Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Labutí Panna

Ráno po rozcvičce, bohoslužbách, přednášce a snídani pozvaly Baarfeltovy dcery ostatní princezny k sobě do velkého sálu. Měly v úmyslu uspořádat poradu, jaké další kroky provést k pozvednutí úrovně této řádové komendy. Zjistily totiž, že velká místnost, do níž se přestěhovaly, má řadu výhod: mohou se tu celý boží den povalovat na rohožích, diskutovat, studovat, dělat pokusy a bezohledně šikanovat otroky.

May-Britt totiž překvapilo, že jednání s otroky na tomto místě doposud nedospělo do svého přirozeného stavu: cílevědomé snahy je převychovat; řád vlastní skupinu zajatců, ale prozatím je nepodrobil tomu, co je vlastním smyslem jejich existence, tedy přeměny z nepřátel na služebníky Boží. Tímto počínáním vyniká řád od středověku a je to důvod, proč si málokdo troufl na nějakého Templáře zaútočit. V současné pokleslé době si to troufá zbytečně moc lidí a je třeba je poučit, že kdo se odváží, riskuje a bylo by pro něj lepší, kdyby to nepřežil.

Veronika se ptala, jak to myslí. Samozřejmě taky ví, že se zajatci v řádu kdysi převychovávali; ale dnes je konec devatenáctého století a věřte tomu nebo ne, zajatec i zločinec se považují za lidi, kteří mají určitá práva. Ať tedy May jasně řekne, jak si takovou převýchovu představuje.

May-Britt si přála přesně tohle. Připomněla: zajatce je třeba jednoznačně izolovat od všeho, co dřív považoval za přirozené. Zacházet s ním jako se zvířetem: znemožnit mu útěk, správně ho živit, držet v čistotě a zapojit do práce. Vysvětlit mu, že se dopustil nepřátelských činů vůči Templářům, což je důkazem, že je mentálně postižený barbar. Nedopustil se tím žádného zločinu; zločinu se může dopustit pouze bytost se svobodnou vůlí, což on rozhodně není a bude, teprve až opustí svou zvířeckou existenci a stane se rovněž Templářem. Že nechce? Právě to je důkaz jeho zaostalosti; tu je třeba odstranit.

May poukázala na to, že se zajatci se stále ještě zachází nesprávně. Jsou drženi pohromadě ve vězení, ale odděleně od svých pánů, takže nejsou pod dozorem čtyřiadvacet hodin denně. Správné by naopak bylo, aby každý byl přidělen do výchovy určené osobě, která za jeho zapojení je odpovědná; zvíře i otrok mají mít určeného pána. Je jim příliš často zdůrazňováno, že jsou zde proto, že se něčeho dopustili; dokonce jsou jim předčítány rozsudky, jako by byli zodpovědní za své jednání. Je to přirozené? Čte snad někdo nějaké traktáty svému koni? Vykládá mu, že až si odslouží určitou dobu jako kůň, bude něčím jiným? My to samozřejmě víme; ale proč ho s tím obtěžovat?

Je pochopitelné, že se zajatci je třeba zacházet mírně. Každý ví, jak se zachází s koněm: vlídně, leč důsledně. Také si s ním přece povídá, ale činí tak způsobem přirozeným a správným, třeba: „No vidíš, už jsem tady! Jo, ty zas vypadáš! Tos nikdy neslyšel, že kůň má být čistý? Ve výkalech se válí prase, ty seš můj koníček, na kterýho si chci sednout, takže tě musím vyčistit. Nediskutuj, nepomůže! Vím, že máš hlad, taky už ti nesu čerstvé seno. Potom půjdem pást. Vidíš, co mám v ruce? No jistě, je to kartáč a hřeblo! Pochopitelně se nechceš čistit, přece tě znám! Já vím, že máš zuby, já taky – a co? Nekousneš, nestíháš! Stůj... uhni! Kopyto! Ne kopat, ukázat! Ano, kopyta se taky čistí, neříkej, žes to zapomněl!“

Zatímco s koněm tedy každý zachází přirozeně a správně, s lidmi na nekulturní úrovni si počínáme zcela nezodpovědně. Samozřejmě, je třeba uvážit, že zatímco kůň je krásný, sympatický a pořídili jsme si ho ze své potřeby, otrok bývá často ohavný, nevychovaný, přímo odporný. A dostal se k nám za svoje zločiny! Ale vy jste přece křesťané, lidé Srdce! Mám vás já, princezna Severu, učit lásce k bližnímu? Nesmíte v něm vidět tu zrůdu, kterou je v současnosti, ale člověka, jakého z něj hodláte vytvořit! Až dosáhne minimální lidské úrovně, pak ho můžeš poučit, jak se chovat, aby nadále neměl problémy; ale to každý sám pozná. Můžeme se přece bez problémů projít jeho myslí, snadno objevit zuřivost, odpor, nechuť; podobné mentální blokády je ho třeba zbavit. Teď nám za to není vděčný, ale jednou bude. A když ne on, tak jeho děti. Podívejte se na Tori, je spokojená? Je šťastný Šahin, případně jeho otec Ba M'Burru? Nesporně velice; je přímo vděčen řádu, že jeho dědečka někde odchytili!

V tu chvíli Veronika prakticky podotkla, že Ba M'Burru upadl v poslední době do podezření, že kromě dalších pochybných kšeftů obchoduje i s otroky; že totiž několik zločinců, kteří se svou neopatrností dostali do péče řádu, prodal místo převýchovy do jisté arabské země, kde z nich místní šejk udělal bojovníky své palácové gardy. Vzhledem k tomu, že byli vyškolení vojáci, neměl s tím tolik starostí. Taky se na ně může spolehnout víc než na svoje lidi, protože nejsou zapojeni do žádného místního klanu, jež spolu neustále soupeří.

May-Britt se rozesmála: „To je přece všivák! Kolik tak dostal za jednoho? Kdybysme mu ten kšeft vyfoukly... potřebujem vůbec tolik německých zajatců?“

„To snad nemyslíš vážně! Tyhle prodat nemůžem!“

„Já taky nemyslím ty, co byli zajati v řádném boji a jsou podchycení v papírech! Ale občas se stane, že chytíme někoho, ke komu se nikdo nehlásí. Špicla, kterého se vzdala i jeho vlastní strana nebo kriminálníka... něco takového. Prodat dva tři, máme na drobná vydání – ne?“

„A co on tam bude dělat, chudák?“

„Jeho problém; dopustil se chyby, že nám vlezl do drápů...“

Když se všechny dosyta nasmály, řekla Valérie: „Nebudem teď řešit, co udělat se zajatci, až nějaké pochytáme. Myslím, že je spíš na čase pohovořit o současné situaci. Nebo myslíte, že skutečně nemáme jiné problémy?“

Všem bylo jasné, že problémů je dost; takže posmutněly.

„Fakt, že se řád ocitl ve válce proti celé říšské armádě, je bezesporu truchlivý. Jenže...“

„Nepřeháněj! Maximálně na nás pošlou nějaký ten armádní sbor!“

„I tak; myslíš, že se nám podaří zvítězit?“

„Jednoznačně; máme snad nějakou jinou možnost?“

„Tak bacha! Ať to bude jak chce, spousta našich lidí padne na poli cti a slávy. Opakujou nám to tak dlouho, až jsme si na tu myšlenku tak nějak zvykly. Ale je to skutečně jediná možnost? Je to opravdu naše přání? Není lepší zachránit se nějak?“

„Tím chceš říct: včas zdrhnout.“

Veronika důrazným pokynem vyžádala ticho. „Budeme uvažovat realisticky, dámy. Řádová moc je v podstatě iluze, kterou tady úporně uvádíme do života. Kdyby si svět venku uvědomil, co jsme zač, smete nás s povrchu zemského jako švába. Že každý z nás vydá za deset jiných, je moc hezké; ale oni jich na každého mají deset tisíc. Vyhrajeme nad deseti tisíci nepřáteli?“

„No...“ zaváhala May-Britt.

„Co teda uděláme, když to projedem?“

„Já jsem Valería de Mendoza di Castro! Pocházím z nejstarší kastillské šlechty a mám kam jít; všude na světě dosud platí zlato Mendozů a moje jméno mi dává dostatečná práva...“

„Radši mlč, huso! Co chceš? Do konce svých dnů se skrývat na svém zámku nebo se toulat po světě jako štvanec, dokud ti nedojde zlato zděděné po tátovi? Nebo se vdát za nějakého přiblblíka a žít jako počestná panička, posílat děti do vládní školy a hádat se se sousedkami z městské honorace, jestli pozvat pastorovu ženu na čaj, když její matka kouří a mluví hrubě? Kam chceš ještě odejít? Copak je Evropa dost velká pro Mendozovy dcery, když jejich otec zemřel a přestal být velmistrem?“

Valérie trochu pobledla a přestala se usmívat; na tvářích jí vyskočily rudé skvrny. „Tys to vyřešila, myslíš?“

„Vyřešila jsem momentální stav. Lobo je kapitán lodi, známý po Středomoří. Vyřešila jsem svou situaci; nikoli však budoucí prospěch svých dětí. To moc dobře vím...“

„Co pro nás může udělat řád?“ ptala se Florence.

„Řád na nás v podstatě kašle. Řád je to, co vidíš tady kolem sebe: o moc víc toho nemáme. Leda ještě Carialtiho, který má takový strach z nepřátel, že se chce jevit zbožný! Předvedl nám už pár veletočů, jaký neumí ani náš cirkusák Bellini. Jezdit hlavou dolů na koni je jednodušší než změnit se v počestného burzovního makléře, což je nejnovější Mariova tvář...“

„Ale nepovídej! Copak?“

„Blanche, pochlub se! Mario si otevřel v Paříži banku. Navenek zcela počestnou; vzkázal nám, že jestli tam chceme vložit svoje peníze, zúročí je a rozmnoží, jeho čestnost je nám zárukou. Už mu na to skočila řada lidí; a nepochybuji, že skutečně bude podnikat tak, aby to každému vynášelo...“

Blanche přikyvovala; taky doznala, že už tam předisponovala pár tisíc z majetku svých četných manželů. Ta banka je natolik dobrá, že další o to mají eminentní zájem, ježto zlaté řetězy na krku jsou sice dobrá záruka, ale...

„Bezva, není námitek. Mario je koumák, to jsme věděly...“

„Technická otázka,“ řekla Maryška. „Přišly jsme sem to Německo porazit nebo rozkrást?“

„Co ti víc vyhovuje!“ krčila rameny Valérie.

„Copak, já bych věděla; ale Němcům se to nebude líbit...“

„Řekněme si pravdu, Maryško: tvůj manžel Estragon jako zloděj nemá v řádu konkurenci. Bojovat umí skvěle, to víme; ale počkej, jak to roztočí, až se budou rabovat dobytá území!“

„Tak kruci, vy slepice! Pochopte už jednou, co vám povídám: Co uděláte, když nebude co rabovat? Když to prohrajeme!“

Nastala chvíle ticha. Pak řekla Julie:

„Záleží na tom? To už přece budeme mrtví...“

Chvilku bylo ticho.

„Tak!“ řekla potom Veronika. „Vidím, že si uvědomujete realitu v plné kráse. Známe se a víme, jaké jsme byly a jsme. Naše sestry jsou ochotny jít do boje, zabíjet a dát se zabít. Řád se chystá padnout s takovou slávou, jakou dějiny nepoznaly od křižáckých válek; většina jezdců to sice neříká nahlas, ale připravuje se prolít svoji krev na bitevním poli...“

„Jsem dcera Mendozů,“ řekla Valérie klidně. „Přijde-li taková chvíle, padnu, jak se sluší na princeznu...“

„Tak; to jsme teda dopracovaly! A všechny na to tak spokojeně koukáme... Diana dokonce ještě ani nepromluvila, což u ní není rozhodně zvykem! Ty snad spíš; cos dělala v noci?“

Všechny se rozesmály. Každá věděla, co Diana dělala v noci, její aura byla jasně čitelná. Princezny se nepotřebují chlubit, jakou mají náladu a co ji způsobilo.

„Co já?“ oklepala se. „Copak mě se to týká?“

„A ne snad?“

„Já totiž naprosto nechápu, co tady řešíte!“

„Diana nechápe! To je teda novinka! Budoucnost řádu...“

„Já jsem už jednou řekla jasně: v Arminu je místa dost. Mluvíte o budoucnosti; myslela jsem, že je řeč o Evropě. Já žádnou budoucnost v Evropě nevidím, tak mlčím.“

Nastalo mírné vzrušení; pak řekla May-Britt: „To není myšlenka tak hloupá, jak se snažíte předstírat!“

„A zbytek světa necháme padnout?“

Diana měla na dosah ruky svého Tannarra; položila mu ruku na hlavu a drbala ho za ušima a pod krkem. „Když mě brali do národa leopardů, tak mě Velký čaroděj učil zásadám: Je doupě a je lovecký revír. Tam, kde je doupě, se neloví. To je moje území, to se chrání. Na lov se chodí ven, do otevřeného prostoru.“

„Dost jasný,“ usmála se Veronika. „Takže prakticky: ulovíme tady něco a šup s tím domů na Ostrov. Tam se oklepem, olížeme rány a až nám bude dobře, zas vyrazíme na lov?“

„Já to tak vidím.“ řekla Diana.

„Další technická otázka,“ pravila Maryška. „Má v tom případě vůbec smysl válčit? Nebylo by lepší zdrhnout hned?“

„Od tebe to teda sedí! Před pár dnama jsi sem přišla se šavlí a vykřikovala, že rozerveš Německo na cancoury v rámci boje za svobodu Polska. Pak ses vecpala do postele vévody Estragona, nejhoršího rváče a násilníka v řádu; co myslíš, že ti poví, když mu tuhle lákavou možnost nastíníš?“

„Ale to pořád platí! Od ničeho jsem neustoupila!“

„Odpovím Maryšce,“ řekla Diana. „Aspoň Charry to vidí takhle: Arminské císařství je určitá mocnost. Řád je taky mocnost. Když někdo položí ruku na Armin nebo na řád, musí dostat přes prsty. Tak, aby si všichni zapamatovali, kam taková pošetilost vede. Což je přesně to, co na začátku povídala May-Britt; poučit každého pomateného blba, aby se nám zdaleka vyhnul!“

„Proč zrovna teď a zrovna tady?“

„Protože si začali. Německo je jeden z nejmocnějších států světa; jistě, mohli bysme dát přes klepeta takový Albánii, na kterou by stačila naše leopardí garda. Tři čtyři lodi stačí na invazi a za pár dní se budeme projíždět po jejich hlavním městě, jestli nějaké mají...“

„Jak jsi na to přišla, proboha?“

„Nazir tam jednou byl, je to muslimská země v Evropě. Líbilo se mu tam a snaží se postavit invazní armádu tak o dvou stech lidech; tu by zapojil do místních potyček...“

„Díky... všecky dobroty přece jenom nemusím...“

„Tak vidíš. Takže Německo; první, nač Němci přišli, bylo nás koupit. Jenomže si vybrali prostředníka, kterej připadal jim jako vhodnej, nám rozhodně ne. Už taky pochopil, že nebyl vítán, takže ho nebudu pomlouvat. Pak zkusili předvést nám svoji moc; ani to neprošlo. Teď zadupou znova a potom kousnou...“

„A účel toho všeho?“

„Chtějí přesně to co já: tuhle partu kolem. Jenomže oni ji chtějí i se mnou. Přenesou přes srdce mýho hada na hlavě, i když se skřípěním zubů. Odpustili by nám tvůj cop, Veroniko, Juliinu barevnou hlavu a další parády. Odpustí Estragonovi jeho chování, Maryško. Odpustí nám cokoliv, když budeme bojovat pro ně. Protože Německo se taky rozhodlo dobýt svět! A my jsme mu v cestě...“

„Klasická situace: dva kohouti na jednom smetišti!“ smála se Veronika. „Boj na život a na smrt je nevyhnutelný!“

„Ale já nechci žádnou smrt,“ potřásla Diana hadí hřívou. „Chci nějaké rozumné řešení! Předvést jim, že se nedáme!“

„Bude to hon na lišku,“ krčila Veronika rameny. „Ale liška jsme my a lovci všichni kolem. Dost blbá hra!“

Diana se mračila.

„Zklidni se, Diano,“ řekla Valérie. „Veronika se posmívá, ale dobře ví, co má dělat. Nenosí kříž abatyše pro ozdobu; má z nás největší zodpovědnost. Nejen za nás, i za děti, které po nás přijdou. Odpovědnost za to, že řád nezhyne na žádné bitevní pláni, že vstane z popela a bude žít! Proto jsme opustily Španělsko, proto jsme tady a půjdeme do boje! Musíme si vybojovat svoje právo žít...“

Diana opět kývla hlavou.

„Naši muži smějí padnout! Ale my musíme zůstat, musíme obsadit třeba jen kus skály a držet ho zuby nehty, abychom tam připravily nové pokolení řádu. Mario a jeho komthurská rada ještě naprosto nepochopili, jakou šanci pro nás vytvořil d'Enghiem. Ale Baarfelt už to ví a jeho dcery taky, že? Jedno klidné místo, kde budeme moci dát život příštím generacím...“

„Potom tam musíme dostat co nejvíc lidí!“

„Spolehni se. Nepřišly jsme se sem dát zabít!“

„Jenomže... jestli neukážeme Němcům dost jasně svoji sílu, napadne je jít za námi i na Ostrov. Ta chuť je musí přejít! Jsou schopni nás pronásledovat...“ řekla Diana.

„Porazit Němce v boji nedokážu,“ řekla May. „Ale dokážu způsobit, aby dostali strach! Myslím, že je důležitější, jaké budou mít o nás představy, než co skutečně jsme. Přesvědčíme je, že jsme zlá nebezpečná tlupa, jaké nesmějí dovolit vstoupit do svých domovů; vnukneme jim, že se nás musí bát!“

„Psychologická válka?“ usmála se Veronika.

„Taky tě to učili, ne? Nepřítel, který se bojí, je poražen dřív, než s tebou zkříží zbraň. Musíme vytvořit představu, že jsme nepřemožitelné: ta představa bude bojovat za nás!“

„Snažíme se...“ pokrčila Diana rameny.

„Ty ano, to je vidět. V boji je nutno vypadat; zda máš vysoké bojové znalosti, není vidět. Ale tvýho hada na hlavě vidí každej! Hloupí lidé se vždy bojí toho, co neznají. Rozšíříme představu, že jsme sekta šílených čarodějnic; máš nějaké styky s novináři?“

„Známe Arnošta Fouska z Naší pravdy; slíbil, že sem přijede, ale už je to měsíc a kde nic, tu nic...“

„Pozvi ho a řekni, ať udělá reportáž; třeba s fotografiemi. Může si vyfotit jednotlivé dívky, náš výcvik, bojové hry... nebo třeba moji svatbu! Mohl by zkusit nabídnout reportáže několika novinám a časopisům v cizině. Třeba na tom ještě vydělá!“

„Dobře; pošlu mu telegram.“

„Do té doby můžeme zahájit přípravy. Nechtěly by se holky třeba trochu odvázat a nějak se vyzdobit? Ať si ty, co si to můžou dovolit, pořídí nějaký nápadnější účes! Civilní oblečení, pokud chtějí, by mohlo taky vypadat líp... Ačkoliv leopardí uniforma je nádherná, to byl od Sigrid dobrý nápad! A jestli se jim to nelíbí, ať chodí nahé! Postačí přívěsky na krku...“

„Mám obavu, že to přijmou s porozuměním!“

„Nikomu nic nenařizuj, samozřejmě, ale ani jim nebraň v rozletu – dovol každé rozvinout vlastní představu o kráse! Tetování je krásné, sama si taky nechám něco udělat; ale na tváři radši ne, i když Veronice sluší!“

„Díky!“ usmála se Veronika.

„Čarodějka musí být oslnivě krásná a zároveň strašná jako smrt! Netvrdím, že všechny, ale aspoň velitelka každého komanda by tak měla vypadat. Když projde ulicí, musí za ní zůstávat brázda jako za parníkem! Lidé by jí měli ustupovat z cesty!“

„Už teď nám všichni uhýbají!“

„Mluvila jsem o nepřemožitelnosti. Pokud dojde někde před lidmi k boji, nesmí naše děvčata prohrát! Nemluvím, když předvádějí trénink mezi sebou, ale v souboji s někým zvenku! Když některá neumí porazit nepřítele, ať radši nic nepředvádí! Ale takové jako Tori nebo Diana klidně můžou vyvolávat výtržnosti!“

„Proboha! To před Tori radši neříkej!“

„Proč? Tori, o tobě se prý po městě povídá, že jsi zkřížená se šimpanzem! Zkus to nějak podpořit... ano, úplně postačí, když se občas takhle zatváříš! Nebo zkus...“

Tori vyskočila na nohy, svěsila ramena a ohnula hlavu, aby se dívala zespodu. Udělala pár opičích poskoků, vyskočila, zhoupla se na lustru; výmykem se dostala na skříň, tam se opřela rukama, cenila zuby a ječela jako opice.

„Bezvadný! Tohle předveď někde v parku na větvi a jakživ nikdo neuvěří, že jsi člověk!“

Děvčata se smály a chválily Tori; May-Britt se zamyslela.

„Další důležitá věc: ten novinář ať hodně píše o sexu. Zásadně žádné normální pojetí, nic běžného! Některé dívky jsou nedotčené panny, třeba Julie! S fotografií; škoda, že nemůže být v barvách! Další nepociťují zábrany ani omezení... Obojí připadá lidem stejně nepřirozené, takže budou znepokojeni!“

„Mám si to poznamenat?“ smála se Diana.

„A ještě: V rozhovoru se tě ten novinář zeptá, zda je něco pravdy na tom, že čarodějky kradou děti, zejména děvčátka; že je podrobují speciálnímu výcviku, vymývání mozku a fanatickým bojovým průpravám; tak získáváme nové členky. Dáš ostré oficiální dementi! Prohlásíš, že rozhodně nic takového neděláme...“

„Ačkoliv by těm dětem u nás bylo líp než doma...“ blýskla Diana očima. „Řeknu, že k takovým příhodám docházelo dřív, za starých časů; teď už to rozhodně neděláme, ani těm co se vůči nám dopouštějí nepřátelských činů...“

„Proboha,“ smála se Valérie. „Chudáci děti; od toho momentu je rodiče nepustí ani na zahrádku!“

„Řeknu tohle: nevezmeme nikomu, co je jeho! Bereme si jen to, o co nestojí nikdo. Zachraňujeme děti, kterých se jejich rodiče zřekli a řádně o ně nepečují. Ze sirotčinců, polepšoven...“

„Možná bychom to skutečně měly udělat,“ řekla Maryška. „Svět je plný nešťastných dětí... já bych nějaké chtěla!“

„Budeš mít vlastní, ani se nenaděješ!“ řekla Florence a Maryšce zrudly tváře.

„Dítě znamená budoucnost.“ řekla May-Britt. „Ještě dnes umírá řada dětí, protože se o ně nepečuje. To nesmí být. Když se nějaké naší dívky zeptají, kolik chce mít dětí, odpoví: kolik se narodí. Kolik mi jich Bůh daruje. Může vysvětlit, že duše dočasně uvolněné z těla se pohybují kolem své budoucí matky a vybírají si podle jejích činností. Když poznají, že tato žena jim bude dobrou matkou, zvolí si ji a vstoupí do ní, aby se zrodily!“

„Nebude to pro ty lidi trochu nepochopitelné?“

„Jejich problém. Bude to vysvětlení, proč spousta žen považuje děti především za svoje a nikoliv majetek manžela. Muž je bojovník; přijde a odejde. U nás na Severu muži odcházeli na moře a nikdo nevěděl, zda se vrátí. Ženy zůstávaly doma, rodily děti a chránily je: mečem i kouzly. Ať se nikdo nemýlí: vlčice není slabší než vlk! A když chrání mláďata...“

„Chceš znovu zavést matriarchát?“

„Vidím věci, jaké ve skutečnosti jsou. Řádoví jezdci nejsou zodpovědní za svoje děti; nejsou zodpovědní za nic, ani za svůj život. Ožení se s deseti manželkami, nebo se jich stovka ožení s jednou ženou; obojí je k smíchu. Hry Neviditelné říše nemají žádný praktický smysl. Až vztyčí svoje hrady, budou možná střežit svou ženu a svoje děti jako poklad. Teď ne!“

„Proč od nich požaduješ zodpovědnost?“

„Já od nich naopak nechci vůbec nic. Ať zůstanou, jací jsou. Ale jejich ženy to musí vědět. Jezdci dokážou přispět ke štěstí svých dětí jen svým erbem a svou slávou; tak ať táhnou do pekla a padnou, jak se sluší! Až se osvobodí z těla, budou užitečnější své ženě, dětem i světu...“

„Tohle máme taky říkat novinářům?“ zaváhala Diana. „Myslíš, že jim můžeme mást hlavu nesmysly?“

„Co považuješ za nesmysl?“

„Třeba ty řeči o strašidlech! Duše dočasně osvobozená z těla je v podstatě strašidlo; osoba, která se vymkla reinkarnaci a musí se potloukat po reálném světě bez těla, houkat za komínem a tak! To je naprosto ujetá verze!“

May-Britt se hluboce uklonila: „Díky ti, má vznešená paní, za tento nádherný okamžik! Přistihnout arminskou císařovnu při nevědomosti se někomu tak snadno nepovede...“

„Co? Chceš, abych začala věřit na strašidla?“

Princezny zbystřily pozornost, něco zajímavého se dělo.

„Řekla jsem, že patříš k Poznání Jihu: tam dochází při odchodu duše z těla k rychlému a řízenému přechodu do jiného těla. Je na to taková velmi pěkná teorie a skutečně platí, ovšem ne všude, ne pro každého a... Zkrátka, já věřím, že zbožný Ind nebo Číňan jde po smrti do světla, kde vidí všechny ty nádherné bytosti; setká se se svými ochrannými bódhisattvy, se svým duchovním učitelem a přijme od nich karmu jako poděkování za svoje zbožné i pokleslé činnosti. Pak se zrodí a začíná to znovu.

Já vím taky to, že podle Učení Srdce odchází duše před Ježíše Krista, který ji očistí svojí láskou. Pak odchází buď do nebe, kde se stane andělem nebo do pekla, kde jí to spočítají a povaří na určitý čas v kotli. Určitý problém je očistec; není to nebe, není to peklo – co to tedy je? Někteří soudí, že právě to, co vidíme kolem sebe: nové narození jako člověk.

Já přicházím ze Severu; od malička mě učili brát do úvahy jenom to, co vidím a o čem jsem přesvědčena. Tak taky vím: staří bohové odešli nebo zemřeli. Je mi jich líto a je-li někdo schopen ještě je chránit, jsem mu vděčna. Ale mnoho lidí nevěří v žádné bohy, žádnou morálku, žádný osud. Jsou zmatení, nešťastní, zmítaní pošetilými touhami. Ateisté; věřící jen ve svoje peníze, hmotné statky, vůli. Těžko se jim odchází od bohatství; těm připadá snadnější toulat se kolem svých pokladů a výt za komínem, než se polepšit. Nebo snad myslíte, když byl někdo za života lump a idiot, že z něj po smrti bude něco lepšího?

Nevěřící je ubožák v životě i po smrti. Je pravda, Diano, že se na Jihu po smrti může člověk obrátit o ochranu a pomoc k těm, které za života uctíval, a oni mu pomohou se orientovat? Oddaní Ježíše Krista to mají ještě jednodušší, dostali omilostnění už předem, ani nemusejí o nic žádat. Ale kdo nevěří na nic než na sebe, ten zůstane na druhém břehu zcela sám. Najednou marně hledá svoje peníze, svůj vliv, svoji moc – všecko zůstalo tam. Vidí to a nemůže se toho dotknout. Vidí, jak s tím nesprávně zacházejí další lidé, často jeho příbuzní, děti, společníci... Chtěl by jim poradit a pomoci, ale nemůže, neumí, nedokáže. Bloudí bezčasím a ze vzteku bouchá okenicemi a shazuje talíře...

Hluboce mne fascinují členové řádu wicca a různí spiritisté; zejména jejich neochvějná víra, že jim v životě může nejlíp radit ten, kdo si nevěděl rady ani za živa. Oni ty ubožáky ještě vyvolávají a žádají o pomoc! Kdyby jim radši uspořádali oběť smíření a nechali je odejít! Usmířit duchy předků dokáže kdejaký primitiv v Africe či Americe, a dnešní kulturně vyspělý vzdělanec si s tím neporadí.

Obávám se, že si budeme muset všichni uvědomit: každý máme ve skříni svého kostlivce. Každý z nás někoho zabil; ten teď musí zůstat v jeho blízkosti a čekat, až dostane rozkaz. Padlý musí sloužit vítězi! Každého z nás obklopují strašidla, nikdo nejsme svatý. Těm strašidlům můžeme podlehnout, nebo jich můžeme využít – vrhnout je proti svým nepřátelům. Když to uděláme dobře, potom pomůžeme sobě i jim, protože vykonají službu Bohu a dojdou odpuštění. Taky ovšem můžeme všechno zhoršit...“

Dívky poslouchaly její slova s velkým zájmem; když skončila, zeptala se Veronika: „Ale my jsme křesťané! Co máme dělat my?“

„Nikdo není očištěn, protože každý se něčeho dopustil. Proste svého Pána, aby vám byl milostiv! Proste se vší vroucností jak nejlíp umíte. Uspořádejte všechny obřady, na které si vzpomenete a které vyčtete ve svých knihách. Třeba pro někoho budou stačit; pro jiného ani to ne. Žádejte za odpuštění a snad je dostanete, než přijde chvíle smrti...“

„Rozumím...“ řekla Veronika tak tiše, že ji sotva slyšeli.

„Jsme v boji!“ končila May-Britt. „První, co si musíme jasně uvědomit, je tohle: boj začal a my jsme v něm. Nebudeme čekat, až na nás přijdou; zaútočíme sami...“

Její slova se rozlétla po táboře, ale nikoliv jen po něm. Většina jezdců a jejich partnerek byli čarodějové; úroveň samozřejmě různá, ale natolik znalí, aby pochopili, že nastal čas zvednout hlavy. Tak to udělali.

Oběť, Očištění, Usmíření. Tato tři slova znamenají pro vášnivé obyvatele Středomoří mocný impuls k jednání. Jsou křesťané, mají v úctě své patrony, světce známé i zcela zvláštní, především však Pannu Marii, obvykle v podobě vyskytující se v té které zázračné katedrále. Nosí obrazy svých světců na praporech a korouhvích, v medailóncích na hrdle, na stěnách obydlí, na domácích oltářích. Ještě je neměli na kůži; a nebylo nic tak jednoduché jako je získat. První na to přišel Palmiro Corsi, když požádal jednoho z Korejských instruktorů, aby mu vytetoval na prsa obraz Nejvznešenější Matky Boží. Korejec sice slyšel o této osobnosti poprvé, ale ochotně se dal do práce.

Příklad velkého světce zajisté vždy přiměje k následování řadu dalších; jen co se to rozkřiklo, měl postaráno o práci každý, kdo dokázal sebemenší práci tetovací jehlou. Samozřejmě, každý chtěl alespoň řádový osmihrotý kříž; na čím nápadnější místo, tím lépe. Nejoblíbenější bylo zápěstí nebo hřbet ruky, tam si nechal kříž umístit skoro každý; byli také staří jezdci, kteří očekávali svou smrt a přáli si, aby to byl jejich poslední boj; ti si přáli kříž na čele či na tvářích. Zákaz tetování v obličeji byl velkomyslně odbyt mávnutím ruky.

To úplně nejlepší místo našly holky z řádu svaté Jadwigy: bříško mezi pupíkem a štěrbinkou, která jim působila to největší potěšení. Čím větší a nápadnější kříž, tím lépe; a proč by kolem nemohly být oblíbené květinky, ptáčkové, roztomilá zvířátka? Samozřejmě, než je tělo vyzdobeno, musí být to místo důkladně oholeno, a potom udržováno co nejlíp; tehdy také začaly mnohé dívky zase závidět Julii její zarostlý klín. Samozřejmě se dávala holit, ráda a co nejčastěji, ale některé holky byly příliš mladé a nic jim nerostlo, takže občas otravovaly Julku otázkami, jak to dokázala, aby její kožíšek byl tak parádní a lákavý. Napřed se zlobila a nadávala jim, ale stejně jí to lichotilo.

Neodolala, aby se srovnala se sestrami, když už si je mohla prohlédnout. Maryška byla taky pěkně zarostlá, ale neměla tak krásně černou barvu. May-Britt se zřejmě snažila srsti zbavit, takže zůstal krátký rezavý mech, a o ten přišla při koupání v sauně. Snad jedině Magda se jí mohla vyrovnat, ale Julie usoudila, že má přece jen hezčí tvar trojúhelníku.

Když na ni mladší holky dorážely a škemraly, aby jim něco poradila, nechala se umluvit, částečně vážně a dost hodně žertem: chce to často holit a ještě častěji masírovat, je jedno zda od kluka či od kamarádky. Samozřejmě nadšeně poslechly a spoustu toho taky vymyslely samy. Zakrátko se to stalo oblíbenou hrou a když se Julka prala s mládeží, občas chytila tu nejdrzejší holku a zlechtala ji, až ječela a vřískala, ale nepolepšila se, naopak byla ještě drzejší. Když už si s nimi takhle hrála, musela samozřejmě taky leccos vydržet – a postupně si ujasnila, že se jí to líbí čím dál víc.

Mladí jezdci rozhodně nehodlali zbavit se těla a odejít do říše stínů, ač věřili, že by tam při své kvalifikaci mohli získat větší moc než v hmotném těle. Zato popřáli sluchu žehrání osob hygienicky vzdělaných, jež delší dobu zvěstovaly nebývalý rozmach blech, vší a jiných cizopasníků, zvláště mezi bojovníky s dlouhými hřívami. Naskýtala se možnost spojit několik zvláště příznivých akcí: vykonat Očištění zbavením vlasů, Obětovat je svému Ochránci a Usmířit se s Bohem přijetím jeho Znamení.

V praxi to vypadalo tak, že si nechali zaplést cop způsobem, jaký se pro ně zvláště hodil. Všechny ostatní vlasy oholili; některé copánky dali na magické obrazy, jiné přivázali na svoje korouhve, další zakopali na skrytých místech; co zbývalo, vhodili do ohně. Na vyholenou hlavu nad ušima si dali vytetovat řádové kříže; čím nápadnější, tím lepší. Mělo to výhodu, že když přežijí, za krátký čas jim vlasy dorostou a znamení skryjí, takže dotyčný bude opět moci předstírat, že je obyčejným bezvýznamným člověkem. Ale bude-li třeba, stačí půl hodiny a rudý osmihrotý kříž opět zasvítí na bílé kůži!

Při tom došlo k dalším dlouho odkládaným obřadům: pasování na rytíře. Stanovy ukládají postup jasný a jednoduchý: zvolit si Mistra, sloužit mu a ve vhodnou dobu požádat o vysvěcení. Vhodnou dobu stanoví Mistr, ale protože je zvykem rytířů při pasování uspořádat hostinu pro všechny bratry, dotyčný obvykle požádal o svěcení, až když na to měl. Bohužel, časy se změnily k horšímu a spousta mladých dávala přednost bezstarostné existenci jezdce před povinnostmi rytíře; aniž by ovšem otevřeně odmítli, spíš jen tak všechno odkládali na neurčito. Teď nastával čas, kdy odkládat už nebylo možno; proto se každý Mistr snažil shromáždit svoje učedníky a poskytnout jim zasvěcení, dřív než opustí toto pozemské údolí bolesti. Vzhledem k napjaté situaci se to obešlo dokonce bez individuálních hostin, což některé chudší či šetrnější bratry potěšilo.

A jak se jednou začalo s napravováním závad ve společenství, muselo to pokračovat. Na rytíře se nesluší, aby žil ve svazku tak říkajíc nemravném; i bylo nutno zjistit a sepsat, kdo všechno jsou jeho manželky a děti, uzavřít svatební smlouvy a stanovit jasně, co z jeho majetku kdo dědí v případě smrti. Mnozí mohli sice odkázat dědicům pouze zvučný titul a pár drobných upomínek, ale byli také jedinci zámožní; a byla tu Blanche, která se svou obchodní školou dokázala vyrobit přehledný záznam. Teď se snažila psát, až ji bolela ruka; nezapomínala ani na svoji banku, ani na čerstvé spojení s Mariovým bankovním domem v Paříži. Peníze jsou oběživo a musejí obíhat; pokud možno tak dlouho, až se zapomene, odkud přišly a kam mají namířeno.

Žen bylo v řádu minimálně, ale vidět je bylo všude; poslechly výzvy a snažily se vypadat co nejnápadněji. Často jezdily do města, nechávaly se hostit od kavalírů a působily veřejné pohoršení; čas od času se strhla i rvačka, zvlášť když u toho bylo pár vykulených svědků.

Arnošt Fousek přijel do města rychlíkem a dostal se zrovna mezi hlučnou partu, která drze prohlašovala, že nádraží hlídá. V každém případě z nich šla hrůza, jak z mladíků, tak slečen. Muži měli uniformy zelené, dost se lišící jedna od druhé, vojenské pušky a šavle; z vlasů krátké hřebeny na temeni, avšak nápadné rudé kříže po stranách hlavy. Jejich velitel měl tygří uniformu, rytířský kříž, meč nevídaného tvaru a zlatý kroužek v nose. Vlasy neměl žádné, zato s tetovacími jehlami si na jeho hlavě někdo vyhrál; taky měl v levém uchu několik cvočků. Na rozdíl od svého mužstva nevypil ani kapku alkoholu, nekouřil a nejedl maso. Dámy byly jenom dvě, zato opilé jak zákon káže; oblečené v leopardím, na hlavách dlouhé copy, spoustu přívěsků a ozdob na krku, v uších i v nose, na zápěstích a leckde jinde. Spolu s nimi tu postávala řada mladíků, zřejmě jejich obdivovatelů; mnozí jim platili další pití. Také tu byl beznohý invalida, který seděl na lavičce a usilovně hrál na tahací harmoniku, za což dostával jídlo, pití a občas i nějakou minci, když si panstvo chtělo zatančit.

Když vlak přijel, zahájili strážní akci: kontrolovali každému doklady a přesvědčovali se, zda se nezabývá nějakou nekalotou. Tím vlakem přijelo taky pár jejich kamarádů, s těmi se samozřejmě hlučně vítali a sdělovali si novinky. Arnošt se jim představil, byl rovněž nadšeně uvítán a pohoštěn horkým grogem. Rytíř velitel mu nabídl, že ho vezme nahoru do pevnosti, až bude vystřídán, což bude zhruba za hodinu. Arnošt přijal a celou tu hodinu poslouchal jejich vyprávění a vzpomínky, mnohé těžko uvěřitelné.

Potom přišla další podobná parta; měli rozkaz odjet do hlavního města, kde bylo jejich úkolem provádět výcvik dobrovolníků Bruna von Weranskiho, Nikodéma de Berry a jiných, jak je posbírali. Až dobrovolníky uznají za schopné, předisponují je buď sem, nebo do jiných posádek, aby je posílili.

Zmatený Arnošt se otázal, zda velitelé oněch posádek si řádové vojáky ku pomoci přímo vyžádali. Dozvěděl se, že nikoliv, dokonce je prozatím prudce odmítají; to je však časem přejde, protože se velmi záhy přesvědčí o jejich kvalitách. Jedna dívka počala zmateně líčit operace, které podnikly její družky na ošálení jakéhosi velitele, který trestuhodně odmítal přiznat čarodějkám jejich práva. Detailního líčení však nebyla schopna, zato sprostá slova jí kanula z malinových rtíků se záviděníhodnou kadencí.

Konsternovaný Arnošt si přitom uvědomil jedno: na celém nádraží je jediný opravdový Templář, mladík v tygřím mundúru s křížem. Všichni ostatní patří k tomu, co rytíři označují jako chamraď: začátečníci, odpadlí bratři, všelijací povaleči, kterým se řád rozhodl poskytnout ochranu a výchovu. Že se chovají mnohem výbojněji než velitel, nevadí, patří to k jejich způsobu myšlení. Zato nezúčastnění cestující byli jednak zděšeni, jednak přesvědčeni o nesmírné udatnosti těch lidí. Arnošt pochybovat nehodlal, ale nemohl věřit, že by ho ochránil kluk, který se sám sotva udrží na nohou.

Přistavili mu saně, protože měl velký kufr fotografických potřeb; přidali na ně obě slečny, neboť jedna zatím tvrdě usnula, druhá jen tak tak blekotala. Vojáci uměli docela dobře jezdit na koních; rytíř přisedl k Arnoštovi do saní a podával mu informace, pokud je požadoval. Mluvil stručně, jasně a divným přízvukem; prohlásil, že se jmenuje Rocco, ale že by byl Ital, nebylo ani zdaleka jisté.

Během cesty potkali oddíl, cvičící se v jízdním boji; podle modrých uniforem poznal Arnošt Poláky. Další oddíl měl uniformy černé s červenými znaky, zřejmě vojáci vévody Estragona, vedení Indiánem s několika péry v dlouhých černých vlasech; řada dalších nevypadala na bělochy. Před bránou cvičila skotská pěchota za veselého vyhrávání dudáků.

Hradby byly plné pestrobarevných praporců. Jezdci si vzali k srdci výtku vévody Estragona ohledně nedostatku korouhví; teď měl vlastní prapor každý oddíl a málem každý rod nebo bojové společenství. Žerdě korouhví byly opleteny copánky z vlasů těch, kdo se k němu počítali. Mnozí bojovníci měli na levém rameni osobní, rodový nebo národní znak; některé patřily do všeobecně uznávané heraldiky, jiné povstaly z Neviditelné říše.

Uvítat je přišla urostlá mladá žena snědé pleti v kalhotách od leopardí uniformy; vyšla z boudy, kde se topilo, takže neměla žádnou košili a klidně chodila za mrazu s odhalenými ňadry. Na hlavě jí rostl kratičký černý ježek, uprostřed se vlnila majestátní lví hříva, barvou i vzhledem. Na opilé krásky pohlédla jen zběžně a ujistila Arnošta, že to vůbec nevadí; protože ale nebyl dnešní, okamžitě poznal, že vadí a dost. Nařídila jim, aby se šly umýt a pak prospat; víc toho neřekla, Arnošt by však rozhodně nechtěl být v jejich kůži po probuzení.

Dianu museli chvilku hledat; během čekání odhadl Arnošt ženu na čarodějku a pokoušel se tahat z ní rozumy. Vlídně jej ujistila, že o magii nemá ponětí a nemůže mu nijak pomoci, ale její chování svědčilo o opaku. Nabízela mu občerstvení, ale Arnošt se přecpal na nádraží, takže zatím odmítl.

Diana ho přijala ve společnosti pihovaté dívky s dlouhými copy barvy rudého plamene; jmenovala se May-Britt Wulffssonnová a byla hlavní mluvčí. Doporučila Arnoštovi, co by si měl vyfotit, o čem napsat a co zvláště vyzdvihnout; stěží stíhal dělat poznámky. Taky mu oznámila, že během několika dní hodlá uspořádat svou svatbu, na kterou ho zve a žádá o zdokumentování; když se zeptal, kdo je šťastný ženich, klidně řekla, že neví a vyčkává, až dostane nějaký pokyn shůry.

Arnošt jí položil (částečně nešťastnou) otázku, jak si podobný pokyn představit. May-Britt vysvětlila, že určitý náznak už má; měla by se spojit s někým z rodu rytíře Raymonda, čerstvě obdařeného znamením Aswastarr, Hvězdný bělouš, což je označení Jednorožce. V úvahu přichází Raymond a jeho dva synové; zatímco rytíře si hluboce váží pro jeho učenost a moudrost, starší syn ji přitahuje mužností a bojovností a mladší v ní vzbuzuje náklonnost svou něžností a nevinností. Nicméně všichni tři jsou mágové vysokých kvalit, což se ještě rozvine, až někdo z nich bude obdařen tak cenným darem, jako je ona.

Arnošt se zeptal, zda se do některého z nich zamilovala, což považoval za zásadní podmínku sňatku. May-Britt ho s úsměvem ujistila, že to naprosto není zapotřebí, naopak láska by mohla její střízlivý úsudek jen zkomplikovat. Svatba je závažná věc a je nutno při ní přihlédnout k nejrůznějším aspektům, zejména magickým. Je velkým štěstím, že je natolik bohatá, že v případě potřeby může krýt jakkoliv finančně náročné činnosti všech tří.

Arnošt se vyptával dál; usuzoval, že by se k záležitosti měl vyjádřit též rod Aswastarrů. Dozvěděl se, že o tom pánové ještě nemají tušení; taky to, že Raymond už někde nějakou ženu má, je naprosto bezvýznamné. May jejich rodinné poměry neznala a nijak ji nezajímaly. Vysvětlila, že se za dotyčného provdá, dovolí mu zplodit s ní dítě, pak odjede na sever a netuší, zda se s ním ještě někdy setká.

Arnošt byl šokován nejen jejími úvahami, ale též příjemně klidným konverzačním tónem, jímž je podávala. Něco jako citové zaujetí v její řeči skutečně nebylo; jako by se bavila o chovu zvláště ušlechtilého psího plemene. Zajímalo ho, zda vůbec zná slovo láska; zajisté ano, ale považuje ji za nástroj přírody ke zmatení příslušného jedince. Že by ona sama mohla podlehnout vášní jakéhokoliv druhu, považuje za značně pochybné; ale byla by ráda, kdyby se jí to stalo, aby poznala, jaké to je. Doufá, že jí Bůh takovou zkušenost za její dobré služby dopřeje, avšak dost o tom pochybuje: její citová hnutí bývají mírná a usměrňovaná zdravým rozumem.

Když se rozhovořila o přednostech jednotlivých členů Raymondovy rodiny, Arnošt už nevydržel a vybuchl: „Víš co? Já ti poradím: vem si všechny tři!“

„Ani to není tak špatný nápad.“ usmála se klidně.

Diana s úsměvem obrátila řeč na jiné téma: křesťanská většina řádu se rozhodla na tento víkend uspořádat četné bohoslužby, při nichž bude žádat o pomoc při vítězství. Ježto část křesťanů tvoří Adventisté sedmého dne (církev malá, leč velmi útočná a Bible dobře znalá), budou obřady zahájeny už v sobotu, ne-li v pátek večer. V pátek navíc oslavují muslimové (kterých je tu jen několik) a Židé (těch je víc, ale neradi by na sebe příliš upozorňovali). Hlavní atrakcí bude kajícné procesí v noci ze soboty na neděli, má kráčet z pevnosti do města, tam bude sloužena slavnostní mše a další obřady, a pak se procesí vrátí zpátky do pevnosti. Aby byla zajištěna bojeschopnost, musí té noci převzít zodpovědnost nekřesťanská sekce řádu, především buddhisté, hinduisté a oddaní fénické Astarté.

„A co ateisté?“ zeptal se Arnošt.

„Doufám, že ty do té doby odnese ďábel.“

Arnošt nafotil řadu obrázků; nějaké další vytvořila Tori, která jako obyčejně rychle zvládla každou techniku. Měla skvělé prostorové vidění a cit pro umělecký záběr; taky byla snaživá a měla touhu každému pomoci. Kromě toho dokázala Arnošta dokonale oholit; do té doby míval problémy, holil se nerad a špatně, často se u toho pořezal. Tori ho sledovala, jak si po ránu oškraboval tvář tupou břitvou; zasmála se, namydlila mu obličej a pak stáhla prstem, aniž prozradila, jak to dělá. Jelikož se jí konečně povedlo doplést škrticí smyčku a zbavila se tím posledních copánků, předvedla totéž vzápětí s vlastní hlavou.

Půl dne strávil ve společnosti různých čarodějů, zaklínačů a mágů, vesměs příslušníků stavu jezdců či čerstvě pasovaných rytířů. Každý z těch lidí byl perfektním znalcem nějakých nauk; každý jiných. Arnošt se snažil udělat si v tom jasno a vyptával se na techniky ostatních; namísto vysvětlení však dostal poučení takové, že byl ještě zmatenější. Pokud se jednalo o kamaráda nebo odchovance téhož Mistra, potom ten, s kým zrovna mluvil, laskavě poukazoval na chyby a závady, jichž se dotyčný dopouští. Když ale dotyčný patřil k jiné škole, skupině či bojovému sdružení, mluvčí výmluvně krčil rameny a tvářil se shovívavě; tamten určitě je dobrý Templář a oddaný bojovník za víru, ale jeho učení je nepochybně pokleslé; stejně tak všichni jeho žáci, kamarádi, ženy a další osoby, které se k němu přidaly.

Zcela konsternován dospěl nakonec Arnošt ke společnosti, které si všichni sice velice vážili pro její zbožnost, ale současně ji odsuzovali za fanatičnost a nesnášenlivost k ostatním. Arnošt nechápal, jak v tomto prostředí může být někdo považován za fanatika; byl tedy zvědav, zvlášť když se dozvěděl, že se jedná o hlavní strůjce sobotního modlitebního shromáždění. Zpočátku je spojoval s termínem křesťanští fundamentalisté; ale vysvětlili mu, že pod tím názvem se sdružují jiní, zvláště Španělé, Italové a Portugalci. Jejich záměry jsou dvojí: jednak postavit všude po světě mohutné katedrály, nejlépe barokní, jednak vymýtit z řádu veškeré orientální inspirace. V současné době se rozdělují na dvě skupiny podle toho, který z úkolů považují za prioritní, doposud však spolupracují a chystají se, zejména v Arminu. Zdá se, že o dostatek práce mají postaráno.

Potom seznámili Arnošta s existencí sdružení Bílého Kříže. Tato skupina zahrnuje Adventisty, Baptisty, reformované Evangelíky a komunikativní část Svědků Jehovových; veškeré činnosti jiných považuje za zbytečné a nesmyslné, ježto v dohledné době se dá očekávat konec světa, jehož předzvěstí zajisté bude válka, kterou právě organizují. Vysvětlili Arnoštovi, že povstane národ proti národu a království proti království; andělé zatroubí na šalmaje a z hlubiny země vystoupí veliká Šelma, na jejímž hřbetě bude sedět Nevěstka Babylónská. Vše doložili četnými citáty z Bible a nutili Arnošta, aby si to tam našel dle označení kapitol a sám přečetl. Veškerá magie, čarodějnictví či uctívání jiných bohů, svatých, obrazů, sošek, praporů a erbů nemá vůbec žádný smysl, je dokonce škodlivé. Všichni, kdo tvrdí něco jiného, jsou potom zmateni Satanem.

Arnošt koukal jako vrána. Zeptal se opatrně, proč vlastně jsou tady a jak se dívají na činnost Templářského řádu. Odvětili, že proto, aby se všichni probudili, než přijde ten Den. Řád Templářů byl ustanoven jako společenství obránců víry; avšak díky činnosti Nepřítele mnozí jeho členové jsou zmateni a bloudí v temnotách. Proto také v nadcházejícím boji zahynou; což je smutné, ale těžko se s tím dá něco dělat, dokud ti šílenci odmítají jejich dobře míněné rady. Jedinou nadějí je obrátit se k Bohu a prosit o dar Ducha Svatého; avšak Jeho Milost zajisté bude vylita na ty, kteří boj přežijí, teprve tehdy je ti, kdo přežijí z Bílého Kříže, budou moci zachránit.

Arnošt si připadal jako přerušený chámovod. Zeptal se ještě, jaké konkrétní kroky hodlají učinit. V té fázi nastala mezi hostiteli vnitřní diskuse, nebylo ještě zcela jasno; záhy se vyjasnilo, že hlavním zdrojem zlořádu jsou návrhy, jež přednesla čarodějka May-Britt, totiž zvýraznění existence řádové jízdy nápadným vzhledem. Bílý Kříž to chápe jako příkaz k přijetí Znamení Šelmy; zvlášť divné úpravy vlasů jsou přímo pobuřující! Bílý kříž zásadně nesouhlasí s bojovými copy všeho druhu, hřívami, barevnými úpravami, pérovými ozdobami, šňůrkami perliček a korálků, drátky pro ozdobu i pro boj a jakýmkoliv tetováním, zvláště v klíně mužů i žen. Rovněž nesouhlasí, aby se copánky z vlasů používaly na magické obrazy a cokoliv, co souvisí s čarodějnictvím; to vše je přímým nahráváním Satanovi. Členové Bílého Kříže slavnostně prohlašují, že se nikdy nesníží k něčemu takovému; to už radši si v pátek večer v rámci příprav na sobotní slavnosti zcela oholí hlavy, avšak všechny vlasy spálí v ohni a nikomu nedají jediný copánek, protože by ho mohl zneužít. Neučiní to však z příčin magických, ale zásadně hygienických, aby se nešířily po táboře vši a aby každý viděl jejich nesouhlas!

Arnošt nesměle špitl, že každé stříhání vlasů a pálení něčeho v ohni je magie. Vysmáli se mu a vyložili, že to je právě zmatené učení falešných proroků. Neexistuje žádná magie, žádné čarování; neexistují žádné duše mimo těla, ježto duše zemře zároveň s tímto tělem, bude uložena do země a vzkříšena v Den soudu. Pokud se někdo domnívá, že má důkazy o čemkoliv jiném, pak jsou to důkazy falešné, vymyšlené Nepřítelem; stejně zjevení, vize, proroctví a podobně jsou Satanovo zmatení. Byli ochotni povídat ještě víc, ale Arnošt měl pocit, že mu brzo praskne hlava a urychleně odešel.

Když tak probíral své poznámky a hodnotil zcela rozdílné názory na stejné věci, nedokázal se pro nic rozhodnout. Za té situace ho přišla jedna mladá žena pozvat na večerní bohoslužbu, přednášku a večeři. Měla hluboké černé oči, něžnou tvář a vlnité vlasy černé jako smůla, s nimiž si ještě nic neprovedla; těžko určit, jaké je národnosti, rozhodně nebyla čistě bílá. Když se Arnošt zeptal, řekla, že se narodila ve Španělsku. Všichni její předkové byli členy řádu, současní příbuzní jsou někde tady či jinde v řádových komendách a její děti budou zajisté rovněž Templáři. Není čarodějka a nechce být; proč taky?

Arnošt během večeře zjistil, že je velmi milá a sympatická. Také se mu ochotně věnovala a vysvětlovala různé drobnosti, které nechápal. Po večeři ji požádal, aby jako zdravě realisticky uvažující osoba šla s ním a pomohla mu vyznat se ve všem, co se přes den dozvěděl; učinila to a vyposlechla si jeho problémy. Pak mu navrhla, aby si s tím nedělal starosti, raději zhasl a pěkně se s ní pomiloval; to jsou jediná kouzla, jež ovládá a každý říká, že to umí dokonale. Arnošt poslechl a strávil s ní noc tak krásnou, že ráno zaspal i snídani.

Od té chvíle měl už ve všem jasno.

Jenomže ráno už v tom zase lítal. Když se probudil v neznámém pokoji, chvilku nechápal, kde se tu vzal. Potom si uvědomil neklamné známky, že tam bydlí žena; vzápětí si na všechno vzpomněl a vyděsil se, protože od začátku se snažil nezaplést se žádnou ze zdejších žen. Tušil, že problémy by převážily užitek. Rozhodl se tedy vstát a obléci se, avšak ouha! Jeho šaty tu nebyly, nic, co by na sebe natáhl. Taky jeho společnice zmizela.

Vzpomínal si jen na jméno: Širin. A na její fantastickou krásu. Taky na to, jak něžně se k němu vinula; ještě nepoznal milenku tak vášnivou, skvělou, přítulnou... když si vzpomněl na to, skoro se mu ani nechtělo odejít.

Potom vstoupila, nesla na hlavě veliký podnos a na sobě měla hedvábný oděv, vytvořený z jednoho dlouhého pruhu látky, všelijak volně omotaného a nařaseného. V Indii by to bylo sárí, avšak ona jistě neměla nic společného s indickou kulturou; to by výzdoba jejího obydlí vypadala jinak. Spíš hádal na Persii, ale...

Ale Širin mu nedopřála v klidu si to rozmyslet. Postavila ten podnos na nízký stoleček, který byl jedním z mála kusů nábytku. Spalo se na rohoži, byly tu pokrývky a polštáře, ale neměla víc, než se dá složit na nákladního koně. Tak žijí kočovníci. Teď nalila čaj; pak se jedním škubnutím vysmekla ze svého hedvábí a posadila se proti němu oděna jen do svých šperků.

Arnošt si poněkud povzdychl. Docházelo mu, že večer musel být v nějakém zvláštním rozpoložení mysli, když si vůbec troufl něco začít s tak krásnou ženou. Nebyla už dospívající děvčátko jako některé další tady, ale pro něj, léty omrzelého a světem protřelého dobrodruha, byla andělem z ráje. Taky její zjevná snaha plnit veškerá jeho přání jej překvapovala.

Tehdy mu něco došlo: od doby, kdy byl hostem na Hůrce, se něco změnilo. Přibylo princezen; jedna z nich je Veronika, která se ho včera několikrát zeptala, zda je spokojen a skutečně mu nic nechybí. Dokonce se zmínila, že pošle někoho, aby se o něj staral tak, že nebude mít s ničím starosti. Že by...?

„Povídej mi něco zajímavého!“ přál si.

„Jistě, ráda! Co si přeješ slyšet?“

„Širin, jaké je to jméno?“

„Byla to perská princezna. Náš rod pochází z Isfahánu, někteří příbuzní ještě žijí v Lahore.“

„Jak se dostali do řádu?“

„Ve čtrnáctém století vedl komthur Hermann z Wormsu válku se vznešeným knížetem Mustafou; když spolu bojovali už několik let, a pořád to k žádnému výsledku nevedlo, uspořádali nakonec mírová jednání. V jejich rámci uzavřeli bratrství a vyměnili si děti.“

„Cože?“ zamrkal Arnošt překvapeně víčky.

„No ano, co je na tom zvláštního? Mustafova dcera Aiša se stala Hermannovou milenkou a Hermannův syn bratrem a milencem Mustafova syna Alího. Ten pak vedl válku proti svému bratranci Hasanovi a Hermann cvičil jeho speciální gardu...“

„Milencem – jeho syna?“

„No a co? Tys nikdy neslyšel o homosexuálech?“

Arnošt polkl dvakrát naprázdno a přikývl.

„Aiša pak měla s Hermannem několik dětí, ale protože v tu dobu už řád byl v nemilosti u papeže, nemohl ji prohlásit za svou ženu a musel ji provdat za svého bratrance, který zjevně v řádu nebyl. Každé z těch dětí (byly čtyři nebo pět, to nevíme jistě) potom založilo svou vlastní rodovou linii. Já jsem od dcery Fátimy, ta byla prý stejně krásná jako matka a...“

„Zlobila by ses moc, kdybych o tom napsal knížku?“

„Vůbec ne! Jestli chceš, budu ti s ní pomáhat! My jsme na naši rodinnou historii velmi hrdí; v naší vesnici se dokonce pořádají každé jaro bojové hry mezi muslimy a křesťany! Já byla od malička princezna na mohamedánské straně...“

„Nedivím se, vypadáš na to! Jak to probíhalo?“

„Mohamedáni přepadnou křesťanské pastýře, ukradnou jim stáda a znásilní ženy. Pastýři požádají o pomoc rytíře, dobudou hrad muslimů a znásilní zase jejich ženy. Za vesnicí je takový starý hrad, tam jsme si chodili hrát.“

„A ta stáda?“

„Pásli jsme přece ovce, ne?“

„Museli jste být pěkně zpustlý děti, když jste si tak hráli!“

„Ani nepovídej! Když mi bylo třináct, tak mi to doma zakázali. Ale příští jaro jsem utekla a přišla domů, až když bylo po všem! Když jsem týden tábořila s kluky na hradě, tak už...“

„Moment... to se provádělo naprosto realisticky?“

„No jistě – jak jinak?“

Arnošt zíral do její usměvavé tváře a rysy mu zvolna tuhly. Spolkl sousto, které právě žvýkal, a zatvářil se vážně:

„Širin, nechceš si se mnou vážně promluvit?“

„Jistě, ráda. O čem?“

Otevřel ústa, pak zaváhal: „Třeba – kde mám šaty?“

„Vyprala jsem ti je a vyčistila. Nemůžeš chodit tak, jako... už jsem ti zařídila uniformu. Pak se pro ni stavíme...“

„Ty počítáš s tím, že u tebe budu bydlet? A ty se o mě hodláš takhle příjemně starat?“

„Veronika mě požádala, abych se ti věnovala. Souhlasila jsem.“

„Neznamená to doufám, že ses do mě zamilovala?“

„Jsi sympatický a milý. Zůstanu s tebou, dokud budeme chtít.“

„Jsi milá, přítulná, ochotná ke všemu. Máš taky nějakou špatnou vlastnost? Něco, co by se mi mohlo nelíbit?“

Širin zaváhala. „Ráda odcházím.“

„Prosím?“

„Když se mi něco nelíbí, opustím toho muže a odejdu. Nejsem ničí služka. Jsem perská princezna.“

„Myslím, že chápu. A děkuji...“

Arnošt pokračoval v jídle, Širin ve vyprávění. Byl z ní trochu zmaten, líčila totiž s veselou tváří události, která mu připadaly šílené. Taky tušil, že s ní bude řada problémů; kromě jiného proto, že dle jejích představ se za něj právě legálně vdala. Považuje ho za svého muže; co když bude chtít jít s ním do jeho bytu ve městě a pečovat o něho i tam?

Zeptal se jí na to.

„Chceš, abych šla s tebou do města? Tak dobře. Procházela jsem kursy na adaptaci v jakémkoliv prostředí; taky jsem si prozatím nenechala udělat nic s hlavou, tak snadno zapadnu!“

„Nezapadneš, děvče. Jsi dost nápadně hezká; nikdo v novinách mi neuvěří, že bych dokázal sbalit tak nádhernou holku!“

„Tak řekni, že jsem sbalila já tebe!“

„To by určitě pomohlo! Víš, co s námi udělají ve městě?“

„Budu tě bránit, když bude třeba. Umím bojovat!“

„Ještě to tak! A umíš dělat noviny?“

„To ne. Navrhnu Veronice, že půjdu s tebou a naučím se to!“

„Veronika nepochybně přijme, ale... nebude se ti stýskat? Tohle všechno tady, bitva a tak...“

„Nemůžu říct, že bych se zvlášť těšila na bitvu. Raději bych dělala něco užitečného v zázemí... Ať to rozhodne Veronika!“

Arnošt se najedl a pak se s ní šel koupat, což bylo značně riskantní; přála si ošetřit jeho tělo léčivými oleji, ač si nebyl vědom, že by mu něco bylo. Okamžitě připomněla veškeré jeho bolesti zjevné i skryté, takže mu došlo, že umí vnímat neduhy a také je léčit. Pak že se nezabývá magií!

Na chování ostatních postřehl další změnu: stal se jezdcem, aniž se ho někdo ptal. Podle jejich zvyků už patří do řádu, je přece manželem princezny. Templářem snadno a rychle?

Rozhodl se, že začne sepisovat svoji reportáž. Širin ochotně souhlasila, vypůjčila si psací stroj a usedla k němu. Psala skoro tak rychle, jak Arnošt diktoval; pamatovala si vše, co řekl nebo potřeboval k sestavení článku. Letopočty hlásila po paměti, historické události znala. Ideální sekretářka; navíc okamžitě postřehla, že má hlad či chuť na kávu, a připravila to. Když tu kávu popíjeli, napadlo ho, zda by stejně ochotně vyhověla, kdyby zatoužil po ní.

Širin postavila šálek. „Vážně to chceš?“ zablýskla očima.

„Ty mi čteš i myšlenky?“

„Některé. Tahle je velmi výrazná a dobře čitelná.“

„A... co bys na ni řekla?“

Usmála se a jediným pohybem se zbavila šatů.

Když byli v nejlepším, napadlo ho, že nezavřeli dveře; možná se ani nedají zavřít. Jak by asi reagovala, kdyby někdo přišel?

O pár minut později vstoupila Valérie. Když je viděla, usmála se: „Nenechte se rušit! Přijdu později...“

„Ne, počkej! Hned jsme hotoví...“ vykřikla Širin.

Valérie zaváhala; pak zůstala, sedla si do kouta a vyčkávala.

Arnošt v životě nebyl v tak šílené situaci; nechápal, co teď má dělat. Aby pokračoval před očima čarodějky, mu připadalo trapné; aby toho nechal, bylo ještě trapnější.

Širin vybuchla záchvatem smíchu. Sevřela ho nohama tak, že od ní zkrátka nemohl; navíc s ním něco provedla, takže mu začalo být všechno jedno. Dokonce i když skončili, zůstal nehybně ležet a ani se nepokusil zakrýt nebo tak něco.

Valérie došla k Širin; vzájemně se dotkly čelem a setrvaly tak na několik vteřin. Pak se Valérie usmála: „Hezké to bylo...“

„Proč?“ zeptal se. „Proč jste tohle všechno...?“

„Chtěl jsi, aby někdo přišel – ne?“

„Tak dobře, já to vzdávám! Jste silnější a já budu poslouchat, co budete poroučet. Je to dobře?“

„Ne. Ty si přej a Širin poslechne. Chceme, abys byl šťastný!“

„Ano. Jsem naprosto šťastný... věř mi.“

„Tak je to dobře...“

V pátek odpoledne nastala vážná diskuse, kdo vlastně je a kdo není křesťan. Ideový důvod je jasný, praktickým důvodem bylo, že lidí na hlídání pevnosti bylo nějak málo. Návrh na vytvoření inkvizičního senátu, který by odhalil dostatečný počet tajných pohanů, byl odvolán po kandidatuře vévody Estragona na vrchního inkvizitora; všichni uznávali, že je kvalifikovaný, ale na docela jiná pátrání. Někteří pohané se přihlásili sami, třeba Tošio, Diana, Zdravko, Nazir, May-Britt; jiné bylo nutno odhalit. O nás šelmách se nediskutovalo vůbec, všeobecně se ví, že jsme daleko nejspolehlivější a hlídáme perfektně.

Faktem ovšem je, že členové Bílého Kříže se nepokoušeli něco vytýkat nekřesťansky orientovaným osobám. Soustředili se na ty, co se zlovolně vydávali za dobré křesťany, v prvé řadě Veroniku, Valérii, Julii, Maryšku atd. Povstala z toho prudká hádka mezi jmenovanými a členy (členkami) B.K.; ve většině sporů vedly dámy. Ke všeobecnému překvapení se přidala k reformátorům taky vrchní kuchařka Petronyla, kterou všichni považovali za tradicionalistku a vizionářku. Padla řada ostrých slov na téma, kdo miluje Boha víc a kdo méně; diskutovalo se, kdo je ochoten mu kolik obětovat a za jakých okolností. Závěr diskuse nebyl žádný, jako obvykle; zato osobních invektiv padlo víc, než bylo zdrávo.

Tím se vzápětí posunulo do zcela jiné roviny ostříhání několika členů Bílého Kříže, ohlášené už předem. Ještě při vysvětlování Arnoštovi se prezentovalo jako čistě hygienická záležitost, která zásadně nemá žádný magický význam a je míněna jako svého druhu protest proti účesovému šílenství Veroniky & spol. V dopoledních hodinách vznikl názor, že by se tak dal dát najevo protest proti nekompetentnímu velení v jakýchkoliv otázkách, případně protest kohokoliv proti čemukoliv. Později byl na některé váhavé jedince činěn nátlak morální i fyzický; zejména v kruzích dospívající mládeže došlo k prvním potyčkám. Za těch okolností velení B.K. zaváhalo, zda nemá raději akci odvolat; ale než se dohodli, mladí obsadili saunu a dali se do práce.

Bílý Kříž tvoří osoby zodpovědnější než jiné a dbající značně na spořádanost rodiny a dbalou výchovu dětí, vlastních i cizích. Z toho důvodu právě mezi nimi je dětí nejvíc; maličké zůstaly většinou doma, ale starší rodiče vzali s sebou, aby se něčemu přiučily. Kluci to měli jednoduché, mohli vyniknout v bojových sportech, děvčátka tolik možností neměla a proti ostatním byla držena zkrátka, což je hnětlo. Teď byly dospívající slečny puštěny ze řetězu a v žádném případě se na něj nehodlaly vrátit; kdyby poslechly, v životě už je nikdo neuzná za princezny.

Nutno poznamenat, že Bílý Kříž se dříve ani později nezapsal nijak výrazně do dějin řádu. Jeho vstupy byly obvykle opatrné až matné a zakrátko vymizely z paměti. Leč při tomto prvním (historicky doloženém) hromadném stříhání vytvořili mladí zásadu přednosti při všech podobných akcích: přednost mají zásadně dívky před chlapci a mladší před staršími; začíná se od patnácti let vějířovitě, tj. oběma směry. Proč mají mít patnáctky nějaká privilegia? To je jasné, stojí na rozhraní mezi dítětem a ženou. Pak čtrnáctky a šestnáctky, třináctky a sedmnáctky atd. Pod deset jsou děti, jimiž není důstojno se zabývat, nad dvacet potom dospělé ženy, které už většinou mají jiné starosti. Tato zásada se příštích sto let dodržovala se železnou pravidelností a pokud se porušovala, tak jen jako potvrzení pravidla.

Padl jediný konkurenční návrh: aby se to bralo podle délky vlasů. Neměl šanci, protože nikomu se nechtělo nic měřit; kromě toho se to většinou shodovalo, dospívající dívky nosily nejdelší hřívy a neměly rády kadeřnické zásahy. Taky se rozhodlo, že bude stříhat vždycky kluk holku a holka kluka, nikdy stejně; dále pak, že by kluk, který nějakou dívku ostříhá, měl být vzápětí sám ostříhán další dívkou, aby se tak plánovitě rozložila špatná karma. Což bylo vzápětí porušeno; slečny prosadily svou absolutní přednost z obavy, že by jim to rodiče mohli zatrhnout, až dojdou na svém zasedání k nějakému výsledku.

V zasedacím baráku Bílého Kříže totiž vznikla hádka, až se okna třásla; spor s Veronikou byl proti tomu ševelení vánku. Členové jednotlivých církví se nejdřív dohadovali ryze prakticky; potom vytáhli svoje Bible, ječeli na sebe citáty a vzájemně se obviňovali z jejich špatné interpretace. Několikrát se diskuse svezla na vedlejší kolej kvůli nějakému špatnému překladu; hlavně Svědkové Jehovovi měli svůj speciální překlad, který zněl jinak. Někdo otevřel diskusi, proč z něj vypustili příběh o Ježíšovi a cizoložnici, ačkoliv to s tématem nemělo žádný vztah; potom si vynadali do pohanů, kacířů a bezbožníků.

Zatímco takhle diskutovali, mladí se stáhli do sauny, posadili ve sprchách tu nejvlasatější holku na stoličku a kluk, kterému se nejvíc líbila, jí zajel do hřívy strojkem. Vyhýbali se každému náznaku rituálu, takže to šlo rychle; ve sprchách byla i kamna, tam vlasy hned pálili. Ostatní přihlíželi, vtipkovali a hádali se o pořadí; pokud se to někomu nelíbilo, nemohl to v této náladě dát najevo, aby se mu nevysmáli. Naopak, okamžitě po ostříhání si dívka pospíšila namydlit hlavu a na sousední židli ji ten kluk oškrábal žiletkou. Spokojena, slečno? Ano, velmi!

Tehdy někdo přinesl do sauny další strojek; byl sice na ovce, ale na kluky docela stačil. Zajásali a ta dívka se rovnou do svého chlapce dala; pak to po nich dělali všichni ostatní. Když byli oba hotoví, vehnali je do sauny, aby nepřekáželi, lidí ve sprchách byla spousta a přicházeli další, někteří se dát taky ostříhat, jiní očumovat.

Někdo z čumilů navrhl zavolat Tori, která by otázku vyholení vyřešila bleskově; další upozornil, že i ostříhání by bylo mnohem jednodušší. Dostal rozhořčenou odpověď, že Tori nikdy! Je přece ohavná čarodějnice a její způsob je proklatá magie. Toto stříhání se koná právě jako výraz odporu vůči magii; jak by to vypadalo, kdyby se vzápětí nějaká magie prováděla?

Tori tou dobou seděla s May-Britt a ostatními princeznami, nadšeně se šklebila a blýskala zlatýma očima. Pochopitelně věděly naprosto přesně, co tam dělají; Tori čas od času škemrala, aby May zasáhla nebo dovolila jí zasáhnout, ale May-Britt přísně řekla, že každá věc pod sluncem má svůj čas a rozhodně se nehodí cokoliv uspěchat. Dovolila však Tori se mazlit s ní i ostatními, kterým se to líbilo.

Když se vedení Bílého Kříže konečně doslechlo, co vyvádějí jejich děti v sauně, nemělo už smysl zkoušet to zarazit. Někteří šéfové obvinili jiné, že to oni zatáhli jejich hodné a poslušné děti do tak nesmyslného dobrodružství; pak tam ale pospíšili a zjistili, že mládež se nachází ve stavu silné rozjařenosti, jako by tam měli alkohol. Všichni byli zásadními odpůrci omamných drog; soustředili se tedy na hledání ukrytých láhví, přičemž se pohádali ještě víc, kdo koho svedl. Mládež se jim pochechtávala a v euforii všelijak provokovala; nejvíc se bavili při zjištění, že je občas vlastní rodiče nemohou poznat. Tehdy se dospělí rozhněvali a ty, kdo už byli dokonale vyholeni a tudíž tu neměli co dělat, vyhnali jinam. Naopak sami se rozhodli udělat to, k čemu je mladí vlastně přinutili; avšak mnohem uvážlivěji. Opět nastala diskuse, zpočátku klidná, čím dál však vášnivější; nakonec se kazatelé vzájemně obviňovali z opilosti, ačkoliv byli celou dobu spolu a jasně viděli, že nikdo nic nepil.

Mladí zalezli do největšího baráku; bylo tam příjemné teplo a intimní příšeří. Po obrovském záchvatu euforie na ně padla zas nepříjemná deprese; mnozí si ujasňovali, že to neměli dělat, vlastně ani nechtěli, ale příklad ostatních je strhl. Jedna dívka si vzpomněla, že jako ostříhaná se nebude nikomu líbit, chlapci ji budou pohrdavě míjet a tím pádem se nezamiluje a nevdá. Na to začaly kvílet všechny a už se chystaly na kolektivní sebevraždu, když jim někdo z kluků připomněl, že všichni do úvahy padající kluci jsou tady a rovněž ostříhaní.

Když byli nejvíc ve stresu, napadlo někoho říct: „Za starých časů se špatným následkům takových akcí předešlo tím, že se... ti dva spolu zkrátka museli... aspoň jednou!“

„Co, vyspat se s tebou?“ vykřikla jeho dívka. „Nikdy!“

„Ale... vyřešilo by se to! Už by nikdo nikomu nesměl vyčítat, co mu provedl! Tím se ruší všechny zlé reakce...“

„Ale to je přece magie!“ řekla jedna dívka.

Nastalo ticho, každý pokukoval po ostatních. Jenom jejich oči zářily ze tmy. Děvčatům přebíhalo po zádech slastné mrazení.

„Kavalce na spaní tu jsou...“ řekl kdosi.

„Tady a teď? Dohromady?“ hlas dívky se zajíkl hrůzou.

„Tamto jsme taky udělali dohromady!“

Kyvadlo nálady se opět dostalo do polohy euforie. Tentokrát ještě mnohem divočejší. Někteří začali mimovolně urovnávat lůžka, aby se dala použít.

„Ale... zhasneme všechna světla!“ řekla dívka, která první sedla na stoličku a dala se ostříhat.

„Jednu svíčku necháme svítit, než se svlíknem...“

„Nemusela ses oblíkat! K čemu ti to vůbec bylo?“

Rozmístili se rychle, přesně podle pořadí, ve kterém se předtím stříhali. V té chvíli už jim bylo jasné, že právě takhle musí ten večer dneska skončit, aby byl dokonalý.

Někde nedaleko se holčička Tori usmívala bílými zuby v černé tváři a její zlaté oči zářily jako hvězdičky.

Pak dívka, která byla nejblíž, sfoukla svíčku.

Večerní bohoslužby tohoto pátku měly být míněny jako slavnostní – avšak atmosféra před jejich začátkem byla spíše napjatá. Něco se dělo, aniž by to však někdo řekl nahlas.

Příchod mládeže z Bílého Kříže vyvolal senzaci. Tito chlapci a dívky se obvykle nijak výrazně neprojevovali; sedali si dozadu, byli zticha a při přednáškách odcházeli nebo nereagovali. Vědělo se, že v mnohých případech nesouhlasí s přednášejícím, ale nedali to na sobě znát; staří nechtěli, mladí to měli zakázáno. Občas se pokusili rozvinout diskusi se stejně mladými členy ostatních spolků; ale v té obvykle prohrávali pro svoji nezkušenost. Rovněž vadilo, že byli roztříštění na několik skupin maximálně po deseti lidech, přičemž každá skupina měla svoji variantu rozporů.

Teď přišli zvesela a v náladě, která se snad ani nedá označit za dobrou; byli rozjetí jako rychlík. Vědělo se, jaké rozhodnutí přijal Bílý Kříž, takže se vědělo, že budou ostříhaní a někteří se chystali se jim kvůli tomu posmívat. Neměli šanci, všechny dobré vtipy vychrlili hned při příchodu. Zvlášť dívky, obvykle mírné, tiché a poddajné, dneska zářily, jako by dostaly vyznamenání za statečnost.

Ostatní mládež je uvítala se stejným nadšením. Nebylo zapotřebí lhát, že jim nový vzhled sluší; skutečně slušel. Navíc mezi jejich vyholenými hlavami a účesy ostatní mládeže nebyl tak podstatný rozdíl; poslední týden věnovali svému neustálému zkrášlování, což většinou znamenalo odstraňování částí, které jim nepřipadaly vhodné; něco jako zahradní architektura na hlavě.

„Rozjedem to?“ položil někdo zásadní otázku.

Hudebníci se už chystali, ladili, sehrávali se. Rytmus udávaly bubny; jedna dívka přiskočila k černému bubeníkovi a rozvířila kůži jeho bubnu dlaněmi. Jeho soused vycenil bílé zuby, zasvítil očima a přidal se; za chvilku všechny bubny rachotily sborem a ostatní muzikanti se divili, ježto další ještě docházeli; začalo se o pár minut dřív, což ničemu nevadilo. Všichni se dali s nadšením do zpěvu, že i klenba chrámu vibrovala.

Chvilku potom doběhla Veronika: „Co je tohle?“ křičela.

„Nácvik na zítřek!“ odpověděl ji kdosi.

„Zítra se ale bude i tančit!“

„Tak jdeme ven, ne?“

Všichni se vyhrnuli na nádvoří. Bylo jim jasné, že v chrámové místnosti by si nezatančili, tam nebylo místo. Začali tancovat už vevnitř a jak se hrnuli do dveří, beznadějně je ucpali a začali se v nich strkat s úmyslem dostat se ven co nejdřív. Prát se s děvčaty může být někdy docela zábavné. Venku bylo sychravo, sice nemrzlo, ale zima byla vyloženě nepříjemná; proto se všichni dali do tance a hudebníci plynule přešli na divoké africké rytmy, které mají ke zbožným evropským písním dost daleko.

V této chvíli dorazili dospělí členové Bílého Kříže; přicházeli důstojně, kráčeli s hlavami hrdě vztyčenými, jak se sluší na muže a ženy přísných mravů, kteří právě přinesli Bohu závažnou oběť. Ke svému pohoršení zjistili, že to nikoho nezajímá a nikdo si jich nevšímá; natož aby ocenil, k jak hrdinskému činu se ve své oddanosti odvážili. Vešli do chrámu, kde zbyli starší, uvážliví a moudří; ty ovšem nemohla vyvést z klidu tak bezvýznamná událost jako změna účesu. Vzali s přehledem na vědomí, že Bílý Kříž jednou konečně uspořádal obřad, který je vidět; co by o tom měli říct víc?

Na tento večer sice byla připravena přednáška, ale jelikož se na nádvoří rozjížděla docela pěkná taneční zábava, Veronika ji s klidným svědomím odvolala; však ještě bude vhodná příležitost. Takže se místo přednášky tančilo a zpívalo až do večeře; to už nálada byla taková, že všichni vyžadovali po večeři další hudbu a tanec. Lidí v pevnosti bylo tolik, že dávno museli jíst na etapy, takže se rozdělili i hudebníci a zatímco jedni se rychle krmili, ostatní předváděli speciální hudební motivy svého národa, jaké ve skupině neměli příležitost uplatnit. Zábava nejen že nekončila, byla čím dál lepší a dalo se čekat, že takhle budou všichni řádit až do pozdní noci.

„Neměli bysme to stopnout?“ křičela Veronika na Dianu. „Zítra spousta lidí zaspí na rozcvičku!“

„Nedělej si starosti,“ odpověděla May-Britt, která tančila spolu s ostatními. „Já je probudím...“

A tak šli spát jenom ti staří a uvážliví; mládež řádila dlouho do noci a teprve k půlnoci se hrdinové dnešního večera, dívky a chlapci z Bílého Kříže, plížili spát.

Ráno se stala velká spousta věcí, ale za zaznamenání stojí pouze vzpoura jedné dívky z B.K., kterou probudila její matka sérií výčitek a výtek ohledně jejího včerejšího chování. Dceři se do té chvíle zdálo o chlapci, kterého momentálně považovala za nejdokonalejší bytost ve vesmíru; v rozespalosti si připomínala vše krásné, co s ním prožila včera a těšila se, co se stane dnes. Matka se svými připomínkami přišla rozhodně nevhod.

Rozpor byl v tomto: zatímco pro maminku byla malá holčička, které už sice není z čeho plést copánky, ale pořád ještě je možno a záhodno ji vychovávat, dcera se považovala za dospělou ženu, čerstvě provdanou a chystající se postavit celému světu, aby si vybojovala svoji lásku. Když jí matka hlasem naříkavým vytýkala chyby a nedostatky, vzplanula spravedlivým hněvem a sice poněkud neuspořádaně, ale dost jasně jí vychrlila do tváře vše, o čem dosud nevěděla: že je dospělá, má muže, bude mít co nejdřív dítě a nikdo jí nebude kecat do života!

Matka pocítila, že se o ni pokouší infarkt. Vyrazila do druhého kola boje a začala dceři vytýkat, že v patnácti letech rozhodně není dospělá, nemůže si dělat co chce, rozhodně ne se vdávat, mít děti a starat se o ně, protože na to nemá dost rozumu; což se ostatně právě prokázalo. Měla i další připomínky, ale...

Dcera oponovala rázně až rozhodně: Především umí počítat, takže ví, že jí je patnáct, avšak matce dvaatřicet; z čehož vyplývá, že když se narodila, bylo jí sedmnáct. Což je sice o trochu víc, ale než se to dítě narodí, uplyne dalších devět měsíců; celou tu dobu bude pilně studovat a učit se, jak s tím dítětem zacházet...

Matka překonala další infarktovou situaci. Zajímala se, jak vůbec ta pitomá holka přišla na myšlenku, že by se vdala a měla dítě; tak šílenou věc jí nedovolí nikdo, nejmíň ona, protože...

Dcera kontrovala, že svatba se už konala; oficiální potvrzení se může konat kdykoliv a ona i její manžel se na to velmi těší; pokud to neuspořádají rodiče, zařídí si to sami. Už se dohodli s ostatními mladými, že jim všichni přijdou na svatbu; tímto jsou srdečně zváni také rodiče. Kdy se bude konat svatební hostina, požehnání a tak, se ještě rozhodne podle okolností.

Matka zkolabovala definitivně. Počala plakat, protože to zatím na dceru vždycky platilo. A položila otázku, kdo je ten kluk.

Dceři se rozzářily oči. Vysvětlila, že ten nejkrásnější, nejchytřejší a všemi obdivovaný mladík, kterého si matka zajisté už taky všimla; je mu sedmnáct, má ještě brášku a sestru a ti všichni chtějí uspořádat svatbu společně s ní. Dohodli se, že se odstěhují do Arminu a tam postaví rodinné domky vedle sebe, aby jejich děti mohly vyrůstat společně ve velké rodině. Všichni dohromady chtějí mít hodně dětí, protože přijímají narození nové bytosti jako dar Boží a neuznávají žádnou regulaci porodnosti. Jejich otec je kazatelem církve Adventistů sedmého dne...

Nic horšího nedokázala matce říct. Ta dobrá žena patřila ke Svědkům Jehovovým. V jejím soukromém žebříčku nenáviděných sekt patřili Adventisté na hodně čelné místo, hned za přívržence magie a ortodoxní katolíky. Nezmohla se na nic než na nadávky; při tom brečela a chystala pomstu, zatímco dcera se hbitě strojila, ježto chtěla být na dnešní akci co nejkrásnější. Samozřejmě půjde se svým milým a jeho rodinou; proč ne?

Matka se vymrštila jako čertík z krabičky a rozběhla se udělat dusno do rodiny provinilého mládence. Vpadla tam a rozeřvala se hned na prahu; v neuspořádané změti obvinila přítomné ze všech existujících zločinů, od kacířství a bezbožnosti až po svedení nezletilé dívky.

Rodina se právě chystala do shromáždění, což znamenalo hlavně oblékání; česat se nemuseli, což se zatím líbilo nejvíc dětem. Paní Jehovistka vnesla zmatek a dospělí chvíli nechápali; nejdřív pochopila matka a rozplakala se, pak otec. Přenesl to přes srdce celkem klidně a prohlásil, že se dozajista jedná o vůli Boží; pokud má mít místo tří dětí najednou šest, považuje to za nejlepší, co mu Bůh mohl dát.

Vzteklá paní vyběhla a počala zběsile pobíhat z místa na místo a všude šířit paniku; není v mých silách popsat jednotlivé detaily. Zatímco dospělí většinou zuřili a dělali hlouposti, děti se k situaci postavily v jednotné frontě a razily názor, na němž se včera dohodly:

Jsou-li dost dospělé, aby se mohly zúčastnit bojových operací; cvičit se v boji a případně do něj zasáhnout, jsou dost velké taky na to, aby se mohly zamilovat a uzavřít manželství. Pokud se dopustily nějaké chyby, je to problém mezi nimi a Bohem, který jim to zajisté dá na vědomí; tehdy si svá provinění odpykají, jak se sluší a patří. Když někdo z vůle Boží položí život, budou ho litovat a oplakávat; kdo přežijí, založí Nový svět, v němž nebude sváru ani nenávisti. Jestli jim dospělí chtějí pomoci, budou jenom rádi. Jestli je odsoudí a vyženou, půjdou jako Adam s Evou, kam je oči povedou a nohy ponesou.

Po prvním šoku se k tomu většina dospělých postavila kladně. Otec kazatel dokonce prohlásil, že to vše je vůle Boží a znamení pro rodiče, aby otevřeli oči a pochopili, že jejich děti vnímají jasněji, kde je pravda. Mluvil poněkud déle, ale někteří z rodičů snad poslouchali, leč nevnímali.

Zatímco většina Bílého Kříže odjela do města, aby tam zahájili řetěz kázání, přednášek a zpívání žalmů, několik vzteklých osob zůstalo a žralo se nenávistí. Postupně se počaly zabývat hledáním viníka; ačkoliv všichni mladí svorně prohlašovali, že se jednalo o společné rozhodnutí, za nímž všichni hrdě stojí, babice se stejně domnívaly, že to ovlivnil někdo zvenčí. Po delších úvahách taky konečně přišly na to, kdo: May-Britt, Labutí panna.

„Tak to se nedá nic dělat,“ řekla jedna z žen. „Tu nedokáže nikdo přemoci ani usměrnit!“

„Bůh ji zajisté spravedlivě potrestá, sestro!“ namítla jiná.

„Já myslela tady na zemi!“

„Jeden ano,“ řekla matka Jehovistka. „Wilfrid von Rhode!“

„Wilfrid se železnou rukou? Ale ten...“

Nastaly značné rozpaky; jestli někdo nebyl Bílému Kříži po chuti, pak to byl právě Wilfrid. Nebylo jim totiž jasné, na které straně stojí: zúčastňoval se všeho, do ničeho nezasahoval, modlil se sám a ostatní ani nechválil, ani nekritizoval. Netajil se svou touhou zahynout v boji a odejít k Bohu, kterému slouží; jestli to bude v této bitvě nebo v některé jiné, mu bylo jedno. Přísně odsuzoval nemravné jednání lidí, pokud jeho důsledkem bylo nějaké poškození; ale odmítal soudit rozpory vznikající z rozdílů v chápání náboženských příkazů.

„Wilfrid von Rhode že by dokázal přemoci čarodějnici?“

„Nebyla by první! Wilfrid je inkvizitor, znalec všech praktik Černé i Bílé magie, a především obrany proti ní!“

„Ale... vždyť nikdy nic nedělá!“

„Právě proto!“

Ještě chvíli se dohadovaly; pak zvítězila myšlenka obrátit se na Wilfrida, svěřit se mu se svými problémy a požádat ho o pomoc. Některé dámy se přísného starce bály, jiné měly pochybnosti; ale nakonec je všechny překonaly a vydaly se za starým rytířem.

Wilfrid se právě zabýval čtením Bible. Četl Bibli každý den; většinou nad ní upadl do několikahodinové meditace, v níž si vybavoval děje z oněch příběhů i svého dlouhého života. Nebyl to spánek a nebylo to bdění; v podobném stavu se nacházel většinu času. Kdo ho znali říkali, že hovoří s anděly.

Ženy poněkud zmírnily svoje rozbouřené pocity, když je vlídně pozval dál a vyzval, aby se posadily. Nebylo kam, takže na zem. Sám rovněž usedl, zkřížil nohy a položil do klína svou pravici se železným hákem. Stále ještě měl dlouhé bílé vlasy a tmavé vousy, které si nehodlal dát ostříhat ani zaplést; pouze je pročesával a držel v čistotě. Vypadal jako biblický prorok.

Ženy mu přednesly svoje problémy; vyslechl vše, aniž je přerušoval. Když jej pak vyzvaly k vyjádření, řekl:

„Stalo se dle vůle Boží. Chcete ji snad měnit?“

„Ale my máme podezření, otče Wilfride! Domníváme se, že naše nevinné děti upadly do osidel hříchu vinou buď té ohavné vědmy May-Britt, nebo její pomocnice a sestry, odporného zmetka Tori; jejich prostřednictvím nás určitě ohrožuje samo peklo!“

Wilfrid pravil uvážlivě: „Peklo může ohrozit jen toho, kdo mu otevře svou duši. Ani sám Satan nepřemůže toho, kdo má srdce čisté a mysl v klidu. Samy jste si to zavinily; vaše děti udělaly to, co si samy přály. Odejděte, ženy; cokoliv učiníte, způsobí ještě větší škodu než to, co se stalo dosud!“

„Otče Wilfride! Máme podezření, že čarodějnice přesto spáchaly nějaký zločin! Chceš nám pomoci zjistit, co se stalo a jaký je podíl jejich viny?“

„Nechci. Ale protože vím, že byste způsobily příliš mnoho zla, promluvím s May-Britt a možná i s Tori. Avšak vás varuji: každé zlo, které přivedete na svět, se vám zle vymstí! Neškoďte a žádná moc pekelná neuškodí vám...“

Ženy odešly se smíšenými pocity. Wilfrid se pomodlil, aby tak aspoň částečně odstranil špatný vliv jejich přítomnosti, potom vstal a šel navštívit May-Britt. Byla ve svém pokoji a když se zeptal, zda smí vstoupit, pozvala ho dál. Klečela na rohoži, Tori proti ní; opíraly se zlehka o sebe, May čelem, Tori spíš temenem hlavy, protože byla vyholená. Těla měly svinutá v odpočinkové prenatální pozici, již zaujímá dítě v matčině lůně.

Wilfrid usedl na nejvhodnější místo v místnosti. May-Britt skončila rozhovor se sestrou a usedla naproti němu; Tori se radši stáhla do kouta a odtamtud blýskala očima.

„Vítám tě, Mistře.“ sklonila May-Britt na okamžik hlavu.

„Navštívily mne ženy; obviňují tě, že jsi ovlivnila jejich děti a přinutila je, aby se chovaly nemravně. Chceš znát to obvinění?“

„Není třeba. Omlouvám se ti, že jsi byl nucen poslouchat takové nesmysly.“

„Chceš k tomu něco říct?“

„Ano. Udělala jsem to. Co má být?“

„Velmi se na tebe hněvají. Budou žádat pomstu.“

„To je jejich právo. Kdo má právo mne soudit?“

„Král a Bůh.“

„Král je císař Charry. Dokážou, že jsem něco způsobila? Charry požaduje jasné důkazy. Nebyla jsem při tom ani jsem to nevěděla. Je možné obžalovat někoho, kdo se o činu dozvěděl až po čase?“

Wilfrid neřekl ani slovo.

„Bůh... udělala jsem něco zlého proti Bohu?“

„Dopustila jsi se svévolného jednání. Také oni jednali svévolně – ti chlapci a dívky, jejich rodiče, všichni. Každý dostane trest dle míry svého zavinění.“

„Jaké trest mi vyměříš ty?“

„Když tě potrestám, zapletu se do řetězce následků a příčin. Za trest, který bych ti udělil, bych sám dostal trest.“

„Co tedy navrhuješ?“

„Sama se potrestej.“

May-Britt na chvíli doširoka otevřela oči. Potom sklonila hlavu až k jeho nohám, málem se jich dotkla čelem. „Zdá se, že sis mě dokonale přečetl, Mistře!“

Wilfrid neodpověděl.

„Ty víš, že co jsi právě navrhl, mě nemůže zanechat netečnou! Každá čarodějka touží po ztotožnění se svou obětí! Přeje si zažít utrpení i rozkoš, kterou posílá jiným... Avšak...“

„Jde to.“ Wilfrid pokynul, aby se dotkla čelem jeho temene. Tam měl prořídlé vlasy, takže dotek byl dost těsný. Dovolil May, aby si přečetla celou jeho mysl, neponechal si nic, co by chtěl ukrýt. Jen málokterý čaroděj si dovolí takovou velkomyslnost. Jen málokterý přežije, kdyby si to dovolil.

„Budu se muset ostříhat, aby mi to šlo líp.“ podotkla, když mu děkovala úklonou hlavy.

„Také to ti přináší rozkoš?“ otázal se.

May se usmála. Předpokládala, že to je poslední slovo před odchodem, ale Wilfrid se nezvedal.

„Mám na tebe otázku, Labutí panno.“ řekl uvážlivě.

„Jsem připravena, otče...“

„Dokázala bys na mne zaútočit?“

May-Britt dvakrát polkla naprázdno. Tori zakňučela jako štěně.

„Přečetla sis moji mysl! Řekni, odvážila by ses?“

„Nemělo by to smysl! Ubránil by ses... možná bych se já těžko bránila tvému útoku!“

„Nezaútočím na tebe. Přivolal bych na sebe neštěstí. Ale ty bys mohla. Odrazit útok snad smím...“

„Otče, ty víš, že bych nedokázala pohnout stéblem trávy, kdyby samo nemělo touhu se pohnout! Každý z těch, kteří tak nadšeně uposlechli mému našeptávání, si to ve své mysli přál!“

„Vím. Znáš hlubinu mé mysli.“

„Přesto řekni raději nahlas, co chceš.“

„Řeknu co nechci: Nechci ztratit svoji sílu. Nechci umírat na nějakou bezvýznamnou nemoc stáří, na lůžku. Bojím se, že toto je poslední boj, ve kterém mám šanci zemřít.“

„Chceš zemřít v boji?“

Wilfrid na okamžik pohnul víčky na souhlas.

„Toužíš spatřit Walhallu? Chceš, aby tě Walkýra vzala na svého koně a odvezla do Odinových síní?“

„Jsem křesťan, panno.“

„Chceš tedy odejít do ráje vyznavačů Srdce?“

„Chci, abych mohl dále sloužit.“

May-Britt se zamyslela. „To znamená: chceš, aby tě Bůh poslal zpátky na zem? Musíš udělat malou chybu, kterou budeš muset napravit; a není takovou chybou touha ovlivnit Boží vůli?“

„Chci pomáhat lidem, panno. Mám je rád.“

May na chvíli zavřela oči. Pak opět sklonila hlavu.

„Poskytl jsi mi poučení, Mistře. Děkuju ti.“

Wilfrid vstal; rovněž on se uklonil.

„Přeji ti štěstí, Labutí panno.“ řekl a odešel.

May-Britt se ohlédla do kouta, odkud svítily oči Tori.

„Pochopila jsi ho?“ zeptala se, aniž promluvila.

„Je mi líto toho starého muže!“

„Není důvod. On velmi dobře ví, co dělá.“

„Zlákal tě?“

„Dovedeš si to představit? Procítit všechno to, co prožívají ti, které k něčemu přiměješ? Prožít si to s nimi?“

Tori se usmívala a její zlaté oči se blyštěly.

„Bezva...“ řekla May-Britt nahlas.

Julie se probudila a rozhodla se vstát. Když se protahovala, uvědomila si, že venku už svítí slunce a děti jsou už nejspíš vzhůru. Což znamená, že ji někde přepadnou. Kdyby měla strach nebo neměla náladu, může se útoku vyhnout, ale to by byla zbabělost. Kromě toho byla zvědavá, co zase vymyslely.

Šla se osprchovat. Ven z pevnosti, do tábora Jezdců, tam je vždycky lepší zábava. A protože se chtěla koupat, šla samozřejmě nahá a po očku sledovala, kdo se na ni dívá. Mohla být zcela spokojená, většina se dívala a někteří čuměli. Ale za celou dobu na ni nikdo nezaútočil, i když to čekala, děti nejspíš řádí někde jinde. Ve sprchách bylo naprosto prázdno, pustila si střídavě teplou a studenou a nechala se rozmazlovat střídáním teplot. Když si užila dost, zvýšila na chvilku teplotu a nechala zbytek vody odpařit. A šla zase zpátky.

Ráda chodila bosá ve sněhu. Dokonce ji napadlo vyválet se ještě v závěji, která tady zůstala, i když... Pozor!

Závěj sněhu náhle ožila a Julku zasáhlo snad dvacet blesků. Samozřejmě šlehala zpátky, a závěj se rozdělila na několik ledních medvídků velikosti okolo metru, kteří měli rozesmáté tváře a na nic se netěšili víc než na bitku. Jejich rány pěkně štípaly, ale Julka se nedala a zasahovala taky přesně, takže někteří to vzdali a jiní skončili v kotrmelcích.

Když už to všem stačilo, jeden medvídek ukázal rukama stop a všichni toho nechali. Přišli blíž a šklebili se.

„Jaký to je?“ vyptával se ten kluk, zhruba desetiletý. „Vymysleli jsme bílý kožíšky... že jsme nebyli vidět?“

Julie prozkoumala jeho medvědí srst. Neměla mu co vytknout.

„Skutečnej medvěd je trochu žlutej,“ vysvětloval kluk. „My jsme rozhodli udělat barvu trochu špinavýho sněhu. Když se skrčíme a nehýbeme, nikdo si nás nevšimne. Některý chtěli zaútočít hned, jak jsi šla do sprchy, ale říkal jsem, že bude lepší počkat. Aspoň se procvičíme v trpělivosti!“

„Jo, udělali jste to dobře.“ ocenila.

„Jsme dobrý!“ trval na svém. „Myslíš, že by nás už Denis vzal do svýho pluku? Mám dvě schopný čarodějky...“

Ty čarodějky byly holčičky ještě o kus menší než on. Sledovaly diskusi a vyčkávaly, co bude.

„Už jsem ti řekla, že nechceme pustit žádný děcka do boje,“ vzdychla Julie. „Ani Denise, když na to přijde. Nebojte se, i váš čas nadejde...“

„Ale my umíme všecko, co dospělý! Viděla jsi sama...“

Viděla. Taky si všimla, že nejmenší děti se už moc těší na mazlení. Po pravdě, bitka je bavila taky, ale...

„Jdem se koupat?“ navrhla.

Děti vyrazily jako hejno koroptví. Než Julka došla do sprch, už byly naskládané v bazénu a již zmíněné čarodějky pilně ohřívaly vodu, až z ní stoupala pára.

„Tak co je to, chcete se uvařit?“

Julie vklouzla do vody a všechny děti se rozložily na ní. Vlastně to byla další rvačka, tentokrát o místo, ale starší byly trochu ohleduplné k těm maličkým.

Julie uměla šlehy různé intenzity. Ty, co vysílala teď, byly hladicí.

„Naučíš nás zase něco?“ zeptala se jedna holka.

„Já už vážně nic neumím! To vy pořád něco vymýšlíte... lítáte celý den a jenom zlobíte!“

„Když my už se nemůžem dočkat, až to začne! Nakonec žádní nepřátelé ani nepřijdou...“

„To bych byla radši. Zabalili bysme to a odjeli...“

Všem bylo jasné, kam. Na nádherný tropický ostrov, kde se už nikdy nebudou muset oblékat a budou moci žít jako divoká zvířátka.

„Julko, umíš opici?“

„Jakou opici?“

Tazatel to neuměl vysvětlit. Viděl v nějakém zvěřinci řadu opic, ale každá vypadala jinak, byla jinak veliká, prostě různá. A moc si to nepamatoval.

„Nevím. Viděla jsem taky opice, v cirkuse... velké, malé, všelijaké...“

„A umíš některou z nich? My bysme chtěli skákat po stromech!“

„Máš smůlu. Na to bys musela použít transformaci. S těmahle hůlkama nemáš šanci. A nohy změnit na dolní ruce!“

„Já jsem si náhodou transformaci zkusila. Na vlka. Vlci jsou krásní...“

„Předveď!“

Dívenka se postavila, aby na ni bylo dobře vidět, a nechala se obrůst vlčí srstí. Julie ji kontrolovala. Potom se holka soustředila na ruce a začala protahovat kosti; křivila při tom tvář, bolelo to. Taky celkem zdárně měnila nohy, ale to ji bolelo čím dál víc, až toho nechala a přešla na zpětný chod. Julie vztáhla ruku, ale...

„Já umím zrušit bolest! Ale ono už je to moc... já to budu trénovat...“

Sotva se vrátila do přirozené podoby, pověsila se Julce na krk a mazlila se.

„Jseš dobrá a statečná,“ pochválila ji Julie, přitiskla si její holou hlavičku k čelu a prošlehávala ji vlnami energie.

„Já bych chtěla být čarodějka,“ vzdychla holčička. „Aspoň tak dobrá jako ty!“

„Už teď jsi lepší než já! Vlčí kožíšek umím, ale téef jsem ještě ani nezkusila!“

(Po pravdě zkusila, ale moc jí to nešlo. Došla k názoru, že nic víc než iluzi potřebovat nebude.)

„Ty seš na nás tak hodná! Všecko nás učíš...“

To pravda byla. Julie měla ráda děti a bavilo ji je učit. Vlastně kohokoliv, kdo měl zájem, ale starší, dospívající děti se snažily učit samy a jí se chodily jenom chlubit, co už dokážou. Tyhle škvrňata se taky snažily, ale potřebovaly by spíš dobrou učitelku, než čarodějku. Jejich výuka byla chaotická, kdo něco uměl, předal jim to a chytaly odezvy od dospělých, kterým mnohdy ani nerozuměly a už vůbec je nedokázaly používat. Ale vyspívaly rychle.

Potom přišly Maryška a May. Dětem bylo jasné, že od teďka už s velkými nic nebude, začnou probírat svoje věci a je budou odhánět. Konečně, pohrály si, pomazlily se, je na čase vylézt a jít řádit zase jinam. Třeba se jim podaří přijít na něco, čím by dospělé (hlavně Julku) zase ohromily.

Město se zájmem očekávalo, čím se Templáři vytáhnou. Už předem se vyskytovaly různé předpoklady, některé rozumné, jiné značně fantastické. Už během pátku se do města stáhla jak spousta přívrženců a obdivovatelů, tak množství kritiků a nepřátel. Jedni se hodlali připojit, druzí všemožně agitaci kazit, protože ji zhusta považovali za zkázonosnou. Mluvilo se, že by nemělo být povoleno čarodějům, aby řádili dle své libosti a zneužívali k tomu ještě moci dané jim Ježíšem. Problém byl pouze v tom, že každý považoval za zneužití něco jiného.

V sobotu ráno zahájil Bílý Kříž sestavou biblických kázání, žalmů a přednášek. Tentokrát ne v odlehlých modlitebnách před svými přívrženci, ale rovnou na náměstích, před honosnými chrámy katolíků. Lid reagoval vcelku příznivě, faráři zdrženlivě, svíčkové báby vztekle. Mládež Bílého Kříže žila v permanentním nadšení; chlapci i dívky se chovali jako v časech Tomáše Müntzera a jeho slova: »Neboť viděl jsem novou zemi...« byla nejčastějším námětem kázání.

Faktem ovšem je, že diváky poněkud překvapoval vzhled členů Bílého Kříže. U kluků to jakž takž chápali, vojenské zvyky doporučují co nejkratší účes, ale u děvčat? Když pak zjistili, že i dospělí postrádají jakékoliv vlasy, pochopil každý, že se nejedná o náhodu ani mimořádné hygienické opatření, ale o výraz jejich názoru. Zdálo se jim to velmi obětavé; jen někteří tajně skuhrali něco o nebezpečných fanaticích.

Většina řádových jezdců byli Španělé, Italové a Portugalci. Všechno to jsou oblasti přísně katolické; k nim se připojili Poláci, rovněž přísní katolíci, nehledě k Maďarům, Slovákům atd. Mediterránci ovšem mají generacemi vypěstovaný osobitý vkus: mezi jejich způsoby patří procesí, slavnostní průvody s ukázkami boje proti pohanům, velká divadla předvádějící lidu zásluhy členů řádu, životy svatých a velké činy historických osobností.

Něco takového chystali na noc a na zítřek; ostatní to tušili a vymýšleli, jak je předčít. Co může předvést slavného Bílý Kříž? Někdo navrhoval husitskou jízdu, selské bouře v Německu a další slavné protestantské aktivity; avšak bylo dohodnuto, že slavnost bude mírumilovná a ne ještě více jitřit vášně davů, takže se naprosto nehodí zbraně, krev a násilí. Naopak, náboženské války bylo důrazně doporučeno vynechat; také proto, že katolíků bylo jednoznačně víc a zábavné boje snadno mohly přerůst v ostré.

Pak někoho napadlo, že velmi zajímavou podívanou je křest; na rozdíl od katolíků, kteří křtí malé děti, jež se ještě nemohou samy rozhodnout a svobodně si zvolit, ke které víře chtějí do konce života náležet (což později působí problémy), protestanti křtí ve věku dospělém (minimálně třináct let) a jen toho, kdo se sám rozhodne a o křest požádá. Provedl se rychlý průzkum, zda se ve společenství nacházejí nějaké osoby, jež nejsou pokřtěné a chtěly by být; našlo se jich pět, z toho tři děti. Průzkum se opakoval důrazněji; tentokrát se zjišťovalo, kdy, kým a za jakých okolností ke křtu došlo. Pokud v tom byly objeveny nějaké procesní závady, doporučila komise křest opakovat; tím se počet uchazečů zvýšil na dvanáct. Mezitím jiná skupina, složená z mladých a nekompromisních agitátorů, vyhledávala zájemce mezi hosty a diváky; doporučeným směrným číslem bylo dvacet osob.

Zpočátku se agitace moc nevedla, obyvatelé města byli už na hry Templářů zvyklí a tudíž od počátku opatrní, aby se zas do něčeho nezapletli. Avšak ve vhodnou chvíli dorazil z hlavního města předvoj studentů a mládeže; někteří už tu byli a vyznali se, jiní byli nalákáni jejich barvitým líčením. Někteří se přihlásili, takže nakonec bylo uchazečů dvaadvacet.

Současně probíhala zákulisní jednání mezi Bílým Křížem a jeho katolickou konkurencí, která zatím žádný název neměla a nedalo se očekávat, že by se na nějakém shodla. Zvláště mladí nabízeli kamarádům, že jim pomohou s organizací, pokud sami nezvládnou; B.K. sice uznával jejich schopnosti, ale přijmout nabídku jim bránily četné zkušenosti. Všichni se znali navzájem.

Ve skryté formě také probíhala tichá nevraživost mezi staršími členy B.K. a vlastní mládeží. Včerejší prohřešky rozhodně nebyly zapomenuty, jen kazatelé se rozhodli je nepřipomínat a neřešit, dokud nebude po slavnostech. I když, pokud mladí učinili jasné souhlasné prohlášení, že chtějí uzavřít sňatek, většina rodičů nebyla proti a hodlala svatby uspořádat třeba okamžitě. Avšak ta menší část neustále štvala a podněcovala spory.

V té chvíli zasáhl do dění Vítek Jeřábek, hlásící se ke konfesi Českobratrské, tudíž řádný a své cti dbalý protestant. Oficiálně rytíř, ale od Baarfeltova zvolení velmistrem konal práci komthura, v poslední době jezdil po celém území státu a vyjednával různé obchodní dodávky. Přitom zvládal též šíření svého osobního vlivu i vlivu řádu, byl zbožný, čestný, spravedlivý. Do záležitostí B.K. se zatím nepletl, možná o něm ani nevěděl; teď však byl požádán, aby se ujal rozsuzování sporů a ochotně přijal. Rozhodl, že po slavnostním křtu budou všichni mladí slavnostně oddáni dle zvyklostí a mravů svých církví. Zároveň zakázal tyto obřady jakkoliv kritizovat.

Kde se bude křest konat, bylo jasno: Belliniho babylónská lázeň byla příliš spojena s hříchem a nemravností, takže zbývalo jediné místo, městské lázně. Jejich majitel již delší dobu nelibě nesl konkurenci, která mu soustavně odváděla zákazníky; jeho využívali jen občané ctnostní, jichž je ve městě menšina. Byl to křesťan, víry velmi vlažné, avšak byl ochoten se částečně polepšit, pokud z toho bude mít aspoň nějaký zisk.

Vítek s ním jednal zdvořile, leč rázně; vyložil mu na rovinu, že od řádu nemůže očekávat jakoukoliv odměnu kromě duchovního povznesení. Ale diváky může zkasírovat, jak se mu líbí a hodí; za to ovšem musí strpět, aby před obřadem lázněmi prošla komise, která patřičně zhodnotí výzdobu, zda odpovídá účelu. Ten dobrý muž přijal a mládež Bílého Kříže vtrhla dovnitř, aby začala vše přeměňovat dle svého vkusu. Při tom přijali poprvé pomoc jiných kamarádů; samozřejmě ne hromadně a oficiálně, ale jednotlivě. Což je v pořádku; proč nezpůsobit druhým duchovní prospěch?

Křest se koná ponořením pod hladinu i s hlavou; u některých církví jednou, u jiných třikrát. Pro pořádek bylo rozhodnuto ponořit každého třikrát; taky se stanovilo, že kazatelé budou vhodně oblečeni, avšak u mladých se na to nebude dbát tak přísně. Ponoření se mělo odehrát v bazénu, který se všem líbil a někteří nebyli proti si zaplavat, ale rozhodně ne před obřadem; dohodli se tedy, že se vykoupou v rámci očištění a obnovení svého křtu, což sice není obřad běžně prováděný, ale rozhodně příjemný. Tehdy byli nuceni přijmout pomoc dalších lidí zvenčí, jako dozorců a pořadatelů; nelze se zároveň koupat v bazénu a udržovat pořádek mezi hosty. Katolická mládež se toho ochotně ujala.

Zároveň probíhala téměř všude očista církve od nekřesťanských zvyklostí, aktivit a názorů. Docházelo při tom k neustálým tvrdým sporům; za staletí styku Templářů s jinými kulturami se vše tak propletlo, že většina neměla tušení, co křesťanské je a co není. Třeba učení o reinkarnaci uznával každý a když jim někdo začal tvrdit, že církev je popírá, smáli se mu.

Církev katolická má bohužel jednu zvláštnost: rozdělení lidstva na ovce a pastýře. Zatímco protestanti kladou důraz na to, aby každý znal Bibli, uměl ji vykládat a šířit, včetně specialit v jejich sboru běžných, katolíci tvrdě hájili pozici kněze, který má patřičné znalosti a poučuje ostatní. V řádu tuto funkci plní komthurové a rytíři; jezdci to celkem ochotně chápou tak, že se nemusejí o nic starat. V tomto případě se výše postavené osoby téměř nezúčastnily, maximálně přihlížely; celá starost zůstala na jezdcích a na jejich snažení.

Jezdci si dovedli pomoci; odjakživa si dokážou poradit v každé situaci. Staří a zasloužilí přivírali oči nad vylomeninami mládeže, která přece má právo se občas trochu pobavit; proč jim nedopřát nějakou zábavu, když už zítra mohou padnout se zbraní v ruce za řád a jeho slávu? Mladí pochopili, přijali a začali to rozjíždět. Zatím jako pořadatelé u Bílého Kříže.

Avšak ukázalo se, že Bílý Kříž není úplně to pravé, ba ani Neviditelná říše nepostačuje. Všechny funkce byly obsazené, jejich majitelé je pevně drželi a nedopřáli ani vlastním dětem je vyštípat a zabrat něco sami. Ozývaly se hlasy, že by bylo třeba vytvořit novou, jednotnou a všeobecnou organizaci, která by už konečně všem ukázala, zač je toho loket.

Dřív se však ustanovila sekta, která rovněž neměla svůj název, vyznání ani program; její neoficiální název zní Zlé Jazyky, což mi nepřipadá zrovna jako lichotka. Její vůdčí osobností byla paní Jehovistka, matka zprzněné dcery, což bylo tím horší, že dcerušce to ani v nejmenším nevadilo a necítila se zhanobena. Matka se vrhla do boje, jak už popsáno; občas s ní vyrazily do šarvátek další matky a podobné zlolajné ženštiny, ač u Wilfrida von Rhode příliš neuspěly. Pohybovaly se tedy po všech koutech a sbíraly síly; kupodivu se k nim přidala řada osob bez ohledu na to, jaké bylo jejich vyznání. Sekta byla maličká, leč bojovná; zdá se, že do konce světa se nepodaří ji vykořenit.

Tyto Zlé Jazyky počaly během sobotního dopoledne šířit fámu, že rytíři a komthurové se rozhodli jezdce pustit ze řetězu; to je signál, že si každý může dělat co chce, aniž by za to byl nějak kritizován. Jako by někdo byl někdy potrestán, když se dopustil nějakého prohřešku! Lžou! Všichni lžou! A ještě do toho pletou ty nevinné děti!

Nevinné děti se zatím bavily po svém. Bylo sice docela hezky, ale zima značná, takže se začalo ozývat, že by se mělo dát svařit nějaké víno. Kazatelé B.K. rozhodně nesouhlasili, neboť opilství se Bohu hrubě nelíbí; mladí se zamysleli a rozhodli, že udělají aspoň čaj. Ujistili však dav, že bude určitě chutný a všem se to bude líbit.

„Potřebovali bychom May-Britt... nebo aspoň Tori! Kde jsou?“

„Nejsou křesťanky! Zůstaly na pevnosti...“

„Co tam dělají?“

„Tori říkala, že se chtějí projet na nějakých koních...“

Ta informace byla trochu překvapivá, ale byla brzy vysvětlena. Dnešního dne měl být totiž úplněk, noc mystická a velmi vhodná pro toulky mezi hvězdami. May-Britt prohlašovala, že na její prosbu k ní sestoupí dva posvátní koně Vikingů: Alvin, kůň rychlý a Avrak, kůň ostražitý. Na těch se ona a Tori projedou vesmírem; k čemu jim to bude, neřekla.

V té chvíli pronesla Blanche, že dotyčné koně znali též staří Germáni pod jmény Arwakr a Alswidr; i bylo s úžasem zjištěno, že Blanche není tak pitomá, jak si všichni doteď mysleli. Vyložila, že její duchovní učitelka profesorka Raubvogelová ví o těch koních ještě víc; ještě o třetím, jmenuje se Hrimfari a nosí na zádech Měsíc. Jeho obrázek má v knize, která pojednává o Germánech a jejich zvycích.

Někdo se zmínil, že posvátných koní dávnověku bylo víc: třeba řecký Pegas, okřídlený a vzniklý oplodněním odporné Medúzy bohem moře Poseidonem. Kdosi připomněl keltskou bohyni-klisnu Epone, další jednorožce, kterého teď má ve znaku Aswastarr. Diana zas chválí Hayagrívu, inkarnaci Višnua, který daroval lidstvu Védy. A neměli bychom zapomínat ani na koně Zlatohříváka, který vozil prince za dobrodružstvím dle pokynů lišky Ryšky, hovořil lidským hlasem a ovládal dokonce telepatii...

V tu chvíli někdo připomněl, že jsme přece křesťané a v takové nesmysly nevěříme; tento víkend se koná proto, aby byly jednou s konečnou platností vymýceny! Okamžitě zapomeňte a již nikdy je nepřipomínejte! Zkontroluji!

Takže se konal slavnostní křest ponořením do bazénu, za hojné účasti diváků a dalších osob, které se chtěly vykoupat. Kazatelé se zhostili své povinnosti velmi správně, novicové byli řádně pokřtěni a potom dostali horký čaj, aby se zahřáli. Tento nápoj byl přítomnými zodpovědnými osobami důkladně prozkoumán, než byl schválen k pití veřejnosti; zcela nepochybně v něm nebylo nic, co by se jen vzdáleně podobalo alkoholu či jiné droze.

Pak se konaly svatby; proběhly velmi rychle a všem se líbily, zejména svatebčanům. Někoho mohl udivit nízký věk, zvláště nevěst – ale doba byla vážná a drobné zvláštnosti se přehlížely. Od té chvíle měli mladí právo spolu bydlet, pokud měli kde; to se všem velmi líbilo a ti, kdo se neoženili, jim záviděli.

Svatební hostina byla improvizovaná, protože rodiče žádné oslavy rozhodně organizovat nehodlali a mladí neměli za co. Sice se najedli s ostatními, to je jasné, ale nebylo to nic mimořádného ani neobvyklého. Někteří si přáli víno; ale jak se kdosi vyjádřil, to by se musel stát zázrak jako v Káni Galilejské a ve víno se proměnit ten čaj...

Dívky, které čaj vařily, se jen shovívavě usmívaly.

„Ale to přece není svařené víno!“ protestoval někdo, kdo se právě napil a teď převaloval doušek na jazyku. „Něco v tom sice je, ale... víno to není, to bych přece poznal!“

„Nebláznit ty!“ odpověděla kuchařka Petronyla. „Teď ochutnaly kazatelové! Ony řekly není alkohol! Teď ty říkaly je alkohol! Tak kdo blázen, ty nebo ony?“

Mluvčí pohlédl do její téměř koňské tváře beze stopy čehokoliv, co lze označit za dívčí půvab. Aby se ani náznakem někdo nemýlil, dala si oholit hlavu; vodově modré oči za silnými brýlemi hleděly tak nevinně, že zaváhal.

„Ale já tam cítím víno!“ chytal se stébla.

„Tam to, co ty tam chceš cítit. Sama seš blázen!“

Chlapec potřásl hlavou a vypil to. „Ale je to dobrý!“ řekl spokojeně. „Jenom mi nalej ještě...“

„Co by ne,“ broukla Petronyla. „Čaje pořád dost...“

Čaje bylo dost a dostali všichni, i žebráci a kolemjdoucí. Každý byl spokojen, protože chutnal jako svařené víno; příjemně se rozléval po celém těle, zima přestávala působit a naopak hlavu naplnila příjemná nálada a lehké opojení.

„Nebály ty,“ usmívala se Petronyla. „Všeckym bude dobře!“

„Tak fajn, ale zbrzdi to trochu!“ usmíval se Vítek. „Nemusejí se motat hned odpoledne po jedný skleničce!“

„Co – já? Jak – já?“ dotazovala se Petronyla. „Co já dělám? Ony napijou, ony opijou. Já s tím copak něco dělaly?“

Vítek si povzdechl, nechal si nalít a šel pryč.

Byl to obyčejný horký čaj.

Charry vytušil, že události tohoto víkendu by mu mohly někdy být kladeny za vinu. Jako člověk předvídavý se rozhodl nespojit své jméno s těmito událostmi, svěřil velení Almettovi a odejel autem i s Dianou na Hůrku. To bylo nutno už delší dobu a dneska se to jistě hodilo. Návrat... později.

„Kocour vypadl, kočky mají pré!“ pravila Julka Baarfeltová.

„Pojedem se podívat do města.“ rozhodla Veronika.

Když oddíl děvčat v leopardím vjel do ulic, okamžitě postřehly, že se něco děje. Vítaly je radostné výkřiky, lidé jim mávali, smáli se a povídali pošetilosti.

„To už jsou všichni opilí?“ zaváhala Julie.

„Nikdo z nich nemá v sobě kapku alkoholu!“ řekla Valérie. „Zato taky ani kapku rozumu... pěkně to roztočili!“

„Kdo a čím?“

„Co já vím? Pojďte ochutnat, ne?“

Všude se vařil horký čaj. Hostinští zírali, žasli a plakali, neboť o jejich zaručeně alkoholické nápoje nikdo nestál. Někteří přišli ochutnat, nálada se jim zlepšila a zatoužili objímat svět a rozdávat kolemjdoucím nahamouněné jmění.

„Petronylo, co do toho dáváš?“ zeptala se Veronika.

Petronyla jí nalila šálek. „Ty ochutnaly a řekni!“

Veronika ochutnala; byl to horký čaj.

Magda ochutnala; bylo to nejlepší svařené víno, jaké okusila.

„To je nějaký kouzlíčko!“ řekla a oči jí zasvítily.

„Tys nečetly Bibli? Tam svatba v Káně Galilejský píšou, ne?“

„Neříkej, že umíš opakovat Kristovy zázraky!“

„Tady žádnej zázrak! Co ty chceš pít, to ty piješ. Víc nic.“

Magda nechápala; přestože dle kuchařek nikdo nevypil žádnou drogu, počínali si jako smyslů zbavení. Vzhledem k neškodnosti se nalévalo i dětem a že čaj byl zadarmo, dostal každý, kolik chtěl. Celkem bystře poznala, že se jedná o smyslový klam, jenom nechápala, proč působí i na ni.

„Protože si to přeješ! Impuls, který tě zasáhne při pití, pouze uvolní zábrany. Uděláš to, na co podvědomě myslíš, ale co si netroufáš provést v bdělém stavu, aby ti druzí nenadávali.“

„To není tak docela přesné,“ řekla Valérie. „To platí jenom pro ty, kteří mají sami nějaké přání. Spousta lidí je navyklá vůbec nic si nepřát a na nic nemyslet; ti udělají zkrátka to, co jim druzí poradí nebo co vidí kolem sebe. Jako děti...“

Co se týče dětí, většina se houfovala okolo bazénu; hrály si na křtiny a vzájemně se potápěly. Majitel ležel ve svém obydlí a opájel se sny, že je majitelem lázeňského paláce na italské Květinové Riviéře; nikdy tam nebyl, ale moc se mu líbilo, co se o tom dočetl v časopisech. I zisky byly lákavé; v opojení ani nevnímal, že se všichni koupou a nikdo neplatí.

Mezi většími dětmi dosáhla značné popularity hra na Všiváka; kdo prohrál a byl označen za Všiváka, musel se dát ostříhat, aby se toho označení zbavil. Mladé dívky, ale též starší vážené dámy, zas nalezly zalíbení ve hře na Myšičku; to je ta, co vařila kašičku a tomu dala, tomu dala...

„Proboha, jak to tady dneska dopadne?“ děsila se Magda.

„Jakkoliv.“ řekla Veronika.

Potkaly se s Brunem Weranskim a profesorkou Raubvogelovou. Byli všichni i se svými přívrženci ve slavnostních uniformách, přijeli před chvílí, ale za tu dobu se stihli opít tak příšerně, že se od nich dalo čekat cokoliv. Jediní v sobě skutečně měli nějaký alkohol, statečně popíjeli už ve vlaku.

„Tím hůř! Ti dopadnou špatně; jejich mysl se pokusí vypudit škodlivý alkohol z těla a to bude dost drastický...“

„Mysl? Sama od sebe?“

„Slyšela jsi někdy termín vnitřní moudrost těla? Naše mysl ví, co tělo potřebuje; my lidé ovšem moc rádi nenasloucháme hlasu rozumu a přijímáme látky vyloženě škodlivé. Když mysl uvolníme ze zajetí vůle, začne si počínat podle svých přání. Uvědomte si, málokdo z těch lidí dneska něco jedl; ani nemá chuť, jsou většinou přecpaní a tělo si chce odpočinout...“

„To samo od sebe nebo jste jim to vnukly?“

Valérie se začala dohadovat s Petronylou; ta prohlásila, že to sice nezkusila, ale špatný nápad to není. Od této chvíle každému, kdo se přijde napít, nařídí, aby se uzdravil.

„To nemůže dopadnout dobře!“ lekla se Veronika. „Co když někdo skutečně získá dlouho ztracené zdraví?“

„Nebály nic,“ smála se Petronyla. „Já nastartovaly teď; ale ta zázraka až půlnoc, při procesí!“

„Kdy se chystáte to spustit?“

„Nejdřív tma; aby pochodně vidět, víš?“

Petronyla věděla, co povídá; v tu chvíli bylo na ulicích vidět minimální množství Templářů. Měli vážnější starosti než tančit, objímat se a shánět známosti. Mnozí přijali dávku čaje, stáhli se na odlehlé místo a tam meditovali; uvolnili svoji mysl a dopřáli jí volně se potulovat, kudy chtěla.

Kdosi seznámil princezny se vznikem nové lóže řádu, které zatím hledali jméno, ale nejčastěji se používalo označení Měsíčního koně Hrimfari. Hlavní povinností členů bylo vzepřít se všeobecné snaze vnášet rozpory mezi jednotlivé církve, denominace a sekty; takže se v podstatě jednalo o boj proti Zlým jazykům. Vnějším znakem měla být ostříhaná hlava, ale řada případných členů se doposud vzpouzela. Připojíte se?

„Proč ne?“ krčila rameny Julka.

„Rozhodně ne!“ řekly unisono Maryška a Magda.

„Leda později!“ pohodila copem Veronika.

Valérie neřekla nic. Už delší dobu tento problém promýšlela. Neuposlechla na první pokyn příkaz, aby vypadala nápadně, jak se na princeznu sluší; ale tušila, že to bude muset udělat, pokud si sama přeje předvést se světu v nějaké nové podobě. Teď zalezla do jednoho pokoje, sedla si před zrcadlo a zkoušela, co by mohla ze sebe udělat a jakým způsobem.

V té chvíli ji přepadla slabost a závrať; poznala, že by si měla lehnout a omezit na minimum veškeré činnosti těla. Uvolnit mysl a nechat ji dělat, co sama chce! Zbavit se sebekontroly... Napadlo ji, že jestli se to podaří, může dojít k samovolné změně, totiž že mysl dá příkaz tělesným buňkám, aby změnu provedly bez hmotného popudu. Když to umí May-Britt...?

Především se svlékla; poznala, že oděv je vyloženě nepříjemný a velice jí překáží. Potom se soustředila na extázi, kterou už delší dobu nezažila; neměla stálého milence a náhodné známosti ji nedokázaly uspokojit. V tom stavu mezi snem a bděním si jasně uvědomovala, že dosáhla stupně, kdy ji už neuspokojí žádný muž; mírně se vyděsila a zkoumala důvod.

Byl jasný: stala se čarodějkou. Nejen obyčejný muž, vůbec nic hmotného jí nestačí. Možná, kdyby se jí podařilo svést někoho, kdo by dokázal uspokojit nejen její tělo, ale i mysl... Postřehla ve své mysli vědomí Maryšky, která snila o brutálním dobývání vévody Estragona, ale hned je vytěsnila. Taky Maryška bude brzy potřebovat něco víc než muže... I Julie. May-Britt, Tori... Valériino vědomí splynulo s vědomím Baarfeltů, částečně spojeným, částečně individuálním. Chvíli se v něm bezcílně zmítala, pak jí vytanula jasná myšlenka: Chci mít dítě s Tomášem Baarfeltem.

Začala se smát, dokonce nahlas. Tomáš je v tuto dobu daleko odtud, léčí svou Evu-Marii, miluje a obdivuje ji, přestože si ho ta husa naprosto nezaslouží. Tomáš, který měl spoustu žen, každou uspokojil jako dokonalý milenec, všechny jej vášnivě milovaly a on je bral jako kamarádky a spojence proti zlému světu (zplodil s nimi děti a pak je vysílal, aby svět potrestaly) teď narazil na venkovskou slepici, na níž není nic než pěkná fasáda. Dokonce i ta krása je diskutabilní; hezká určitě je, ale nedostatek ducha co nevidět způsobí povadnutí a devastaci. Valérie je oslnivě krásná a bude ještě krásnější, jak bude čas plynout. Absolutně krásná, absolutně chladná. Jako všechny čarodějky. Získávají zářivou krásu, až je jim naprosto k ničemu.

V té chvíli Valérie pochopila, že stejně jako Veronice jí nic nemůže ublížit. Veronika si dala udělat na hlavě bojový cop, tetování na lebce i na tvářích; přesto je nádherná a každý, kdo ji spatří, ji obdivuje. Teď je na řadě Valérie; co má udělat? Čím překvapit a pobavit přátele? Ať nikdo neříká, že čarodějky nemají smysl pro humor! Rozhodně mají, i když... svérázný.

Na chvíli se pokusila vystoupit ze svého těla a prohlédnout si sama sebe zvenčí. Prohlédnout si tělo je dost jednoduché, to se dívky učí už v řádové škole ve Florencii. Když se ale pokusila prozkoumat svoji osobnost, dostala se rázem mimo hmotný vesmír; ocitla se v zářivém světě všetvarů a všebarev; viděla se jako součást Absolutna, Nejvyšší Osobnosti Božství, v nejrůznějších jejích proměnách. Ardžunova vize, napověděla jí paměť správný termín z Ludvíkovy přednášky, ale neviděla nic Indického ani Asijského, leda snad někde za prahem poznatelnosti; nebylo to ani křesťanské nebe plné andělů, nic co by mohla definovat jako určitou kulturu. Bylo to něco hlubšího, svět ve chvíli svého vzniku, kdy hmota ještě nevěděla, bude-li zvířetem, rostlinou, kamenem či zářící hvězdou. Nořila se do kosmického prázdna, koupala své tělo v Oceánu příčin, přestože žádné tělo neměla; byla součástí Boha, zároveň všechno a nic, byla nevýslovně šťastná; ten pocit štěstí v ní zůstal, i když se probrala.

Na chvíli zalitovala, že nemůže zůstat v té záři; ale věděla, že sem byla vyslána, aby konala Službu. Měla by dokonce přestat se válet, protože někde nedaleko jiná lidská bytost trpí a potřebuje pomoci. Ale vzápětí ji někdo ukonejšil: klidně lež, už se jí dostalo pomoci. Ještě odpočívej, Valérie. Prožíváš cosi velice blízkého zrození. Vychutnej si to.

Valérie si pošetile přála, aby její změna byla vidět. Dokážu to? Proč vlastně ne? Když taková Tori dokáže... Ano, vlastně je to velice snadné. Moje vlasy jsou černé, hebké, lesklé, padající jako vodopád až na záda. Léta jsem je nestříhala, někdy jsem si je myla, jindy mi je pečlivě pěstovaly služebné. Naposledy Diana. Llago di Rienzi mi posílal z Arábie šampóny a vonné masti... Zůstanou takové. Stačí na malý okamžik přerušit u kořínků. Pak spojit se sousedním vlasem, takže se propletou a spojí v nerozpojitelnou čapku. Taky je můžu zespoda mechanicky upevnit; to už bude lehké. Teď jen se odhodlat to provést...

Proč váháš, hlupáčku? Stejně ti je vezme Oheň...

Valérie se usmála. Zapomínám. Oheň, ta největší bolest, ta největší rozkoš! Cítily rozkoš družky, které hořely na hranicích? Opustím já jednou svoje tělo v plamenech ohně? Je pravda, že je to nesmírná extáze, bohužel velmi ojedinělá?

Dáš mi oheň na tělo, Labutí panno?

Proč já? Jiná vykoná, co třeba...

Valérie se rozhodla. Pomalu, postupně nechala přerušit a spojit vlákna svých vlasů; byla to dráždivá, znepokojující bolest, která ji přinutila k dlouhému vzdechu extáze. Aby tu extázi vychutnala a prodloužila, nechala si přejít její vlnu po celém těle. Na poslední chvíli uchránila obočí a řasy; ještě mám bystré reakce! Jinak se zbavila všeho, co jí k ničemu nebylo.

Věděla, že ji ostatní sledují a baví se. Tori, May-Britt... kdo asi ještě? Copak to není jedno?

Pak chvíli ležela a vzpamatovávala se; ale touha podívat se na sebe ji přemohla. Zvedla se a usedla před zrcadlo; opatrně stáhla vlasy s hlavy jako čapku a spokojeně si prohlížela sama sebe. Zkusila si to několikrát; když ji nasadila, bylo všechno normální a když stáhla... No fajn.

»Jsem dost dobrá!« říkala si, když odcházela za ostatními.

To už bylo zase docela hmotné myšlení.

Errata:

08.08.2021 11:43