Petrohrad
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Petrohrad
|
Kdysi v osmnáctém století napadlo cara vší Rusi Petra Velikého, že je pěkná ostuda, když velmoc jako jeho nemá přístup k moři; aby to napravil, porazil u Poltavy Švédy, vyhnal je od Baltu a postavil tam v bažinách město, které na svoji počest nazval Sankt Petěrburg nebo-li Petrohrad. Záhy vzrostlo do krásy a stalo se pohádkovým snem, podobně jako Benátky. Zvládl sice dokonale přeměnu přírody, bohužel však nezvládl přeměnu podstatně důležitější: udělat z ruského národa národ kultivovaný. Buďme však k němu spravedliví, dělal co mohl.
Čtyřem podnapilým mužikům, kteří se za mrazivého večera motali po přístavní čtvrti od krčmy ke krčmě, to bylo jedno. Měli důležitější problém: došla jim vodka a neměli ani žádné peníze, které by za tuto životní nezbytnost vydali. To je ovšem truchlivé – způsobilo to u nich hněv a onu zvláštní lítost, která je tak vlastní široké duši slovanské. V tomto stavu rozhodli se někomu rozbít hubu, případně zahájit revoluci a vzpouru proti bezectnému samoděržaví. Jak souvisí carská samovláda s jejich nedostatkem oběživa, jim nebylo jasné, ale rozhodli se tento filozofický problém rozřešit později.
Co dělala na ulici šestnáctiletá Nastěnka, není taky zcela jasné; nejpravděpodobnější verze je, že uprchla z domu (přesněji chatrče), aby nebyla brutálně znásilněna svým opilým otčímem. Pokud se druh její matky vrátil ve stavu podnapilém z krčmy, měl obvykle náladu na nějakou ženu a bylo mu jedno, jaká to je. Matka tedy číhala u dveří, svlékla mu kabát, zula válenky a pomohla mu na rodinné lože; dnes však matka objevila otcovu zásobu vodky, skoro celou láhev, a přivedla se rovněž do stavu opilého, takže nebyla schopna ani plnit své povinnosti, ani dceru účinně bránit. Nastěnka tedy bloudila po ulici, brečela a přemýšlela, kde a jak by potkala dědu Mrazíka z pohádky, který chrání slabé a bezbranné před zlými a krutými.
Nepotkala staříka s bílými vousy, ale čtyři mužiky ve věku spíše středním. Když ji spatřili, zahýkali opileckou vášní a hned se k něčemu rozhodli. K čemu přesně, to Nastěnka netušila, neboť se předvídavě dala na útěk a při tom křičela. Chvíli kličkovala mezi bednami, vyloženými z lodí a čekajícími tam na své majitele, potom však zjistila, že beznadějně zabloudila a neví ani kudy domů, ani kudy prchat. Její pronásledovatelé dupali za ní, něco oplzlého řvali a šla z nich hrůza. Nastěnka zakličkovala ještě jednou, ohlédla se a přitom vrazila do člověka, který právě kráčel proti ní. Vzápětí dostala ránu, která ji zvedla a praštila s ní o zem jako s kusem hadru.
Nebyl to děd Mrazík, byla to nízká svalnatá osoba se dvěma černými copy, širokou plochou tváří tmavé barvy a šikmýma očima. Zřejmě žena, ale neurčitého věku a nejasné národnosti, nejspíš asijské; Nastěnka z ní viděla jenom huňatý kožich a kožešinové boty. Páchla tulením tukem, což ovšem Nastěnka nemohla poznat. Ženská něco rozhořčeně pronesla, ale v cizím jazyce.
Čtyři mužici vpadli do uličky a zastavili se, protože rovněž spatřili tu ženskou. Žena v kožichu zřejmě pochopila, proč se to splašené děcko hnalo proti ní jako slepé tele; udělala krok vpřed a pronesla něco, čemu nebylo rozumět, ale bylo to sprosté.
Mužici došli k názoru, že ženská v kožichu určitě má peníze; když má tak skvělý kožich a kožešinové boty, nemůže být chudák! Počali cosi vykřikovat, jeden se ozbrojil nalezeným klackem a pokoušeli se přesvědčit ženu, aby se s nimi rozdělila. Asijská žena už neřekla nic; stála tam jako tupý špalek a zírala.
„Nerozumíš, babo?“ křičel jeden. „Hej, dej sem ruble, mrcho špinavá, nebo ti hlavu rozbiju, čarodějnice prokletá!“
Žena neřekla nic. Jen si s rozvahou odplivla do sněhu. Mužici to pochopili jako urážku; dva z nich vyrazili vpřed, jeden s holí a druhý s velikým nožem. Druzí dva je povzbuzovali výkřiky.
Žena sebou škubla a rozhrnula svůj kožich. Vzduchem zasvištěla velrybářská harpuna, jakou užívají Eskymáci též na lov mrožů; zasáhla do břicha mužika s nožem; ten bolestí zařval, padl na zem a pokoušel se harpunu vyrvat, ale nešlo to, neboť měla zpětný háček. Vzápětí se žena vrhla vpřed a šlehla druhého bičem na psy; zařval v jiné tónině a na jeho tváři se objevil rudý pruh.
Žena něco pronesla ve své řeči, ale Nastěnka zírala na něco zcela jiného: pod kožichem byla oblečená v jakémsi spodním prádle, které těsně přiléhalo k tělu, ale mělo podivuhodnou barvu – zlatou s černými skvrnami.
„Oj, što éto?“ zvolal další mužik. „Čort kakoj-nibuď?“
V té chvíli vystoupila mezi bednami další žena v kožichu; tato byla ale zjevně mladá, měla rezavé copy a pihovatou tvář. Zeptala se na něco té první, ta jí odpověděla. Dívka, která nebyla o moc starší než Nastěnka, popošla dopředu a usmála se.
„Vy uchoditě, paka živi!“ poradila vlídně mužikům.
Mužici se však rozhodli bojovat; nebylo to moudré, avšak měli dost v hlavě a byli zvyklí se rvát. Všichni tři najednou vytáhli důkladné nože; neříkali nic, ale blížili se. Vyhlíželi zlověstně.
Dívka si rozepjala kožich a vyklouzla z něj. Stála tady jenom ve strakaté kombinéze; pod levým ramenem měla zavěšenou jakousi pochvu, ve které vězel asi metr dlouhý meč se zdobenou rukojetí. Mečík vypadal jako hračka a ona jako dítě, ale to mohl být omyl. Vydala se přímo proti mužikům; ještě něco vykřikla na svoji družku, která taky vyklouzla z kožichu. Meč neměla.
První byl v cestě mužik s krvavým šrámem na tváři; měl taky největší vztek. Vrhl se k dívce a mávl po ní nožem, ona se mu hbitě vyhnula, otočila se a s výskokem ho kopla do prsou; vzápětí skočila mezi ty dva zbývající. Nastěnka nemohla přesně sledovat pořadí jejích útoků rukama a nohama, ale zasahovala střídavě jednoho i druhého; ona se nebránila, útočila! Mužici se snažili ji poranit noži, ale neměli šanci.
Ten, kterého odhodila prvního, se rozhodl napadnout ji zezadu a ona se o něj nijak nestarala, protože se o něj starala Asijka. Šlehla svým bičem na psy, zachytila jeho kotník a škubla; ničema se složil do sněhu, žena na něj skočila, ale on po ní sekl nožem. Dupla mu na zápěstí, aby ho přinutila nůž pustit, ale jemu se podařilo škrábnout ji na noze; nůž sice částečně sjel po látce její kombinézy, ale stejně ji to zabolelo. Hrubě zaklela; trhem ho převrátila na břicho, klekla mu kolenem na šíji a škubla; mužik vykřikl, natáhl se a ztichl.
Žena něco vykřikla na dívku; ta pořád ještě bojovala s těmi dvěma. Na ten výkřik vytasila svůj mečík a mávla jím kupředu; jeden z mužiků se skoro sám napíchl na čepel, zařval bolestí a padl na zem. Druhý zaváhal, ale pak se rozhodl přece jen pomstít. Dívka jej rozvážně sekla špičkou meče do tváře; mužik jenom vykřikl, zahodil nůž a prchal.
Dívka otřela meč, zastrčila jej do pochvy a vracela se; oblékla si kožich a škubla hlavou, aby srovnala svoje rudé copy. Při tom si povšimla Nastěnky, krčící se za bednami.
„Što ty?“ otázala se jí.
„Já... nevím! Nemám kam jít!“
„Co? Família – rodinu nemáš?“
„Otec umřel... a matka mě jenom bije! Otčím je pořád opilý; moc se bojím domů, paní...“
„Jsem May-Britt Wulffssonnová,“ řekla dívka vážně. „Nemusíš se mne bát. Máš na světě někoho, kdo tě potřebuje?“
Nastěnka vykulila oči, krčila rameny a tvářila se divně.
„Tak pojď s námi! Budeš mi sloužit...“
Nastěnka se konečně odhodlala: „Dostanu... taky takový... jako máte vy?“ naznačila rukou její kombinézu.
May-Britt vyprskla smíchy. „Dostaneš; až budeš umět bojovat! Nabízím ti roční službu; budeš dostávat pravidelně jíst a všecko, co budeme mít my, ale žádný plat, jen podíl na kořisti. Jestli přežiješ a budeš chtít, za rok tě sem vrátím! Souhlasíš?“
„Tak dobře!“ řekla dívka odhodlaně.
Asijka zatím přešla k mrtvému mužikovi a stáhla z něj těžký, sice špinavý, ale nejspíš teplý kabát. Podávala ho Nastěnce.
„Vem si to,“ řekla May-Britt. „To je Tana; nemluví rusky. Ani já moc ne. Ty se taky naučíš... řeč Varjagů.“
Muž, který měl pořád ještě v břiše harpunu, už se přestal svíjet bolestí, pouze chrčel. Tana k němu přistoupila a vytáhla ji; při tom se probral, ještě větší bolestí. Zděšeně blekotal cosi jako prosbu o milost, ale ona si jej nevšímala. Přejela mu zkušenou rukou po těle, objevila měšec, ale zcela prázdný, takže sebrala pouze nůž, který mu vypadl z ruky. Nebyl k ničemu; jenom si odplivla, zaváhala, jestli ho jím nemá dorazit, ale nakonec se rozhodla nechat ho naživu.
„Kam půjdeme, paní?“ ptala se Nastěnka, které v kabátě začínalo být konečně teplo.
„Daleko. Až do Evropy...“
„To bude krásné!“ vzdychla zasněně Nastěnka.
„Hm...“ řekla May-Britt nedůvěřivě.
A Tana pronesla něco ve své řeči a odplivla si do sněhu.
Tím končí pátá z knih o Rytířích Blesku.
Konec
© 1975 Mojmír Kříž
Následuje: Rytíři Blesku 6 - Dcery Živého Ohně (Charry de Guyrlayowe IX.) Skupina
Rytíři 01) Rytíři Blesku 1
02) Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy
03) Rytíři Blesku 3 - Diplomati
04) Rytíři Blesku 4 - Velmistr
05) Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr
Titul: Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr
Podtitul: (Charry de Guyrlayowe VIII.)
Autor: Mojmír Kříž © 1975 Mojmír Kříž
Skupina: Rytíři Blesku
5
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Rytíři-blesku-5
Next: Rytíři Blesku 6 - Dcery Živého Ohně
(Rytíři Blesku 6) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. "Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr (Charry de Guyrlayowe VIII.)" (komentáře)
Téma=Rytíři-blesku-5
Errata:
08.08.2021 11:42
Domů
Statistiky