Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Andělé smrti

Přestože Charry ulehl, život v posádce měl pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Lukáš vyslal vojáky na nákup potravin; aby si případně věděli rady, rozhodla se Diana jet s nimi. Pak si to rozmyslela a rozhodla se poslat Lukáše a jet, až se vrátí. Lukáš znal důvod; zastavil se na dráze a vyzvedl tam čtyři dívky a deset chlapců, kteří zrovna dorazili z Hůrky. Když přijeli do pevnosti, Diana je uvítala, nařídila je ubytovat a vydat jim uniformy a teprve potom odjela sama.

Každý voják má nárok na vycházku, pokud ji dostane od svého nadřízeného. Bello Bellini požádal o vycházku, byla mu schválena a tak doprovázel Dianu do města. Diana mířila do místní vzdělávací knihovny, aby tam obnovila své informace o historii Babylónu a jeho náboženství. Bello zamířil do nevěstince.

Při svém přehledu o pamětihodnostech města Swärzbeecku jsem se nezmínil o zařízeních toho druhu, protože mne ani naše lidi většinou nezajímá. Avšak mnozí jiní se o ně zajímají, a to velmi živě; k nim patřil Bello, neboť jeho sexuální potřeby byly značně rozsáhlé. Dalo by se říct, že většinu svého žoldu utratil za návštěvy v lokále zvaném Červená růže; zbývající pak v jiných podobných. Tyto podniky se nacházely ve dvou uličkách, přiléhajících celkem blízko k náměstí, ale zakroucených tak, že počestní občané nebyli nuceni jimi procházet, pokud sami nechtěli. Byli mnozí, co zásadně popírali, že by vůbec měli nějaké povědomí o neřesti v tomto městě, natož pak, že by tam kdy vlastní nohou vkročili.

Bello nic nepopíral – proč taky, že? Zamířil do Červené růže zcela bez váhání, a že bylo dosud zavřeno, tak zadem, což nebylo neobvyklé. Vlídně pozdravil stařenku, která usilovně drhla schody a otázal se, zda jeho přítelkyně již vstala a v jaké je náladě. Stará měla rozhodně dobré informace; odpověděla, že Zrzka vstávala za časného rána, tedy kolem jedenácté, nyní již překonala ranní omrzelost a bude tudíž v náladě přijatelné. Bello vykouzlil na svém obličeji ten nejkrásnější úsměv, něžně zaklepal na dveře jednoho pokoje a vstoupil.

Dáma, která tam ležela na pohovce, oděna jen do rozkošného župánku, kouřila cigaretu z dlouhé špičky, popíjela kávu a líně listovala v románu obsahu eroticko-drasticko-krvavého, mu však věnovala pohled značně znechucený.

„To seš ty?“ zeptala se hlasem nevěstícím nic dobrého.

„Kdo by to mohl být, lásko?“ otázal se Bello a naladil hlas, kterým obvykle hýčkal své milenky.

„Máš peníze?“ položila mu další zásadní otázku. „Nebo jako obvykle potřebuješ nakrmit a půjčit na cigarety?“

Bello pochopil, že ji musí informovat o zásadních změnách. Shodil z jedné židle změť svršků a usedl na ni. „Zdá se, že sis na mně nevšimla jedné zásadní změny! No, jenom se na mě pořádně podívej! Nevidíš důstojnickou uniformu?“

„To vidím! Půjčil sis ji, aby ses dostal z kasáren? Nejspíš tě za to zavřou jako obvykle. Nevadí, patří ti to!“

„Ne, vůbec! To je moje uniforma! Jsem teď důstojník!“

Informace Zrzku zaujala. Posadila se a prohlédla si ho s určitým zájmem. „Zbláznili se tam už konečně všichni?“

„Ne – spíš to vypadá, že dostali rozum a ocenili mé kvality!“

„To bys mě rozesmál! Pokud vím, jediná tvoje kvalita se skrývá v podvlíkačkách; jenomže o té lampasáci obvykle nevědí!“

„Lásko moje!“ řekl Bello důrazně. „Poslouchej mě konečně! Stala se spousta věcí! Přišel novej velitel, pochopil co jsem zač, tak mě udělal podporučíkem a velitelem jízdy a vzali mě taky do... no, to ti vyložím pozdějc! Zkrátka, jsem teď významná osobnost!“

„Hm... a dali ti taky zálohu na plat?“

Bello místo odpovědi vytáhl ze šrajtofle několik bankovek.

Teprve teď začala Zrzka uvažovat o jeho slovech vážně. Vše, co jí povídal předtím, už povídal leckdy jindy, poslouchala ho, ale nevěřila mu nikdy ani slovo. Kromě toho mnozí jiní často říkali všelijaké věci, které jí byly taky fuk. Byla povahy zdravě realistické, uvyklá počítat jen s reálnými příjmy. Peníze byly jediná věc, které skutečně věřila.

„Tak moment... dáš si kafe, že? Já ti ho udělám a ty mi zatím můžeš povídat, čím jsi zblbnul toho novýho šéfa!“

Bello se dal do vyprávění, ale zásadně se mýlil, pokud se domníval, že ho poslouchá. Zrzka sice vnímala důležité informace, ale při tom uvažovala nad svými problémy, kterých byla řada. Ten nejdůležitější byly její současné konflikty s majitelkou podniku, zvanou Madame a slynoucí chamtivostí zcela nebývalou. Nedávno se Madame pohádala se všemi svými zaměstnankyněmi, když požadovaly větší podíl na zisku; pohrozila jim vyhazovem, ony zase jí, že odejdou, udělají se pro sebe a nechají ji zemřít hlady, protože už dávno by neulovila ani slepého harfenistu; obě strany bohužel věděly, že naplnění jejich hrozeb není reálné. Avšak...

Zrzka se bohužel nenacházela ve zvlášť vynikajícím postavení. Používala v minulosti několik jmen, avšak bohužel na žádné neměla sebemenší doklad; původní jméno, na něž doklady měla, pečlivě tajila, neboť je zaznamenáno v nějakých papírech na policejní správě v nelichotivých souvislostech. Kdyby se to Madame náhodou dozvěděla, měla by ji v hrsti; naopak kdyby se Zrzce podařilo získat nějaké nové papíry, zbavila by se Madame i svých problémů. Kdyby se například vdala...

Možnost svatby byla jednou možností, které Zrzka čas od času promýšlela. Už se dokonce kdysi kdesi vdala, jenže doklady toho svazku později pečlivě zničila; její manžel byl občas laskavý a dokonce při penězích, ale jinak byl kasař; pokud jsou informace správné, v současné době v kriminále. Netoužila se dozvědět žádné bližší podrobnosti. Kdyby se třeba znovu vdala a vzala si Bella, mohla by se s ním později zas rozvést; při obou úředních aktech by jí soud vystavil nové doklady. S těmi by mohla změnit působiště a zamést za sebou stopy oháňkou s bravurou, vyhrazenou jen liškám.

Záporem tohoto plánu byl ovšem sám Bello; cirkusový artista, věčně bez peněz a v postavení udržovaném více méně iluzemi, nebyl ta správná osoba k čemukoliv. Během jejich známosti do něho už nastrkala spoustu peněz, sice v drobných, leč vytrvalých půjčkách – později vyzvěděla, že některé z těch částek utratil s jejími kolegyněmi, které upřímně nesnášela. Větší urážky se vůči ní nemohl dopustit; taky už ho párkrát vyhodila, strašně se pohádali a prokleli do pátého kolena s tím, že už se víckrát nesejdou; krátce na to se připlížil v zuboženém stavu a prosil tak dojemně, že ho vzala na milost, nakrmila, ošetřila a půjčila znovu. Nyní mu přálo štěstí, má peníze a je možná opravdu důstojníkem; to ale určitě nebude dlouho trvat, prokouknou jeho schopnosti nebo si to sám něčím pokazí. Kdyby ho neznala!

Co že to povídá? Zrzka zbystřila pozornost, neboť blekotal cosi o fénické bohyni Astarté. Toto téma v jeho rozhovoru nebylo obvyklé; chvíli váhala, zda se nejedná o nějaké cirkusové číslo, ale k ničemu se jí to nehodilo. Zarazila se. „Co že to jseš?“

„No, slyšíš dobře! Komthurem Templářů a veleknězem bohyně Astarté! Velmi významná osobnost!“

„Já vím – jako obyčejně. Co to je?“

Vyprávěl jí o Astarté, o Dianě a o systému řádových lóží. Zatím dodělala kávu, předložila mu ji a tentokrát ho poslouchala.

„Tak jestli tomu dobře rozumím, ten řád se skládá ze spousty částí podle různých křesťanských sekt, jo?“

„Nejen křesťanských; třeba Diana je buddhistka nebo hinduistka, to já vůbec nechápu. Nazir je mohamedán, Yamanaki zen-buddhista a ti ostatní... já se v tom moc nevyznám, ale...“

„Ale ty ses rozhodl si založit v tom blázinci něco vlastního?“

„Ano! Správně jsi to pochopila!“

Držela v ruce cukřenku; ruce se jí rozklepaly a zaváhala, zda mu ji nemá hodit na hlavu. Kdyby nebyla její vlastní, určitě by to udělala. Tak aspoň začala křičet: „Že seš pitomec, jsem věděla odjakživa! Ale že si takhle zahráváš, jen co ses vyšplhal trochu nahoru, to nepochopím! Když už tě mezi sebe vzali, tak děláš všechno, aby tě zas vyhodili?“

„Ale ne, proč? Já ti vysvětluju, že tam založím vlastní lóži!“

„A poletíš jak černej pasažér z rychlíku! Opovaž se jim to tam nějak narušovat a ten tvůj šéf tě vynese v zubech! Já bych to udělala, jen jak tě vidím; on je zřejmě slepej, tak si to nekaž, poslouchej co ti poručí a nedělej blbosti!“

„Zrzečko, lásko má, poslouchej mě...“

„Já nejsem blbá, chápeš? Znám flanďáky moc dobře; každej má na kazatelně plnou hubu, jak je hřích ohavnej a hnusnej! No jasně, oni to moc dobře musej vědět, protože když přijdou sem, tak jsou největší prasáci, víš? Aby to vylepšili, tak potom namísto zaplacení začnou udělovat dobrý rady a kázat, jak se máme radši napravit, než se válet v bažině hříchu... Aby ušetřili!“

„Já vím, lásko, ale...“

„A nejvíc se snažej štvát jeden na druhýho! Jeden farář na jinýho, oba dohromady na biskupa a biskup... no fuj! Katolíci na protestanty, protestanti na novokřtěnce a ti zas... Zkrátka, dát se k nim znamená riskovat hlavu! A ty do toho spolku vlezeš ještě s nějakou šílenou Astarté! Máš rozum?“

„Mám! Protože tohle náboženství nikde není, nikdo ho nezná, jenom pár zmínek v Bibli a v učených knížkách, který nikdo nečte! Když budu velekněz Astarté, můžu si povídat co chci a nikdo mi nic neřekne! Už jsi to pochopila?“

„Pochopila jsem, že tě zavřou. Nevím za co, ale zavřou tě docela jistě. Protože jseš pitomej!“

„Náhodou, mám to vykoumaný! Diana mi vyhledá v knihovně, jak se to dělalo tehdy. Ale teď poslouchej: součástí toho kultu byla chrámová prostituce; existovaly kněžky, které se odevzdávaly během obřadu věřícím, tím je získávaly pro svou bohyni...“

„To myslíš vážně?“

„To chci zavést tady.“

Zrzka usedla na svoje kanape a počala si cuchat prsty krásně rudé vlasy, které patřily k jejím největším ozdobám.

„Já věděla, že tě zavřou! A co chceš ode mě?“

„Nenapadá tě nic?“

„Napadá mě toho spousta. Všechno proti zákonu.“

„Když budeme náboženská organizace a budeme organizovat zbožná shromáždění, během kterých bude docházet k uctívání Astarté, měli bychom mít taky takový holky, který budou...“

„Zadarmo?“

„No... zadarmo samozřejmě ne. Zbožní věřící zaplatí něco jako dar bohyni, a ty dívky potom...“

„A já se tam mám ztrapňovat, chápu. Děkuji, nechci!“

„Ale ne! Ty to budeš organizovat!“

„Bello, ty seš cvok!“ pronesla Zrzka upřímně. „Vždycky jsi byl blázen a soustavně ses zamotával do průserů. Teď ses vypjal až do neskutečných výšin. Dřív tě mohli zavřít maximálně do basy u vás v kasárnách, teď ti hrozí kriminál natvrdo! A mně taky!“

„Každý, kdo tam bude, se zúčastní dobrovolně! Ty chrámové tanečnice musí slíbit, že budou dodržovat náboženské předpisy, nebudou si stěžovat, nebudou nic chtít... Ty jako velekněžka je naučíš, jak se chovat!“

„Já a velekněžka? V žádnýho boha nevěřím, co jsme se učili v náboženství, jsem dávno zapomněla a o historii nic nevím! Co tam budu vlastně dělat?“

„Prakticky to, co teď. Akorát budeš mít na tváři zlatou masku!“

„Zlatou?“

„No... pozlacenou, ze začátku. Nějakou pěknou.“

„Ostatní holky taky?“

„Pochopitelně. Žádná nebude smět sejmout masku pod trestem smrti, aby se nevědělo, kdo je. Ani prozradit svý jméno!“

„To by mi celkem vyhovovalo... Co ještě budem mít oblečený?“

„Nic.“

„Vůbec nic?“

„Ozdoby, šperky a tak, samozřejmě. Jinak nic.“

„Úplně nahý holky?“

„A úplně nahý zákazníci. Vidím to takhle: přijdou, odložej si u vchodu v šatně a půjdou do lázně. Tam jim budou holky pomáhat při umývání, uvítají je, pohostí... Pak si pán bude moci vybrat, zavede ji nahoru, pokoje budou vybavený soškama bohyně... ale když někdo bude chtít, může to dělat rovnou ve svatyni před velkou sochou, pustíme mu k tomu nějakou muziku...“

„Žádný piáno jako u nás?“

„Seženeme gramofon! Pořád takový přízemní problémy...“

„Jestli to chápu, navrhuješ, že si zařídíme speciální podnik, ve kterým budeme zákazníkům rvát do hlavy, že nejsme obyčejnej bordel, ale náboženský zařízení. Myslíš, že nám to projde?“

„Když to bude mazaně vedený, proč ne?“

„No fajn; kde na to vezmem peníze?“

„Řád je velice bohatej...“

„Bello, ty blázne! Já o nich slyšela; jestli šáhneš na jejich peníze, tak oni tě žalovat nebudou; oni tě rovnou podříznou! Tomu vašemu majorovi se říká Tygr; hádej proč!“

„Jenže já jsem jeho kámoš, víš? Moc dobrej kámoš; tak dobrej, že se za mě postaví a vytáhne mě třeba z průseru...“

„Takovejch kámošů máš víc, já vím. Některý seděj ještě teď!“

„Zamysli se nad tím, lásko! Zamysli se přímo hlavou, prosonduj možnosti a rozhodni se...“

„Ať přemejšlím jak chci, vidím to pořád na spoustu paragrafů: podvod, kuplířství, organizování prostituce, veřejná nemravnost a urážka náboženství. Navíc problémy s tvým velitelem. Vážně chceš tohle všechno riskovat?“

„Počkej, miláčku, bereš to špatně. Já už jsem s tím začal; teď už přestat nemůžu. Bohyně Astarté by mi to nedovolila.“

Zrzka nastražila uši a naježila hřbet. A rozkřikla se: „Kdo? Jo ták, ty už ses dohodl s nějakou flundrou, která ti tam bude dělat tu tvou bohyni, jo? Já věděla odjakživa, že máš jinou, ty hajzle, ty podvodníku, somráku zlodějskej...“

„Ne, počkej! Nemám žádnou ženskou, dej pokoj! Skutečná bohyně Astarté, ta z Babylóna! Zdálo se mi o ní!“

„A byl jsi napranej jako dělo!“

„Klid děvče, neděs se. Víš, jak jsem vždycky obdivoval Máří Magdalénu? Tu z našeho kostelíčka...“

„Jo. Vždycky, když ses napil...“

„Je to ona. Její inkarnace... no, znovuvtělení! Zkrátka, různý dávný bytosti se zase vtělujou do lidí, chápeš?“

„Strašidlo?“

„Ale ne, pořád! Zkrátka Paní Astarté, taky Ištar, Astoreth a tak, při Kristovým příchodu na svět přišla jako Máří Magdaléna; proto prodávala holubice, chápeš? Astartě se holubice obětovaly, tak aby se polepšila, musela je prodávat. Tak snad chápeš, že to byla pořád jedna a ta samá holka, ne?“

„Jo. Ne. Chápu, že seš naprosto...“

„Zjevila se mi v noci. Hádej, jak vypadala!“

Zrzka obrátila oči ke stropu svého budoáru.

„Jako ty!“ řekl triumfálně. „Jsi její částečná inkarnace!“

„Dík. Seš milej. A dál?“

„No vážně! Jeden text říká, že její vlasy jsou jako plamen ve větru! Tvoje vlasy mají barvu plamene a...“

„To jsem tak hrozně rozcuchaná? Neříkej...“

„Ale ne, já myslím barvu! I ostatní znaky: ráda se miluje – jako ty; je na peníze – jako ty...“

„Já že jsem na peníze? To snad... já tady toho otrapu živím, cpu do něj uškudlený šestáky, půjčuju mu, kdy si řekne...“

„Myslím tím, že máš ráda dárečky a všelijaký ozdoby na sebe!“

„To snad každá ženská, ne? Bello, ty seš opičák; nemravnej, hnusnej, oplzlej... jako ty opice u vás v cirkuse! Přerazit ses měl, když jsi tenkrát spadl s tý hrazdy nebo čeho... byl by od tebe aspoň konečně pokoj! Já už vidím, že ty nakonec doopravdy tu svoji šílenou sektu založíš a já... Já se snad půjdu utopit!“

„Ale proč, lásko? Vždyť já to myslím dobře...“

Přistoupila k němu a ovinula mu hlavu pažemi. Přitiskla si ho k hrudi a dovolila, aby začal systematicky pokrývat její tělo polibky. Při tom hovořila: „Ty seš přeci takovej blázen! Kdyby ty tvý nápady aspoň někdy k něčemu byly... jenomže ty, když se ti podaří něco vymyslet, tak je to vždycky nějaká blbost! Kdybych já tě neměla ráda...“

Stáhla ho k sobě na kanape a pomohla mu zbavit se posledních částí oděvu, které ještě měl. Na oplátku z ní on stáhl župánek i ty části prádla, které jí zůstaly.

„Tak jo,“ řekla něžně. „Pak se hezky oblíkneme a půjdeme do města. Musíme vymyslet, za co utratíme ty tvoje peníze...“

Tento den proběhl v pevnosti Swärzbeeck jako ukázka, jak by vypadalo velení v případě, že by se kompletně svěřilo Templářům. Tošio bedlivě dohlížel, aby vše, co se týká našich lidí, bylo v absolutně dokonalém pořádku; zato vojákům nepatřícím do řádové armády nevěnoval žádnou pozornost. Cvičilo se, samozřejmě, ale o to se starali Lukášovi chlapi. Vládní vojáci byli jako zmrazení; sotva na ně některý rytíř jen pohlédl, ihned se stavěli do pozoru a uctivě vyčkávali, co jim nařídí. Možná na ně mělo takový vliv tělo nadporučíka Meyera, které ještě viselo přes hradbu. Za panujících mrazů to ničemu nevadilo.

Kapitán Janssen se choval tak opatrně, jako by tancoval mezi vejci. Jeho heslem se stalo: Nic nerozhodnout, se vším počkat. Byl možná ochoten komunikovat s Tošiem, ale ten se nehodlal bavit s ním. Byl si vědom, že část posádky ho neposlouchá a nebere vážně; vlastně existovaly tři části. Jedna část byli Templáři; druhá bývalí důstojníci a jejich přívrženci; třetí, největší, pak tvořili muži, kteří neměli vyhraněný názor, koho poslouchat hodlají a koho nikoliv, jednali podle okamžité nálady a prospěchu, jaký jim to mohlo přinést. Ti se teď davově přidávali na stranu Templářů; někteří dokonce tak aktivně, že byli přijati do první skupiny.

Janssen řešil otázku, jak budou mocenské přesuny pokračovat a jak na to má reagovat on. Hlubokým zamyšlením došel k poznání, že možnosti obrany jsou minimální, téměř žádné. Velení zjevně přálo Charrymu, proto ho sem poslalo; hříchy a prohřešky Janssena & spol. dosáhly takového stupně, že je nadřízení hodili přes palubu a vyslali trestajícího anděla. To se stává často a Janssen to věděl; jenom včas nepostřehl, že se dopustil něčeho tak zlého. Kdo ví, čím si poškodil reputaci; provedl toho hodně a většina mu prošla – proč tedy teď narazil?

Bránit se nemělo cenu, Tygr si provede svou a nic ho nezastaví. Naopak má cenu se přikrčit, plnit příkazy a tiše sbírat různé důkazy proti majorovi; ve vhodné chvíli třeba informovat lidi, které by to mohlo zajímat. To dělal odjakživa a dosáhl v té hře jistého mistrovství. Ano, to je správná metoda; ale aby se s ním vůbec nějak počítalo, je nutno proniknout do řádu.

Naštěstí jsou Templáři nesmírně lehkověrní. Stačí projevit zájem, a oni každému okamžitě vyjdou vstříc. Charry mu vysvětlil, že první zasvěcení znamená, že si některý rytíř pamatuje cizího jedince a začne na něj uplatňovat svůj vliv; pěkná blbost, ale dobrá výhoda, protože oni mu od té doby poskytují všemožnou pomoc. Stačí zatnout zuby a začít chodit na přednášky...

V tomto rozpoložení Janssen souhlasil s rozmístěním vlajek po pevnosti. Sluší se, aby na nejvyšší věži vlála státní vlajka, to bylo odjakživa a v pořádku. Charry si přál, aby jich bylo víc, pokud možno na všech věžích – proč mu nevyhovět, praporů je dost. Potom si přál nad hlavní branou svoji císařskou standartu; to se přes určitý odpor taky stalo. Teď rozhodl Yamanaki, že si každý komthur vyvěsí svou standartu; tak se to sluší a tak to bude. Janssena se samozřejmě na nic neptal, ale když mu to přišli jeho věrní nahlásit, kapitán mávl rukou. Tak přemístili Charryho císařského tygra na věž o stupeň vyšší a nad bránu vyvěsili Lukášovu polskou vlajku s modrým křížem, Tošiovu standartu s nápisem v japonštině a Nazirův zelený prapor s mečem. Že Nazir není komthur? Koho to zajímá?

A kdo je tady vlastně komthur? Z právního hlediska je po tom každému mimo řád úplné... správně by vojáci neměli poslouchat ani brát vážně nikoho, kdo nemá důstojnickou hodnost. Jenomže, zkuste to říct do šikmých očí Tošio Yamanakimu, který se chová, jako by tohle byl jeho hrad uprostřed Ósaky! Nebo Lukášovi, který někde prý má hodnost plukovníka, jeho lidé mu tak říkají a místní se to od nich rychle naučili! Je komthurem třeba Diana? Nebo dokonce Denis? Oni samozřejmě vůbec nestojí o to, aby je muži přijímali jako své velitele; to vojáci samotní se hledí vlichotit!

Večer měla Diana přednášku o historii Chaldejské říše, jejímž hlavním městem byl Babylón. Byla nabitá vědomostmi a chrlila je ze sebe kulometným tempem. Příběhy bohů Marduka, Baala, Astarty a dalších vyprávěla ovšem zábavnou formou, místy předehrávala. Na vhodných místech zařazovala citáty z Bible, občas podle obrázků četla klínopisné tabulky. Když líčila, jak bůh Enkidu vzal muže jménem Utanapištim do archy během potopy, zareagovali skladníci Jehovistického vyznání a počali se hádat; jejich diskuse trvala skoro hodinu, aniž kdokoliv jiný cokoliv pochopil.

Účast na přednášce byla tak velká, že se lidé do sálu téměř nevešli. Ale jídla bylo dost, nově příchozí dívky se snažily a ze skladu poslali velkou spoustu surovin na vaření. Bello Bellini seděl v první řadě a přemýšlel tak hbitě, jak jen mu cirkusácká nátura dovolovala. Snažil se pobrat co nejvíc informací, které by se mu mohly hodit; nevhodné okamžitě házel za hlavu. Odjakživa dělil všechno na dvě části: informace zcela bezúčelné a takové, co se daly použít do čísla.

Po přednášce Dianě poděkoval a ona ho odměnila tím, že si při večeři sedla k němu. Bello požádal, zda by nemohla případně text své přednášky nějak sepsat, třeba na stroji; souhlasila velmi ochotně. Pak se zajímal, jak vlastně bohyně Astarté vypadala. Na totéž se ptal už třikrát a Diana pokaždé v průběhu vysvětlování někam odbočila, takže bylo jasné jen to, že různě na různých vyobrazeních. Totéž se chystala udělat i teď, tak Bello s mírnou třesavkou položil další otázku: jak by měla vypadat na vlajce pluku zasvěceného právě Astarté.

Dle dosavadních zkušeností by měla reakce být nepříznivá; Diana se naopak nadchla. Vzápětí vysvětlila Bellovi, že existuje věda zvaná vexilologie, pojednávající o vlajkách. Její zásadou je, že musí přijít kov na barvu nebo barva na kov, nikdy jinak; aby byla ta zásada dodržena, musí mít Astarté barvu kovovou, nejlépe zlatou. Zbývá vyjasnit, jaký bude podklad. Neměl by být zelený, aby se nepletl s Nazirovým praporem Prorokovým; neměl by být modrý, aby to neštvalo Lukáše a neměl by být ani červený, aby to příliš nepřipomínalo vlajku Arminu. Tak si vyber!

Bello s úžasem zpozoroval, že mluví o jeho pluku jako o zcela hotové věci. Když líčil Zrzce své nadšené plány, ani zdaleka se nedomníval, že by se mu mohly zdařit; jeho obvyklé zkušenosti byly, že se vše povedlo kompromisně, tak napůl. Diana přijala kladně nejen plán na vlastní pluk, ale i vlastní lóži. Bello se raději nepokusil připomenout, že v řádu nezískal ani základní zasvěcení; takové maličkosti ji netrápily. Bello si představil, jak by na ty plány reagovali jiní; například kdyby nějakému představiteli církve navrhl, že si zřídí naproti jeho kostelu chrám konkurenční církve. Diana očekávala, že bude konat Astartě obřady; dokonce mu vysvětlovala, jak!

Bello se opatrně zmínil o Zrzce jako o budoucí kněžce; zkusil taky vysvětlit, kde dělá doposud a co. Byl připraven okamžitě svá slova zmírnit nebo odvolat, kdyby to Dianu naštvalo, ale tu nic takového ani nenapadlo. A co víc – souhlasila!

„Sexuální vyžití je pro zdravé muže, zvláště mezi pětadvaceti a padesáti lety, nesmírně důležité!“ prohlásila důrazně. „Pokud bojovník pociťuje v tomto směru určité nedostatky, není spokojen. Naopak, pokud má možnost projevit se jako nadstandartní samec, vztahuje tuto svou samčí agresivitu i na ostatní projevy samce, tedy boj o nadvládu, o území a tak...“

„Ty seš tak vzdělaná!“ vzdychl obdivně, neboť nechápal.

„Chápej: stalo se, že jeden voják z nedostatku uspokojení potřeby sexu napadl naši dívku; ona ho sice odmítla, ale nijak se na něj nezlobí, samozřejmě. Zamyslela jsem se nad tím; potřeba vybití energie je přirozená a správná, je vhodné, aby byla uspokojena! Představuju si to tak, že mužům, kteří budou nejlepší ve výcviku, by se umožnily přednostní návštěvy u žen, které budou sloužit jako Astartiny kněžky...“

„Jestli to chápu, tak mají chodit do bordelu za odměnu? A já bych to měl jako... organizovat?“

„Proč ty? Říkal jsi, že tam máš nějakou... kamarádku!“

Bello si představil lůžko, na němž strávil dnešní dopoledne. Při tom dostal náhlý záchvat osvícení: „Už vím, jakou barvu má mít ten prapor! Zrzka má na posteli takový vínově rudý přehoz ze sametu; uprostřed je už prodřený, tam by přišla ta zlatá bohyně... dost veliká, aby...“

„Jo, klidně,“ kývla hlavou Diana. „Zítra tam zajeď a domluv to. Měli bysme mít ve městě nějaké středisko, které by... působilo propagačně a tak. Nábor nových vojáků do pluků, navazování úzce přátelských vztahů s obyvatelstvem...“

Bellovi připadalo, že sní a nemůže se probudit.

„Doufám, Diano, že chápeš správně, co je to za místo, o kterém mluvím! Je řeč o nevěstinci... o bordelu! Víš, co se tam dělá?“

Diana na něj klidně upřela pozorné modré oči: „A kam chodí muži jako ty? Očekávám, že tam získáš nějaké posily... třeba mezi nezaměstnanými mladými muži...“

Bellovi se v hlavě rozletěl kolotoč nápadů, co všechno by mohl dokázat a stihnout. Všecky ty nápady sice byly poněkud pochybné, ale kdyby třeba vyšly...? Diana s nimi souhlasí, což znamená, že Charry bude souhlasit taky. Nábor do pluku? Samozřejmě znal různé lidi, kteří v současné době neměli co dělat, od poctivých kluků, jejichž pracovité ruce nikdo právě nepotřeboval až po povaleče, pochybné existence a drobné chmatáky... Udělat z nich armádu?

„Myslíš, že by nám to prošlo... u vrchního velení?“

„Zítra tam zajedeš,“ řekla Diana. „O velký štáby se nestarej; ale vezmeš mi na poštu pár dopisů. Máme přátele ve městě!“

Pak se rázně zvedla a šla psát dopis Odilii Raubvogelové.

Bello ještě před ulehnutím udělal první nábor do církve bohyně Astarté. Když vylíčil kamarádům, jakým způsobem se tato panenka uctívá, projevovali živý zájem až nadšení; když se zmínil, že Tygr i jeho choť souhlasí a považují to za činnost vysoce zbožnou, hlásil se skoro každý. Bello jim nasliboval všechno možné – potom šel v klidu spát.

Ráno Charry vstal jako obvykle a šel na rozcvičku; vojáci si prohlíželi jeho tělo pokryté stopami bičování a tiše žasli. Kérac se odvážil se přímo zeptat, zda ho ty rány nebolí; Charry se vesele usmíval a odpověděl:

„Nikdy mi nebylo líp než teď! Bolest v určitých případech kladně stimuluje duševní činnost, pomáhá při získávání energie a jejím správném využívání... Zkus si to někdy!“

Asi to byla pravda, ježto byl od rána aktivní až běda. Jen tak mimochodem schválil vše, co dělal Tošio; pak prohlásil, že po snídani zajede do města vyjednávat s okresním hejtmanem. Janssen se bezvýsledně pokusil vnutit do delegace, ale Charry mu řekl, že až jindy.

Bello vyjel podstatně dřív a už od rána pobíhal po městě, aby něco zařídil. Kromě jiného zjišťoval finanční situaci různých podniků ve vykřičené čtvrti; hlava mu z toho šla kolem, ježto tam byl dlužen každý každému. Nabyl dojmu, že kdyby někdo sehnal peníze na zaplacení nějakého dluhu, uvedl by tím do pohybu lavinu všelijakých transakcí, vedoucích k řešení. Kromě jiného zjistil, že situace Madame není tak skvělá, jak by měla být; tedy odírá své slečny nikoliv z vrozené hrabivosti, jak soudí Zrzka, nýbrž balancuje nad propastí.

Bello také zjistil, že po městě se o Charrym povídají věci zcela neuvěřitelné. Pomluvy a drby jsou normální věc; ale lidé neměli sebemenší pochybnosti, že každý člen řádu Templářů je mocný černokněžník a sám ďábel mu chodí pro cigarety a pivo. Když se Charry objevil, po ulicích se srocovaly davy diváků, všichni na něj čuměli a matky ho ukazovaly dětem.

Charry v bílé uniformě, tygřím kožichu, s křížem na prsou jel v čele oddílu, nedíval se napravo ani nalevo, nejspíš se nemohl ještě pořádně hýbat po tom výprasku. Doprovázela ho Diana ve svém bílém kožíšku a Denis, který se vystrojil dle vlastní fantazie. Nejdřív zastavili u krámku krejčího, který měl ušít důstojníkům slavnostní uniformy; měl je téměř hotové, ale ruce se mu klepaly, když jim je zkoušel. Slíbil Charrymu, že budou hotovy odpoledne a že si je může buď rovnou odvézt, nebo si pro ně poslat.

Potom odjeli k budově okresního hejtmanství; u zábradlí před tou krásnou novou budovou uvázali koně a dali vojákům rozchod, kromě dvou, kteří vpadli do vrátnice a projevili přání tam čekat, případně hrát s vrátnými karty, v čemž jim bylo vyhověno. Charry a Diana šli nahoru.

Okresní hejtman jim vyšel vstříc; byl to padesátník zdravě ruměného obličeje, dlouhých knírů a předpotopních názorů. Už na první pohled se mu Charry nelíbil; neměl obvyklou uniformu ani obvyklé chování důstojníka. Charry si nevšímal překvapení hejtmana, podal mu ruku a řekl:

„Dovolte, abych se představil! Jsem major hrabě de Guyrlayowe. Toto je moje choť a pobočník Diana de Guyrlayowe. Jsem přidělen jako velitel do pevnosti, která ochraňuje město. Přišel jsem, abych s vámi dohodl podmínky spolupráce...“

„Ano, to jistě... Račte se mnou, prosím!“ Vyjevený hejtman je usadil do křesel ve své kanceláři, nabídl jim doutníky a portské. Charry nekouřil, ale skleničkou nepohrdl.

„Tedy, abychom to dlouho neprotahovali!“ hovořil Charry. „Jak jistě víte, pevnost je určena jednak k ochraně města, jednak je sídlem posádky, která brání celý kraj. Za tím účelem je nutné, aby obyvatelstvo vším způsobem podporovalo činnost armády. Zatím se tak ovšem nedělo.“

Hejtman si vrazil do úst doutník a zapaloval si ho; nedařilo se to, ruka se mu třásla rozčílením.

„Například jistý Stillerbach! Prý obchodník, ale zřejmě podlý zrádce a německý špion! Kupoval koně armády a prodával je do Německa. Zavřel jsem ho na deset let.“

Hejtmanovi vypadl doutník z úst. „Vy jste ho zavřel?“

„Pověsit jsem ho dát nemohl, není vojenská osoba. Chtěl jsem vám to jen říct, aby nevznikly nějaké dohady. Samozřejmě, když někoho v okolí zavřu nebo popravím, dám vám o tom vědět. To je mezi slušnými lidmi samozřejmé!“

„Pane majore... já dost dobře nechápu pohnutky vašeho jednání!“ vypravil ze sebe hejtman.

„To je jednoduché: bráním naši společnou vlast.“

„A za tím účelem jste uvěznil váženého občana, otce početné rodiny a všemi ctěného obchodníka?“

„Má rodinu? Ach, jeho dětí je mi upřímně líto. Nemohou za bídné zločiny svého otce. Nebudu bránit městu, aby jim nějak usnadnilo jejich těžké postavení. Ale lituji, se Stillerbachem už armáda přišla o tolik, že si nemůže dovolit další oběti...“

„Snad by mohl být uvězněn v městském vězení!“ nadhodil pan hejtman opatrně. „Jistě by mu tady bylo lépe než u vás...“

„To je pravda; ale já potřebuji lidi na práci. On totiž byl odsouzen k nuceným pracím...“

„Proboha! Vždyť to nevydrží, nikdy nepracoval!“

„No vidíte – nejvyšší čas, aby se to naučil.“

„Pane hrabě, vy nehodláte spolupracovat! Vy se vysmíváte těm nejsvětějším citům, které jsou vlastní lidské společnosti! Apeluji na váš humanismus a občanské svědomí, a vy mi odpovídáte posměšky! To vůbec není příklad hodný obdivu...“

„To je mi jedno! Lituji, ale Stillerbach mne připravil o víc než padesát koní, nehledě k dalším škodám! To je směrodatné.“

„Koně, koně! Co je to proti životu člověka?“

„Já s těmi koňmi musím vést válku – a nemám je. Mé poslední slovo je, že Stillerbach stráví deset let na galejích; jiné řešení si nedokážu představit!“

Hejtman sevřel hlavu v dlaních. „Vidím, že s vámi bude těžké pořízení, majore! Doufám, že nemáte další požadavky na naše ubohé město?“

„Prozatím ne. Až na to, že potřebuji pár místností... nejlíp v tomto domě nebo některém poblíž. Hodlám tady zřídit svoji komandaturu; odtud budu spravovat záležitosti města a kraje...“

„Vy budete...? Ale přece... na to jsem tady já!“

„Ovšem, ovšem. Proto chci být tady u vás, abychom se mohli na všem dohodnout a naše zájmy se nekřížily. Chápete?“

„Vy přece nemůžete mít žádné zájmy ve městě a v kraji! Vaší pravomoci podléhá přece jen posádka!“

„V případě, že vyhlásím výjimečný stav, stávám se automaticky velitelem obrany celého okresu.“

„Proboha! Proč byste vyhlašoval výjimečný stav?“

„Nikdy nemůžete vědět, co bude nutné učinit. Jsme ve stavu bezprostředního ohrožení, hejtmane. Musíme být bdělí! Naše meče jsou připraveny setnout hlavu prvního, kdo se odváží postavit se nám na odpor!“

Charry vytáhl o kousek svůj meč a třeskl jím na dotvrzení svých slov. „Vlast nám svěřila zodpovědný úkol: chránit životy a majetek občanů. Kdybychom nesplnili tento úkol, čeká nás opovržení, hanba a potupná smrt! Jsem pevně rozhodnut...“ Charry asi pět minut pronášel podobné bombastické fráze, zatímco hejtman zíral s otevřenou pusou.

„Zdá se, že jsem poněkud podcenil nebezpečí, které nám hrozí!“ řekl pak. „Jsem si jist, pane majore...“ konejšil Charryho uklidňujícími frázemi, poukazoval na své vlastenectví, na neutuchající snahu plnit povinnosti; přitom neustále zíral na jizvy na tvářích, pozůstatek jeho pokání. Skončil tím, že vyklidí několik místností v přízemí pro Charryho komandaturu.

„Budu vám velmi vděčen! Natáhnu si sem telefon a ponechám několik spolehlivých mužů pro všechny případy. Děkuji vám, pane; ještě přijdeme! Nyní si moje choť přeje prohlédnout město a také uskutečnit některé nákupy...“

Hejtman je vyprovodil málem až na ulici a ujišťoval. Charry se choval povzneseně a pyšně, jako by mu patřil svět.

„No vida,“ řekl, když byli zase sami, pro jistotu arminsky. „Pan hejtman nám zobe z ruky; to dělá strach z fanatiků! Ani jsem nečekal, že nám vyhoví... teď se dáme do vnitřního rozhlodávání rodiny Stillerbachovy!“

„Co s nimi máš v úmyslu?“ ptala se Diana.

„Když dokázali přepravit přes hranice padesát koní do Německa, dokážou dostat i dvě stě koní z Německa sem. A dostanu je zadarmo a bez úplatku. Jinak toho jejich papínka utýrám k smrti ve své robotárně. Uvidíš, jak budou kňučet...“

Denis mohl na Charrym oči nechat; hlesl obdivně: „Ty dokážeš tak perfektně spojit fanatickou oddanost s praktičností...“

„Pochopitelně! Pověst šílenýho fanatika je k nezaplacení; když ji jednou předvedeš, nikdo si netroufne se ti postavit na odpor.“

Prošli město, nakupovali a chovali se vlídně; přesto pro ně ceny byly o poznání menší, sladkosti pro Denise dokonce zadarmo. Majitel nejlepší restaurace je přišel osobně požádat, aby u něho přijali oběd; když mu Diana vysvětlovala, jaké požadavky má na vhodné jídlo, nejdřív ztuhl, pak propadl záchvatu nadšení a hned projevil zájem obohatit jídelníček jejími recepty.

Do restaurace za nimi přišel Bello; vlídně ho uvítali, usadili ke svému stolu a chvíli s ním rozmlouvali. Pak zasalutoval a zase odešel; víc nepotřeboval. Celé město už vidělo, že je s panem hrabětem zadobře a patří k jeho štábu.

Zrzka čekala v cukrárně naproti; několik jejích kolegyň opatrně kroužilo kolem a sledovalo, co bude. Bello vyšel velmi spokojen, nabídl své dámě mužné rámě a vydal se do podniku, aby tam jednal s Madame. Ne, že by ji předem informoval, ale stará intrikánka byla nadaná duchem věšteckým, takže průšvihy obvykle vytušila.

Bello se choval, jako by velitelem posádky byl jmenován on; dal si nalít kávu a podat koláčky (dost mizerné), pak předestřel Madame svoje plány: Její podnik se stane centrem rozkoše pro vojáky Astartina pluku. Za tím účelem bude příslušně chrámově vyzdoben (na dluh). Dívky, které budou uznány za způsobilé služby vznešené bohyni Astarté, budou vybaveny novými kostýmy (na dluh). Zeď, která odděluje zadní trakt podniku od sousedících prádelen, vyvařoven a kůlen, bude zbořena (muže na práci dodá Bello zdarma) a tyto provozovny přičleněny k podniku. Jejich majitelé jsou téměř na mizině, takže rádi své objekty pronajmou (na dluh). Úpravy a adaptace budou možná něco stát, ale Bello je rozhodnut v tom směru napomoci četnými úplatky (za hotové, případně přísliby do budoucna). Řízení firmy bude svěřeno osobě znalé, uvážlivé a v branži dlouho pracující, totiž Zrzce; jmenování společnicí firmy by Bella velmi potěšilo, rovněž patřičný podíl na zisku (za hotové).

Madame na základě dlouholetých zkušeností postřehla určité výhody tohoto návrhu. Také drobnou, leč závažnou výstrahu: Bello je velice zadobře s panstvem a má momentálně řadu možností jí všelijak znepříjemnit život, když odmítne. Zrzku nesnášela od první chvíle a považovala ji za vychytralou mrchu, což se nyní potvrdilo. Bella znala jako práskaného mizeru, který se velice rád zadarmo dobře poměje, ale platit zásadně nehodlá. Všechny tyto vlastnosti však byly u jejích známých obvyklé; jala se tedy vyjednávat o penězích, procentech na zisku a podobně. Bello ji ujistil, že jeho vklad do podniku spočívá pouze ve vytváření iluze, že hodlá firmu zabezpečit svým vlivem, případně i kapitálem; nemá však jedno ani druhé. Veliteli zvanému Tygr je osud Červené růže absolutně lhostejný a pokud sem kdy vkročí, zcela jistě na tom firma nevydělá, neb sebemenší pokus chtít po něm peníze by vyvolal jeho hněv a pomstu; ale ždímat peníze z jiných mu nijak nevadí.

Madame skromně poodhalila stav svých financí; byl bohužel ještě horší než stav jejího zdraví, eventuálně postavy (která kdysi dávno vyvolávala u mužů davové šílenství). Bello ji ujistil, že si je toho vědom, ale že se hodlá zasadit, aby zbožní členové jeho pluku chodili utrácet svoje peníze zásadně sem a uctívali tady bohyni Astarté dobrým jídlem, pitím i milováním; k tomu by měly sloužit koupelny, kuchyně a podobně. Kromě toho je nezbytně nutno přijmout další děvčata z řad nadšených amatérek mladšího věku, které se zatím potulují po ulicích; tyto čistě umýt, vhodně obléknout a naučit chovat. Zajistí Zrzka. Možná bude dobré přetáhnout od konkurence pár lepších zkušených dam, což Zrzka opět prosonduje, domluví a případně jim dá poučení.

V té fázi diskuse Madame ztratila nervy a začala ječet, že se Bello zbláznil; přestože soustavně vysvětluje, jak je na tom špatně s penězi, on pořád vymýšlí nové a ještě dražší investice, na které nikdo nemá! Bello zůstal naopak klidný jako želvička; objasnil Madame, že nemůže ani snít, že by z něj vypadly nějaké peníze, ale slíbit je může komukoliv v jakémkoliv množství. Jako ochránce a samozvaný advokát Zrzky, společnice firmy, může navštívit každého věřitele a zapůsobit na něj soustavou slibů a hrozeb; to bude určitě účinkovat.

Madame se zhroutila; podlehla a slíbila vše. Bello jí pohrozil uzavřením řádné smlouvy, jakmile bude o čem ji uzavřít, vlídně poděkoval a odešel i se svou favoritkou; od té chvíle byla Zrzka paní šéfovou, kdežto Madame strašákem do hrachu. Okamžitě uspořádali oslavu všech těchto změn, na kterou pozvali kde koho; konala se různá diplomatická jednání zjevná i skrytá, během nichž vzrostla sláva bohyně Astarté a rozsah plánů na její uctívání. Kdo a kdy začal Bellovi říkat komthur-plukovník, není jasné, ale hodnost se okamžitě ujala.

Charry se po dobrém obědě vrátil na hejtmanství. Polák Franek, který už vyhrál asi patnáct zlatých a byl tím pádem v dobré míře, jej okamžitě informoval:

„Čeká tady na tebe nějaká bába, hejno dětí a nějaký další lidi vymustrovaný jako na funus. Mluvili s hejtmanem; slyšel jsem jen, jak mu nadávala, že nic nedělá a on odpovídal: »Nemohl jsem nic dělat! Je to úplnej blbec, fanatik, šílenec! Musí mít strašnou protekci, když ho nechají tak řádit!« Pak zašli do dveří...“

„Fajn, dobrý. Tvař se dál drsně!“ Charry se obrátil k Dianě. „Jdem na to! Kdybych byl v koncích, tak něco trefnýho řekni, ale prosím tě, nepřeháněj... Chápeš?“

„Jasně! Nejsem spadlá z jahody!“ odvětila a šli na věc.

Dáma, která čekala, byla kulatá a velmi zhýčkaná; nyní navlečená do černých šatů, které jí byly dost malé, a vylepšená kosmetikou, aby vzbuzovala v mužských srdcích žádost a touhu. Jejích dětí bylo pět, jako schody; srdce se nad nimi roztékalo žalem, když se všechny najednou rozječely, jak měly poručeno. Kromě toho tu byl vážný starý pán (strýček), několik dam černě oděných a prohnaně vypadající pán v brýlích s aktovkou; advokát.

Okresní hejtman představil sešlost jako rodinu Stillerbachovu, jež přišla orodovat za uvězněného tatíčka. Paní Stillerbachová si počala hořce stěžovat, ostatní dámy jí přizvukovaly a během přestávek vpadaly děti hořkým pláčem a skučením. Charry usedl do křesla (aniž jim nabídl), opíral se lokty o stůl a tvářil se zcela nepřístupně. Diana se rozložila na pohovku, usmívala se a tvářila pobaveně. Advokát číhal, jak zaútočit těžkými zbraněmi.

Charry je trpělivý z Arminu, kde poslouchal sáhodlouhé litanie našich rodových pověstí a historek, jakkoliv dlouhý projev ho neznechutí. Proto klidně vyčkal, až se rodina Stillerbachova vyčerpá. Když dáma konečně zmlkla, ujal se slova on. Krátce, leč výstižně vylíčil zločiny a prohřešky otce Stillerbacha a uzavřel tím, že vlast a zákon jsou posvátné a žádají svobodu toho muže, ne-li přímo jeho život. Dále prohlásil, že jen jeho laskavosti může budoucí vdova děkovat za to, že její manžel doposud nevisí vedle svého komplice Meyera.

Na to počala dáma opět hořekovat a vzlykat, a mluvit a mluvit. Charry opět vyčkával; po skončení jejího nářku opakoval v kostce to, co už řekl. Jen to ještě vylepšil, že Stillerbachovi bude umožněno pilně pracovat na nucených pracích, aby alespoň tímto způsobem vynahradil armádě ztrátu, kterou jeho zločiny utrpěla.

Dáma se chtěla dát opět do ječení (třetí reprízy), ale advokát ji zarazil a zeptal se, jak by si pan major představoval takovou náhradu škody. Charry se probral k životu.

„Doufám se nedomníváte, že by se armáda dala podplatit?“

„To samozřejmě ne! Ale jistá náhrada škody by byla zajisté polehčující okolnost! Musíte uznat, že pan Stillerbach se zločinu dopustil jen z nerozvážnosti a byl sveden oním zlotřilým důstojníkem, to je evidentní...“

„Polehčující okolnost by to zajisté byla,“ připustil Charry. „Dalo by se to možná chápat jako účinná lítost...“

„Jsem rád, že to uznáváte! O jakou částku by se tak asi mohlo jednat? Odpusťte, ale jednám poprvé s představitelem armády...“

„Nejde mi o peníze! Stillerbach zašantročil koně! A já koně nutně potřebuju. Dvě stě kusů!“

Advokát zůstal paf. V duchu počítal, co to bude stát.

„Upozorňuji,“ ozvala se Diana. „Že to nebudou žádné drožkářské herky! Ty koně, co zašantročil, byli nejlepší rasy a měli mimořádnou cenu! Bude je přebírat zkušený chovatel...“

„Pokud vím, pan Stillerbach prodal pouze padesát koní! Byli bychom ochotni nahradit tuto škodu...“ navrhl advokát.

„To mluvíte o těch posledních. Předtím jich bylo jistě mnohem víc, sám to přiznal. Dvě stě, řekl jsem!“ pravil Charry.

„S tím nemůžeme souhlasit!“ řekl advokát.

„Taky nemusíte. Nikdo vás nenutí.“

„Kdyby to bylo alespoň... sto! Snad bychom nějak dokázali zajistit...“ vykrucoval se obratně.

Diana vstala z pohovky. „Pojeď domů, Charry. Tihle měšťáci mě nudí... jaktěživ se s nimi nedohodneme!“

Charry pokrčil rameny; složil svoje papíry, strčil do náprsní kapsy kabátu a začal se oblékat. Stillerbachovi na ně zírali, oči doširoka vytřeštěné; až madam se vrhla k Dianě.

„Paní hraběnko, jste žena a máte soucit! Probůh, přimluvte se u svého manžela, ať nás neničí! Dáme i těch dvě stě koní!“

Diana na ni pohlédla zrakem blyštícím pohrdáním: „Vyjednávat s příslušníky nižších kast je tak únavné! Proč musíme zrovna my být postiženi tak ohavnou karmou?“

Nikdo nic nechápal, samozřejmě. Diana se dala uprosit, aby si sedla a vysvětlila svá stanoviska. Učinila tak ochotně a hbitě:

„Tři vyšší kasty lidské společnosti se dělí na třídu bráhmanů, kněží a myslitelů; kšatriů jako bojovníků a vaišjů jako kramářů, obchodníků a jiných majitelů peněz. Zájmy těchto tříd se liší: zatímco pro bráhmany je prvořadé sloužit Bohu, zájmem bojovníků je chránit svoji čest a pořádek ve státě. Kupci jsou hnáni chamtivostí a touhou po penězích. Je pochopitelné, že tyto třídy se těžko mohou na něčem dohodnout!“

„No ale... snad by to šlo!“ namítl strýček v černém.

„Šlo by to pouze v případě, kdyby si koňští handlíři laskavě uvědomili, kdo jsme: služebníci Boha a ochránci vlasti! Zatímco váš Stillerbach je zrádce a ničema, který vlast poškozuje, v Boha nevěří a cti se vysmívá! Tři sta koní za jeho život je vám hodně? Tak ho klidně nechte shnít ve vězení, lakomci!“

„Proboha... říkali jste přece dvě stě koní!“ vyjekla dáma.

„Teď říkám tři sta! Venku před budovou to už budou čtyři sta a na okraji města pět set. Račte si vybrat moudře a uvážlivě; my nemáme čas se dohadovat. Plníme svoje povinnosti!“

Diana sebrala ze stolu svoji katanu a zasunula ji za opasek. Madam Stillerbachová málem padla do mdlob; advokát srazil hlavu k její a tiše jí něco vysvětloval.

„To vypadá, jako byste na tom chtěli vydělat!“ řekl konečně. „Víte, kolik bychom museli zaplatit za tři sta koní?“

„Vy, pane, jste šúdra, nebo-li osoba námezdně pracující!“ řekla mu chladně. „A chráníte zločince. Bylo by lépe, abyste mlčel!“

„Ale přece jenom, tolik peněz...“

„Abych nezapomněla; výživa toho koňského handlíře není zadarmo. Budete posílat měsíčně sto zlatých na jeho výživu. Jinak budeme nuceni jeho stravu patřičně omezit; nejsme chudobinec!“

Dámy překvapením mrkaly očima a zíraly na Dianu jako na zjevení z příšerného sna. Advokát nechápal, co se to děje.

„To by snad neměl být problém,“ řekla Stillerbachová. „Ať to vyřešíme... dáme těch tři sta koní, jak si přejete!“

„Do čtrnácti dnů! Jakmile je budeme mít a naši zvěrolékaři je prohlédnou, propustíme toho zloděje na základě milosti. Když koně nebudou do měsíce, dáme ho pověsit.“

„Ale paní hraběnko, snad...“ řekl hejtman.

„A co? Budeme každého darmošlapa opatrovat? Likvidace, nebo náhrada škody! Je to dost jasné, Stillerbachová?“

„Ano, paní hraběnko!“ vydechla tlustá milostpaní.

„No proto! Aby si každý koňský handlíř myslel, že se nad nás bude povyšovat? Smlouvu přinese váš advokát nahoru k nám do pevnosti, jen co ji sesmolí. Ať tam nejsou pravopisné chyby, nebo se pod to nepodepíšu. Půjdeme, Charry?“

Advokát se nadechl k odpovědi, ale rozmyslel si to. Paní Stillerbachová sebrala příbuzné a děti a vypadla se všemi ven.

„To se jim krásně protočily panenky!“ libovala si Diana. „Teď ať nám někdo řekne, že jíme státní chleba zadarmo!“

„Zatočila jsi s nimi sice krásně, ale přece jen dost drsně! Budou si asi stěžovat?“

„Vážně? A kde?“

Na zpáteční cestě se stavili u krejčího a vyzvedli si nové uniformy; Charry zaplatil poukázkou na státní pokladnu a bez řečí přehlédl i malý omyl směrem výš, jehož se krejčí dopustil. Proto byl mistr nanejvýš spokojen, Charry, Diana i Denis se hned přestrojili do nového, a staré uniformy sbalili s sebou.

V pevnosti nebylo ani zdaleka všechno v pořádku. Bránu hlídali Poláci, Belliniho jezdci a šelmy, ostatní střežili naše křídlo. Velel jim Tošio Yamanaki v kimonu, s rukou na své kataně. Vojáci se houfovali okolo důstojnického baráku a pokřikovali.

„Co se tady děje?“ ptal se Charry Lukáše Anczewskiho.

„Obtíže s jídlem. Dali jim guláš ze shnilého masa.“

„A hleďme! Co jsi udělal?“

„Nic. Nakrmil jsem naše lidi. Taky ty, kteří... zkrátka naše. Vojáci začali vykřikovat, že... vpadli do kuchyně, něco tam taky rozbili, pak se vloupali do skladu alkoholu a opili se. Někteří; další agitují proti nám, ale mnozí taky pro... nevím!“

„Jsem ochoten přijmout jejich delegaci. Řekni jim to.“

„Nebude potřeba. Jde sem Oberon a Kérac.“

Přicházeli, spolu s nimi tři další. Charry jim dovolil vejít do své kanceláře a vyčkával, co budou povídat.

„Jde o to, pane majore, že takhle to dál nejde! Voni mají svý lidi, naši šéfové mají svý lidi! Voni svý lidi živějí sice jenom zeleninou, ale dobře; a na nás kašlou, tak nás živěj smradlavým masem! Co my máme? Chcípnout? Můžem za to, že nejsme vaši?“

„Nepochopil jsem přesně, co chceš, ale myslím, že nemůžete.“

„Jde o to, pane,“ ujal se slova Oberon. „Mužstvo vůbec není spokojeno s tím, co nám dávají jako jídlo! Já vím, že vybraní muži mohou jíst v kuchyni Templářského řádu; ale nejsou všichni vojáci naši? Neměla by se Tvoje Svatost starat i o ně?“

„Máš pravdu, měl bych se o ně starat. Jak se zdá, někdo si nebere k srdci moje včerejší ponaučení. Ten chlap tam ještě visí a už si zase někdo koleduje o provaz! Kdo je to?“

Vojáci ucouvli. Z Charryho šla hrůza.

„Snad by ses měl osobně přesvědčit...“ řekl Kérac.

„Ano, snad. Jdu do kuchyně; sežeňte někoho z doktorů. Tošio, hlídej naše objekty. Oberone, potřebuji komando spolehlivých mužů na zatčení a zajištění případných provinilců!“

„Pane, kterýkoliv voják je ochoten...“

„Ne kterýkoliv! Spolehlivý, jsem řekl! Máš takové?“

„Ano, Svatosti. Zajistím četu spolehlivých mužů!“

Charry vyšel na dvůr; kráčel přímo proti davu vojáků a neměl ani žádnou zbraň. Přesto se před ním všechno rozestupovalo. Mířil do důstojnického baráku, tam zabouchal na dveře a bylo mu skoro ihned otevřeno. Kromě důstojníků byli uvnitř kuchaři a někteří další, kteří s tím měli něco společného.

„Zaplať pámbu, že jsi tady!“ uvítal ho Janssen. „Ti chlapi se snad zbláznili, či co! Nedostali nic horšího než jindy, tak...“

„Myslíš?“

„Maso je poněkud uleželé, ale když je připravovali, nevšimli si žádných podstatných závad. Potrestáme je podle řádů...“

„Janssene, ty a proviantní půjdete se mnou to zkontrolovat. Jen se nebojte, vojáci vám nic neudělají!“

Charry zase vyšel a šel do kuchyně; Janssen zaváhal, potom se však odvážil. Proviantní se krčil za jeho zády. Kuchaře vzali Oberonovi muži mezi sebe a chránili je jako eskorta.

Vojáci vykřikovali různé připomínky; jak k důstojníkům, tak k Charrymu a Templářům. Všeobecný názor zněl, že panstvo se krmí vybraně, kdežto mužstvo by nechali chcípnout.

„Nevěnoval jsem prozatím pozornost masité stravě, protože se jí vyhýbám,“ řekl jim Charry klidně. „Ne, že bych měl k ní tak velký odpor, ale u nás je zvykem jíst jinak a říkám rovnou, kvůli vám to měnit nebudeme. Vaše strava bude vždy horší kvality než strava Templářů, protože my podléháme usměrňujícím opatřením, které pro vás neplatí...“

„To bych chtěl vědět, proč!“ vykřikoval jeden voják.

„Vaše strava podléhá předpisům armády. Ty předpisy stanoví, jaké množství čeho a za jaké peníze musí obsahovat. Naše zase předpisům, které stanoví řád. Jíme levněji a z hlediska armády hůř, ale vojenské předpisy zkrátka nedodržujeme. A nebudeme!“

Vojáci nadávali a tvářili se vztekle, ale netroufali si.

„A zdraví mužstva?“ zeptal se lékař, který jim šel naproti. „Že lidé z vojenské stravy onemocní, někteří dokonce zemřou?“

„To už se také stalo?“

„Co já pamatuju, zemřelo už nejmíň patnáct lidí...“

„Ti nezemřeli na špatnou stravu!“ bránil se Janssen. „Jejich chorobopisy mluví o nemocech, které se nedaly vyléčit...“

„Chorobopisy vyplňoval doktor, který mrtvé ani neviděl! Když je opilý, podepíše i vlastní rozsudek smrti!“

„To můžeme příležitostně zkusit,“ řekl Charry. „Ta záležitost bude dalším bodem jednání komise. Teď prověříme kuchyni...“

Vrazili do kuchyně; lev Džaín tam ležel u kotle a tvářil se velmi nevrle, neboť ani jemu se maso nezamlouvalo.

„Tak, teď ta bestie chlupatá všecko sežrala a máme po pátrání! Co na to řeknete, majore?“ poškleboval se proviantní.

Charry odklopil poklici, nabral do sběračky guláš a pozvedl si ho k nosu. „Fuj! Smrdí jako rasův pytel! Pane proviantní, zkuste si laskavě sníst několik soust! Zvláště věnujte pozornost masu, které je už na omak shnilé a slizké! Kromě toho se v guláši nacházejí červíci, kteří v tom mase byli. Dobrou chuť!“

Proviantní a po něm ostatní si prohlédli guláš a s odporem se odvraceli. Charry se tvářil zle.

„Kuchaři! Proč jste použili na vaření tohle maso?“

„Jiný tam už není! Pan proviantní řekl, že to mám vzít... Ono je v magacínu už jen tohle maso... to lepší jenom pro důstojníky! A taky... když je pan účetní mrtvej, nemá kdo koupit nový!“

„Vařilo se z tohoto masa často?“

„No jéjej! Jiný přeci nemáme... vždycky, když to šlo!“

„A vy jste to taky jedl?“

Kuchař zrozpačitěl. „No... nějak na mě jaksi nevyšlo. Někdy ale taky... nebylo vyhnutí. Povídal jsem to panu proviantnímu, a on mi řekl, abych dával do omáčky víc koření...“

„Tak!“ Charry se rozhlédl. „Drahý pane kuchaři, je mi velice líto, ale budu vás asi muset předat polnímu soudu pro ohrožení bojeschopnosti posádky. Jste zatčen!“

„Mě?“ zaječel kuchař. „Proč mě a né tohohle? On přeci kupuje maso, on za to může! Už když ho přivezou, bejvá shnilý! On za to dostává provize od velkoobchodníka, ne já!“

„Co vy na to, pane proviantní?“

Proviantní důstojník se mračil: na kuchaře, na Charryho, na Janssena, dokonce vrhl zlý pohled i na Džaína, že hlídal a nevzal maso. Charry rozhodl: „Jdeme do magacínu!“

Ve skladu se nacházely sudy se soleným masem, z něhož se vařilo pro vojáky; vzadu visela čtvrtka telete, zmrzlá a kupodivu dobrá – důstojnická strava. Charry osobně vypáčil bodákem jeden sud a rýpal do masa. Požádal mne, abych to očichal a já byl nucen konstatovat, že v něm byli červi dávno předtím, než zmrzlo. Až se rozmrazí, ukážou se.

„Pane majore, oklamali mne!“ křičel proviantní. „Prodali mi tohle maso jako kvalitní! Nemůžu za to – a nevím nic o nějakých provizích! To kuchař, závidí mi a hněvá se, že jsem ho trestal za špatnou práci!“

„Kdy jste kupoval tohle maso?“

Proviantní zrozpačitěl – a mlčel.

„Přejímací listiny!“ bafnul Charry.

Proviantní neudělal nic, ale kuchař přistoupil k polici v rohu magacínu a předal Charrymu volně složené papíry. Charry hbitě našel ty pravé a zamával jimi proviantnímu před nosem.

„Před čtrnácti dny! Tohle maso se nemohlo v panujících mrazech zkazit během čtrnácti dní, to je nesmysl! Koupil jste vědomě podřadný materiál, nejspíš někdy na podzim. Kvalitní maso, o kterém se píše v těch papírech, jste prodal a nahradil tímhle sajrajtem, abyste otrávil vojáky a připravil stát o ochranu před nepřítelem! Odevzdejte zbraň, jste zatčen!“

„Ne!“ zaječel v panické hrůze proviantní a padl na kolena. „Pro Boží smilování! Janssene, vy jste to věděl, zachraňte mne!“

„Co se opovažujete takhle lhát?“ kapitán zbledl a kolena se mu zatřásla. „O své vůli jste to dělal, já nevěděl nic! Jste ničema, pane poručíku!“

Charry si zachmuřeně přeměřil oba dva. „Oberone!“

„Ano, Svatosti?“

„Zatknout proviantního, vrchního kuchaře a vedoucí směn. Odveď je do vězení a dobře hlídej! Anczewski!“

„Svatosti?“

„Jmenuji tě předsedou stanného soudu s proviantním důstojníkem a všemi jeho pomahači. Vyšetříš jeho zločiny a všechny okolnosti, zjistíš, se kterými obchodníky byl ve spojení, od kterých bral provize za zkažené a nekvalitní zboží, kolik a od koho. Všechny ty lidi zatkneš a přivezeš sem na pevnost. Tošio ti pomůže.“

„Ano, pane. Dovol mi upozornit...“

„Mluv!“

„Obvyklý postup je ten, že vyšetřovatel zjistí skutečnosti, které přednese nezávislému soudu. Kdybych já byl vyšetřovatelem, předsedou soudu by musel být někdo jiný. Třeba Yamanaki...“

„Máš pravdu, právo musí být skutečně dodrženo. Tošio nedávno viděl, jak se takový soud koná, může spolehlivě dělat soudce! Ty mu předložíš důkazy, on vynese rozsudek a dá mi ho k podepsání.“

Janssen chytil Charryho za ruku. „Pro Boží smilování, majore! Přece nechceš toho muže vydat na smrt! Jistě, udělal chybu, ale jinak plnil svoje povinnosti vždycky perfektně; a vojákům se až na malé výjimky nic nestalo! Vojna není dívčí internát...“

„Právě proto. Bude souzen a popraven. Já se nebudu s nikým špinit! Naučil jsem Yamanakiho, jak zjednat spravedlnost...“

„Uvaž, že je to Japonec, nižší rasa, která nemá ponětí o zvyklostech a obyčejích bělochů! Viděl jsem, že neumí pořádně ani německy, čtení a psaní jsou pro něj španělská vesnice! Vůbec se nevyzná v zákonech, to nebude řádný soud!“

„Kníže Yamanaki je generálem mé armády a mým ministrem! Co se týče nízkosti jeho rasy, o tom si dovolím pochybovat. Zákony Boží zná dokonale a nebojí se jich používat. Kromě toho, pokud chceš, můžeš být obhájcem a obžalované zachránit!“

„Je generálem? Má vyšší hodnost než...?“

„Samozřejmě. Kníže Yamanaki je můj zástupce.“

„Tvůj zástupce! Tvoje armáda, tvoji ministři! Jednáš, jako kdybys byl nějakým králem!“

„Jsem císař Arminu a z Boží milosti komthur Severní Evropy. Yamanaki je generál arminské armády a můj poddaný. Věřím mu.“

Janssen na chvíli zavřel oči. „Já jsem voják tohoto státu; budu dodržovat jeho zákony a budu...“ mávl rukou a odvrátil se.

„Beru na vědomí. Teď záležitosti kuchyně. Potřebuji nějakého spolehlivého člověka, který to tu dá do pořádku!“

„Navrhuji sestru Petronylu,“ řekl Lukáš. „Je dobrá kuchařka!“

„Někdo z tvých lidí?“ vybuchl Janssen.

„Polská dívka, jedna z nejlepších. To by ovšem znamenalo, že se v této kuchyni zavedou naše zvyklosti. Takové opatření nemůžeme vojákům vnutit násilím. Oberone...“

„Myslím, že můžem!“ řekl Nicolas rázně. „Toho hnoje od kuchařů už má každý dost! A konečně se budou všichni stravovat ze stejných kotlů!“

„Kromě důstojníků!“ řekl Janssen. „Naše strava...“

„Jsem pro,“ usmál se Charry. „Ale budou vám ji muset vařit jiní lidé a jinde, než ve společné kuchyni. Naše představy o čistotě jsou poněkud přísnější...“

„To snad nemyslíš vážně!“

Ale stačil jediný pohled a Janssen pochopil, že to vážně myslí. Vojáci, sotva se dozvěděli o změně, propukli v jásot; když mezi nimi Charry procházel, provolávali mu slávu.

„Lukáši, řekni to Petronyle a dej jí k ruce nějaké lidi. Nebo ať si sama vybere...“

Sestra Petronyla patřila ke skupině, jež přišla s některou z prvních vln polských uprchlíků; vyznala se v medicíně, vaření i boji šavlí. Při péči o děti chytla vši, od té doby chodila ostříhaná na ježka. Bůh ji neobdařil zvláštní krásou, její tvář připomínala kobylu, byla rázná a tvrdá. Německy hovořila se zřetelným polským přízvukem a očividnou nechutí. Kdo byl jednou jejím podřízeným, do smrti ji nenáviděl.

„Bude potěšením ta služba přijít!“ sklonila před Charrym hlavu. „Na odborná práci vezmu svý děvčata, pomocné činnosti někoho vybrat!“

Charry jí poděkoval a popřál hodně úspěchů; potom se ztratil, než začne šikanovat celé okolí.

Denis využil panujícího zmatku, sedl si před zrcadlo a propíchl si stříbrnou jehlicí tvář; Diana ho chytla, když si zkoušel zvětšit otvor, aby hodně krvácel a vypadal nápadně.

„Zbláznil ses?“ rozkřikla se.

„Ale... chtěl bych to taky zkusit! Víš, na Charryho teď všichni tak koukají... s obdivem! Kdybych měl takový jizvy...“

„Seš úplně blbej!“ řekla a ještě chvíli mu nadávala. Potom se jí ho zželelo a přisedla k němu. „To musíš takhle... Tadyhle, asi dva centimetry od ústního koutku, je správný místo... jedna tvář, jazyk vyplázneš asi takhle... propíchneš, pak druhou. Ano, bolí to, ale za chvilku přestane...“

„Tys to už někdy zkoušela?“ prohlížel její tvář s nedůvěrou.

„Sama ne, ale viděla jsem to. Tak drž... ale bude to bolet!“

„Nevadí! Aspoň na chvilku, než to ukážu klukům!“

„Půl hodiny – pak se vrať, ať ti to můžu vytáhnout! A vyplázni ten jazyk... aspoň nebudeš chvilku plácat nesmysly!“

Denis si skutečně nechal propíchnout tváře, pak pobíhal od jednoho ke druhému a předváděl se. Většinou mu nadávali a jeho to nesmírně těšilo. Vrátil se trochu později, než řekla, ale velice spokojený.

„Jseš darebák! Měla bych ti nasekat na zadek,“ povzdychla si.

Pronesl něco nesrozumitelného a prohlížel se v zrcadle.

„Nebudeš ani moc jíst!“

„Mimořádnej půst,“ mávl rukou. „Nacpal... u oběda. Chceš ty něco? Můžu... nějak pěkně oplatit?“

Diana mávla rukou – pak se na sebe podívala do zrcadla a prsty si přejela po zarůstající hlavě nad ušima. „No... vlastně bys mohl.“ připustila.

Denis vyskočil a sháněl se po břitvě a holicím mýdle.

„Tygra... příznivě stimuluje? Eroticky...?“ zeptal se.

„Jak ty se opovažuješ o tom něco vědět?“ rozkřikla se na něj. Pak ho objala, přitiskla k sobě a olízla mu krev z tváře.

„Stejně jseš príma kluk...“ zašeptala.

Lukáš Anczewski vytvořil tým, který pečlivě prověřoval celé dosavadní hospodaření. Už druhý den přinesl Charrymu návrhy na první zatčení ve městě; Charry souhlasil a Lukáš vyslal jezdce. Za pár hodin přivezli do pevnosti čtyři spoutané obchodníky, nejbohatší muže města; vzápětí za nimi se tu objevil okresní hejtman na koni, spolu se čtyřmi strážníky. Byl vyděšený na smrt a sotva se na tom koni držel.

Strážní předvedli hejtmana před Anczewskiho. Ten jej vyslechl se vší myslitelnou zdvořilostí a poslal ho za velitelem, to jest Yamanakim. Tošio přivítal hejtmana povzneseně a hrdě, zatímco hejtman se tvářil vyjeveně; bylo to způsobeno hlavně tím, že dosud nikdy neviděl příslušníka jiné rasy než bílé.

„My nepovolali tebe na naše pevnost!“ vysvětlil mu Tošio svojí bídnou němčinou. „My potěšeni, tebe tady máme, ale až budeme potřebovat tebe, my na tebe jezdce pošleme!“

„Přišel jsem o své vůli! Jdu se otázat, co zamýšlíte se čtyřmi váženými občany města, které jste vytáhli z jejich domovů a převezli bez vysvětlení sem na pevnost!“

„Ti muži porušili příkaz mého pána! Oni přísně vyslechnuti, a jestli provinili, zemřou!“

„Vašeho pána? Koho tím myslíte?“

„Můj pán Charry Guyrlayowe, Vládce Nebe a Země, císař Arminu a tím i světa, který roven bohům!“

„Tím míníte majora Guyrlayowa, velitele pevnosti?“

„Tu hodnost a funkci mu dali vy. Já nikdy neodvážil urazit tak nízká ohodnocení. Člověk, který řekne císař Arminu, major nějaká pevnost, on zemře – hlava nepatří na krk!“

Hejtman se poškrábal za uchem. „Poslyšte, vidím, že se spolu asi nedohodneme! Mohl bych mluvit s panem de Guyrlayowe?“

„Nikoliv. On ne přikázal já tebe k němu pustit. On svůj pokoj se svá žena, rozhodl milovat pod ochranou mého meče!“

Letitý státní úředník vytřeštil na Japonce oči; chvíli se mu zdálo, že špatně chápe, co mu povídají. „Teď – ve dne?“

„Můj pán ví, co dělá!“

„Já vás ale prosím, abyste ho zavolal! Bude jistě rád, když se mnou bude moci hovořit! Je to v jeho zájmu!“

„Já prach pod nohy mého pána. On dal mi vládu celá pevnost; ne říkal já rušit! Žádná já porušit jeho rozkazy!“

„Pro všechny svaté! To vám vydal ty lidi na milost a nemilost? Jak si to vlastně představuje ten pán? Poslyšte, ti muži vašemu soudu nepodléhají, chápete?“

„Co na zemi nebo na nebi, co nepodléhá vůle mého pána? I ty pod vůle mého pána! Ty porušíš jeden zákon, hlava pryč od těla jako ostatní. Neruš tady, nebo pán řekne: zemřeš vlastním mečem!“

Hejtmanovi vystoupily na čele kapky potu. „Poslyšte, milý příteli! Tohle je padesátka; když mne pustíte k majorovi, jsou ty peníze vaše! Chci mu oznámit důležitou věc, rozumíte? On bude šťastný, když se se mnou uvidí! Je to jeho rozkaz!“

Tošio chvíli váhal. „Ty se mnou!“ řekl potom. Hejtman mu vsunul do kapsy peníze, Tošio je vytáhl a podal nejbližšímu vojákovi. „Já ne beru dary od nepřátel můj pán!“

„Já přece nejsem nepřítel!“ řekl ohromeně hejtman. „Uzavřeli jsme přátelství a spojenectví!“

„Ne! Leopard Tannarrwaghirr pil pach tvoje tělo. On říká ty zlý člověk. Chraň před hněvem Vládce světa; ty ublížíš, ty zahyneš!“

Hejtman se ohlédl; spatřil za sebou leoparda a málem se složil. Předtím žádnou šelmu neviděl a netušil, že existují; toto zjištění mu rozhodně nebylo po chuti.

Charry byl skutečně v pokoji s Dianou, ale netrávili čas tak příjemně, jak se Tošio domníval. Četl si protokoly z výslechů, zatímco Diana právě zaujímala jogínskou pozici, zvanou Dhanur akarana ásana neboli Luk a šíp, která napomáhá k protahování a posilování svalstva ramen. Při tom se pokoušela vysvětlit svému muži, že by měl také cvičit, neboť je to blahodárné; a jako vždy byla při cvičení pochopitelně nahá.

Tošio přistoupil ke dveřím a zaklepal na ně způsobem, jaký na světě používal jen on, takže ho Charry pochopitelně vyzval, aby vstoupil. Okresní hejtman však Tošia odstrčil a vpadl dovnitř sám, vzápětí však vytřeštil oči a nechápal.

Charry zvedl oči od spisů. „Přejete si, pane?“

Hejtman nedokázal odpovědět; zíral na Dianu a nechápal, jak se dokázala tak zvláštně zaplést a proč to dělá. Uvědomil si, že je nahá, že má na těle několik barevných kreseb tetování, podivuhodný účes a na rozdíl od něho není v rozpacích; zvolna se rozvinula, protáhla jako kočka a nevzrušeně si šla vzít kimono.

Charry vstal; hejtman zjistil, že je v suknici zvané dhótí, má široký hrudník a mohutné svaly, to vše pokryté jizvami, šlehy po bičování a tetováním; na prsou též srstí podobnou šimpanzí.

„Jste nám vítán, hejtmane, ačkoliv jsme vás nezvali!“ pronesl výstražně. „Děkuji ti, Tošio, můžeš jít...“

„Ach bože, hrabě!“ vydechl hejtman. „Už jsem myslel, že mě ta žlutá opice k vám ani nepustí! Pro boží smilování, co se vlastně děje? Už zase se zatýká – odvezli čtyři naše přední občany a po městě se povídá, že je... chcete soudit!“

„Ano, to je pravda. Ti lidé prodávali posádce zkažené potraviny, maso i další věci. Vyslechneme je a odsoudíme, jak se patří.“

„Proboha! K smrti?“

„Civilisty k nuceným pracím. K smrti mohu odsoudit jen vojáky za přímou vlastizradu. Ale asi to udělám.“

„To snad není možné! Jak můžete dělat takové hrozné věci? Vždyť si osobujete větší práva než soudy, než vláda... všichni!“

„Přísahal jsem, že budu chránit vlast proti jejím nepřátelům. Svoji přísahu plním, jak se sluší a patří. Lituji, že jste byl nucen kvůli svým bezúčelným obavám opustit svůj dům a přijet až sem... snad přijmete malé pohoštění! Diano, čaj a cukroví!“

Diana přinesla skutečně čaj a misku sladkostí, ale hejtmanovi nechutnalo jedno ani druhé; užasle zíral jak na zařízení pokoje, tak na Charryho a Dianu. Už sice nebyla nahá, ale to, co oba měli na sobě, hejtman nemohl uznat za slušný oděv.

„Je mi nesmírně líto, že se vám teď nemohu plně věnovat, ale právě si procházím protokoly z výslechů těch zločinců!“ řekl Charry s vlídností až nečekanou. „Rozhodnout v té věci je velmi zodpovědná záležitost... to zajisté chápete...“

Hejtman postřehl šanci předvést se jako hrdina, který zachrání čtyři počestné občany města před lidožroutem, pokud bude chytrý a obezřetný. Začal něco mektat o slitování a právním státě.

„V každém případě si dovolím vás pozvat, abyste přijal naše pohostinství a setrval mezi námi! V odpoledních hodinách se bude konat soudní jednání, kterého se doufám zúčastníte... Prozatím jsem požádal poručíka Belliniho, aby se vám věnoval!“

Hejtman si nevšiml, že by Charry vydal nějaký příkaz; pouze zavrčením vyhnal leoparda, který se povaloval u kamen a zjevně se nudil, protože vrčel a sekal packami po Dianě pokaždé, když kolem procházela. Paní hraběnka se ho ovšem nijak nebála, naopak do něho s chutí kopala bosýma nohama, různě po něm šlapala a tak, ovšem tak rychle, že ji nestíhal chytit. Tato hra se hejtmanovi zdála vrcholně nebezpečná, ale šílených věcí tu bylo víc.

Bello Bellini se dostavil velmi rychle; Charry ho představil jako poručíka a Bello nejdřív myslel, že se přeřekl, ale velitel pokračoval: „Pan Bellini je velmi zkušený muž a přál bych si, aby vedl ve městě naši náborovou kancelář. Z toho důvodu se bude muset pohybovat v prostředí... dejme tomu zábavných podniků. My nemáme tak často možnost se do takových míst dostat...“

„Zábavné podniky? Máte tím snad na mysli... ona zařízení, jež slušní občané jaksi... zásadně neberou na vědomí?“

„Ano, přesně to!“ usmál se Charry. „Souhlasím s vaším názorem, že o činnosti podobných hotýlků lépe nevědět; na druhé straně existují občané, kteří taková zařízení potřebují. Třeba naši vojáci žijí sami; kde mají trávit své volné chvíle?“

„Právě vojáci jsou bohužel živlem, který velice podněcuje neřest a nemravnost v našem městě!“ hejtman ani nečekal, že bude mít možnost pohovořit zároveň o tomto ožehavém tématu. „Je známo, že kdykoliv se jich ve městě sejde větší počet, opíjejí se velmi nechutným způsobem, vyvolávají výtržnosti, zhusta kvůli ženám pověsti víc než pochybné, perou se jak mezi sebou, tak s občany, hulákají po ulicích a rozbíjejí veřejné osvětlení!“

„Skutečně? Pokud k tomu opravdu dojde, pak vás ujišťuji, že já nebo někdo z mých podřízených... třeba poručík Bellini, tuto záležitost přísně vyšetří a spravedlivě potrestá! Na druhé straně však vojáci nějakou zábavu potřebují; neposuzoval bych je přísně, neboť určitá míra agresivity je přiměřená jejich postavení. Jak zajisté víte, voják musí být statečný a odhodlaný; když ho horká krev přiměje postavit se na obranu dámy...?“

„Obranu dámy? Nevidím důvod nazývat tak vznešeným slovem rvačku v opilosti kvůli ohavné děvce!“

Diana převzala štafetu: „Je evidentní, že každý lidský jedinec si hledá kontakty na své přirozené úrovni! Otázka prodejné lásky je mnohem složitější, než myslí nepoučení lidé a zajisté by bylo lépe, kdyby tato problematika neexistovala vůbec, ale na druhé straně voják potřebuje sexuální vyžití jako každý člověk!“

„Překvapujete mne, hraběnko, že máte tolik pochopení pro neřest a veřejnou nemravnost!“ žasl hejtman.

„Pro neřest a nemravnost nikdy; ale sex je přirozená potřeba každého zdravého člověka, jemuž v tom nebrání fyzické či morální usměrňovací pokyny. Védské písemnictví pamatuje i na tuto oblast lidského života; proto existuje spis zvaný Kámasútra, jenž sepsal mnich jménem Vatsjájána Mállánága v šestém století. Tam doporučuje, aby se muž věnoval sexu minimálně jednou denně...“

Zatím Bello s překvapením konstatoval, že Charry a Diana se chovají nezvykle velkomyslně k takové lidské štěnici, jakou je beze sporu okresní hejtman; Charry mu to okamžitě vysvětlil:

„Pomoz mi, Bello! Vem toho blba pod křídlo, vláčej ho po baráku a diskutuj s ním, o čem bude chtít. Máš právo probrat zásoby alkoholu; nebude vadit, když se zmažete jako klokani!“

„Provedu!“ zajiskřilo Bellovi v očích. „Jak dlouho?“

„Odpoledne zasedá soud. Chtěl bych ho tam mít.“

Bello se hbitě zapojil do hovoru; Diana mu předala hejtmana a oba odešli. Nově jmenovaný poručík přišel na skvělou myšlenku, že s hejtmanem postupně navštěvoval jednotlivé důstojníky a při každé návštěvě navrhl přípitek. Zakrátko se to hejtmanovi začalo líbit, pronášel své názory a Bello zdvořile naslouchal.

Proviantní důstojník zcela rezignoval. Při konfrontaci se svými dodavateli se zhroutil a nejenže se ke všemu přiznal, ale ještě vyžvanil další věci, o kterých se doposud nevědělo. Kupčíci nejdřív zapírali, ale v přízračné atmosféře tohoto místa na ně postupně padala hrůza. Na hradbách stále ještě visela mrtvola a nikdo nepochyboval, že zakrátko přibude druhá.

Když došlo k soudnímu jednání a oni postřehli mezi přítomnými pana hejtmana, na malý okamžik začali doufat; bohužel hejtman byl ve stavu tak vláčném, že byl ochoten udělat cokoliv. V tomto rozpoložení podepsal Bellovi několik důležitých listin, s nimiž spojka ještě téhož dne odjela do Červené růže. Teď přihlížel jednání, naslouchal výpovědím a souhlasil se vším. Charry vůbec při jednání nebyl, soudu předsedal Yamanaki, veřejným žalobcem byl Anczewski, obhájcem Janssen. Dopadlo to přesně tak, jak každý očekával: proviantní dostal trest smrti, všichni čtyři obchodníci po deseti letech nucených prací. Charry rozsudek podepsal, pak ho Bello předložil hostovi; a okresní hejtman se poslušně podepsal, dokonce tam otiskl i úřední razítko, které nosil s sebou v kapse; načež usnul na stole jako špalek.

Probudil se až druhý den ráno; s hrůzou zjistil, že vedle prvního důstojníka visí z hradeb druhý. Existuje předpis, že tělo popraveného musí viset na šibenici čtyřiadvacet hodin, aby mohla být spolehlivě konstatována smrt; nebožák Meyer tam byl už přesčas, ale země byla zmrzlá, tak se na to pozapomnělo. Teď bylo rozhodně nutno to řešit.

Okresní hejtman se teprve nyní dozvěděl, co vlastně včera podepsal; rozplakal se, když viděl ty rozsudky k nuceným pracím a pokoušel se namítat, že byl opilý; Bello jej ubezpečil, že všichni ostatní byli naprosto v bdělém stavu, při plném vědomí a svědomí a rozsudek platí, o čemž svědčí i to, že byl vykonán. Okresní hejtman zaštkal a vydal se zpátky do města, vyléčit se a vymyslet, co vlastně dělat dál.

Charry se zatím zabýval personálním obsazením posádky. Petronyla se osvědčila dokonale, kuchyně zářila čistotou, byla nově vyzdobena, jídlo chutné a dle řádových zvyklostí. Pár nespokojenců sice mělo připomínky, že jídlo bez masa jim chutné nepřipadá, ale Petronyla je poslala do míst ještě nechutnějších. Další připomínky měli Svědkové Jehovovi ohledně pokrmu modlám obětovaného; Charry jim slíbil, že si pro ně vyhradí čas k velké a zásadní diskusi, nejlépe některou neděli. Co budou dělat do té doby, byl jejich problém.

Proviantní důstojník vedl kancelář, v níž se blahobytně vedlo několika zkušeným poddůstojníkům; měli možnost přikrádat si v neomezené míře, za což kryli zlodějské hospodářství svého pána. Ty časy teď skončily; Charry je zbavil hodnosti a přeřadil do trestné roty stejně jako některé kuchaře, na něž toho prasklo přespříliš. Jejich první povinností bylo vynosit zkažené jídlo za pevnost do rokle a tam spálit; puch byl hnusný, ale nic jiného se nedalo dělat. Někteří iniciativní jedinci navrhovali, aby přidali na kupu odpadků i mrtvoly Meyera a proviantního, ale přece jenom usoudili, že by to neprošlo.

Dále bylo nutno jmenovat nové důstojníky. Belliniho povýšili, Kéraca a Oberona jmenovali, několik dalších se stalo četaři, desátníky, seržanty. Vyvstal však problém, koho jmenovat na místo proviantního; Charry se obrátil na Oberona a ten našel vhodného kandidáta. Při uspořádávání účtů a vyhledávání zločinů předešlého vedení se zvláště vyznamenal jistý Abraham Kesseles, inteligentní mladík příjemného vystupování. Charry ochotně souhlasil; ale kapitán Janssen se vzchopil k nečekanému odporu:

„To snad nemyslíš vážně! Ne, to nedovolím!“

„Proč? Je inteligentní a dobrý obchodník...“

„No ano – ale je to Žid! Copak to na něm nevidíš?“

„Vidím; a co? Jako voják je k smíchu, to vím, ale v obchodování Židé odjakživa vynikali...“

„Žid, špinavý, smradlavý Žid! Ten má být důstojníkem? Zasmradí tady všecko svojí židovinou! To nedovolím!“

„Nebuď směšný, prosím tě! Máme tu lidi všech národností; tak proč ne Žida? Já ho rozhodně chci!“

„Ale s důstojníky jíst nebude! Já odmítám posadit se s ním za jeden stůl!“ běsnil Janssen.

Charry pokrčil rameny a nechal si předvést Abrahama. Ke všemu neštěstí byl na mladíkovi židovský původ na první pohled vidět; měl výrazný nos, tmavé vlasy a jiskrné oči, povahy byl mírné a jistým způsobem ušlechtilé, což mu působilo mezi hrubými vojáky soustavné potíže. V armádě byl nešťastný a trpěl šikanováním druhých; když se dozvěděl, co s ním Charry zamýšlí, hluboce se klaněl, líbal mu ruku a sliboval, že bude papíry udržovat ve vzorném pořádku a neukradne ani pětník. Ke štěstí mu docela postačí, když nebude muset brát do ruky pušku ani šavli.

Velmi spokojená byla Diana; spustila na mladíka hebrejštinou, bohužel starobylou církevní, kterou ovládal minimálně. Hovořil jiddiš, ohavnou míchanicí hebrejštiny a němčiny; ani v Písmech se nevyznal, jeho otec byl moderní obchodník pokrokových názorů, snažil se všemožně zastřít svou etnickou příslušnost a z toho důvodu nedal syna vzdělat v thóře, natož pak talmudu či kabale. Diana se rozhněvala a ostře mu (hebrejsky) vynadala.

Abraham se omluvil, že se v záležitostech víry skutečně nevyzná a v Boha příliš nevěří; začal mluvit o obchodě, ale Dianu nemohl udržet ani pár koní. Vztekala se skoro jako Janssen; Žid, který nevěří v Boha a nectí zvyklosti předků, to pro ni byla urážka tak hrubá, že ji nemohla strávit. Od chudáka Abrahama až doposud celý svět chtěl přesně opačný přístup; sotva vyhověl, už se střetl s nepochopením. Rozpačitě zakoktal, jestli by mu dovolili navštívit ve městě strýce Izáka a sdělit mu tu převratnou novinku; Diana ohrnula nos:

„Jdi, prosím tě, ať tě nevidím! A stav se v synagoze a tam se aspoň hodinu modli, aby sis pamatoval, že bezbožník je horší než pes; protože pes aspoň žije podle Boží vůle, ale ty ne!“

Abraham vycouval, otřepal se a ve zbrusu nové důstojnické uniformě odjel do města za strýcem Izákem.

Jelikož dva oběšenci na hradbách nevypadali zrovna esteticky, rozhodl Charry, že trestná rota konečně vykope hroby a pohřbí je; ale vtom dorazil do pevnosti Vítek Jeřábek na motocyklu a hlásil, že zajatci (zbytek, který si Charry chtěl nechat na práci) dorazí zítra dopoledne. Bylo tedy rozhodnuto ponechat viselce na místě jako výstrahu, že pán pevnosti se nehodlá mazlit s nikým.

„Jsem rád, že jsi tady, Vítku! Chtěl jsem tě požádat, zda by ses neujal funkce proviantního důstojníka, ale našel jsem na to schopného místního mladíka; až na Dianiny výhrady. Jak vidíš, byl jsem nucen dát dva důstojníky pověsit...“

„Začínáš dobře, jak vidím! Jestli budeš potřebovat, pomůžu ti; ale považuju za lepší, aby co nejvíc pravomoci dostali místní lidé. Přece jenom, jsme tady cizinci...“

„Bude s tím spousta práce; čtyři největší dodavatele jsem musel dát zavřít a nevím, kde seženu jiné. Možná je budu muset za čas pustit na podmínku; snad je to napraví...“

„Vidím, že opravdu neztrácíš čas! Baarfelt vzkazuje, že by ti rád předal nějaké zkušenosti; ostatně, řád taky nezapomíná a vyhlásil kvůli tobě mobilizaci. Během doby ti pošlou nějaké posily; máš připravit ubytování tak tisícovce mužů a koní. A taky by ses měl co nejdřív objevit na Hůrce!“

„Zajedu tam, jak jen budu moci.“

„Nijak to neodkládej! Tomáš chce odjet do Španělska i s Evou. Už vstala a chodí po pokoji, je v pořádku a dítě taky bude, říká Tomáš. Požádal Julii, aby mu poslala svoje saně; už jsou na cestě a za dva tři dny budou na Hůrce. Tomáš chce odjet přes Belgii a Francii, protože Francouzi otočili a chtějí se smířit...“

„Zajedu tam některý den na motocyklu. Když jsi tady, mám komu svěřit velení, aby nemusel pořád velet Tošio...“

„Tošio je velice spolehlivý. A nahání lidem hrůzu.“

„Vím. Co chce Tomáš ve Španělsku? Souvisí to zřejmě nějak se smrtí velmistra dona Diega... děje se tam něco?“

„Ano.“

„Tomáš si tam chce pohlídat svoje zájmy?“

„Když zemře velmistr, všechny dohody padnou; brzo zjistíme, že přesně k takovému vývoji došlo.“

Charry se zamračil. „Jak to vypadá na Hůrce? Co ranění, lodě, přípravy k odjezdu?“

„Ranění se uzdravují, lodě jsou zamrzlé a lidí moc nepřibývá. Všecko v dokonalém pořádku. Zajatce jsem poslal domů a nechal si jenom stovku zdravých chlapů a ty důstojníky, jak jsi říkal. Jdou pěkně čiperně a mají úctu k šaržím. Musíme Němcům přiznat, že mají dobré a poslušné vojáky; stačí jim dát patřičný rozkaz a překopou ti zeměkouli...“

Charry se zasmál; potom zavolal Oberona a nařídil mu, aby dal připravit ubytování pro zajatce. Vítek s ním ještě chvíli seděl, pak se zvedl a vracel se k zajatcům, dohlížet na jejich ozbrojený doprovod. Vojáci obdivovali jeho motocykl a žasli, když slyšeli, že sem přijdou Němci. Janssenovi a ostatním vysvětlil Charry důvody jejich existence velmi jednoduše: vůbec.

Po poledni oznámila stráž, že se k pevnosti přibližuje něco nevídaného; Tošio se na to šel podívat a vynadal vojákům, že nepoznají automobil. Byl černý, hranatý, veliký a nemotorný, na dvířkách s nějakým znakem. Charry osobně vyšlapal na ochoz brány a pozoroval ho dalekohledem; nebylo to jeho ani Baarfeltovo auto, bylo to něco cizího. Pro jistotu vyhlásil pohotovost.

Automobil dojel po nedbale proházené cestě až k pevnosti, tam zastavil. Po straně se otevřela dvířka a z nich vyhlédla drobná zmačkaná tvář se svislými kníry, připomínající smutného skřítka; Charry zajásal a seběhl po schodech.

Z auta se vybatolil celý don Horacio Almetta, v plné nádheře svého zjevu; Charry ho chytil do náruče a zvedl ze země jako chrousta, přičemž vykřikoval: „Horacio! Smrti bych se nadál dřív než tebe! Jsem strašně rád, že jsi tady, potřebuju pomoc... málem si nevím rady!“

„Jak vidím, poradil sis docela dobře,“ rozhlížel se Almetta. „Tohle má být slavnostní výzdoba na naši počest?“ ukázal na viselce, kteří se mírně klátili ve větru.

„Ne, to jsem se jen zbavoval lidí, kteří se mi nehodili. Je to tady poněkud zanedbané; jeden prodával koně nepříteli, druhý kupoval zkažené potraviny a otravoval vojáky. Taky jsem sesadil na dvacet poddůstojníků a jmenoval pár nových. Já jsem major, co chceš být ty?“

„Býval jsem polním maršálem řádové armády. Dotáhnu to u tebe aspoň na kapitána?“

„Máš ho mít. Kolik máš lidí?“

„Sedm; jsou to řádoví specialisté. Španělé.“

„Výtečně! Zajeďte dál! Jak jsi na tom se zbraněmi? Já mám jenom pár starých kanónů a taky pušky nejsou nejlepší...“

„Mám jednu strojní pušku, samopaly, opakovačky. Ale vévoda Escambrray má moderní děla, snad ti nějaké pošle.“

„Skvělé! Tvoji vojáci se mi moc hodí; zatím musím všechny důležité úkoly svěřovat svým Polákům a šelmám. Na místní se plně nemůžu spolehnout, i když těm, co jsem sám jmenoval, věřím.“

„Jestli chceš, udělám ti s nimi psychologické testy! Uspím je, v hypnóze řeknou, co si opravdu myslí!“

„To my už jsme dál; chlapci dělají pokusy s přenosem vědomí, přímým vyučováním lidí z mozku do mozku. Například Nazirovi to jde skvěle; taky se snaží malý Denis, ale potřebovali bychom nějaké odborníky!“

„Počítám, že přijdou s řádovou armádou; blíží se sem jeden chlapec z Itálie, rytíř Palmiro Corsi. Má dvě stě jezdců, ale jde jim to pomalu, cestují přes Švýcarsko a každý jednotlivě. Miguel připravuje svoji baskickou compagnu; kolik jich bude, nevím.“

„Escambrray byl jmenován vrchním velitelem?“

„Velmistr mu věří. Carialti přibral pár komthurů a rytířů; taky se chystá využít loďstva, které má Llago di Rienzi. Musíme se udržet do otevření moře; jakmile bude možné plout po moři, zaútočí Rienzi na německé přístavy a lodi, hlavně obchodní. Knassenova baltická flotila se rovněž chystá udeřit a přidá se loďstvo ruského cara; o tom už Thor vyjednával s admiralitou v Petěrburku.“

„To všechno zařídil Carialti?“

„Ne, Baarfelt. Myslel jsem, že to víš; Tomáš hovoří skoro každý den s našimi lidmi. Vytipoval i místa prvního útoku. Přivezl jsem ti nejnovější vysílačku, budeš moci hovořit s celým světem. Anténu hodíme na věž, pohon má na benzín, malý motorek...“

„Výtečně! To jsem zrovna potřeboval!“

„Řád na tebe myslí dnem i nocí...“

„Nejlepší, co mohl poslat, jsi ty!“

Vtom se objevil Janssen; zamračeně pozoroval, jak z auta vylézá sedm mužů v černých kombinézách a stěhují ven řadu předmětů: strojní pušku, zvláštní opakovačky, bedny střeliva. Došel k nim a přihlížel; ani si ho nevšimli. Něco jim řekl a jeden odpověděl španělsky, čemuž kapitán nerozuměl. Pospíšil k Charrymu:

„Co má zase znamenat tohle, majore?“

„To jsou moji vojáci. Sedm zkušených specialistů ze Španělska. Řádoví vojáci, nejlepší na světě.“

„Mohl bych aspoň vědět, kolik jich ještě přijde? Neustále tady zvyšuješ počet svých ozbrojenců; a moje vojáky sesazuješ!“

„Co mám dělat, když nemají ani kvalifikaci, ani morální úroveň? Ostatně, dovol mi představit: komthur Horacio Almetta, můj náčelník štábu. Polní maršál řádových vojsk.“

„Tvůj náčelník štábu? To znamená, že budeme mít vlastní štáb?“

„Už ho máme. Za nějaký čas sem dorazí důstojníci; pak budeme nuceni začít pracovat poněkud jiným způsobem než doposud. Zatím se pokus uvítat dona Horacia, jak se sluší a patří...“

Kapitán se na Almettu zamračil, otočil se a šel pryč.

„Nevadí, Horacio,“ smál se Charry. „Pojď ke mně; Diana bude moc ráda. Musíš mi povědět, co je ve Španělsku nového...“

Mario di Carialti rozbil svůj hlavní stan v Toledu, přímo v srdci Španělska, nedaleko Madridu; miloval to staré, vznešené, krásné město. Řádový palác pocházel ze čtrnáctého století a byl od té doby renovován velmi sporadicky, takže to v něm vypadalo jako ve středověkém hradu. Centrem paláce byl rytířský sál, pustý a nevlídný, dokonce tmavý, neboť slunce pronikalo několika úzkými vysokými okny. Nebyl tu jen příjemný chládek, ale přímo zima; páni rytíři však byli v hřejivých zimních uniformách.

Seděli okolo stolu; mladí, vlasatí, s ostrými rysy opálených tváří. Llago di Rienzi, Securio Lobo Villablanca, Felipio Scivarroni, vévoda Miguel d'Escambrray. S nimi zástupce komthura portugalského rytíř de Lugaś, nově jmenovaný zástupce pro Paříž Simon de Regniére a italský rytíř Giovanni di Castellamonte. Na stole mezi nimi byly poházeny mapy, operační plány, nákresy a též slonovinové ukazovátko se stříbrným hrotem, které používal nový velmistr, Mario Carialti.

Tváře starých velmistrů a komthurů na stěnách byly šedivé, zahnědlé a pohoršené. Co znamená ten hluk mladých hlasů u stolu pod nimi? Co chtějí kluci s komthurskými kříži na místech, vyhrazených důstojným starcům? Velmistři a komthurové se divili; a divili se ještě víc, když naslouchali vzrušeně přeskakujícím hlasům těch mladíků, jak plánují boj. Nejvíc křičel zvučným hlasem vévoda d'Escambrray; Carialti se zas snažil sekundovat mu pokud možno co nejztřeštěnějšími nápady.

Mapa na stole byla mapa Německa; červenými, modrými a zelenými tužkami do ní byly zakresleny šipky a čáry. Řádoví rytíři se chystali napadnout nešťastnou zemi; každý z nich byl generálem, velel sice sotva dvěma stovkám bojovníků, zato všemožných specializací. Escambrray mohl jakž takž zaručit, že dodá svoje Basky; budou-li ovšem ochotni opustit hory a táhnout někam do horoucích pekel proti nepříteli, který jim nic neudělal. Dále byla k disposici španělská rytířská jízda; dost pochybná, neboť nejméně dvě století nebojovala jako kompaktní vojsko, ale spíš na vlastní pěst. Mezi Italy naverboval předvídavý Palmiro Corsi těch dvě stě jezdců, ochotných jít do boje na první zavolání. Byly oprávněné obavy, že ostatní se nebudou scházet tak ohnivě. Dále měl řád skotskou armádu generála Donalda MacLawwena; a naposledy pět tisíc ubohých a naprosto nespolehlivých banditů a lupičů, jež používal k vyřizování méně vznešených cílů.

„Nesouhlasím s metodami starých, jako například Almetty!“ rozkřikoval se Escambrray. „Hospodářský nátlak je možná účinný, ale jinak naprosto zdlouhavý a pomalý a my potřebujeme pomoci Charrymu rychle! Uznávám jenom sílu zbraní!“

„Nikdo ti přece neodporuje!“ usmíval se El Sangre Villablanca. „Jde jenom o to, že nemáme prostředky pro takový boj!“

„Řekni to na rovinu – nemáme lidi!“ doplnil Castellamonte.

„Kolik lidí má ten Guyrlayowe?“

„Nevím. Vypadá to uboze; tak asi dva tisíce, snad něco víc. Kromě toho má stovku vlastních lidí a těch, co poslal Dunbar!“

„Nemohl by se ten Dunbar víc snažit? Dobýváme jeho území!“

„Kdyby si dokázal Německo dobýt sám, nepotřeboval by nás!“

„Dva tisíce jezdců je zoufale málo!“ soudil El Sangre.

„Zřejmě zcela bez odpovídajícího vedení!“ dodal de Lugaś. „Když nic jiného, mohli bychom mu dodat důstojníky!“

„To je fakt, důstojníků máme dost!“ popíchl je di Rienzi.

Mario zaklepal prsty o stůl: „Pánové, Guyrlayowa nesmíme nechat padnout! Je to náš člověk, jeden z mladých komthurů řádu! Laskavě si uvědomte, že přišla naše chvíle, čas k ovládnutí světa! Tohle je jen první střetnutí; Guyrlayowe je rozený válečník, zkušený a chytrý; a co je ještě cennější: nemá zbytečné předsudky. Je to muž schopný v případě potřeby dobýt Evropu!“

„Pokud vím, zatím chce odjet na ten svůj ostrov!“ řekl Llago.

„Ještě tam neodjel! Zatím ho drží Baarfeltův vliv; ale Baarfelt v poslední době značně upadl. Musíme si přiznat, pánové: stárne a dětinští. Je přímo neuvěřitelné, že ve své provincii ztratil vliv tak ostudným způsobem! Prohrál Rakousko i Polsko, ostatní části jsou vratké. Podle toho, co jsem slyšel, obletuje tu svou křepelku, které někdo udělal jakési směšné zranění, a o nic dalšího se nestará!“

„Vyjednal s Knassenem pomoc ruské Baltické flotily!“ namítl di Rienzi. „A prý úspěšně...“

„Ech, to je k ničemu! Kronštadt je zamrzlý a než roztají ledy, nemůže se s ruskou flotilou počítat!“ řekl El Sangre.

„Baarfelt je diplomat, zvyklý řešit každý spor jednáním a tajnými intrikami.“ řekl Castellamonte. „Guyrlayowe je řeší šavlí! V současné době potřebujeme spíš Guyrlayowa. Baarfeltova chvíle přijde, až bude na čase uzavírat mírové smlouvy!“

„Zatím není čas na mír!“ pohrdlivě stáhl rty Escambrray. „Zatím jsme teprve začali; leda by oni žádali o mír! My budeme vyjednávat až po vítězné bitvě!“

„Lidé, kteří se odvážili napadnout velmistra řádu v jeho sídle, nebudou chtít uzavírat mír!“ řekl Scivarroni.

„Bratři!“ blýskl očima Carialti. „Zdá se, že všichni zapomínáme na odkaz mého předchůdce, zvěčnělého dona Diega: Potrestej Německo krví a ohněm! Přikázal mi to a já jsem povinen splnit tento posvátný odkaz! Krví a ohněm, rozumíte? Ne jednáním!“

„Já jsem připraven,“ pokrčil rameny vévoda d°Escambrray. „Na první výzvu jsem ochoten zaútočit!“

„Chyba je, že padl Baarfeltův syn Lasęka,“ řekl El Sangre. „Polská jízda by je rozdrtila jako švába! Ten Charryho komthur Anczewski je k tomu zřejmě nedonutí! Měli bychom...“

Ale neřekl, co by měli. Dveře se otevřely a vstoupila Veronika Mendoza di Castro, v černém, vážná a zachmuřená. Muži k ní otočili hlavy a udiveně sledovali, jak kráčí ke stolu.

„Co ty tady chceš?“ zeptal se Carialti.

„Chci se zúčastnit porady! Myslím, že osud řádu je také mým osudem; jako dcera velmistra mám právo mluvit do rozhodnutí, která přijmete!“

„Kdyby tu byl don Sancho, Diegův syn, potom by možná měl právo něco takového žádat. Ale ty nejsi jeho syn!“

„Jsem jeho dcera. Ty sám, Mario, jsi zastával názor, že mezi mužem a ženou nemá být činěno rozdílu. Není jej odmítáš?“

„Žena nechť ve shromáždění mlčí!“ řekl vévoda d'Escambrray.

„Jak kde! U Arminského dvora si žen váží!“

„To je věc Charry Guyrlayowa, zda dovolí své ženě zúčastnit se porad! Tady jsme v Toledu; tady má žena maximálně právo vyčkat, zda jí muži řeknou, o čem hovořili!“

„A co když řád bude ode mne něco potřebovat?“

Mario di Carialti pokynem ruky zjednal ticho. „Moje drahá, snad sis všimla, že situace se poněkud změnila! Dokud jsi byla nejstarší dcerou a miláčkem svého otce, komthura a později velmistra, mohla jsi vše, co jsi chtěla. Vydržovala sis vlastní dvůr, pořádala divadla, plesy, zábavy. Mohla ses dokonce projíždět nahá na koni po zdejším náměstí!

Jenže tvůj otec zemřel a ačkoliv toho velice litujeme, nemůžeme ti poskytovat takovou ochranu, jakou ti dával on. Jsi už dospělá žena, a snad znáš kromě řádových škol i svět. Svět pozoruje tebe i tvé chování; jsi povinná řídit se jeho požadavky. Podle zákonů světa má žena jediné právo: výhodně se provdat a být řádnou manželkou. Mohu-li ti něco doporučit, je to tohle.“

„K tomu mne řád dvacet let učil a vychovával? Abych si vzala nějakého nekňubu a starala se o něj jako o malé dítě? Například abych si vzala tebe, který sám nemáš rozumu víc než mezek? To ne! Myslím, že přišla chvíle, kdy mám povinnost splatit, co jsem dlužna! Chci pomoci řádu v boji, jak se sluší na řádovou rytířku a Mendozovu dceru!“

„Snad bychom mohli potřebovat ošetřovatelky!“ řekl El Sangre.

„Ne!“ řekl vévoda d'Escambrray. „I kdybychom potřebovali ženy ke službě ošetřovatelek, pak nikdy ne tuhle a jí podobné! Je vám doufám známo, že mravy našich dívek bývají víc než volné! Nemohu potřebovat, aby v mé armádě vznikaly spory a hádky o přízeň té které slečny! Velmi lituji, sestro.“

Veronice zrudly tváře. „Domnívám se, že jsem natolik svéprávná, že si mohu sama zvolit, s kým chci žít; takové právo má každý muž a nechápu, proč bych je neměla mít já! Možná tě mrzí, Migueli, že jsi to nikdy nebyl ty, i když jsi žádal o mou přízeň! Ale bohužel nejsi ten, komu bych byla ochotna dát svoje srdce!“

„Nám se nejedná o tebe, rozuměj!“ usmál se Carialti. „Jenomže, je tady ten tvůj dvůr! Například tvá sestra střídá nápadníky velmi často! A jiné ještě častěji!“

„Jednu slušnou jsme mezi sebou měly; jistou Isabellu de Rega! Svedl ji nějaký podlý darebák slibem věčné lásky; ale za čtrnáct dní už se k ní nechtěl znát! Nevíš, kdo to byl?“

Mario ani nezrudl při té připomínce. „Neumřela na to, utěšila se velmi rychle a jak se zdá, zvykla si! Viděl jsem ji onehdy s nějakým mládencem z El Sangrovy jízdy!“

„Ano, máš pravdu, na to umře málokterá! Doufám, že bys jí byl v tom případě šel aspoň na pohřeb. Kromě toho, ani vaše mravy nejsou takové, aby mohly být příkladem; a chlubíte se tím docela bezostyšně! Teď mluvím o tobě, Migueli Estragone!“

„Jsem jaký jsem! Povinnosti k řádu jsem vždy plnil a to ostatní není důvodem k probírání na tomto místě!“

„I já jsem, jaká jsem. A taky já plním povinnosti k řádu!“

„Ale jsi žena! Na mravy ženy se vždycky bere přísnější měřítko! Pamatuj na to, že tvoje dívky by mohly ohrozit mravnost armády!“

„Tvojí armády? Pokud se pamatuji, tvá armáda měla odjakživa ve zvyku vraždit, pálit, loupit a znásilňovat! Nevím, co by na tomhle morálním profilu mohly moje dívky ještě pokazit!“

„Podívej děvče,“ ozval se Castellamonte. „Chceme tě uchránit od bojů a vřavy válečné! Musíš to pochopit...“

Veronika pohodila vzdorně hlavou. „Já to chápu. Tak se tady hoši mějte! Ať se vám nezapaří mozečky samou prací! Byla by vás hrozná škoda, vy vzory občanských ctností! Adieu...“

Vyběhla odtamtud s tvářemi rozpálenými do ruda. Její průvodce, mladý muž s rytířským křížem na krku, ji čekal před vchodem.

„Blamáž!“ zavrčela. „Vyrazili mě jako nějakou... Nedá se nic dělat, musím do toho šlápnout sama!“

„Říkal jsem ti to! Co chceš tedy dělat?“

„Odjedu ke dvoru arminské císařovny. Doufám pojedeš se mnou a budeš mi pomáhat – a ne tady s těmi...“

„Veroniko, to ode mne nemůžeš chtít! Chápej, situace...“

Veronika na něj vytasila drápky: „Situace! Pozoruji už tvou situaci nějaký čas – a chápu, odkud vítr fouká! Můj otec je mrtev a já už nejsem velmistrova dcera, viď? Hodně jsi za poslední dobu ochladl, můj drahý. Dokonce tě podezřívám, že by ses mě rád zbavil. Tak prosím, máš příležitost!“

„Veroniko, mám tě rád, ale pochop taky moje postavení! Dokud to šlo, dělal jsem pro tebe všechno, co jsem mohl; ale nyní je jiná doba, já musím plnit svoje povinnosti...“

„Tak víš co? Dneska večer budeš spát se svými povinnostmi a ne se mnou!“ Mávla mu před očima pěstí a vyběhla ven. Před branou na ni čekal osedlaný kůň; naskočila do sedla a vyrazila. Mladík se za ní rozběhl – ale když viděl, že ji nedohoní, vzdal to.

Veronika nejela daleko; zamířila k renesančnímu letohrádku uprostřed rozlehlých zahrad. Několik dívek a chlapců (ale děvčat víc) se tam rozvalovalo na lehátkách ve stínu cypřišů, za uspávajícího šumění fontán. Valérie a dvě další ležely na slunci a vystavovaly těla jeho mírným paprskům.

Valérie vstala, když viděla Veroniku; zarazila se, neboť tvář její sestry byla rozhořčená. Valérie se chtěla ptát, co se děje, ale Veronika zamířila přímo k tygřímu náčelníku Gassarrovi, který podřimoval opodál na trávníku. „Gassarre! Pověz mi: sloužíš mně, nebo komu? Řekni, kdo tě najal?“

Tygr Gassarr vždy chvíli přemýšlel, než něco řekl. Nerozuměl pořádně španělsky a musel si to nechat projít hlavou.

„Můj pán Reggio mi dal příkaz, abych zůstal se svými tygry tady a chránil muže jménem Diego Mendoza di Castro. Ty jsi jeho dcera. Proto teď zůstávám a poslouchám tebe.“

„Tak poslouchej! Vznikl spor mezi mnou a Mario Carialtim, který je teď velmistrem. Poslechneš mne nebo jeho?“

„Tebe. Já i moji tygři.“

„Tak dobře. Chceš jít pomoci v boji Charry Guyrlayowovi?“

„Samozřejmě. Je to můj pán!“

„Tak svolej tygry! Jdeme do boje!“

Valérie, která naslouchala jejím slovům, zatleskala rukama jako dítě, když dostane hračku. „Táhneme do boje? A kdy?“

„Okamžitě. Svolejte všechny, kdo chtějí jít se mnou! Dívky povedu já; chlapci, pokud chtějí jít s námi, jsou vítáni. Ať si zvolí svého velitele. Zbraně dle vlastního výběru.“

„Takže tě přijali do spolku?“

„Vyhodili mě. Sprostě a bez okolků! Řekli, že bysme pokazily jejich skvělé mravy! Páni kluci s námi nedrží partu! Už je ti to dost jasný, drahoušku?“

„To potáhneme do boje samy?“ divila se jedna. „Bez mužů?“

„Třeba se tam s nima sejdem. Ty bez nich nemůžeš být ani těch pár dní? Třeba tam budou jiný pěkný kluci...“

Valérie se zatvářila kysele. „A tvůj Tonio jde s námi?“

„Dala jsem mu kvinde. Je zbabělec a vypadá to, že s náma držel jenom z prospěchu. Postavil se proti mně.“

„Já ti to povídala vždycky,“ ohrnula Valérie nos. „Co se týče mě, já teda jedu! I kdyby mi to třeba zakázali! Konečně, my přece řád nepotřebujem – řád potřebuje nás!“

„Takhle nekecej! Nějaký velení mít musíme!“

„Máme vlastní řád, ne? Čistého srdce... co ty na to, Veroniko?“

„Když to taťka prosazoval, ještě jsem se mu smála... Jenomže, teď jsem abatyše a měla bych se rozhodnout...“

„Myslím, že ostatní už rozhodli za tebe.“

„Přesto. Chci od každé jmenovitě vědět, jestli jde s námi nebo zůstane tady. Nebudu se na nikoho zlobit; jen chci znát počet šavlí, které budu mít za sebou!“

Nastala krátká, leč vzrušená diskuse; některé dívky se zdráhaly postavit proti mužům, mezi nimiž měly blízké přátele. Další jim nadávaly, že podléhat chlapům mimo lůžko je pošetilost; nakonec se jich většina přihlásila.

„Tak poslouchejte moje rozkazy! Okamžitě se všechny rozjedete do svých domovů, vezmete si koně, zbraně a všechno ostatní. Sejdeme se za čtyři dny v přístavu San Juan de Nieva. Zajistím osobně loď, která nás odveze do Belgie, možná do Holandska. Obě země jsou nám přátelské. Dál pojedeme na koních. S pomocí Boží snad k císařovně Dianě dorazíme!“

„Nezapomeňte dát vědět Julce Baarfeltové!“ připomínala jedna. „Jistě se ráda přidá... To je fajn, budeme zas parta!“

Velmistr evropské části řádu don Mario di Carialti se dozvěděl o existenci dívčího spolku ještě téhož dne. Našel si totiž v Toledu milenku, děvče hloupé a dobrosrdečné; když se k ní večer po celodenní práci vrátil, nalezl své lůžko prázdné a chladné. I vzplanul spravedlivým hněvem a sháněl svou milenku; ale zjistil jenom, že sbalila pár věcí a odjela.

Až po dlouhém pátrání zjistil u vyjeveného černošského sluhy, že slečna se stala jeptiškou a odjela do kláštera.

Mario Carialti rozhodil rukama a kroutil hlavou.

„No tohle!“ řekl. „No tohle...?“

Když Charry a Diana s Almettou osaměli, vytáhl Horacio z kapsy tlustý svazek bankovek. „Ještě jsem přivezl tohle. Snad se vám to bude k něčemu hodit...“

Diana se toho rychle zmocnila. „To jsou marky! A kolik?“

„Nevím, to je jedno. Tady máte ještě...“ Almetta tahal z každé kapsy takový svazek a házel na stůl. Charry se nestačil divit.

„To se mi nezdá, že by se řád takhle praštil přes kapsu!“

„Prohlídni si ty bankovky pořádně!“

Charry jich několik vytáhl a prohlížel, dokonce proti světlu. „Nic na nich nevidím! Jsou to peníze jako jiné... proč?“

„Protože tahle kupa má cenu tak asi dvacet marek dohromady.“

„Tím chceš říct, že jsou to falešné peníze?“

„Jak se to vezme. Jsou pravé; jenom je nevydala berlínská říšská banka, nýbrž my. Jinak nemají žádnou vadu.“

Diana podrobila bankovky další pečlivé prohlídce. „Skutečně na nich nemůžu objevit žádnou změnu! Dokonce jsou i ohmatané jako skutečné peníze! Nemýlíš se, Horacio?“

„Nemýlím, jsou to skutečně padělky. Ale jak vidíte sami, dokonale k nerozeznání. Pokud ovšem nemá Německá banka nějaký spolehlivý způsob, jak je rozpoznat.“

„Co série a číslo?“

„Myslí ti to, děvče. Ale i to jsme zařídili; číslo se mění automaticky, série po deseti kusech.“

„Takže nelze odhalit žádný rozdíl! Kolik jich můžeš mít?“

„Kolik chceš. Zařízení je zatím složeno v Löwenbeckově bance, ale můžeme ho převézt sem a instalovat. Tuhle kupku stačí muž, co to obsluhuje, udělat za tři hodiny.“

„Fantastické! Dáme si to převézt sem, jenom co najdeme cestu, jak bankovky šikovně dostat do oběhu! To už zajistíme...“ rozhodl Charry. „V každém případě jsem ti vděčen!“

„Velmistr si přál, abychom ztrestali Německo krví a ohněm,“ usmál se Almetta. „Touto cestou bude zpustošeno víc než ohněm; a krev z něho poteče sama, jen nastavit nůž...“

Španělé se v posádce zabydleli rychleji, než se dalo čekat. Napřed se spřátelili s Poláky, potom i s prostými vojáky. Věrní špiclové to sdělili kapitánu Janssenovi, kterému se to moc nelíbilo; ale proti Charryho rozkazu se neodvážil nic podniknout.

Večer se vrátil mladý Žid Abraham Kesseles. Přijel na kolesce tažené koníkem a řízené pacholkem, plné potravin; nechal je složit u skladu potravin a potom se dostavil k Charrymu, který právě prováděl Almettu po hospodářských budovách.

„Pane majore... mám k vám prosbu!“

„Prosím, mluv. Podle možnosti ji splním!“

„Pane majore, prosil bych, zda byste mi neprokázali tu čest a nepojedli dnes večer z mých zásob! Dovolil jsem si dodat pro vaši kuchyni něco ze svého, abych vám tak poděkoval za laskavost, kterou jste mi projevili...“

„Ale klidně – proč ne?“

„Charry, pamatuj se!“ bránil se kapitán Janssen. „Nejdřív máš tolik řečí o čisté stravě – a najednou chceš brát něco od Židů? Kdoví, jestli to neotrávili!“

„Ty jsi buď zaslepený nenávistí, nebo se nepamatuješ, co se píše v Bibli!“ řekl Charry udiveně. „Knihy Mojžíšovy jasně mluví o tom, co je to čistá strava a jak s ní zacházet. Beru za předem prokázané, že si tak počínají; takže to můžeme jíst!“

Petronyla důkladně prozkoumala potraviny a vyjádřila s nimi souhlas. Pustila dokonce Abrahama do kuchyně a projednávala s ním jídelníček na dnešní večeři; o mase, ačkoliv košerovaném, se sice odmítala bavit, ale židovská kuchyně obsahuje i bezmasá jídla, která mohli vybrat. Dnešní večeře chutnala všem, uspokojila dokonce i zhýčkaného Almettu. Charry Abrahama hlasitě chválil.

„Jenom mi nejde na rozum, jak jsi to tak najednou sehnal!“

„Můj strýček Izák Morgenstern je přece obchodník s potravinami! Nebylo to nic těžkého; dal mi to z lásky a vděčnosti k vám...“

Charry se zatvářil velmi hloupě; kdo ho nezná, jistě by netušil, že právě v takových chvílích přemýšlí velmi intenzivně.

„No dobře, dobře. Jen tak dál, chlapče...“

Během noci dorazili zajatci; Vítek chtěl spát doma, tak je trochu popohnal. Byli sice velmi unaveni, ale došli a byli celkem v pořádku. Dozorci je ochotně předali místním vojákům, ti je zahnali do prázdné konírny a tam zavřeli. Vítka potěšilo, že se tu objevil Almetta; chvíli si ještě povídal s Charrym o zajatcích a pak šli konečně spát.

Ráno byli vojáci nemálo překvapeni, když zjistili, že Templáři nečiní valného rozdílu mezi zajatci a našimi lidmi; Němci volně chodili kamkoliv, s námi jedli, cvičili, chodili na přednášky. Vítek vybral komunikativní typy, kteří měli zájem udělat nějaký pokrok, svou povinnost pracovat pro nás považovali za logický důsledek zajetí a přijímali jej; tady měli provádět stavební úpravy jako ubikace pro přicházející vojsko řádu. Společně s nimi přišlo několik Brunových studentů, už v černých uniformách, další Poláci, Číňané... vojáci jen žasli.

Charry si dopoledne půjčil koženou bundu a čepici, nasedl na motorku a jel do města. Velení předal Yamanakimu, čímž zabránil Janssenovi odjet za ním, neboť Tošio prohlásil, že má zakázáno kohokoliv z pevnosti pouštět. Lukášovi vojáci však už od rána byli v lese, vybírali stavební dříví.

Charry nechal motocykl stát u kašny, požádal místního strážníka, aby mu ho hlídal; dobrý muž tím byl poctěn, důležitě si nakroutil kníry a počal nadávat očumujícím klukům. Charry přešel náměstí a zamířil do židovského ghetta, které se nachází v západní části města. Ačkoliv se Abrahama zeptal na cestu, zakrátko zabloudil v úzkých křivolakých uličkách; až došel k synagoze, tyčící se uprostřed několikapatrových omšelých domků. Tam se zdvořile zeptal na dům Izáka Morgensterna a nějaký mladý muž ho tam dovedl. Nebylo to daleko a byl to dům výstavnější než jiné; měl tři poschodí, přičemž každé patro bylo o něco širší než předešlé, takže připomínal stupňovitou pyramidu postavenou na špičku. Charry rázně zabušil na dveře.

Otevřel starý muž a pátravě si prohlédl Charryho vojenský oděv, koženou bundu a čepici. Neviděl hodnostní označení a nebyl si jist, co tady ten voják vlastně chce.

„Copak si od nás přejete, vojáčku?“ zeptal se.

„Přál bych si mluvit s panem Morgensternem.“

„I jen račte dál! Pan Morgenstern přijde za okamžik. Vy jste shora... z pevnosti?“

„Ano. Přicházím odtamtud.“

„A sám...?“

„No ovšem – já se nebojím. Proč?“

„Vojáci z pevnosti přijíždějí většinou po deseti.“

„Nepřicházím pána zatknout. Chci s ním jen promluvit!“

Stařeček se odšoural; zakrátko se objevil muž středního věku s výrazně židovským obličejem, usměvavý a čiperný, oblečený do čistého kaftanu. Šveholil nějaké zdvořilosti a zval Charryho dál, do své pracovny. Charry šel; místnost byla dost dobře zařízena elegantním nábytkem, na stole stály stříbrné svícny. Morgenstern usadil Charryho do křesla a nabídl mu kávu.

„Směl bych nyní zvědět účel vaší návštěvy?“

„Jsem major Charry de Guyrlayowe, velitel pevnosti.“

Žid zvážněl a protáhl tázavě obličej. „Je mi velikou ctí, Vaše Milosti! Ani bych se nenadál... není právě obvyklé vstupovat do domu Izraelity pro muže vašeho postavení...“

„To je možné; ale já vstupuji, kam chci a ne kam je obvyklé. Přišel jsem vám poděkovat za potraviny, které jste mi poslal po svém synovci Abrahamovi. A zeptat se na ceny.“

„Urazil byste moji hrdost, pane hrabě! Byl to můj dar; pokud ovšem smí Žid dávat dary muži, jako jste vy...“

„Může.“ Charry se usmíval a prohlížel si pracovnu. Morgenstern seděl v křesle napjatý a pozorný – ale nezeptal se.

„Nevím, zda vám Abraham vyprávěl o... našem bývalém proviantním a o jeho konci. A o obchodnících z města.“

„Lhal bych, kdybych to zapřel. Truchlivá záležitost; celé město hovoří jen o tom...“

„Mohu vám to stručně zopakovat. Proviantní důstojník bral od obchodníků zkažené potraviny za plnou cenu, což platila armáda. Samozřejmě, že se o výtěžek takto získaných peněz s obchodníky dělil. Dal jsem ho pověsit a podvodníky zavřel na nucené práce.“

„Tak jsem to slyšel i já.“

„Ovšem tímto opatřením jsme se dostali do nemalých obtíží. Je samozřejmé, že bychom dokázali zajistit náhradní zdroje potravin, ovšem s potížemi. Vy jste obchodník, máte dobré styky a chuť do podnikání, vlastní vašemu národu. Napadlo mi, zda nechcete dodávat armádě.“

Morgenstern mrkal překvapeně kulatýma očima a mnul si ruce.

„Tedy... abych řekl pravdu... dost mne to překvapuje! Nebývá zvykem, aby se důstojník obracel na člověka, jako jsem já...“

„Zvyky bývají různé. Já většinu zvyklostí neuznávám. Přišel jsem za vámi, protože jsem někde slyšel, že vy Židé máte obchodní talent. Chci se přesvědčit, co je na tom pravdy...“

„Právě ten obchodní talent mi brání říci k vaší nabídce rozhodné slovo. Není zvykem obchodovat se Židem tak, aby na tom Žid vydělal...“

Charry se zasmál. „Když jsem byl malý chlapec, nakupovala pro mne matka všechny šaty u Žida, který se jmenoval Mojzeš. Pokaždé, když jsme něco koupili, dostali jsme slevu proti ceně, která byla stanovena. Jednou proto, že jsme první zákazníci, jindy pro jiný důvod. Žid Mojzeš mi dával bonbóny a když jsem si u něj kupoval oblek, dokonce přidal sadu kapesníků. Moc jsme se divili, že je tak laskavý, když naši obchodníci nedávali většinou ani slevu, ani žádný dárek. Jednou mi řekl: „To máš tak: Žid, když prodává, prodává vždycky se ztrátou a pořád pláče, že obchody jsou špatné, že ho to neuživí a že se tímhle obchodem zruinuje. Ale vždycky vydělá!“ To mi povídal ten starý moudrý Žid. Už je mrtev, ale přesto si to pamatuji. A chtěl bych vědět, zda je to pravda...“

Izák Morgenstern se díval na své bílé ruce a usmíval se. „Jste zvláštní muž, pane! Ještě než jste přišel, dostal jsem od svých obchodních přátel o vás vyjádření. Říkali, že jste... s prominutím... člověk nepříliš chytrý. Zdá se, že se ti lidé mýlili. Rozhodně jste chytřejší, než si myslí.“

„Děkuji za uznání. Já vím, že nejsem tak chytrý, jako vy nebo vaši soukmenovci. Jsem, jaký jsem, a stačí mi to.“

„Přesto: jak si představujete naši spolupráci?“

„Úplně jednoduše. Vy budete dodávat, co je zapotřebí. Naše objednávky bude vyřizovat můj nový proviantní důstojník, Abraham Kesseles. Vy budete dodávat; podotýkám v nejlepší kvalitě. Na to budou naši lidé přísně dohlížet...“

„Ano, ano,“ pokýval rozpačitě hlavou. „Překvapilo mne, že jste se odvážil... jmenovat Abrahama důstojníkem. Dokonce mu svěřit péči o zásobování... To by nikdo neudělal!“

„Je obchodník, pokud vím. A domluví se s vámi. Jak se domluvím já s ním, to už je moje starost.“

„A ceny? Ceny budete stanovit vy?“

„Stanovte si ceny, jaké uznáte za vhodné. Samozřejmě bych byl rád, kdyby byly aspoň trochu přiměřené. Nebudou-li vyšší než dvacet procent nad průměr, zaplatím to. V markách.“

„Cože – v německých markách?“

„Ano, samozřejmě. Dokonce vám mohu dát i zálohu.“ Charry sáhl do kapsy a podal Židovi svazek bankovek.

Morgenstern hbitě uvažoval. Pak řekl váhavě: „Před chvílí jsem vyjádřil mínění, že nejste tak hloupý jako většina gójů. Že jste dokonce velmi chytrý. Z toho, co jste mi právě řekl, vyplývají dvě možnosti: buď ta, že jste skutečně hloupý gojim, ovšem tu zamítám, protože žádný gój by nemohl být tak hloupý. Potom druhá možnost, že s tím obchodem není něco v pořádku.“

„Nevím, co by nemělo být v pořádku!“

„Pane hrabě, děti Izraelské neuvykly darům z nebes! Od chvíle, kdy Hospodin seslal Mojžíšovi na poušti manu nebeskou, nedostal náš národ z nebe téměř nic. A toto vypadá na dar nebes; zdráhám se uvěřit, že to myslíte vážně. Vypadalo by to, jako byste na nás chtěl prodělávat. To není dobrý obchod!“

„Třeba jsem skutečně tak zvláštní, že chci prodělat!“

„Nebo taky ne! Řekněte mi, v čem spočívá to, co jste mi neřekl. Neprozradím to. Pokud to půjde, budu s vámi spolupracovat. Ten obchod mne láká a jsem ochoten nést trochu... rizika.“

„Hm. Napřed mi řekněte, jaké jsou vaše vztahy k Německu.“

„Německo mi nikdy neublížilo; ale nikdy mi taky neudělalo nic dobrého. Mým příbuzným ovšem Němci ubližují; mám samozřejmě na mysli Izraelity sídlící v říši...“

„Ano, ovšem. Máte s nimi obchodní spojení?“

„Velmi časté a živé.“

„Mohl byste tyto bankovky... Mohl byste za ně obchodovat tam v Německu? Například něco koupit?“

„Ovšem, to samozřejmě udělám! Jsem přece obchodník!“

„Tedy, řeknu to jasně: tyto bankovky, jakmile je převezmete, hleďte co nejrychleji odvézt do Německa a tam proměnit ve zboží. Pokud možno na různých místech a různými lidmi...“

Morgensternovy oči živě zaplály a na rtech se objevil úsměv: „Tak je to tedy! Pane hrabě, kdybyste nebyl gój, musel bych se domnívat, že vás Hospodin obdařil obchodním talentem hodným synů Izraele. Mohu se podívat na ty bankovky?“

„Samozřejmě.“

Žid prohlížel marky dlouho a důkladně; pak se obrátil zpět na Charryho: „Nepozoruji na nich žádné změny, ať pátrám jak pátrám! Mohl byste mne upozornit...“

„Ne. Sám nevím o žádných chybách a ti lidé pracují tak, aby chyby nenastaly. Jsou to právoplatné peníze. Předpokládám, že i Německá banka by měla stejný názor...“

„Německá banka má experty z oborů chemie a fyziky, kteří jsou schopni vydat o tom možná jiné svědectví,“ usmál se Morgenstern. „V každém případě jsem pochopil, o čem je řeč.“

„A vaše vyjádření?“

„Přijímám, samozřejmě. Těším se na takovou spolupráci.“

„Dobrá. Nežádám od vás provize ani nic podobného, ostatně to nepotřebuji, mám k dispozici různé prostředky. Ale bezpodmínečně žádám, abyste plnili moje příkazy, jak budou dávány. To je jediná podmínka našeho obchodu...“

„Na to se můžete spolehnout! Zapojíme do té věci všechny své obchodní partnery. Jsou to spolehliví lidé; myslím, že jim můžete plně důvěřovat...“

„V každém případě já o ničem nevím a k ničemu se nebudu moci přiznat,“ usmál se Charry. „Pro případ, že by se někdo z vašich obchodních partnerů měl snahu přiznat a třeba získat nějakou odměnu za prozrazení... se mnou a mými přáteli nejsou žerty!“

„Naším živlem je obchod, nikoliv zrada!“ usmál se Morgenstern. „Vy lidé z dálky jste zvláštní a příjemní, bylo by s vámi skvělé přátelství; jenom kdybyste si před léty vybrali za objekt své soustředěné péče jiné místo, než zrovna Šalomounův chrám...“

Charry se usmál; podal Morgensternovi ruku a opustil jeho dům. Morgenstern střelhbitě zauvažoval; potom vyšel z domu a zamířil k synagoze. Během chvíle rozeslal několik židovských mladíků na různé strany; po hodině se sešli v bytě šámesa, strážce synagogy, staří bradatí židé, majitelé největších obchodů v celém ghettu.

„Bratři, Veliký je Jehova Bůh Izraele, jehož nazývají též Adonai!“ pronesl k nim Morgenstern. „Neopustil svoje dítky v zemi Babylónské, ani v Egyptě, ba ani zde. Seslal manu nebeskou pro nás všechny... a bude záležet na nás, jak toho využijeme!“

A starci sklonili hlavy dohromady a počali si tajuplně šeptat hebrejštinou, znějící jako tajemná zaklínadla...

Errata:

08.08.2021 11:42