Novinář

Život a dílo Arnošta Fouska lze do jeho třiceti let stručně charakterizovat jako bloumání od ničeho k ničemu. Nevykonal do doby, kdy se odehrává náš příběh, nic převratného a nejevil k ničemu takovému nadání ani chuť. Původem byl Čech odkudsi od Žamberka a vlast opustil ve dvanácti letech společně s rodiči, kteří pro bídu chtěli emigrovat do Ameriky. Došli až k moři a usadili se v našem hlavním městě na krátký čas, protože jejich dcerka, Arnoštova sestřička, onemocněla a otec jí chtěl zajistit léčení. Jako každý Čech měl otevřenou hlavu i šikovné ruce, a tak záhy získal dobré postavení, které mu zajišťovalo slušnou existenci. Když tedy holčička po třech letech marného léčení zemřela, neopustil už pan Fousek zaměstnání a zůstal na místě. Syna Arnošta dal do škol, neboť oba ti dobří lidé si přáli, aby se stal pánem – lhostejno jakým. Takže mladý Arnošt studoval obchodní akademii, učil se rád a velice dobře, z čehož mu kynuly slibné vyhlídky. V té době otec zemřel a matka dřela do úpadu, aby synovi zajistila slušný život na studiích. Arnošt by byl vystudoval, kdyby se mu do cesty nepřipletla láska a trvale neznemožnila jeho kariéru.

V obchodní akademii nacházelo se totiž i několik dívek, snad prvních v zemi, které se pod vlivem emancipačních snah rozhodly vyučit úřednickému zaměstnání. Jednou z nich byla jistá Lízinka, dcera majitele textilní továrny, do níž se Arnošt zamiloval a jeho cit nezůstal neopětován. Až otec Lízinky, dozvěděv se o touhách své dcery, rázně přetrhl tu idylu, předvolal si Arnošta a vysvětlil mu slovy nehledanými, že si svého zetě představuje jinak. Arnošt se bránil a rovněž použil nehledaných slov; poněvadž nevlastnil textilní továrnu, bankovní konto, ba ani plnovous a úctyhodné bříško, bylo jeho chování kvalifikováno jako drzé a byl z akademie s řádnou ostudou vyloučen.

Někteří lidé, když jsou zklamáni v lásce, se jdou oběsit či utopit. Arnošt Fousek se stal z nešťastné lásky novinářem. Což není nic divného, lidé dělají z lásky hloupější věci; už jako student psal básničky, povídky a všelijaké hlouposti; nyní se rozhodl se tím živit a nastoupil jako redaktor-elév do listu Naše pravda, který živořil ve stínu velkých deníků coby plátek poslední úrovně. Před nástupem Arnošta vlastnil tři redaktory a šéfredaktora; jeden se však oženil s bohatou vdovou a převzal po ní obchod zbožím střižním, druhý se utopil v moři a třetí nemohl vydržet tu nouzi a ze zoufalství se přihlásil na vojnu. Pan šéfredaktor a Arnošt dřeli bídu nějaký čas společně, pak se šéf upil k smrti a Arnošt se stal jediným redaktorem toho ctihodného, ač velmi chudého listu.

List Naše pravda byl totiž vydáván dle chvályhodného hesla »Lže, jako když tiskne« – a Arnošt tiskl, jako když lže. Lhát mu nedělalo potíže ani v soukromí, natož pro dobro listu; vymýšlení nepravdivých zpráv bylo to jediné, co dokázal. Na stránkách jeho novin se pravidelně zjevovaly mořské i vzdušné nestvůry, divocí učenci vynalézali tajuplné paprsky smrti i nezničitelné ničící stroje, hvězdáři objevovali nebezpečné komety a z cizích hvězd přilétali zelení mužíčci, kteří hrozili nešťastnému lidstvu zkázou, nepředplatí-li si Naši pravdu aspoň na čtvrt roku. Ale to vše ještě nebylo dosti: Arne Fousek obrátil svou fantazii též na pole politické a vychrlil na dychtivé čtenáře přehršli tajných zpráv z kabinetů vlád všech možných zemí. Válka čínsko-turecká visela ve vzduchu, zatímco Itálie uzavřela tajnou smlouvu se Srbskem, že mu pomůže osvobodit se od musulmanského jha, pokud Číňané přepadnou na deseti tisících džunkách Bospor a Dardanely a učiní je splavnými pro lodi všech států. Spojené státy americké se potom rozhodly (podle Arnošta) vylodit sto tisíc mužů námořní pěchoty na pobřeží Francie a obsadit tuto krásnou zemi s jejími vinicemi a plnými sklepy dobrého vína a koňaku. Arnošt neměl v době sepsání této zprávy co pít, zato měl chuť a jazyk mu plandal až na vestu, když ty nesmysly vymýšlel.

Jako by to pořád ještě nebylo dost, rozhodl se vrhnout i na politiku domácí. Především vysvětlil ve svém listě, že vláda je vinná všeobecným úpadkem, neboť se o zemi valně nestará a páni ministři se handrkují mezi sebou o koryta. Dále napadl ctihodné pány poslance, kteří v parlamentě zbůhdarma utrácejí čas žvaněním o hloupostech, zatímco si vůbec nevšímají problémů, kterými trpí pracující lid. Arne si vycucal z prstu, že jistý poslanec platí na sedm nemanželských dětí, jiný dostává dividendy z podniků, jimž prozrazuje státní tajemství a tři další kradou jako straky státní peníze.

V té době si Arnošta Fouska zavolal pan policejní komisař Blöck a seřval ho jako kluka, vyhrožuje mu zavřením, bude-li nadále zveřejňovat takové věci. Dále ho poučil, že pan poslanec A. neplatí na sedm, nýbrž pouze na tři nemanželské děti; že poslanec B. sice dostává dividendy od nějakých podniků, ale nebylo mu dosud prokázáno žádné prozrazení tajemství a dále že není jisté, kteří tři poslanci rozkrádají státní peníze; všichni ostatní jsou však silně rozlíceni a v jednáních soukromých i veřejných napadají své ctihodné kolegy, že kradou všichni a nikoliv pouze tři. Komisař Blöck usoudil, že Arnošt zřejmě má nějaké styky s parlamentem a vládou, že je tak přesně informován o politickém dění; ale v každém případě ať toho rychle nechá a vrátí se ke svým podmořským nestvůrám a zeleným mužíčkům.

Arnošt to vzal na vědomí a upustil od prozrazování takových indiskrétních podrobností; nicméně nevzdal se svého úmyslu hlásat pravdu a vysvětlit vládě, v čem dělá chyby a kde se mýlí. Vláda by udělala nejlíp, kdyby před každým rozhodnutím požádala Arnošta Fouska o dobrou radu; ale vlády bývají obvykle velmi hloupé a tak jednoduchá věc jim nenapadne. Takže Arnošt napadal jejich rozhodnutí až dodatečně a vystavoval se tím velké nelibosti pana komisaře Blöcka a potěšenému zájmu čtenářů.

Naše pravda se tiskla na starobylém tiskařském stroji, který vlastnil jistý Bauer; tento pán, vdovec bez dítek, trávil život popíjením alkoholických nápojů a ztrácel klid, neměl-li co pít. Za mírný poplatek propůjčoval svůj tiskařský stroj Fouskovi, zatímco jediný zaměstnanec tiskárny, starý Werner, v potu tváře vysazoval stránky podle Arnoštovy předlohy. Tihle tři se dělili o zisky, vesměs hubené; Arnošt zpočátku podporoval matku, než se odebrala na věčnost za svým mužem a holčičkou, naplněna starostí o osud syna. Tím se zbavil posledních povinností; nyní trávil svůj čas v neustálém koloběhu vypůjček a podmíněných navracení peněz, ve shánění hubeného platu a přemítání, zda víc potřebuje boty, zimník nebo jídlo dvakrát denně. Jinak renomé tiskárny vylepšoval jen starý Werner, který ve volných chvílích tiskl navštívenky, svatební a úmrtní oznámení a podobně.

V současné době byl Arnošt Fousek zaujat prací, neboť v žaludku mu nepříjemně kručelo a byl si vědom, že musí do svých novin vypracovat článek, který by zvýšil odbyt listu. V zoufalství nejvyšším praštil tužkou a šel se podívat do ulic, zda nepotká nějakého známého, jenž by ho založil další menší částkou. Větší částku mu nikdy nikdo nepůjčil a v poslední době přátelé odmítali jej podporovat i drobnými, pod průhlednou záminkou, že od něho nedostali nic nazpátek.

Na náměstí objevil Fousek sběh lidu a zjistil, že se tam něco prodává; z davu se vyhrnula stařenka, která si nesla jakýsi divný vojenský kožíšek a za ní stařeček, svírající v ruce důkladné kožené boty. Arnošt měl taky zájem o podobné boty, neboť do prodřené podrážky se mu dostával sníh, rozpouštěl se a studil; ale neměl ani šesták nazbyt a ty boty musely být pěkně drahé. Pro jistotu se zeptal, po čem jsou; málem padl na zadek, když slyšel, že zadarmo. Tlačil se k vozu, zahnal žebráky a otrhané děti – přečetl si ceduli, že je to z příkazu hraběte z Guyrlayowu a chvíli myslel, že je to nějaký výstřední žert; ale před ním si právě nějaký žebrák obouval boty, poděkoval a odcházel, chechtaje se na celé kolo. Arnošt se prodral až k vozu a požádal, aby taky něco dostal, ale student na voze si ho prohlédl a prohlásil, že Arnošt je pán a boty si může koupit. Pravda, Arnošt nosil čistý límeček, buřinku a zimník, ale v botách měl mokro; avšak ten chlap na voze na to nebral ohled a žebráci Arnošta hnali jako kluka. Arnošt se rozzlobil na svět, na študáka v pestré uniformě i na hraběte z Guyrlayowu. A rozhodl se, že si to s nimi vyřídí svým způsobem: písemně.

Vrátil se do redakce, naostřil tužku a počal psát:

„NOVÝ DON QUIJOTE“

vymyslel titulek a pokračoval: „Před třemi sty lety žil ve Španělsku bláznivý zeman, který se považoval za bludného rytíře a vyrazil na cesty, aby šířil spravedlnost a trestal bezpráví; bojoval s větrnými mlýny a ovcemi a sekal do měchů vína, považuje je za loupežníky. Dodnes se tomuto pomatenci smějí lidé na celém světě; ale i dnes nacházíme podobné exempláře dobrodruhů, a to ani ne tak daleko, jak bychom si mysleli. Jakýsi potřeštěný sedlák Charlie Rither si v opilosti vyvzpomněl, že se bude nazývat hrabětem de Guyrlayowe a div se světe! i císařem Arminským. Tuto myšlenku nyní prezentuje naší soudné veřejnosti, která ovšem...“ Arnošt psal, až se mu kouřilo z pera. Důkladně probral všechny pověsti, co už delší čas kolovaly po hospodách; řeči obchodních cestujících, kočích a formanů, tuláků a žebráků; přidal k tomu tlachy starých bab, které vyslechl na tržišti a co nestačilo, vymyslel ze své hlavy. Tak popsal jeden a půl papíru, přečetl si to po sobě a opravil pravopisné chyby.

Nicméně mokro v botách pokračovalo dál a hlad hryzal velice nepříjemně; Arnošt si představil, jak jeho soupeř ohryzává tučné husí stehno a pocítil k hraběti z Guyrlayowu takovou nenávist, že uchopil pero a pokračoval:

„Posledního ztřeštěného činu tohoto šílence jsme právě byli svědky: dal přivézt do města pár otrhaných kusů starého šatstva, které bezpochyby stáhl z nějakého strašáka na poli... (Ach, mít takový kožíšek s beránčí podšívkou!) a kterými se v jakémsi alkoholickém záchvatu nezřízené rozhazovačnosti hodlá vlichotit těm nejchudším vrstvám obyvatelstva. Ale ať si ten pán nemyslí, že nějaký odpadek z jeho stolu, hozený žebrákům, mu zjedná popularitu mezi lidem; žebráci a chudina bohužel v tomto státě vůbec o ničem nerozhodují a jejich slovo je jako plácnutí dlaní do větru...“ (Ba co horšího: žebráci a chudáci nekupují Naši pravdu. Arnošt k nim sice cítil sympatie, ale zásadně psal pro zámožnější vrstvy.)

Arnošt sepsal ještě kus podobného textu, naposledy zkorigoval a pak připsal pár zjevných urážek na cti. Poté si povzdechl a jelikož mu už oschly ponožky, natáhl si je, obul boty a šel do tiskárny, kde se starý Werner nudil s láhví laciné kořalky. Arne mu předal článek k vysázení a odešel spokojeně do protější hospody k večeři. Viděli ho tam docela rádi a ochotně mu dali na dluh, neboť hostinský pohledem z okna seznal, že se svítí v tiskárně a že tam buší sázecí stroj, což vždy znamenalo příjem a zaplacení dluhů z dřívějška. Arne se tedy natáhl na židli ke kamnům a spokojeně klímal.

Naše pravda vyšla příští den se značným úspěchem, který jindy nebýval; lidé rozebrali čísla už téhož dne a Arnošt získal zase po delší době peníze. Okamžitě si koupil u vetešníka obstojné galoše a spokojeně ťapal v rozbředlém sněhu.

Ba dokonce pan vrchní komisař Blöck, který projížděl okolo v kočáře, dal zastavit, zakýval na něj hůlkou a poklepávaje na složené noviny, pravil: „Výtečně, mladíku! Když budete takhle pokračovat, může z vás koneckonců něco být!“

Arne se zarazil, neboť pochvala pana komisaře pro něj znamenala asi tolik co zkažené vejce, které by mu hodil do tváře někdo z jeho přátel; ale potom se uklidnil, neboť všichni, kdo ho potkali, ho plácali po zádech a smáli se. Arne proto v záchvatu vlastní pýchy pojal smělý plán: vypravit se osobně do blízkosti onoho hraběte z Guyrlayowu a získat informace přímo od pramene. Pokud věděl, nikdo z novinářů se doposud tak nesnížil, aby se o něho zajímal; to však nevadilo.

Předvídavě ještě dva dny počkal a vypůjčil si menší částky od různých osob, dokud sláva nepomine. Teprve potom, po rozloučení s kamarády v hospodě, usedl ve stavu poněkud nestřízlivém do vlaku a vyrazil. Byl to vlak noční a to bylo v pořádku, neboť Arne Fousek zásadně cestoval bez lístku; v noci konduktéři neplní své povinnosti tak zásadově. Našel si tiché kupé, posadil se do kouta a rozhodl se spát, zakrývaje se zimníkem (vypůjčil si od kamaráda zimník s kožešinovým límcem, jen mírně obnošený.)

Do cíle své cesty dorazil docela šťastně. Sice ho půl hodiny před dojezdem probudil konduktér a žádal lístek, ale Arne jej tu půlhodinu bavil košilatými vtipy a tak nakonec průvodčí netrval na předvedení k náčelníkovi stanice (který ostatně ještě spal a nesl by to nelibě). Arne se ocitl v ranním šeru v neznámém městě (nevlídném a pustém), ospalý a s řádnou kocovinou. Dal si v pekařství dva rohlíky a šálek kávy a zjišťoval, jak se dostane na Hůrku. Když zjistil, že je to pořádný kus pěšky a nic nejezdí, zasmušil se; ale dobrosrdečná pekařka ho seznámila s čeledínem, který vozil ranní mléko do města a ten, když dostal na tabák, souhlasil, že ho vezme nazpátek s sebou. Arne zaplatil bez řečí, saně byly sedláka a pacholek nehodlal smlouvat.

Tak se Arne ocitl poměrně dost brzy ráno ve vesnici; pacholek mu ukázal náš statek a vysadil ho u aleje, takže Arne povzdechl a vydal se pomalu nahoru na kopec. Už cestou vytušil, že dohovor s vesničany nebude jednoduchý, protože pacholek mluvil jen jednoslabičně a odmítal cokoliv prozradit o panu hraběti, jakož i čemkoliv jiném. Arne se rozhodl napřed statek opatrně obejít a obezřetně si jej prohlédnout.

Z toho důvodu odbočil stranou a zapadl do lesa; zaslechl totiž odtamtud zvuky seker a pil a chtěl vidět, kdo se to snaží tak usilovně v tuto nevhodnou dobu. Postupoval od stromu ke stromu jako had; zakrátko spatřil mezi křovím skupinu mužů, kteří ty stromy káceli. Měli německé uniformy označené červenými šikmými kříži na prsou i zádech a byli beze zbraní a otrhaní.

Hlídal je mládeneček tak sedmnáctiletý, s vojenskou puškou s bodákem, ve vatovaném kabátku, kožešinové čapce s pérem a vojenských botách; chodil jako šafář a pokřikoval na pracovníky lámanou němčinou.

Arne byl tak zaujat zajímavou podívanou, že ani nevnímal, že se za něho připlížil nějaký člověk; zjistil to teprve, když jej mezi lopatkami zašimrala hlaveň ručnice a zaslechl hlas: „Hände hoch!“

Otočil se a spatřil hlaveň pušky. Držel ji v ruce kluk ještě mladší než ten dozorce, v krátkém kožíšku s červenobílou stužkou na límci a s dlouhými vlasy, které mu padaly do čela. Na tváři a levé půlce hlavy měl čerstvou jizvu po šavli; vlasy okolo rány měl ostříhané a jizvu přelepenou náplastí. Taky měl u pasu vojenskou šavli a ještě krátkou dýku.

„Ruce nahoru! Nehýbat, nebo střelím!“ poroučel si.

Arne zvedl ruce. „Neblázni, dej to pryč!“

„Halts maul! Ty špión! Jít přede mnou ruce navrchu!“

„Já jsem novinář, ty hlupáku! Píšu noviny! Zeitung, víš?“

Na chlapce to neudělalo dojem. S prstem na spoušti přejel Arnemu po kapsách, zda nemá zbraň, pak ho postrčil hlavní.

„Jít přede mnou a držet hubu!“ poručil.

Arnošt pochopil, že z němčiny zná jenom nejjednodušší povely a pár nadávek, tak šel bez odporu. Chlapec ho vedl ke statku; po cestě viděl, že další skupiny zajatců se urputně snaží na opevňování statku a všiml si taky kulometu, jehož hlaveň vyčuhovala z vikýře střechy.

U brány hlídkovalo několik dalších ozbrojených mladíků; nosili částečně studentské uniformy a vypadali civilizovaněji, ale také nebezpečněji. Uměli německy; zavedli Arnošta k muži, který byl zřejmě nějakým velitelem. Arnošt v něm poznal mladíka, co ve městě rozdával chudákům oblečení. Mladý strážce mlel něco polsky, Arne rozuměl jen napůl, že je považován za špióna. Velitel prohrabal Arnovi kapsy, pokrčil rameny a odebral se do stáje, odkud bylo slyšet ržání koní. Pak vyšel další muž, prohlédl si Arnošta, odplivl si a poslal velitele stráže pryč.

Ve stáji se právě nacházela Diana, která usilovně třela věchtem slámy hřebce Winda. Od doby, kdy měli dostatek služebnictva a ozbrojenců, že sice nemusela takovými věcmi zabývat, ale hřebec Wind byl kořistí po majorovi, jehož stáhla ze sedla karabáčem. Byl to krásný grošovaný bělouš, divoký a válkou vyvedený z míry; Diana ho podle zvyku koňáků sama krmila, napájela i čistila, aby si na sebe zvykli. Měla s tím úspěch, protože hřebec, který na ni v prvních dnech zlobně ržál, chňapal žlutými zuby a kopal kopyty, se uklidnil a bral jí ochotně měkkými růžovými pysky kousky chleba z dlaně.

Vítek přišel k Windovu boxu a řekl česky, aby Arne nerozuměl: „Hele, máme tady ňákýho špicla! Co s ním máme dělat?“

„Dyž je to špicl, tak ho vyslechni a potom pověs!“ řekla Diana nekompromisně, aniž přestala otírat koně.

„Ale von tvrdí, že není špión, ale novinář!“

Arne stál ve dveřích stáje; když to slyšel, strnul. Neslyšel české slovo od chvíle, kdy zemřela jeho matka, to bylo už několik let; nyní vyletěl, vyškubl se Polákovi a vpadl k nim.

„Ježíšmarjá, já vopravdu nejsem špión!“ vykřikl. „Lidi, vy mluvíte česky? Jak to je možný?“

„Ty bambulo, tos nemoh říct hnedka, že seš Čech?“ Vítkovi se rozzářily oči a pokynem ruky odeslal Poláka za Brunem. „Jak ses sem dostal, do takový tramtárie?“

„No – s rodičema, když jsem byl malej! My jsme vod Žamberka!“

„Já jsem vod Plzně,“ smál se Vítek. „A my tě málem zabásli – a to byla řeč i o pověšení!“

Diana zatím kývla na Tannarra, který ležel v koutě; ten se opatrně přiblížil zezadu a očichal Arnovi nohavici. Byl spokojen, Diana tudíž taky. „Tož ho nech, Vítku!“ řekla.

„Hele, ty seš taky vod nás z Čech?“ zeptal se Arne.

„Z Moravy,“ lhala Diana klidně. „Vod Brna... kousek.“

„A to tady sloužíš – u milostpaní? Divím se, že tě nechaj dělat takovouhle špinavou práci... Dyť ty seš holka jako květ, klidně bys mohla dělat milostpaní komornou!“

Vítek vyprskl, ale Diana udělala pukrle. „Šak taky jo, já jsem u paní pravá ruka! Ale máme málo lidí, tak krmím i koně...“

Arnošt znal ze zkušeností, že od služek a sluhů se dozví nejvíc a proto zahájil obvyklé manévry, jakými okouzloval příslušnice něžného pohlaví: přihladil si knírek, přimhouřil oko a položil Dianě ruku okolo pasu. „Já věděl, že taková fešanda musí bejt něco lepšího! Ty znáš dobře... milostpaní i milostpána?“

„No jejda – léta! A co že tě to tak zajímá?“

„A jaká vona je – jako paní? Říkají že potrhlá, je to pravda? Že jí prej... jako kape na maják!“

„No jasně! A jak ty to víš?“

„Povídej mi něco vo ní, třeba! A vůbec, nepřijde sem?“

„I kdepák! Ta chrápe až do poledne a sem vůbec nechodí!“

„Jo? Vážně tak dlouho spí?“

„Se vrr! Včera do rána flámovala, tak dneska vyspává...“

„Seš milá holka!“ ocenil Arnošt informaci a položil jí ruku na zadeček. Diana odolala pokušení hodit ho do hnoje.

„Hele, nech si to! Nevoplácávej, co není tvoje!“

„Nono, jen se necukej! Když tě milostpán zmáčkne, taky se bráníš? To ne, viď – to seš ráda...“

„No – nebráním se.“ přiznala Diana po pravdě.

„Tak vidíš! A to von jako... často – takhle?“

„No jéjej! Kde mě vidí, tam po mně jede jak kocour po myši!“

„A milostpaní mu to trpí?“

„I depák – ta vo ničom nesmí vědět! Vona by ho zabila!“

„I sakra! A to vona je taková, že by dokázala někoho...“

„Ta? No jéjej! Jak se na někoho naštve, tak kchchchk, a je v Pánu! Veme dýku a šmik – je po něm!“

„Proboha... to snad ne!“

„No, co se divíš? Někdy si mě večer zavolá – to já poznám, jak milostpaní takhle blejskaj voči, tak to na ni přišlo! Povídá mi: Káčo, pošli sem toho a toho! A ráno ho pak najdem... studenýho!“ zašeptala mu důvěrně do ucha.

„Ježíšmarjá!“ zděsil se Arne. „To by snad ale neměla chodit tak po svobodě! To by měla bejt někde zavřená, ne?“

„Šak ji milostpán nikam nepouští; jen když se potřebuje někoho šikovně zbavit...“

„A copak ty se jí nebojíš?“

„Já...? I bojím, co by ne; ale mně vona nic neudělá. Vona je na takový lidi... jej, tebe kdyby chytla! Ani nebe by ti nepomohlo! Právě takový typy jako seš ty vona nejvíc... to!“

Arnoštovi trochu zaklepaly zuby o sebe. „Díky Pánubohu, že spí! A co milostpán, jakej je ten?“

„Jej, před tím tě Pámbu ochraňuj! Ten je zlej!“

„Von prej hodně pije – se povídá...“

„I kdepák! Milostpaní mu zakázala. Povídala: Káčo, jak uvidíš u pána flašku, tak mu ji hned seber a roztřískej vo zem! Tak von nesmí pít, tak je z toho zlej na lidi. Zvlášť na cizí, jako seš třebas ty. V raně svolá soud a hned: Zastřelit, pověsit, deset let nucenejch prací... však vidíš, jak se muklové venku snažej! A kdyby ještě přišel pán, to bys viděl, jak by přidali...“

Na dotvrzení těch slov se venku rozkřičeli dozorci a trestanci počali pracovat se zvýšeným úsilím; neboť venku přešel Charry v pracovním obleku, celém zamazaném. Zamračeně obhlídl dvůr, Dianu však nikde nenašel, tak šel zase jinam.

„To byl von, jo?“

„Ale kdepák! To byl Karl, pánův kočí. Von je jeho pravá ruka; všecky se ho bojej!“

„Proto, už jsem se lek! A ty znáš – vo jejich původu a tak?“

„No jejda! Všecko všecičko...“

„Tak povídej! Von je opravdickej hrabě?“

„Jo; proč by neměl bejt? Já viděla i jeho hrad nad řekou Charraggem, celej z kamene, s kanónama na baštách...“

„Je pravda, že má ohromný bohatství?“

„No bať! Dyť voni mají i nočníky ze zlata!“

„Nočníky – ze zlata?“ vykulil oči Arnošt.

„No a co, to jsi nikdá neviděl? Je vidět, že jsi nebyl tak často v nóbl rodinách. Všecko samý zlato a brilianty a drahý kamení, vůbec všude. Milostpaní má na šavli briliant jako holubí vajíčko velikej – nahoře, na rukojeti...“

„Na co potřebuje šavli?“

„Proč ne? Má čtyři; tamtu slavnostní, japonskej meč a dvě po nepřátelích, co přemohla – památeční!“

V té chvíli šel okolo Denis; slyšel mluvit česky a neodolal: „Copak se děje – s kým si to tu povídáš?“

Denis byl naopak ve slavnostním: kožešinový kabátek, bílé botičky s vyšívanými lemy a kord, od kterého se teď neodlučoval ani na chvíli. Diana střelhbitě udělala poklonu:

„I jen račte dál, mladej pane, posaďte se u nás...“ ukázala mu na trojnožku, která se používala při dojení krav. Denis otevřel pusu, aby se zeptal, proč ta péče, ale pak si všiml cizince a zas ústa zavřel – a posadil se.

Arnošt na něj zíral udiveně až zděšeně; pak se zeptal: „Tady všichni mluví česky?“

„Depak všecky; ale mladej pán jo! Von je Čech, pan Denis, princ z Baarfeltu. Host našeho milostpána...“

Denis pokývl hlavou jako nejvznešenější španělský grand. Arnošt nevěděl nic lepšího, než se mu uklonit. „Vy opravdu račte být princ?“ tázal se nejistě.

„No ano, ovšem. Mám vám snad předvést svůj rodokmen?“

„Ne... to není třeba! Proč nosíte tu šavli?“

„To není šavle, ale kord,“ poučil ho Denis. „Rozezná se podle toho, že šavle je zahnutá, kdežto kord rovný. Šavle se dále používá při sekání s koně směrem dolů, zatímco kord je výhodný pro šerm za použití techniky. Například italská škola...“

„Promiňte, nevyznám se ve zbraních,“ řekl Arne zničeně. „Vy to... tu věc umíte používat?“

„Snažím se; nač bych to jinak nosil?“

Protože se Arne tvářil nedůvěřivě, Diana vpadla: „Nevěř mu, je lepší než spousta druhejch! Viděla jsem, jak s tím ve válce propích lampasáka; napích ho jako holoubě!“

„Pouhého četaře,“ bránil se Denis. „Ale někdo ho zabít musel!“

„A...a...aha!“ Arnošt se přestával cítit dobře. „Doufám, Káčo, že alespoň ty jsi ještě nikoho nezabila!“

„A myslíš, že bych tady jinak byla? Když na nás přišli vojáci, bojovala jsem jako všichni!“

„Proti vojákům, jo? Tak leda koštětem...“

„Šavlí. Koštětem se utloukají potkani; na Němce je šavle.“

„A co to byli za vojáci? Já o tom vím jenom takový řeči...“

„No dyť je vidíš, ne? Támhleti, co se snažej na hradbách. Bylo jich víc, ale jenom tihle nám zůstali.“

„Jak to, že tady teďka pracujou?“

„Von je milostpán odsoudil za trest na galeje.“

„Na galeje – vojáky?“

„Von je nechtěl dát jen tak zfleku pověsit, i když jsou jenom lupiči. Von někdy je milostpán hroznej dobrák...“

Arnoštovi se zatočila hlava a kolena se mu podlomila.

„A to se nebojí? Třeba německýho císaře...“

„Proč by se měl bát? Náš milostpán je přeci taky císař! Že je někdo šéf tlupy banditů, i když z Německa – pcha!“

„Stejně si myslím, že císař Vilém bude hrozně zuřit!“

„To teda bude!“ Dianě zasvítily oči jako kočce. „A klidně, ať zuří. Ať se postaví na uši a zakokrhá! Ať se zauzluje a kutálí se po hnojišti! Ať si trhne levou zadní nohou! Ať se pověsí do průvanu a zazpívá Deutschland, Deutschland über alles!“

„A nebojíš se, že pošle další vojáky? Že třeba začne válku?“

„Díky Bohu, patron máme habaděj. Ať klidně přijdou.“

Arnošt zakroutil hlavou. „To si myslíš ty nebo milostpaní?“

„Vobě. My máme v zásadních otázkách stejný názory.“

„Stejně se divím! Taková šikovná holka jako ty; a zůstává ve službě u nějaký megery! Jako by si se nemohla udělat pro sebe!“

„No, já se taky divím! Ale vono je to slušně placený!“

„Vážně? Tak se pochlub, kolik ti dává!“

Diana se zarazila, protože neměla tušení, kolik se v lepších kruzích platí komorné. „No... mám dvacet tisíc úspor na knížce!“

„Dva...dvacet tisíc?“ Arne si myslel, že sní. „S tolika penězma tady zůstáváš? To si tě ještě nikdo nechtěl vzít?“

„I takový už tady byli, cožpak o to!“

„Tak proč jsi se nevdala?“

„Se mi žádnej nelíbil.“

„Páni zlatý! Taková krásná holka – a s prachama; dyť to by bral i velkej pán! Ty bys mohla mít muže s činžákem nebo třeba i se statkem; nebo pana prokuristu z fabriky! Holka, chytni štěstí za pracku, když se ti nabízí!“

„To je takový štěstí, vzít si prokuristu z fabriky? Když už se mám vdát, tak za někoho, koho mám ráda – ne?“

Arnošt si nakroutil knírky a pronesl cituplně: „Tebe by přeci musel mít rád každej, ne? Například já bych ti ležel věčně u nohou jako královně!“ A protože se na to tvářila nedůvěřivě, poklekl na špinavou podlahu stáje.

„Nojo – ale když to nejde!“ řekla.

„A to proč jako?“

„Když ty asi nebudeš ten pravej, víš!“

„Jak tohle můžeš povědět?“ rozhořčil se. „Já nejsem žádnej hej nebo počkej, víš! Já jsem pan šéfredaktor z listu Naše pravda, kterej vychází v hlavním městě! Vydělávám spoustu peněz!“

„A to je nějakej důvod?“

„Víš, jak by si se mohla mít – se mnou? Byla bys paní, nemusela bys drhnout koně ani nic takovýho, bydleli bysme v hezkým malým bytě a vedla bys domácnost...“

„To je nějaký divný,“ pronesl Vítek, který až dosud postával za nimi a pokuřoval cigáro. „Bruno tvrdí, že když tě viděl poprvé, snažil jsi se lohnout ho vo pořádný boty, že ti do tvejch pérek teče. Ne, že bych ti nevěřil ty prachy, co vyděláváš, ale ty tvý noviny zas nebudou tak kór výnosnej kšeft, jak říkáš...“

„Ženu a děti bych ještě vždycky uživil!“ ohradil se Arne.

„Máš recht, klidně se ožeň,“ řekla Diana. „A nezapomeň mě pozvat na svatbu; půjdu ti třeba za družičku, kdybys chtěl!“

Arne to pochopil a rozhodil rukama. „Když já mám vždycky takovou smůlu! Ať dělám co dělám, furt jsem na dně a švorc. Každej jinej by už za tu práci, co já zmáknu, měl paláce, jenom já nemám pořád nic. Tak je to holt na světě zařízený!“

„Ale, to je mi tě líto!“ řekla Diana, aby řeč nestála.

„Na světě je holt veliká nespravedlnost! Koukej: hraběcí milost se do teďka vyvaluje v peřinách a dělnej lid maká už od rána! Kupříkladu ty se tady otravuješ s kobylama, nebo já se snažím si v potu tváře vydobýt skývu chleba novinářstvím – a co z toho oba máme? Bídu, hlad a nouzi!“

„Nebreč,“ uklidňovala ho Diana. „My ti dáme gábl, ne?“

„Copak, malým obědem bych nepohrdnul; žaludek mi dělá v břiše palácovou revoluci! Fakt mi něco dají?“

„Když ti to slíbím já, tak budeš sedět u stolu s panstvem. Pokud o to ovšem stojíš...“

„Ale jo, to já moc rád... rád bych se s nima seznámil, když mám vo nich psát, žejo! První dojem je moc důležitej!“

„A dáš mi to přečíst – až to napíšeš?“

„To víš, že jo. Ty umíš číst, maličká?“

„No... občas něco přeslabikuju. Když je to velkým písmem.“

„Tak vidíš, to si přečteš aspoň titulky!“

„Nemáš třeba s sebou ty tvoje noviny? Abych se podívala...“

„Nemám, nenapadlo mi vzít je s sebou. Tady se asi neprodávají; jenom ve městě... Byla jsi někdy ve městě?“

„V jakým?“

„No tady, v hlavním! To bys koukala, těch obchodů a lidí, co tam žije... to asi nebudeš znát...“

„No – nevím. Je větší než třeba Hongkong?“

„Copak ty chceš tvrdit, že jsi byla v Hongkongu?“

„Co by ne? S milostpaní...“

„Nepovídej! Tak ono je to přeci pravda?“

„Co jako?“

„Že jste cestovali kolem světa!“

„Tak vidíš, jak lidi lžou! Kolem světa, blbost! Je sice pravda, že jsme byli v Číně a Japonsku a na Filipínách a v Malajsku, že jsme potom pluli přes Suez a Středozemní moře... ale copak se dá jet okolo světa kolem dokola? Dyť to nejni vůbec možný!“

„Proč by ne? Svět je přece kulatej!“

„Nepovídej! Pan farář nám povídal, že je placatej a že se tak kulatej jenom zdá. Nevykládej takový hříšný věci!“

Arne zaváhal, ale pak řekl: „No – pro mě za mě, třeba ať si je placatej! To pro tebe asi nebude rozhodující. Ty jsi jezdila tam všude s nima? Opravdu jsi to všecko viděla na vlastní oči?“

Diana zvedla dva prsty pravé ruky: „Na mou duši na sto hříchů!“

„Holka, to ti teda závidím!“

Diana se jenom usmívala a čekala na další dotazy.

„Je to pravda, že jste odtamtud přivezli nějaký divný kočky? Že prej máte tygry a leopardy, který vám hlídají statek! Dokonce prý mluvějí jako lidi – nemlich tak jako třebas ty nebo já!“

„No – přesně tak zase ne. Voni mluvěj spisovně. Akorát Aflargeo občas sklouzne do žargónu. Von je literárně vzdělanej...“

„A mohl bych je vidět?“

„Když se nelekneš... Tannarre!“

Tannarr ležel ve stínu u zdi a poslouchal, i když moc nerozuměl – já zase ležel nahoře na půdě, protože když Arne přišel, zrovna jsem tam rovnal seno a nestačil seskočit. Tannarr došel k nim a zastavil se před Arnem.

„Páni, ten je velikej! Můžu si na něj šáhnout?“

„Co bys nemoh? Při nejhorším ti uhryzne ruku...“

Arne byl statečný; pohladil Tannarra po hlavě a ten uznale zamručel. V tu chvíli jsem seskočil stropním okýnkem dolů a Arne uskočil, jako by před ním vybuchla bomba. Byl celý bledý a klepal se, když jsem k němu přistoupil.

„I pro pána, tenhle je ještě větší! Jdi ode mne, proboha!“

„Neboj se,“ řekl jsem. „Chtěl jsi nás vidět, tak nás vidíš. Je nás tady ještě víc takových...“

„Jé – ono to opravdu mluví!“ vyjekl. „To je fantastický! Můžu to napsat do novin?“

„Když ti to někdo zbaští...“ pokrčila Diana rameny.

„A kde jsou všichni ti ostatní?“

„Tak – někde běhají nebo spí. Probudí se k obědu, to je můžeš vidět všechny.“ řekl Vítek.

„Jo a vůbec,“ řekla Diana. „Já budu muset jít. Musím probudit milostpaní a pomoct jí se oblíkat; za hodinu by měl být oběd. Vítku, postarej se o hosta a všecko mu pořádně vysvětli. Pak se zas uvidíme...“

Složila kartáče do kouta stáje a odběhla. Vzápětí za ní vypadl Denis a běžel do domu, zatímco Vítek s Arnem vyšli na dvůr a tam pozorovali práci zajatců. Ti se už taky ohlíželi po kotli, v němž dva z nich vařili nějakou šlichtu. Arne by si byl dal s nimi, nebyl vybíravý; ale přece jen byl zvědav na panský stůl.

Konečně strážní vyhlásili polední přestávku, zajatci praštili s nástroji, vmžiku se seřadili do dlouhé fronty a fasovali guláš z koniny. Tak alespoň Vítek označil jejich jídlo; vonělo to náramně dobře a Arne čichal, až se mu knírky hýbaly.

„Při té válce padla spousta koní,“ vysvětlil Vítek. „Byl nádherný mráz, nechali jsme maso zmrznout ve sněhu, potom jsme na koupadle vysekali led a zbytek nechali zamrznout do ledu. Čtrnáct dní už zajatce živíme koňským masem – a není to špatný...“

„A co jí panstvo?“

„Budeš se divit, maso moc ne; dáváme přednost vegetariánské stravě. Pro mnichy se to hodí víc...“

„Copak jste nějací mniši?“

„Samozřejmě; to jsi nevěděl?“

„Ty taky? Nevypadáš...“

Vítek se dotkl kříže, který nosil na prsou.

„Každý, kdo je tady označen osmihrotým křížem, je mnich.“

„Myslel jsem, že to označuje rytíře toho vašeho řádu...“

„To je totéž.“

„Ale... ten kluk, co tu byl, nosí taky takový kříž!“

„Samozřejmě. V řádu jsou muži, ženy, děti... i šelmy. Jestli ti to připadá divné, tak někteří říkají, že i andělé a démoni.“

Arnošt se zdvořile zasmál. „A to se nikdy nesmíš oženit?“

„Proč bych nesměl? Dokonce to mám v plánu; vezmu si jedno děvče z vesnice a odjedu s ní do... na jedno místo, kde nás nebude nikdo rušit. Tam začnu pracovat na vlastním...“

„Dobrá partie? Bohatá – jako tahle?“

„Moc peněz nemá, ale mám ji rád. Je mladá a hezká... Jenomže tebe nejspíš zlákaly ty peníze, co o nich mluvila... Káča.“

„No, to mi povídej! Takovejch peněz a ležejí ladem! Kdybych je měl, koupil bych nový tiskařský stroj – to by se dělaly noviny! A ještě bych měl na zaplacení dluhů, možná i na slušný živobytí! Mohl bych mít veliký noviny, pár redaktorů, třeba vydávat taky knížky... to by byl život, jedna báseň!“

„Nevypadá to, že bys byl doteď moc šťastnej!“

„Co to je, bejt šťastnej? Jeden den, když prodám noviny, jsem docela rád, dostanu prachy a mám z čeho žít. Druhej den neseženu žádný zprávy, noviny nevyjdou nebo se nekupujou; a jsem švorc! Takovej je život podnikatele v kultuře!“

„Je mi tě docela líto...“

„Chudej a poctivej člověk holt nemá v životě štěstí!“

Vítek se vydal k pumpě umýt se; potom se vydali do jídelny. Arnošt se překvapeně rozhlížel po zvláštní výzdobě, kterou viděl všude kolem; taky ho překvapovalo ustrojení a účesy různých lidí, kteří sem přicházeli. Nechápal, že někteří mají modré uniformy námořníků, jiní červenomodré studentské a další zase šedozelené německé; jeden byl dokonce oblečen jako důstojník, ale na krku měl dřevěný růženec a bavil se s asketicky vypadajícím chlapíkem v kutně a s oholenou hlavou. Vítek zařadil Arnošta před sebe do fronty a ukázal mu, kde si má vzít misku a lžíci. Jak čekali, představoval mu jednotlivé význačné osobnosti. Arnošta poněkud překvapilo, že všichni jedli pospolu, páni, vojáci i obyčejný lid, dokonce někteří zajatci. A všichni se stavěli do fronty ke kotlům, ze kterých dívky rozdávaly jídlo.

„To nikdo nemá přednost?“ odvážil se dokonce zeptat.

„Ty – jsi host,“ řekl mu Vítek. „Chceš dopředu?“

„Ne... radši ne!“ vylekal se Arnošt.

„Tak si pamatuj: stejně jako před Soudem Božím, ani tady není nikdo lepší či horší než jiní.“

Arnošt zmlkl, postupoval a rozhlížel se. Přicházeli sem další: muž žluté pleti v kimonu, kníže Tošio Yamanaki. Chlapec Denis ještě s dalším klukem, černovlasým a vyhlížejícím jako z divokých vajec. Jeho otec Baarfelt, v černém, zachmuřený, s pramínky šedivých vlasů. Henryk Wagiera a velitel Polské armády Lukáš Anczewski, Němec doktor Ulrich a holohlavý Černohorec Zdravko. Pak vstoupil ráznými kroky sám velitel: vysoký, černovlasý, s obvazem na hlavě, v bílé košili a pletené vestě. Byl to muž, jehož už Arne viděl; teď ale vypadal vznešeně.

„Řekli mi, že budeme mít hosta,“ řekl vážně a důstojně. „Buďte nám srdečně vítán, pane!“ Arnošt stiskl jeho pevnou, upracovanou ruku a odhadl hospodáře na poctivého a tvrdého chlapíka, na jehož slově lze stavět hrady. Chviličku mu vrtalo hlavou, proč služebná Káča představila toho muže jako panského kočího; ale docházel už ke kotlům a musel se starat o jídlo.

Vonělo příjemně, o to nic; ale byla to jakási kaše z brambor, zeleniny a luštěnin, navíc značně kořeněná. K tomu se jedl domácí chléb, polévka byla fazolová a velmi chutná; byla připravena ještě jakási sladkost, to však až tehdy, až se každý dostatečně nasytí. Zapíjelo se to horkým čajem. Arnošt dostal plný talíř; Vítek před ním si našel místo u stolu, kývl na něj a sepjal ruce ke krátké modlitbě. Arnošt usedl, vedle něho se posadil Charry; ale pokynul, aby jedno místo poblíž nechali volné.

Arnošt ochutnal a dospěl k názoru, že jejich kuchyně mu bude docela vyhovovat, i když po mase tu nebyla stopa. Zato používali ve větším množství koření, nejspíš orientální. Už polévka mu připadala poněkud zvláštní, ale rychle si zvykal a za chvíli se živil, jen mu lupalo za ušima. Poprvé za mnoho let tady byla šance se pořádně nacpat, ještě ke všemu zadarmo; bylo tedy nutno nelekat se nepřítele a hrdinsky padnout na poli cti a slávy.

V té chvíli vešla Diana a Arnošt rázem pochopil všechno. Přišla v černém sametu vyšívaném zlatem, diadém ve vlasech, náušnice s brilianty; na nahém hrdle náhrdelník ze zlata a zelených ametystů, na rukou náramky a prsteny. Charry se trochu pousmál, zato ostatní se tvářili vyjeveně, neboť Diana nepěstovala samoúčelnou parádu. Kráčela zvolna ve střevících se zlatými křidélky, se vznešeností hodnou španělského dvora, pozdravila elegantní úklonou hlavy a usedla na vyhrazené místo.

„Někam se chystáš?“ zeptal se Charry.

„Zajisté ne,“ pronesla zvonivým hláskem a usmála se na Arnošta. „Ale doneslo se mi, že máme tu čest hostit zástupce tisku...“

Arnošt zíral. Pusu měl otevřenou dokořán a hltal ji očima, jako by právě viděl nějaké zjevení. Podíval se na Vítka, ale ten si držel ruku u úst, jako by se dusil. Pohlédl na Denise, ten se mu nepokrytě chechtal do očí.

„Stalo se vám snad něco nepříjemného, pane?“ zacinkal Dianin hlásek. Mluvila německy a on si pořád ještě nebyl úplně jist, zda to je tatáž žena nebo jenom neuvěřitelně dokonalá podoba. Stávalo se přece, že si vznešené dámy vydržovaly komornou hodně podobnou; a tamta přece byla služebná, na to mohl přísahat! Diana mu věnovala ještě jeden úsměv a pak dodala česky:

„Doufám, že i tak vám u nás bude chutnat!“

Arne projevil tiché zbožné přání stát se malou šedivou myškou a schovat se do té nejhlubší díry. Nicméně Diana se zvedla a šla se postavit do fronty na jídlo, už o hodně kratší. Někteří se již dokonce stavěli na přídavek; platil tu zvyk, že každý si mohl přidat, kolikrát chtěl a na co mu žaludek stačil.

Než přišla, stačil si rozmyslet, co řekne:

„Račte odpustit, paní hraběnko, pokud moje chování nebylo natolik vybrané, jak jste si zajisté zvykla; ale trapný omyl mne poněkud vyvedl z míry, jak jistě pochopíte...“

„Vždyť se vůbec nic nestalo!“ zacinkal stříbrný zvoneček.

„Předpokládám, že moje choť vás obdařila jedním ze svých výstředních žertíků,“ pronesl hrabě Guyrlayowe s pobaveným úsměvem. „Občas se stává, že se baví na cizí účet...“

„Tentokrát se zajisté bavila dokonale!“ povzdechl si Arnošt.

„Ach, byl jste kouzelný,“ řekla Diana. „Jsem vám velice vděčná, že jste mne vytrhl z té nudy všedních dní...“

„Ach, to nic – ale musím přiznat, že jste svou roli ztvárnila s obdivuhodnou dokonalostí!“

„Ach... to zajisté poněkud přeháníte!“

„Ani zdaleka! Například vaše čeština... já přímo žasnu!“

„To umím od Vítka a jiných; kromě toho jsem pobývala nějaký čas v Praze a pak jsme cestovali přes Čechy a Moravu. Jsem vám vděčna za uznání, zvláště za to, že jste nepostřehl můj cizí přízvuk, nedokonalé tvoření vět i nedostatečnou slovní zásobu...“

„Bože můj; vždyť jste naprosto dokonalá! Co se týče přízvuku, v Čechách žije mnoho Němců a ti mluví daleko hůř! A pak, přičítal jsem některé zvláštnosti vašemu moravskému původu. Zahrála jste svoji roli s dokonalostí hodnou mistra!“

Tím byly vzájemné komplimenty ukončeny a přikročilo se k jídlu; Arnošt se cpal s nezřízenou rozkoší, šel třikrát a ještě si přidal sýr a ovoce. Jenom litoval, že nemají pivo, zejména plzeňské. Vítek ho pozval k sobě, ale samozřejmě až po rozhovoru s Charrym; ten řekl:

„Jak jsem vyrozuměl, jste novinář; dost mne překvapuje, že jste se odvážil přijít mne navštívit, neboť novináři mne nemají rádi a říkají o mně jen samé nesmysly. Ne prosím, nepřerušujte mne, pokud chcete přednášet konvenční protesty. Byl bych rád, abychom si promluvili jako rozumní lidé...“

„Tím myslíte co?“

„Tím myslím, že zůstanete nějakou dobu mým hostem; stačilo by vám čtyřiadvacet hodin? Po tu dobu budete považován za štábního důstojníka, budete moci kamkoliv vstoupit, kohokoliv na cokoliv se zeptat, vyžádat si všechny informace. Pokud se bude jednat o tajnou záležitost, budete samozřejmě důrazně, ačkoliv vlídně odmítnut. Ale vydám příkaz, aby vám ukázali, co bude možné.“

„To bych byl nesmírně rád...“

„Dobře. Nežádám od vás slib, co napíšete. Byl bych rád, kdyby to byla alespoň částečně pravda. Ale rozhodnete se jistě sám...“

Errata:

08.08.2021 11:42