi něco vyřídit? Od koho a proč?“
„Ne. Já jsem... já jsem jenom...“
„On totiž tvrdí, že jseš nějaká tulácká pohádka. Věděl o tobě poměrně dost, ale tvrdil, že tomu nevěří!“
„To je jeho věc, čemu věří a čemu ne. Co od nás chce?“
„Nic. Je to můj host, tati! Řekl bych, že má hlad a třeba by rád přespal...“
Baarfelt mluvil opět cizí řečí. Denis se tomu smál.
„Bude mít nejmíň milión vší a blech,“ prones vážně černovlasý muž v bílé košili, „Snad by se měl nejdřív vykoupat!“
„Výborný nápad! Hned ho vezmu do sauny!“
„Pro vás dva nemá cenu ji roztápět!“
„Olgierd říkal, že ji stejně bude rozehřívat...“
„Tak jo. Když to říkal Olgierd, dělejte si, co chcete!“
„Možná by rád taky nějaký lepší oblečení! Tohle se na zimu moc nehodí a jiný asi mít nebude...“
„Až se vykoupe, ať přijde a já mu něco spíchnu!“ slibovala světlovlasá žena, „Upravím jeden mundůr...“
René sledoval diskusi o své osobě poměrně rád, neboť se mu zdálo, že jej nevyženou, aniž by ho obdarovali; kromě toho se ještě neprobral z překvapení nad existencí Baarfelta a jeho bájného sídla. Denis zatím organizoval zmatek; zašel do dřevěné boudy za statkem u koupaliště a vyjednával s velmi hubeným mužem, oděným jen do šátku kolem boků. Protože Reného až příliš často očichávaly ty veliké kočky, šel tam radši za ním.
Gerd zaběhl do stodoly a dohadoval se tam; postupně se začaly sbíhat děti v modrých košilkách, většinou ostříhané na mechový porost; dohadovaly se v cizí řeči a zdálo se, že mají z Reného legraci. Posuzovaly ho se značným despektem a jen Denisova přítomnost jim zabránila, aby podivnému vetřelci ukázali vrata. Ostatně René neudělal nic proto, aby se jim víc zalíbil, naopak ještě jim dával záminku k nepřátelství podivným způsobem řeči se spoustou cikánských slov, kterým nikdo nerozuměl. Denis se snažil to srovnat, pokud to šlo; královsky se u toho bavil, neboť spory mezi Reném a světem byly z jeho hlediska komické.
Když je Olgierd pozval do sauny, všichni se začali svlékat; při tom si René všiml, že někteří jsou děvčata. René se odstrojil bez námitek, pečlivě svoje rozedrané hadry uložil stranou od ostatních a poznamenal: „Aby mi to ještě někdo neukradl! Lidé jsou různé!“ Potom se vrátil, z kapsy kalhot vytáhl něco malého a sevřel v pěsti jako svátost.
„Co to máš?“ ptal se Denis.
„Čtvrťák! Vím, čórnul bys ho; ale já si svůj majetek hlídám, tak se netěš!“
„Ale prosím tě! Kdo by tady kradl čtvrťák nebo tvý rozervaný hadry? Když už kradem, tak něco kloudnýho!“
„No – von jeden nikdy neví!“ řekl René předvídavě a kráčel i se čtvrťákem v ruce do sauny. Suché vedro ho málem porazilo, ale protože ostatní nedávali najevo, že by to bylo něco zvláštního, choval se statečně; usedl k druhým na pryčnu a snažil se neomdlít žárem. Naštěstí jeho tělesná konstituce byla lepší, než si sám myslel a přežil to ve zdraví; jenom mince jej počínala čím dál tím víc pálit do dlaně. Nakonec to už nemohl vydržet, tak zastrčil svůj majetek do škvíry mezi prkny. A Denis se mu ještě smál; i ostatní děti se smály, ukazovaly si na něho a povídaly něco ve své řeči, nejspíš nic lichotivého. Pak si začaly hrát: pošťuchovaly se mezi sebou, strkaly, zlobily a vřeštěly. Lázeňský jim nijak nebránil, naopak ještě mezi ně rozhodil metličky z březových větví; těmi se začaly mlátit a ještě se tomu smály. Taky Denis popadl březovou větev a počal šlehat Reného; tomu se to nelíbilo, pokoušel se bránit, ale marně, v sauně se nijak nedalo. Pak kdosi otevřel dveře ven, do sauny naráz vnikl ledový vzduch, ale děti vybíhaly ven a skákaly rovnou do ledové vody. René to nevěděl, vyběhl taky, aby se nadechl a trochu přišel k sobě, ale byl ve vodě dřív, než něco pochopil. Kdosi mu skočil na hlavu a potopil ho; to nebylo nic divného, děti se praly ve vodě i okolo bazénu, ale René neuměl plavat a začal se topit. Nakonec ho kdosi za vlasy vytáhl ven.
Jenže utrpení nebyl ještě konec; děti se shromáždily okolo, pronášely různé připomínky a komentáře a ukazovaly si na něho.
„Co se jim nezdá?“ zavrčel, protože mu ta dotěrná pozornost šla na nervy; začínal se cítit nesvůj, když děvčata detailně zkoumala jeho tělo a dokonce se ho štítivě dotýkala prsty.
„Baví se; víš, jsi totiž příšerně špinavý! Domlouvají se, že bude nutné tě důkladně umýt...“ překládal Denis.
„A co? Kde a jak jsem se měl mýt, když...?“
Denis jeho námitky nebral vážně; pokynul a na Reného se počalo sápat velké množství rukou. Odstrkaly ho k neckám s horkou vodou; když tam nechtěl dost rychle vlézt dobrovolně, kdosi mu podtrhl nohy a ostatní jej tam odnesli bez ohledu na jeho mínění. Kluci poodstoupili stranou a sledovali, jak jej děvčata od hlavy k patě mydlí jádrovým mýdlem. Všechno tady páchlo po drogérii; s takovým obchodem měl René jen tu zkušenost, že jednou se do jakéhosi vloupali a nenašli v něm ani moc peněz, ani nic použitelného pro svoje potřeby. Teď poznával, k čemu mýdlo je, ale nelíbilo se mu to, pálilo ho do očí a když mu vniklo do úst, chutnalo ohavně.
Dívky měly připraveny jakési kartáčky; těmi mu počaly sdírat a rvát zaživa kůži, až nešťastník řval bolestí. To se jim líbilo; byly to zřejmě panenky kruté a sadistické a nebraly ohled, že jeho tmavá pleť je jemná a podobnému mučení neuvyklá. A to ještě pořád nebylo nic proti tomu, když mu začaly mýt hlavu jakousi odporně páchnoucí tekutinou. Kdosi navrhoval, aby mu vlasy ostříhali, ale Denis byl ostře proti a nepovažoval to za slušné. Denise dívky poslechly, zato Renému neslevily, ať řval jak chtěl; ba ještě se mu i smály.
Pak se zas vrátili do sauny a vše se opakovalo až na to, že René se už cítil volněji a lépe se mu dýchalo. Cítil, jak mu po těle teče pot, ačkoliv v něm těžko bylo ještě něco, co by mohl vypotit; malátnost, kterou pociťoval poprvé, slábla a dokonce se mu v sauně počalo líbit. Opět se vykoupali v ledové vodě; pak už zpátky nešli, ale kluci se honili a prali ve vysoké urousané trávě; ačkoliv se neoblékli, vůbec jim nebyla zima.
Když hry zanechali a vrátili se ke svým oděvům, zjistil René s neobyčejným překvapením, že jeho skvělý oblek zmizel, jako by se do země propadl. „No, však jsem věděl, že jsou tu zloději!“ komentoval to s výrazem ve tváři, který nevěstil nic dobrého.
„To se teda divím,“ řekl Denis, „Hned zjistíme, pojď...“ Vzal svoje věci pod paži a běžel s Reném do statku.
„No ovšem!“ odpověděla na jeho otázku Diana, „Spálila jsem ty hadry i se všemi blechami, které v nich byly. Nemáš čeho litovat, dáme ti mnohem lepší oblečení!“
Seděla totiž u šicího stroje značky Olympia, který koupila v rámci přešívání uniforem pro námořní pěchotu; když se šlapalo, mašinka šila sama, což Dianě vyhovovalo podstatně víc než píchání jehlou. Ale neupravovala uniformu, nýbrž jednu Denisovu hedvábnou bílou košili se širokým elegantním límcem. Kalhoty ovšem byly od uniformy, měly modrou barvu a zrovna je měla v práci Gréta, která na ně s nervózním bručením přišívala knoflíky. Taky mu připravily kabátek; sice z vetešnictví, ale materiál na něj byl pevný jako lodní plachta, jen barvy černé.
René se těm zvláštním součástem oblečení dost divil, nebyl zvyklý na dárky tohoto druhu. Diana jej vybídla, aby se oblékl; učiniv to seznal, že košile má kupodivu všechny knoflíky, dokonce i na rukávech; chvíli trvalo, než vůbec dokázal všecky najít a zapnout. Pak mu Gréta podala kalhoty a on do nich s ulehčením vklouzl; už mu bylo trapné zůstávat nahý. Prohlížel se ze všech stran a zřejmě se sám sobě zamlouval. Denis mu pomohl se učesat, Diana zatím dodělávala kabátek; René si jej s potěšením natáhl, capal bosýma nohama po kuchyni a nafukoval se jako páv. Denis si těch bosých nohou všiml a upozornil Dianu.
„Ale jo, pořád! Už jsem se dívala, má stejnou velikost nohy jako já; napadlo mi dát mu svoje jezdecký boty...“
Bot měla několik, tyhle byly už poněkud sešlapané, takže je nedávno vyřadila z používání. Renému byl rozdíl mezi obuví dámskou a pánskou zcela fuk; naopak se mu boty na podpatku velice líbily, bylo jeho touhou býti vysokým. Denis mu pomohl zavázat tkaničky, neboť Reného boty obvykle tou ozdobou nevynikaly; ještě ho trochu upravil a uvázal mu kolem krku pod límec košile jednu ze svých mašlí s dlouhými konci.
Potom zavlekl Reného před největší zrcadlo, které měla ve svém pokoji Diana. René se mohl vidět poprvé a zarazil se nad tím zjevem tak, že nemohl chvíli promluvit. Namísto podezřele vyhlížejícího vagabunda, vhodného pro kriminál, se na něj díval hezký vymydlený chlapec s přitažlivě osmahlou pletí, v elegantním oblečení, s pansky načesanými černými kadeřemi. René si nedovedl představit, že by mohl vypadat tak elegantně; vypadal nejen jako bílý gádžo, vypadal jako pán! Dokonce kdyby takového pána uviděl, pokusil by se něco vyžebrat nebo mu štípnout peněženku. Pouze tvrdé rysy okolo úst a číhavé oči prozrazovaly, že je uvyklý starat se sám o svoje tělesné i duševní blaho.
Chvíli se René pozoroval; potom si uvědomil skutečnou situaci: „No fajn. Jenže takhle mě těžko zabásnou do polepšovny!“
„A proč by tě zabásli?“ ptala se Diana, „Ani si tě fízláci nevšimnou; maximálně by ti mohli zasalutovat!“
„To jo; jenže já potřebuju na zimu do pasťáku!“
„Co bys tam dělal? Každej odtamtud bere roha a ty bys jim lezl zrovna do požeráku?“
„Ššišmarjá! A co mám teda dělat? Mám chcípnout v pankejtu jako toulavej čokl, nebo co?“
„Co by si chcípal? Straší ti ve věži?“
„A byl by sem jedinej, co chcípne hlady? Tobě se to kámoško kecá, když máš co žrát a teplej brloh; jenže já šlapu štreku a v pajšlu mě střeva dělaj rebélii!“
„To nemůžeš naklapat někam do hokny? Ňáký love by za to káply, to si teda piš, bráško!“
„Já mám makat? Si dobrá – si spadla z višně? Copak si si nikdy nevšimla, že vod hákování bolej klepeta jak sviňa?“
„To jo, ale nebolí tě pajšl vod hladu! Musíš si vybrat: buďto vobčas šáhnout na arbajt nebo zhebnout!“
René mávl vztekle rukou a obrátil se; vtom promluvil Charry, který naslouchal a kroutil hlavou: „Diano, ty se překonáváš! Občas už tě nechápu ani já, ale jak vidno, kluk ti rozumí!“
René si to uvědomil, otočil se zpátky a vyhrkl: „Šmarjá jozef, milostpaní... kde ste se tak krásně naučila žargon?“
Diana se smála, až se prohýbala. „To bys chtěl vědět, viď? Ale koukám, že jsi prošel všelijakejma školama. Co vlastně umíš, kluku? Mám na mysli práci...?“
„Já umím...“ René se zarazil, podíval se kolem a zmlkl.
V té chvíli promluvil další člověk: hrabě Feroz, který vešel a zůstal stát za jeho zády. Řekl něco v jazyce, který byl jasně indoevropský a Dianě připomněl její oblíbený sanskrt, ale René se hned při prvních slovech strašně vyděsil. Otočil se a koukal na Španěla s nesmírnou úctou a bázní.
„Povím ti, co umí,“ řekl vlídně Feroz a pohladil jej po hlavě, „Umí vytáhnout peněženku z cizí kapsy. Umí zakroutit krk slepici z cizí zahrady. Umí hlídat na ulici, dávat pozor a hvízdnout, když jde strážník, zatímco jeho spolčenci tam kradou, nač přijdou. Umí lhát kdykoliv a o čemkoliv, a to tak přesvědčivě, že jedno oko nezůstane suché a ušlechtilé dámy rády otvírají svoje peněženky. Umí zapřít vlastní mámu, tátu, bratra a cokoliv, co jsi viděla na vlastní oči. Umí nehnout brvou, když před jeho očima umírá někdo, koho před chvílí považoval za nejbližšího přítele. A umí se během chvíle spřátelit s jeho vrahem.“
René byl pořád ještě zděšený a plný úcty; mlčel a nechápal.
„Proč říkáš takové věci?“ řekla Diana, „Je to ještě dítě!“
„Je to Romské dítě,“ odtušil Feroz, „Je prokletý a propadlý peklu jako celý jeho národ.“
„Ty bys to samozřejmě měl vědět, pane!“ poznamenal Denis.
„Ovšem, že to vím. Proto to taky říkám.“
„Dalo by se něco udělat, aby byl lepší?“
Feroz si Reného otočil a prohlížel si ho. Chvíli váhal.
„Rytíři Ferozi,“ pronesl vážně Denis, „Povinností našeho řádu je přijmout ty nejubožejší a nejhůř provinilé; ty, kteří propadli peklu. A před tímto peklem je zachránit!“
„Nezachráníš. Naopak, sám poklesneš...“
„Myslíš, že není žádná cesta?“
„Bůh je sám proklel, vyhnal a zakázal jim objevit se před Jeho vznešenou tváří; copak to nevíš? Zeptej se Diany, ta zná...“
„Já to taky znám; proto žádám tebe, abys mi odpověděl: je možné nějakým způsobem mu pomoci?“
„Ano, možné to je. Ale riskuješ.“
„Jsem tady proto, abych riskoval. Chci ho; máme tu už tolik darmošlapů, že se jeden ztratí. A já ho potřebuju!“
„K čemu, smím-li se ptát?“ řekl Charry.
„Do armády, kterou chystám. Bude jedním z mých vojáků.“
„Nikdy mu nebudeš moci věřit!“ varoval Feroz.
„Stejně jako tobě, rytíři. Risknu to. Je možné, že mne zradí, nebo jen sebere co najde, a uteče. Ale měl by dostat šanci.“
René le Mogniëre sledoval jejich diskusi o sobě a pozvolna se přestával třást hrůzou. Nakonec se rozhodl promluvit: „Kdo vy vlastně jste, pane, že tak mluvíte?“
Feroz odpověděl větou v romštině a René se přikrčil jako pod bičem. Jenže Diana řekla: „Mohl bys nám to přeložit?“
„Vysvětlil jsem mu, kdo jsem.“
„Mluvíš romsky líp než kdokoliv z nich, to je vidět. A využíváš toho, že ti nikdo nerozumí; zkus s ním hovořit německy!“
„Německy se dá těžko vyjádřit, ale zkusím to. Kromě toho mluvím řečí, kterou hovořili Romové, když je velcí králové Árjavarty vyhnali z té krásné země; a navždycky jim zakázali se tam vrátit. Dneska už té řeči nikdo nerozumí; z toho vidíš, jak poklesli!“
„Dovolíte mi taky něco říct, pane?“ zeptal se René.
Feroz stáhl hněvivě obočí, ale pokynul, aby mluvil.
„Takhle, panstvo: já jsem doopravdy Rom, nebo jak vy gádžové říkáte Cikán. Umím krást a všecko to, co pán povídal, ale taky umím držet se svejma a podrazy nedělám! Vás jsem se vůbec vo nic neprosil; leda trochu chleba nebo nějakej šesták, to při vašem bohatství není zas tak moc, ne? Slyšel jsem všelijaký povídačky o dobrým čaroději, kterýmu říkají kníže Baarfelt; tenhle Denis se chlubil, že je jeho syn a nejspíš má pravdu. Ale jinak to všecko vypadá, že je to taky nějaká chatrč – jako vždycky!“
Feroz chtěl něco říct, ale ovládl se.
„Já se neprosil, abyste mě brali mezi sebe; to řekl Denis! Já klidně přežiju zimu v pasťáku; když se to bude hodit, nechám se třeba zavřít za to, že jsem ukradl tyhle nóbl hadry. Nahlašte mě, že jsem tady něco štípl nebo ukrad slepici, za to budou čtyři měsíce, pak vysvitne slunko a já vemu čáru zas do světa. Aspoň už nebudu nikdy věřit pohádkám, jaký jste dobráci.“
„Tak počkej,“ řekl Charry, „Jestli chceš strávit zimu v nějaké polepšovně, můžeš být klidně i tady, najíst ti dáme a postaráme se o všecko, co budeš potřebovat. Tvoje národnost je nám fuk, teda kromě hraběte Feroze. Můžeš se i něco naučit, když budeš chtít: číst, psát, počítat, bojovat. Jako všichni. Ber to tak, že my jsme taky taková polepšovna. A tvůj šéf bude Denis.“
„Denis byl na mě hodnej. Všichni jste na mě hodný, to vám nikdo nebere. Tenhle vznešenej pán, kterej tak hezky mluví romsky, mě ovšem nenávidí a nadával kvůli tomu i Denisovi; to teda nechci! Kdyby kvůli mně měly bejt problémy...“
Feroz se přihlásil o slovo: „Řekl jsem, že jsi ničema, more; což je taky pravda. Byl by zázrak, kdyby se z tebe stalo něco lepšího, než cos dostal darem při svém zrození. Jsi předurčen, abys byl ničemou; jenže jsou světci, který dotykem své ruky vysvobozují ty nejhorší lumpy. Je takový Denis?“
Denis pokrčil jedním ramenem. „Nejsem svatej a nejsem ani nic takovýho, co povídáš, Ferozi. Proč musíš dělat z maličkostí hned aféry, který volají do nebe? Já nechci napravovat romskej národ jako takovej. Chci dát jednomu z nich, kterej je můj kamarád, trochu jíst a nechat ho přežít tady zimu. Nic víc, nic míň. Můžeš bejt tak laskav a dovolit mi to?“
Feroz se usmál a rozhodil rukama.
„No konečně,“ řekla Diana, „Tak jsme se dohodli a já ho zapíšu do stavu. Denisi, ty ho vem do kuchyně a nakrm, ještě jsme mu ani nedali najíst. Musí být hrozně hladovej...“
Denis spokojeně vzal Reného za rukáv a táhl do jídelny. Chlapec se rozhlížel udiveně a trochu polekaně; před ikonou Jerzy Lasęky se dokonce pokřižoval, zřejmě v něm křesťanská výchova zanechala nějaké stopy. Denis se opatrně zeptal po nějakém jídle a dostal okamžitě vynadáno, že za chvíli bude oběd pro všechny. Snad není René tak vznešený pán, aby nemohl počkat!
Sedli si venku před vchodem na zápraží.
„Poslouchej,“ ozval se René, „Co to tady vůbec je? Mluvilo se o hradu, ale tohle hrad není. Je to klášter? Nebo kasárna? Tamty děcka choděj oblečený a ostříhaný jako v polepšovně, jaký staví církev; taky jsem viděl nějakou jeptišku. Ale zas jiný lidi mají uniformy jako vojáci; a vidím tady spousty zbraní...“
„Všechno dohromady: šlechtické sídlo, klášter i kasárna. Jsme mniši se zbraní. Služebníci Boží.“
„Tamten... taky?“ René udělal posunek na ochranu.
„Feroz? Je rytíř jako já. Proč?“
„Je horší než ďábel! Možná je ďábel sám...“
„Ano, my víme. A co?“
„Jak může ďábel sloužit Bohu?“
„Právě proto je nejlepší! Kdybys ho viděl bojovat...“
„To chceš i po mně, abych... sloužil Bohu?“
„Sám se rozhodneš, co chceš. Já jen posoudím, zda jsi hoden toho, abys takovou službu dostal. Zatím myslím, že ano.“
„Službu... ale proč? Kvůli čemu?“
„Nevím, kvůli čemu ty. My mu sloužíme z lásky.“
„Z lásky k Bohu?“
„Ano. Kdo miluje Boha natolik, že mu chce sloužit, ten tady smí zůstat s námi. Kdo tu lásku nemá, udělá líp, když odejde.“
René sklopil oči. „Jak mám mít rád Boha, když o něm nic nevím? Každej hrozí, že mě Bůh potrestá, když to nebo ono... Ten Feroz taky tvrdí, že mě Bůh nenávidí a vyhnal nás...“
„Bůh nás už potrestal tím, že jsme se narodili; to je výsledek našich dřívějších zlých činů. Když ho budeme zlobit, potrestá nás znova; ale taky nemusí, když si to u něj vyžehlíme...“
„Ty si to u něj takhle žehlíš, jo?“
„No... dělám, co můžu.“
„A ti ostatní? Třeba ty děcka?“
„Dali se do služby ještě doma v Polsku; kvůli své službě museli odejít. Jejich matky a otce, bratry, sestry, třeba celé rodiny tam pozabíjeli. Zbyl jim jenom Bůh a náš řád; proto jsou tady.“
„Nevypadají, že by jim někdo ubližoval!“
„Už jsou doma, tady jim nic nehrozí. Teda... doufám. Kdyby jo, jsme tady my bojovníci; nějak to zvládneme.“
„To jako ty, jo? Dovol, abych se zasmál!“
„Ale jo. Klidně se směj...“
Oběd se ohlašoval troubením; jak zaznělo, Denis a René okamžitě nastoupili do fronty a nechali si naložit na talíř brambory, vařenou zeleninu, zelí a fazole. Ale bylo to velmi dobré a René se cpal se záviděníhodným apetitem. Když Denis viděl, jak hbitě v něm mizí jídlo, zavedl ho pro přídavek; pak už to uměl sám.
A po obědě dostal taky lepší náladu.
„Teda, je tady skvěle! Když nic jinýho, tak se tu aspoň parádně jí, v životě jsem se tak nenacpal. Ve všech pasťákách nám dávali jíst co nejmíň... Asi tady zůstanu!“
„Aspoň něco že se ti tu líbí!“ smál se Denis.
„Jo, zůstanu, když to říkám! Stanu se tvým vojákem a naučím tě, jak vytahovat lidem věci z kapes, aby si toho nevšimli; neříkej, že to nebudeš nikdy potřebovat!“
„Co já vím – třeba budu!“
„A budu poslouchat, jakej je ten váš Bůh. Proč ho máte rádi.“
„To bude ještě lepší...“
Tak se stalo, že René le Mogniëre zůstal na Hůrce.
Tím končí třetí z knih o Rytířích Blesku.
Konec
© 1974 Mojmír Kříž
Následuje: Rytíři Blesku 4 - Velmistr (Charry de Guyrlayowe VII.) Skupina
Rytíři 01) Rytíři Blesku 1
02) Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy
03) Rytíři Blesku 3 - Diplomati
04) Rytíři Blesku 4 - Velmistr
05) Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr
Titul: Rytíři Blesku 3 - Diplomati
Podtitul: (Charry de Guyrlayowe VI.)
Autor: Mojmír Kříž © 1974 Mojmír Kříž
Skupina: Rytíři Blesku
3
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Rytíři-blesku-3
Next: Rytíři Blesku 4 - Velmistr
(Rytíři Blesku 4) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. "Rytíři Blesku 3 - Diplomati (Charry de Guyrlayowe VI.)" (komentáře)
Téma=Rytíři-blesku-3
Errata:
08.08.2021 11:40
Domů
Statistiky