Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Absolutně klidná

Přestože Charry odjel do hlavního města, došlo na pevnost pozvání starosty a městské rady k reprezentační oslavě na počest vítězství. Bylo rozhodnuto, že se slavnosti zúčastní Diana, Almetta a pár dalších význačných osobností; Diana dokonce odsouhlasila, že tam zůstanou do pozdních hodin, případně do rána a přespí v místním hotelu.

Veronika, Valérie a další zůstaly, ačkoliv byly rovněž pozvány a Diana se trochu divila. Ale odmítly; zato k nim přibyla Freya, Magda, Blanche a další, doprovázené svými společníky z okruhu druidů. Když si Diana příliš lámala hlavu nad důvody, řekla jí Valérie přímo, aby vypadla a nezacláněla, ježto je se svými názory hlavní rušivý element. Tehdy už pochopila.

„Neměla bych v tom případě vzít s sebou i Denise?“

„To bys udělala moc dobře!“

Uposlechla bez dalších námitek; kupodivu ani Denis nic neříkal, jen předstíral, že se na hostinu ve městě těší.

Ještě před jejich odjezdem byly zahájeny přípravy v kuchyni, kde Petronyla a její pomocnice počaly vařit nápoje označované za léčivé. Někteří odborníci k nim měli připomínky, ale byli posláni tam, kam podle čarodějek patřili. Mezi účastníky začala převládat nálada veselá až rozverná, kdy přijímali vše jako zábavu a každé kritice se jenom smáli.

Dvě nejmladší čarodějnické učednice, Wilma a Káča, pobíhaly po celé pevnosti a vyzvídaly. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že Wilma byla v učení o stupínek výš a považovala se tedy za vhodnou, aby mladší patřičně poučila.

„Co teda vlastně chtějí dělat?“ vyptávala se Káča.

„To je snad jasný! S konečnou platností poslat pryč všecky nespokojený mrtvý, co tu pořád kroužej, votravujou a zdržujou nás od práce – chápeš?“

„Poslat pryč – ale kam?“

„No tam, kam patřej! Do nebe, do pekla nebo do jinýho těla, jak si kterej zaslouží! Jde o to, že těch strašidel je strašně moc, překážej a nemaj účel; tak aby toho nechaly a šly!“

„A jak se toho dosáhne?“

„Tím, že se nechaj vyřádit. Každý takový strašidlo si bude moct dneska v noci dělat, co bude chtít. Chápeš to?“

„Vůbec ne. Co teda bude dělat? Objeví se, bude s náma mluvit?“

„Když bude chtít...“

„Nebo se pomstí tomu, kdo ho zabil?“

„Taky třeba.“

„To bude veselý! A jak to budeme vědět?“

„Právě, že nebudeme vědět! Leda podle následků...“

Káča kroutila hlavou a nešlo jí to na rozum.

„Podívej, ten čaj, co holky připravujou, nám pomůže potlačit své vlastní záměry a nechat se naprosto ovládnout tím, co nám přichystají oni! Zkrátka, ať uděláš cokoliv, nemůžeš za to ty, ale ten duch, co tě zrovna ovládne...“

„Nemůžu za to, jo? Tak to bych si mohla vyřídit účty s někým, kdo mi třeba nesedí – a nic by se mi nestalo?“

„Když to bude tvůj zájem, ani tě to nenapadne. Budeš dělat, co ti poručej zvenku a nebudeš vědět, že to děláš.“

„To je divný!“

„Proto holky potřebujou, aby vypadli ty, co by to rušili. Když je pryč Charry a povedlo se, že odešla i Diana, nebude nikdo rušit; starý strigy ať se zalígrujou v kapli a modlej se, když se jim to nelíbí! Já to rozhodně kazit nebudu!“

„My se taky zúčastníme?“

„Jestli nám dají napít, tak rozhodně!“

Zatím to vypadalo, že zahájení si berou na starost Veronika, Valérie, Julie, Blanche, Freya a Magda; pilně ochutnávaly nápoj, až jim postupně začaly svítit oči a jejich pohyby získávaly čím dál víc rychlost a grácii šelem. Konečně došla Freya k závěru, že jí vyloženě vadí oblečení a vše, co jakkoliv škrtí, takže odložila vše kromě ozdob v uších a v nose; po ní to udělaly ostatní, avšak na popud Julky se pomalovaly různými barevnými symboly, vyjadřujícími jejich vnitřní identitu. Některé ty kresby vypadaly skutečně dost děsivě.

Když to viděly Wilma s Káčou, nezaváhly ani na chvilku: nejdřív si k nepoznání pomalovaly obličej, pak celé tělo. Přidala se k nim Tori, které oči svítily jako Denisově Dévi a působila dojmem nedbale zkrocené šelmy.

Původně bylo určeno, že nápoj bude rozdáván pouze zasvěcencům; Freya však došla ke zjištění, že řada kontaktů se týká ostatních, dokonce i zajatců, neboť padlí Němci mají rovněž snahu dosáhnout s nimi spojení. Veronika tedy nařídila, aby byli všichni zajatci propuštěni a bylo jim dovoleno činit, co chtějí. Tošio Yamanaki přijal tento nápad se stejnou lhostejností jako vše ostatní; prohlásil, že jeho úkolem je postarat se, aby žádný zajatec neopustil pevnost, o což se jeho hlídky postarají. Co budou dělat uvnitř, je mu naprosto jedno.

Valérie upadla hned na počátku večera do transu a zůstala v něm víc než hodinu; pak se vrátila k sestře a prohlásila, že obě Panny hanebně zklamaly a je třeba se jich zbavit; není však důvod je nějak trestat, postačí sesadit z hodnosti. Zároveň oznámila Veronice, že od ní očekává, aby se o půlnoci 30.dubna vzdala titulu velekněžky; v té době bude již její dítě příliš vyvinuté a musí se soustředit na jeho zdravý rozvoj. Veronika s tím plně souhlasila a schválila jí rozhodnutí převzít funkci od 1.května, což vyvolalo nadšený souhlas všech.

„Jaký to má smysl?“ vyptávala se Káča Wilmy.

„Málokterá čarodějka si může dovolit mít dítě; alespoň Písma před tím důrazně varují, protože není jisté, jaké stvoření by se jí mohlo narodit. Většinou se tedy snaží nemít děti vůbec, nebo je přivést na svět co nejdřív, než začnou s Prací.“

Káča si chvíli lámala hlavu. „Co uděláš ty?“

„To, co mi radily: nechám to osudu. Jestli se mi něco bude chtít narodit, bude to v pořádku. Když ne, tak taky...“

„Ale něco o tom snad víš, ne?“

„Vím, že podle původního plánu jsem už měla být mrtvá; jenomže kamarádky mi zajistily speciální ochranu. Teď bych za to měla nějakým způsobem zaplatit. Nejspíš se postarat o někoho, kdo si přeje vstoupit na svět...“

„Už jsem se lekla, že tě to chce zabít!“

„To by bylo moc jednoduché. Přijít o život je vždycky nejjednodušší řešení. Mnohem složitější je zůstat a trpět tím, že musíš vykonávat nějaký úkol. Zemřít znamená osvobodit se; smrt je řešení pro slabochy a zbabělce!“

Káča se rozesmála: „Kdo umře, je zbabělec?“

„V tomhle světě určitě.“

Na příkaz Veroniky navštívila Freya Sainé a její družku a dala jim ultimátum: buď se podrobí soudu a vzdají se nadřazenosti nad ostatními čarodějkami, nebo budou vyvrženy ze společenství a musí se vrátit domů na Sever. Druhé řešení znamenalo svěřit se soudu Panen v Ősgardu s tím, že zklamaly; první přijmout rozsudek, jaký napadne Veroniku či kteroukoliv další v záchvatu vytržení. Volba vypadala tak: chtějí-li zůstat, přijdou mezi ostatní; pokud ne, setrvají ve své cele.

Již od soumraku zněla celou pevností hudba; Lobovi černoši neúnavně bušili do bubnů, až se z nich lil pot, postupně se přidávali další s píšťalami i strunnými nástroji; Valérie si k nim po probuzení sedla a asi hodinu cinkala kartály. Rytmus byl čím dál divočejší a podporoval stav mysli přítomných, který se podobal masovému šílenství.

Zatímco většina žen následkem požití omamného nápoje dostávala zvláštní nápady, muži zpravidla ztratili vlastní iniciativu; to se týkalo zejména zajatců, z nichž se stala zdivočelá smečka, číhající na jakýkoliv rozkaz nadřízených. Také odložili oděv a pomalovali tváře i tělo, takže nevypadali jako lidské bytosti; ve stavu klidu obvykle klečeli nebo se krčili v koutě, na čtyřech jako zvířata. Když jim někdo poručil, co mají dělat, vymrštili se a vyrazili vpřed, učinili žádané a pak se vrátili na místo.

Takové jednání se však netýkalo jen mladých a bezvýznamných; Julii trochu překvapilo, že její muž Dunbar je s ostatními, nahý a pomalovaný k nepoznání, pranic se neohlížeje na dřívější zranění ani svou důstojnost vévody a komthura. Stejně byli účastni Lobo, Palmiro a další, promíšeni s otroky řádu i zcela bezvýznamnými zajatci. Teď se z nich stala kompaktní masa, dav zmítající se v šíleném tanci, potloukající se po celé pevnosti, blábolící nesmysly, chechtající se věcem, jež rozhodně k smíchu nebyly nebo poslušně vyčkávající na rozkazy.

Takový pohled se naskytl Sainé, když vstoupila do sálu; přišla bez bázně před křesla čarodějek, klidná a vznešená v bílém rouchu Panen. Dokonce mírně sklonila hlavu na znak podřízenosti.

„Dohodly jsme se takto: moje sestra považuje za správné vrátit se do našeho kláštera a oznámit ostatním sestrám, jak zemřela Andrea. Prosím, aby jí nebyly činěny překážky ani příkoří, neboť je to její svobodné rozhodnutí. Já zůstanu mezi lidmi!“

„Také ty ses rozhodla,“ řekla jí Veronika. „Napij se!“

Sainé přijala pohár, přičichla k němu a zřejmě rozpoznala jeho účinky, ale napila se bez váhání.

„Rada dospěla k přesvědčení, že jsi neuspěla při pokusu stát se Zaklínačkou Živého Ohně,“ pokračovala Veronika. „Je tedy zbytečné ponechávat ti titul Panny a výhody z toho plynoucí. Sluší se, abys jej byla zbavena.“

Ve tváři Sainé se nepohnul ani sval, pouze z oka se vykutálela jediná slza a pomalu stékala dolů po tváři.

„Rozhodly jsme, abys byla provdána za některého z mužů, kteří jsou zde přítomni; avšak muži nejsou v současné chvíli pod vlivem vlastního rozhodování, nýbrž podřízeni mocnostem, jež nás přesahují. Nikdo, ani já, nevíme, co se stane; budeš jim dána a podřízena náhodnému výběru.“

Sainé vztáhla ruku a jediným škubnutím uvolnila uzel, který držel její bílé roucho. To sklouzlo a dívka zůstala stát před jejich chlípnými zraky nahá, bělostná a neposkvrněná.

„V tom případě,“ pravila. „Prosím, abych nebyla nucena vidět toho, kdo se mne zmocní!“

„Tvoje žádost je oprávněná. Zavažte jí oči!“

Tuto práci si vzaly na starost Wilma s Káčou; zavázaly Sainé oči šátkem a pevně utáhly, aby absolutně nic neviděla. Poté dala Veronika pokyn zběsilé smečce šílenců; muži se vrhli na dívku a odvlekli ji pryč. Nevykřikla, ani se nepokoušela protestovat; pouze jejich vnímavé vědomí postřehlo její odpor a strach.

„Náhodná volba!“ řekla Freya. „Ano, to je správné! Bude provdána, ale nikdy se nedozví za koho!“

Valérie se po ní znepokojeně ohlédla; oči Freyi zářily zeleným kočičím svitem a její tvář byla velmi vzrušená.

„Obávám se, že jsme začaly něco závažného!“ řekla sestře.

„Bylo to správné!“ vmísila se Blanche. „Já souhlasím!“

„O tom nepochybuji!“ ušklíbla se Valérie. „Jenže tebe se to týkat nebude!“

„Proč myslíš?“ vykřikla Blanche. „Co tím chceš říct?“

Valérie zkřivila obličej a zasyčela jako leopard. „Ještě slovo a poznáš, co s vámi udělám! Zasloužíte si...“

„O tom nepochybuj!“ řekla Freya. „Ale radši nechtěj vědět, jaký osud si zasloužíš ty!“

Valérie se neovládla. „Zavažte jim oči!“ vykřikla zprudka. „Ať je postihne to, co jim patří!“

Děvčátka si všimla, že kupodivu dokážou odhadnout předem, co jim bude dáno za úkol, takže byla připravena; stejně tak smečka, ač muži přece jen vyčkali, až budou Freya a Blanche zbaveny zraku; teprve pak je odvlekli. Čarodějky poznaly, že se nejen nebránily, ale dokonce se od začátku těšily.

„Co dál?“ pravila Veronika, rozhlížeje se po sále.

„Však já vím!“ ušklíbla se pomstychtivě Valérie. „Mercedes!“

„Teda, ty si troufáš!“

„Nijak zvlášť! A tu její učednici vemte zrovna s sebou!“

Tentokrát se předvedení neobešlo bez násilí, Mercedes byla nátury chlapské a rozhodně se nehodlala podrobit po dobrém. Padlo pár facek, Evita dokonce kousala a škrábala, takže se na ni muži málem vrhli přímo v jejich pokoji. Ale byli poslušní, takže jen strhali z obou žen oděv, dali jim na krk řetěz a přivlekli je.

„To mi nemůžete udělat!“ ječela Mercedes. „Všechny znáte moji orientaci a zvyklosti, některé dokonce příliš dobře...“

„Právě proto,“ řekla Valérie. „Je na čase, aby sis vychutnala, co s tebou zažívají ty holčičky, které učíš...“

„Ale já nechci!“

„Nevadí! Užij si to!“

Evita se zase pokoušela obměkčit je brekem.

„A co já? Já jsem přece nikomu neublížila!“

„Tvoje chyba. Teď ublížíme my tobě! Vemte si ji!“

Zběsilá smečka zavyla a vrhla se na ně. Tento případ všechny velice pobavil a vzrušil, takže dostaly hned lepší náladu.

„Dál je tu problém, který je pro mě velmi nepříjemný!“ promluvila Julie. „Ježto se týká mé sestry Maryšky. Avšak musím konstatovat: stala se rušivým elementem a vyvolává síly, které nikomu neprospívají, ba dokonce škodí.“

„Co s ní chceš udělat?“

„Musíme ji předvést. Způsobit jí v mysli šok, který ji vyvede ze stavu, v němž je právě nyní. Zachrání ji to, i když se jí to v první chvíli možná nebude líbit...“

Veronika a Valérie chvíli váhaly; víc než u jiného, neboť tohle se týkalo rodu Baarfeltů. Byly tu ještě dvě sestry: Magda kývala souhlasně hlavou, Tori jen skučela jako zatoulaný psík.

„Víš, že se ti může pomstít?“ zeptala se Florence.

„Jsem si vědoma všech důsledků.“ řekla Julka.

„Přiveďte Marii!“

Ovdovělá vévodkyně d°Escambrray si byla samozřejmě vědoma, co se dnešní noci v pevnosti děje. Její vědomí bylo spojeno se sestrami natolik, že nemohla být na pochybách; pokud tedy chtěla setrvat, o něčem to vypovídalo. Když pro ni přišly stráže, rovněž se nijak nebránila a dala se předvést před shromáždění.

„Z čeho mne obviňujete?“ zeptala se pyšně.

„Slovo obvinit je nesprávné!“ řekla Valérie. „Avšak stalo se, že jsi záměrně či mimovolně příčinou nesnází; chceme odstranit tyto nesnáze. Stejně tak si přejeme, abys nalezla vnitřní klid, který jsi mívala před smrtí tvého muže!“

„Mluvíte nesmysly!“ zvolala. „Vy nevíte, co se děje ve mně! Vaši muži zůstali naživu, kdežto můj položil život – a já byla toho příčinou! Nemyslete si, že to nevím!“

„Je nutné, abys měla zase pro co žít.“ řekla Julka.

„Myslíš tím: pro koho?“

Julka pokynula a děvčata zastřely Maryšce zrak. Podrobila se, ale než se jí zmocnila smečka, vykřikla posměšně: „A vy myslíte, že nevím, co se má stát? Jsem taky čarodějka a princezna! Myslíte, že některá z vás se tomu vyhne?“

„Je tady někdo, kdo se chce vyhnout svému osudu?“ zeptala se Julie. „Snad jenom...“

Veronika vyčkala, až pominutá smečka odvleče Maryšku; pak se zeptala její sestry: „Co ti přišlo na mysl?“

„Nic... jen je mi líto těch, kdo nedojdou klidu. Je ještě kolem nás mnoho nešťastných bytostí, které nedostaly možnost se důstojně rozloučit s tímto světem. Nevím, jak jim pomoci...“

„Uvolnit jejich řetězy.“ pravila Florence. „Vím, na co myslíš. Kdyby se takový duch spojil s myslí v bdělém stavu, mohl by jeho hostitel propadnout záchvatu deprese tak strašlivé, že by mohl dobrovolně opustit tento svět. To se však nesmí stát!“

„Lze tomu nějak zabránit?“ ptala se Veronika.

„Nevím. Můžeme pomáhat jen těm, kteří jsou tu přítomni. Není možné udělat cokoliv s těmi, kdož jsou v jiných prostorech.“

Veronika se nezeptala, v jakých; bylo jí jasné, že Florence nemůže definovat slovy, co jí bylo právě zjeveno. Pocítila nával hlubokého smutku a v rozpacích si rukama zastřela tvář.

„Je tu i další nebezpečí,“ řekla Valérie. „Je nutno zabránit, aby si někdo z těch nešťastníků v záchvatu deprese nerozbil hlavu o stěnu nebo neskočil dolů z hradeb!“

„Proč to máme hlídat?“ zeptala se jedna z dívek. „Jestliže to bude přání toho, kdo jej ovládá, proč mu máme bránit?“

„Jsme čarodějky a naší povinností je bránit život, kdykoliv a kdekoliv za jakýchkoliv okolností. Nesmíme dovolit, aby někomu bylo ublíženo, pokud je možné tomu zabránit!“

„Ale oni mohou ubližovat nám?“

„Mohou se domnívat, že to dělají. Ve skutečnosti se nám nestane nic zlého. Nikdy se nám nemůže nic stát.“

Dívka jen potřásla hlavou. Veronika na ni pohlédla s bolestí.

„Zapochybovala jsi. Odejdi nebo přijmi trest!“

Ulekla se – chvíli se vyděšeně rozhlížela z jedné na druhou, pak sklopila oči, vstala a šla se dát zbavit zraku; když jí Káča uvazovala šátek, pronesla k Wilmě: „Pochopila jsem to. Neunikne nikdo. Dokonce ani my. Vydržíme dlouho, ale...“

„Jak jsi na to přišla?“

„Tak. Poznala jsem to...“

„Měla by to vědět Veronika! Řekni to nahlas!“

Káča to skutečně řekla; Veronika přemýšlela jen pár okamžiků.

„Ano, zdá se, že máš pravdu! Nebylo nejsprávnější rozhodovat samy; bude lepší svěřit osud do vašich rukou! Od této chvíle je to na vás – jakmile pocítíte, že je to třeba, přijdete a vložíte šátek na oči té, která má být předhozena davu. Tak bude dosaženo naprosté spravedlnosti...“

Káča roztržitě přikývla a chtěla odejít, ale Wilma ji zadržela. Naopak, uvázala Veronice přes oči šátek a pevně utáhla.

„Proč?“ zeptala se Valérie.

„Cítím, že si to zaslouží...“

Smečka ani nepotřebovala pokyn, muži se rozběhli k Veronice, strhli ji s křesla a vlekli pryč.

„Chci jít s ní!“ řekla Valérie hrdě.

„Ne. Ještě nepřišel tvůj čas.“

„Ale... proč?“

„Proto!“

„Kdo tedy bude další?“ tázala se znepokojeně Julie.

„To už přece víš!“ řekla Káča a přistoupila k ní.

V té chvíli Denis Baarfelt, který právě limonádou zapíjel večeři, s rostoucími obtížemi zvládl třesoucí se prsty ruky. Byl nucen postavit sklenici a chvíli procvičoval dlaň.

„Děje se něco?“ zašeptala mu Diana, vedle níž seděl.

„Ani to nechtěj vědět!“ vzdychl.

„S tvými sestrami? S kterou?“

„Se všemi. Proboha, drž mě za ruku...“

„Je to tak zlé?“

„Nevím; jenom cítím... strašné výboje energie. Někdo přestavuje celou strukturu vesmíru!“

„Neblázni, prosím tě!“

„Tak ne celého... snad jenom toho našeho...“

„I tak je to dost! Neměla bych tam rychle zajet?“

„Proboha, ne! Už tak je jich tam dost, aby nadělaly škodu! Dějí se veliké věci... kdybych se nedokázal ovládnout, svaž mě, přivaž k posteli nebo... až vyjde slunce, bude to lepší!“

„Proč? Co bude?“

„Až vyjde slunce, bude většina démonů už pryč.“

„Odejdou? Kam?“

„Tam, kam patří. Čarodějky se obětovaly. Díky jim...“

Diana viděla, jak vnitřně trpí, ale nebyla schopna mu pomoci. Také jí bylo jasné, že její účast by věci zhoršila; měla jedinou možnost, nechat vše proběhnout. A nebylo jí z toho dobře.

„Udělaly správně,“ řekl Denis, když se ovládl. „Kdyby nebylo jich, zůstali by tamti mezi lidmi a hledali si svou oběť sami. Nevíme, koho by nalezli... a co by mu udělali.“

„Co mám tedy dělat?“

Chvíli mlčel; pak řekl stručně: „Nic.“

Nadešlo ráno, ale Diana neměla stání; při první příležitosti si dala osedlat koně a chystala se do pevnosti. Vzápětí se vedle ní objevil Denis, vyhublý, kruhy pod očima, vypadal jako obvykle příšerně. Diana si opět umínila, že ho musejí líp živit.

Ale náladu měl skvělou: „Mám dojem, že všecko se uklidnilo, cítíš to taky? Příšery zmizely nebo zalezly do koutů!“

„Uvidíme!“ řekla a pobídla koně.

Když se přihnali do pevnosti, s údivem zjistili, že je tam klid téměř hrobový; hlídky držely převážně šelmy. Velitelem byl Tawarr a s potěšením Dianu informoval, že ruch a zábava skončily až při východu slunce, který většina uvítala tancem na hlavní terase, na nádvoří a všude, kde to trochu šlo; do toho tance zapojili kdekoho a jak se zdá, všem se to líbilo.

„A co dělají teď?“

„Spí.“ vysvětlil klidně.

Ani to nemusel říkat; už když vedli koně do stáje, museli různě překračovat zhroucené jedince, dvojice i skupiny, všelijak spolu propletené, jak je přemohlo vyčerpání. Dívky už neměly zavázané oči, ani to nebylo potřeba. Zato je bylo těžké poznat pod jejich divokým pomalováním.

Ještě hůř než na nádvoří to vypadalo v chodbách a sálech, kde se bezvládná těla válela jedno přes druhé. Denis prošmejdil každý kout, až konečně objevil sestru Julii a pokusil se ji probudit; skutečně otevřela oči, rozesmála se a objala ho.

„Jaký to bylo?“ zeptala se jí Diana.

„Fajn! Měla jsi zůstat s náma!“

Dianě se nepodařilo utajit mírné znechucení.

„Tvoje chyba, že se pořád tak hlídáš!“ mávla rukou Julka. „Byla to bezva zábava!“

„Vážně? A s kým?“

„Bylo jich víc a nevím – to je právě bezva! Kdybych cokoliv věděla, už by to nebylo tak krásný!“

Diana zauvažovala, zda by neměla pronést něco mravokárného; když se ale rozhlédla, jen mávla rukou a šla po svých.

Pevnost se pozvolna probouzela; někteří uvedli do provozu lázně v dost bezúčelné snaze smýt se sebe nános barev, další se ani nepokoušeli, jen se vykoupali ze špíny. Kupodivu každý měl skvělou náladu a všechny odbornice prohlašovaly, že stísněné ovzduší z pevnosti vymizelo a zklidnilo se.

„Takže by bylo možné zapálit Oheň?“ ptala se Diana.

„To těžko. Sainé je vyřízená, nejspíš na věčné časy a ta druhá se balí k odjezdu. Moc toho nemá, takže jí to nebude dlouho trvat.“ hlásila Veronika.

„Tak budeme bez Ohně?“

„A co? Ranění jsou mimo nebezpečí, takže budeme pokračovat dle klasických příkladů. A nám aspoň narostou vlasy...“

Diana jim předvedla další ze svých znechucených ksichtů.

„Celá chyba je v tom, že jsi nebyla s náma! Jinak bys byla v nádherný pohodě... musíme to čas od času zopakovat!“

Bez ohledu na sporné morální vyznění akce se zdálo, že dosáhly správného výsledku; bylo to poznat třeba na Maryšce, která přišla pomoci do kuchyně připravit snídani a povídala si s ostatními; dokonce se k nim přidala Sainé a snad poprvé, co ji znaly, se rozhovořila o sobě a svých záležitostech. Nejspíš byly zvláštní, protože každá její věta vyvolávala výbuchy smíchu.

A smích nebyl v pevnosti slyšet už dlouho.

Charry se vrátil s velmi příznivými zprávami: uzavření mírové smlouvy je na dobré cestě, teď to mají v práci diplomati a bude jen třeba, aby čas uzrál. My se máme přičinit gestem dobré vůle, postupným propouštěním zajatců; v první fázi by jich mělo být tak ke dvěma tisícům.

Problém byl v tom, že někteří zajatci chtěli domů, někteří však ne; z těch si část přála odjet do Arminu, část kamkoliv, jen ne do Německa. Lze říct, že každý měl nějaké vlastní úmysly, které dál rozšířil a obohatil kamarádstvím se členy řádu. Bylo jim jasné, když budou vráceni do Německa, je po jejich zářivé budoucnosti veta, takže začali rozvíjet plány, jak se této nepříjemné možnosti vyhnout.

Klíčovou osobností se ukázal štábní šéflékař, jemuž se dostalo přezdívky doktor Faust. Mezi řádovými odborníky během několika dní podstatně vyspěl a získal řadu vědomostí, které doposud pouze tušil nebo se ani neodvažoval na ně pomyslet. Také on měl vlastní představy o budoucnosti: chyběly mu dva roky do penze a hodlal je strávit někde v klidném zázemí a využít k usilovnému studiu knih, které mu doporučili; po propuštění z armády byl zván do Florencie, Granady a Nikósie ke konzultacím a praxi na řádových fakultách. Nesmírně se na to těšil.

Ale leccos mohl už teď: vydal dobrozdání, že zajatci byli mezi námi podrobeni rozsáhlému psychickému stresu, z něhož se musejí nejdříve zotavit, takže by bylo humánní dopřát každému mimořádnou zdravotní dovolenou v rodinném prostředí, asi tak dvouměsíční. Toto dobrozdání dal podepsat taky maršálovi; Moltke byl ve velmi dobré náladě (Conchita se dala během noci přesvědčit), takže podepsal cokoliv. Generální štáb se vyjádřil, že neexistuje, měsíc na zotavenou musí vojákům stačit. S tím doktor Faust dopředu počítal a považoval to za normální, proto právě navrhl dva = jeden pro případné seškrtání.

Takže se stalo toto: dva tisíce zajatců byly odeslány zvláštním vlakem do Německa, přičemž na cestu dostali zásobu vegetariánské stravy a kytičky od místních děvčat (většinou sněženky). V Říši dostali vyznamenání za statečnost, odstupňovaná podle hodností, a již zmíněnou dovolenou, takže radostně odjeli domů a setkali se tam s rodiči, manželkami a snoubenkami. Poté se jejich budoucnost různí: někteří zůstali a dosáhli dobrého postavení, další se různými kanály vytratili z Německa a další osud je nejasný.

V každém případě se řád ukázal jako svrchovaně humánní a laskavý za všech okolností. Pro velký úspěch bylo o pět dní později propuštěno dalších dva tisíce zajatců, takže v pevnosti přestalo být přecpáno. Současně se začali rozjíždět samotní jezdci, jednotlivě i ve skupinách. Jedni se vraceli domů, další získali různé nabídky, jichž chtěli využít. Velitelé prozatím zůstávali, dokonce čas od času přibírali nové zájemce, kteří se objevovali neznámo odkud. Úředně v těch časech řada občanů různých států zmizela beze stopy, avšak záhadně se zjevovali noví se zbrusu novými doklady, samozřejmě zcela bezvadnými. Povídalo se, že ve městě v nočním podniku Červená růže funguje zavedená manufaktura, kde lze doklady získat za dva tisíce marek.

Z význačných osobností odjela poslední zbylá Panna Ohně; dívky se s ní dojatě rozloučily a obdarovaly ji četnými drahocennostmi, ačkoliv jí osobně nebyly k ničemu a klášteru kdoví. Vzkazovaly, až se Ősgardu podaří vychovat novou dokonalou čarodějku, bude všem potěšením ji mezi sebou přivítat a využít jejích znalostí. Panna to slíbila a odjela.

Poněkud méně vyprovázena opustila pevnost Mercedes, uražená do hloubi srdce a podle tvrzení čarodějek těhotná, což jí všechny škodolibě přály. Panovala obava, aby se nechtěla dítěte nějakými tajnými praktikami zbavit, ale doufaly, že si netroufne; podobný pokus je příliš opovážlivý a Mercedes přes všechno byla poslušna zákonů Božích i řádových. Evita naopak zůstávala, zapojila se mezi ostatní a byla velmi spokojená.

Maryška se od té noci chovala normálně, zúčastňovala se všeho, co se konalo, s ostatními zpívala a hrála na kytaru, těšila se na dítě a chystala se zajet do Španělska převzít vévodství po svém manželovi. Julie se uvolila jet s ní a pomáhat jí; jako expert se nabídla Blanche, která se při té příležitosti hodlala stavit ve Francii u minimálně osmi příbuzných; v každé té rodině hodlala strávit nejméně tři dny, takže jim jenom cestování mělo trvat měsíc. Ujistila kamarádky, že budou určitě nadšeně přijaty všemi, zejména bratranci, sestřenicemi a jejich přáteli, kterým napsala dlouhé dopisy a pochlubila se svými životními úspěchy.

„Vypadněte co nejdřív a už se neukazujte!“ vyzvala je Veronika, když hovořily o svých plánech. „Nebo nestihnete odjezd!“

„On už byl stanovenej nějakej termín?“ zajímala se Julka. „Já žiju pořád v domnění, že se budeme stěhovat postupně!“

„Postupně možná, ale ne rok a dýl!“

„A proč? Musíme se přece sbalit!“

Valérie dostala záchvat. „Ty se sbalit? Já snad špatně slyším! Přijela jsi sem v klukovským obleku, a ten byl ještě půjčenej, tak co proboha chceš odvážet?“

„Jseš hloupá!“ pravila Julka důstojně. „Myslíte, že jenom vy máte zámek, pokladnici, knihovnu, rodinnej archív a tak? Já musím samozřejmě do Neapole, postarat se o své rodinné sídlo!“

„Klidně jeď! Oni tě tam zas zavřou...“

„Pcha!“ pravila Julie, zvedla nos a hrdě odešla.

Považujete za možné, aby děvčeti po tom, co byla přinucena se zúčastnit výše popsaného obřadu, stouplo sebevědomí? Julie se tak chovala. Od chvíle, kdy Jan Dunbar přestal být v kritickém stavu, přestala vykonávat funkci vrchní sestry ve špitále, vlastně přestala dělat cokoliv. Vykonávala svou funkci první dvorní dámy císařovny, což znamenalo, že se držela poblíž Diany a chytře koukala. Když se dělo něco zajímavého, samozřejmě nechyběla, ale když po ní chtěl někdo něco, co ji nebavilo, ohrnula nos a nic. Ona už svůj díl práce vykonala, ne?

Bylo řečeno, že Maryška se vrátila do svého normálního stavu mysli. V podstatě je to pravda; někdo by ale mohl říct, že je ještě odvázanější než dřív. Na rozdíl od jiných neměla stálého partnera, takže kecala do života druhým a organizovala zmatek. Je-li Julie první dvorní dáma, její sestra patří také ke dvoru a má právo navrhovat a vymýšlet zákony. Například vlasy už jí vyrostly natolik, že je možné poznat barvu, i když možná není tolik blonďatá jako dřív. Ale jakési vlasy už má.

No a co?

Jde o to, že vyšlo najevo, že je žena hříšná a ničemná, a měla by vykonat nějaké pokání. Nejlepší způsob, jak dát najevo, že se očistila od hříchu, je oholit hlavu, takže se svěřila Ještěrkám, a ty ji ochotně oholily úplně celou. Julie zajásala, konečně si mohla dopřát to, po čem toužila, namydlit a oškrábat břitvou. Takhle přišly na bohoslužby a oznámily každému, koho to zajímalo, že je to jejich rituál očištění. Bylo jim jasné, jak to dopadne, a taky jo, všechny dívky se vyznaly z hříchů a očišťovaly se.

Taky Blanche už měla hezkého ježka, ale byla správně parádivá. Takže ukecala nějakou kamarádku, aby jí v tom ježku vyholila všelijaké ornamenty – nevypadala proto jako kajícnice, ale slušelo jí to. To si řada jiných nemohla nechat líbit, takže těch parádnic přibývalo. Maryšku to pohoršilo a kritizovala je – dost dobrý důvod, aby vydaly výzvy k boji nebo jiným hrám, ať už hromadným, či individuálním. Konečně se zase měly o co hádat.

Diana dostala za úkol zajet do blízké vesnice, kde část zajatců pracovala jako pomocníci místních sedláků; bydleli tam, hlídáni několika jezdci a postupně si zvykali vystupovat jako členové řádu a největší experti na cokoliv. Myšlenka na návrat je vůbec netěšila, naopak dva z nich se tu hodlali oženit a zůstat.

Rychtář oné vesnice byl bělovlasý a dobromyslný, hovořil vlídně a měl potutelný úsměv dávající tušit vychytralost v tomto kraji více než obvyklou. Přijal dámy v leopardích kožíšcích i různých ozdobných oděvech, s Denisem jako mužským doprovodem a leopardy Dévi a Tannarrem, nesmírně přátelsky a nalil jim domácí kořalku, nad kterou by se ošívali i otrlí Charryho lodníci. Projevil dále ochotu kvůli nim zabít prase, ačkoliv možná věděl, že by to potěšilo nejvíc přítomné šelmy.

Začal od stavu jarních prací, které jsou právě v proudu a jichž se vojáci pilně zúčastňují. Vysvětloval, že orat bez pacholků a bez koní, které dostali v rámci poplatku za výživu, je nesmírně těžké a tudíž vrcholně nezodpovědné, když je odvedou. Diana slíbila, že se přimluví, aby dvěma vojákům bylo dovoleno oženit se tady a setrvat, což myslela vážně a nepochybovala, že spojené úsilí doktora Fausta a ctěné komise toho dosáhne. Ohledně dalších to už tak nadějně neviděla, naopak trvala na jejich odjezdu.

Rychtář byl velmi výmluvný; to byl následek dlouholetého obchodu s dobytkem a koňmi, při kterém byl nucen přesvědčovat obchodní partnery tak dlouho, až zapomenou, co vlastně chtěli. Mluvil a mluvil a byl ochoten dolévat skleničky, avšak dívky si jen zdvořile lízly, jinak alkohol odmítaly. V řeči narazil také na stopy popálenin, které Diana pořád ještě nesla ve tváři.

„Ach ano,“ vzpomněla si Veronika. „Naše milostivá paní hraběnka utrpěla v boji zranění... a nemůže se o všechny své potřeby starat sama. Z toho důvodu by se jí hodila nějaká vhodná dívka, která by u ní pracovala jako komorná...“

„Ale...“ pozdvihla prst Valérie. „Trváme na tom, aby to byla dívka řádná, pracovitá, úslužná a co hlavního, mravná! Podmínkou je, že bude neposkvrněná panna!“

Rychtář se usmál pod vousy. Slyšel už leccos o zvyklostech Dianina dvora a soudil, že těch prostopášných je tam už dost a že možná chtějí počestnou kvůli změně. Tak řekl: „Velmi rád bych milostivé paní posloužil dle svého nejlepšího vědomí a svědomí; leč svět je špatný a mladí muži v tomto kraji zpustlí! Během zimy bylo několik tanečních zábav, posvícení, hodů a dupáren, navíc do toho zasáhli ti vaši vojáci... obávám se, že jediná skutečně neposkvrněná panna je naše Cilka!“

„Vaše dcera?“ tázala se Diana.

„Ale kdepak! Je obecní, proto říkám naše. Je... tak jaksi prostomyslná, pase obecní husy. Otec i matka jsou už mrtví...“

„To by zřejmě nebylo ono.“ řekla Diana.

„Ale můžete si ji prohlídnout, támhle právě přichází,“ ukázal z okna rychtář. „Je to pěkný děvče a byla by i pracovitá, kdyby její rozum nebyl... zastřenej. A chlapcům se vyhýbá, někdy by ji snad i vyhledávali, ale ona kouše a škrábe a kope...“

Veronika povstala. „Promluvíme s tou dívkou. Třeba se nám její zkalenou mysl podaří vyčistit...“

„To by bylo laskavé!“ pokýval rychtář hlavou.

Dívka jménem Cilka dosáhla věku mezi šestnácti a dvaceti lety (přesně to nikdo nevěděl) a podivné ladnosti postavy; příznivý dojem rušila jen tvář, v klidu tupá, při rozrušení poškubávající v křečovitých záchvěvech. Nebyla šílená; byla duševně zaostalá, což bývá mnohem horší. Už její matka nedosahovala žádné zvláštní inteligence, otcem byl alkoholu propadlý tulák, který se ztratil neznámo kam. Dokud žila matka, starala se o dceru příkladně a dbala i o její duševní povznesení; leč od chvíle, kdy osiřela a připadla obci, uznali radní nezpůsobilost ke vzdělání a odsoudili ji k pasení hus.

„Ty jsi Cilka?“ oslovila ji Veronika. „Pojď blíž!“

Dívka k ní zvedla tupé oči a neřekla nic.

„Neumíš mluvit?“ ptala se Veronika vlídně.

„Ao, m'lospaní.“ zabručela Cilka, ale nemyslela to asi zle.

„Chtěla bych si s tebou promluvit! Pojď sem dovnitř!“

Cilka si otřela bosé nohy jednu o druhou, aby je očistila, vkročila do sednice a mlsně zašilhala po míse buchet, které rychtář předložil jako poctu vzácným dámám. Natáhla ruku.

„No jo, Cilko, vem si!“ řekl rezignovaně. Dívka se zmocnila jedné buchty a počala ji okusovat, šilhaje kolem sebe. Šilhat každým okem jinam jí zřejmě nedělalo potíže. Jinak byla značně zbídačelá, šaty měla potrhané a nepříliš čisté, i s mytím to u ní bylo různé. Zvlášť nohy byly okoralé, strašlivě rozpraskané a přespříliš neuvyklé obuvi. Jen v zimě chodila v dřevákách, teď na jaro je odložila.

„Posaď se!“ řekla Veronika a Valérie přistrčila židli. „Dívej se mi upřeně do očí a na nic nemysli...“

Cilka upřela na Veroniku svůj buličí pohled a kousala dál buchtu. Veronika jí vložila dlaně na spánky a nějakou dobu ji zkoumala; pak řekla: „Spi!“

Ostatní začaly projevovat zájem.

Cilka rozšklebila pusu do širokého úsměvu. „Coé, m'lospaní? Co'o dělá'e?“ vyptávala se dětsky.

Valérii potěšilo, že sestra neuspěla při pokusu, odsunula ji a snažila se přivést Cilku do hypnotického stavu sama, ale také to nezvládla a Diana se už začala ironicky šklebit jejich marnému úsilí. Čarodějky byly naopak vzrušeny, vyměnily si několik ryze odborných výrazů a přidal se i Denis. Konečně Veronika zapálila svíčku a nařídila Cilce, aby hleděla do plamene; pak jí přejížděla po hlavě tak dlouho, až se přestala bránit a dala se podrobit.

„Pozoruhodně silná osobnost!“ prohlásila Veronika. „Rychtáři, velice ráda bych s ní podnikla několik pokusů; souhlasíte?“

„Ale jistě, co by ne? Když ji to nebude bolet...?“

„Dobrá. Popiš mi, Cilko, co vidíš kolem sebe! Začni třeba se mnou! Důkladně popiš moji osobu!“

„Přede mnou stojí žena,“ pravila Cilka těžce, leč bez škobrtání v řeči. „Za devadesát osm dní jí bude pětadvacet let a je ve druhém měsíci těhotenství. Výška postavy sto sedmdesát dva centimetrů, opálená pleť, černé oči, stopy černých vlasů. Lícní kosti a brada jsou označeny modrým tetováním. Oblečenu má bílou blůzu s vázankou pod krk a černou vestu s našitými kapsami a sponami pro nábojové pásy. Dále kalhoty z černého sukna a polovysoké jezdecké boty s ostruhami. Do levé boty je zasunut bičík s rukojetí z ebenového dřeva vykládaného slonovinou a stříbrem. Opasek z hlazené kůže s vytlačenými ornamenty, na kterém visí na pravé straně pouzdro z černé kůže, do něhož je zasunut revolver Smith and Wesson 45 s pažbou vykládanou perletí. Dále je na pravé straně opasku lakovaná pochva, v níž je zasunuta arabská prohnutá dýka s rukojetí ze stříbra, posázenou drahokamy. Na levé straně jsou spony pro zavěšení pochvy s mečem, avšak meč tam není.

V uších má tato žena souhlasné zlaté náušnice s rubíny. Dále má v levém uchu tři další náušnice z různých směsí kovů ušlechtilých i obecných bez kamenů, v polovině pravého ucha zlatý kroužek. V nose ozdobu s diamantem. Na krku je zavěšen na stříbrném řetízku osmihrotý kříž ze zlata, uprostřed označený rubínovým srdíčkem a na všech čtyřech ramenech diamanty. Na prsteníku levé ruky je zlatý prsten bez kamene, na prostředníku levé ruky platinový prsten s napodobeným velkým rubínem ze skla. Na malíčku ocelový pečetní prsten se znakem. Na prsteníku pravé ruky zlatý prsten s černým kamenem, rovněž ze skla...“

„Dost!“ zarazila ji Veronika. „Podívej se ještě jednou!“ Nastrčila jí před oči levou ruku. „Ten rubín je pravý!“

„Je to napodobenina ze skla.“ opakovala tvrdohlavě Cilka.

Veronika zvedla prsten k očím. „Ten prstýnek mi dal Tonio, když se mnou ještě chodil! Uličník...!“

Valérie se smíchem nastavila svoje prsteny.

„Všechny kameny jsou pravé,“ sdělila Cilka. „Vyjma černého kamene v prstenu na pravé ruce. Zlato, z něhož je ulit, je dále smíšeno s jinými kovy v poměru...“

„Stačí, máš pravdu! Řádové prsteny bývají ze slitiny s umělými kameny. Takže tvůj prstýnek je padělek, Vero! Tos nevěděla...“

Veronika se vztekala, ostatní se smáli. Rychtář, na něhož úplně zapomněly, seděl jako zkamenělý. Konečně se ozval: „Ale dámy... jak jste dokázaly, že Cilka mluví plynně a docela rozumně? Nikdy tak nemluvila – a nikdy neviděla drahokamy!“

Veronika se ještě zlobila, odpověděla Valérie. Nastrčila před dívčiny oči svůj prsten a ptala se: „Co je to za kámen?“

„Diamant vybroušený do šestnáctihranného briliantu.“

„Jak to víš?“

„Vím to.“

„Viděla jsi už někdy diamant?“

„Ne.“

„Jak si tedy můžeš být jistá?“

„Jsem si jistá. Vím to.“

„Budeš si to pamatovat, až se probudíš?“

„Nevím.“

„Zapamatuj si, o čem jsme mluvily. A probuď se!“

Cilka sebou škubla. Zvedla ruku s okousanou buchtou, kterou do té doby měla v klíně, a hryzla si.

„Co je to za kámen?“ opakovala Valérie.

Cilce se rozzářila tvář, vztáhla prst a dotkla se prstýnku. „Jé hehe... kamí'ek! Blejská... hee!“

Čarodějky pohlédly jedna na druhou. Diana kývla hlavou.

„Vezmeme ji s sebou,“ řekla Valérie. „Pane rychtáři, nebudete mít nic proti tomu, když u nás den nebo dva zůstane?“

„Ale třeba do smrti! Užitek z ní žádný není, i když musím říct, že popsala oblečení té dámy opravdu pěkně...“

„Dáme vám ještě zprávu!“ pozdravila bičíkem Diana a vyšla ven. Valérie vysvětlovala Cilce, že má jet s nimi, ale dívka nechtěla pochopit a znovu uspávat ji nechtěly. Když přišly ke koním, Cilka je hladila bez obav a koně se k ní chovali důvěrně; nasednout ale nechtěla. Měla si sednout za Denise, který byl dobrý jezdec a vedl by koně i při jejích kvapných pohybech, ale odmítala a trvala na tom, že půjde pěšky.

Smířili se s tím, že je bude zdržovat; ale jak Diana vyrazila vpřed (díky koni ostrým klusem), vyběhla i Cilka a běžela bez známky únavy podle koně, i když zvyšovali rychlost. Zjevně jí podobný běh nedělal potíže, smála se a nevypadala unavená. Běžela s nimi až do pevnosti; když kvůli ní krotili koně, běžela vpředu a ohlížela se, proč nejedou.

V pevnosti jí dali především najíst; vrhla se na jídlo s chvályhodným úsilím, které se nám šelmám velmi zamlouvalo. Mezitím se vedla porada, jak si s ní počínat; Diana navrhovala, aby ji vykoupaly, Veronika aby provedly pokusy a pak ji buď vyhodily, nebo se s ní zabývaly dál. Vyhrála Veronika.

Snad nejlíp přivítala Cilku Tori: ani se nepokoušela o něčem s ní jednat, pouze ji objímala, hladila a pronášela uklidňující slova v řeči, jíž rozuměla jen ona. Cilka se chovala jako malé zvířátko, nechala se hladit a když si Tori přála, mohla ji bez problémů vést, kam chtěla.

Tak ji vzaly do velké místnosti, kde se shromáždily všechny čarodějky. Cilka se nezajímala o nic, jen si dřepla na stoličku a koukala tupě do země. Valérie ji opět uspávala; když ostatní viděly úsilí, jaké musí vynaložit, dost se podivily.

„Buď má tak silnou vůli, nebo není ani schopna dost přemýšlet, aby bylo možno její myšlení ovlivnit!“ řekla Blanche.

„Jen počkej, uvidíš!“ smála se Veronika.

„Umíš číst?“ otázala se Valérie uspané dívky.

„Nevím.“

Veronika otevřela namátkou jednu ze svých knih a předložila jí ji před oči. „Čti!“

Cilka sice zvolna, ale zřetelně četla; dokázala dokonce kromě písma přečíst i alchymistické a kabalistické značky, kterými byly některé výrazy psány. Florence mezitím hledala nějaký text, který je psán řeckou alfabetou, Diana se snažila objevit sánskrt. Cilka bez problémů přečetla obojí.

„Jak se zdá, s její osobností to vůbec nesouvisí,“ vysvětlovala Veronika. „V bdělém stavu je naprosto nevnímavá, nereaguje, chová se jako tříleté dítě. Ale v regresi se podařilo dobrat znalostí její duše, které má z dřívějška, snad z minulého života. Bohužel to funguje pouze v hmotné oblasti...“

„Myslíš, že by dokázala zapálit Oheň?“ ptala se Maryška.

„Jestli dovede vnímat text v sánskrtu, dokáže i elfštinu. Zkus jí dát přečíst formule, které nám napsala Andrea!“

Snad každá čarodějka má svůj osobní grimoár, sešit se sbírkou zaklínadel, návodů k léčení i jiných praktik. Pochopitelně si tam zapsaly i text, jaký používala Andrea, ačkoliv se většinou nedomnívaly, že by ho osobně využily. Valérie jí nastrčila svou knížku v tuhých deskách před oči a Cilka na vyzvání začala číst; Sainé zatím rychle připravila bronzovou mísu a vložila do ní na kousky natrhaný papír a pár třísek, aby bylo co zapálit. Rovněž připravila zápalky, ale chystala se taky zasáhnout a oheň uhasit, pokud by s ním začaly být problémy.

Cilka nezpívala jako Andrea; recitovala zaklínadla nevzrušeně a pomalu, s tupou úporností, aniž chápala, co vůbec čte. Text obsahoval pokyny co dělat, které zjevně považovala za příkazy; poslepu uchopila největší kus dřeva a počala po něm přejíždět prsty a dlaní pravé ruky. Náhle, aniž došlo k obvyklým dramatickým efektům, vzplanul ten kus dřeva jasným plamenem. Sainé přistrčila mísu a Cilka jej do ní vložila; pak jednoduše Oheň setřela z dřeva a zbytek odložila stranou. Oheň se zmocnil papírků a dřívek v míse, vmžiku je strávil a pak hořel z ničeho, nezvykle zářivě a bez chvění.

„Teda, už jsem viděla ledacos!“ řekla Valérie. „Ale vyvolávat Oheň jenom tak, z vlastní vůle... Já žasnu!“

„To je nespravedlnost!“ šeptala Sainé. „Celá staletí se snaží nejlepší mozky, které jsme soustředily... citýrují nás, že nejsme dost vzdělané, že se nedokážeme naučit formule... a ona...“

„Nesouvisí to se vzděláním,“ řekla Veronika. „Dokázala by snad některá z nás v transu číst neznámé písmo nebo poznávat kameny v prstenech jen pohledem? Má zvláštní dar, kterým se možná kompenzuje nedostatek rozumu...“

Cilka klečela vedle mísy a tupě zírala do Ohně; nezdálo se, že by ji vůbec zajímalo, co dokázala.

„Teď jenom jestli budeme moci vstoupit dovnitř!“ řekla Valérie. „Co říkáte, dokáže ho udržet?“

„Zkus to, ne? Cilko, požádej Oheň, aby nepálil živou hmotu!“

Cilka vztáhla dlaně nad Oheň, něco tiše řekla a on jí olízl upracované ruce. Pak je složila na kolenou a seděla bez hnutí.

Valérie okamžitě vstoupila do Ohně; dokonale ji očistil, takže vystoupila s kůží hladkou jako nejjemnější samet. Hned po ní se chystala Diana; tu nejvíc potěšilo, že jí zmizely popáleniny na obličeji i všude jinde. Vykoupaly se všechny; mezitím se to rozneslo, tak se seběhli další. Cilce bylo zcela jedno, kolik lidí se přijde v Ohni koupat; zabývala se tím, co jí poručily, jinak v podstatě nic nevnímala.

„Jak dlouho může nechat Oheň takhle hořet?“ zajímala se Diana.

„Ve starověkých chrámech jej vestálky nechávaly celá léta, snad dokonce věčně! Ničemu to nevadí. Totiž, ony ho tehdy nedokázaly vyvolat, tak musely hlídat, aby nezhasl. Za zanedbání povinnosti se popravovalo...“ vykládala Veronika.

„Takže máme vestálku! V tom případě bychom měly Oheň přemístit někam do chrámu... možná rovnou před oltář!“

„Ano, tam by měl být správně umístěn!“ souhlasila Valérie.

Několik vteřin se nedělo nic; pak Cilka náhle vstala, uchopila mísu s Ohněm a přistoupila ke dveřím. Dívky si vyměnily užaslé pohledy, potom Tori dveře otevřela a Cilka vyšla s Ohněm ven na chodbu a vydala se k chrámové místnosti, aniž jí někdo ukázal, kde to je. Až doposud se nikdo neodvážil Oheň přenášet, dokonce se s ním pohybovat v uzavřených prostorách; kdyby se nepodařilo jej zvládnout, mohl bez problémů spálit celou pevnost. Nicméně Cilka, následována ostatními, prošla všemi chodbami až do chrámu, tam Oheň postavila před oltář a klekla si k němu.

„Jak dlouho můžeme ponechat v transu ji?“ ptala se Diana.

„Myslím, že to není nijak omezeno. Kdyby jí to dělalo potíže, určitě bych to poznala...“ uvažovala Valérie. „Ale měla by se sama taky vykoupat... a vzít si pak něco jiného na sebe!“

Oděv, který Cilka měla, se skládal převážně z rozedraných cárů a nebyl důvod jej zachovávat. Na pokyn vstoupila do Ohně a ten jí spálil na těle vše neživé. Pak vystoupila a když jí Wilma přinesla bílé roucho, zavinula se do něj a znovu poklekla. Kdosi jí podal trojnohou stoličku, usedla tedy na ni, vyčkávala a střežila Oheň. Zpočátku jich většina zůstala s ní, dohadovaly se, jak zorganizovat provoz a co vůbec dělat, avšak postupně odešly a rozhodly, že se budou střídat při jejím hlídání.

„Nezdá se, že by to bylo vůbec zapotřebí,“ řekla Veronika. „Mám dojem, že Cilka si poradí s Ohněm líp než my všechny dohromady, včetně povolaných odborníků, jako Sainé. Ona zkrátka ví, co má dělat; naší povinností je maximálně ji krmit a hlídat, aby jí náhodou něco nespadlo na hlavu...“

„Zařídíme směny, stále s ní někdo bude!“ rozhodla Diana. „Je naše povinnost starat se o ni...“

„Mám pocit, že se ona spíš stará o nás!“ bručela Julka.

„Ne,“ řekla Tori. „On se stará. Oheň.“

Její nenadálý zásah všechny překvapil, obrátily se k ní a tiše zíraly. Tori přistoupila blíž a objala Cilku kolem ramen.

„Nerozumíte jí. Teď je spokojená. Má svou práci!“

„Vždyť si ani neuvědomuje, co se s ní děje!“

„Tady venku ne. Tam uvnitř.“ ukazovala Tori rukama. Cilka při tom seděla nehybně, jako by byla z mramoru, vůbec ji nezajímalo, že se jí někdo dotýká. A Oheň hořel klidně a mírně...

„Tak s ní zůstaň,“ řekla Veronika. „Můžeš si vzít první hlídku; za tři hodiny tě přijdeme vystřídat. Zkus s ní komunikovat, pokud to půjde. A buď na ni hodná...“

Tori s úsměvem přikývla. Pak všechny odešly a Oheň zůstal sám.

Po prvních překvapivých úspěších se vyjednávání počalo podivně zadrhávat, ačkoliv si Charry nebyl vědom žádné chyby. Ovšem také přestal být nejdůležitější osobností; o každém detailu se nyní sáhodlouze bavili ministři, poslanci a různí hodnostáři obou stran, kteří museli dokázat svým nadřízeným či voličům, že jim důvěra byla dána právem a oni jsou těmi nejschopnějšími možnými. Konala se jednání mnohostranná i dvoustranná, naši představitelé jezdili do Berlína a němečtí činovníci zase k nám, Charryho zvali na různé konference, recepce i plesy a vyžadovali, aby se bez protestů zúčastnil, ačkoliv o něm bylo známo, že se mu podobné akce upřímně hnusí a vyhýbá se jim, jak může. Některé z dam dvora by se naopak zúčastnily rády, jenom nebylo jisté, co by tam způsobily a jak by to dopadlo.

Ke všemu nastaly problémy, jejichž dosah jsme nejdřív nebyli schopni odhadnout. Týkaly se našich Vikingů, z nichž se zhruba dvě třetiny sice vrátily s Jednookým Brättem domů na Sever, ale zbytek, nejdivočejší berserkrové setrvali jako součást naší gardy pod vedením Rudého Iwara.

Iwar býval často nepřítomen, což nikomu příliš nevadilo, ale teď se vrátil a téměř zároveň se začaly proslýchat divné zvěsti. Souvisely s tím, že si nechal udělat dvě nové ozdoby a naléhal, aby se tak stalo co nejdříve: jednak zlatý kroužek do ucha, který však nepřipínal do lalůčku, ale dost vysoko do chrupavky, a pak vytetovaný znak na levé ruce, jakýsi stylizovaný orel s křivým tesákem. Obojího mu bylo dopřáno a Iwar byl hrdý.

Pak se začalo opatrně mluvit o důvodech těchto ozdob: v průběhu mírových jednání se Iwar sešel s mladým německým důstojníkem, šlechticem a nadějným členem generálního štábu; nalezli v sobě vzájemné zalíbení, avšak nikoliv v přátelském smyslu. Onen důstojník byl obdivovatelem barbarských středověkých mravů a jarl Iwar přímo ztělesněním toho, co považoval za vznešené. Takže slovo dalo slovo a důstojník nakonec Iwara vyzval k boji na život a na smrt, což přijal. Sešli se se svými svědky na německém území dost daleko od našich i jejich postavení; tam došlo k boji a Iwar nakonec soupeře zabil mečem. Svědkové a přátelé toho nešťastníka mu přiznali vítězství, ale vyhradili si právo vyzvat Iwara k odvetě, až uplyne potřebný čas; právní stránku věci si vzali na starost sami a prohlásili, že to vyřídí.

Následkem toho považoval Iwar za své právo nosit na kůži znak přemoženého soupeře a v uchu kroužek za jeho zabití. Nebyl zdaleka jediný: řada jezdců, zejména těch nejmladších, se pyšnila smrtí svých protivníků a ti nejpyšnější si procvakávali uši, aby v nich mohli nosit tolik kroužků, kolik nepřátel poslali k jejich předkům. Někteří navrhovali, aby se vypracovávaly ze zlata za nepřátele zabité ušlechtilou chladnou zbraní, mečem či dýkou, a ze stříbra za zabité puškou či revolverem. Náhodně zasažené jedince pomíjeli a někteří dokonce navrhovali, aby se zastřelení nepočítali vůbec.

Dále se navrhovalo, aby si dotyčný hrdina pečlivě pamatoval, jak kterého z nepřátel zabil, a byl schopen kdykoliv vyprávět tuto příhodu se všemi podrobnostmi. V tom případě se samozřejmě nedalo počítat ty náhodně zabité, protože o nich nešlo vyprávět hrdinskou ságu. Někteří starší a zasloužilí namítali, že jejich životní úspěchy jsou tak rozsáhlé, že by se jim do uší nevešly; i byl podán návrh, aby se za každého vytetovalo nápadné znamení na vhodnou část těla, prsa nebo ruku. Byla to obdoba kroužků, které si nechávaly dělat dívky při vdavkách.

Tyto záležitosti se projednávaly výhradně formou klepů, žádné oficiální vyšetřování nebylo ani zahájeno a když se kdosi zeptal Almetty, starý komthur mávl rukou a prohlásil, že jsou to nesmysly a žvásty. Což vydrželo do chvíle, kdy došlo k dalšímu případu, tentokrát mnohem tragičtějšímu.

Stalo se totiž, že tři naši mladí jezdci se vypravili na nákup do města s tím, že tam nejspíš budou muset přespat. Předpokládalo se, že to přespání se odehraje v Červené růži či jiném podobném podniku, takže velitelé chápavě přimhouřili oko. Avšak dva mládenci se druhého dne vrátili značně vystrašení a třetího přivezli křížem přes koně. V prsou měl bodnou ránu.

Charry se okamžitě rozhněval a zajímal se, jak k úmrtí došlo. Odpověď nebyla jednoznačná, přesněji řečeno chlapci se všelijak vykrucovali, až byli nakonec nuceni přizvat pravdu: šlo o souboj a tentokrát vyhrál Němec, k nesmírné radosti svých krajanů. Mnozí naši začali hovořit o pomstě, ale Yamanaki takový názor rázně odmítl – pokud bychom to přijali, museli bychom přiznávat také Němcům právo pomstít kamaráda zabitého Iwarem.

Tehdy mnozí mladí jezdci upadli do velkých rozpaků; vysvitlo, že podobných střetnutí se konalo již několik, avšak dosud při nich nedošlo k úmrtí ani vážnému zranění. Charry vypěnil a rázně zakázal veškeré podobné souboje; s tím však chlapci nesouhlasili:

„Co teda máme dělat, když nás vyzvou? Takových výzev máme fůru a kdybychom je odmítli, nařknou nás, že jsme zbabělci!“

Charry se zajímal, zda je to všechno, co mu tají. Odpověď »ano, v podstatě...« nepovažoval za dostatečnou; takže mu bylo vysvětleno, že mnozí mladí němečtí důstojníci považují templářský systém kast a bojových spolků za přitažlivý a velmi rádi by se do něj zapojili; což pro nepřítele lze pouze tak, že zkříží zbraň s některým naším chlapcem. To je zřejmě důvod...

Charry se chytil za hlavu a tiše se rozčiloval. Někdo z kluků se pokusil zmírnit jeho hněv a ujistil ho, že po boji se obvykle mezi soupeři uzavře svazek bratrství, zpečetěný výměnou krve, což další boje vylučuje. Němci by měli zájem i o spříznění přes společné dívky, ale ty se zatím nedaří tak snadno přesvědčit...

Charry reagoval několika značně nepřívětivými výrazy na adresu oněch slečen; v podstatě vyjádřil mínění, že se brzy některá ve prospěch celku obětuje, ovšem ne tak slušně. Potom zakázal každý styk s nepřítelem kromě oficiálního a rozpustil shromáždění.

Podle předpokladu měl nastat klid, ovšem skutečnost... Členky sekty Zlých jazyků postřehly okamžitě svou šanci a počaly vytrvale a neúnavně šmejdit, slídit a panstvu donášet. Zakrátko se proslechlo, že někteří jezdci, kteří už tábor opustili, odjeli oklikou do Německa, kde putují po statcích a zámcích junkerské šlechty, předvádějí svoje zvyky a šíří je mezi nepřátele, což se neobejde bez bojových a sexuálních obřadů. Charry odpověděl, co se děje mimo jeho armádu, že ho nezajímá; i bylo mu sděleno, že by ho to zajímat mělo, protože počátky to mělo tady a řádu se týká každá aktivita s ním spojená. Mnozí ti jezdci totiž rádi přijímají své hostitele do řádu, ačkoliv k tomu nemají patřičné pověření ani odpovídající hodnost.

„Do jakého řádu? Blesků, Templářů nebo čeho?“ ptal se.

„To je právě těžké! Vypadá to, že buď něčeho zcela nového, nebo Černého kříže Bruna Weranskiho!“

„Jak se do toho zapletl Bruno?“

„Kluci s ním spolupracovali, dokud tu byl. A taky s tou jeho velekněžkou profesorkou Odilií...“

„Nezajímám se o žádného z nich! Stačí?“

„Dokonale...“ sdělili a šli mu z cesty.

Pak byl zase chvíli klid až do chvíle, kdy za Veronikou přišla Wilma, poněkud rozpačitá. Dokonce otálela s přiznáním.

„Dneska ráno mě nějací kluci znásilnili!“

„To snad není možné! Kdo to byl?“

„Nevím. Nejdřív ze všeho mi hodili na hlavu šátek!“

„Chytré. Co dál?“

„Vím jenom, že byli tři; vždycky mě dva drželi a jeden mi to udělal. Podle hlasu dost mladí...“

„Hm. Bylo to hodně nepříjemné? Bránila ses?“

„No... přiměřeně.“

„Chceš z toho dělat nějakou aféru?“

„To snad ani ne, ale... jeden z nich říkal takovou věc. Že je to pro štěstí v boji. Dohadovali se, jestli to bude stačit, nebo je zapotřebí udělat něco s krví...“

„Tvojí nebo jejich?“

„V tom zřejmě neměli jasno. Někoho dospělého se styděli zeptat.“

„Bezva! Je pravda, že styk s kněžkou přináší štěstí, ale nevím, zda je možné si ho vynutit! Myslíš, že můžeme očekávat častější pokusy to opakovat?“

„No... jestli to splní účel...?“

„A co vlastně mají v úmyslu?“

„Řekla bych další souboj! Nebo dokonce něco ještě většího, když se chtějí tak posichrovat! Nejspíš v Německu...“

„Bezva! Prosím tě, nikomu to neříkej!“

„Hlavně jestli to nerozkecají oni!“

Wilma chtěla odejít, ale Veronika ji zadržela: „Počkej ještě... jde mi o to, že ty jsi hodně mladá a myslím... Bylo to zlé?“

„Ani ne. Oni jsou taky hrozně mladí. A nezkušení. Jestli umějí v boji tak málo jako... s holkou, tak o ně mám strach.“

„Proto zřejmě chtěli mít tu ochranu.“

„No jo – jenže co když to nepomůže? Když i přes tu ochranu prohrajou a někdo z nich zahyne? Nebudu za ně pak zodpovědná?“

„Mě spíš trápí, jestli se jim ta akce podaří a po návratu někde rozkecají, jak jsi jim pomohla. Kluci jsou nápadití a příklady táhnou; aby je třeba nenapadlo udělat na nás hon...“

Wilma se spiklenecky usmála. „To bys přežila. Byli v podstatě milí. Já už zažila horší věci...“

„Taky bych se nezbláznila, ale... nepůsobí to dobře! A mohlo by se stát, že by si vybrali některou, která opravdu nechce! Jak se s tímhle jednou začne, nikdo nemůže říct, kde to skončí!“

„No jo – ale jak to zarazit?“

„To taky hodně záleží na tobě, Wilmo! Podle toho, co o tom budeš povídat!“

„Vrtá mi hlavou úplně jiná věc: zda taková ochrana v praxi skutečně funguje. Totiž, kdyby fungovala, tak: máme my morální právo jim ji odpírat?“

„Já tě snad přerazím!“ vzdychla Veronika a poslala ji pryč.

Wilma samozřejmě nemlčela a mezi mládeží se o tom začalo brzy diskutovat. Veronice bylo jasné, kde je problém: přijeli sem bojovat, ale nějakou dobu už jsou nuceni být v pohotovosti, aniž se něco děje. A chlapci i dívky bojovat chtějí, jejich ruce i zbraně jsou připravené. Když ne s nepřítelem, tak aspoň cvičně mezi sebou. Důvod? Však on se nějaký najde!

Takže proč ne o děvčata? Některým ta pozornost lichotila, jiné byly ostře proti a většina váhala, co bude lepší. Jako obvykle se vytvořila pletenice názorů osobních, skupinových i oficiálních, v níž se neustále tříbily názory; kdo odjel na dva tři dny, po návratu zjišťoval, že celá struktura je převrácená naruby a musí znova zjišťovat, jaké je rozložení sil.

Veronika a její velitelská skupina byly v podstatě mimo hru; byly starší, vyspělejší a provdané za významné velitele, kterých se nechtěly vzdát. Taky nevyhledávaly osamělá místa, kde mohly být přepadeny a přinuceny se vzdát neznámému útočníkovi; ovšem ty mladší a méně významné to považovaly za dost dobrou metodu, jak se úspěšně vnutit někomu z bojovníků.

Veronika vydala několik oficiálních zákazů, zejména dívkám; očekávala, že ji ostatní podpoří, ale narazila, zejména u Diany. Ta se delší dobu všelijak vymlouvala a její komentáře k různým pochybným mravům byly víc než rezervované; až Veronika konečně pochopila: Diana ji zásadně nepodpoří v boji proti aktivitám, jejichž důsledkem by mohlo být narození dítěte. Ať manželské či nemanželské, vytoužené nebo náhodné, ale dítě! Když se Diana doslechne, že některá čeká miminko, je jako smyslů zbavená a zabránit narození je pro ni větší zločin, než cokoliv jiného.

A také věděly proč: ačkoliv žije s Charrym již mnoho let, doposud nepočala a veškeré úsilí přichází vniveč. Je zvykem čarodějek dělat vzájemné lékařské prohlídky, takže i Dianě prozkoumaly vnitřek dostatečně důkladně a nenalezly žádný rozumný důvod; ani u Charryho neexistuje žádná závada, je absolutně zdravý a vše v pořádku. Proč tedy nedošlo k oplodnění, je záhada, avšak vědí, že občas lékařská věda objeví nerozlousknutelné oříšky. Na Dianu to má psychický dopad v tom, že děti miluje až fanaticky.

Dále se přidávala politická stránka věci: jako císařovna se Diana pokládá za ochránkyni všech mladých lásek. Jakýkoliv milostný vztah je podle ní správný a drobné náznaky, že vše není docela v pořádku, velkoryse smetá se stolu. Veronika se záhy přesvědčila, že dosáhnout u ní morálního odsouzení někoho z mladých je prakticky nemožné. A uváděla dobré důvody: Vždyť on je ještě tak mladý a skvělý bojovník! nebo Vždyť ona je tak roztomilá! Mohly jí stokrát dokázat, že dotyčný je nevychovaný, primitivní rváč s naprosto omezeným rozhledem a ona vypočítavá, potměšilá a zrádná koketa, která štve kluky proti sobě, aby se pobavila; Diana to vyslechla, promyslela si to a pak s povzdechem prohlásila, že sice důkazy uznává, ale přesto věří, že se časem ti mladí napraví; vždyť jsou tak milí!

Za těchto okolností je ovšem velmi obtížné zavádět morálku; mládež to bystře pochopila a začala předvádět příběhy hodné Shakespearova pera. Cloumaly jimi bezuzdné vášně, pronášely se slavnostní sliby a strašlivé přísahy a každou chvíli se konala nějaká svatba; ovšem vzápětí se přísahy porušily a sliby zhynuly na nezájem, takže docházelo ke všelijakým propletencům, řešeným potyčkami a hádkami. Veronice a ostatním bylo jasné, jak by se jim předešlo zásadně: rozehnat celý spolek do všech stran světa. Což ovšem taky nejde, je to jejich armáda!

Takže všichni naléhali na brzké uzavření míru. Charry rovněž toužil po mírové smlouvě, ale uspěchat se to nedalo, vyjednávání uvízlo v nepřehledném bludišti diplomatických jednání a soustavně docházely rozporné zprávy. Mnozí hodnostáři nebyli rádi, že válka skončila tak rychle a bez starostí. Páni dostali předem tučné úplatky a slib ještě větších zisků v případě obsazení země; jiní byli tak hloupí a neprozíraví, že se nechali oněmi podplacenými přesvědčit. Opět jiní byli sice poctiví, ale jejich schopnosti nevalné, nedokázali si promyslet ani stín budoucnosti; co jediné věděli jistě bylo, že ten nevychovaný primitiv přivede zemi jen ke zkáze.

A co horšího: počal reptat také prostý lid. Neboť různí pánové vysvětlovali doposud trvající válkou všechny nesnáze, které se objevily: nedostatky v zásobování, zdražení, keťasení, zastavení přídavků ke mzdám. Dělníci stávkovali, hádali se, protestovali, pořádali manifestace. Úřady odpověděly zrušením dělnických oddílů a žádaly, aby vrátili zbraně. Někteří tak učinili, jiní nikoliv; pak se zjistilo, že si ve zmatku nikdo nezapsal, komu se zbraně vydaly, ani kolik jich vůbec bylo. I usoudilo se, že to zavinil Charry, který určil k vydávání zbraní své důstojníky, jimž to bylo jedno. Takže se do arzenálů vrátila sotva polovina vydaných zbraní a erár neměl zdání, po kom chtít ty zbývající. Fabrikanti kleli a dostávali strach, aby si to s nimi dělnická třída nechtěla vyřídit.

A co nejhoršího: vláda rozhodla zvýšit daně o deset procent, aby kryla výdaje na válku. Charry odjel okamžitě do parlamentu; apeloval, že náklady války vlastně nenesl nikdo jiný než on sám, poukazoval na korupci, šmelinu a nepořádky v hospodaření armády, na které přišel, že lid nemůže nést další břímě a platit by měli spíše ti, kteří na válce vydělávají. Poukázal i na to, že sám vložil kromě svého života do války i vlastní peníze a vyzýval k následování; umluvili ho frázemi a sliby a když odejel, nakonec stejně zákon prosadili. A když projížděl ulicemi, už jej nevítal tak nadšený pokřik davů, jak uvykl.

Čím dál častěji nás navštěvovaly všelijaké komise německých důstojníků. Zpočátku to velení považovalo za důvod předstírat nějaké ne zcela pravdivé skutečnosti; později vyšlo najevo, že se mnohdy jedná o bystré a chápavé jedince, kteří se sem přišli něčemu přiučit. V řádu bohužel neexistuje zákonná metoda, jak někomu zabránit, aby se něco dozvěděl; naopak je povinností odpovědět, pokud se táže. Existují sice tajné informace, ale těch je velmi málo a Němci po nich nepátrali; dotazy ohledně vnitřní organizace řádu jsou považovány za přípustné.

Zpočátku měli Němci určité problémy s reálnými či imaginárními jevy v ležení. První komisi jsme uspořádali bohapustou ožrávačku, aniž dostali kapku alkoholu, Valérie jim zkrátka vsugerovala, že oslazená voda je víno či kořalka podle jejich chuti. Později strávili vášnivou noc s místními dívkami, také pouze ve svých představách. Byli nesmírně spokojeni, ale někteří postřehli určité rozpory a poukázali na ně, takže jim nakonec byla pravda přece jen odhalena. Vůbec se nezlobili, naopak byli ještě víc nadšeni a rozkecali to, takže ti další přímo vyžadovali podobná představení. Čarodějky samozřejmě ochotně vyhověly.

Maršál Moltke mohl být již dávno vyměněn za nějakou výhodu při jednání, ale nezdálo se, že by měl chuť od nás odejít. Částečně kvůli Conchitě, která si na privilegované postavení jeho milenky silně zvykla a nafukovala se až přespříliš. Vždy byla spíš méně bystrá, i když pěkná, nechat se svést pro ni bývala otázka dobré nálady a hodiny času. Teď se naučila maršálovi lásku odpírat, naopak provokativně laškovat s jinými; Moltke planul vášní, mučil se žárlivostí, zapřísahal ji a dal se manipulovat. Chodil kvůli ní na přednášky, snažil se chovat jako jezdec a všelijak se ponižoval, až to připadalo ostatním směšné.

Almetta odjel do Německa, několik dní tam vyjednával a když se vrátil, nechal si ode mne podat obšírné hlášení o maršálových aktivitách. Poslouchal nezvykle soustředěně a občas položil nějakou otázku; pak mi obzvlášť poděkoval a vypravil se za ním. Moltke zrovna seděl s Conchitou, která měla dobrou náladu a tudíž k němu byla milá; když k nim přišel Almetta, dal jí letmý pokyn gestem ruky a dívka se okamžitě vymluvila a zmizela.

„Děje se něco, příteli?“ zeptal se Moltke trochu rozmrzele.

„Ano, děje. Poslal jsem ji pryč záměrně. Tygra ne, ten zůstane tady jako svědek a stráž. Chci si s tebou promluvit.“

„S radostí. O čem?“

„O tobě, o Německu a o řádu. Zásadní rozhovor.“

„Napjatě poslouchám.“

„Rozborem situace jsem dospěl k názoru, že tvým úmyslem je po skončení jednání vybudovat v Německu nějakou obdobu našeho řádu; strukturu, která by vychovávala vyšší důstojníky, po nich nižší až k mužstvu s tím, že by celý ten systém byl podřízen záměrům říše. Záměr: dobytí co největšího území, postupně celé Evropy. Ten úmysl je také důvod, proč jsi tady a proč... předstíráš vášnivou lásku k té dívce.“

„Promiň, komthure, ale obávám se, že jsi mne urazil! Kdybych tě nepovažoval za přítele, měl bych tě vlastně vyzvat na souboj!“

„Kvůli čemu? Že jsem tě prokoukl?“

„Mé úmysly vůči Conchitě jsou naprosto čisté! Zbožňuji ji z celého srdce a zemřel bych, kdyby mne opustila!“

„Ne. Takové řeči ti nepřijme ani ten nejhloupější čaroděj. Já totiž kromě toho, co mi povídáš, taky leccos poznám... vnitřně. Takže vím, že ses od ní i jiných naučil ledačemu z psychologie, strategie, taktiky a... možná i magie. Mnoho našich kouzel je ve skutečnosti iluze; tuto metodu použily naše dívky na tebe a ty ji teď používáš na ostatní. Docela s úspěchem.“

„A co? Uráží tě to?“

„Nijak zvlášť. Byl jsem teď v Berlíně a jednal s různými lidmi; dokonce i s císařem. Znáš dobře svoje kolegy a až se tam vrátíš, budeš mít nad nimi značnou moc. Budeš geniálním politikem i vojevůdcem, tvůrcem nové strategie i taktiky. Vstoupíš zřejmě do dějin, pokud se tak dosud nestalo...“

„Myslíš, že je to zásluha řádu?“

„Nemohu zpětně zjistit, kolik jsi toho uměl předtím, ale něco na tom je. Důstojníci, co tě navštěvují... tuším Německo v krátké době očekává rozmach. Možná bych tě měl varovat: někdy to bývá nebezpečné. Nepouštěj všechno tak snadno ze řetězu, ponech si kontrolu...“

Maršál se jen usmál. „Ty odcházíš na Ostrov, Horácio?“

„V téhle vlně určitě ne. Proč?“

„Rád bych s tebou spolupracoval. I po skončení jednání.“

„Není to zcela vyloučeno, ale... jsem starý. Soustřeď se na ty mladší, pokud ti můžu radit. Vím, že někteří už váhají.“

„Většina jich odejde s Charrym. A se svými dívkami. Chtějí žít v míru, mít rodiny... zůstanou nám jen ti, které oni nechtějí. Ti přebyteční, ti navíc! Ujal bych se jich...“

„Tušil jsem to. Nemám nic proti tomu...“

„Charry spěchá, chce odejít. Já nemám proč spěchat, je mi tady docela dobře. Jsem místní komthur; dokonce mne doprovází osobní šelma, jak předepisuje arminský zákon. Komthur zajatců...“

„Budiž ti přáno, maršále. Nechci ti v ničem bránit.“

„Tak je to správné. Ať všechno jde, jak má...“

Dokonce si na to stiskli ruku; a vše pokračovalo.

Valérie z Mendozy patří k dívkám bystrým. Veronika, Maryška, Julie, Blanche, Florence, dokonce i Magda, Tori, Wilma a Káča se často zabývaly všelijakými pokusy s Ohněm prostřednictvím Cilky, ale Valérie byla daleko nejlepší, její činnosti byly rozmanité a dosahovala pozoruhodných výsledků. Provádění výzkumů s Cilkou je činnost jednostranná: ona žádnou psychiku nemá, je pouze otiskem někoho dřívějšího. Nemá osobní ambice, dokonce ani vlastnosti. Nepotřebuje jíst, spát, snad ani vnímat.

Zpočátku jí na noc nařídily uhasit Oheň, pak ji probudily a chtěly, aby si odpočinula. Téměř okamžitě přišly na to, že se probouzí plně odpočatá a noc tráví hloupým zíráním do prázdna, pokud bezcílně nebloumá po pevnosti a neciví třeba na hlídky nebo jiné pohybující se objekty. Přišly tedy na to, že je lepší neprobouzet ji vůbec a nechat hlídat Oheň dnem i nocí.

Dohlížely také, aby se najedla. V bdělém stavu, když dostala misku s jídlem, dlouho se v ní přehrabávala rukama a s dětskou umíněností si vybírala kousky, které se jí víc líbily. Trvalo to dlouho, celá se upatlala a jídlo rozházela kolem sebe; spíše než z misky byla asi zvyklá pohltit, co jí kdo dal a co si uhájila před domácím zvířectvem. Takže se pokusily nakrmit ji v transu; Cilka přijala, zvládla používání lžíce a bez problémů snědla takovou část předloženého pokrmu, aby byla nasycena. Zbytek vrátila a na dotaz odpověděla, že stačilo.

Později vypozorovaly, že existuje určitá doba a množství jídla, jež potřebuje. Nebylo pokaždé stejné, řídilo se výživnou hodnotou stravy. Je ochotna spolupracovat, nikoliv poslouchat. Takže se dohodly takto: dívka, která na ni dohlížela, jí občas položila otázku, do které doby jí vydrží zásoba potravin. Cilka odpovídala třeba: tři hodiny a dvacet šest minut. Strážkyně si to pamatovala a po třech a půl hodinách přinesla jídlo. Cilka se bez problémů najedla a potom opět určité hodiny vydržela. Pokud dostala pokrm předčasně, část odmítala.

Na nezasvěceného by asi působilo divně, že čarodějky nechávají mentálně retardovanou dívku bez jídla a beze spánku; avšak Cilce samotné to vůbec nevadí, je spokojená nebo alespoň klidná. Otázka prospěchu či škody u ní nepřipadá v úvahu, nemyslí na nic takového. Plní své povinnosti jako stroj a je nejlepší zacházet s ní jako se živým strojem. Jakékoliv jiné zacházení jí určitým způsobem ubližuje. Valérie definovala Cilku jako objekt neuvědomující si vlastní existenci.

Stalo se zvykem, že každé ráno se dívky přicházely vykoupat v Ohni; byl to pro ně nejlepší počátek dne, protože se zároveň umyly a nabraly energii. Florence nějakou dobu přemýšlela a pak se dlouho radila s Cilkou; ta pochopitelně odpovídala čistě věcně na otázku, jak byla položena, bez ohledu na smysl. Asi se na něčem shodly, protože třetí den si kamarádky povšimly, že její hlava již není ideálně holá a hladká. Takže se zajímaly, co se to děje a jak toho dosáhla.

„Je to experiment! Zkusila jsem Cilku požádat, aby usměrnila Oheň tak, že mi nespálí vlasy. Zkouším, jestli to půjde...“

„Že jsi něco neřekla!“

„Zatím jsem si nebyla jistá, jestli to bude fungovat. Teď mám dojem, že se to podařilo...“

„To je úžasné! To znamená, že dokáže víc než Andrea!“

„Je to trochu jiné. Požádala Oheň, aby mi nespálil vlasy; všechno ostatní ovšem ano. Dneska jsem svůj experiment rozšířila o obočí a jsem zvědavá, jak to vyjde...“

„A co my? Půjde to taky u nás?“

„Zkusíme to, samozřejmě!“

Cilka klidně vzala na vědomí, že ochrana účesu se týká dalších osob; pak ten okruh postupně rozšiřovala, jak se hlásili noví zájemci. Pochopitelně byl zájem velký, ačkoliv se tím rušila možnost pyšnit se vytetovanými ozdobami. Co se týkalo kreseb na kůži, prozatím je Oheň zjasňoval a činil výraznějšími, avšak někteří soudili, že by je dokázal také zrušit a obnovit původní neporušenou strukturu kůže. Od toho nebylo daleko k možnosti, že by zmrzačeným jedincům postupně dorůstaly useknuté končetiny; ta možnost se zvolna z fantastických snů měnila v experiment. Začalo se říkat, že končetiny dorůstají, ovšem po zlomcích milimetru, stejně jako vlasy.

Stejně se dalo Ohně využívat ke zjištění, co se které ženě narodí; některé dokonce experimentálně zkoumaly, co bylo jejich dítě v předchozím zrození a jaký bude jeho osud v budoucnosti, aby jej mohly případně ovlivnit. Skutečný dosah těch činností byl však neurčitý, jevil se spíš jako hádání naslepo, než jako vědecká metoda. Čarodějky se dohadovaly a diskuse obvykle brzy sklouzla na plány, které mají se svými budoucími dětmi.

Některá z mladších děvčat ve stavu euforie (když zjistila, že bude mít rozkošná dvojčátka, kluka a holku zároveň) navrhla, aby císařovna Diana vyhlásila následující zákon: každá žena, která se chce vystěhovat do Arminu, musí být v okamžiku vstupu na půdu Ostrova oplodněná. Pokud nebude, je povinná zaplatit pokutu, bednu šampaňského nebo její ekvivalent v jiném alkoholu, který se později vypije na zdraví novorozenců. Byl to návrh minimálně netaktní a starší dívky se obávaly, zda se Diana neurazí; ale ta, jen se to dozvěděla, rozzářila tvář:

„To je krásný nápad! Ano, takový zákon vyhlásím!“

„A to můžeš vyhlašovat zákony jen tak? Bez rozmyšlení?“

Diana si podala svůj japonský meč, povytáhla pár palců z pochvy a s třesknutím zarazila zpátky. „Tak! Tím je to uzákoněno!“

Dívky to oslavily hromovým křikem.

„Jenom se obávám, že se moc nenapijem,“ řekla Veronika. „Holky se už tak moc nebráněj, teď přestanou úplně a...“

„Nevadí! Já vím, možná budu jediná, kdo to zaplatí, ale...“

Veronika zvážněla, dokonce Dianu pohladila po rameni. „Nic si z toho nedělej! Třeba nějakej doktor objeví něco...“

„Nedělej si ze mě blázny! Sama jsi dost dobrá doktorka, ne? A prohlížela jsi mě tolikrát, že...“

„Takže vím, že v tobě ta chyba není. Jsi absolutně zdravá!“

Diana na to neřekla nic. Jen pokrčila rameny.

„Promiň, že to říkám, ale... možná přece Charry...“

„Vím jenom, že by dítě moc chtěl. Když vidí nějakého kojence, tváří se tak... střílí po mně vyčítavé pohledy. Neřekne mi ani slovo, ale ženská pozná, když ho něco mrzí...“

„A není ta chyba v něm? Má děti s jinými ženami?“

„Prosím tě! Není to Baarfelt – a já bych mu dala!“

„Baarfelta vynech, není to špatný chlap a dokáže ženu potěšit! Když je delší dobu sám, to víš...“

„Nikdy bych nedovolila... Nechápu, že zrovna ty ho bráníš!“

„Třeba mám důvod!“ odsekla Veronika.

„Cože – ty snad taky?“

„Já se za to nestydím! Byl hostem u tatínka ve Valencii; není přirozené, že se odvděčil za pohostinství tím, že mu svedl dceru? Bylo mi skoro šestnáct a dle úsudku jiných jsem byla hezká!“

„Ano, Tomáš má dobré způsoby a vybraný vkus.“

„Tak vidíš, musím ho bránit! Ostatně, co ty máš proti němu?“

„Nic; ale Charry mu tu jeho rozvětvenou rodinku dost závidí. Zvlášť Denise. Když se Tomášovi podařilo oplodnit Evu, to ještě nebyli svoji, dost se mračil. Vyjádřil se – s charakteristickým taktem – že Tomášovi se stačí o holku jenom otřít...“

„A... řekni, ty jsi skutečně nikdy s Tomášem nic neměla?“

„No prosím tě! Co si myslíš?“

„Každé ženě dělá dobře, když se líbí mužům!“

„Jednak jsem věrná a počestná manželka, a za druhé: myslíš, že Charry by odjel jen tak na čtyři dny, kdyby byl Baarfelt nebo třeba jen některý jeho syn nablízku? Všimla jsem si, že mě hlídal jako vlčák; buď musel vidět jeho nebo mne...“

„Nevadilo by, kdybych zkusila... nahlédnout do budoucnosti? Já nebo Valérie, to je jedno...“

„Prosím tě o to!“

Jakou metodu Veronika použila, to neřekla; ale příští den hned po koupání v Ohni Dianu vyhledala: „Zcela jasně tomu nerozumím. Budeš mít dítě; ale nevím kdy a za jakých okolností. Hned tak to ale nebude...“

„Víc zjistit nemůžeš?“

„Musíš čekat. Být trpělivá...“

„No jo... tak budu. A co, když na to přijde, copak nemám na tu bednu kořalky? Až dojedeme do Arminu...“

Iwar Wulffssonn se zas jednou vrátil z neurčitě definované cesty, avšak tentokrát ho podpírali dva kamarádi a pečoval o něj Arwakr Aswastarr. Magda kupodivu nepropadla panice a přiběhla za Valérií sice vystrašená, ale s přesným požadavkem. Je nutné, aby se okamžitě vykoupal v Ohni, protože má vážné zranění, nehledě na dva drobné škrábance.

Zatímco chlapci Iwara svlékali, Arwakr vysvětlil, že bojoval se dvěma soupeři, ke kterým se v průběhu bitky připojil ještě třetí; všichni mladí němečtí důstojníci ze spolku, který si říká Hermannova legie a klade si za čest být pokračovateli germánského hrdiny Arminiana, který kdysi porazil legie císaře Augusta v Teutoburském lese. Kdosi položil dost hloupou otázku po příčině sporu; chlapci vysvětlovali, že se snad ani nejednalo o žádný spor, spíš součást zasvěcovacích obřadů. Z téhož důvodu má Iwar zranění na těle, ale žádné škody na oděvu, protože jako správní válečníci všichni bojovali nazí.

Takže byl svlečen a začaly se odmotávat krví nasáklé obvazy, do nichž ho zavinul Arwakr. V té chvíli zasáhla Valérie a pravila, aby ho ponořili do Ohně i s obvazy, stejně shoří a způsobí to míň škody. Zároveň to pro ni byl pěkný pokus, zda mu Oheň zachová vlasy; samotnému Iwarovi to bylo kupodivu jedno, rána ho bolela a ztratil tolik krve, že se mu vědomí kalilo.

Cilka to zvládla perfektně; Iwar vstoupil do Ohně a shořelo na něm vše včetně těch obvazů, také chlupy všelijak jednotlivě mu rašící na tváři, ale dlouhé rudé vlasy zůstaly neporušené. Při koupání se probral a když vystoupil, statečně se usmíval a se zájmem prohlížel rozchlípenou ránu v hrudníku. Vyzval ostatní, aby se vykoupali také, což učinili a byli spokojeni.

Pak se Iwar nechal ošetřit, přesněji uložit a dovolit ráně odpočívat až do další koupele, k níž mělo dojít za několik hodin. Ujala se ho věrná manželka Magda a teprve teď mu začala opatrně vyčítat, že ohrozil svůj život. Julka se naopak zajímala, jak dopadli nepřátelé a jak vůbec souboj probíhal. Iwarovi zablýskalo v očích a samozřejmě dostal chuť se pochlubit, nechal však vyprávět Arwakra a ten jeho počínání věrně vylíčil:

Iwar nejdřív dal oběma soupeřům jakési zasvěcení; jeho význam Arwakr pro jistotu nedefinoval. V průběhu noci se odehrál obřad, který rovněž nevysvětlil, a při východu slunce pak začal souboj. Iwar bojoval proti oběma najednou a oni ho nedokázali přemoci, ačkoliv mu způsobili jeden ze šrámů na levé ruce. Potom výsměšně pobídl třetího, aby jim přišel na pomoc; tehdy utrpěl tu druhou ránu a vyřídil jednoho ze soupeřů. Potom bodl druhého, ale při tom třetí bodl zas jeho. Iwar ho taky nějak zmohl, ovšem to už z posledních sil; Arwakr ho ošetřil, kamarádi ho posadili na koně a jeli do pevnosti, co to dalo.

„A jak dopadli ti Němci?“ ptala se Magda. „Ošetřili jste je taky? Teda... pokud to přežili!“

„Přežili dobře,“ mávl mladík rukou. „Dělal jsem, co se dalo; ještě nás doprovodili až sem...“

„Tak proč nepřišli?“ vyjela na něj Valérie. „Mohli se vykoupat taky a bylo by po problémech!“

„Ty bys to vážně dovolila?“ řekl Arwakr nadšeně. „Totiž, oni právě čekají, jestli jim to nějak vyjednám...“

„Odjakživa vím, že seš pitomec, ale ne že tak velikej! Žeň pro ně a ať jsou tady, než se naštvu! Za trest bych jim měla spálit vlasy, aby bylo vidět, jak jsou blbý!“

Chlapec vyběhl, zatímco Iwar její hněv zarazil poukazem, že pro Němce přijít o vlasy není nic tak hrozného, stejně nosí kratičké vojenské účesy. Což se za chvíli dokázalo; jenže těch důstojníků bylo pět, dva jako svědkové. Všichni velice rozpačití. Koupel v Ohni uvítali, ožehnutí hlavy jim připadalo jako legrace. Méně legrační připadaly Valérii stopy Iwarova meče na jejich tělech.

„Zůstanete tady, než se uzdravíte!“ nařídila. „Minimálně tři dny! Odkud jste sem přijeli?“

Ta otázka je uvedla do mírných rozpaků. Vyšlo najevo, že jsou z vojenské školy v Norimberku a mají právě dovolenou; nadřízení částečně vědí o jejich záměrech, někteří však ne zcela přesně. Zůstat tu tři dny můžou, dokonce třeba týden, ale rozhodně nikdo nesmí vědět, za jakých okolností ke zranění došlo.

„No jo, jasně!“ vrčela Valérie. „Hlavně že tady všude kolem je Němců jako máku! Tak dobře, pamatujte si, od teďka jste naši; těch pár dní to s váma vydržíme...“

Takže řešení situace bylo jednoduché, avšak důsledky nedozírné; těch pět mládenců totiž dostalo (i když dočasně) všechna práva řádných Templářů. Už během druhého dne zjistili, že takový výrok je nesmyslný, koho jednou řád přijal, ten v něm zůstává navěky a jeho členství končí až smrtí. Většina rytířů odmítla brát je na vědomí, ale Iwar neměl jinou možnost než je chránit, vzájemným prolitím krve se sbratřili natolik, že k němu navždy patří. Někdo neprozřetelně nadhodil, že by mohli posílit vzájemné svazky uzavřením manželství; Magda kupodivu neměla námitek. Jeden přiznal, že má sestru, která šíleně obdivuje svět starých Germánů a kdyby ji takový Iwar vzal na vědomí, zbláznila by se radostí. Magda klidně navrhla, aby jí napsal a pozval sem; princezny ji určitě přijmou mezi sebe a ochotně vychovají.

Když se to dozvěděl Charry, prohlásil nejdřív, že je mu to jedno. Pak se zamyslel a rozšířil svůj názor v tom smyslu, že je velmi žádoucí uzavřít s Německem příznivé kontakty, takže pokud by někdo chtěl přijít na soukromou návštěvu, klidně může. Bude to rozhodně lepší, než současné nekonečné vyjednávání o nesmyslech, kterým se obě strany snaží věc jenom zdržovat.

V průběhu příštího týdne byly odeslány další tři tisíce zajatců domů do Německa; opačným směrem však přijela zhruba stovka velmi specializovaných jedinců. Někteří z nich na přímý rozkaz maršála Moltkeho; a nebyli to žádní kluci, ale zkušení velitelé v hodnostech od poručíka po majora. Zacházelo se s nimi ovšem jako s běžnými frekventanty kursů; neměli námitek.

Současně probíhaly přípravy řádu na opuštění Evropy. Znamenalo to řadu dílčích akcí. Například vznik Arminské národní knihovny, instituce zajišťující vzdělání příštích dětí. Ředitelem byl jmenován Aswastarrův přítel, který v bitvě přišel o obě nohy a v současné době jezdil na vozíčku. Bylo rozhodnuto, že na podobném vozíčku bude jezdit také ve Velké knihovně, až bude vybudována v arminském hlavním městě. Prozatím nebylo ani to město, jen představa Diany, vytvořená podle Velké knihovny v Alexandrii; to je táž, co vypálil napřed Julius Caesar v rámci dobývání Egypta a později Mehmed Veliký, turecký sultán.

Příkaz vydaný všem podřízeným zněl skoupit všechny knihy, které se dají, důkladně zabalit a převézt do přístavů, kde se chystají lodi k cestě do Arminu. Ti členové řádu, kteří měli nějaký domov, tam zajisté měli také knihovny; ty si mohli buď ponechat jako své osobní, nebo předat Velké knihovně. Někteří řešili situaci tak, že nakupovali všechno dvojmo.

Další cennou věcí byly umělecké a historické památky; rozhodně bylo správné odvézt jich s sebou co nejvíc. Některé rody měly doma celé museum a vše bylo nutno důkladně zabalit na cestu přes oceán. Zvláštní bylo počínání Palmiro Corsiho, který sice jakživ neměl nic než podnájem, ale jako komthur neustále vydával pokyny k převážení dalších a dalších beden svého majetku do Livorna, kde se nakládaly na loď.

V té souvislosti vyvstaly problémy, jak definovat a ochránit majetek jednotlivých rodů. Vzápětí další otázka: co je rod, kdo je jeho představitelem a tak. Ty dotazy nejsou tak pošetilé, jak by se na první pohled zdálo, evropské manželské a dědické právo připadalo mnohým nesmyslné a dokazovat u nějakého soudu své nároky po předcích, kteří se jmenovali jinak a neuzavřeli spolu nikdy sňatek, je obtížné. Charry vydal jednoznačný pokyn: nediskutovat s nikým o ničem, sebrat co je naše, a zmizet.

Diana se zahloubala do svých historických vzpomínek. Přišel jí na mysl příklad starého Řecka, kde existovala zásada: Královně patří palác a území, králi kůň a meč. Srozumitelně přeloženo: zatímco povinností muže je dobývat nová území, povinností ženy je spravovat a hlídat, co už bylo dobyto. V řádu velmi moudré rozhodnutí; páni rytíři se často dlouhodobě toulali po světě, kde bojovali a zhusta přicházeli o život, zatímco jejich ženy se doma staraly o děti a o to z majetku, co ještě zbývalo. V Arminu se to dostalo do psaných zákonů.

Představitelky vznešených rodů Veronika da Villablanca, Julie von Dunbar a Magda af Wulffssonn byly samozřejmě pro. Natož pak Marie d'Escambrray, jejíž manžel opustil tento svět a své statky jí zanechal, ať se stará jak umí. Blanche, která byla majitelkou rozsáhlého počtu manželů a jim náležejících území tu i onde po světě, se jen usmívala a teprve na vyzvání řekla, že se bude snažit pečovat o všechno. Dalo se jí věřit, už teď jí od různých bank chodily výpisy na miliónové částky. Nehodlala se sice odstěhovat do Arminu, ale byla ochotna ukládat tam různé cenné věci, aby jí je špatní lidé neukradli.

Rodina je otec, matka a děti. Rod znamená něco víc; také sestry a bratři, bratranci, sestřenice, strýcové a tety, rodiče manželů a dalších manželek, služebnictvo a otroci. Všechno tohle byly princezny ochotny přijmout na svá bedra; aby toho nebylo málo, ještě nějaké děti adoptovat. Už tak se povídá o řádových čarodějkách, že s oblibou kradou děti; nyní jezdili po blízkých krajích jejich zástupci a přebírali pod svá křídla malé chovance všelijakých sirotčinců a chudobinců. Netýkalo se to ani tak jmenovaných princezen, spíš žen postavených o stupeň níže, manželek rytířů a jezdců. Ty měly dobrou možnost vypracovat se postupně na úroveň princezen, takže se snažily. A jak známo, více potomstva znamená větší možnost něco vybojovat.

A ještě jedna drobnost, která k tomu patřila: tyto matky rodů se postupně stávaly absolutními vládkyněmi. Samozřejmě největší slovo patřilo jejich muži; ale jen naprosto pitomá žena nedokáže manžela vhodně nasměrovat, zvlášť když se nehodlá zdržovat doma víc, než je nezbytně nutné. Ostatní muži, ať příbuzní či zbrojnoši, obvykle odcházeli s ním, takže ženy vládly doma dle libosti. Činily tak obvykle se sametovou jemností, některé však byly čas od času nuceny být ráznější – tím vznikaly řeči, že jsou semetriky, divoženky a strigy, na něž se ďábel jen třese, aby je odnesl do pekla. Nedělaly si z toho nic a prospívaly sobě i okolí, ať chtělo či nechtělo.

Tento systém byl téměř dokonalou kopií středověkých zvyklostí, takže řádu skvěle vyhovoval. Jediný problém byla nechuť některých dam pouštět své muže příliš daleko z dohledu; správně tušily, že tam budou navazovat kontakty a ve smyslu zvyklostí se nejspíš ožení s každou ženou, kterou se jim podaří umluvit nebo přemoci. Ty chytřejší si ovšem uvědomily, že mohou v pohodě dělat totéž doma. Takže se začalo vytvářet matriarchální společenství žen, které muže potřebovaly v podstatě jen na okrasu. Kupodivu většina mužů se s tím docela ochotně smířila, nebo se tak aspoň moudře tvářili.

Skutečnost, že se čarodějkám podařilo zkrotit Oheň tak, aby jim neshořely vlasy, vešel ve všeobecnou známost prostřednictvím novin Arnošta Fouska. Přestože po tom nezainteresované veřejnosti celkem nic nebylo, vyvolala značnou pozornost a následný příliv spousty nováčků obojího pohlaví a velmi mladého věku. Dospívající mládež dospěla k názoru, že má jedinečnou možnost strávit týden, čtrnáct dní až měsíc v příjemném prostředí naší pevnosti, pomoci bránit svoji vlast (když už se nedá očekávat, že by na ni někdo zaútočil) a získat cenné zkušenosti. Takže se sebrali a přijeli; čiperní, rozesmátí, bezstarostní a trestuhodně naivní.

Určitým způsobem to podnítila Diana a další dámy, jež poskytly rozhovory novinářům. Je pravda, jak Diana prohlásila, že hostům v řádu nikdo neublíží; ale nevěnovali pozornost její další větě, která zněla: „Jenom sami si můžete ublížit.“

Povinností řádu je poskytnout pomoc každému, kdo o ni požádá. Patří tam i výchova a výcvik těch, kdo zatouží stát se dokonalejšími; pokud to bylo přání příchozích, přišli na správné místo. Řád byl ochoten poskytnout ubytování, stravu a uniformy, aby si nepoškodili civilní oblečení. Dále byli zváni na veškeré přednášky a výcvik v boji, přičemž ti, kdo se něčeho zúčastnit nechtěli, nebyli nijak šikanováni. Ve skutečnosti pokud někdo chtěl, mohl se mezi námi celé dny flákat a chodit jen na jídlo; to se týká zejména dětí, kterých kupodivu přibývalo. (Na okraj: Reného Červené šátky se nepočítaly za děti, prošly přece bojem, někteří padli a jejich velitel Martin le Goff je předurčen, aby byl ve vhodnou dobu prohlášen svatým).

Takže každý den přibyl někdo nový, chlapci i dívky, jednotlivě, v párech i ve skupinách. Je ovšem nutno říct, že většina pocházela z Německa. Mnozí měli falešné papíry, tak nedokonale vyrobené, že se to dalo poznat na první pohled. Byli však takoví, že se drze prokazovali vlastním jménem a netajili se, že jsou Němci, pouze mají se svou vládou jakési rozpory. Pokud byli studenti, zastávali ostře radikální názory, pokud už universitami prošli, měli názory ještě radikálnější. Hádat se s nimi o politice bylo o hubu, ostatně hádali se neustále sami mezi sebou. Muži si čas od času dali po tlamě, dívky převážně ječely, ale občas se do rvaček taky zapojily a byly nelítostné.

Zkušení řádoví jezdci je přijímali dost lhostejně – takových už viděli! Většinu odradí náročnost výcviku, někteří se budou chvíli potulovat po řádových centrech, až poznají svou převahu nad zbytkem lidstva a odejdou jí někde využívat, ti nejlepší zůstanou a stanou se bratry. Odedávna to tak chodí, proč se vzrušovat?

Někteří jezdci dokonce pronášeli kritické připomínky. Vznesli námitku, že nezbytnost ztráty vlasů alespoň odradila ty nejhorší: rozmazlené, líné, zmatené a praštěné pavlačí. Takhle se sem nahrnul kdekdo a v mnoha případech mu tady je líp než doma. Leč Veronika se jen usmívala a odpovídala, že čas vše vyřeší a péče o dorost je také nezbytnou povinností.

A vývoj jí zjevně dával za pravdu: jen co se mladí oklepali a poznali, které dveře kam vedou a koho mají zdravit, už začali pátrat, jak dát svůj změněný stav najevo. Děvčátka pištěla úžasem, když viděla čarodějky s mechem na hlavě; vzápětí se svěřily s touhou změnit účes, aby už nemusely nosit dlouhé těžké copy, které doma považují za jediný možný mravný účes, ale které jsou přece tak zoufale nemoderní! Ne že by chtěly mít hlavu dohola; ale existuje tolik dalších možností!

„Jo, to si budete muset vybrat!“ pronesla k nim zkušená řádová sestra Káča, která v šafránovém rouchu vypadala jako dospělý kus a strašně ráda předávala své rozsáhlé zkušenosti. „Živý Oheň je nezávislá moc, které nemůžeme dávat rozkazy, pouze požádat, aby nám vyhověl. Když vstoupíme do jeho očistného plamene, buď nás očistí celé včetně hlavy (jako mne!) nebo podle našeho přání vynechá tu část, kterou si nepřejeme. Ale nemůžeme čekat, že nás bude obsluhovat jako kadeřník!“

„No ne, ale pochopte, paní! Nemohl by nás ostříhat někdo jiný?“

„Především: tykej mi a oslovuj mne jménem, či sestro; vykat mi a říkat paní je vrcholně nezdvořilé! Jsem služebnice Boží, tím také služebnice každého živého stvoření včetně tebe! Nechápu ovšem váš přístup k problému účesu, který pro mne již dávno přestal být závažný! Účelem vašeho pobytu tady je zbavit se hmotných iluzí, ztotožnit se s Všehomírem a proměnit v komplexně rozvinutou, seberealizovanou osobnost! Pokud k tomu potřebujete provést něco se svými vlasy, pak to samozřejmě můžete učinit; ale očekáváte snad, že váš duchovní mistr bude studovat módní žurnály, aby se dozvěděl, co vám pro letošní sezónu předepisuje móda?“

Zatímco Valérie a Julie by si možná s děvčaty sedly a popovídaly, co je v módních žurnálech nového, v hlase Káči znělo tak upřímné opovržení, až všechny žasly. Nejspíš v životě takový časopis neviděla, leda zdálky; ale pohrdala podobným tiskem i všemi, kdo ho studují. Stejným způsobem se vyjadřovala ke každé jiné okolnosti; například se posmívala těm, které váhaly svlékat se před ostatními, zejména muži. Vysvětlila, že momentálně nastalo slunečné a relativně teplé počasí a ultrafialové paprsky emanující ze sluneční koróny jsou nesmírně blahodárné pro zdravý vývoj pokožky; ona sama se nejen pravidelně opaluje, ale chodí také denně koupat do přehrady, kterou chlapci postavili na potoce a která zadržuje spoustu vody z tajícího sněhu. Samozřejmě, ta voda je studená jako led; ale nejsme tohle tělo, nýbrž majitelé tohoto těla a máme za povinnost o ně řádně pečovat, k čemuž patří otužování. Navíc v sobě máme vnitřní oheň jataragni, který nás může zahřát i za mrazu, pokud jej umíme probudit; stejně není důvod stěžovat si na přehnané vedro, ježto tělo nemusí klimatickým podmínkám podléhat, může jim dovolit jím procházet, aniž by se dalo ovlivnit.

Vyplašené dívky koukaly jedna na druhou a zvažovaly, jestli by měly radši zdrhnout nebo padnout tak vzdělané čarodějce k nohám. Káča jim na závěr zasadila ránu z milosti: „Samozřejmě se nemusíte k ničemu rozhodnout hned! Zvolit si celoživotní dráhu je nesmírně zodpovědná a důležitá činnost, kterou je nutno si řádně promyslet a zvážit všechny okolnosti. Ponechám vás nyní vašemu rozjímání, neboť musím jít splnit své každodenní meditace...“

A odkráčela tak vznešeně, že se téměř vznášela.

Chlapci měli problémy docela jiné. Především se ztrátou vlasů ani na okamžik neváhali, byl to nejsnadnější způsob, jak získat vojenský vzhled a přesvědčit okolí o své nesmírné drsnosti. Také se s oblibou strojili do uniforem a když dostali do ruky nějakou zbraň, přijímali ji s posvátnou úctou. Templářští jezdci, drsní, zjizvení z bojů, divoce vyzdobení tetováním, přívěsky i nášivkami na mundúru jim připadali nádherní a nesmírně toužili vyrovnat se jim; když je některý oslovil a dal jim nějakou práci, přímo se roztékali blahem.

Přístup jezdců samotných byl zcela jiný. Většinou se chystali odjet, ať už domů, na Ostrov nebo do jiné služby; sháněli se zejména po cennostech, které mohli odvézt s sebou. Za tím účelem měl každý rozjednánu spoustu kšeftů tu i onde, za kterými ovšem musel dojíždět a podněcovat obchodní partnery. Tou činností se zabývali nadšeně, ostatními lhostejně až otráveně. K nejméně oblíbeným patřily hlídky, jak přímo v pevnosti, tak po kraji. Trčet bezúčelně u brány či projíždět krajem a starat se, aby se neukázal nepřítel byla teď už nuda, nepřítel se ani objevit nemohl, jezdil sem po hlavní silnici a veřejně.

Nováčci to ovšem viděli jinak: smět se v uniformě a se zbraní zdržovat v blízkosti zasloužilých bojovníků (velitelem hlídky nějaký zkušený jezdec být musel!), poslouchat jeho vzpomínky na všechny dřívější války a zajímavé zkušenosti z nevěstinců a čarodějnických klášterů, čas od času si moci houknout na cizího civilistu nebo zobáka, který sem právě přichází s kufrem, hlavu má zarostlou a oblek společenský – jaká rozkoš! Kvůli tomu už se vyplatí lítat po cvičáku a pokoušet se splnit, co tanečním krokem předvádějí instruktoři! Však až tady budu dva tři měsíce, dokážu taky holýma rukama zmlátit tři ozbrojené soupeře; a kdyby se mi podařilo, že by mě vzal do učení některý z Mistrů (nemusí to být přímo komthur Yamanaki, stačí některý nižší), mohl bych se časem sám vypracovat na Mistra...

Pravda je, že řada mladých se skutečně něčemu přiučila; každá čarodějka nebyla tak nepřístupná jako Káča a jezdci bývali k nováčkům obvykle vlídnější než jeden k druhému. Velení rovněž nařídilo poskytovat hostům veškeré výhody, což většina dělala. Vyšší velitelé se museli rozhodnout, komu po odchodu svěří svou funkci, takže obvykle jen přihlíželi, jak si počínají ti nižší, jak vedou výcvik a jak chytře podávají vysvětlení; čarodějky zase svěřovaly přednášky dívkám, které takové věci poprvé slyšely před dvěma měsíci, samy seděly v koutě a jen naslouchaly, jestli holka neplácá příliš velké nesmysly. Pro mnohé to byla jedinečná příležitost poslechnout si znovu, co minule z nějakého důvodu nestihly či vynechaly; vydávala se namnožená skripta, mnohé se překládaly do dalších jazyků a podobně.

V nepřítomnosti Julie a Maryšky zůstala jediná princezna z Baarfeltu Magda, pokud nepočítáme Tori. O jejích znalostech magie někteří celkem úspěšně pochybovali, ale neměli tak docela pravdu. Co potřebovala, to zvládla. A co chtěla naučit ostatní, to zvládla špičkově. Taky to trochu záviselo na jejím manželovi Iwarovi, který měl řadu osobitých zvyků a Magda se mu s radostí přizpůsobovala. Například měl rád sex nejen s vlastní ženou, ale i s jinými, a docela se bavil, když přihlížel jejím hrám s jinými muži. I ženami. Dále: byl mimořádně fyzicky disponován a méně zkušené dívky při milování s ním řvaly nejen rozkoší, ale i bolestí. To se mu líbilo. Když některá ječela moc, sem tam jí nějakou vrazil, aby měla proč brečet. Magdu zlískal taky, že se mu smála. Nebo jen tak, aby se měl čemu smát on.

Magda byla jako ostatní princezny, občas by si s chutí dopřála výprask, občas pěkně drsnou rvačku. Trápilo ji, že je maličká, tedy menší než ostatní, takže se občas dala natáhnout na žebřík a když už byla znehybněná, kamarádky využily příležitost a pořádně ji zlechtaly. A zmučily. Ječela tak, že jí musely dát roubík, sama jim to poradila. Taky radila, co jí mají provést příště, a předváděla to na té, co přišla na řadu po ní. Méně zkušené dívky ji obdivovaly.

Až se jedna odvážila požádat ji o pomoc. Trpěla příšernou stydlivostí a hrozně se děsila být nahá. Mohla by zasáhnout do její psychiky a trochu ji upravit? Jistě, mohla. Tak jí vsugerovala, že se pořád ještě stydí, ale strašně se jí to líbí. Holka se samozřejmě pochlubila kamarádkám, a ty přišly se svými fobiemi. Bojíš se myší? Po terapii se budeš mazlit i s krysami. Bojíš se hadů? Naučím tě zastrkovat si je do různých tělesných otvorů jako hračku. Bojíš se bití? Budeš škemrat o výprask a sex bez nářezu rákoskou pro tebe nebude dokonalý. Jo tak, ty se bojíš i sexu? Bezva, Rudý Iwar se na tebe už těší!

Ono to nebylo tak žhavé, vlastně všechno nedělala sama. Stačilo upravit mysl jedné dívce a naučit ji mentálnímu propojení, ona to už šířila dál. Valérie, Veronika, Julie atd. zachovávaly určitou opatrnost, vlastně i Magda, ale ty jemné panenky z města neměly snad ani pud sebezáchovy. Chceš si pěkně užít při sexu? Udělám z tebe divokou nymfomanku, která to potřebuje třikrát denně! Nejdřív ty, které chtěly, a potom třeba další, jako dárek a překvapení. A vůbec, předáme to všem, které jsou s námi ve spojení, ať chtějí nebo ne! Magda měla plno práce, aby zmírnila či odstranila aspoň ty nejhorší zásahy.

Někdo ze Zlých jazyků ji napadl kvůli nedůstojnému oblečení, jež někteří lidé nosí do chrámu. Spravedlivě se rozhořčila: Bůh stvořil člověka nahého, dokonalého a krásného, takže dobře ví, jak vypadá. Jakékoliv šaty jsou pouze zastíráním krásy, kterou Bůh stvořil, takže nejsprávnější je z úcty k Bohu odložit veškerý oděv a ozdoby a předstoupit před oltář zcela nahý. Takže nastaly rozsáhlé hádky a boje a vznikla sekta Svatých, která to prosazovala. Před vstupem do chrámu se svlékli a očistili se Ohněm, aby stáli před Pánem v neposkvrněné kráse.

Tu sektu nevymyslela Magda, pouze ji vzala na vědomí. V podstatě se neví, kdo ji vlastně vymyslel a kdo vytvořil pravidla. Členové sekty se zříkali jména, nenosili oděv, žádné ozdoby. Hádali se, zda mají být úplně bez srsti, nebo si nějaké vlasy nechat narůst, aby je mohli obřadně oholit na znamení pokání; ježto však se každý den koupali v Ohni, byla to diskuse dost nesmyslná. Slavnostně ovšem přijímali nováčky, ty stříhali stylem bonsai, postupným okrajováním všeho, což mohlo trvat i hodinu. Jejich hádky byly dlouhé a hodně zmatené, a nikdy nevedly k žádnému výsledku. Čarodějky se do toho odmítaly plést.

A ještě jednu zásluhu má Magda: zavedla pořádek do sňatků. Pochopitelně kvůli Iwarovi; rozhodla, že manžel má právo na všechny příbuzné své ženy: sestry, sestřenice, kamarádky, spolužačky, družičky a jiné dívky přítomné na svatbě. Stejně tak žena má právo na všechny muže, kteří do těchto vztahů patří. Pokud je to významný náčelník, jako třeba Iwar, sluší se, aby jeho ženě projevili svou úctu a obdiv. Tím se stanou členy jeho klanu, a je-li dotyčná čarodějka, prozkoumá jejich mysl a vydá osvědčení, zda jsou mu věrně oddaní. Magda to dělala ráda. Mladí zajásali a hned měli lepší důvod uspořádat svatební obřady s co nejvíce hosty.

Čarodějky jsou různé. Jejich nejvyšším orgánem je Sestestvo, organizace působící v naprosté shodě všech se všemi, jak ani nemůže být jinak u telepatických bytostí. Nikdy se mezi nimi nehrálo na pořadí; velitelkou byla Veronika, která se snažila co nejlíp vychovat Valérii, potom si přidala Julii, Maryšku atd. Holky se jí nadšeně podřídily, aby ji mohly zlobit různými výstřelky a vylomeninami, ale ona to brala, necítila své postavení jako nadřazené. Tohle všechno fungovalo až do války; v současnosti se vytvořila skupina mladých, kteří se chtěli ostře vymezit proti vrchnímu velení. Požadovaly hierarchii: 1.Valérie, 2.Julie, 3.Freya, 4.Veronika, 5.Maryška... Holky se smály. Když chcete, proč ne? Někde uprostřed byly Magda, Tori, Vilma, Káča, Blanche aj. Přijatelné pro velení i pro ty nové. Co, jaké nové? Jste žákyňky, co vůbec umíte? Tak ano, zaveďte mistrovské zkoušky a vyzkoušejte nás! Chceme pořádek a ověřitelnou kvalifikaci!

Velitelky soustavně jezdily sem tam, velmi rády do hlavního města na různé slavnosti. Taky na slavnostní mše do katedrály, kde oslňovaly svými nádhernými róbami a fantastickými účesy, při každé návštěvě zcela jinými, což vyvolávalo všeobecnou závist. Taky se dokázaly během několika minut zcela převléct, což vyvolávalo ještě větší úžas – dokázaly by to i během pár vteřin, ale to už by bylo moc nápadné. Mladé WZ to odmítaly, slavnostní liturgie není módní přehlídka! Mnohé byly ostře proti církvi, některé hrdě prohlašovaly, že nevěří v žádného Boha, i když o existenci čertů a ďáblů nepochyboval nikdo. Jednou využily toho, že Charry, Diana, Denis a většina princezen odjely na celý víkend na nějaké slavnosti, vykoumaly a zavedly další vylepšení.

Šlo o to, že mnozí pociťovali žárlivost, když se jim partnerka spustila s někým jiným. Stejný vztek a touhu po pomstě cítili muži i ženy, čímž vznikaly hádky a rvačky, občas za použití zbraní. Ještě horší to bylo, když nežádoucí partner patřil k nepřátelské skupině nebo národu, Němci pořád ještě nebyli zcela plnoprávní. Velení nemělo nic proti tomu, když si mladí čas od času rozbili čumák, i když nesouhlasilo s bojem na život a na smrt. Tak holky vytvořily pocit intenzivní rozkoše, který cítí člověk, jehož láska před jeho očima prožívá sex s někým dalším. Týkalo se to mužů i žen, a ta rozkoš byla tak silná, že budou sami nabízet svého miláčka k volnému použití ostatním. Protože myslely do budoucnosti, přidaly i rozkoš, kterou pocítí rodiče, když se jejich dítě miluje s někým novým. A to všechno šlehly při nádherném mejdanu všem přítomným s tím, že kdo s ním prožije milostnou extázi, převezme zároveň i toto ustanovení. Po návratu princezen jim hrdě oznámily, co dokázaly a požadovaly osvědčení, že jsou řádné a schopné čarodějky, žádné začátečnice. A teď zírejte!

Reakce byly různé. Třeba Veronika se jenom smála. Valérie se to netýkalo, nechodila na mejdany a nebyla těhotná, chtěla mít dítě s Tomášem. Freya je pochválila. Julie a Maryška měly vlastní fintu, když po nich někdo zatoužil, nenápadně ho uspaly a poslaly mu sen, ve kterém s nimi prožíval neskutečně nádherné milování. S jednou, s oběma naráz nebo s někým dalším, jak si přál. Netajily se tím, že je to jen iluze, ale tím větší byl zájem. Diana razila zásadu, že každý má mít jednoho partnera či partnerku, uzavřít s ním řádné manželství a být mu absolutně věrný, ale stačilo jí vyprávět nějaký cituplný příběh, rozbrečela se a schválila všechno. Takže v podstatě všichni souhlasili, a Valérie odměnila nadšené studentky vlastní technikou vyvolání či odstranění alkoholové (i jiné) intoxikace. Takže dívky byly schopny opít kohokoliv čistou vodou, nebo třeba jenom polibkem; některé to uměly už dřív, ale pro Němky to byla novinka. Byly nadšené a těšily se na nádherné mejdany, až se vrátí domů.

Tak v řádu narůstala spokojenost a klid; nejlepší příležitost, aby z čistého nebe sjel blesk a patřičně připomenul princeznám, že svět není tak něžný a krásný, jak se jim zdá...

Errata:

08.08.2021 12:24