Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Velcí darebáci

Naše nastěhování do Staré koleje neprošlo bez povšimnutí celého města; kromě jiného se různé konzuláty cizích států okamžitě začaly zajímat o Charryho plány a záměry. Za tím účelem začaly chodit pozvánky na nejrůznější společenské zábavy – na dnešek, zítřek i na týden dopředu, na večírky ke slavným šlechtickým rodům, státním hodnostářům i umělcům. Taky bylo pár pozvánek na odpolední soiré, dopolední matiné, čaje o páté a jiné podobné akce; všechno od lidí, kteří by nám před měsícem ani neodpověděli na pozdrav. Charry tiše žasnul, Diana se smála.

Ale na zítřejší večírek u francouzského velvyslance přijít musela; dostala dokonce osobní pozvánku. Zajásala a prohlásila, že hned zítra projde město a rozhodne, jak se vystrojí, načež se Charry zděsil a napadl ji, zda nemá těch hadrů ještě dost. Byl poučen že nikoliv, protože většinu své garderoby rozdala kamarádkám, takže chudáček skoro nemá co na sebe a bude muset jít na ples nahá; to však nedovolí její nová ministryně školství a kultury madame Odilie Raubvogelová z důvodu veřejné morálky, takže nezbývá, než aby Charry sáhl do šrajtofle a zajistil pro svou milovanou nové ošacení.

Charry chvíli váhal, zda by se neměl se svou milovanou pořádně pohádat a jednou provždy jí vysvětlit zásady šetrného hospodaření – avšak zkušenost mu říkala, že Diana nechce znát žádné zásady, Diana se chce hádat, vřískat, brečet a usmiřovat se. Jelikož na to právě neměl čas ani náladu, dal jí peníze a svolení je utratit, jak ji zrovna napadne.

Jeho starosti byly důležitější: vysvětloval velitelům studentů, jak se organizuje armáda. Když nic jiného, tohle ovládal dokonale a mohl se patřičně rozjet; pokud měl někdo nějaké námitky, smetl je se stolu přívalem věcných argumentů. Jelikož při tom bohatě popíjeli, bylo záhy ustaveno několik pluků gardy i s velitelským sborem, zbývalo jen doplnit počet mužstva. Naštěstí se do armády hlásili všelijací další lidé, například mladíci ze čtvrtí dělnictva, dokonce i chudiny. Studenti nejdřív odmítali, ale Charry je poučil, že tato mládež je povahy drsné, životem řádně ošlehané a hodně vydrží; kromě toho povinností inteligence je vychovávat všechny ostatní. Tyto myšlenky padly na úrodnou půdu a studenti se chystali šířit svou vzdělanost, kam to půjde.

Ve večerních hodinách se konala v posluchárně první přednáška; ještě před tím však obřady poněkud skromnější než na Hůrce, ale dávající užaslé veřejnosti určitou představu, co je systém chrámového uctívání. Řada přítomných byli militantní odpůrci Boha i jeho služebníků, bojovní ateisté; co viděli, nemohli žádným způsobem narazit na kopyto proticírkevní agitace, takže jenom zírali. Diana zvolila pro přednášku téma: Vývoj poznání Boha v průběhu lidské civilizace a jela jako fretka. Sypala z hlavy fakta, letopočty, jména božstev dosud uctívaných i zcela zapomenutých, citovala z Písem, mluvila řecky, arabsky, staroegyptsky, čínsky i sanskrtem; zastavit ji by mělo podobný efekt jako strčit nohu pod rozjetý rychlík. Profesorka Odilie tiše jásala a zabývala se představou, že by hned zítra začala z toho všeho svoje studenty zkoušet; bohužel neměla skripta, ze kterých by to nastudovala sama, takže se musela té představy s velikou lítostí vzdát.

Když přišla řada na otázky, položil nějaký student důstojníček jenom jednu: „Jaký účel má studovat všechno tohle za situace, kdy se nepřítel chystá nás vyhladit? Není to zbytečné?“

„Není!“ zablýskaly Dianě oči. „Válka, i kdybychom v ní všichni měli padnout, je bezvýznamná epizoda ve srovnání se službou Bohu! Jsme tu ne proto, abychom se navzájem zabíjeli, ale abychom sloužili. Proto se šíření vzdělanosti nikdy nesmí zastavit!“

Potom se konečně podávala večeře; protože všem chutnala, byli spokojeni a smířili se i s Dianinou přednáškou.

Ráno všichni vstali za svítání, vykoupali se v bazénu a vyběhli ven, aby si zacvičili; někteří dokonce nazí. Studentům se zásadně nelíbilo nechat sebou mlátit do sněhu, ale naopak se jim líbilo provokovat veřejnost, takže nebyli rozhodně proti. Po cvičení se konala přednáška ze strategie a taktiky vojenství (Yamanaki), pak snídaně a po snídani výcvik a semináře.

Průběžně fungovalo přezbrojování studentských gard; šavličky, užívané k soubojům a hospodským rvačkám, byly proti těžkým mečům zcela nesmyslné, takže se všichni snažili pořídit si něco lepšího a pádnějšího. Když se jim to podařilo, začali s tím hned cvičit; naštěstí při tom nedošlo k více zraněním, než se dalo očekávat. Sháněli taky střelné zbraně a munici do nich; s tím byla spousta starostí, takže každý měl co dělat.

Diana skutečně prošla obchody, vše prohlédla a vyjádřila se o tom s despektem; nakoupila vlastně dost málo a byla tedy nucena přišít si na staré šaty nové ozdoby. Tomu věnovala většinu dopoledne, přičemž s Odilií pilně vymýšlely plán reformy školství v Arminu i všude jinde. Vzhledem k tomu, že Arminské školství se zatím skládalo z jedné jednotřídky, mohly se řádně rozjet.

Po obědě se Diana prospala a pak začala chystat na večírek. Šel s ní Charry, Vítek, Tošio, já, Tannarr a Ao Harrap. Chtěli vzít Denise, ale ten se vymluvil, že má lepší zábavu. Taky další šelmy zůstaly doma – však my to tam zvládneme.

Francouzské velvyslanectví byla secesní budova uprostřed rozlehlého parku ve vilové čtvrti města; už tam zněla hudba a do vily proudili vznešení pánové a dámy. Zřejmě očekávali náš příchod, neboť jakmile se ozvalo Charryho jméno, všichni pospíšili do hlavního sálu. Pánové ve fracích se řády a vyznamenáními, dámy v toaletách hýřících přepychem. Diana v bílém, zářící svými šperky, vypadala mezi všemi jako drahokam.

Vrhla se k ní dáma něco málo přes čtyřicet, dosti při těle, ale zajisté dříve velmi krásná a hlavně živá; blýskala klenoty a šveholila francouzsky:

„Ach, má drahá hraběnko, jsem tak strašně šťastná, že jste konečně tady! Tušila jsem tedy dobře, že neodoláte hlasu srdce a navštívíte i v této vzdálené zemi své krajany...“ a mluvila a mluvila a mluvila. Diana pípala jako ptáček, nedokázala jí ani skočit do řeči; až se dostavil důstojný pán kolem šedesátky, s bílými vlasy a trojbarevnou šerpou: Jacques de Graccy, vyslanec Francouzské republiky. Přivítal nás a podal lidem ruku, Charrymu s hlubokou úklonou.

„Má drahá, jistě ráda vzpomínáte na naši sladkou Francii!“ pronesla Yvetta de Graccy sugestivně a tiskla Dianě ruku.

„Ó ano, zajisté velice ráda... I když jsem ji při své poslední návštěvě byla nucena opustit poněkud nakvap a za dosti zvláštních okolností... Dokonce se při tom i střílelo!“

„Ale hraběnko!“ pan de Graccy vzal Dianinu ruku a políbil ji. „Kdybych neznal váš vyhlášený smysl pro nevinné žertování, musel bych se domnívat, že si vymýšlíte! Je přece dokonale známo, že jste Francii opustili zcela normálním a běžným způsobem, jak dosvědčují razítka ve vašich výjezdních dokladech! A jste ve vlasti vždy upřímně vítáni...“

Diana kupodivu neřekla: »To mě teda volemujte růžovou pentlí, podkasejte a naškrobte!«, nýbrž se usmála jak nejroztomileji uměla a zašveholila: „Nedorozumění jsou k tomu, aby se na ně vzpomínalo jako na zábavné příhody, nikoliv jako nepříjemnosti. Vždy se budu ráda do svojí vlasti vracet...“

„Vy jistě také znáte Francii, hrabě?“ ptala se madam Yvetta.

„Ne tak dokonale jako Diana; spíš jen přístavní města a pak to, co jsme projeli při své poslední cestě. Ale děkuji Francii za to, že mi darovala tu nejkrásnější a nejmilejší ženu na světě...“

„Ach Charry... ty vždycky tak přeháníš!“ pravila Diana, dmoucí se pýchou nad tím prohlášením.

„Ale ne, Diano – jsi ta nejkrásnější růže, kterou lze v zahradě jako je Francie nalézt! Čímž chci říct, že si samozřejmě vážím všeho, co z tvé vlasti pochází, ale...“

Pan a paní de Graccy se na sebe podívali trochu zděšeně; pak se paní Yvetta zvonivě rozesmála. „Ach Bože, vy si skutečně tykáte mezi sebou! To je tak roztomilé...“

Teď zase byla chvíli v rozpacích Diana; pak pochopila, co se děje a řekla: „No ano, ovšem – to je zvyklost celého našeho národa. Nám už to ani nepřijde...“

„Je to trochu překvapující v tak vznešené společnosti!“ řekl Jacques de Graccy, pevně rozhodnut dodržet dekórum.

„Je to milé!“ řekla důrazně jeho choť. „Zapomněl jste, můj drahý? Je to zvyk všech Arminů – že ano, paní hraběnko?“

„Samozřejmě, ctím národní zvláštnosti! Je-li to vaše přání, má drahá, můžete si s nimi začít tykat i vy, abyste se přizpůsobila jejich vytříbené zdvořilosti...“

„To je výtečný nápad!“ vypískla vysokým hlasem Yvetta. „Nemá-li ovšem paní hraběnka proti takové důvěrnosti námitek...“

„Já? Ani v nejmenším! Klidně mi tykejte a říkejte Diano...“

„Ach můj Bože – já jsem Yvetta, má drahá!“

Obě dámy se mlaskavě políbily na tváře.

„Mám za to, drahá Diano, že bych tě měla představit některým přátelům! Pan hrabě jistě dovolí...“

„Budu mít tu čest prohovořit s panem hrabětem několik věcí,“ řekl velvyslanec. „Budu vám jenom vděčen...“

Dámy zmizely, velvyslanec se zavěsil Charrymu pod paži a vedl jej rozmarně do bočních dveří; jimi vyšli na chodbu a přešli do pracovny, přísně účelně zařízené; na stěnách visely velké mapy Evropy a Francie.

„Jistě mi nebudete mít za zlé, hrabě, když si dovolím projednat s vámi některé věci, které by měly zajímat obě strany...“

„Ani v nejmenším, pane... tuším, že máte titul...“

„Barona, pane. Baron de Graccy.“

„Výtečně, barone. Čím vám tedy mohu sloužit?“

„Ó, nemohu od vás žádat žádné služby! Zcela mi postačí, že existujete a pracujete ve prospěch své vlasti. Dovolím si vás ujistit, že zájmy vaší země se kryjí se zájmy Francie!“

„V jakém směru?“

„Například ve směru odporu proti jisté světové velmoci, která má vůči oběma našim zemím jakési směšné požadavky.... pokud jsem informován, podařilo se vám zvítězit nad jejich vojáky!“

„Máte na mysli Německo.“

„Ano, dejme tomu. Chci vám pomoci, milý mladý příteli!“

„Jakou fyzickou podobu by měla mít tato vaše pomoc?“

„Ach, to není v této chvíli důležité... v nejbližší době se Německo zřejmě nemíní obořit na vaši vlast. Dá se předpokládat, že k tomu musí učinit jisté přípravy. Nejméně měsíc bude trvat, než bude toto nebezpečí znovu aktuální...“

„To je dost krátká doba, řekl bych!“

„Jak pro koho. Muž vašeho formátu dokáže za měsíc připravit k obraně dostatečně silné vojsko, vyzbrojené kvalitními a účinnými zbraněmi. Nevím, jakou armádu máte k disposici; ale co se týče zbraní, znám lidi, na něž byste se mohl v té záležitosti obrátit... chápete-li!“

„Bude-li ta záležitost aktuální, potom samozřejmě využiju vaší nabídky. Ale stále ještě nechápu, co záleží Francii na sporu velkého Německa s malým přímořským státečkem...“

„Vysvětlím vám to. Smím se ptát, co víte o Alsasko-Lotrinské pánvi?“

„Že existuje, víc nic.“

„A nemýlím-li se, něčím vyniká. Měl byste to vědět.“

„Pokud se pamatuji, jenom uhlím, ničím jiným.“

„Správně! A toto uhlí naléhavě potřebuje Německo. Čím vynikají východní části vašeho státu, co myslíte?“

„No... i tam jsou uhelné doly. Swärzlaant je jich plný...“

„Správně. Císař Vilém spustil na vodu flotilu válečných lodí v čele s obrněncem Lützenem, nejdokonalejší dílo lodní techniky, jaké dosud existuje. Je to hora železa a kanónů, nepřemožitelný obr; ale uhlí, které vlastní Německo, se nehodí svou kvalitou pro tento typ lodí. Proto Německo potřebuje Swärzlaant. Dále potřebuje naše Alsasko a Lotrinsko, pro Kruppovy závody v Porúří. Uhlí je základem průmyslové výroby, to je vám doufám jasné. A Německo chce být průmyslovou zemí...“

„Mohou snad uhlí kupovat...“

„Uvažujete naivně, milý příteli. Koupit uhlí od vašich nebo našich majitelů je méně výhodné než od svých vlastních. Kromě toho vlastníci uhelných dolů a osoby, které by se jimi chtěly stát, trvají na obsazení těch území. Přes mrtvoly – včetně mrtvoly hraběte de Guyrlayowa.“

„Nicméně přesto nemají na ty doly právo! A já jim je nevydám! Pokud budu mít možnost ovlivňovat nějak dění v této zemi, budu bránit majetek státu – třeba i se zbraní v ruce!“

„To je odhodlání hodné hrdiny. Právě v tom vám Francie nabízí pomoc. Líbila se vám ta ručnice, kterou jsem vám poslal?“

„Ale ovšem – velice!“

„Kdybyste potřeboval podobné (samozřejmě bez ozdob a toho drahého kování na pažbě) dokázali bychom je zdejší vládě, vámi zastoupené, dodat ve větším množství. Až do deseti tisíc kusů během jednoho roku!“

„To je slovo muže, barone! Kdybych potřeboval dodat nějaké podobné zbraně svým... přátelům, byl byste ochoten i k tomu?“

„Nevím, ve které zemi. Pokud to není země nepřátelská Francii, to bych samozřejmě uskutečnit nemohl. V případě, že by se ale politika vašich přátel kryla se zájmy Francie, potom bych mohl ovlivnit firmu, která zbraně vyrábí, aby poskytla vašim společníkům možnost dohody...“

„To zní velmi dobře! Poradím se s přáteli, samozřejmě. Vaše nabídka přišla poněkud náhle... a ještě jedna maličkost: jaké jsou vaše vztahy s německými podnikateli, konkrétně s baronem Kruppem v Essenu? Jedná se mi o nákup několika děl větší ráže. Obávám se totiž, že mně by je v žádném případě neprodal!“

Baron de Graccy se na chvíli zamyslel; přímo fyzicky viditelně, neboť se škrábal na čele a kroutil očima, čímž chtěl dát najevo, jak úporně se snaží nalézt řešení.

„Myslím, že by bylo lze zařídit to s pomocí našich přátel na ministerstvu kolonií. Baron Krupp je především obchodník; jeho vlastenecké cítění bude silně otupeno, dostane-li výhodnou zakázku. Samozřejmě, nesmí nic vědět, že jeho zbraně budou použity proti jeho zemi...“

„Jsem si jist, že dostane-li zaplaceno, nebude o tom vědět!“ usmál se Charry. „Obchody s panem Kruppem jsou dosti výhodné, měl jsem už tu čest poznat jeho metody. V každém případě vám děkuji za pomoc a radu, barone – otevřel jste mi oči!“

„Naší povinností je pomáhat přátelům! Nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli. Naše vláda mne zplnomocnila, abych vám to sdělil právě takto; ovšem je vám doufám jasné, že naše ujednání musí zůstat v tajnosti?“

„Je to i můj zájem, milý barone... buďte ujištěn, že se svěřím s těmito záležitostmi jen lidem, kteří budou spolupracovat v našem společném zájmu...“

Pánové se navzájem ujistili, že mezi nimi vládne shoda a pak se navrátili do tanečního sálu; Charry zjistil, že Diana se dokázala aklimatizovat natolik, že tančila s mnoha diplomaty a vysokými důstojníky a bavila se se spoustou jejich manželek, přítelkyň a dcer. De Graccy představil Charryho své dceři Blanche, hezké černovlásce, živé po matce a velmi řečné; Charry si s ní zatančil a pak zamířil k Dianě, která už taky Blanche znala, dokonce si s ní tykala. Poté Charry tančil s madame Yvettou a ještě dalšími dámami, až se všichni unavili.

Diana byla představena staré hraběnce, která se dostavila až nyní, podpírána dvěma praneteřemi, a okamžitě se uvelebila do křesla v salónku blízko bufetu. Jmenovala se Natascha de Verlain, avšak záhy vyšlo najevo, že původem je Ruska z rodu Grossnoffů, z čehož logicky vyplývá, že je přímým potomkem cara Ivana Hrozného. Diana nevylučovala, že může být jeho dcerou, neboť na to vypadala; tvář měla svraštělou jako mumie, na hlavě paruku, kostnaté ruce jako spáry dravce. Klenoty a zářivé brilianty mohly těžko vylepšit dojem osoby, právě vytažené z hrobu.

„Setrvejte prosím, má milá!“ oslovila ji hlasem, ve kterém zaznívalo skučení větru na popravišti. „Již delší dobu vám chci položit několik otázek! Dámy, která z vás má slabší povahu a domnívá se, že nevydrží, ať vypadne nebo si zacpe uši!“

„Ráda vám odpovím, drahá paní hraběnko...“

„Můžeš mi říkat madam Natali. Abychom to zkrátily; nemám moc času. Vím toho o tobě dost; sleduju to a nejsem tak hloupá ani tak senilní, jak by si přáli moji dědicové. Vím taky leccos o tom tvém... pff, řádu! Například, že se zabýváte čarodějnictvím!“

„To je pro mne dost velká novinka...“

„Pff! Nelži mi do očí; byla by to zbytečná práce! Já nejsem tak blbá, jak si tady každý myslí, chápeš?“

Diana se rozhlédla po kroužku dam okolo; poněkud zaváhala.

„Aha! Ty máš strach, že ty slepice něco vykdákají, co? Jenom se neboj; jsou sice hloupé až Bůh brání, ale nejsou zas tak hloupé, aby se zbytečně připravily o možnost... jít dál! Tak mluv: jaké máš zasvěcení? Kam jsi došla v tom tvém řádu?“

„Tedy... pokud je to tak, musím se přiznat, že nikam. Znám se s několika děvčaty, které toho umí podstatně víc...“

„Aspoň že nelžeš. Kde jsou ty holky?“

„Vím já? Ve Španělsku, v Itálii... taky v Norsku. Porůznu.“

„Přijdou sem?“

„Nevím; některé možná ano, když bude potřeba...“

„Chci, aby sem přišly. Chci je mít tady! Zaplatím to!“

„Madam Natali, já nevím...“

„Mám peníze, neboj se! Můžu si dovolit zavolat nejlepší vědmy, které na světě jsou... Chci je tady mít!“

„Jenomže, ty dívky neposlouchají, když jim nařizují peníze!“

„Aha – no ovšem, to jsem si myslela. Nemyslím, že to bude nějak lehká práce. Ale jsi ochotna mi pomoci?“

„Snad ano – kdybych věděla, o co vlastně jde...“

„O co! Podívej se na mne, co vidíš? Mrtvolu, mumii, mršinu! Já brzo umřu; vlastně jsem dávno měla umřít, ale nenávist mých dědiců mě udržuje naživu. Umíš měnit negativní energii okolí na pozitivní? Tak vidíš – já umím! Čím víc mě nenávidí, tím jsem zdravější a tím déle tady budu! Chachá!“

„Princezno,“ zasáhla Blanche. „Nechcete kávu nebo chlebíček?“

„Mlč a seď, opice hloupá!“ zakřikla ji madam Natali. „Nechci kávu, protože mi po ní buší srdce ani chlebíček, protože mám po něm větry! Chci mluvit s touhle dámou, rozumíš?“

„Dobře, chápu,“ řekla Diana. „Ale já neumím zabránit tělu, aby stárlo; ani duši, aby opustila tělo, když nadejde její čas...“

„Ale u ďábla, neskákej mi pořád do řeči! Já nechci zůstat tady, v téhle staré zřícenině! Chci umřít a zrodit se znovu; jen si zachovat dosavadní vědomí, chápeš? Chci se narodit se svými dnešními znalostmi – a chci vědět, kde a v jaké rodině se narodím! Abych si mohla odkázat svůj majetek, tedy to, co mi z něj zbude, až se na něj vrhnou ti supi, notáři a advokáti!“

„Tedy, princezno...“ zaváhala Diana.

„Nepovídej mi, že to nejde! Všecko jde, jen najít ty správné lidi, kteří to dokážou! V těch tibetských horách, Himalájích, to dokáže kdejaký žebrák – tak proč ne já?“

Diana se nadechla. „Protože ten žebrák je veliký světec, mystik oddaný Bohu; ne bohatá rozmařilá dáma, která si to přeje jen proto, aby si odkázala svoje peníze!“

Madam Natali vdechla, až jí zapískalo v prsou, vytřeštila oči, nadmula tváře a chvíli se dusila; Diana se obávala, že se vztekne a smrt ji dosáhne v té chvíli, ale stařena se naopak rozesmála.

„Konečně někdo, kdo má všech pět pohromadě! Máš pravdu, děvče; ale peníze nejsou jediný důvod. Pobavila jsi mě; dokonce se mi udělalo podstatně líp, než bylo ještě odpoledne! Řekni ještě něco takového, aby mi to udělalo radost! Aby mi bylo líp!“

„Možná by mělo smysl se nějak léčit. Já bych asi...“

„Léčit se umím sama; léčím taky všechny ostatní, když za mnou přijdou o radu. Co mi nabídneš? Dietu, čajíček, zázračný lektvar? Nabídni mi to, co potřebuju! Živý Oheň!“

Diana sebou škubla, ale stará měla vynikající postřeh.

„Jak se zdá, dobře víš, co to je! Tak co – odpověz!“

„Nemáme oheň, princezno. Je mi líto.“

Madam Natali se ušklíbla. „Docela ti věřím. Kdybys oheň měla, určitě by to vypadalo jinak... Kdy ho budeš mít?“

„Nevím! Vůbec nechápu...“

„Panenko, existuje někde na světě cenná věc, kterou nemáš? Nebo aspoň o ni neusiluješ? Chceš zapírat, že jsi poslala jednu sestru na Sever, aby tam hledala Ztracenou Zemi a Klášter Ohně?“

„Jak to víš?“ vydechla Diana. „Jak to můžeš vědět?“

„Jsem stará, císařovno Ostrova. Hodně stará; tak stará, že by mi měli probodnout srdce kůlem, kdyby se mě chtěli zbavit. Ještě tě mám přesvědčovat, že neobtěžuju tenhle svět zbytečně?“

Diana mlčela. Mohla něco říct, ale to, co by řekla, nebylo to, co by měla říct. Kolem napjatě poslouchaly ženy, kterým rozhodně nechtěla prozrazovat nic, co ještě nevědí.

„Podej mi ruku, dcerunko,“ řekla madam Natali. „Potřebuju si od tebe vzít trochu tvého tepla. Můžu, nebo ti to ublíží?“

Diana vztáhla levou ruku, stařena si ji položila na srdce a tak nějaký čas setrvala s očima zavřenýma; dýchala zhluboka a zdálo se, že se jí do tváří vrací barva. Pak spokojeně vzdychla:

„Máš tolik energie, že bys utáhla celé město... tou, jak to teď vymysleli... pff, elektřinou! Taková hloupost, oči od toho bolí! Ale ty vůbec nejsi unavená, proč? No ovšem, ty se napojuješ přímo na Boha... ach jo, kdybych to tak dokázala!“

„Co ti brání to dokázat?“ ptala se Diana proti své vůli.

„Moje hříchy, dcero. Jsem stará ježibaba; mám se ti chlubit, co jsem všechno vyvedla, když jsem byla mladá?“

„Mně nemusíš říkat nic. Ale Bohu bys měla, jestli chceš...“

„Možná, možná...“ ušklíbla se stará křivě. „Teď povídej, jestli tvá sestra našla ten klášter! Vzkázala něco?“

„Ne. Ostatně, nikdo nevěří tomu, že ten klášter existuje...“

„Pff! Pitomci! Slepý koťata! Proč se nezeptají? Já tam byla!“

V Dianě hrklo, ačkoliv to už nějakou chvíli očekávala.

„No co? Jenomže jsem tehdy byla děcko, chápeš? Přivezli mě tam, nepamatuju si cestu! Jenom vím, že nás táhlo spřežení sobů; vezl nás starý domorodec, kouřil fajfku a hrozně smrděl... kozáky jsme museli nechat v dědině, ke klášteru se nesměli přiblížit!“

„Takže, ten klášter je v Rusku?“

„A co já vím, jestli je to Rusko nebo jaká pekelná končina? Na sever od Petrohradu, to je jediné, co vím!“

„Na sever od Petrohradu je skoro všechno. I severní pól!“

„Severní pól to nebyl; jsou tam skály, moře, může tam přistát loď. Varjagové tam jezdili svými drakary; to snad víš, že první carové Svaté Rusi pocházeli z Varjagů, ne?“

„Vím. Co bylo tam v klášteře?“

„Strýc Andrej řekl: Ta malá tady musí zůstat, dokud nepomine nebezpečí. Přijměte ji mezi Panny. A Svatej řekl: Necháme ji tu, dokud někdo nepřijde. Označ mi, komu ji máme vydat. Strýc Andrej říkal: Sám si ji vyzvednu. A Svatej: Ty ne. Nepřežiješ ten boj. Zemřeš, bojare. Označ svého nástupce!“

„Ach... a co bylo dál?“

„Vím já? Dál si to nepamatuju!“

„Snad aspoň víš, co s tebou dělali!“

„Svatej nařídil, aby mě svlíkli a prohlížel moje tělo. Povídal, že jsem hodně nemocná; že bych umřela, kdybych zůstala u lidí. Potom vzal veliký nůžky a ustřihl mi copy. Měla jsem krásný copy, dlouhý až k pasu. Zlatý byly jak pšeničný pole... ty ustřihl.“

„Proč?“

„V ohni všechno shoří, ne? Potom přišla Panna a odvedla mne. Pamatuju si, že jsem se koupala v ohni. Musela jsem ho vdechnout a vydechnout; chrlila jsem oheň jako drak. To bylo zábavné...“

„Mluvíš o Pannách; kdo je to?“

„Jsou tam Panny; vyvolávají Oheň a vzývají ho. Musejí se držet v čistotě, aby je poslouchal. Vykládaly mi toho moc, ale... copak si to já pamatuju? Je to už tak dávno...“

„Jak moc dávno? Kolik let? Šedesát nebo víc?“

„Copak já vím? Copak se to dá spočítat? Já vůbec nevím, kdy jsem se narodila... To už je tak strašně dávno...“

„Říkáš strýc Andrej. Kdo to byl?“

„Kníže Andrej Oskopov. Byl něčeho ministrem.“

„Co se s ním stalo?“

„Nevím; nikdy jsem ho už neviděla.“

„Komu říkáš Svatej?“

„Byl tam mnich. Neměl vlasy ani vousy; vcházel do Ohně. Říkal, že je žákem Andreje Rubleva... měl jednu jeho ikonu, kterou prý zachránil před Tatary. Tvrdil, že pamatuje nájezdy...“

„To by musel žít celá staletí!“ řekla Blanche.

Madam Natali k ní obrátila hlavu. „Staletí...“ opakovala tiše. „No jo; to by musel... Hej, dcerunko, posloucháš mě ještě?“

„Jsem tady,“ řekla Diana.

„Až pro tebe najdou Oheň, vzkaž mi! Vykoupu se v něm a budu zas mladá a zdravá! Potom si možná vzpomenu, jak se to dělá... abych mohla umřít a zase se narodit. Oni mi to vyprávěli... jenomže já už si nic nepamatuju! Tohle tělo strašně stárne!“

„Vzkážu.“ řekla Diana.

„Tak. A teď... mohla bys mě obejmout? Potřebuju sílu... a chci teď chvíli spát. Potom, až se probudím, pojedeme domů!“

Diana ji objala; kostnaté pařáty staré hraběnky ji ovinuly jako chapadla, madam Natali ji přitiskla k sobě a přímo z ní sála její teplo, mládí, zdraví. Potom ji pustila, zachechtala se a opřela se hlavou o křeslo. Odešly a nechaly ji spát.

„Omlouvám se za princeznino chování,“ napadlo Yvettu de Graccy. „Pravděpodobně ti to bylo nepříjemné, ale víš, ona je blázen...“

„Ona není blázen,“ řekla Diana zamyšleně. „Blázni jsme my!“

Charry se rozhodl občerstvit sklenicí vína; proto poděkoval své partnerce a zamířil k baru, kde usedl vedle nějakého velmi vlasatého a vousatého mladíka, který seděl na židličce jako potlučená opice a popíjel cosi nažloutlého. Když Charry přisedl, obrátil k němu opilé oči a zkřivil rty:

„Vy jste hrabě Guyrlayowe – že? Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte se, pane.“

„Tak. V pořádku. Znáte nějakého Astarova? Dimitrije.“

„Ano, to je můj přítel.“

„Tak to jste přítel mého přítele. Nepijte tu břečku, příteli! Napijte se se mnou pořádného nápoje! Barmane, sklenici!“

Uchopil láhev z tlustého skla a nalil skoro deci. Pozvedl pak svou sklenici a pohlédl do ní: „V té sklenici se odráží život!“

„Na zdraví – a na naše přátelství!“ přiťukl mu Charry.

„Na smrt!“ řekl mladík a nalil si tekutinu do hrdla.

Charry cítil, že je to pálenka; vypil ji stejným způsobem jako jeho společník. Zatmělo se mu v očích a chvíli myslel, že ho to zevnitř spálí; poznal ruskou vodku, kterou mu dával ochutnat Andrej Rastopčenkov. Nicméně nedal na sobě znát, že tento alkohol nepije tak běžně jako vodu.

Mladík ho ostražitě pozoroval. „Zdá se, že jste skutečně hrabě Guyrlayowe. A že jste hoden mojí pozornosti! Dovolte, abych se co nejzdvořileji představil: Ivan Pavlovič Starcev, vojenský atašé velvyslanectví Jeho Prevoschoditělstva cara vší Rusi...“

„Velice mne těší...“ Charry mu podal ruku.

„Dimitrij Astarov mne požádal, abych vás hlídal. Nechápu proč, ale slib daný příteli nutno dodržet. Doufám, že vám to nebude vadit. Což je asi tak všecko, co jsem vám chtěl. Pokud se se mnou nudíte, což předpokládám, můžete se vrátit ke krásným dámám.“

„Máte velmi pozoruhodné způsoby!“ usmál se Charry.

„Mám, jaké mám. Komu se nelíbí, může se na mne zlobit. Pokud jeho drzost překročí meze mé trpělivosti, rozhněvám se. Jsem přesně takový, jaký může být člověk, kterého poslali do téhle zapadlé díry z trestu. Vy jste císař nějakého ostrova?“

„Ano, jsem. Proč vás to zajímá?“

„Máte tam ruské velvyslanectví? Mohl bych tam dělat vyslance; pokud je tam dost vodky. Umím být velmi užitečný!“

„Pozoruji. Můžeme si o tom popovídat – až budeme oba trochu střízlivější než teď. Nebyl bych schopen mluvit vážně...“

„To se vám tak snadno nepodaří. Nevím, jak často býváte střízlivý vy, já jen zcela výjimečně. A v tom případě mě hrozně bolí hlava, takže o ničem důležitém nejednám. Pokud se vám nelíbím opilý, nezalíbím se vám vůbec...“

„Chovám tytéž obavy. Bavte se dobře, pane Starceve...“

„Bez obav.“ pronesl mladík a nalil si další sklenici.

Charry ho opustil, potřásaje hlavou; okamžitě se jej chopila madame Yvetta a pronesla, káravě zvedaje prst:

„Zpozorovala jsem, že hovoříte s tím mladým atašé z ruského velvyslanectví! Nedoporučovala bych vám to; je to krajně zpustlý, nezdvořilý a podivínský člověk. A je tady z trestu!“

„Taky jsem si toho všiml,“ řekl Charry. „Ovšem považoval jsem za svoji povinnost být k němu zdvořilý, když byl pozván...“

„Zveme samozřejmě všechny diplomaty, kteří jsou ve městě přítomni; je zvykem, že z každé ambasády se zúčastní některý ze zástupců. Pouze z německého velvyslanectví nepřijal pozvání na dnešní večírek nikdo. Ovšem tomu se nelze divit...“

„Ani na okamžik jsem se tomu nedivil...“ uklonil se Charry.

Diana zbystřila pozornost, když zjistila, že Starcev je Rus. Okamžitě si přála být mu představena, ale Yvetta odmítala s ním v tomto stavu promluvit; takže Diana přistoupila sama.

„Smím vám položit otázku, pane?“

Ivan Starcev si ji pozorně prohlédl kalnýma očima.

„Vy smíte cokoliv, madam! Jste jako cherubín z ráje, který slétá k nám, ubohým smrtelníkům. Poroučejte, já poslouchám!“

„Pokuste se prosím vystřízlivět – a pak mi řekněte, v jakém příbuzenském vztahu jste k princezně Natasche de Verlain!“

„V žádném, díky Bohu! Takže i kdyby už konečně umřela, nedostal bych jedinou kopějku. Z toho důvodu jí přeju dlouhý život, i když je to stará čarodějnice...“

„Ale pane! Já mluvím naprosto vážně!“

„Prozatím jsem neřekl nic, co bych myslel jako vtip.“

„Znáte paní hraběnku?“

„Pochopitelně! Je velmi málo lidí, kteří by ji neznali. Jediný, kdo po její přízni bezvýhradně touží, jsou červi na hřbitově!“

„Vyprávěla mi jisté podrobnosti o rodu Grossnoffů; je to ruský bojarský rod, ke kterému patří...“

„V tom případě pěkně kecá. Rod Grossnoffů vymřel už někdy před třemi sty lety, aniž z něj cokoliv zbylo...“

„Nevím – malou Natali odvezl strýček velkokníže do kláštera, kde potom byla zcela v bezpečí...“

„Blbost. V Rusku není místo, které je možno nazvat bezpečným. Ten pán měl v hlavě nejspíš piliny; jak se jmenoval?“

„Kníže Andrej Oskopov.“

Starcev sešklebil rty. „Pokoušíte se mě pobavit, anděli. Co mi vyprávíte, jsou pohádky. Nebo si z vás někdo dělá blázna.“

„Neexistuje žádný Andrej Oskopov?“

Ivan jen mávl rukou. „O vás říkají, že šermujete líp než husar! Dokázala byste způsobit, abych se napíchl na vaši šavli?“

Dianě se zpěnila krev. „Dokázala bych dokonce, abyste se na ni nenapíchl, ačkoliv sotva stojíte na nohou!“

Starcev propukl v bujarý smích. „Jsi dobrá, anděli. Jenomže, pro můj účel nepoužitelná. Hledám totiž... řešení svého života!“

„Nebyla by řešením třeba postel? Nebo aspoň trochu kávy?“

„Řešením je kulka nebo špička šavle. Jaký je to pocit, když ti do těla vniká chladná, ostrá čepel? Je to příjemné?“

„Párkrát mě už posekali a pobodali, ale... nic příjemného.“

„Ach; zdá se, že ani ty mi nepomůžeš, anděli. Odlétni...“

„S největší radostí. Ale ráda bych s vámi někdy promluvila, až budete při smyslech. Dalo by se to nějak zařídit?“

„Těžko. Obávám se, že to nestihneš...“

„Odjíždíš někam?“

„To ví jen Bůh a car. Takto pravilo Jeho Prevoschoditělstvo: Jeden průšvih, Ivane Starceve, a jdeš na Sibiř. Oj, Sibiř! Veliká země, což? Nu, možná je tam větší zábava než tady...“

„Určitě ano; tak hodně štěstí!“ řekla Diana a šla. Přistoupila k madam Yvettě a pravila: „Tak jsi měla skutečně pravdu; od toho člověka se opravdu nikdo nic rozumného nedoví!“

„Ach, ten!“ zamračila se paní velvyslancová. „Odporný člověk! Je hrubý a neustále opilý; chová se jako medvěd z jejich tajgy!“

„Vystřízliví někdy? Chtěla bych s ním mluvit!“

„Nedoporučuji; když je střízlivý, je ještě protivnější. Zkouší hrát dokonce... ruskou ruletu! Víš, co to je?“

„Slyšela jsem. Do revolveru se dá jeden náboj, bubínek se roztočí, přiloží ke spánku a vystřelí. Zatím přežil, zdá se...“

Madam Yvetta se zamračila. „Ať si dělá co chce, ztřeštěnec! Ale napřed ať... poslyš, když umíš čarovat, nedokázala bys s tím něco udělat? Potřebovala bych, aby se předtím oženil s Blanche!“

Diana zaváhala; měla pocit, že bláznů je tu víc.

„Proč by se s ní měl oženit?“

„Nechápeš? Je fantasticky bohatý; patří mu šest vesnic! Kdyby pil po celý zbytek života, nestačí svoje jmění propít!“

„Aha... a Blanche se líbí?“

„Blanche se, pokud vím, líbí každý muž, kterého uvidí. Stává se jí každou chvíli, že se do někoho zamiluje... pak s tím míváme všelijaké problémy. Měla by se urychleně provdat!“

„No... tak ji provdej!“

„A nechceš mi říct, za koho? V téhle společnosti? Každý je buď ženatý, nebo starý a neschopný, nebo bez peněz! Ten opilec má peněz, že neví co s nimi a vypadá docela k světu... jenže...“

„Blanche se mu nelíbí?“

„To se taky nedá tak říct. Možná se mu líbí, ale...“ Yvetta kývla na sluhu, aby přistoupil se sklenicemi vína, vložila jednu Dianě do ruky a druhou si vzala sama. „Poslyš, milá přítelkyně, ty bys mi mohla pomoci. V té vaší společnosti je zvykem... povídá se, že máte velmi zvláštní a poněkud uvolněné mravy... což?“

„No... když se to říká!“ nakrčila nos Diana.

„Dám ti Blanche s sebou jako dvorní dámu; vymysli pro ni nějaký dobrý důvod. Pak tam pozveme Starceva a dáme je nějakým způsobem k sobě... potřebovala bych, aby byli hodnověrnými svědky přichyceni in flagranti – pak už nebude moci couvnout!“

„In flagranti... tím myslíš přímo v posteli?“

„To by bylo velice pikantní...“ zachichotala se Yvetta. „Ale bude stačit v situaci, která nepřipouští možnost pochyb...“

„Dobře, rozumím. Co na to Blanche?“

„Ano, s tím budou určité problémy; ale určitě poslechne, když jí přísně poručím. Je to poslušná dcera; nebo aspoň prozatím pokaždé poslechla, když jsem jí něco nařídila.“

„Ano, zdá se, že... to chápu.“

„Výtečně, ujednáno. Vyčkej chvíli; hned ji přivedu sem!“

Diana vyčkávala a měla pocit, že se s ní hraje nějaká podivná hra. Taky už ji napadlo odtud nenápadně odejít, ale nešlo to.

Blanche přišla, celá rozzářená. „Mamá mi sdělila, že si přeješ přijmout mě ke dvoru jako svou dvorní dámu! Je to pravda?“

„Ano, vzala bych tě. Pokud budeš chtít...“

„A budu moci chodit v kalhotách – jako ty?“

„Proč ne? Je to pohodlnější...“

„A jezdit na koni se šavlí? Já jezdím docela dobře...“

„Budeš moci cokoliv, co děláme my...“

„A je to pravda, že se tam koupete – docela nazí?“

„Ale Blanche!“ řekla káravě madam Yvetta.

„Ano, to je pravda.“ připustila Diana.

„A že tam dovolujete volnou lásku?“

„Ale no tak, Blanche!“ pokárala ji znovu Yvetta.

„Pověsti jako obvykle poněkud přehánějí,“ řekla Diana. „Všechno co se říká, nemusí být pravda!“

„To je škoda. Ale je aspoň pravda, že máš na těle vytetované obrázky... vypíchané jehlou? Budu si to moci taky dát udělat?“

„No tak, Blanche!“ pohoršila se Yvetta. „Chovej se jako dáma!“

„Já se tak chovám, matinko! Přeji si pouze zvěděti, zda pověsti ohledně dvora císařovny Diany jsou pravdivé, či-li nic!“

„Sama uvidíš, když přijdeš.“ řekla Diana.

„A to jo! To já přijdu docela určitě! Já už vím předem, že se mi tam bude moc líbit...“ jásala Blanche.

Diana bohužel neviděla k žádnému jásotu důvod; přemýšlela, jak by se rozmazlené slečinky zbavila, ale nic ji nenapadalo.

Yvetta zahlédla v sále nějakého zasloužilého starce, se kterým hodlala pohovořit; zanechala tedy Blanche v Dianině péči a vydala se za ním. Blanche si ze všeho nejdřív zaopatřila novou skleničku – pak počala rozvíjet teorie, jak se jí tam bude dařit.

„Počkej, děvče, drž se trochu zpátky!“ vyzvala ji Diana. „Sice jsem souhlasila, že k nám můžeš přijít, ale to ještě neznamená, že mě nebudeš poslouchat! To není žádná zábava – to je válka!“

„Jasně, já vím! Když bude potřeba, tak budu taky bojovat!“

„Hm... s jakou zbraní to umíš?“

„Se žádnou; to se musí? Střílela jsem jednou na holuby, ale nic jsem netrefila. Asi byla špatná brokovnice...“

„Tak podívej, tvá matka se domnívá, že účelem hry je provdat tě za Ivana Starceva. Co ty o tom soudíš?“

„Za toho Rusa? Proč ne – povídá se, že je vášnivý!“

„Pokud vidím, je hlavně opilý. Myslím, že by těžko...“

„A, to by ses divila! Chodí do jednoho veřejného domu; tam ho mají ty holky docela rády, ačkoliv je při tom bije a nutí dělat všelijaké nemravnosti...“ Blanche se zachichotala. „Ale pak jim zas rozdává zlaté prsteny a diamantové náušnice...“

„Zdá se, že máš nějak rozsáhlé zkušenosti!“

„Bohužel, to nemám; mamá mě strašlivě hlídá a když se třeba do někoho zamiluju, všechno mi zkazí. Vůbec mě nechápe; je stará! Ještě nepochopila, že mladý člověk má být vychováván s láskou, taktně, aby u něho nedošlo k pocitu frustrace a zmaru!“

„To ovšem u tebe nehrozí.“

„No, divila by ses! Mamá mě naprosto nechápe, nic mi nedovolí! Chtěla jsem jet na zimu do Itálie; nepustila mě, ačkoliv jsem slibovala, že se tam budu chovat slušně!“

„Do Itálie na celou zimu? A samotnou?“

„Samozřejmě, že ne! Pozvala mě Ginetta, to je neteř italského velvyslance; seznámily jsme se v sanatoriu... Jenomže mamá mě absolutně nechápe! Že prý jestli je Ginetta slušná dívka...“

„A je?“

„Proč by nebyla? Jenže mamá... že prý nemůže být slušná, když si nechala ostříhat vlasy. Copak nemá tušení, co je teď moderní?“

„Třeba ne...“

„Nesmysl; nechávám si posílat všechny módní magazíny! Matka si je pečlivě pročítá, ale stejně mi nic nedovolí!“

„Ani dát se ostříhat.“

„No, právě! Stejně si to vynutím; třeba řeknu, že si toho ruského medvěda nevezmu, dokud mi nedovolí nový účes! A bude!“

„Blanche, mám pocit, že uvažuješ ještě hodně dětsky...“

„Jak to, dětsky? Bude mi už sedmnáct! Nejsem žádné dítě!“

„Sedmnáct? Nejsem si jistá, jestli by ses už měla vdát...“

„Ale já se chci vdávat! Samozřejmě, že si toho medvěda vezmu; bývá pořád opilý, určitě mě nebude tolik hlídat!“

„Nebo tě vezme s sebou domů do Ruska.“

„I kdepak! Tam nesmí, to by ho poslali rovnou na Sibiř! Car mu dal nějakou výstrahu, že buď bude sloužit v cizině, nebo...“

„Nebo se ti upije k smrti!“

„Tak ať; k čemu já ho potřebuju?“

„Když se za něj chceš vdát, tak bys ho měla mít snad ráda, ne?“

„Ale já ho mám docela ráda... jenže...“

„Máš snad ráda někoho jiného?“

„Nemám!“ Blanche se objevily v očích slzičky. „Copak mi mamá něco dovolí? Jsem ubohá, ode všech opuštěná, smutná jako víla!“

„Asi nechce, aby ses zkazila, víš? Zdrženlivost je pro mladou dívku velmi důležitá; kdyby ses třeba do někoho zamilovala, mohlo by se stát, že bys upadla do neštěstí a potom...“

Blanche vykulila oči. „No a co? Proč myslíš, že jsem byla v tom pitomým sanatoriu?“

Teď vyvalila oči zase Diana. „Tím chceš říct, že...?“

„No ovšem! Je to diskrétní klinika, kde ti od toho pomůžou, když náhodou přijdeš do maléru!“

„Aha, chápu. A ta Ginetta tam byla z podobných důvodů?“

„Pochopitelně; nic jiného tam nedělají.“

Diana zjistila, že začíná rudnout a mráz jí přebíhá po zádech. „Blanche, já jsem sice hodně tolerantní, ale tvoje vytříbená představa o mravnosti je... Zkrátka, jestli chceš být členkou mého dvora, tak budeš muset pochopit, že...“

„No dobře, dobře! Budu si dávat pozor – ale kdyby se zas něco stalo, slíbil mi ten doktor, že mi zase pomůže!“

„Tak dost!“ Diana jí sevřela ruku, uchopila jeden její prst a zkroutila do protisměru. „Jestli nebudeš poslouchat co říkám, tak ti ten prstík zlomím!“

„Aúú... já poslouchám!“

„U mého dvora vládnou náhodou přísnější mravy, než myslíš! Jedna ze zásad je, že dívky spí pouze s tím, koho mají skutečně rády; a když z toho otěhotní, potom si to dítě nechají!“

„Proboha, v šestnácti? To by mi mamá nedovolila!“

„V šestnácti nebo v kolika se to stane; když jsi dost stará, aby ses s ním vyspala, tak se můžeš taky starat o děcko!“

„Já bych ráda! To by bylo nádherný... ale nebolí to?“

„Bolí! Ale tebe ještě málo, ty bys zasloužila, aby tě bili třikrát denně místo jídla! A vůbec, já tě u sebe nechci!“

„Ale proč? Já bych moc chtěla být u tvého dvora...“

„To si ještě moc rozmyslím! Jeden malér a jdeš domů!“

„Já budu hodná, slibuju!“

Diana ji nechala odejít a vyčerpaně zakotvila u občerstvení; tam se jí ujala nějaká starší dáma, která se cpala šlehačkovými dortíky: „Vidím, že jste se bavila s malou Blanche, hraběnko! To je moderní, emancipovaná dívka, což?“

„Na můj vkus až moc moderní!“ vzdychla Diana.

„Nedivte se; kdybyste věděla, jak se chovala její matka...“

Dianu rozhodně nezajímalo, jak se kdy chovala Yvetta; ale dáma na chvíli zanechala pojídání dortíků a vyprávěla jí o četných skandálech, láskách, potyčkách a soubojích, kterých byla příčinou; Diana soudila, že hnací silou jejího rozhořčení je závist. Brzy využila příležitosti a uprchla.

Nejen Ivan Starcev, také mnozí další se dívali sklenicím na dno častěji, než je zdrávo. Šampaňské, koňak a další dary sladké Francie tekly proudem, tančilo se a v přestávkách pilně intrikovalo. Na Dianu se občas obracely dámy, které viděly náš příjezd do města; zajímalo je její ošacení, hlavně různé kalhoty, takže jim Diana vysvětlovala, jak je ušít a kreslila na ubrousky tužkou na obočí. Modistky a švadleny pak nad jejími výtvory a přáními svých zákaznic prolévaly hořké slzy.

Před úsvitem se potom společnost rozešla, aby se pánové i dámy vyspali před další činností prospěšnou státu a lidu té které země. Náš program byl nabitý; odpoledne byli Charry a Diana pozváni na anglické velvyslanectví na čaj o páté, což se jim zdálo značně pozoruhodným. Hodlali se tedy aspoň chvilku prospat, pokud se nepřihodí nějaká živelná katastrofa. Ovšem ta se už chystala a nic ji nemohlo odvrátit.

Slečna Blanche se dostavila do Staré koleje dle svého mínění za ranního kuropění, podle našeho tak kolem jedenácté; to si ještě myslela, že má nárok dostat dobrou snídani. Pečlivě prohledala celou svou garderobu a usoudila, že nejvíc se bude hodit sportovní komplet, ve kterém chodila provádět různé sporty. Jako dívka třeskutě moderní hrála tenis, chodila se koupat do moře (samozřejmě v koupacím oděvu dokonale kryjícím celé tělo), jezdila na koni a v zimě lyžovala. Ze součástí kostýmů k těmto činnostem poskládala cosi, co jí připadalo vhodné na teď; avšak už si dala šít také kalhoty, což její modistku přivedlo nejdřív do rozpaků, pak k výbuchu nadšení.

Diana ji nepřivítala tak nadšeně, jak očekávala. Skoro to vypadalo, že se bez ní doposud obešla docela dobře, což byla zjevná nespravedlnost. Poslala ji k ostatním děvčatům, která už od rána vyučovala jiné a méně význačné dívky z města. Prozatím do kuchyně, ačkoliv vaření bylo to poslední, oč se Blanche byla ochotna zajímat.

Nejdřív se urazila, že ji Diana od sebe tak rázně zahnala. Potom se zamyslela a přišla na to, že je to vlastně výhoda, protože od děvčat se dozví víc než od Diany. Rozhodla se tedy překonat svoje zásady a pomoci jim se vším, co dělaly. Skutečně se o to pokusila a vzápětí dokázala, že je nesmírně nešikovná a dát jí do ruky nástroj jako třeba nůž na škrábání brambor by znamenalo ohrozit na životě ji i všechny lidi kolem. Takže jí po chvíli nůž zase sebrali a navrhli, aby si jenom sedla a bavila ostatní inteligentní konverzací.

Blanche zajímalo, je-li pravda, že je tady zvykem koupat se v bazénu, dokonce ve stavu zcela obnaženém. Přesvědčili ji, že to skutečně pravda je, dokonce navrhli, aby se koupala s nimi. Těšila se na to od první chvíle, takže naběhla, odstrojila se a sledovala, jak budou oceňovat její hrdinství. Nevšiml si toho nikdo, dokonce ani tři studenti, co tam byli. Pohlédli na ni zrakem téměř lhostejným a dál se dohadovali o možnosti pronajmutí jízdárny od majitele, který je ničemný lakomec a požaduje velké peníze, přičemž vůbec není jasné, zda má v úmyslu vyjít jim vstříc ohledně výběru koní. Pak se začali dohadovat o postrojích, hádali se a diskutovali, zcela samozřejmí ve své nahotě, zatímco Blanche se pokoušela namotat se jim do zorného úhlu, aniž měla sebemenší úspěch.

Pak se to konečně zlepšilo, když přišla skupina dalších; byli to nováčci, neznali zdejší poměry a ještě si nezvykli. Ti starší jim museli všechno vykládat: význam tetování, jaký smysl má který typ účesu, jak funguje vnitřní uspořádání které skupiny. Při tom se Blanche dozvěděla, že existuje možnost uzavření bratrství mezi dvěma či více jedinci, když mají společnou manželku, tedy dívku, se kterou mají milostný styk. Tato zvyklost jí připadala nádherná a okamžitě se navrhla jako vhodný objekt pro podobné spříznění, třeba mezi všemi přítomnými, ale kluci se jen smáli a chvílemi jí připadalo, že si z ní dělají blázny.

Potom přišel další, nějaký důstojník. Sháněl lidi, kteří by byli ochotni pomoci při akci, která rozhodně nebude příjemná ani jednoduchá. Několikrát zdůraznil, že bere jen dobrovolníky, ale Blanche se stejně přihlásila, ježto už se nudila a domnívala se, že konečně nastane nějaká zábava.

Jednalo se o to, že ve městě se nacházel dětský útulek, v němž pobývalo asi třicet kluků a dvacet děvčátek mezi pěti až čtrnácti lety. Mladší byli v péči kláštera, starší odcházeli do učení. Tyto děti byli jednak sirotci, jednak potomci osob, které se o ně nechtěly či nemohly starat. Žádní andílkové, spíš banda lotrů, s jakými nikdo rozumný nechce nic mít. Poslední dobou se v útulku rozmohla špína, myši a snad dokonce potkani, zatímco na dětech vši, blechy a všelijaké nemoci, ne snad nebezpečné, avšak rozhodně nepříjemné. Kromě toho správce, opilec a chlap povahy nezodpovědné, není schopen objasnit, kam přišly peníze, za které má děti živit. Jeho zástupce, přítel dotyčného studenta, prosí pány, zda by mohli nějak pomoci.

„Fajn. Co je potřeba konkrétně udělat?“ ptal se důstojník.

„Představuje si to takhle: děti přemístí na dva tři dny sem. Tam v útulku především zlikvidujeme všechny myši, potkany a tak, potom to vydezinfikují a udělají pořádek. To si vzali na starost kluci z chemické fakulty. Medici a zdravotní sestry mají v úmyslu udělat těm klackům pořádný lékařský prohlídky, my je máme důkladně vykoupat, odvšivit a tak. Když ale říkají důkladně, tak tím myslí komplet...“

„Pokud správně chápu, tak je mi jasný, proč s tím otravují zrovna nás. To vážně nikoho jinýho nemají?“

„Budeš se divit, ani nohu. Krom toho ty děti... no zkrátka, je to snad první případ, kdy samy něco chtějí. Chtějí k nám. Připadá jim, že když zůstanou tři dny u nás, dostanou tu jídlo, nějaký šaty a tak, budou z nich rytíři Svatýho chrámu...“

„Aby je kozel... tomu svýmu kamarádovi řekni, že z něj stáhnu kůži a ušiju si z ní boty!“

„Můžeš mu to říct sám, přiveze ty děcka.“

„Dík! Fakt kámoš... kdy to bude?“

„Máme tak hodinku na přípravu. Navrhuju rozhodně je nepouštět do objektu, dokud nebudou křišťálově čistý, takže svlíknout tady v předsálí bazénu, jejich hadry rovnou do prádla nebo do kotle na spálení. Město se praštilo přes kapsu a sehnalo nějaký prádlo, jinak dostanou uniformy po Němcích. Jásají už předem. Mejdlo, sprchy, horkou vodu... ostříhat kvůli vším. Franzi slíbil, že jim nechají copánky, jako mají naši Číňani. Pak půjdou do bazénu a tam můžou řádit, jak dlouho budou chtít. Doktoři je chtějí brát jednotlivě a prohlížet. Franzi navrhl udělat pro ně zrovna taky zdravotní karty, poprvé v jejich životě...“

„Jásám předem! Proboha, proč všechno tohle máme dělat my?“

„A kdo teda?“

Blanche taky nechápala, co má to všechno společného se slávou a parádou Arminského císařského dvora a řádu Templářů, ale nikdo se s ní už nebavil, jakmile se jednou přihlásila. Přivedli skupinu dospívajících výrostků, kteří jí byli od pohledu protivní a odhadovala je na lotry; nepochybně to vůbec nebyl omyl. Jenomže ty děti byly zároveň velice nadšené vším, co se s nimi mělo dít; ochotně se svlékly, samy roztřídily svoje hadry na zcela hnusné a ještě použitelné a dva kluci ty horší odnesli do kotelny a tam nacpali do kotle; ostatním nadšeně vykládali, jak to tam vypadá a hlásili se, že budou pomáhat při topení. Jeden ze studentů se jim smál a nazval je pekelníky, což se jim líbilo. Blanche postávala, očumovala a nebyla k ničemu, takže jí někdo vrazil do ruky zvláštní předmět připomínající kleště a požádal ji, aby tím přítomným dětem ostříhala hlavičky tak, že ponechá na temeni hlavy chomáč vlasů, ze kterého by se případně udělal ten copánek. Držela vyděšeně tu věc a v rozpacích cvakala; ale jeden kluk jí to suverénně vzal z ruky a dal se do toho sám.

„Nějaké problémy?“ ptal se jeden ze studentů.

„Ani ne... já s tím jenom neumím...“

„Nevadí. Tak je budeš brát jednoho po druhým, nacpeš pod sprchu a důkladně vydrhneš kartáčem. Důkladně, jasný? Žádný ohledy na protesty, hádky, vykrucování... zkrátka, budou se lesknout!“

Kluk se strojkem pracoval rychle, zatímco jeho oběť spokojeně sledovala, jak to pokračuje. Když to bylo provedeno, prozkoumal si kluk rukou délku svého copánku a zjevně s ním nebyl spokojen, ale s tím se těžko dalo něco dělat. Zato řekl: „A co oholit?“

„A nakopat bys nechtěl?“ ptal se student.

„Tak bacha, jo? Ty jejich Číňani to mají kolem vyholený, já je viděl! Šidit nás teda nebudete!“

„Do držky ti dám, zmetku drzej!“ odtušil vlídně student.

Kluk ohrnul frňák a obrátil se k němu zády. Všiml si Blanche a nejspíš usoudil, že je jako žena laskavější. „Hele, nemohla bys mně to udělat ty?“

„Ne... já to neumím!“ řekla a vypadala zděšeně.

„Pchchch! Tak co vůbec umíš?“ otázal se s despektem.

Blanche uvažovala, jestli by se neměla rozplakat. Potom však se rozhodla postavit nepříjemnostem čelem. „Nekecej a pod sprchu!“ vyzvala ho rázně. „Máš se umejt!“

Neprotestoval, na rázný přístup byl zvyklý. Namydlila ho, jak jen to šlo, pak skutečně vzala kartáč a drhla ho, bez ohledu na připomínky, že by to zvládl i sám. Když z něj opláchla všechno mýdlo, vypadal dle jejího názoru líp než předtím, avšak podle svých kamarádů podstatně hůř; dělali si z něho legraci. Když však jim chtěl jít vysvětlit svůj náhled, Blanche ho rázně chytila za ucho (za nic jiného se nedalo): „Kampak? Jseš čistej, tak se neopovažuj přibližovat k těm špinavejm!“

„No jasně!“ řehnil se. „Ani se vás nedotknu, špinavci!“

„Jenom počkej, až tě chytnem!“ ječeli na něho. „Dělej, ať už mu můžu jít dát do držky...“

Dotyčný vyčištěný jedinec měl jako první právo vstoupit do bazénu; vlezl do vody, ale protože neuměl plavat, jen se brodil a vychutnával tu parádu. Nějaký student mu ukázal tempa, takže se to učil a byl velmi spokojen; mezitím ostříhali dalšího, Blanche ho vecpala do sprchy a myla. Kluk se nebránil, naopak se snažil spolupracovat, aby byl co nejdřív v bazénu.

„S těmahle to jde,“ řekl někdo ze studentů. „Počkej, až přijdou ty malý, to budeme mít plný ruce práce všichni!“

„Když, tak my vám s tím pomůžem!“ nabízel kluk se strojkem. „Mně už to docela jde a dokonce mě to baví!“

„Žádný takový, dej to sem!“ volal jiný. „Teď vezmu tebe!“

„Tak jo! Koukám, jak tam ti blázni řáděj ve vodě...“

Rozletěly se dveře a stál v nich Charry, mohutný, svalnatý, oblečený jen do ručníku okolo boků. V klucích hrklo a klidili se rychle stranou, ale Charry nehodlal nikomu ublížit, zeptal se vlídně, jak to jde, pochválil všechny přítomné, osprchoval se, několikrát přeplaval bazén sem tam, vydřel se ručníkem a odešel. Kluci se ještě několik hodin dohadovali, jak získat jeho opálenou kůži, svaly, jizvy, tetování a všelijaké jiné ozdoby.

Blanche kupodivu vůbec nevnímala, že tady nejvyšší šéf byl. Měla tolik práce, že jí to bylo jedno. Jeden z kluků se snažil zlobit, musela se s ním hádat a částečně prát, jenže jak byl celý namydlený, klouzalo jí to a nemohla ho chytit. Chechtal se tomu, ostatní mu fandili a bavili se. „Dej mu přes hubu!“ radil jí kdosi.

Rozmáchla se a jednu mu přišila, jen to mlasklo; ani to ho moc nevzrušilo, dostal jen to, oč si koledoval. Podrobil se, ale měla i tak plné ruce práce. Konečně je vyčistila všechny, ráchali se v bazénu a byli docela spokojení. Některé brali zdravotníci na prohlídku, ostatní se honili, prali a dělali alotria.

„Heleď ty,“ řekl jeden a snažil se být přítulný. „Seš taková fajn... ty by ses určitě mohla přimluvit, aby nás tu nechali!“

„Jak nechali? Kde myslíš?“

„No tady, u armády, ne? My budem dělat, co si řeknete; třebas bubnovat nebo nosit depeše, sloužit oficírům jako sluhové... jak to vždycky bejvalo! Jenom nás neposílejte zpátky do pasťáku!“

„Já na to ale nemám vůbec žádnej vliv!“ upozornila.

„Nepovídej! Seš určitě nóbl dáma, to je vidět na rukách. Vůbec seš taková jemná... jako nějaká princezna!“

Blanche zjihla, dokonce ho pohladila po hlavě. „Uvidíme, co se dá dělat. Jenomže... tady se vede válka, hochu! Co když se ti tam třeba něco stane? Co když tě... dokonce zabijou?“

Popotáhl nosem a pokusil se vypadat jako chlap. „Když holt... to se musí něco riskovat. Jináč to nejde...“

Možná by si povídali dál, ale přivedli další skupinu; tentokrát v ní bylo i pár děvčat a hlavně menší děti. Větší kluci se o ně okamžitě začali starat, dokonce dost jemně, protože malí byli vyděšení a natahovali moldánky. Svlékli je, jejich hadry odnesli do kotelny; kluci je stříhali, Blanche z nich drhla špínu a pak posílala do bazénu. Ten jednoznačně nadchl všechny, cachtali se ve vodě, honili, dokonce zapomínali i na svůj strach.

Pak přinesl někdo nové prádlo a uniformy; všechno samozřejmě bylo velké i větším dětem, natož těm maličkým, ale polské dívky uměly šít a okamžitě všechno upravovaly. Kluci se radostně nastrojili do uniforem a pyšně se v nich procházeli.

„Tak – teď ještě sehnat ty kříže na krk!“ zkoušel to jeden. „Je pravda, že komu jednou Templář podá ruku, ten už je jejich?“

„No... tak nějak to je...“ zaváhala Blanche.

„Takže – my vlastně patříme k řádu! To je samozřejmý; už nás přeci nemůžou vyhnat, když už máme i copánky jako šlechta!“

„Tomuhle ty říkáš copánek, jo?“ smál se mu další, ale stejně byl rád, když dostal vojenské kalhoty a kazajku.

„Poslouchej, ty,“ řekl kdosi. „Vem ty děcka, co jsou odbavený; zaveď je do jídelny a dohlídni, aby všecky dostaly najíst, co se do nich vejde. Určitě mají hlad... a ty se taky najez!“

Blanche poslechla; děti ji ochotně následovaly, hlad byl pro ně neustálý nepřítel. V kuchyni oznámila, co a jak, přinesla jim misky a lžíce a pak sledovala, jak dostávají kopec zeleniny a kus chleba. Sama si vzala jako poslední, ale stejně nejedla, musela pomáhat těm malým. Byla s tím spousta práce, neustále musela malé děti komandovat a usměrňovat, větším odpovídat na spoustu dotazů. Hlava jí z toho všeho šla kolem.

„Nejradši bych vám tady dva tři nechala na mytí nádobí!“ řekla dívkám v kuchyni. „Aspoň by je to na chvilku zabavilo!“

„To je dobrej nápad... tohle je holka, jestli se nemýlím, co? Tak ty u nás zůstaň... a třeba ještě dva kluci.“

Neměli námitek, v kuchyni bylo teplo a příležitost něco dobrého sezobnout. Jedna kuchařka povzbudivě plácla Blanche do ramene.

„Jseš náhodou fajn holka. Dobrý, že tu jseš...“

„No jo...“ řekla Blanche a málem se rozbrečela.

Charryho a Dianu přijal na anglickém velvyslanectví sám britský velvyslanec lord Braddington v uniformě zdobené zlatem, spolu s celou společností vyšňořených pánů a dam. Oslovil ho hlasem povzneseným:

„Dovolte, drahý hrabě Guyrlayowe, abych vám z pověření Jejího Veličenstva odevzdal tento řád Svatého Jiří, kterým jste byl vyznamenán za činy, které jste prokázal britské koruně v jejích koloniích Hongkongu a na Filipínách; zvláště pak za likvidaci nebezpečné bandy zločince Johna Prentice Bulltrougha z Manily, který ohrožoval majetek a životy poddaných Jejího Veličenstva a který byl dopaden jen vaším hrdinským přičiněním...“

A zatímco pan velvyslanec hovořil, Charry si uvědomil, že před dvěma lety byl na něho za tentýž čin vydán zatykač a je hledán po všech anglických koloniích. Nicméně neřekl nic, tvářil se koženě a chladně, jak se slušelo a patřilo na britské ambasádě; konečně pan velvyslanec domluvil, vzal z podušky řád Sv. Jiří a připíchl Charrymu na prsa vedle záslužného kříže s meči a brilianty.

Charry pronesl krátkou bezvýraznou řeč, v níž poděkoval za toto vyznamenání a vzpomněl i svých dávných přátelských vztahů k britským úřadům a jejich představitelům; na to lord Braddington vyřídil pozdravení od lorda Greena a jeho choti, kteří žijí v Londýně a velmi litovali, že Charry a jeho roztomilá choť Diana je neráčili navštívit, když byli nedávno v Anglii. Charry se omluvil, že neměl tušení a že při příští návštěvě se zajisté přijde poklonit atd.

Poté se podával čaj a cukrovinky, dle anglického zvyku těžko stravitelné a nepříliš chutné; lord Braddington pozval Charryho do soukromí svého kabinetu, kde ho při sklence whisky mezi čtyřma očima ujistil, že Británie je ochotna pomoci mu v každém boji proti Německu, pokud to oslabí Německé loďstvo a posílí vliv Anglie na vlnách oceánů. Charry odpověděl, že ho to těší a že v případě potřeby atd. atd.

Diana mezitím vyprávěla dámám, vesměs přítelkyním Jenniffer Greenové, o svých dobrodružstvích v jižních mořích. Rozpačitě přiznala, že skutečně nebýt Jenniffer, mnohé události by byly proběhly jinak; na oplátku se dozvěděla, že Jenniffer ve svém domě vytvořila něco jako památeční síň, v níž jsou uloženy různé zbraně, divošské taneční masky a další výtvory domorodé kultury; líčí hostům, jak těmi zbraněmi hrdinsky bojovala a často musela zachránit nerozvážnou Dianu a méně bystrého Charryho, kteří se vrhali do ztřeštěných dobrodružství a byli by přišli o život, nebýt hrdinné Jenniffer a moudrého Andrew Greena. Ježto se tím stala ve společnosti značně populární, chystá se napsat knihu; jelikož je však literárně nepříliš schopná, svěřila ten úkol najaté francouzské novinářce, která vzpomínky zpracuje a různě vylepší. Diana řekla, ať si obě dámy dělají, co chtějí.

Večer strávila naše společnost v Opeře (Giusseppe Verdi: La Traviatta čili Dáma s kaméliemi); během přestávek pozval Charryho italský velvyslanec na několik sklenic vína a posléze ještě na malou večeři na ambasádě, skládající se ze samých pikantních dobrot, zalévaných rovněž vínem. Pan velvyslanec měl v úmyslu s Charrym tajně jednat, ale protože se spolu několikrát napili, uvedl se do stavu tak veselého, že si nebyl schopen vzpomenout, co od nás vlastně chce. Pozval nás proto raději zítra na oběd.

V ranních hodinách svolal Charry štábní poradu, kde se omluvil všem ostatním za neustálé absence při práci; zkusil vysvětlit, že má tolik společenských povinností, že nic jiného prostě nestíhá. Ostatní se tvářili poněkud překvapeně a nechápali, proč jim to vlastně říká.

Vítek Jeřábek odpověděl, že takový vývoj od začátku očekávali, nijak je nedeptá a vůbec by jim nevadilo, kdyby se Charry věnoval pouze svým společenským záležitostem a do žádné práce se nepletl. V současné době se sem přímo hrne tolik všelijakých dobrovolníků, schopných i méně, že dá práci všem dát patřičné úkoly. Někteří patří k chudší, leč inteligentní vrstvě pracujících, jiní k lepší společnosti, která sice nevyniká pracovním úsilím, zato však nadšením a spoustou peněz. Diana se zeptala, jak to myslí.

Vítek objasnil, že mnozí příchozí z lepší společnosti, zejména dámy, mají hlavní starost, jak si v rámci zapojení pořídit co nejvýstřednější kostým, účes a doplňky. Pak zaujmou malebnou pozici u bazénu a vypráví svým četným obdivovatelům o vlastních hrdinských činech; některé se nechávají fotografovat, aby byly důkazy, že se skutečně na veřejnosti svlékly do naha. Samozřejmě sem tam něco udělají, zejména pečují o děti z místního útulku, ke kterým se ochotně vinou (po ujištění, že ty děti už jsou zdravé, čisté a bez cizopasníků). Ale stejně...

Diana si vzpomněla na Blanche a položila otázku, co ona. Vítek potřásl hlavou a přiznal, že Blanche by jim tolik nevadila, kdyby neměla četné kamarádky a kamarády; ve volných chvílích lítá po městě a agilně sem nahání všechny, ať vědí oč jde, nebo ne. Pak se baví jejich překvapením a případnou neschopností; vše, co se stane, potom za tepla vytroubí Arne Fouskovi a ten to napíše do těch svých novin.

Nejnovější nápad mládeže jsou čestné a otevřené vztahy ve společností. Jde o to, že morálka veřejnosti je plná falše, pokrytectví a předstírání; mládež se pevně rozhodla, že takto už žít nebudou, naopak čestně a bez skrývání řeknou všechno, o co jim jde. Týká se to zejména manželství; přijali za svou zásadu, že každý dokonaný milostný vztah je manželstvím, takže od teďka chtějí toto vše zveřejňovat bez jakýchkoliv zábran. Dále chápou, že ačkoliv společnost bigamii odsuzuje a trestá, ve skutečnosti ji připouští, takže vzniká faktický stav mnohoženství a mnohomužství, nebo-li současné manželství s mnoha partnery. Za to všechno hodlají bojovat a legalizovat to. Opírají se při tom o závěry velkých filozofů, např. Nietzscheho, výzkumy profesora Sigismunda Freuda a tezi, že náboženství je zaměřeno nejen proti lidem, ale zejména proti Bohu.

„Zdá se, že chápu,“ řekl Charry. „Kdo na to všechno přišel?“

„Těžko říct. Blanche ne, ta vymyslela vlastně jen jedno: aby bylo jasné, kolikrát je kdo ženatý nebo vdaný, měli by při každé svatbě nosit v uchu zlatý kroužek. Podle počtu těch kroužků...“

„Blanche?“ vyprskla Diana. „Vždyť se hrozně bojí bolesti!“

Vítek jen pokrčil rameny. Přiznal, že není přesně informován o detailech, ani se o ně nezajímá, má spoustu práce s opravami dětského útulku. Město na základě dobrovolných příspěvků najalo skupinu zedníků, tesařů a jiných řemeslníků, kteří se dali do podstatných úprav, takže návrat dětí do původní budovy se značně odkládá. Ty opravy byly zapotřebí už dávno, z různých důvodů se nekonaly a všelijak se to flikovalo, což vyšlo najevo až nyní. Dětem se v řádové péči líbí, přestaly mít strach, pohybují se po celé Staré koleji, do všeho se pletou a chtějí pomáhat. Denis, René a Šahin se pokoušejí vytvořit z nich úderné komando; bohužel první úspěch oddílu je, že někde objevili další kluky a holky, kteří zatím přežívali v chatrčích na jižním okraji města; teď se připojili ke skupině a vyhrožují, že vědí ještě o dalších. Vítek se obává, že další překvapení nejsou vyloučena. Položil zásadní otázku, proč vlastně je má mít na krku právě on.

„A kdo teda?“ zeptal se Charry.

Vítek odpověděl českou kletbou, kterou neznala ani Diana. Pak pokračoval o svých kontaktech s městskými úřady; vyjednával už několikrát s různými pány z magistrátu a uvažuje, že si pořídí za tlumočníka vola. Všichni jsou rádi, že se konečně něco děje a hodlají kdykoliv přijít na kontrolu, zda se to děje správně. Avšak: nejsou peníze, nejsou lidi, předpisy neumožňují to a ono. Když si to vezme na zodpovědnost hrabě Guyrlayowe, potom je to samozřejmě jiná, ale oni, úředníci své cti dbalí, by postupovali dosavadním osvědčeným způsobem, že nakonec každý dosáhne svého práva, pokud ovšem do té doby nezemře hlady. Zejména představený místního starobince by nesmírně rád přesvědčil Vítka, aby po dokončení úprav dětského útulku zaměřil své úsilí na jejich ústav, neboť také jim padá ten dům na hlavu, nemají z čeho žít a stařečkové a stařenky trpí četnými chorobami, které zhoršuje panující vlhko a zima. Kdyby bylo možno...

Charry se chytil za hlavu a zaklel keltsky.

Vítek se nadechl a zdůraznil, že zvládne vše v jakémkoliv rozsahu a s jakýmkoliv personálním obsazením; avšak ne hned! Ať si všichni laskavě uvědomí, že od rána do večera jenom lítá jako hadr na holi, zařizuje a dohaduje se; rozhodně odmítá přebírat zodpovědnost ještě za to, co dělá Charry, Diana a jiní podobní. Ze všeho nejvíc by uvítal, kdyby se Charryho skupina skutečně odstěhovala jinam, nejraději do hotelu Imperiál; to by mohl vyhlásit nad Starou kolejí skutečně klášterní režim, postavit stráže a zásadně oddělit lidi, kteří tam mají co dělat, od čumilů a zevlounů, kteří jsou jen na škodu. Je to jasné?

Charry kajícně sklopil uši a odpověděl v tom smyslu, že Vítek je komthur a jeho záměry jsou zajisté správné a účelné. Pokud je to zapotřebí, Charry se odstěhuje třeba na Měsíc; avšak kdyby měl náhodou hlad nebo se chtěl vykoupat, smí se aspoň přijít najíst nebo si zaplavat v bazénu? Vítek ujistil, že ho nechtěl naštvat ani si z něj nedělá blázny; ale že by rád...

Charry vydal příkaz, aby bylo vstoupeno v jednání s hotelem Imperiál a v případě kladného výsledku tam byly přestěhovány jejich osobní věci a stráže. V té chvíli zasáhl Tošio Yamanaki a znovu opakoval své výhrady jak k hotelu Imperiál, tak k celému tomuto městu a státu. Tázal se, jak má zajistit nerušený klid a ochranu svého pána za těchto podmínek. Charry odpověděl, že je to jedno, neboť stejně pořád někde lítá po městě; nepřátel se nebojí a nindžové se v tomto státě zcela jistě nenacházejí. Tošio se tedy uklidnil, ale jist si nebyl.

Bruno von Weranski pronesl zásadní projev ohledně gardistů. Objasnil, že studentské gardy, rozmnožené o ne zcela jistý počet dobrovolníků, by měly nejen pomáhat sirotkům, stařečkům, mrzákům a idiotům, ale především cvičit se ve zbrani; což nejde jednak vůbec, zejména však ve staré koleji. Požadoval vyčlenění bojových jednotek, které by procházely skutečným výcvikem, který by měl vést generál Yamanaki; Bruno je ochoten zajistit dostatek středních velících kádrů, ale potřebuje instruktory, zbraně, munici atd. Dále potřebuje...

Charry ho přerušil dvěma dotazy:

1. Co po něm vlastně ještě všechno chce

2. Zda není blázen.

Bruno ho ujistil, že ohledně svého bláznovství si není jist, ohledně požadavků chce jen to, co má k disposici každá armáda. Což jsou kasárna, výstroj a výzbroj. Charryho doplňkovou otázku, proč to chce zrovna po něm, přešel bez povšimnutí a opakoval, že ve Staré koleji nemůže být ubytováno tolik vojáků.

„Máš nějaké řešení?“ ptal se Vítek.

Bruno zazářil a začal vyprávět o bývalé cihelně, která se nachází na předměstí; původně se tam skutečně vyráběly cihly, pak došly zásoby vhodné hlíny, při nějakém neštěstí se zbortila pec a podobně. Starý majitel se uchlastal k smrti, jeho dědic uprchl se zbytkem peněz a není známo, co a jak; v současné době není jasné, komu patří pozemek, zříceniny na něm a další. Brunovi tu zprávu donesli jeho důstojníci, zajel se tam podívat a přišel na to, že by se v bývalé správní budově dala zařídit kasárna, v bývalé sušárně konírny a v domě pana továrníka štáb; potřebuje to jedinou maličkost a to jsou peníze...

Charry vybuchl a začal řvát. Důvod je jasný.

Bruno ho ujistil, že to není tak zlé, jak to vypadá. Především těch peněz nebude zapotřebí tak mnoho. Za další nějaké peníze už se sešly z dobrovolných darů. Další by se podařilo sehnat, kdyby Charry dovolil uspořádat reprezentační ples, dejme tomu v sobotu večer ve všech sálech Reduty...

Charry přiznal, že mu není jasný účel tohoto počínání.

Bruno vysvětlil, že na plese se sejdou absolutně všechny špičky městské společnosti; on a jeho náhončí tam budou a naverbují do gardy všechny, kdo se nedokážou ubránit. Muže, ženy, děti... to je jedno. Jestliže Charry projeví souhlas...

Charry projevil souhlas: „Dělej si, co chceš. Mně je to jedno!“

„Můžeme počítat s tvojí účastí na plese?“

„Jistě; proč ne?“

„A s tou starou cihelnou?“

„No, mně je to vlastně taky jedno!“

Poté se porada rozešla; všichni byli spokojeni.

Oběd na italském velvyslanectví se vydařil. Charry byl dekorován hvězdou řádu Vittoria Emanuela Za rozvoj přátelských vztahů mezi Italským královstvím a Arminským císařstvím a další dobré služby, prokázané Itálii a jejímu obyvatelstvu. Poté měl s panem velvyslancem tajné diplomatické jednání; na otázku o jeho výsledku mávl rukou a řekl stručně: „Plané žvanění...“

Večer jsme strávili v paláci nějakého starého vévody s mladou hezkou ženou; ježto starý pán se odebral na lože velmi záhy, úlohu hostitele přejal jakýsi italský hudební skladatel, který byl členem domácnosti a milencem paní domu; jakou psal hudbu, sice nikdo nevěděl, ale byl to milý a příjemný člověk a všichni ho měli rádi jako veselého společníka.

Charry se tam v pokročilou hodinu večerní setkal s Ivanem Starcevem, jako obyčejně podnapilým. Ten vrhl potměšilý pohled na Charryho vydekorovanou hruď, křivě se usmál a řekl:

„Pozoruji, že přípravy k likvidaci hraběte Guyrlayowa zdárně pokračují; za jeho osobní nadšené účasti!“

„Co tím chcete říct?“ nasupil se Charry.

„Že si z vás dělají vánoční stromeček. Pěkně vám to tadyhle na prsou cinká, co? Schází už jen stužka francouzské Čestné legie; taky by neměl chybět kříž Sv. Ondřeje! Pokusím se přesvědčit báťušku cara, aby vám ho věnoval do sbírky!“

„Děkuji vám za spolupráci! Jak to myslíte s tou likvidací?“

„Že po dokončení výzdoby budete použit jako strašák na vrabce. Vrabci budou v tom případě nepřátelé tohoto státu, tedy Němci. Jak se vám ten úkol zamlouvá?“

„Asi stejně jako vaše řeči! Co na tom?“

„Drahý pane, můj přítel Dimitrij Astarov mne sice požádal, abych dohlížel na vaše zdraví a klidný spánek, ale nemůžete za žádných okolností očekávat, že vám budu dělat kojnou. Potřebujete chůvu, drahý příteli. Aby na vás dávala pozor – jinak hapáte a uděláte si bebíčko!“

„Pozoruhodné příměry – kam jimi ale míříte?“

„Do pekla! Prosím vás, upusťte na chvíli od toho vznešeného chování! Pózy národního hrdiny hraběte Guyrlayowa možná oslní ty flákače, ale mně jsou jen k smíchu. Jste námořník a sedlák, tak si nehrajte na pána, který nerozumí lidský řeči...“

Charry zaškubal rty: „Tak fajn! Vymáčkni se jasně, kámo, oč ti jde, nebo tě vynesu v zubech a naklepu sosák, že tě vlastní máma nepozná!“

„To už je lepší! Tak poslouchej: Jestli sis toho ještě nevšiml, připravuje se tady tvoje slavná a vznešená poprava. Všechno tohle jsou přípravné práce. Nezaráží tě, že si tě předcházejí lidé, kteří by si tě za normálních okolností ani nevšimli?“

„Už dávno mě přestalo cokoliv zarážet.“

„Před čtrnácti dny, když se poprvé začalo proslýchat, že bude pozván nějaký pochybný dobrodruh, který se sám povýšil na hraběte a vychloubá se šíleným císařským titulem, ohrnovali pánové nos a dámy prohlašovaly, že v životě neusednou za jeden stůl s holkou z ulice, čímž zřejmě myslely tvou vznešenou paní choť. Dneska se vytahuje manželka francouzského velvyslance, že si s tvou Dianou tyká, zatímco s vlastní dcerou si vykají; a tobě dláždí hrudník pestrobarevnými plíšky. Co říkáš, stouplo ti to do hlavy?“

„Ještě jsem toho nevypil tolik, aby mi to stouplo do hlavy!“

„Máš pravdu, to musíme napravit. Ale chci vědět, zda přičítáš tento náhlý společenský vzestup své vznešenosti, okouzlujícímu chování nebo své statečnosti? Povím ti pravdu: je to komplot na tvoje zničení.“

„Hlavně mě překvapuje, že ti o tom předem řekli.“

„Neřekli, ale nejsem padlej na hlavu. Slýchám tu a tam nějaké narážky: třeba co s tebou bude dál. Dostaneš vojenskou posádku a úkol bránit vlast; s několika stovkami mužů proti celé armádě císaře Viléma II. Hrabě de Guyrlayowe, národní hrdina a vítězný vojevůdce bude předhozen nepřátelské přesile jako oběť; za ty všechny strejce ve vládě a parlamentu. Až tvá ušlechtilá krev vyteče na rodnou půdu, pak zapláčí nad tvojí památkou a vzdají se Německu, spokojeni, že splnili povinnost k národu. Jako daň válce odevzdali to nejcennější: nejlepší syny své vlasti!“

„To zní krásně! Ale co když se jim to nesplní? Co když třeba v tom boji nepadnu? Když budu tak drzý a nepřítele porazím?“

Ivan Starcev se rozesmál až neslušně nahlas. „To by byl nejpovedenější vtip, jaký jsem kdy zažil! Chtěl bych vidět, jak by se protáhly tváře těch pánů, co mají za tvou smrt slíbená tučná koryta v budoucím uspořádání země! Jenže to se nemůže stát; nepřátelská přesila bude příliš velká a generalita tě v rozhodném okamžiku zradí a odmítne pomoc. Nebo ta pomoc přijde až po konečné porážce a tvé smrti...“

„Možné to je, když to říkáš. Ale co mám dělat? Nemůžu přece pro strach z nepřítele nesplnit povinnost ke své vlasti! Nemohu odmítnout bránit ji, když mne o to prosí...“

„Blahoslavení chudí duchem!“ ušklíbl se Starcev. „Povinnost je povinnost, co se dá dělat...“

„A co je vlastně tobě do toho? Nějak moc se staráš!“

„Jde mi o chleba, prostě řečeno. Bude-li tento stát zrušen, diplomatická zastupitelství zaniknou s ním. Pochybuji, zda se najde ještě jeden stát tak pošetilý, aby byl ochoten mne hostit jako reprezentanta naší drahé vlasti...“

„Aha! Co tedy chceš, abych pro tebe udělal?“

„Nic. Vůbec nic. Klidně se snaž vyhrabat ze svého vlastního srabu. Já se budu jenom dívat, víš? Jenom dívat...“

„Dokud máš dost vodky, je ti blaze?“

„Přesně tak! Hodně štěstí, miláčku národa; přeju ti, ať ti ta láska hodně dlouho vydrží...“

Zdálo se, že vše bude pokračovat dle jeho prognózy. Naše skupina opustila Starou kolej a nastěhovala se do hotelu Imperiál k nemalému potěšení majitele i parlamentu, neboť konečně došlo na jejich názor. Brunova armáda rovněž opustila Starou kolej, stáhla se do cihelny a jejich počínání nám zmizelo z obzoru. Dozvěděli jsme se jenom, že část mužů Bruno poslal na Hůrku, zatímco další stáhl z Hůrky sem; včetně Karla Haushoffera, který přestal být zajatcem a stal se důstojníkem v neurčitém postavení. Nikdo neví jak se to stalo; podle Bruna o tom rozhodl Charry, podle Charryho o tom nemá sebemenší tušení.

Jediný přehled o jejich počínání jsme měli podle lidí, kteří se přijížděli vykoupat do našeho bazénu; ale i to mělo skončit, neboť tam urychleně budovali vlastní lázně. Potřebovali je nutně, tělesná zdatnost a čistota byly součástí jejich programu. Kromě toho tvrdě razili zásadu povinných účesů následujícího tvaru: od čela k temeni hlavy proužek vlasů, které tam měly být sepjaty a zbytek splývat dozadu jako copánek; vše ostatní bylo vyholeno. Bohužel většina lidí nosila krátké studentské či vojenské účesy, vystříhané hodně vysoko, takže po úpravě vznikaly krátké tuhé hřebínky, které se daly snadno ukrýt pod čapkou. Ze studentských uniforem vznikly uniformy důstojnické; pro účely výcviku se začaly objevovat zelené, případně strakaté maskovací.

Vzhledem k povinným účesům nepřicházelo do úvahy, aby do jejich armády vstupovaly ženy; byl sice vytvořen jakýsi pomocný dívčí oddíl, který však měl jiné uniformy, o účesu se nemluvilo a taky povinnosti byly mírnější. Ve velení však žádná žena nebyla, takže se drby šíříly pomaleji. Pronikl vlastně jen jediný: totiž že ty oddíly jsou organizovány jako další řádová lóže, tentokrát pod názvem Bratrstvo Černého Kříže. Víc se nevědělo.

Charry se s celým štábem zúčastnil slavnostní mše v katedrále Panny Marie, kterou celebroval arcibiskup; po mši se nám dostalo pozvání na oběd do arcibiskupského paláce, neboť byl jakýsi svátek. Arcibiskup byl milý starý pán, který neměl iluze, že by se o něj Bůh staral někdy jinak než všeobecnou patronací; proto se snažil seč byl zajistit si přízeň světského panstva. Jeho slavnostní projevy byly stejné jako ostatních pánů ze všech kruhů; oproti nim měly jen tu výhodu, že byly díky latinským citátům dokonale nesrozumitelné.

Když už nás velebný otec pozval, Diana usoudila, že se sluší dát najevo, jak nás to těší. Zavedla tedy dlouhou teologickou diskusi jak s arcibiskupem, tak se členy jeho doprovodu, samými starými praktiky. Oni chtěli mluvit o tom, že církev svatá je dnešní společností silně zanedbávána, zejména co se týče darů od zbožných oveček; Diana chtěla mluvit o projevech jsoucnosti Boží. Zastávala názor, že Bůh svět přímo řídí prostřednictvím bytostí viditelných (lidí, případně šelem) i neviditelných (andělů, démonů atd.). Učení starci se zpočátku snažili ji přesvědčit, že Bůh možná o svět nějak pečuje, ale je lepší se o to nezajímat, krčit se ve svých klášterech a dohadovat o detailech učení; zvlášť se soustředili na rozpory mezi církví obecnou katolickou a všemi ostatními. Vysvětlovali, že hlavním účelem člověka je mít jasno, že všichni ostatní žijí v omylu a přijdou do pekla. Diana tvrdila, že hlavním úkolem věřícího je být plamenným mečem Hospodinovým.

Za těchto okolností byla ovšem domluva těžká; zejména klerici mladšího věku, které si moudří učenci pozvali jako publikum, se začali živě zajímat, jak to myslí. Diana razila zásadu, že je-li někdo křesťan, pak mu nesmí být lhostejný nepořádek ve všem, co je kolem něho: chudoba, nemoci, zločinnost, politické machinace. To vše je třeba zlikvidovat již zmíněným plamenným mečem; bez ohledu na to, jak vysoko postavení jsou ti, co to způsobili. Arcibiskupův tajemník se pokusil připomenout otázku kacířství; Diana na to odpověděla, že kacířství potrestá Ďábel, který je k tomu účelu ustanoven od Hospodina; lidé jsou povinni trestat činy jasně viditelné a definovatelné.

Skončilo to, jak jinak, hádkou; ctihodní starci se rozhořčili tak, že byli blízko infarktu, zatímco Diana si z nich dělala očividně legraci. Záhy došlo na její teologické závady, například ovlivnění buddhismem, hinduismem, zenem, učením Babylónu, Egypta, Řecka a Vikingů; páni běsnili, Diana se bavila. Charry navrhoval vzít ji na vodítko a odvléci odtud, než to dopadne ještě hůř, ale tentokrát se nedala a odešla až když všem řekla svoje. Dle některých zpráv nařídil tajemník po našem odchodu arcibiskupství vykropit a kostel znovu vysvětit.

Z této návštěvy vzniklo několik zápisů, značně se od sebe lišících; a to tím více, čím delší doba uplynula od záznamu. Ten první bylo stručné vysvětlení, ve kterých bodech se Diana a její následovníci mýlí a uchylují od pravdy; potom štvavý anonymní text, který polemizoval s jejím názorem, že každý člověk si vodí s sebou svého osobního Ďábla Pokušitele a Anděla Strážce; tito se tvrdě bijí o jeho duši nad jeho hlavou a člověk jedná podle toho, kdo zrovna vyhrává. Vůbec tvrzení, že okolo nás neustále poletuje větší počet různých nehmotných duchů, jim bylo proti mysli; i sepsali v tom smyslu rozličné traktáty. Mladí klerici však skrývali i záznamy zcela protichůdné, opírající se o různé důkazy a všelijaké případy, kdy tyto bytosti byly viditelné. Jsou obavy, že diskuse se táhnou až do nekonečna.

Ve večerních hodinách toho dne nám ještě kdosi přinesl zvěst, že v Cihelně uspořádali Brunovi Rytíři Černého Kříže podivuhodný obřad, při kterém se zasvětili věčné službě svému řádu. O půlnoci za svitu pochodní přísahali na svoje meče; zněla slova o věrnosti a bratrství v boji – ale dělo se také něco jiného.

„Jde o tohle: oni tam přijímali nějaké nové kluky z města. Ale povídá se, že... ne docela všichni tam byli dobrovolně.“

„Ale? Jak by je teda přinutili...?“

„Berou mezi sebe lidi, co patří k majitelům továren, bank, bohaté statkáře a tak vůbec. Tedy ne přímo ty majitele, často jejich syny nebo dědice. No a... není úplně jasné, jestli oni skutečně touží po doživotní službě...“

„To je drobný kosmetický nedostatek... ale omluvitelný!“

„No, nevím! Proslýchá se, když si někoho vyberou, navštíví ho a ukecávají tak dlouho, až jim na něco kývne. Pak ho nějak zamotají do sítě jeho vlastních slibů... že je bude podporovat a tak. Většinou samozřejmě dají nějaký dar docela rádi...“

„Takže na rovinu: oni z nich ždímají peníze?“

„Ano. Taky všelijaké služby: potraviny, věci na sebe, zbraně... Na oplátku slibují strážní službu v jejich podnicích, ochranu před zloději a všelijakou verbeží...“

„To je dobré, ne?“

„Kdyby si ti lidé o tu ochranu řekli, tak snad. Takhle to někdy vypadá, že je nutí. Ti mládenci z podnikatelských kruhů obvykle nebývají moc stateční, když k nim vpadne pár rváčů se šavlemi...“

„Vyhrožují jim něčím?“

„To snad ani není nutné. Stačí se na ně podívat.“

„Dobře. Až si bude někdo stěžovat, zasáhneme. Všechno?“

„Jaký má smysl skrápět čepele mečů vlastní krví?“

„To je v pořádku,“ rozzářila se Diana. „Smysl je jasný: když někdo poruší svůj čestný slib, vlastní zbraň jej zabije... Nebo aspoň zradí v rozhodující chvíli!“

„I když je takový slib vynucen násilím?“

„Neumím si představit, kdo by dokázal vynutit násilím...“

„Z tebe, samozřejmě! Ale představ si, že jsi gymnazista, kluk kolem sedmnácti... v podstatě ses jaktěživ nesetkala s násilím a ničím, co by se dalo nazvat mystikou. Najednou k tobě přijdou dva tři starší kluci v pěkných uniformách, podivně ostříhaní, se všelijakými korálky a amulety na krku... a se zbraněmi. Začnou ti vykládat, že jsou členy řádu, který tě může povznést do nebes, ale také zničit. Máš možnost buď vstoupit a být jako oni, nebo se postavit stranou. Co uděláš?“

Diana rozhodila rukama. „Já inklinovala k poznání Boha už od malička! Vždycky jsem chtěla něco takového...“

„Jo, vidíš! O Bohu se tam moc nemluví...“

„Cože? Když jsou rytířský řád, tak služba Bohu přece musí být jejich ústřední myšlenkou!“

„Mluví o službě řádu, samozřejmě často. Nevím, jestli padla slova o Bohu, ale spousta příchozích jsou ateisté. Lidé, co se považují za moderní...“

„Potom nechápu...“

„Když se někdo považuje za moderního člověka, nevěří v Boha, protože mu moderní filozofové vysvětlili, že neexistuje. Ale často věří v čarodějnictví, protože... v tom ohledu zkrátka filozofům nevěří. Nevěřící lidé bývají často pověrčiví...“

„Pověrčivost je taky určitá forma víry...“

„Neber to teologicky, ale čistě hmotně. Ti kluci prohlašují, že jsou čarodějníci a pokud je někdo neposlechne, zničí ho kouzly! Mají na své straně železo i oheň, jak se říká...“

„Hm. To mají ti kluci dost blbý.“ konstatovala Diana.

„Dobře. Jaký smysl má pokropení zbraně vlastním semenem?“

„Nevím. To někdo dělá?“

„Každý z nováčků při přijímání. Ti starší to dle vlastních slov už udělali.“

„Jak to probíhá, prosím tě?“

„Každý musí před ostatními vystříknout trochu svého semene na čepel. Jeho kmotři dohlížejí, zda to dělá řádně.“

„To je teda mystika jako hrom! Před ostatními... když počítám, že je to kluk, který moc zkušeností nemá, maximálně tak někde v přísném soukromí... Už chápu, proč tam nechtějí ženy!“

„Jo, ženy... nějaké tam jsou, ale u obřadu nebyly.“

„Chápu. Určitě při tom slibují klukům, že budou sexuálně zdatní... po tom každý puberťák hrozně touží! A když dodají, že pokud zradí nebo udělá něco špatně, vzápětí zklame i před holkou... No sbohem!“

„Tak vidíš. Co s tím uděláš?“

„Budeme muset postupovat opatrně. Počítám, že tomu velí Bruno? To je dost zvláštní kluk a jde rychle nahoru. No, uvidíme, co se bude dít na tom jejich slavným plese...“

Do všech našich rezidencí neustále přicházeli a odcházeli lidé; někteří se u nás chtěli zadarmo najíst, někteří očumovali a jiní měli upřímnou snahu pomoci nebo se aspoň něco dozvědět. Pokud má někdo rád zmatek a ruch, mohl teď být dokonale uspokojen. Dokonce i Diana, která milovala veškerá vzrušení, občas přiznala, že už toho má dost a chtěla by si odpočinout.

Přišel nás navštívit také host poněkud exotický: chlapík okolo čtyřicítky, tak malý, že dosahoval Charrymu sotva k hrudi; měl snědou pleť, černé kudrnaté vlasy, tlusté rty a především živé úskočné oči, které rejdily po okolí, jako by se chystal něco sebrat. Oblečen byl do elegantního smokingu, ale na hlavě nosil červený fez se střapcem. Představil se nám jako Yuba Effendi, velvyslanec Vysoké Porty v Amsterodamu; pohříchu hovořil tak špatně anglicky, že mu bylo sotva rozumět. Postavil se ke stolu, aktovku z černé umělé kůže si položil před sebe, vypjal se na špičkách a pravil:

„Ve jménu Alláha všeslitovného a milosrdného!

Vysoká Porta rozhodla se po důkladném uvážení, ke zlepšení vztahů mezi Vysokou Portou a Jeho Excelencí císařem arminským siddim Charry de Guyrlayowem, jemuž nechť Alláh dopřeje tisíc let šťastného života, vyznamenat shora řečeného siddi Charry de Guyrlayowa řádem Mehmeda Velikého, jakožto nesmírného příznivce a dobrodince Osmanské říše, která nechť žije věčně! A jelikož vzájemné přátelství mezi Osmanskou říší a Arminským císařstvím, kterému nechť Alláh požehná...“

A mluvil a mluvil a mluvil, přičemž pomalu, ale jistě ztrácel nejen nit svého hovoru, ale i schopnost vyjádřit je srozumitelnou angličtinou.

Charry stál hodnou chvíli nehybně a vyčkával, až to dopovídá; pak vytáhl z aktovky krabičku vyloženou sametem a z té krabičky podivnou mnohacípou hvězdici s hvězdou a půlměsícem uprostřed mezi paprsky; tento předmět připjal Charrymu na prsa a udělal mu několik elegantních poklon.

„Nejsem si sice vědom, že bych kdy udělal pro Osmanskou říši něco dobrého nebo záslužného; ale Vaše laskavost mne dojala natolik, že jsem se pevně rozhodl prokázat Turecku nějaké dobrodiní, jak jen to bude trochu možné!“ řekl Charry. Zdálo se, že si z tureckého velvyslance dělá trochu legraci. Turek na něj zíral se zájmem a zřejmě se úporně snažil porozumět; až Diana nevydržela a opakovala Charryho slova turecky.

V Yuba Effendim hrklo; pomalu se pootočil k ní (jako ženy si jí předtím ani nevšiml) a potom zvolna, překvapeně pronesl něco touže řečí. Diana mu odpověděla dlouhým složitým souvětím a na čele Yuba Effendiho vystoupilo několik kapek potu.

Až později jsme pochopili, co je vyvolalo; Diana totiž mluvila turecky, ale tou nejhorší periferní variantou místního slangu, kterou obvykle nehovoří vyslanci a hodnostáři. Diana byla jako dítě s otcem na vykopávkách v oblasti Hisarliku, hrála si tam s tureckými dětmi, povídala si s kopáči a nedělala si starosti s výběrem slov, která se přiučila. Zatímco její arabština je takřka bezvadná, o tureckém jazyce se to říct nedá a Yuba Effendi chvíli lapal po dechu, než pochopil.

„Jak vidím, jste docela dobře schopen dorozumět se s mojí manželkou,“ konstatoval Charry. „Jsem tomu velice rád, neboť tak se podaří pohovořit si snadněji než pomocí angličtiny, která není mým ani vaším rodným jazykem...“

Yuba Effendi to uznal, usedl a přihlížel s tupým odevzdáním, jak Diana przní jeho řeč vyprávěním o svých dobrodružstvích v Tróji; těšilo ji, že může vyzkoušet svoje znalosti a mluvila s nadšením hodným lepší věci. Turek pochopil, jak k tomu přišla a už ji jen chválil.

Když se ho Charry zeptal, za co mu vlastně předal ten řád, přišel trochu do rozpaků; potom řekl:

„Víte, moje postavení v Evropě je velice obtížné; má vláda mne pověřila, abych hájil její zájmy mezi nevěřícími, ale já se necítím plně schopen odhadnout, co je v které chvíli nejlepší. Řekli mi, že v této zemi se objevil nějaký hrabě Guyrlayowe; že je to nový schopný muž evropské politiky a že se může stát, že bude zakrátko mít velký význam. Co může dělat chudák politik, který se nechce zmýlit? Jistota je jistota a je vždycky lepší předcházet si deset hodnostářů, kteří mi nemohou být užiteční, než znepřátelit si jednoho, který mi může něčím prospět. Proto jsem tady...“

„A co když moje hvězda pohasne rychleji než vzplanula?“

„Oh, Hazreti... kdo může poznat svůj kismet? Alláh určí osudy všech lidí na zemi; když se stanete pánem mnoha zemí a mužem, jenž váží osudy lidí ve své dlani, poklekneme u vašeho trůnu a skloníme svá čela do prachu. A když se stane dopuštěním Alláhovým, že vaše hlava padne na popravišti, řekneme: »Škoda dobrého člověka – ale byl to jeho kismet, je to napsáno v knize osudu...« a opláčeme vaši památku!“

Charry se melancholicky usmíval. „Možná by někteří lidé ohrnuli nos nad tou orientálskou vychytralostí, ale mně se na vás líbí, že jste jediný, kdo mi řekl doopravdy, co po mně vlastně chce a čeho chce docílit. Provázej vás požehnání Alláhovo, Yubo Effendi – ať se z vás stane velký politik!“

Turek se mírně usmíval a hleděl na něho úskočnýma očima. „Nechť Alláh dopřeje totéž i vám, Arminský císaři... Jste jeden z nejzvláštnějších bělochů, jaké jsem poznal. Směl bych vám dát ještě jeden dárek – za sebe?“

Charry se zatvářil zaujatě; Yuba Effendi vytáhl z aktovky dýku s tureckou rukojetí, ve stříbrné pochvě s tepanými arabeskami a podal mu ji. „Řekli mi, že... nevím, mám-li vám to tak jasně říkat, ale snad se nedopustím nezdvořilosti vůči vám, když povím, co jsem slyšel. Řekli mi, že máte jít do boje, že máte padnout pro větší slávu vlasti. Moji předkové byli janičáři, chodili bojovat za slávu své země; na to potřebovali zbraně. Já už je nepotřebuji, bojuji perem a slovem. Ta dýka pochází ze zbrojnice mých předků; máme jich ovšem víc a tahle... tu vám dám. Víte... nepřátel bude mnoho a vy... může se stát, že Alláh dopustí, abyste byl poražen. Ta dýka je ostrá a stačí jediné bodnutí, aby člověk nepadl... do rukou svých nepřátel. Neřekl jsem nic zlého? Nehněváte se přece...“

Charry vytasil úzkou, oboustranně broušenou dýku a prohlížel ji; na jeho čele vyvstala výhružným krvavým svitem jizva po dávném zranění. Byla to zmínka, že je rozrušen.

„Ne, samozřejmě... jsem vám velmi vděčen!“

„Víte... Já nechápu zvyky bílých lidí, možná nejsem ani dobrý diplomat... ale zdá se mi trochu nepěkné od těch pánů odsoudit na smrt člověka, který chce bojovat za jejich zájmy! O nás se říká, že jsme krutí... ale každý ví, že jeho smrt... že ho nepošlou na smrt za odměnu. Chápete to, nebo jsem se vyjádřil neobratně?“

„Řekl jste to velmi jasně. Děkuji za ten dar, Yubo Effendi. A chci vám dát jednu radu: odjeďte odsud, jak nejrychleji můžete. Vraťte se do svého Turecka, jistě tam máte klidný pohostinný dům, harém a služebnictvo; pijte kávu a poslouchejte cvrlikání cikád. Tady v Evropě není to pravé místo pro člověka, jako jste vy. Nebudete tady šťastný... mezi našimi lidmi.“

„Nejsem šťastný,“ Turek se rezignovaně usmál. „Sloužím své vlasti, jak dovedu. Slyšel jsem o vás a přál si vás poznat. Poslyšte – to vždycky zabíjejí lidi jako jste vy? Já jsem se doposud setkal s lidmi, kteří... s jinými lidmi!“

„Netrapte se tím, příteli. Jsou lepší lidé než já; všechny nezabijí. Ještě jednou vám děkuji...“

Yuba Effendi přijal naše pozvání na večeři; ujistil se předem, že součástí hostiny nebude nic, co by nesměl, například vepřové maso, alkohol a podobně. To mu Charry mohl slíbit s čistým svědomím; trochu váhal, jak se bude stavět k předcházejícím obřadům, ale host neměl námitek. Sám se pravidelně modlil, klaněl se směrem k Mekce a dodržoval všechny příkazy islámu, takže jsme měli důvod si ho vážit a ctít. Charry se nenápadně tázal, zda by nemohl případně udělat pro zájemce přednášku o islámu, jak v historických souvislostech, tak v současném světě, ale Yuba se zdvořile omluvil a prohlásil, že není natolik znalý, aby si byl jist, že přednáška bude dokonalá.

„Je mi to nesmírně líto,“ řekl a zdálo se, že skutečně lituje. „Žiju mezi cizinci už dlouhá léta a mám pocit, že jsem se za tu dobu velice vzdálil od kořenů své víry a svého národa. Nejsem už tím, čím jsem býval a čím bych měl být; možná bych byl mnohem šťastnější, kdybych zůstal doma v Turecku. Ale vybral jsem si tuto službu dobrovolně, nesmím tedy naříkat...“

Charry jej ubytoval v hotelu Imperiál; sám ještě zůstal nějaký čas ve Staré koleji a projednával něco s Vítkem a dalšími; potom usoudil, že už je zbytečné odtud odcházet, a rozhodl se tedy najít si nějaké vhodné místo na spaní.

Jak procházel setmělými chodbami, narazil zčista jasna na dvojici mladých lidí v objetí tak nesmírně vášnivém, že si téměř nevšímali svého okolí. Zarazil se v rozpacích, protože ta dívka mu byla povědomá; až po chvíli poznal Blanche de Graccy. Měla nový, krátký moderní účes, jaký si přála; zato její milý měl vlasy dlouhé a podle oblečení patřil k polským gardistům. Když tam Charry chvíli zaraženě stál, uvědomila si Blanche jeho přítomnost, obrátila k němu tvář a usmála se na něj. Teprve teď se dokázal pohnout, taky se na ni usmál, otočil se a odešel.

Ale způsobilo to, že dostal hned lepší náladu.

„Tak vida,“ říkal si. „Přece jen je aspoň někdo šťastný!“

Errata:

08.08.2021 11:42