Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smrt se směje

Charry zalehl na svoje místo a sledoval, jak se nepřítel blíží – byl však ještě daleko, připomněl tedy šeptem sousedovi, aby nikdo nestřílel, dokud nezahájí on. Všichni mlčeli a pozorovali temné postavy, které zvolna postupovaly po stříbřité pláni ozářené měsícem. Bořili se hluboko do sněhu, klouzali a padali; důstojníci šeptem kleli, koně občas zafrkali nebo řičeli, když je jejich jezdci pobízeli.

Tak se přiblížili na bezpečný dostřel, ale Charry povel stále nedával. Tošio odložil ručnici a vzal do rukou luk; ohlížel se na Charryho, ale ten vyčkával. Bruno von Weranski se třásl jako dostihový kůň před startem; Charry se k němu naklonil a zašeptal: „Ne, ještě ne! Nespěchej, chlapče – spěcháš jen do neštěstí! To říkal náš učitel...“

Muži byli již jenom kousek od zdi; bylo jasně vidět detaily výstroje a ztrhané, unavené tváře. Najednou projel mezi řadami dopředu důstojník na koni; shodou okolností ten, co předtím hovořil o válce v Polsku. Nejspíš si něčeho všiml, neboť vytáhl šavli a pokřikoval na vojáky: „Hej, chlapi, dávejte pozor! Tam nahoře...“

Charry kývl na Tošia. Ten uvolnil sevření prstů, zadrnčela tětiva a šíp se zabodl důstojníkovi do prsou. Muž zašermoval rukama, pustil šavli a skácel se pozadu s koně. Neozval se jediný zvuk, tichý svist šípu snadno přeslechli, takže muži okolo stáli pár okamžiků nehybně a nechápavě zírali; až potom se jeden z nich vzpamatoval a vykřikl: „Palte!“

„Tak jo.“ řekl Charry a zastřelil ho.

Vzápětí šlehla salva ze všech hlavní; pár desítek mužů se skácelo najednou, ostatní se s řevem rozběhli sněhem dopředu. Pak už střílely naše rychlopalné pušky bez povelů, každý když dostal někoho z nepřátel na mušku. Nešťastníci řvali bolestí, káceli se nebo se pokoušeli ukrýt, ale důstojníci je hnali dopředu.

O'Reilly vyhlížel z vikýře; obrátil se dolů na vrhače pum a zařval irsky, přesto srozumitelně:

„Fäéér!“

Denis škubl šňůrou od spouště a z jeho vrhače vyletěl oheň. Vzápětí odpálil svůj vrhač i René, zatímco Denis, sotva se dým rozptýlil, už dával do mechanismu další zápalku a Gerd vkládal do hlavně novou bombu. O'Reilly velel: „Tři a půl čárky nahoru... a pal!“

Znovu vyšlehl oheň; tentokrát zasáhla bomba přímo doprostřed postupujícího oddílu. Ještě, že Denis neviděl, co jeho výstřel způsobil – když se zvedl dým, plazilo se po sněhu jen několik raněných, ostatní leželi bez hnutí.

Shora kropily postupující armádu kulomety; muži se neměli kam ukrýt, šli v oddílech a když se Henryk nebo Vítek zaměřili na takový hlouček, nebylo pro nešťastníky záchrany. Na stříbřité sněhové pláni byli dokonale vidět, zatímco obránci byli ve stínu.

Mezi vojáky nastala panika; muži obraceli a prchali z dosahu strašlivé palby, někteří zahazovali zbraně. Důstojníci se snažili je zadržet, jeden dokonce šavlí; Diana mu ji vystřelila z ruky, muž zůstal sedět na sněhu a tupě zíral na prostřelenou paži.

„Zastavit palbu!“ zavelel Charry. Zachránil tím jenom životy prchajících; neboť než se hlubokým sněhem prodrali do bezpečí, určitě by neunikli jejich kulkám. Teď nastalo ticho; pouze dole na svahu sténali ranění, kteří nemohli utéci.

Hexy, její manžel Rex a ostatní arminské psovité šelmy zahájily akci. Naši psi uměli ovládat vesnické voříšky i šikmooké hafany ze spřežení Vikingů; teď z nich vytvořili smečku a zaútočili zezadu. Ne že by ti vesničtí psi byli moc chápaví, ale když se jim ukázalo, co mají dělat, splnili rozkaz. Když objevili zraněného vojáka, vrhli se na něj a zadávili ho. Záhy v tom pejsci nalezli zalíbení a vrhali se dokonce i na zdravé muže, kteří se neprozřetelně vzdálili od ostatních.

Důstojníkům se podařilo jakž takž zformovat vojáky do oddílů; teď poklekli do sněhu a stříleli po hradbě statku. Sice neúčinně, ale přesto zamezili obráncům opustit svá stanoviště.

„Tohle ještě není konec,“ řekl Baarfelt. „Ustoupili, protože dostali strach. Ale důstojníci je poženou na smrt...“

Obránci využívali chvíle, nabíjeli a tlumeně hovořili; na naší straně byli jen dva lehce škrábnutí zbloudilými kulkami.

„Nač myslíš?“ zeptala se Diana Charryho, který zamračeně zíral dolů na pláň, kde ležela nejmíň stovka mrtvých.

„Až budem na jaře orat... bude nám překážet spousta starýho železa! To je na prd, taková práce!“

Diana chvíli nechápala, co povídá. „Na jaře... až budeme orat? Proboha, na co ty nemyslíš...“

„Ty zas nevíš, co to je, když pluhu překáží kusy všelijakýho železa! Ty bomby tam nadělaly pořádný trychtýře!“ vrčel.

Diana nad tím jen mávla rukou.

Když nastala ta veliká palba, byly vozy se strojními puškami Němců kousek od nás; ačkoliv jely prošlapaným terénem, kola se hluboce bořila a vozkové s kletbami tloukli koně biči i klacky, až ubohá zvířata řičela. Kromě toho lidé neviděli potmě, i když svítil měsíc; nějaký poddůstojník vztekle řval a proklínal celý svět. Když se začalo střílet, zastavili a otáčeli se směrem k Hůrce; poddůstojník se rozeřval:

„Vidíte, vy prasata mořský – zmeškali jsme! Budem za to mít držkovou, uvidíte; já vás dám všecky zavřít, svině líný!“

Možná by mluvil i dál, ale už byl u něho Ao Harrap a skočil mu přímo na hrdlo. Vlk Rigo se vrhl na jednoho z vozků, já na dalšího; pár dalších vojáků, kteří tvořili ochranu vozů, se obrátilo a snažilo uprchnout. Viděl jsem, jak Azgarr skočil na jednoho a se vzteklým vrčením ho rdousil.

Koně se sice plašili, ale díky hlubokému sněhu nemohli utéci nikam daleko; Rigo jim vběhl do cesty a přinutil je obrátit se, jak jsme potřebovali. Uklidnili jsme je, dopravili oba vozíky ke hřbitovní zdi a tam vytáhli strojní pušky nahoru.

„Co teď? Měli bychom pomoci našim...“ navrhoval Azgarr.

„Počkáme,“ řekl jsem. „Ještě přijde naše chvíle! Dávejte na ty lidi dobrý pozor; dokud nebudou blízko, neděláme nic!“

Viděli jsme, i když z velké vzdálenosti, jak naše vrhače pum ničí útočníky; pak jsme spatřili, jak celý houf prchá dolů po svahu z dostřelu Charryho pušek. Vzápětí vyjel k nám ke kostelu nějaký chlap na koni a řval:

„Hej, chlapi, kde jste s těmi mašinkvéry?“

„Tady...“ odpověděl jsem; přijel blíž, pak nás uviděl a vytrhl z pouzdra pistoli, ale Tannarr mu skočil na krk a Ao Harrap rychle chytil koně, který se plašil. Byl to jezdecký kůň, dost dobrý; přivázali jsme ho k vozu a uklidňovali, aby neřičel a neprozradil nás. Azgarr byl z hor a neuměl krotit koně; slyšel jsem, jak ho to Tannarr urychleně učí.

„Co budem dělat se zajatci?“ ptal se Ao Harrap. „Charry by jistě měl řeči, kdybysme je zakousli!“

„K něčemu bych je uvázal...“

Zvykem lidí je vztyčovat na hřbitovech kříže nad jednotlivými hroby; ty starší jsou dřevěné, ale novější nebo u bohatších lidí už dělají kamenné či litinové. Teď se hodily; odtáhli jsme zajatce a jejich vlastními opasky připoutali k pevnějším křížům. Jeden se probral a začal vřískat, ale praštil jsem ho packou, tak omdlel a už toho nechal.

Velitelé zatím srazili hlavy dohromady a radili se o útoku. Poslali další dva jezdce, ale těch jsme se zbavili stejně jako prvního, jen jsme získali o dva koně víc. Džaín soudil, že lidem už brzo dojde trpělivost – a taky jo. Zřejmě jsme nezlikvidovali ty dva dost tiše, protože se na nás vyhrnulo asi dvacet, všichni na koních. Tannarr to nevydržel a spustil do nich palbu z jedné strojní pušky; tak deset jich padlo, ostatní urychleně prchali.

Náš zásah vyvolal mezi důstojníky zmatek; ale zřejmě došli k závěru, že jejich chrabrá armáda se ve tmě postřílela sama a vyslali k nám důstojníka. Jak přijížděl, volal už zdálky:

„Hej, chlapi, nestřílejte – tady je kapitán Stiller! Nebojte se, tamti jsou ještě za hradbama! Rychle najeďte...“

„Džaíne, toho živého!“ poručil jsem. Džaín se skrýval v křoví u cesty; jak k němu chlap dojel, skočil na něho odzadu a praštil ho tlapou přes hlavu. I když měl Stiller přílbu, omráčil ho jednou ranou; pak ho vzal do zubů a zatáhl do křoví, kde mu dal ještě jednu, aby se hned tak neprobral. Stillerův kůň nám však bohužel utekl.

Vpředu se něco dělo; jednotlivé oddíly a čety se dávaly opět na pochod kupředu, tentokrát v rozvinutých rojnicích a přískoky. Padali do sněhu po každých dvou krocích, částečně že sníh byl hluboký a postup těžký, částečně úmyslně, aby nebyli tak snadným terčem pro kulky. Odtud z dálky to vypadalo jako manévry roztroušených mravenečků; ale zakrátko byla celá pláň plná přiskakujících a střílejících mužů.

Z Hůrky na ně spustili palbu; ale proti roztroušeným mužům je střelba z kulometů a samopalů neúčinná, pomáhaly jen jednotlivé rány. Mravenečkové z předních řad zůstávali ležet na svých místech a nepokračovali; jejich mrtvoly přeskakovali další a ještě stačili v přestávkách střílet na hradbu. Jenom když je z půdy statku pokropili dlouhou kulometnou dávkou, zůstali přitisknutí k zemi a čekali, až to přejde.

Charry vztekle vrčel: „No, teď půjde do tuhýho! Ty už nezaženem pár výstřely z děla...“

„Ať tam pro mně za mně zůstanou ležet!“ řekla Diana. „Dostanou zápal plic a bude od nich pokoj!“

Nikdo se nezasmál; vrhače pum opět vychrlily svůj smrtící oheň, ale mnoho škody nenadělaly, pobily jen muže v bezprostřední blízkosti a ostatní pokračovali v přískocích. Sice se uplatnila větší přesnost střelby obránců, ale také mezi Poláky bylo několik raněných a jeden pacholek mrtev.

„Musíme připustit boj muže proti muži,“ řekl Charry. „Dostanou-li se až ke zdi, budeme muset bojovat na šavle!“

Zeď byla sice dva metry vysoká, ale sníh ji zavál nejméně půl metru a tak nebylo nic těžkého dostat se přes její vrchol. Zatím sice obránci zdařile zasáhli každého, kdo se ocitl v nebezpečné blízkosti; ale vojáci se kryli mrtvolami svých druhů, schovávali se v jamách po bombách a neustále stříleli.

„Hele,“ ukázal Lukáš Anczewski. „Jízda...“

Cvalem se sem řítili jezdci; projížděli mezi svými pěšáky a stříleli ve cvalu, naštěstí dost nepřesně. O'Reilly toho využil a vypálil mezi ně další dvě bomby; mezi koňmi nastal zmatek, ale zbylí jezdci dorazili k hradbě a někteří už přeskakovali se šavlemi v rukou dovnitř. Za zády jim vybuchl první granát, potom několik dalších; ale také Němci házeli granáty a jeden z nich strhl část zdi a zabil dva Poláky.

Charry střílel, dokud měl náboje; potom tasil meč a rozťal jednoho útočníka vejpůl. Diana už taky bojovala mečem; katana Tošio Yamanakiho šlehala jako stříbřitý blesk a každá rána znamenala smrt jednoho muže. Zdravko viděl, jak přes ohradu leze voják, vytáhl kinžál, chytil ho za vlasy a uřízl mu hlavu. Bezhlavé tělo spadlo mezi kamarády toho nešťastníka, vzápětí za ním vyletěla i hlava a kutálela se po sněhu.

Björn Wulffssonn zařval jako zuřivá šelma; vytrhl široký krátký meč, ostrý jako břitva a rozťal jednoho z jezdců jako kuře; pak sebral do druhé ruky jeho jezdecký palaš a vrhl se do nejhustšího mraku pronikajících vojáků. Ječel vztekem zkřivenými ústy a sekal oběma zbraněmi do nepřátel, až krev stříkala; malý Kalle se rovněž rozječel a sekal kolem sebe jako zběsilý.

Denis Baarfelt vytasil svůj kord z toledské oceli a připravil se uvítat nepřítele, zatímco Gerd usoudil, že nejbezpečnější místo bude pod bombometem a zalezl tam. Na Denise se vrhli hned dva: první pěšák puškou s bajonetem, druhý jezdec se šavlí. Denis zdařile odrazil šavli, uhnul bodáku a bodl vojáka kordem; ocel sjela po řemení na prsou, sice poranila, ale nezabila; voják se rozzuřil a smetl Denise úderem pažbou. Pak naštěstí usoudil, že tím pro vítězství udělal dost, zahodil pušku a staral se o své zranění. Jezdec přiskočil k Denisovi a hnal na něj koně, než se stačí zvednout. Denis, kryjící se před kopyty, zařval jako leopard a fungovalo to, kůň zděšeně odskočil. Jezdec zaútočil znovu, mával šavlí a chystal se Denise seknout, když se na něho vrhla Dévi a jedinou ranou tlapy mu zlámala vaz. Dévi rozhodně neměla ráda, když někdo ubližoval jejímu miláčkovi; což na vlastní kůži pocítil další voják, který se objevil v blízkosti. Možná ani nechtěl někomu ublížit, třeba se chtěl jen někde přikrčit, dokud nebude dobojováno; ale černá šelma se na něj vrhla a rozervala mu hrdlo.

René le Mogniéra zachvátil šílený strach, když se na něj vrhl první chlap; zděšeně prchal před jeho šavlí až ke dveřím do kuchyně, ale ty byly zavřeny; René se tedy rozběhl ke konírně, voják za ním. René se v těch několika vteřinách přesvědčil, že úsloví o plných kalhotách je pravdivé; doběhl ke stáji, tam přes něco zakopl a upadl. A ten veliký, kníratý, neúprosný voják pořád za ním, šavli v ruce a pohrdavý úsměv na rtech; co úsměv, přímo chechtot! René cvakal zuby a hmatal kolem sebe, čím se zachránit před tou zbraní; nahmatal dřevěnou žerď, zvedl tu věc a nastavil ji před sebe. Voják přiskočil a rozmáchl se šavlí, ale zbraň mu vyklouzla z ruky a on se složil na zahnojenou zem dvora. Ta věc byly vidle na kydání hnoje; jak je René zvedl, zajely špice vojákovi do prsou a smrtelně ho zranily.

René vstal; byl to jeho bojový křest, zabil prvního muže, ani nevěděl jak. Chvíli nedůvěřivě zíral na zkrvavené špice vidlí – pak je však uchopil pevněji a rozběhl se do bitvy. Nejdřív pomohl jednomu z čeledínů, který ztratil zbraň a nebyl by se pro ni mohl shýbnout, kdyby René nebyl bodl jeho soupeře do hýždí a na chvíli jej nezaměstnal; potom bodl ještě muže, se kterým zápasil Matěj Vlček, i když zbytečně, Matěj mu vzápětí rozbil hlavu sekerou. Nakonec René zachránil děvečku Toničku, kterou jeden voják srazil na zem; a to tím, že mu vrazil vidle do boku.

Z kuchyně se vyhrnula Gréta, v ruce držela kopist na mísení chlebového těsta, který byl při její síle dosti pádnou zbraní. První se o tom přesvědčil jezdec, kterému s ním rozbila hlavu; kromě toho však z plna hrdla nadávala: „Vy obšourníci úchylný, lumpové zlodějský, prasata nedožraný! Tak vám se zachtělo slušný holky! No počkejte, vy stádo čuňat, já vám dám, že budete do smrti vzpomínat!“

Mami hned při prvním výstřelu rozsvítila hromničku, poklekla před obrazem Panny Marie a modlila se; ale jak boj pokračoval, stále častěji vyhlížela ven a dívala se, jak to vypadá. Když se dostali do dvora, modlila se už nahlas; potom se otevřely dveře a dovnitř se skácel raněný čeledín Janek, ještě s puškou v ruce. Mami k němu přiskočila a vtáhla ho dovnitř; pušku mu vykroutila z ruky. V té samé chvíli vpadl dovnitř nějaký voják; a mami zvedla pušku a stiskla spoušť. Z hlavně se zakouřilo, muž se chytil za prsa a složil se jí k nohám. Stařence se rozklepaly ruce; pustila zbraň, poklekla k obrazu Matky Boží a šeptala: „Odpusť nám naše viny...“

Bruno von Weranski měl svoje představy, jak prokáže všechny mužné vlastnosti a rozseká nepřátele na kusy; jenomže když viděl ty mohutné chlapy v šedozelených uniformách, v přílbách s bodcem a mohutnými šavlemi, došlo mu, že je to něco jiného než rvačka v hospodě či cvičný souboj studentskou šavličkou. Střílel, než mu došly náboje; potom se na něj vrhl nějaký voják, jenomže hned ho zasáhla kulka a svalil se mu k nohám; Bruno pocítil pouze štípnutí a když si sáhl na obličej, viděl dlaň od vlastní krve. Nepřemýšlel, jak se to stalo; už se na něj hnal další, Bruno mu zapíchl svou šavli do prsou, ale už ji z něj nedokázal vyrvat. Vzal si tedy tu těžkou vojenskou; kupodivu, jako by pocítil příval mužné síly. Na dalšího vojáka už zaútočil sám – a když padl s proťatým hrdlem, Bruno pochopil, že se stal dospělým mužem.

Boj vrcholil; a nejhorší byl Björn Wulffssonn. Šílený vztekem a nenávistí, s pěnou u úst se prosekal až k průrvě a vrhl se ven mezi nepřátele; byl několikrát raněn, ale nedbal ničeho, jen zabíjel, zabíjel, zabíjel. Rudé vlasy mu poletovaly okolo hlavy, bílé zuby blýskaly při ohlušujícím ječení. Kalle zůstal někde vzadu, nemohl tak rychle bojovat, ale v patách za Björnem se hnal Yamanaki, rychlý a pružný jako ocelové pero, s blyštivou katanou, zasazující přesné rány. Za nimi dvěma vyrazili Číňané i Poláci; taky hodili poslední granáty a kdo vlastnil revolver, střílel z něj. Diana přeskočila ohradu na jiném místě; zatočila karabáčem a strhla s koně jakéhosi majora, který velel jízdě. Praštila ho rukojetí meče do spánku až omdlel, zatáhla stranou; tím způsobila, že muže přestaly pohánět jeho rozkazy.

Ale boj rozhodl Vítek Jeřábek; ten byl zatím na seníku nad stájí a střílel z kulometu. Někdo mu tam hodil granát, pak druhý; oba vybuchly, mírně poničily střechu a zapálily seno, už tak suché jako troud. Vítek stačil sotva skočit dolů, aby se tam neusmažil, kulomet však zůstal a byl zničen ohněm. Neměl zbraň; sebral někde nepřátelskou šavli a rozdal několik ran, ale to nebyla jeho specialita. Jeho zbraní byl rozum; a toho použil jako pravý Čech.

Objevil někde německou důstojnickou čapku; narazil si ji na hlavu, vyskočil na zeď a zaječel z plna hrdla:

„Zurück! Alles zurück... Všichni zpátky! Ustoupit!“

Jakýsi poddůstojník dojel k němu. „Zbláznil ses? Musíme...“

Vítek jej ťal šavlí do obličeje a chlap se svalil; a už zase Vítek řval svoje „Zurück!“

Vojáci poslechli; jeden, dva, potom deset prchalo dolů strání, šťastní, že se dostanou z toho pekla. Za nimi se rozjeli jezdci; Poláci vybíhali ven, chytali si koně a když to nešlo jinak, srazili jezdce šavlí či pažbou pušky. Björn vyskočil na koně za nějakého důstojníčka, podřízl ho jako kuře a shodil dolů; pak se vydal pronásledovat prchající. Za ním se s řevem vrhli Poláci a to stačilo; co bylo schopno, prchalo dolů po stráni. Poláci to vzdali, pronásledoval je jediný Björn, řvoucí jako sto ďáblů; ale v polovině kopce jej zasáhla nějaká kulka a mladý Viking se skácel se sedla. Vmžiku u něho bylo několik vojáků; sekal jim po nohou svým mečem, řval bolestí, ale bodal a sekal pořád kolem sebe, až mu jeden vrazil bajonet do břicha a ostatní jej dotloukli pažbami.

Kalle se rozječel jako pominutý, když to viděl; chtěl se vrhnout bráchovi na pomoc, ale Charry jej zachytil za koženou kazajku a stáhl zpět. Nebylo důvodu, proč by druhý Wulffssonn měl umřít jako ten první, když šťastně přežil útok.

Vojáci prchali; teď už bez velení, směrem ke kostelu a k nám. Jejich jízda se držela stranou, hlavní nápor tvořila pěchota; a právě na tuto pěchotu jsme zahájili palbu. Bylo to jako úder blesku; první řady se skácely jako podťaty kosou, zadní se tlačily na první, přední se otáčely dozadu. Jízda vyrazila proti nám; všichni naráz jsme vydali válečný řev, koně se plašili a shazovali jezdce. Několik jich dorazilo k nám a pokusilo se nás napadnout; vrhli jsme se na ně, pobili je a pochytali jejich koně. Jejich velitel, velmi mladý a nezkušený důstojník, se mne pokusil zabít šavlí; škrábl mne na hřbetě, ale já ho sundal s koně a omráčil tlapou.

Velitel nepřátel konečně dokázal svoji armádu shromáždit mimo dostřel obou našich stanovišť a spočítat zbytky. Z jedenácti set mužů mu zbylo sotva pět set, ale i ti byli většinou vyčerpaní, mnozí lehce ranění, málokterý měl chuť ještě jednou se vrátit do bitvy. Plukovník, i sám Haupt jim dodávali odvahy, řvali na ně, prosili a vyhrožovali; potom povolili půlhodinovou pausu, aby vojáci nabrali síly.

Na Hůrce byla situace velmi špatná; seník hořel a muži vyváděli poplašené koně, aby neuhořeli, až se propadne strop. Ten plamen šlehal vysoko a vypadalo to, jako by hořel celý statek; naštěstí byla konírna od obytných budov dostatečně vzdálena. Přesto nechal Charry stříkat na stěny a střechu statku; i lidé se polévali vodou, přestože jim mrzla na šatech. Teď při požáru jim bylo velmi horko, až příliš na jejich vkus. Mnoho lidí bylo raněných, bohužel jich také hodně padlo. Charry, Diana, Tomáš a Denis byli nezraněni, ostatní měli každý alespoň nějaké škrábnutí.

„Příští útok už nevydržíme,“ řekl Charry, který se opíral o svůj meč a třel si sněhem tvář. „To by byl zázrak...“

„Budeme muset,“ řekl Tomáš. „Neboj se, slyšel jsem kulomety od kostela, to jsou naše čičinky. Jistě je tam pročesaly...“

Charry mávl rukou, zapíchl meč do sněhu a běžel pomoci s koňmi; Diana zatím ošetřovala raněné.

Mladý důstojník, kterého jsem zajal, se probral; povšiml jsem si, že zvedá hlavu a pokouší se pochopit, co se to děje, přiběhl jsem k němu a vyzval ho: „Tak vstávej, chlapče! Dobojoval jsi!“

Pohlédl na mne, chtěl vykřiknout, ale zajíkl se: „Kde to jsem? V pekle... nebo...?“

„Ještě ne, ale patřil bys tam. Zatím v zajetí.“

Třásl se jako osikový list. „Ale pane... vy jste přece tygr!“

„Pokud vím, ano. Vstávej; přivážem si tě, abys neutekl!“

Nechtělo se mu, ale stačilo zavrčet a šel velice ochotně. Vedl jsem ho na hřbitov, kde už byli ke křížům přivázáni jeho druhové. Nechápal ani teď, zato Stiller na mne vykřikl: „Hej, co to má znamenat? Chcete nás tady nechat zmrznout? Už se nemůžu ani hýbat... je mi hrozná zima!“

„Tak to máš smůlu.“ řekl jsem a přistrčil mladíčka čenichem ke kříži. „Ty dej ruce dozadu; a necukej se, nebo tě kousnu!“

Provedl příkaz velice ochotně; Stiller zkusil otočit hlavu: „Kdo to je? Hlaste se, vojáku!“

„Podporučík Karl Haushoffer, pane!“ zajatec se pokusil postavit do pozoru, což při svazování rukou šlo dost těžko.

„Ale Bože... vás taky dostali?“

„Ano, pane... co jsou tohle zač? Ten tygr na mne mluví!“

„Všichni mluví, dokonce střílejí ze strojních pušek! Ten mizera Baarfelt je určitě začaroval!“

„Ale pane... na čáry přece nevěříme!“

„To ne; ale všelijaký podfuky tamti umějí znamenitě!“

„Kdo?“

„Templáři! Víckrát mě proti nim nikdo nedostane!“

Nechal jsem je, aby si mohli popovídat; od doby, kdy mi Diana vysvětlila, co je to humanita, bývám k lidem někdy laskavý. Možná jim nebylo dobře kvůli mrazu, ale s tím se nedalo nic dělat.

Plukovník nenechal své muže odpočinout ani celou půlhodinu; potom vyslal čtyři sta proti Hůrce, celý zbytek vedl Haupt proti nám. Protože si koně odpočinuli, zapřáhli jsme je do vozíků a odvezli strojní pušky na jiné místo, než byly předtím. To bylo dobře, protože na hřbitovní zeď vrhali granáty. Nezpůsobili na štěstí nic horšího, než narušili spánek nebožtíků, odpočívajících v zemi už pár desítek let; teď se jejich kosti opět ocitly na světle Božím, pokud tak lze pojmenovat měsíc a odlesk hořícího seníku. Zajatci uvázaní ke křížům prožili hrozné chvíle; my jsme však spustili palbu ze dvou stran a zdařile obrátili útočníky na útěk. Haupt se je pokusil zastavit, ale řvali na něj a hrozili mu, takže pobídl koně a mazal odtud rychleji než oni.

„Ti už se nevrátí!“ řekl jsem. „Teď na koně a za nimi!“

Vyrazili jsme; pušky nepřátel jsme nemohli použít, neboť nebyly upravené pro naše pracky, ale jejich šavle se některým z nás hodily. Dohonili jsme prchající Hauptův oddíl a rozehnali ho do všech stran; potom jsme zaútočili vzhůru k Hůrce.

Z bombometů, vytažených k průrvě v hradbě, už nestřílel Denis a René, ale sám O'Reilly, pokud možno co nejpřesněji do shluku nepřátel. Nicméně opakovalo se to, co prvé, mravenci se přískoky blížili k hradbě. Pušky obránců už nestřílely tak hustě, zbyl jediný kulomet (druhý měl poruchu, třetí shořel), samopaly neměly čím střílet. Charry pálil z ručnice jako divý, vztekle proklínal nepřátele a odplivoval krev, protože mu pažba pušky potloukla tvář. Denis už dvakrát vypálil ze svých starobylých bambitek (Tomášův dar), teď nabíjel potřetí. Objevil v sobě odvahu pravého berserkra a řval na nepřátele:

„Jen pojďte, zbabělci! Zemřeme statečně!“

V rozrušení křičel česky a nikdo mu stejně nerozuměl.

Vtom se ozvaly výstřely z boku, od vesnice; první dva způsobily trochu zmatku na nepřátelském křídle, pak se pár vojáků obrátilo a rozběhli se proti novému nepříteli. Skáceli se naráz do sněhu; a od vesnice se sem přískoky hnaly shrbené postavy. Jejich pušky nebyly vojenské, práskaly každá jiným zvukem a každá v jinou chvíli, ale my je poznali. Byly to pytlácké kulovnice mužů ze vsi, které jsme slýchali za lovů v temných nocích; všichni dospělí muži považovali za své právo pytlačit na panském a každý měl doma důkladně schovanou zbraň. Našim známým jsme občas pomáhali nadhánět zvěř a oni nám dávali podíl.

Ten první, obtloustlý a hranatý, který běžel v jejich čele, střílel z pušky v běhu a volal: „Hej, držte se, chlapi! Jdeme vám na pomoc!“

Poznali ten hlas; byl to všem dobře známý hlas sedláka Müllera, starosty obce a tatínka naší Evy-Marie. Zrovna přiložil svoji pytlačku k líci, jeden z vojáků se složil a Müller v běhu nabíjel zbraň. Za ním skákalo pár dalších chlapů, potom i pacholci a větší synkové ze selských rodin. Šli všichni; v této poslední chvíli šli na pomoc občanům své vesnice, jak to činili jejich předkové od dob třicetileté války. Patřili jsme k nim; ke cti těchto chlapů patřilo vzít zbraň a jít pomoci těm, které přijali za svoje přátele.

Charry v sobě objevil novou energii; vyskočil na svého koně, zamával mečem a vykřikl: „A všichni ven! Šavlemi do nich!“

První ze všech se vyřítil z brány, rozťal na úvod jednoho útočníka mečem a letěl do noci; za ním Diana, Tošio, Vítek a všichni ostatní. I Kalle naskočil na koně a hnal se kupředu; dojel k mrtvole svého bratra, sebral v jízdě jeho meč a hned ho vrazil do trupu jednoho z vojáků.

Eva-Marie poznala hlas svého otce; zaradovala se, vyběhla ven z brány a křičela: „Tatínku! Sem, sem...“

Ale jakýsi poddůstojník si jí všiml, namířil pistoli a střelil; Evě podklesla kolena a ona spadla na zem. Tomáš spatřil, co se stalo, vrhl se k ní a prohlížel její zranění.

Ale Denis neváhal ani na okamžik; seděl na svém koni, zastrčil tedy pistole do tašek na sedle, meč vzal do zubů a vyrazil vpřed. Tomáš se ani neohlédl, když na něj stříkl sníh od kopyt Denisova koně; ale Denis se hnal za ničemným vrahem a ani Dévi nestačila dost rychle vyběhnout za ním.

Denis neváhal ani na chvíli; žádný z hrdinů jeho pohádek nikdy neváhal, bylo-li třeba se mstít za nějaký zločin. A zabití Evy byl zločin! Denis, který k ní cítil upřímnou lásku, byl osudem pověřen tento zločin pomstít. Ničema prchal se dvěma vojáky někam k lesu; Denis vytáhl pistole, zastavil koně a zamířil. První ranou ze starobylé bambitky srazil s koně jednoho z vojáků; druhý se otočil a chtěl střelit, ale zasáhla jej druhá kulka a on se rovněž skácel na zem.

Poddůstojník zjistil, co se stalo; zvedl pistoli, ale nestřelil a zahodil ji, byla prázdná. Vytasil šavli a vztekle vykřikl: „Ty jsi Baarfeltovo štěně, co? Pošlu tě za čubou...“

Denis ho uvítal svým kordem, srazil šavli stranou, odrazil ještě jednu ránu a pak bodl, do ramene. Muž pustil zbraň, zakymácel se a klesl s koně dolů. Denis zvedl kord; tehdy muž v hrůze zvedl zdravou ruku a zašeptal: „Ne! Milost... proboha, pro smilování Boží!“

Ale Denis neposlouchal jeho hlas; slyšel jiné hlasy, hlasy přátel, svých zamilovaných hrdinů, o nichž slýchal a čítal ve volných chvílích. Byli tu všichni: ušlechtilí samurajové Říše Vycházejícího Slunce s ostrými blýskavými meči, Athos, Porthos, Aramis i d'Artagnan, Gottfried z Bouillonu, Ivanhoe, Jindřich z Alcaronu, Joffrey de Peyrac, vlkodlak hrabě Feiro, hrabě Monte Cristo, Old Shatterhand a Vinnetou; nepřehledná řada šlechticů, rytířů a hrdinů a v jejich čele Jean d'Eclair, první velmistr řádu po Molayově smrti; všichni hrdinové Denisových pohádek. Ti všichni veleli: braň spravedlnost, učiň, co je třeba, splň svoji povinnost! Žádný z nich nepronesl slovo milost.

A Denis Baarfelt se v té chvíli přiřadil k hrdinům svých pohádek. Čepel z toledské oceli projela mezi poddůstojníkovými žebry přímo do srdce a připíchla ničemu ke sněhu. A Denis byl šťastný, neboť konečně vykonal svoji pomstu: za matku, za bratra a teď i za Evu. Stal se hrdinou; nyní i o něm budou vyprávět.

Teprve pak se rozhlédl kolem sebe: po mrtvých a umírajících, po krvi, špíně, sněhu poskvrněném lidskou nenávistí. Uvědomil si vytřeštěné oči a vztažené ruce toho mrtvého, křečovitě staženou tvář, teprve teď zaslechl slůvko, které muž křičel: „Milost!“

Denis si zakryl rukama tvář a rozplakal se. Sklouzl s koně, posadil se do sněhu, seděl tam s rukama na obličeji a plakal; až ho nalezla Dévi, která za ním běžela ze všech sil, aby ho mohla chránit. Poznala, že se dokázal ubránit sám, zabil všechny tři nepřátele; že je tedy mužem a už nepotřebuje její ochranu. Přesto jí ho bylo líto; tak přistoupila a poprvé v životě se sama otřela hlavou o jeho. Denis ji objal a plakal jí do hřívy; Dévi se nebránila, jen tiše kňučela.

Sedlák Müller doběhl k Baarfeltovi, která se skláněl nad Evou a klesl vedle na kolena. „Žije?“ zachroptěl. „Bude žít?“

Tomáš neodpovídal, ruce se mu chvěly, nedokázal Evě ani rozepnout kazajku. Něco šeptal, čemu Müller nerozuměl.

„Kdybych to věděl,“ řekl sedlák. „Byl bych přišel dřív... Řekni mi, bude žít? Zachráníš ji?“

Tomáš Baarfelt zvrátil hlavu a pohlédl krvavým zrakem k nebi. „Bože, zachraň ji!“ vykřikl zoufale. „Dej mi ji – nikdy jsi mi nic nedal! Slituj se aspoň nad ní, když ne nade mnou!“

V té chvíli Eva zasténala a pohnula rty; Tomášovi se podařilo rozervat jí kazajku, celou od krve; a s údivem uchopil řádový rytířský kříž, který byl ohnutý, jak na něj narazila kulka. Ta kulka mířila na srdce; ale jak se odrazila od kříže, jenom lehce poranila kůži na boku a zůstala vězet v paži nad loktem.

„Díky Tobě, Pane!“ zašeptal Baarfelt. „Müllere, pomoz mi ji přenést dovnitř...“ Přiskočil ještě nějaký pacholek z vesnice, opatrně zvedli Evu a nesli ji do kuchyně.

Charry se svými jezdci roztříštil hlavní voj pluku; nyní naši proháněli jednotlivé prchající. Mnozí vojáci odhazovali zbraně a vzdávali se, jiní hledali spásu v útěku. Haupt se pokoušel je zadržet, řval, vyhrožoval, prosil; nějaký voják mu pohrozil šavlí a Haupt zmlkl, obrátil koně a mizel. V té chvíli chytil někdo otěže koně a zadržel ho.

„Podívejme!“ byl to kapitán od jízdy, který předtím mluvil s Hauptem u kostela. „Tolik vojáků padlo, ale tenhle ještě pořád otravuje svět! Počkej chvilku, pojedem spolu!“

„Copak?“ ptal se Haupt. „Vemte si koně a můžeme jet, ale...“

„Nikam! Pěkně počkáš, kamaráde! Musím tě odvést do Německa, tam vysvětlíš, kdo může za tuhle zmršenou akci! Například kdo udělal tak pečlivý průzkum, že nás tady roztrhali na mraky!“

„Já za nic nemůžu! Velitelství...“

„To se ukáže před polním soudem!“

Haupt se zachvěl; v kapse kabátu nahmatal pistoli, vytáhl ji a střelil kapitána z bezprostřední blízkosti do čela. Důstojník vykřikl, pokusil se sevřít postroj jeho koně, ale Haupt do něj kopl a umírající se skácel.

V té chvíli jsem ucítil jeho pach. Zařval jsem na Tannarra, ale slyšel to i Ao Harrap a všichni tři jsme se rozjeli za tím mužem. Poznal to, střílel po nás z revolveru, ale v noci a za jízdy neměl sebemenší naději na úspěch. Vyrazili jsme za ním a on prchal do lesa, jako by se vůbec někde na světě mohl ukrýt.

Jeho kůň nadělal tolik hluku, že jsme přesně věděli, kde je; také on slyšel naše koně a tak prchal pořád dál, k bažinám. Jezero, které je uprostřed bažin, bylo teď zamrzlé, tak bez váhání vehnal koně na led a hnal se cvalem. My jsme se rozjeli do vějíře; nevěřil jsem příliš síle ledu a nechtěli jsme riskovat proboření. Haupt opět střílel, jedna jeho kulka mi hvízdla okolo hlavy, ale nezasáhla. Viděli jsme, jak se pokouší přinutit koně, aby vyběhl na pahorek kromlechu; kůň však byl unavený a bránil se nové námaze. Haupt ho švihal bičem; vtom kůň podklesl a zůstal ležet. Ničema seskočil a šplhal nahoru na pahorek; už se držel prvního z menhirů, když jsem k němu dorazil. Pokusil se ještě jednou střelit, ale skočil jsem na něho; vzápětí jsem ucítil mezi zuby jeho krev. Řval a vzpíral se, ale tiskl jsem mu tesáky hrdlo. Než dojel Ao Harrap a Tannarr, bylo už po všem.

„Máš štěstí, Aflargeo...“ řekl Tannarr.

Ao Harrap se rozhlédl po obzoru. „Za chvíli začne svítat...“

Skutečně, boj trval celou noc; otočili jsme koně a vraceli se k našemu statku, kde už bylo rovněž dobojováno. Lidé z vesnice střežili odzbrojené vojáky, kteří seděli na zemi a většinou se chvěli zimou a strachem. Ranění sténali, umírající chroptěli. Stranou byli pod stráží tři důstojníci: Dianin major a dva poručíci, jeden docela mladý chlapec, který neustále opakoval: „Mama... mama!“

Charry mi vyjel vstříc, celý zakrvácený a zachmuřený jako ďábel – měl několik ran, ale ještě se držel v sedle.

„Aflargeo, jestli můžete, zajeďte k těm vozům z trénu a pokuste se dostat je sem! O strojní pušky jsem se už postaral...“

„Jistě. Taky ti přidáme nějaké zajatce...“

Vyrazili jsme všichni; vedl nás Rigo, který v bitvě zakousl několik nepřátel a teď poňafával nadšením z toho úspěchu. Vozy jsme nalezli snadno; vozkové seděli u ohníčku, ohřívali se a nijak nespěchali do bitvy, jejíž ohlas dobře slyšeli. Zřejmě ještě neznali výsledek; když jsme se objevili, probrali se, začali ječet a rozprchli se do lesa. Obsadili jsme vozy bez jediného střetnutí, uklidnili koně a jeli dolů.

Stavili jsme se samozřejmě na hřbitově a konečně odvázali od křížů zmrzlé zajatce; většinou neměli žádnou energii se vzpouzet. Jedině mladý Haushoffer se zajímal, kam ho vedeme a co tam s ním budeme dělat; kapitán Stiller byl úplně otupělý.

Hůrka připomínala jediný velký lazaret; ranění se navzájem obvazovali, páchla tu krev, výkaly a desinfekce. Konírna shořela a její očazené cihlové zdi němě žalovaly pochmurnému nebi. Teprve teď lidé cítili strašlivý mráz, který v zápalu boje nevnímali; choulili se do dek, pili čaj s rumem a cvakali zuby. Nejhůř trpěli zajatci, kterým nikdo zatím nic nedal; Charry nařídil, aby vojáky odvedli do spálené konírny a tam pečlivě hlídali, zatímco důstojníky nařídil zakovat do želez a zavřít do sklepa. Protože tu byli všichni muži z vesnice, ochotně mu vyhověli a sami se starali, jak pomoci našim raněným. Charry byl na všechno skoro sám, Yamanaki utržil ránu na hlavě a byl v bezvědomí, Diana ošetřovala raněné a Tomáš jakoby oslepl a ohluchl, staral se jen o Evu. Lukáš obcházel svoje raněné a mrtvé Poláky; ztráty byly hrozné.

My šelmy jsme byli snad jediní, kdo se o něco staral; lidé zalezli do pokojů, padli na zem a spali nebo omdlévali, Denis se zavrtal do slámy ve stodole a tiše skučel jako pes. René, zamotaný do deky, se klepal vedle, Gerd zalezl v bytě pod postel, aby nic neviděl. Kalle Wulffssonn klečel u mrtvého bratra a šeptal nad ním nesrozumitelné modlitby.

Charry zmeškal první termín vysílání zprávy o vítězství, vzpomněl si až v osm a zavolal Jana Dunbara. Jan čekal a ozval se okamžitě: „Tak co – jak to vypadá?“

„Je po všem,“ řekl Charry sklesle. „Vyhráli jsme...“

„Nepovídej! Odrazili jste je?“

„Pobili. Je to hrůza... nejmíň půl tisíce mrtvých...“

„A u vás?“

„Nevím. Spousta Poláků, nějací naši... a starší Wulffssonn.“

„A jejda! To je zlé – Eýnarr bude zuřit!“

„Ať se postaví na hlavu a dá si šňupec!“ zařval Charry jako pominutý. „Však já mu to vysvětlím, jen co se ukáže! Zatím tolik; oznam to všem a zjisti, co na to nepřítel!“

„Dobře. Poslal jsem ti tam šest jezdců, jsou to moji chlapci; zatím ti pomohou s hlídáním a tak. Vzkázal jsem taky ostatním; dost ochotně slibovali...“

„No – uvidíme,“ řekl Charry. „Zatím končím...“ A skončil.

Velmistr evropské části řádu don Diego Mendoza di Castro dostal tu zprávu u snídaně; seděl se svými dcerami u stolu a mazal si krajíček bílé veky máslem, když vstoupil voják s očima navrch hlavy.

„Svatosti...“ zašeptal a všichni zvedli hlavy, neboť když někdo oslovil Velmistra jeho titulem, něco to znamenalo.

Don Diego pokynul rukou.

„Došlo hlášení z Berlína. Německá armáda právě napadla sídlo Charry de Guyrlayowa na Hůrce. Velmistr Baarfelt je tam. Bojují proti přesile... víc zatím nevím!“

Donu Diegovi vypadl nůž a chleba z ruky. Velmistr se vztyčil, mohutný a impozantní, a přitiskl tlusté ruce na prsa. Jeho tvář, přirozeně rudá, zfialověla vztekem.

„Ti psi!“ zachroptěl. „Odvážili se napadnout... sídlo velmistra řádu? Odvážili se... vojskem – proti nám? Bože, chraň je před mým hněvem... zabiju je, zničím, zničím!“

Valérie jej uchopila za křečovitě sevřenou ruku.

„Tatíčku, prosím tě...“ zašeptala.

Velmistr jí vytrhl ruku a udělal několik kroků; do židle, která se mu připletla do cesty, vztekle kopl. „Le Brette!“ vykřikl na vojáka. „Ať okamžitě všichni přijdou sem! Všichni moji důstojníci – do zbraně! Morales, Villagrossa, de Pinheiro... všichni, rozumíš?“

Voják vyběhl jako vystřelený; Velmistr se dopotácel ke křeslu, padl do něho, vzal od Veroniky sklenici vody a hltavě pil.

Za chvíli vběhlo několik důstojníků; všichni znali Baarfelta i nás, byli přece v Granadě, a my znali je.

„Villagrosso!“ zachrčel don Diego. „Připravíš všechny lodě k vyplutí! Moralesi, shromáždíš jízdu... Chaster svolá gardu, všechny naše lidi! Vzkážete di Rienzimu, ať vezme svoje černochy. Rozumíte? De Pinheiro, ty vezmeš tisíc jezdců a vyrazíš okamžitě přes hranice do Itálie a Švýcarska... a přes hory do Německa! Kam přijdeš, spálíš všechno, co se postaví do cesty, rozumíš? Carialti ať sebere svoje Francouze, bandu línou, a ať...“ Vtom se jeho tvář zkroutila v křeči, přitiskl si zas ruce na prsa a počal sípat.

„Lékaře!“ vykřikl Morales; Veronika měla lékařské vzdělání, přiskočila a okamžitě poznala, že její otec má záchvat mrtvice. Rytíři jej společně odnesli na lože; Velmistr ležel nehybně, jen sípal, vyrážel skřeky a vyhrožoval všem nepřátelům.

Dostavil se Horacio Almetta, také několik dalších rytířů. Nebyl tady Nicolao Barrancho, věrný Diegův přítel, který odjel do své provincie v Portugalsku.

„Pánové,“ pronesl don Horacio k rytířům, kteří čekali přede dveřmi Diegova pokoje. „Velmistr vám dal rozkazy; proveďte je!“

„Ale velmistr umírá!“ namítl Morales.

„Přesto proveďte jeho rozkazy.“ řekl Almetta.

Nicolao Barrancho okamžitě opustil Lisabon a jak nejrychleji mohl, ujížděl do Valencie, kde zápasil se smrtí don Diego; byl velmistrem teprve měsíc, i když vládl řádu několik let v dobách nemoci dona Francisca. Don Nicolao dorazil do Valencie za tři dny a Horacio mu oznámil, že právě včas; před pár hodinami poskytl donu Diegovi poslední pomazání a nyní se čeká jen na jeho smrt.

Nicolao pospíšil do Diegova pokoje; v koutě se modlily obě Diegovy dcery, u lůžka klečel vážný výrostek s černými vlasy, nakrátko přistřiženými: Diegův syn Sancho, který studoval na Pařížské Sorbonně a nyní přijel za otcem. Nicolao poklekl vedle lůžka a ze starých očí mu vytryskly slzy.

Umírající jej snad poznal, když ho oslovil; pohnul rukou a když do ní don Nicolao vložil svoji dlaň, pevně ji stiskl. Chtěl něco říct – Barrancho se k němu sklonil.

„Příteli! Umírám... ale řád musí... žít dál!“ šeptal don Diego. „Ty jsi nejvěrnější... moji vůli... musíš splnit! Ať je velmistrem... Mario Carialti! Prosadíš to?“

„Ano!“ řekl don Nicolao a stiskl mu ruku.

„Řekni mu... ať ztrestá Německo... krví a ohněm! Řekni... a chraň ho... dokud budeš žít! Chraň řád... nedej mu zahynout!“

„Přísahám!“ řekl komthur Barrancho.

„Baarfeltovi... byl mým přítelem... ať je jím dál! Chci být... přítelem všech... Arminů... všech Templářů...“

Z očí dona Nicolaa skanuly další slzy na ruku umírajícího. Ten otevřel oči a utkvěl na něm dlouhým pohledem.

„Řád...“ zašeptal. „Můj řád!“ Pak zasténal a hlava mu poklesla na stranu. Stisk ruky povolil.

Don Nicolao přistoupil k Horacio Almettovi.

„Sestry a bratři, Velmistr je mrtev.“ oznámil prostě.

Ženy se rozvzlykaly, muži poklekli a modlili se za duši Jeho Svatosti Velmistra dona Diega Mendozy di Castro. Sotvaže se pomodlili, vzal don Nicolao dona Horacia stranou.

„Nevím, zda jsi slyšel, jaké bylo jeho poslední přání!“

„Ty máš být velmistrem?“ ptal se Horacio.

„Ne. Mario di Carialti. Je to jeho vůle a ta je svatá!“

„Mario? Chápu – je mladý a silný. Pomůžeme mu?“

„Diego si to přál a já to odpřisáhl.“

„Tak.“ Horacio pokývl hlavou. „Řád je ve válce; oznámíme to všem a požádáme je o souhlas rádiem. Ať se Mario dohodne s Baarfeltem o pomoci...“

„Jak vypadá německá válka? Co je nového?“

„Baarfelt zvítězil. Zatím je klid.“

„Dobrá. Přesto ponecháme vojsko ve zbrani. Třeba je budeme potřebovat. V našich rukou teď spočívá osud řádu, Horacio!“

„Jsem si toho vědom, Nicolao. Pojďme do kapituly...“

Ještě téhož dne byl za pomoci vysílacích rádiových stanic zvolen velmistrem evropské části řádu don Mario di Carialti.

Bruno von Weranski vyšel z bitvy vyzdoben jizvou přes obličej od temene hlavy přes lícní kost až k bradě; jinak nebyl nijak poškozen a když ho nějaká dívka ošetřila a když se prohlédl v zrcadle, dospěl k názoru, že teď se nikdo neodváží pochybovat o jeho dospělosti a mužnosti. Poměrně snadno si uvědomil, že je tedy jeho povinností také se chovat jako dospělý muž; například převzít za svého velitele část odpovědnosti. Zjistil, že nikdo z jeho studentů nezahynul, ale dobrá polovina je těžce raněna a neschopna se zvednout z lůžka. Vybral ze zbývajících toho, který byl nejmíň dosekán a měl nejlepší vyřídilku a nařídil, aby si vzal koně, dojel do města a rozhlásil jejich vítězství; pokud se najde mezi studenty někdo odvážný, nechť okamžitě přijde pomáhat raněným, hlídat zajatce a tak. Chlapec zavibroval řasami a během chvilky už cvalem ujížděl k městu.

Stalo se přesně to, co Bruno očekával; protože se studenti boje aktivně zúčastnili, cítil se vítězem každý, kdo nosil jejich uniformu. Kluci včetně vykulených bažantů se okamžitě navlékli do toho, co jim připadalo nejvojáčtější, opásali se šavlemi a pospíšili na Hůrku. Učitelé propadli téže euforii; konečně, když jejich svěřenci davově odjížděli, bylo prozíravé je následovat. Přidaly se dívky ze zdravotního institutu, někteří lékaři a podobně; také čerstvě povýšený policejní komisař Dauge se snažil zajistit aspoň nějaký pořádek. Přijel se podívat, ale když zjistil rozsah bojů, vyděsil se a nařídil svým lidem, že nikdo nesmí nikam nic hlásit, dokud nebude jasné, co se vlastně stalo a proč. Dokonce to ani nenahlásil výš, vědom si staré pravdy, že kdo nic nedělá, zákonitě nemůže nic pokazit.

Charry si vůbec nešel lehnout; posedával opřen o stěnu, podřimoval, ale okamžitě se probudil, jakmile se něco dělo. Zatím jsme hlídali my šelmy, protože jsme byli asi jediní, koho se tady někdo bál. Lidé z vesnice se rozběhli po bojišti a sbírali, co se jim hodilo, zejména zbraně, střelivo, šavle, dokonce i kožichy a boty. Raněné jsme přenesli do špitálu v sousedním statku, naše i Němce; kdo se aspoň trochu vyznal v ošetřování, staral se, aby jim ulehčil.

Charry se obával, že na Hůrku může být podniknut další útok, ale dříve než v noci to nečekal. Vyslal do kraje hlídky; Azgarr a Rigo pročesali les, ale nenašli nikoho kromě několika zmrzlých a mnoha prchajících vojáků. Tannarr zjistil, že velká skupina se z neznalosti kraje vydala po stopách našich koní, jak jsme honili Haupta, zabloudili až do bažin, kde se pod jejich váhou prolomil led a muži utonuli. Ani ostatním, kdo se pokusili uprchnout domů, se nevedlo dobře. Charry o tom řekl:

„Myslím, že moc jich domů nedojde! Jsou unavení, ranění, bez jídla... na hranice je to pěšky tři dny, v tomhle nečase i pět. Za tu dobu zmrznou nebo je roztrhají vlci...“

Postupně byli přiváděni další a další zajatci; přibývalo jich natolik, že jsme příjezd studentů uvítali s radostí a hned je pověřili střežením. Prozatím se vojáci nepokoušeli vzpouzet, byli rádi, že přežili ve zdraví; ale bylo jasné, že dřív nebo později jim otrne a budou s nimi problémy. Kluci se k nim chovali tím drsněji, čím byli mladší a čím menší byla naděje, že by se mohli vyznamenat jiným způsobem; je fakt, že vidět kadeta tak patnáctiletého, jak řve na četu dospělých hrdlořezů, nebylo nic mimořádného.

První a nejdůležitější starostí všech studentů bylo vystrojit se co nejvznešeněji. Měli studentské uniformy, ale ty byly dobré tak na ples; posbírali padlým Němcům kožichy, boty a důkladné těžké šavle, ale zajímali se o všelijaké ozdoby, které nosili naši Poláci. Nejcennější ozdobou byl osmihrotý templářský kříž; Bruno opatrně sondoval, jestli by ho taky směli nosit, až se ho Lukášovi zželelo, našel jeden kříž po padlém a pověsil Brunovi na krk. Tím se do řádu automaticky zapojili všichni; kdo jak a kdy, po tom zatím nikdo neměl chuť pátrat.

Tomáš Baarfelt vůbec neodcházel od Evy. Oznámili mu všechno, co se děje, ale nevěnoval tomu téměř pozornost, jen trochu zvedl hlavu, když mu René vyprávěl o Denisově hrdinství. Vyslechl ho, pokýval hlavou a zase se věnoval své mladé ženě.

Charry ho přišel navštívit. „Jak je s Evou?“ ptal se.

„Bude žít, ona i dítě.“ Tomáš měl kruhy pod očima a Charrymu připadalo, že za těch pár hodin mu prošedivěly vlasy. „Teď spí. Musí si odpočinout...“

„Ty bys měl taky...“ navrhl Charry.

„Ještě není konec. Musím být... na stráži.“ Tomáš usedl vedle Evy na pelest, opřel si hlavu o stěnu a zavřel oči.

Bylo nutno postarat se o mrtvé dřív, než se o ně postarají vrány a krkavci, kteří se už slétali ze širokého okolí. Naštěstí byl třeskutý mráz a mrtvoly zmrzly na kost. Na druhé straně však nastával problém, jak vykopat dostatečný počet hrobů, protože země byla promrzlá. Charry rozhodl Němce spálit na hranicích, naše padlé prozatím uložit v kostele ve vesnici, než za ně bude sloužena zádušní mše. Dal to za úkol Brunovi, ten to nařídil svým studentům a ti pochopitelně zajatcům; nějaký účetní šikovatel byl pověřen, aby podle možností pořídil seznamy padlých pro potřeby případné vyšetřovací komise. Před spálením měli ovšem odebrat mrtvým všechno, co se dalo jakkoliv využít. Práce s tím bylo dost a zajatci se aspoň zahřáli.

Mrtvola Björna zůstala na Hůrce, Kalle rázně odmítl přenést ji kamkoliv. Pronášel nějaké modlitby, kterým nikdo nerozuměl, ale bylo jasné, že s křesťanstvím nemají nic společného.

Při práci s padlými došlo k prvnímu konfliktu; nějaký voják se počal velmi hlasitě ohrazovat: „Proč máme odnášet mrtvoly a pálit je? Jsme váleční zajatci, nejsme povinní dělat takové práce!“

Student, který velel, si nevěděl rady, ostatní zajatci vyčkávali a byli zvědaví, jak se to vyřeší. Přišel Bruno, mračil se a na prsou se mu houpal rytířský kříž.

„Máš pravdu,“ řekl a upřel krví podlitý zrak do očí vojáka. „Nemusíš pracovat, když nechceš. Hej, chlapi – tohohle odveďte do té spálené konírny, svažte řetězem a nedávejte mu jíst!“

„Ale – jak to?“ rozkřikl se voják. „Mám přece nárok...“

„Když nepracuješ, nemáš žádný nárok! Pryč s ním!“

Dva kadeti popadli vzpurného muže a vlekli ho pryč; pochopil situaci a rozmyslel si to, takže se vytrhl a přiběhl zpět. „Pane, nemyslel jsem to tak! Mýlil jsem se, nechtěl jsem vzdorovat... jenom jsem chtěl připomenout zacházení s válečnými zajatci...“

„Ty jsi válečný zajatec? Komu jste vyhlásili válku a kdy? Jsi zločinec, bandita, vrah a lupič; kdyby bylo po mém, nechal bych tě pověsit na nejbližším stromě. Darmožrouty a vrahy živit nebudem, to si pamatujte všichni!“

První konflikt byl tedy zažehnán a zajatci makali, až se z nich pot lil; Brunovi studenti je střežili a když se někdo pokusil ulejvat, připomněli mu jeho povinnosti karabáčem.

„Co budeš dělat s tím jejich oblečením?“ ptala se Diana.

„Uvidíš! Dáme najevo v hlavním městě, že jsme vyhráli!“ řekl Charry a šel se podívat na obsah spížních vozů.

Bylo jich osm; ve čtyřech byly potraviny, ve dvou střelivo, ve zbývajících dvou seno pro koně. To bylo dobře, neboť seník nám shořel a my neměli co koním dát. Charry rozhodl, že vše se zabavuje ve prospěch arminského státu.

Koně, kteří přežili, nám vlci pomohli pochytat; ty nejlepší si Charry ponechal, zbývající rozděloval po vesnici sedlákům i chalupníkům. Pro ty to byl trochu šok (i když někteří už si pomáhali vlastními silami); dosud neslyšeli o případu, kdy by nějaký pán daroval sedlákovi cokoliv užitečného. Vojenské vozy jsme taky rozdali a nestarali jsme se, že si sedláci přivlastnili spoustu zbraní a střeliva; však to budou ještě potřebovat.

Vzplanuly první hranice; ačkoliv se jednalo o pohřeb, příliš pietně se s mrtvými nezacházelo a na hranici bylo přidáno vše, co bylo hořlavé a bylo třeba se toho zbavit. Hustý černý dým stoupal k nebesům a okolo se šířil nechutný zápach; někteří zajatci se pomodlili za padlé kamarády, jiní tupě stáli, mračili se a možná plánovali pomstu.

„Co budeme dělat s našimi mrtvými?“ ptal se Wagiera. „Při tomhle mrazu vykopat tolik hrobů...?“

„Vykopou je zajatci!“ rozhodl Charry rázně.

„Snad... ale bude to obtížné!“

„Myslíš... taky spálit?“ zaváhal Charry.

„Třeba v Indii je to normální způsob...“

„Rozmyslím si to.“ řekl; takže to zatím nechali být.

Toto je příběh Antoina Chaumonta, studenta třetího ročníku kadetky, který přijel pomoci s péčí o raněné. Byl to jemný mladík s citlivou duší, trochu příliš bezbranný proti všemu zlu světa; byl nejmladším synem drobného šlechtice, sídlícího na venkovském statku, avšak dle určitých náznaků přišel na svět spíš bez otcovy spoluúčasti; v každém případě mu bylo od útlého dětství snášeti nejrůznější ústrky a protivenství. Když mu zemřela matka, bylo to ještě horší; otec ho vyloženě nesnášel a nakonec poslal do námořní akademie, aby se ho zbavil. Antoine se neuměl prosadit, neměl mnoho přátel; dobře se učil, ale sebevědomí, ráznost a vojácká mentalita mu byly zcela cizí.

Bruno ho poslal do špitálu, pomáhat při obsluze raněných; tato práce Antoinovi vyhovovala víc než střežení zajatců. Dělal tedy, co se po něm žádalo; a když měl čas, usedl u stolku, kde obvykle sedávala abatyše a dohlížela na klid nemocných.

Povšiml si, že kousek od něho leží jakýsi mladý Polák; nebylo mu pomoci, měl přeraženou páteř a dolní polovinu těla nehybnou, levou ruku museli amputovat. Kromě toho měl v prsou tři střelné rány; buď byl v bezvědomí, nebo blouznil a křičel bolestí. O něho se starala dívka, kterou Antoine odhadoval tak na patnáct; měla dlouhé světlé vlasy a mírný, něžný obličej, ale oblékaná chodila jako kluk a nejspíš se aktivně zúčastnila boje. Přežila vše bez zranění; teď ošetřovala chlapce a čas od času při tom plakala.

Léků bylo málo a všem ošetřovatelům bylo jasné, že chlapec určitě nepřežije; takže mu dávali jen nějaké tišící prostředky, jinak ho v podstatě nechávali být. Když byl v bezvědomí, dívka pomáhala při ostatních raněných; jakmile ale vykřikl, třebas jen ze sna, okamžitě přiběhla a oddaně vyčkávala, zda se neprobudí a nebude něco chtít. Antoine pocítil jakési dojetí, když sledoval tu dvojici; a možná dokonce osten závisti, neboť věděl, že kdyby on sám ležel na smrtelné posteli, nikdo by si toho ani nevšiml.

Se soumrakem přišel do nemocnice mladý muž v mnišském rouchu, hlavu měl vyholenou, na krku komthurský kříž a oči planoucí šíleným vnitřním ohněm; říkali mu Olgierd a Poláci k němu cítili až zbožnou úctu a obdiv. Přestože nebyl lékař, dával ošetřujícím řadu různých doporučení; také když se prsty dotkl nemocného, ten přestal křičet nebo mu poklesla horečka. Antoine to nechápal; do té chvíle nevěřil na čaroděje a když se s jedním z nich setkal, byl poněkud zmaten.

Olgierd se zastavil u dívky; špičkami prstů se dotkl raněného, ale tvářil se povážlivě a dlouho s ní tiše hovořil. Odpovídala mu pouze jednoslabičně nebo kývnutím; byla si vědoma skutečnosti a nikdo jí nemusel nic nalhávat. Antoine měl pocit, že se vnitřně rozhodla zemřít, až zemře její milý; ale Olgierd s tím projevil rázný nesouhlas, o něčem ji přesvědčoval a při tom jí několikrát položil dlaň na břicho, nebezpečně blízko klína. Nebránila se, jeho doteky měly zřejmě lékařský význam; jen tiše plakala.

Doposud se Olgierd na Antoina ani jednou neohlédl a nedal znát, že by jeho přítomnost vnímal; teď k němu náhle přistoupil.

„Ty tady budeš mít noční službu?“ ptal se dobrou němčinou.

„Ano... asi jo.“ kývl Antoine rozpačitě.

„Ten harcer během noci zemře. Prosím, prokaž mi službu a pečuj o Agniezsku; je velmi nešťastná.“

„Jistě... to budu...“ vydechl Antoine.

Olgierd upřel planoucí zrak do jeho očí. „Také ty jsi velice nešťastný. Proč? Tobě nikdo neublížil...“

„Tak... všeobecně...“ Antoine ukázal rukou kolem. „Všechno to je takové... nikdy jsem nic podobného...“

Olgierd měl vážnou tvář. „Myslím, že bych tě měl varovat. Často se ti stává, že pocítíš soucit s druhými lidmi?“

„Často... vlastně ani ne. Já si radši nikoho nevšímám...“

„To tě naučili. Ale co ty sám? Pomohl bys člověku v nouzi?“

„Já bych... hrozně rád! Jenomže...“

Olgierd mu věnoval ještě jeden dlouhý pohled. Pak uchopil jeho ruku a na chvíli ji sevřel v dlaních. „Starej se o ně, prosím tě! Mám ještě práci jinde...“ Pak odešel.

Antoine zůstal a byl zmaten.

Večer se přitížilo mnoha raněným; všichni ošetřovatelé měli plné ruce práce a běhali sem tam, jak bylo zapotřebí. Antoine při tom poněkud zapomněl na Agniezsku i jejího chlapce; teprve když byly všem podány léky, mohl si opět sednout ke svému stolku.

„Vydržíš tady přes noc?“ ptala se ho císařovna Diana, která vynikala neutuchající energií a jako v bitvě rozsévala smrt, nyní léčila rány. „Já bych si šla na chvíli lehnout... kdyby něco, pošli pro mě třeba tygra nebo leoparda...“

„Vydržím.“ slíbil Antoine. Přinesl si z kuchyně kávu, posadil se ke stolku a hlídal. Většina raněných usnula, pouze někteří tiše sténali. Agniezska seděla u svého druha, svírala jeho ruku v dlaních a mlčela, zraky upřené na jeho tvář.

Kupodivu, náhle chlapec otevřel oči; vrátilo se mu vědomí a teď se choval, jako by byl při smyslech. Něco jí povídal, ona mu také cosi říkala; Antoine nerozuměl ničemu, jen naslouchal šepotavému rytmu jejich řeči a bylo mu jich líto.

Najednou chlapec začal tiše zpívat. Antoine sebou trhl, čekal cokoliv, jen ne tohle. Zpíval, ačkoliv téměř nemohl mluvit; zpíval, ačkoliv mu to muselo působit větší bolesti, než kdyby mlčel. Agniezska se nepokusila mu v tom zabránit; naopak, po chvíli se k němu přidala tichým, leč zvučným sopránem. Nerozuměl slovům té písně; ale ranění, kteří byli při vědomí, otáčeli hlavy tím směrem a někteří se dokonce pokoušeli připojit.

Kolem Antoina se protáhl drobný stín: Vikingský chlapec Kalle s dlouhými rudými vlasy. Zastavil se opodál, tvář soustředěnou a vážnou, ruce složené na jílci svého meče. Naslouchal té písni a zdálo se, že jí kupodivu rozumí lépe než Antoine.

„Proč to dělají?“ zašeptal nejistě Antoine.

Viking odpověděl šeptem, lámanou němčinou: „Oni labutě. Labuť když zpívá, umírá.“

Antoine usoudil, že chlapec vůbec nic nechápe; mávl rukou.

„Oni z Ostrova Labutích Panen.“ vysvětlil Kalle.

Antoine jej nechal jeho představám; přistoupil blíž, aby se přesvědčil, že nemůže raněnému ničím ulehčit utrpení. Polský bojovník na něho upřel zrak; aniž přestal zpívat, uchopil jeho ruku a vložil ji na svůj rytířský kříž. Neřekl nic.

Agniezska zřejmě pochopila. Opatrně, téměř něžně sňala kříž ze šíje svého milého a zavěsila na krk Antoinovi; raněný její činnost sledoval očima a byl zřejmě spokojen.

„Já?“ vykoktal Antoine. „Ale... proč já?“

Raněný nyní sevřel v ruce jednu ruku Agniezsky – držel ji tak dlouho, dokud ji nevložil do ruky Antoinovi, sevřel ty jejich ruce ve své a držel veškerou energií, kterou ještě měl.

Agniezska přestala zpívat, její hlas se zlomil; na něco se ho ptala, velmi důrazně a naléhavým hlasem. Chlapec také přerušil svou píseň a odpovídal jí, šeptem, vlídně a laskavě. Přesvědčoval ji o něčem, vysvětloval; pak chtěl opět zpívat, ale už neměl dost síly. Zavřel oči, ale pořád ještě držel jejich ruce ve své.

„Ona tvoje žena.“ řekl Kalle za jejich zády.

Antoine propadl ještě většímu zmatku; a v tom zmatení mysli si uvědomil, že v chlapcově ruce to zaškubalo a stisk povolil; dívka zavyla jako trýzněný psík a klesla na jeho mrtvolu.

Přiběhlo sem několik lidí, Antoina odstrčili stranou, protože jim nemohl pomoci. Chvíli se pokoušeli nějak pomoci, potom však byli nuceni konstatovat smrt; Agniezsku také odehnali a Antoine si najednou uvědomil, že mu dívka leží v náručí a zoufale pláče; pohladil ji nejistě po vlasech, ona se k němu přitiskla a nářek jí cloumal jako břízkou ve vánici. Nevnímala, co se kolem děje.

Potom odnesli mrtvého; když na to přišla, vyběhla za nimi. Smrt kamaráda vyvolala pozornost mezi ostatními raněnými, většinou se probudili, někteří požadovali léky na utišení bolestí. Všichni měli co dělat, aby jim vyhověli.

V průběhu noci dorazili dva zachmuření muži z Německa, od Jana Dunbara; nelitovali však zkázy svých krajanů, byli si vědomi, že si sami přivodili svůj osud. Dali se hned do práce, byli zřejmě lékařsky vzdělaní.

Antoina poslali si odpočinout; vyšel ze statku proměněného na špitál ven na dvůr a s potěšením vdechoval vzduch, který nepáchl krví, hnisem a desinfekcí. Pak se vydal na Hůrku; pamatoval si, že tam někde má vykázanou matraci a deku ke spánku. Uvažoval, jak to asi v té tmě najde, byla dosud noc a všude zmatek.

Jak procházel přes sad, povšiml si, že tam Agniezska stojí; ve sněhu ležel mrtvý chlapec, vedle dívky stál Olgierd a něco k ní hovořil. Antoine, aniž by sám chtěl, pocítil potřebu přistoupit k nim a oslovit je; Olgierd mu pokynul.

„Jankovo poslední přání bylo, abys přijal Agniezsku za svoji ženu a postaral se o jejich dítě. Samozřejmě můžeš jeho prosbu odmítnout; pro tebe nejsou naše zákony závazné...“

Agniezska mlčela a klopila oči. Antoinovi probíhaly hlavou zmatené myšlenky; ještě před chvílí by ho ani nenapadlo, že náhle dostane darem ženu, dokonce očekávající dítě. Kdyby měl rozum, zcela jistě by odmítl; ale toto místo, lidé kolem a všechno, co se mu během dnešního dne přihodilo, způsobilo, že nedokázal jen tak odřeknout.

„Ať uděláš cokoliv,“ pokračoval Olgierd. „Agniezska odjede co nejdřív naší lodí na Ostrov Armin. Loď je připravena, chystáme se naložit raněné a boje neschopné a odplout dříve, než na Hůrku opět zaútočí nějaký nepřítel. Mohl bys jet s námi.“

„Ale... tak najednou?“ vydechl Antoine.

„Co tady máš tak cenného, abys toho musel litovat?“

Antoine se zamyslel; byla to pravda, skutečně neexistovalo nic, po čem by se mu stýskalo. Jenom mu připadalo nezvyklé rozhodnout se ze dne na den; vlastně pokud se pamatoval, nikdy o ničem sám nerozhodl. Teď se s ním náhle zacházelo jako s dospělým.

„Přemýšlej; třeba se poraď se svým velitelem. Až budeš vědět, co chceš udělat, přijď; pomůžu ti.“ řekl Olgierd.

Antoine pokračoval v cestě, ještě zmatenější než předtím. Došel na Hůrku; ve dveřích potkal Bruna a ten se zajímal, co dělal. Podal mu hlášení, ale potom dodal: „Nevím si rady; požádali mě o něco, co mi připadá fantastické! Mohl bys mi poradit, komthure?“

Bruno měl napřed chuť poslat ho někam i s jeho problémy; ale to nezvyklé oslovení jej zarazilo. Poprvé v životě ho někdo oslovil jako komthura; bystře pochopil, že situace bude tedy vyžadovat také rozhodování na této úrovni.

Antoine mu stručně vyprávěl o všem, co slyšel; Bruno pochopil jen zčásti, ale stačilo to. Přemýšlel jenom chviličku.

„Jdi, když máš tu možnost! Vypadni z tohohle blázince co nejdřív, než dočista přijdeš o rozum! Tady se budou dít věci, že si je nikdo neumíme představit... Doposud jsi nemusel zabíjet, to je tvoje štěstí. Tak se ztrať, než budeš muset!“

„Ale...“ Antoine si uvědomoval, jak hrdý je Bruno na to, že se zúčastnil boje a že zabil možná i několik nepřátel.

„Předevčírem, když jsme šli do boje, jsem se těšil, jak ukážu všem svou statečnost. Potom, v boji, jsem na nic nemyslel; na to není čas, jde to ráz na ráz. Zaútočí na tebe, bodneš nebo střelíš a oni padnou. Když se ještě hýbají, bodneš znovu... Dokonce ještě ráno po boji jsem byl pyšný, jak jsem to zvládl. Ale teď... kdyby to šlo jinak, už bych nikdy nezabíjel!“

„Kdyby ses mohl rozhodnout – nešel bys do toho boje?“

„To ne, to je nesmysl. Když na tebe útočí, musíš se bránit. Když zaútočí na kamarády... nebo na ženy a děti... to potom zkrátka jinak nejde! Ale bylo by lepší, kdyby se to nestalo.“

„Aha.“ řekl Antoine a nechápal nic.

„Tam na jejich Ostrově je klid. Budeš žít, pracovat... nikdo tě nebude otravovat. Trochu ti závidím...“

„Tak pojeď se mnou!“

„Obávám se, že tady mám ještě nějakou práci. Nevím jakou, ale musím nejdřív dokončit svoje povinnosti. Taky doma, u našich... je toho spousta. Ale ty nic takového nemáš, můžeš odejít!“

Antoine přikývl. „Máš pravdu. Nic mě tu nedrží...“

„Tak jdi a přemýšlej.“

Antoine šel a přemýšlel. Našel svoje lůžko a ulehl; byl k smrti unavený a domníval se, že usne a bude spát jako zabitý, jen co si vyzuje boty. Skutečně usnul, aspoň na chvíli; pak ho vzbudil nějaký šramot, on vyskočil a zmateně zíral do tmy, nechápaje, co se děje. Uvědomil si, že vlastně ještě ani nenastalo ráno; teď v zimě přichází svítání pozdě. Kolik je vůbec hodin? Z kuchyně už slyšel řinčení nádobí, zřejmě chystají snídani...

Ulehl a zvažoval všechno, co prožil; chtěl usnout, ale už to nedokázal. Naslouchal, jak se Hůrka pozvolna probouzí; kamarádi vstávali, ulevovali si hrubými slovy, aby zahnali ospalost, ale potom šli po své práci, jak jim kázali velitelé. Antoina by byli nechali spát, měl po noční; ale vstal sám a vyšel ven.

Bylo už vidět a kupodivu se trochu oteplilo; s tím přišla mlha a zahalila celý kraj. Z té mlhy se vynořovaly pouze bizarní stíny lidí i šelem; Antoine se potácel a připadalo mu, že ještě sní. Chvíli bezcílně bloumal sem a tam a nechápal, co hledá; potom ho potkal Kalle a pokynul mu, aby šel za ním. Udělal to.

Vzadu za stájemi postavilo několik chlapců hranici; uložili na ni tělo padlého kamaráda a právě se chystali k pohřbu. Olgierd se tiše modlil za jeho duši; ostatní stáli mlčky kolem. Antoine se k nim připojil a nikomu z nich to nepřipadalo divné.

Přicházela Agniezska; převlékla se z chlapeckých šatů, v nichž zřejmě bojovala, do volného bílého roucha, připomínajícího noční košili. Přestože mráz polevil, zdálo se, že se třese zimou. Dříve nosila na krku různé ozdoby, ale nyní všechny odložila, dokonce i kříž řádu Svaté Jadwigy. Vlasy měla rozpuštěné, zčásti jí padaly do tváře. Olgierd ji oslovil, ale neodpověděla mu – jen přistoupila ke hranici.

Najednou začala opět zpívat, tichým, žalostným hlasem. Při tom zvedla ruku a Antoine si povšiml, že v ní drží velké nůžky na stříhání látky; odstřihla si pramen vlasů nad čelem těsně u hlavy a položila jej Jankovi na prsa. Stále zpívala; ostatní se zvolna přidávali k jejímu zpěvu, dívka si stříhala vlasy kadeř po kadeři a vkládala je na mrtvolu. Tak si ostříhala hlavu nad čelem a nad ušima až k temeni; pak už jí to po hmatu moc nešlo, přistoupila tedy k Antoinovi, vložila mu nůžky do ruky a pokynula, aby jí to dokončil. Vyhověl; počínal si jako ve snu. Vše, co se tu dělo, mu připadalo jako šílená snová vize.

Kalle přinesl planoucí pochodeň; vložil ji do rukou Agniezsky, ta ji přiložila k hranici a zapálila. Potom všichni stáli a mlčky sledovali, jak oheň stravuje tělesné pozůstatky. Pouze Agniezska tiše, žalostně zpívala. Oheň vydával značný žár a rozpouštěl sníh kolem, který se mísil s popelem na mazlavé bahno; dívka poklekla na kolena, nabírala do rukou bláto a potírala si jím tvář i zohavenou hlavu; pak roztrhla na těle košili, plácala si bahno na tělo, svíjela se po zemi a při tom srdceryvně vyla.

Antoine vydržel u hranice, dokud zůstával Olgierd; pak šel za ním a oslovil ho. „Rozhodl jsem se. Co mám pro ni udělat?“

Olgierd mu pokynul, aby šel s ním; zamířili do sauny, kterou už Kalle, Denis a Gerd roztápěli. Bylo zapotřebí dokonale ošetřit všechna zranění a k tomu je zapotřebí čistota.

„Rozmyslel sis to dobře?“

„Asi ano. Nevím.“

„Přijmout Službu znamená obětovat celý život. Víš to?“

„Nevím spoustu věcí. Ale stalo se, že mi ten umírající odkázal řadu věcí: tenhle kříž, tu dívku a dítě, které bude mít. Když jsem se rozhodl to převzít, přijímám taky všechno, co s tím souvisí; ať je to cokoliv. Jenom nevím, zda to zvládnu.“

Olgierd se usmál. „Ale ano; ty to zvládneš.“

„Co mám dělat teď?“

„Zůstaň se mnou a sleduj, co budu dělat já. Jak si myslíš, že ještě dlouho vydržíš?“

„Po pravdě řečeno, necítím se ani zvlášť unaven...“

„Zůstaneš tady, dokud tě budu potřebovat. Pak tě uspím, aby sis odpočal a půjdeš znovu do směny. Kdo byl dosud tvůj velitel?“

„Bruno von Weranski.“

„Promluvím s ním. Zatím se uč, jak se obsluhuje oheň v sauně. Já teď půjdu za Agniezskou a uspím ji, aby se vzpamatovala; bude asi zapotřebí ještě nějakých drobných zásahů. Kdyby přišel komthur Guyrlayowe, popros ho, zda bych s ním mohl mluvit.“

Antoine uposlechl, odložil většinu oděvu a pomáhal v sauně. Hlavní velení měl Kalle, jemuž se podřizoval dokonce i Denis. Když se sauna vyhřála na přijatelnou teplotu, počali sem přinášet raněné, myli je, čistili a převazovali jejich rány. Byla s tím spousta práce a Antoine pomáhal hned tomu, hned onomu; postupně si zvykl chodit nahý a nevzrušovalo ho, že všichni kolem jsou nazí, muži i ženy. Vykoupat se přišla taky císařovna, pro tu ale neměl žádný vzkaz, takže si jí nevšímal.

Během dne se v táboře objevilo několik dalších Templářů; kde se vzali, tu se vzali. Antoine trochu překvapeně zaregistroval dokonce jakéhosi snědého cizince, připomínajícího Araba či Turka. Za jejich přispění se na Hůrce urychleně šířil pořádek, zaváděly se směny a přidělovaly povinnosti dle kvalifikace. Doposud dělal každý všechno a organizace se jevila zmatenou; teď začala převládat přísná kázeň.

Konečně přišel taky Charry a Antoine, trochu rozpačitý, mu vyřídil vzkaz; vykal mu, takže se Charry zatvářil trochu divně, ale hned svou chybu napravil. Souhlasil, že promluví s Olgierdem a chápal, že se asi bude jednat o něco důležitého.

„Jde o zajatce,“ řekl Olgierd. „Považuji za potřebné poskytnout našim lidem co nejvíc informací, proto bych rád zkusil některé doposud nevyzkoušené postupy. Souhlasíš s tím u Templářů?“

„Samozřejmě; na to ses ani nemusel ptát.“

„Já vím. Ale touto činností vznikne určité duchovní prostředí; něco jako pole mentální energie. Není pochyb, že tím někteří vojáci budou také zasaženi. U dalších bych chtěl zkusit ty věci záměrně. Co o tom soudíš?“

„Jaké to bude mít důsledky?“

„Přísně individuální. Některých se to nedotkne vůbec, avšak... někteří možná odmítnou dále bojovat. Jejich velení proti tomu bude mít určitě námitky. Nevím, jak to bude fungovat, je to první pokus toho druhu, který dělám. Proto mám pochybnosti...“

„Ublíží to nějak našim?“

„Nemyslím.“

„Rozjeď to. Budeš k tomu potřebovat nějakou pomoc?“

„Když ano, řeknu si.“

Olgierd poděkoval, ale Charry jej zadržel. „Poslouchej; nemáš nějaký nápad, jak... to těm lumpům vrátit?“

„No... právě tenhle.“

Charry se jen usmál: „V tom případě dělej, co tě napadne.“

Antoine byl přítomen, slyšel tu rozmluvu a trochu se divil, neboť očekával mnohem zásadnější věci. Přemýšlel o tom při práci; potom ho Olgierd zastavil:

„Dodělej, co děláš, půjdeš teď spát. Musíš si odpočinout.“

„No... jsem unavený, ale ještě bych vydržel...“

„Ne. Teď půjdeš spát, jak říkám. Pak tě budu potřebovat.“

Antoine dodělal, co měl rozpracováno; Olgierd šel s ním a když ulehl, položil mu ruku na čelo. Antoine ani nestačil nic říct – propadl se do hlubiny bezvědomí.

Charry celou noc spal, vykoupal se a najedl, takže disponoval energií rozjetého rychlíku. Neúnavně organizoval a vydával řadu příkazů; jelikož už byl fit, málo z nich bylo zmatených či zhola nesmyslných. Kromě jiného nařídil, že zdraví zajatci musí pracovat; většinou při opravách opevnění statku. Ty nejsilnější poslal lámat kámen v lomu za vesnicí a nosit jej na Hůrku, kde se z něj stavěly další zdi. Zajatci proklínali Templáře, že si něco takového vymysleli v třeskuté zimě a nepohodě, ale Charry svěřil velení Brunovým studentíkům a ti si přímo vychutnávali šikanování a trápení nešťastných vězňů. Někteří měli protesty, ale Bruno k nim osobně pronesl zásadní projev.

Vysvětlil jim, že jsou vrazi a ničemové, že má právo pověsit je bez soudu a taky to udělá, pokud postřehne lenost či nechuť do práce. Vyložil, že osoba, která přišla krást a vraždit, nemá vůbec žádná lidská práva; kromě toho potravin není dost, aby stačily pro všechny. Dále je nutno živit šelmy; pokud bude někdo mít skutečně zásadní námitky proti svému postavení, mohl by být použit jako krmivo pro ně. Naopak, pokud budou spolupracovat, dostanou možná i najíst. Dále jim objasnil, že jeho velení je pro ně ještě ta lepší možnost; taky by mohli být odvlečeni na řádovou loď, tam přikováni k veslům a bičem přinuceni pohánět galéru, než zeslábnou a budou hozeni žralokům. To četl v nějaké knížce o Krymských Tatarech, ale tvůrčím způsobem to převzal. Zajatci si to nechali projít hlavou a přestali diskutovat.

Denis chodil hrdě po statku se svým toledským kordem u pasu; zajatci pochopili, že je tu velkým pánem a poslouchali ho. René le Mogniére rychle nalezl ztracenou důstojnost kapitána Denisovy gardy a nafukoval se ještě víc než sám velitel. Dostali za úkol postarat se o hromadu výstroje a výzbroje po mrtvých, sehnali si k tomu samozřejmě zajatce a nařídili vyčistit, vyspravit a vyprat součásti vojenských uniforem, které za to stály. Zvláště důkladné vojenské boty utrpěly málo, teplé kožíšky jízdy a kožené kabáty pěšáků se mohly ledaskomu hodit. Něco rozdal Denis i lidem z vesnice; klukům dal spoustu vojenských helem s německým orlem a parádní špicí, která byla dlouhá a ostrá. Kluci je navěšeli na ploty, házeli na ně sněhové koule a hráli si na válku.

Důstojníkům se vedlo ještě hůř než mužstvu; seděli ve sklepě a pečoval o ně Zdravko, který uměl německy jen nejsprostší nadávky, kterými však vůči nim nešetřil.

Dostalo se jim té cti, že je navštívil Charry a Diana; zajatci je viděli od bitvy poprvé, takže povstali a major spustil:

„Jsem rád, že vás konečně vidíme, hrabě! Musím vám přednést svoje stížnosti na špatné zacházení, kterému jsme vystaveni v tomto naprosto nepředpisovém vězení! Jak vidíte, jsme spoutáni, dostáváme hanebnou stravu a je tady hnusná zima, což...“

Charry poslouchal mlčky a rezervovaně, dokud mu nedošel dech; čtyři zbývající přikyvovali a vpadali souhlasnými poznámkami.

„No,“ řekl Charry, když se vyčerpali. „Pokud se týče tohoto vězení, je to sklep, do kterého jsme dávali brambory, když jsme ještě nějaké měli. Spoutáni jste proto, abyste neutekli, což je vám zajisté jasné. Strava je taková, jakou máme a jakou zaslouží lumpi vašeho druhu. A co se týče zimy, nemůžu za to, že nemáme dost uhlí na vytápění sklepů. Pokud se týče ostatních připomínek, taky vůbec nestojí za řeč.“

„Nicméně jsem nucen vás žádat, abyste naši záležitost laskavě vyřešil přednostně; zdá se mi velmi nezdvořilé, že jsme vás od našeho uvěznění neviděli ani jste nám nepodal žádné vysvětlení, co s námi vlastně zamýšlíte!“

„Nemám čas zabývat se hloupostmi. Jak vidíte, můj statek je poněkud poškozen a veškerý čas zabírají opravné práce. Vaši vojáci pracují neochotně a je třeba nutit je k práci násilím!“

„Cože – tím chcete říct, že používáte našich zajatců k nějakým pracím na svém statku?“ vytřeštil oči kapitán Stiller.

„No a co? Co zničili, to postaví znovu. To je evidentní. Teprve pak s nimi udělám, co bude potřeba. Tak se to vždycky dělalo ve slušných rodinách. Když já jsem rozbil okno, musel ho táta zaplatit nebo zasklít a já jsem dostal na zadek.“

„Nechte prosím těch infantilních přirovnání!“ vybuchl major. „Vojenská akce je snad něco jiného než provinění toho rázu, o kterém ráčíte mluvit!“

Charry se zachmuřil. „Obávám se, že máte pravdu. Uličníci pouze dostanou pořádný výprask; ale zločince je zvykem věšet.“

„Pane! Jak nás můžete považovat za zločince? Jsme důstojníci německé císařské armády a požíváme práv válečných zajatců!“

„O tom, jaká máte práva, rozhoduji já. V tuto chvíli se jevíte jako banda zlodějů, kteří ve falešných uniformách německé armády přepadli můj statek. Jak mám uvěřit, že císař Vilém II., jehož si nesmírně vážím, poslal svoji armádu bez vypovězení války, aby mne přepadla? To by bylo směšné obvinění!“

„Pane hrabě, ujišťuji vás, že jsme důstojníci a plníme rozkazy, jaké nám dali naši nadřízení!“

„Lžete. Jste tlupa zločinců a budete viset. Nepochybuji, že kdybych se otázal představitelů armády, zapřou, že vás znají.“

„Pane, jsem major Herrmann von Lichtenburg, pruský šlechtic! Nestrpím urážky...“

„Hm... Bruno, zapiš to. Jména těch dalších zlodějů?“

„Kapitán August Stiller.“

„Poručík Hans Krebski.“

„Podporučík Karl Haushoffer.“

„Poručík Valentin Ernest von Maurhafen – vikomt!“ To byl ten chlapec, který při zajetí tolik plakal a volal matku. Nyní mu asi stouplo sebevědomí, neboť svoje jméno řekl velmi pyšně.

„Von Maulhalten?“ upřesňoval si Bruno.

„Maurhafen, pane!“ zrudl chlapec. „Můj prapředek získal tento přídomek během křižáckých válek při dobývání Svaté země...“

„Maulhalten, což znamená drž hubu!“ řekl Charry. „Svoláme soud a zítra ráno vám oznámím, co se s vámi stane.“

Potom odešel, aniž by se zajímal o další připomínky, které za ním ti chlapi křičeli.

„Co s nimi doopravdy budeš dělat?“ ptal se Bruno.

„Samotného by mě to zajímalo.“

V noci se Henryk Wagiera spojil s Janem Dunbarem; nedozvěděl se nic než to, že v Berlíně vládne napětí, nikdo nic neví a všichni vyčkávají. Nyní se Charry pokusil sám zavolat Janka, ale nikdo to u něho nebral. Ačkoliv podmínky ke spojení vysílačkami byly velmi špatné, dovolal se aspoň Knassena; tak se dozvěděl, že velmistr don Diego zápasí se smrtí. Více Thor nevěděl.

„Ještě tohle ke všemu!“ vzdychl.

Baarfelt se ujal práce v nemocnici; ošetřoval raněné a provedl několik složitých operací, ale jako velitel nebyl k ničemu. Zato přivedl Charryho na důležitou myšlenku vydat rozkaz, aby členové řádu přestali skrývat svoji totožnost. Ne že by předtím byla pro někoho tajemstvím, ale většinou se Templáři předváděli světu pod krycími jmény a v postavení, které zastávali ve světě. Teď bylo na čase odkrýt karty.

Na věži byly vztyčeny řádové standarty: Charryho komthurská a Tomášova velmistrovská. Dále byl vztyčen rudý arminský prapor s tygrem v modrém poli; do volného prostoru byl připojen černý osmihrotý kříž. Diana rozhodla, že taková je definitivní podoba arminské vlajky, závazná pro všechny; jednotliví hodnostáři si se souhlasem vlády mohou vytvořit vlastní varianty. Komthur Tošio Yamanaki využil situace a nechal rozevlát svůj prapor, na němž se nacházel nesrozumitelný text v japonštině.

„Začíná to tady vypadat jako ve vojenské pevnosti!“ prohlásil Lukáš Anczewski, rozhlížeje se obdivně.

„Tohle je vojenská pevnost.“ řekl Charry.

„Myslíš, že bych měl mít taky... svoji standartu?“

„Jsi komthur řádu Svatého Jiří a důstojník císařské armády. Už dávno měla vlát vedle ostatních!“

Lukáš obvykle chápe správně; co nejskromněji se o tom zmínil před svými podřízenými. Také ti správně pochopili a okamžitě se dali do vytváření patřičného znamení; avšak nebyla to standarta, byl to bunčuk, speciální kombinace hodnostních označení tatarské hordy a křesťanského rytířstva. Pod hlavicí s polským orlem byl prapor s modrým osmihrotým křížem v bílém a červeném poli, ale pod ním čtyři koňské ohony, tedy tolik, kolik bylo pluků. Každý důstojník měl potom vlastní prapor; namísto koňských oháněk na něm byly pověšeny spletené prameny vlasů těch, kdo se k němu hlásili.

Tohle všechno ovšem nevzniklo naráz; prapor vyrobili ještě toho dne v rámci odpočinku, další vytvářeli postupně. Také všichni začali nosit uniformy svých pluků či oddílů, případně mnišská roucha; a pochopitelně nejrůznější ozdoby, mezi nimiž vynikaly osmihroté kříže. Když přijel někdo nový, okamžitě se přizpůsobil, takže bylo na první pohled vidět, že tohle je řádová komenda, nikoliv hnízdo vyvrhelů.

Byly stanoveny směny a jejich pracovní doba: šest hodin práce, čtyři hodiny odpočinku, šest hodin práce, osm hodin spánku. Toto uspořádání pak běželo dnem i nocí a každý věděl, kde má být: buď v nemocnici, v kuchyni, strážním oddílu nebo bojové pohotovosti. Zavedly se nástupy, porady štábu, systém předávání příkazů. Tento systém se osvědčil již v minulosti a byl tedy dodržován.

Olgierd navrhl různé experimenty; řádová rada je přijala s tím, že prokáže-li se jejich účinnost, budou využity hromadně. Zatím měl právo přibírat si ty lidi, které bude potřebovat.

Antoine se probudil po šesti hodinách spánku; cítil se divně. Rozhodně necítil únavu ani žádné nepříjemné vjemy; zato hlava se mu točila a nechápal co se s ním dělo. Olgierd jej probudil, teď ho požádal, aby vstal a šel se s ním najíst. Zatímco jedli, Olgierd ho pozoroval a Antoine tiše žasl.

„Jak se cítíš?“

„Divně. Připadám si, jako kdybych spadl s Marsu.“

„Proč to formuluješ takhle? Žil jsi někdy na Marsu?“

„Nejsem si jist. Jako kdybych viděl svět poprvé; vzpomínám si na spoustu věcí, které jako kdyby se staly, a přitom vím, že se nic takového nestalo. Neumím to vysvětlit.“

„Nemusíš. Já to chápu. Způsobil jsem to.“

„Co jsi způsobil?“

„Dejme tomu obnovení vzpomínek v tvé mysli. Vzpomínek na něco, co se ve tvém životě nestalo. Ale stalo se to v jiných životech; ty vzpomínky máš v sobě uloženy.“

„Cožpak jsem už někdy žil?“

„Nevzpomínáš si na nic takového?“

„Nevím, na co si vzpomínám. Jsou to jakési divné představy.“

„Představy nebo vzpomínky, to je jedno. Zkrátka, během tvého spánku ti probíhaly hlavou dřívější zkušenosti. Odpovídej: byl jsi někdy lékařem? Vyznáš se v léčení lidského těla?“

„Totiž... mám pocit, že ano. Ale neléčil jsem pomocí léků; spíš jsem používal... takové dráhy v těle člověka. Víš, že vnitřní orgány jsou spojené s některými místy na těle, třeba na dlaních nebo chodidlech? Když se na ta místa tiskne nebo se tam zapíchne stříbrná jehla, způsobí to pročištění dráhy energie...“

„Ano, vím. Pošlu tě jako pomocníka k jednomu Korejci, ten se v tom vyzná. Pomůže ti a ty převezmeš část jeho povinností.“

„Velmi rád. Takže je to pravda?“

„Ano. Pomohl jsi mi, děkuju ti.“

„Mně to spíš připadá, že jsi pomohl ty mně! Vzpomínám si na něco... Poslyš, Olgierde!“

„Ano?“

„Vzpomínám si... taky na svoji smrt. Trápí mne jedna věc; budu muset někdy někoho zabít?“

„To nevím. Proč?“

„Zabít člověka je moc zlá věc. Nechtěl bych to udělat. Je za to velmi přísný trest. I za zabití zvířete je trest; mohl by ses za mne přimluvit, abych nemusel dělat takové věci?“

„Nikdo tě nebude nutit. Naopak, pravděpodobně se mnou odejdeš do Arminu. Připomenu Charrymu jeho slib, že odplujeme.“

Antoine spokojeně přikývl. „A nebudu už nosit šavli.“

„Proč? Máš odpor ke zbraním?“

„Ne. Ale je to směšný předmět. Ve skutečnosti je zcela neúčinný na cokoliv; kdyby bylo potřeba, ubráním se bez ní.“

„Dělej, co chceš.“

Antoine spokojeně pojídal zeleninovou kaši. „Olgierde!“

„Co ještě?“

„Uděláš to samé taky s jinými kluky?“

„Pravděpodobně ano; experiment s tebou se osvědčil.“

„Udělej to. Bude to pro ně fajn. Já se cítím dobře.“

„Udělám to nejen s našimi, ale i s nepřátelskými vojáky.“

„To bude... no, to teda nevím!“

„A udělám to hned. Můžeš být při tom.“

Olgierd zaběhl do tábora pro zajatce; právě tam přiváděli jednu skupinu, značně vyčerpanou a unavenou. Tábor se skládal z řady podivných objektů: jednak to byly kůlny, v nichž dříve bydlely polské rodiny, jednak spížní vozy a potom stany, vylepšené částmi ze dřeva. Vytápět se to dalo jen částečně a rozhodně to nebyla žádná rekreace; zajatci mrzli a někteří se do práce těšili víc než na nekonečné ohřívání u provizorních kamínek.

Olgierd vybral dvacet mužů, ze kterých cítil pozitivní energii; ty všechny uspal a ponechal pod dozorem jednoho ze studentů. Pak odvedl Antoina ke Korejci; ten zpočátku nezkušenému pomocníkovi nedůvěřoval, ale poměrně rychle se dokázali domluvit. Olgierd šel zatím vyhledávat nové oběti.

Bruno dostal pozoruhodný rozkaz: část získaného materiálu po vojácích naložit do největších saní a odvézt do hlavního města. Mohl si vzít ku pomoci tolik studentů, kolik potřeboval, dokonce jednoho tygra a jednoho leoparda. Chtěli jsme mu přidat i Džaína, ale ten zas propadl obvyklé lenosti a na cestu se mu nechtělo. Bruno rozhodl, že se po cestě staví ve škole a vytáhne pár kamarádů, kteří prozatím váhají.

„Až přijedeš do města, zastavíš někde na tržišti nebo náměstí a budeš tam rozdávat ty věci: boty, kabáty a tak dál. Všechno to dáš chudákům; určitě víš, jak vypadá chudák. Boty dáš lidem, co chodí v dřevácích a kožíšky těm, co jsou v hadrech. Nic nebudeš prodávat! Když se budou zajímat, jak jsme k tomu přišli, můžeš jim vyprávět, co chceš. Tady máš peníze na cestu a na živobytí. Pamatuj si, že nesmíš nic prodávat, jen dávat darem. Rozumíš?“

„Rozumím. Co když někdo bude chtít... se k nám přidat?“

„Práce schopné přijmeš, mrzákům slíbíš pomoc a lumpy a zloděje vyženeš. Tvoji lidé ti říkají komthure, tak dělej práci, jaká se na komthura sluší. V podstatě se dá říct, že jsi verbíř; ale ber jen takové, kteří za něco stojí.“

„Rozumím. Můžu si pověsit na vůz plakát?“

„Můžeš. Ale nepiš tam moc velké lži.“

Zatímco zajatci zapřahali koně a nakládali věci do saní, Bruno vyrobil velké plakáty na boky:

„V pořádku,“ schválil to Charry. „To vypadá dobře. Můžeš jet!“

Bruno se pokřižoval, práskl do koní a vyrazili. Diana je kousek vyprovodila na koni; pak se vrátila a řekla Charrymu:

„Tak se mi zdá, že tě napadla dobrá myšlenka!“

„No to víš – co tak může napadnout hlupáka, jako jsem já?“

Olgierd se sešel s Antoinem až u večeře; po celou dobu mezi tím Antoine pracoval spolu s Korejcem a učil se od něho. A učil se rychle, to orientální lékař uznale potvrzoval.

„Už vím, co budu dělat,“ oznámil spokojeně Olgierdovi. „Kim mě naučil, jak otevírat cesty energie významovým tetováním... Chtěl bych to zkusit. Jen co bude trocha času, začnu experimentovat.“

„Výtečně; takový odborník nám dost chybí.“

„Víš, Kim mi potvrdil můj předpoklad, že když označíš člověka nějakým znamením, spojíš ho s energií, která k tomu znamení patří – jako je kříž, kruh, hvězda, svastika a tak...“

„Proč zrovna svastika?“

„Je to velice důležité znamení; ještě důležitější je vadžra, hromoklín, pětiramenná svastika. Případně kolo s loukotěmi...“

„Aha; musím se ti přiznat, že tohle neovládám a ani dost dobře nechápu, k čemu by to mělo být. Myslíš, že ty to víš?“

„Rozhodně to nebude ke škodě.“

„Dobře. Co konkrétního s tím chceš dělat?“

„Toho, kdo si to bude přát, označím patřičným znamením. Taky mu vysvětlím, k čemu je to dobré a jak mu to pomůže.“

„To uděláš velice dobře.“

Chvíli jedli mlčky; pak Olgierd pravil: „Co zamýšlíš udělat s Agniezskou? Myslím, že je na čase přerušit její období smutku. Především kvůli dítěti by se neměla trápit.“

„Jistě... ale přiznávám se, že nevím...“

„Dostal jsi ji jako ženu. Měl bys ji přijmout.“

„Ano, udělám to. Můžeš mi nějak pomoci?“

„Jistě. Především ji probudíme. Uspal jsem ji; až se probere, bude podstatně klidnější. Ale musíš s ní mít trpělivost.“

To Antoine rád slíbil; odešli spolu k dívce, která spala, dosud pokrytá blátem a špínou. Olgierd ji probudil.

„Je čas, aby ses očistila a přijala nového manžela.“

„Ale proč to mám udělat? Jsem ubohá vdova; měla bych zemřít se svým mužem! Když jeho povolal Bůh, co tady mám ještě dělat já?“

„Porodit a vychovat svoje dítě. Neprospěješ nikomu a ničemu, když budeš bez užitku truchlit. Přijmeš muže a budeš mu dobrou ženou; i když budeš zachovávat smutek po dobu, než ti dorostou vlasy. Sama si určíš, jak dlouho to bude.“

Agniezska sklopila hlavu. „Kdy se to má stát?“

„Nyní.“

Poslušně s nimi odešla do sauny; tam se sebe smyla bláto i špínu. Když si mydlila hlavu, uvědomila si zbytky svých vlasů; nevěděla, co v té věci učinit, ale Olgierd rozhodl:

„Sluší se očistit ocelí. Doporučuji oholit.“

„Uděláš to?“

„Máš muže. Svěř se do jeho péče.“

Antoine si počínal zodpovědně; podle Olgierdových pokynů ji břitvou zbavil veškerého ochlupení, které měla kdekoliv na těle, dokonce i obočí. Olgierd prohlašoval, že to je určitá náhražka mnohem dokonalejšího očištění, které přijde v budoucnu, nedokázal však vysvětlit, jaké bude. Dívka to snášela trpělivě.

„Myslím,“ řekl potom Antoine. „Že bych měl učinit totéž.“

„Ano, to by asi bylo správné.“ souhlasil Olgierd.

Antoine se svěřil do její péče. Kupodivu, pracovala rychle a zručně, jako by s tím už měla zkušenosti. V kadetní škole předpisy velely nosit krátký praktický účes, což znamenalo co nejkratší, nebylo tedy čeho litovat.

Když skončila, cítil se Antoine, jako by právě překročil řeku; všechno co bylo, zůstalo na druhém břehu a už se tam nemohl vrátit. Olgierd, mlčící a pozorně sledující jejich činnost, jim pokynul: „Jste muž a žena. Dokončete obřad!“

Odešli do odpočívárny, přiléhající k sauně; teď tam nikdo nebyl. Antoine věděl, co má dělat; jak se slušelo, navštívil již několikrát s kamarády veřejný dům, aby dokázal, že je muž, ale profesionální milostnice se mu v podstatě hnusily a překonával svou nechuť pouze alkoholem. V tuto chvíli již věděl, že už nikdy se nebude opíjet a už nikdy se nedotkne prostitutky. Přesto se právě v té chvíli stal doopravdy mužem.

Agniezska reagovala vstřícně, avšak neprojevovala iniciativu; byla si vědoma, že se to musí stát a jejímu tělu se to líbilo. Také rozum byl přítomen a souhlasil; už nebyla vdova, získala znovu ochranu mužské ruky. Tak si to přál její Janek a ona byla poslušná žena dbalá manželovy vůle; ale rána v srdci doposud pálila. A ještě dlouho bude...

Toto je poslední zmínka o Antoinovi a Agniezsce v dějinách světa. Krátce poté odpluli na lodi Griissirno do Arminu, kde žili až do smrti. Postavili si dům, obdělávali pole a vychovávali své děti. Antoine léčil lidi, kteří se na něj obrátili, a časem v té práci dosáhl zručnosti, takže jej vyhledávali i při jiných problémech, aby jim poradil. Někteří byli spokojení, jiní ne. Antoine s Agniezskou se domohli určitého jmění, ale občas je postihla různá neštěstí. Jak probíhal jejich život? Nevíme. Jenom Bůh ví všechno. 

Charry je zvyklý držet slovo a když slíbil důstojníkům, že o nich rozhodne, nechal příští ráno nastoupit všechny zajatce do čtverce na dvoře, pochopitelně pod stráží. Vystrojil se na to do rudé komthurské sutany, přes kterou měl kožich z tygří kožešiny. Vítek Jeřábek byl určen, aby přednesl rozsudek. Tomáš se vůbec nezúčastnil, nezajímalo ho to. Důstojníci byli předvedeni v okovech a se zvláštní stráží. Nechápali nic.

Vítek, v uniformě a s rytířským křížem, předstoupil, rozvinul roli papíru a četl:

Mezi zajatci to zašumělo překvapením a nevolí; důstojníci cosi vykřikovali, Maurhafen se potácel a chtělo se mu omdlít. Krebski ho podepřel z jedné strany, Haushoffer z druhé.

Vítek však ještě neskončil.

Tím čtení skončilo, Vítek stočil listinu a zavelel:

„Nyní odveďte odsouzené na nucené práce!“

Vojáci nadávali, ale měli s námi svoje zkušenosti a tak se moc neodvážili protestovat. Zato major Lichtenburg se rozeřval jako posedlý a zahrnul Charryho spouští nadávek. Charry ho vůbec neposlouchal, zato Zdravko úderem biče srazil majora na kolena a párkrát ho švihl, dokud nepřestal řvát. Mladý Maurhafen zatím padl Charrymu k nohám a prosil se slzami v očích:

„Proboha, pane, smilujte se nade mnou! Jsem vikomt, můj otec hrabě Maurhafen vám za mne zaplatí výkupné, jenom mne nenuťte, abych trpěl na galejích! Nevydržím to, zabije mne to...“

„Milý chlapče,“ Charry jej zvedl za krk jako kuře. „Tady každý musí pracovat! Já jsem císař a dělám rukama jako ostatní! Dobře si zapamatuj, titul tě nezachrání, když budeš mít hlad...“

Plačící vikomt se odpotácel ke svým druhům; Poláci jim sňali řetězy, zahnali je do řady ostatních zajatců a odváděli sněhem ke kamenolomu, aby tam lámali kámen na výstavbu nových hradeb. Všiml jsem si, že Karl Haushoffer, jehož jsem si pamatoval kvůli jeho zajetí, podpírá Maurhafena a těší ho. Tento důstojník mne zaujal svou inteligencí a jistou snahou pochopit situaci i v zoufalém postavení, v němž se ocitl.

Upozornil jsem na něho Olgierda; navykli jsme si všechny svoje poznatky okamžitě hlásit členům řádové rady. Olgierd přikývl, přivolal Denise a chvíli s ním hovořil. Denis odsouhlasil jeho přání a požádal mne, abych ho po snídani doprovodil do lomu; mělo to být v rámci odvážení nalámaného kamene.

Skutečně jsme tam dojeli; Denis uvázal koně ke křoví, procházel mezi zajatci a kontroloval práci; zjistil, že dva se poranili, což nebylo divu, neměli moc zkušeností s podobnou činností. A byl to právě Haushoffer, který jim poskytl pomoc.

„Poslyš, chlapče, mohl bys zařídit jejich ošetření?“ ptal se.

„Jistě,“ kývl Denis. „Pošleme je se saněmi, na kterých povezou kámen. V nemocnici je ošetří, není to nic vážného.“

Haushoffer trochu váhal a otálel, ale Denis se tvářil vstřícně.

„Mohl bych se tě na něco zeptat, chlapče?“

„Jistě. Jsem Denis Baarfelt, císařovnino páže...“

„Já jsem podporučík Karl Haushoffer. Velel jsem těm mužům.“

„Já vím.“

„Chtěl jsem se zeptat na některé věci... prostředí tady kolem je velice zvláštní. Začínám mít dojem, že informace, které jsme dostali před akcí, nebyly docela správné. Řekli nám, že majitel statku je zločinec, kterého musíme preventivně zlikvidovat...“

„Svět je plný iluzí. Z toho si nic nedělej.“

„Tvá odpověď mne ujišťuje, že nejsi obyčejný kluk. Co znamená ten kříž na tvých prsou?“

„Jsem komthur Templářského řádu Černé Lilie.“

„Před chvílí jsem slyšel název Templářský řád Blesků. To je stejná organizace, nebo něco jiného?“

„Spolupracující. K Bleskům patří Charry a můj otec. Já nejsem ještě dospělý, tak jsem prozatím v Lilii.“

„Chápu. Ale... co jsou to Templáři?“

„Rytířský řád. Řád Svatého chrámu v Jeruzalémě. Sluhové Boží.“

„Patří k nim všichni, kdo jsou tady?“

„Ano.“

„Někteří jsou ale Číňané, černoši, Japonci, dokonce Turek...“

„Zdravko je Černohorec, ale to je jedno. Ano, také oni patří k řádu. Dokonce i naše šelmy.“

„Jak je to možné?“

„Bůh si vybírá svoje služebníky všude.“

„Ty jsi přesvědčen, že sloužíš Bohu?“

„Ano.“

„Přesto, že vaši lidé zabíjejí jiné lidi?“

„Také já jsem zabil několik lidí. Jsem bojovník.“

Haushoffer zaváhal, ale neodvážil se projevit pochybnost.

„K čemu ten řád vlastně existuje?“

„Ke službě Boží.“

„Potřebuje Bůh, aby se mu sloužilo?“

„Jak vidíš, ano. Je vůle Boží, aby svět byl v dokonalém pořádku; avšak lidé neustále tuto Jeho vůli narušují. Řád Templářů si vzal za úkol udržovat svět v co nejdokonalejším stavu.“

„Jak víte, co je správné a co ne?“

„Studujeme Písma a máme rozum.“

„O tvém rozumu nepochybuji – ale znalost Písma?“

„Studuji a učím se. Něco znám, něco doposud ne. Taky jsem ještě nedosáhl mistrovství.“

Haushoffer potřásl hlavou. „O tyhle věci jsem se zajímal, než jsem vstoupil do armády, ale nikdy jsem nenašel nikoho, kdo by mě dokázal něco naučit. Je možné se učit u vás?“

„Jistě, to by šlo.“

„I pro člověka v postavení, jako je naše?“

„Vaše postavení je paradoxně výhodnější než jiných. Dalo by se říct, že jste se dostali do řádu; trochu násilím, ale...“

„To nechápu!“

„Jste otroci řádu. Zajatci, prozatím. Ty jsi dostal deset let, tvoji podřízení pět. Bývalo zvykem, že zhruba po roce už mívali otroci řádu volnost pohybu a během dvou tří let získávali různé hodnosti: vojáků, dokonce zbrojnošů. Rytířského zasvěcení obvykle nedosáhli, ale většinou po tom ani netoužili...“

Haushoffer si přejel rukama po kapsách; hledal cigarety, ale ty nemohl najít. Vypadal nervózně, zatímco Denis se usmíval:

„Co všechno jsi ochoten udělat, aby ses odtud dostal?“

„Cože?“ zarazil se Haushoffer.

„Vidím na obě, že se ti tady v lomu zásadně nelíbí. Ostatním taky ne, ale ty jsi ochoten něco riskovat, aby ses dostal jinam, do lepšího postavení. Třeba se i zaplést s nepřítelem, co?“

„Vzbuzuje to tvoje pohrdání?“

„Naopak; je dobře, že jsi chytrý. Hlupáků je dost.“

„Je nějaká šance dostat se výš?“

„Ovšemže ano.“

„S tvojí pomocí?“

„Pomoci lze jen tomu, kdo má schopnost se rychle učit. Ostatním taky pomůžeme, ale až se jim otevřou oči. Tobě se otvírají rychle – už jsi dokonce přišel na to, koho využít.“

„Mluvíš o mně s velikým despektem.“

„Čekáš snad, že tě budu chválit?“

„Jistě ne; konec konců, pořád jsem ještě otrok a ty komthur.“

„Ty otrokem určitě nezůstaneš dlouho. Přestaň uvažovat o něčem, jako je urážka, pocta, pohrdání – to jsou lidské kategorie, které logické myšlení nezná. Mluvíme o tom, jaký je skutečný stav věcí; jak na ně reagujeme, je podružné. Chápeš?“

„Vypadá to, že ano.“

„Takže: ty se chceš dostat z lomu do lepší služby. Pro každého to nejde, ale pro tebe ano; když si získáš něčí oblibu. Prozatím jsem si tě zapamatoval já a mohu tě doporučit... třeba Olgierdovi do sauny, tam potřebuje nějakého pomocníka. Pokud ovšem ti tvoje čest nebrání stát se lázeňským pacholkem.“

„Proč by měla?“

„Protože jako lázeňský budeš muset dělat řadu nechutných věcí. Třeba stříhat druhým lidem vlasy, holit je... v našem pojetí má taková činnost řadu významů. Jednak je ponižující, jednak je to součást magie. Záleží na důvodu a okolnostech.“

„Nemyslím, že to chápu; ale naučím se to.“

„Tvůj šéf Olgierd ti to vysvětlí.“

Denis zaregistroval, že se blíží saně pro kameny; zajatci je začali nakládat. Když byly naloženy, přidali oba poraněné a Denis ukázal na Haushoffera: „Ten půjde se mnou. Dostane jinou práci, potřebujeme ho.“

„Proč jeho?“ vykřikoval Maurhafen. „Proč ne mě?“

„Protože ty jsi degenerovaný blbec, miláčku. On ne. Stačí?“

Nestačilo, ale Denis tam byl pánem a Maurhafen otrokem, takže nemohl nic než mlčet a souhlasit. Vrátili se zpět na Hůrku, Denis zavedl Haushoffera do sauny a přidělil Olgierdovi jako pacholka. Olgierd nedal ničím najevo svoje záměry, naopak nařídil novému pomocníkovi, aby se především sám důkladně umyl. Karlovi to nebylo proti mysli, v sauně bylo teplo a služba, kterou mu připravili, nepřipadala nepříjemná.

„Zkusíš to s ním?“ zajímal se Denis.

„Je vysoce inteligentní a má velkou vnitřní duchovní sílu. Jen je zapotřebí ho probudit a pomoci mu.“ usmál se Olgierd.

„Myslíš, že nám bude k užitku?“

Olgierd zaváhal. „Nejsem si jist. Částečně k užitku, částečně možná naopak. Kromě vnitřní síly a inteligence má taky zvláštní schopnost prosazovat svoje záměry. To by se mohlo stát zdrojem nebezpečí. Ne pro nás, ale pro někoho druhého...“

„Takže do řádu ho nechceš?“

„Chci, ale ne na nejvyšší funkce. To bych nedoporučoval.“

Denisovi připadala ta hra zajímavá, ale měl ještě jiné zájmy; rozloučil se tedy a odběhl.

Olgierd zkontroloval, zda se Karl dokonale umyl; potom si přejel po hlavě a zkoumal, jak moc mu vyrostl ježek.

„Tak. Teď mi dokonale vyholíš hlavu!“ poručil.

„Zajisté. Ale proč?“

„Aby ses to naučil.“

Errata:

08.08.2021 11:42