Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Loučení s lidmi

Na Hůrce nebylo nic nového, pokud nepočítáme otelení krav, nová žluťoučká kuřátka a housátka či narození spousty dětí našeho přítele kocoura Chírry. Mami a tati byli nadšeni, že se jejich syn konečně vrátil, je živý a zdravý a i Diana je živá a zdravá a že válka šťastně skončila.

Co se týče vystěhování do Arminu, nechtěli napřed ani slyšet; ale postupem času a Charryho přesvědčováním nakonec přijali a teď už byli odhodláni, i když se museli loučit s rodným krajem a jít někam do vzdálené ciziny. Konečně, neměli jít sami, mnozí pacholci a děvečky i mládež z okolí prosili, aby mohli jít s námi jako osadníci.

Charry kontroloval přípravy na Regině, která byla téměř připravena k odplutí; velel jí jeden řádový kapitán z rodu Wulffssonnů a u arminských břehů ji měl vést delfín Darkka. Za tím účelem s nimi jeli dva tygři ze španělského oddílu, aby pomohli při domlouvání. Asi v polovině dubna zvedla Regina kotvy a vyrazila kolem Evropy do Alexandrie, kde se k ní měla připojit Baarfeltova loď a snad i Securio Villablanca.

Jakmile Regina odplula, zahájil Charry přípravy na odjezd Griissirna. Především prodal Hůrku; kupodivu však nikomu z řádu, nýbrž dvojici mladých z příbuzenstva Kronnenbergů, kteří zrovna uzavřeli manželství a hledali nějaké venkovské sídlo. Zpočátku neměli v úmyslu hospodařit sami, ale pomocí nájemců; ukázali se však jako velmi chápaví a podnikaví a nebylo vyloučeno, že najdou v práci na polích zalíbení. Charry a Diana souhlasili, že jim vše potřebné předají a naučí je, co budou potřebovat; což se skutečně stalo do té míry, že začali projevovat zájem o aktivní spolupráci s řádem a (prozatím) jeho hospodářskými odvětvími.

V každém případě Charry stržil za Hůrku víc, než za kolik ji koupil, takže mu sedláci z okolí taky patřičně záviděli. Výtěžek věnoval na zakoupení různých hospodářských strojů a nářadí, což vše hodlal využít při zavádění polnohospodářství v Arminu.

Starý Müller chodil jako tělo bez duše; od chvíle, kdy odjela Eva, neměl stání, pil, hádal se se sousedy a když byl střízlivý, seděl na lavičce před svým statkem jako živoucí socha beznaděje. Občas proklínal Evu, Baarfelta, Charryho i sám sebe, že jeho život skončil nezdarem; celý život škrtil a škudlil pro dceru, a ta nyní zmizela v dálce.

„Ne, nepůjdu s tebou!“ řekl Charrymu, když ho zval do Arminu. „Zůstanu tady, s pomocí Boží. Snad se moje malá holčička jednou rozvzpomene a vrátí se! Jak by se nevrátila? Má tady přece statek – takové hospodářství! Jak by se toho mohla vzdát?“

Napili se spolu a starý Müller s pláčem líčil Charrymu, jak krásný a bohatý statek připravil své nevděčné dceři. Nakonec ho museli uložit na Hůrce, nebyl schopen dojít domů.

„Stejně věřím, že se vrátí!“ řekl, když šel druhý den pryč.

„Možná,“ řekl Charry. „Třeba někdy, až bude starší...“

„Viď!“ usmál se Müller. „Musí se vrátit! Má tady přece takový statek! Největší ve vesnici, po tvojí Hůrce! Vrátí se...“

Namísto Evy se vrátila Freya Wulffssonnová a přivezla s sebou dva pozoruhodné společníky. Jedním byl její nový milenec jménem Fahd, též zvaný Sindibád, arabský lodní kapitán nezjistitelného původu a postavení. Kladná vlastnost: patřil do řádu. Záporné: neuměl kloudně žádnou řeč kromě arabštiny, ovšem jeho výslovnost přiváděla Dianu střídavě do nadšení a zuřivosti. Ostatní: nedávno přišel o loď i s nákladem, zřejmě v potyčce s celníky či dokonce vojáky; pravděpodobně většinu tvořily zbraně pro politické nepřátele vlády jisté orientální země. Jeho posádka, podobného ražení jako on, se v současné době bídně protloukala po různých přístavech Evropy a čekala na zázrak. Fahd dokonale ovládal svoje zbraně: křivou šavli, jatagan a sadu vrhacích nožů, nehledě ke střelným zbraním. S čím neuměl (samurajský meč, šurikeny) byl ochoten se rychle naučit. Za zbytečné naopak považoval učit se číst latinku či mluvit jakýmkoliv evropským jazykem. Pokud mu bylo něco vytýkáno, široce se usmíval bílými zuby tak dlouho, až mu nadávat přestali. Byl velmi smyslný a jeho dokonalost v lásce zcela vyhovovala vytříbenému vkusu Freyi, takže se rozhodla být mu v nepřejícím světě oporou. Bleskově se učila arabsky, dokonce od Diany technikou mentálního přenosu.

Charry přijal nového důstojníka s jistou podezíravostí, Diana jednoznačně kladně; mohla si s ním povídat o Orientu. Postupně se Charry přesvědčil, že alespoň v navigaci se Fahd vyzná; kromě toho byl podnikavý a obchodně velmi zdatný, což mezi Wulffssonny je vlastnost vysoce ceněná. Otec Freyi také neměl námitek, aby se stala jeho ženou; Fahd ovšem řádové pojetí sňatku buď odmítal, nebo nechápal. V každém případě se jen smál.

Druhá osoba byla mladší sestřička Freyi jménem Birgit; pokud jí chtěl někdo polichotit, mohl jí říkat jménem kterékoliv královny, hrdinky či bohyně celé Skandinávie, ale všeobecně byla známa pod přezdívkou Loki, což je ničemný potměšilý bůh zla. Její rozpustilost a neposlušnost dostoupila po desátých narozeninách takové výše, že se rodina rozhodla vyslat ji do světa, aby se tam napravila. Výchovné působení Freyi a Fahda jí bylo určitě velice k užitku, Charry při jejím spatření jen svraštil čelo a Diana nechápala. Ovšem jednoznačně kladně přijal nový přírůstek Denis; po odjezdu všech ostatních na Regině zůstal jediným dítětem mezi samými dospělými a Loki pro něj byla přirozený spojenec.

Freya a Fahd byli při práci (alespoň přes den) velmi užiteční; Loki nebyla k užitku ve dne ani v noci a Denis v její blízkosti přestal dělat i to málo, co mu svěřovali. Všeobecným přáním bylo, aby obě děti vypadly z dohledu a zdržovaly se co nejdál, čemuž rády vyhověly. Speciálně Freya si pak přála, aby Birgit bydlela někde jinde než ona, zejména v noci. Birgit měla řadu připomínek, zvláště že jako svobodná dívka nemůže bydlet v jedné místnosti se svobodným chlapcem Denisem; aby bylo slušnosti učiněno zadost, přeje si se za něj řádně provdat.

„Zbláznila se?“ ptala se Diana.

„Ne – taková je pořád!“ usmívala se Freya.

Denis neměl proti myšlence oženit se s Birgit příliš námitek; byla o půl roku mladší než on, líbila se mu a vypadala patřičně otřesně: hubená, klackovitá, pihovatá, s dlouhou rezavou oháňkou vlasů, které si chtěla dát dle zvyku přítomných ostříhat, ale Denis si postavil hlavu a učinil podmínku svatby z toho, že na ně nesáhne; po ostříhání by nikdo nevěřil, že je holka. Dokonce prohlásil, že kdyby se dala ostříhat později, až bude jeho ženou, okamžitě se s ní rozvede; Loki začala ječet, že žádný rozvod v řádu není uznáván, ale Fahd ji poučil, že mezi muslimy stačí k vyhnání ženy říct třikrát: „Zavrhuji tě!“ a manželství je zrušeno. To si rozhodně nepřála.

Tomáš Baarfelt, s nímž mluvili vysílačkou, se jen smál a neměl námitek, aby si jeho syn vzal za ženu cokoliv. Denis a Loki tedy začali chystat svatbu, která měla být daleko nejslavnější ze všech jak skutečných, tak popisovaných v literatuře. Dospělí neměli námitek, ať připravují cokoliv, jen když se nepletou.

Ze Schwarzbergu přišly zvláštní zvěsti. Především tam zůstala řada Němců, dokonce jich přibývalo. Většina byli muži, ale také několik mladých žen, převážně studentek různých univerzit. Také zůstaly různé více či méně provizorní stavby, které měly zlikvidovat členky pluku Bastet, ale hosté z Německa se tam nastěhovali a odmítali jakoukoliv likvidaci. Velením Bastet pověřila kamarádku, které se říkalo Peršanka: vysoká, atletická, černooká, hlavu i značnou část těla potetovanou nádhernými ornamenty. V boji používala několik zvláštních zbraní bodných, sečných i vrhacích – nezabíjela ráda, ale když ji někdo napadl, nezaváhala. Patřila k oblíbeným soupeřkám Julie v boxu, dokonce ji párkrát porazila, byla o třídu těžší a předstírala, že nechápe pravidla, takže soupeře bez slitování ztloukla. Zvlášť dobře ovládala kopy dozadu. Jinak zásadně dělala, co se jí řeklo, a nevymýšlela vlastní nápady; pouze v jednom případě, do boje si vymyslela Vzor horského leoparda a úspěšně jím děsila nepřátele.

Příkaz zněl počkat, až tábor opustí všichni ostatní a potom zlikvidovat. Jenže hostí naopak přibylo a hnout se nehodlali, takže Peršanka v klidu vyčkávala. Kdežto Němci zkoušeli navázat s bastetkami přátelské vztahy a dařilo se jim to. Hlavně klukům. Samotná velitelka potřebovala k uspokojení dva, někdy i tři, a když se jí někdo zalíbil, dala mu to třeba příkazem. Muži však nijak nelitovali, i když po noci s ní se sotva ploužili. Všechny bastetky rády pořádaly mejdany a nevybíraly si. Co od nich chtěli kluci? To je jasné: výcvik v magii. Byly ochotné, ale pánům záhy došlo, že dámy jsou v tomto umění mnohem schopnější. A to byl důvod, aby si přivolali kamarádky.

Jak už řečeno, Němky byly převážně studentky, moderní, emancipované, uchystané dokázat, že jsou lepší než muži. Jenže na druhé straně se nechtěly rozejít se svou společností ani s původními rodinami, naopak toužily se vdát a mít děti, nejlíp s někým bohatým a významným. Bastetky taky čekaly děti, ale kdo je jejich spolutvůrcem, obvykle nevěděly, ani je to nezajímalo. Němky je sice obdivovaly, ale zároveň se jich děsily. Dalo se očekávat, že se brzy pohádají, a taky se to stalo: o vlasy.

Muži to mají jednoduché, můžou se nechat oholit a než se vrátí domů, naroste jim krátký vojenský sestřih. Slušná žena má dlouhé copy, nejlíp blonďaté, a těžko se nechá přesvědčit, aby se jich zbavila. Ty první to udělaly, dokud byl k disposici Živý Oheň, ale když odvezli Cilku, neměl s ním už kdo pracovat, tak tato možnost padla. Jaký byl tedy důvod se dát ostříhat? Jediný: ty již ostříhané to chtěly a tvrdily, že je to podmínka, aby se mohly stát čarodějkami. Pravda to nebyla a Bastetkám to bylo k smíchu, ale některé místní dívky se už přece jen něco naučily a chystaly se zlobit. Násilím by se Němky donutit nenechaly, ale byly jiné možnosti.

To třeba některá holka řekla: „Fakt bys mě dokázala donutit k něčemu, co nechci? Vsaď se, že ne!“ Když tam ještě byla Julie, vyučovala obranu proti intoxikaci alkoholem i čímkoliv jiným. Kdo se naučí odstranit vliv alkoholu, dokáže taky opít kohokoliv třeba čistou vodou. Zvlášť, když si o to dotyčná řekne, a hosté přímo škemrali o pořádný mejdan. Julie se snažila být opatrná, asi by mladé přibrzdila, ale dívky neměly důvod ani zájem, naopak ještě provokovaly. Je otázka, kolik se toho stačily naučit, ale co potřebovaly nebo co se jim líbilo, to zvládly.

Tak uspořádaly mejdan. Němky nevěřily, že by se dokázaly opít čajem, takže se za hodinu motaly a vymýšlely hlouposti. Bod první, svlékání. S tím nebyl problém, stačilo rozvířit otázku, která je hezčí. Mužům se velice líbily exotické dívky tmavé pleti, ale ani dámy nepřehlédly svalnaté černé válečníky, čím tmavší, tím lepší. Vzpomínalo se na knihy Karla Maye, který se kdysi toulal po Americe, Orientu i jiných zvláštních krajích, a prožíval tam různá dobrodružství, takže muži dostali chuť se s černochy servat, a dámy... no, taky měly svoje nápady. Pak někdo nadhodil, jak bastetkám sluší tetování po těle, ale především na hlavě. Což byla pravda, Peršanka se dávala kompletně oholit, kdykoliv na sobě postřehla nějakou srst, a jiné ji napodobovaly. Nač zapírat, Němky byly trochu nalomené už z diskusí ve střízlivém stavu, teď dostaly odvahu svoje nápady realizovat. Stačilo naznačit, čepel meče nebo dýky dvakrát blýskla a blonďaté copy byly pryč. Samozřejmě byly použity k výzdobě slavnostního sálu, ale majitelka už o ně přišla. Většinou se smála a těšila se, jaká to bude rozkoš, až jí zbytky vlasů namydlí a oholí – i to byla pravda, bylo to příjemné a legrační. Některé se těšily, jiné se daly ukecat a byly i takové, že se nechtěly podřídit za žádnou cenu. Tušíte správně, byly přinuceny násilím. Což si nechtěly nechat líbit, a vyvolaly rvačku. Ostatní si rovněž potřebovaly vyřídit účty, tak se nakonec rvali všichni. Hádejte, k čemu dojde, když kluk přemůže holku, leží na ní a pokouší se přemoci zbytky její obrany! Tušíte správně, přemůže ho vášeň a vrazí jí ho, kam patří. Ona se zuřivě brání, ale je opilá, rozvášněná a ten kluk se jí líbí, takže se nebrání dlouho.

No a potom přišlo ráno. Mnozí žasli, s kým vůbec strávili noc a k čemu se nechali zblbnout, ale už se stalo, a napravit se to nedá. Když pominul brek a výčitky, slečny se oklepaly a pro vlastní sebeúctu se rozhodly, že takhle to vlastně chtěly. Kromě jiného, někdo v noci odstartoval Propojení a v hlavě kromě roje včel řádily i vzpomínky, které rozhodně nebyly jejich. To opravdu chtěly, kvůli tomu je sem přivolali jejich kamarádi, a bude dobře tyhle znalosti prohloubit a upevnit dalším mentálním spojením. Bude to zase s ožrávačkou a nespoutaným sexem? No... vlastně to nebylo tak zlé. Hlavu mám sice dohola a vyspala jsem se s kluky, se kterými jsem se v životě nechtěla ani potkat, ale když se stalo, proč se vzpouzet? Ale takhle příšerně opít a zblbnout hlavu si v životě už nenechám, vsaďte se!

Peršance a jejím podřízeným to možná vadilo, ale nestěžovali si. Vadilo to ovšem novému veliteli pevnosti; těch Němců bylo už příliš mnoho a on sice uznával, že jsou nyní přátelé, ale stejně. Kromě toho Němky se nakonec přece jen něčemu naučily a začínaly být nebezpečné i našim vojákům. Takže Charry obdržel dvě stížnosti: od velitele na Němce a od Němců, že o ně řádně nepečujeme a nevzděláváme je, jak by chtěli. Reagoval jednoduše: stáhl Bastetky a vůbec všechny naše lidi a vzkázal, ať si svoje problémy vyřídí sami, nám už po tom nic není.

Konečně přišel čas loučení; a Charry se loučil královsky. Tři dny a tři noci vesničané i my všichni hodovali, popíjeli, tančili a zpívali; k čemu došlo kromě toho, lépe nevědět. Noví páni Hůrky s tím vřele souhlasili, přijali během času spoustu našich zvyklostí a hodlali je udržovat a rozvíjet. Freya naučila mladou paní některé magické praktiky a tvrdila, že by z ní byla dobrá čarodějka, pokud by mohla nějaký čas studovat.

A pak přišlo ráno, kdy Charry odjížděl. Opět svítilo slunce, obloha byla modrá jako šmolka, někde vysoko zpíval skřivan a z polí voněla vlhká úrodná země. Odjížděli jsme a lidé mávali a volali a plakali a smáli se a zpívali; Charry sám měl slzy v očích, Diana vzlykala do kapesníku a nestyděla se za to.

Ve městě byla v přístavu hlava na hlavě; když jsme přijeli, zval se mohutný křik a Tlustý Bertin na kapitánském můstku zatáhl za píšťalu, aby odpověděl. Přístav byl plný vlajek, na našem Griissirnovi taky vlála plná vlajkosláva a na nejvyšším stěžni se třepetala rudá vlajka s osmihrotým křížem a modrým terčem, v němž tančil tygr. Pan starosta města a pan správce přístavu řečnili, lidé pili na naše zdraví, pak mluvil Charry a lidé pili na rozvoj města, pronášely se řeči dlouhé i široké; pak najednou zaskřípal kotevní řetěz a mezi lidmi a lodí byla náhle široká škvíra vody. Přes ni se táhly barevné stužky z rukou našich lidí do rukou přátel na molu – krásný japonský zvyk, který tu zavedl Tošio Yamanaki, stojící ve slavnostním kimonu a s rukou na meči o půl kroku za Charrym s tváří jako kamenná socha. A ty pásky se pomalu trhaly jedna po druhé – lidé je pouštěli z rukou a vítr je unášel až někam vysoko nad střechy domů.

Potom se loď vypletla z přístavu na širé moře a lidé na molu se už nedali rozeznat, ačkoliv se dívali za lodí; už se nedaly poznat jednotlivé domky města, jen věže radnice a kostelů čněly do výšky; pak zmizely i ty a pobřeží se stalo jen tenkou čárkou, kde jsme jenom my tušili město.

„Konec,“ řekl Charry. „Sbohem, má země – už se nevrátím...“

„Možná někdy...“ řekla Diana a položila mu ruku na rameno.

„Už nikdy. Já vím, že ne. Také já jsem hleděl do Ohně.“

Nejšťastnější byl Denis a Loki; zatímco dospělí chodili na lodi v bílých krátkých kalhotách a tričkách, děti považovaly i to za zbytečnost a pobíhaly nahé; jako důvod uvedly, že je stejně někdo každou chvíli poleje, když myje palubu. Loki obdivovala Denisovo tetování a moc by chtěla stejné nebo lepší, ale panicky se bála jakékoliv bolesti; Freya se smála a tvrdila, že byla stejná a že během dospívání se jí naopak zalíbí.

Místní šelmy, které jely poprvé po moři, stály přitisknuté k zábradlí a zíraly. Trochu, ale ne moc, jsme je poučovali o moři a mořeplavbě; krásně kulili oči. Dévi se natlačila mezi Denise a Loki a stěžovala si, že ji trápí mořská nemoc, ale odhalili, že už po moři plula a jenom se chce mazlit. Bylo jí přáno, Loki byla bez sebe nadšením z každé šelmy, kterou potkala. Uvědomila si, že Dévi žije s Denisem už tak dlouho, že je fakticky jeho manželkou a tudíž její starší sestrou. Každého přesvědčovala, že jsou si dokonce podobné a nedala pokoj, dokud jí to nepotvrdili.

Jakmile jsme se vzdálili od pobřeží a ocitli se na volném moři, vítr zesílil a vlny se valily vysoké jako domy, s napěněnými čapkami bílé pěny. Různí čumilové poznenáhlu zmizeli v kajutách, nebyl jim příjemný ostrý vítr; Charry si však pochvaloval, neboť to byl vítr východní a hnal Griissirna spolehlivě vpřed, ani jsme nemuseli používat parního stroje.

Denis a Loki byli zahnáni z paluby; zalezli do kuchyně, kde jim kuchařka Petronyla vyrobila horký čaj z bylinek a poslouchala chvilku jejich zmatené povídání a mořských potvorách, které jistě na loď během cesty zaútočí. Petronyla byla zvláštní žena, neměla ani zvláštní půvab, ani pronikavou inteligenci; a nebyla tak ošklivá a hloupá, aby tím byla zajímavá. V podstatě si jí nikdy nikdo nevšímal, byla obvykle v kuchyni a vařila, nikomu do ničeho nemluvila a do cizích věcí se nepletla, dokonce snad ani nemohla, neboť mluvila jen polsky; takové chování je v řádu dost neobvyklé a nelze se divit, že se neprosadila. Četla ráda a hodně, ale dávat přednášky netoužila; jen občas překvapila neobvyklou reakcí. Denis ji měl kupodivu rád.

Teď přiběhly obě děti za Charrym na můstek; zamračil se, neboť se pořád ještě neoblékly na rozdíl od něho, který měl nepromokavý plášť a další vybavení pro nevlídné počasí.

„Něco se děje!“ hlásil Denis, než mohl dostat vynadáno. „Cítíme nějaké nebezpečí!“

„Mořského draka Midgarda?“ zamračil se Charry. „Vypadněte, nebo si aspoň vemte teplý oblečení!“

„Ne, tentokrát nějakýho člověka! Cítím to já, Loki i Dévi...“

„Ty seš janek, Loki druhej a Dévi jste zblbli. Co by nám tady mohlo ještě hrozit?“

Ale přesto Charry nařídil Iwarovi, aby poslal spolehlivého muže na hlavní stěžeň, pozorovatelnu. Iwar ho ujistil, že už ho tam má, ale při střídání poslal svého pobočníka Heimfölda, který měl podobné vlastnosti jako on sám a vynikal dobrým zrakem.

Asi po třech hodinách Heimföld hlásil, že spatřil parník, jehož totožnost mu není jasná. Doposud potkávali jen obchodní či rybářské lodě, nevzdalující se příliš od pobřeží. Protože kvůli větru se nemohli dohodnout voláním, vylezl sám Iwar na stěžeň; za chvíli zas sešplhal a ve tváři měl zmatek.

„Asi by bylo dobře, kdybys o té lodi věděl. Je to parník, ale... ještě jsem takový neviděl. S věžemi a děly...“

„Jaké národnosti?“

„Nevím, vlajku nemá. Nejlíp je vidět jeho kouř, jinak se skrývá za vlnami. Viděl jsem ho jen letmo v dalekohledu...“

„Jeho kurs?“

„Šikmo přetne naši dráhu.“

Charry chvíli mlčky uvažoval. Mohl vylézt a podívat se sám, ale Iwarovi se už naučil věřit.

„Je to válečná loď! Mnoho dělových věží... obrněný křižník, nebo něco na ten způsob! Zdá se, že nás sleduje...“

„Kormidlo tři čárky doleva!“ nařídil Charry.

Kormidlo ovládali dva lodníci; nyní jím namáhavě otáčeli. Iwar se gesty domlouval s Heimföldem; ten zakrátko hlásil, že také cizí loď uhnula doleva a jeho trasa opět kříží naši.

„V Dunbarových papírech jsou fotografie všech lodí německé válečné flotily,“ řekl Charry. „Pojď se kouknout, jestli ti některá něco nepřipomíná...“

Iwar vzal fotografie a probíral je; některé odložil stranou a ukazoval: „Není to žádná z nich, ale tyhle tři se jí podobají. Takovouhle má příď, tady věž, tady druhá, uprostřed dva komíny a nad nimi stožár. Vzadu zase dělové věže.“

„A velikost?“

„Větší než tyhle všechny. Ohromná loď; tak velká, že jsem se až zalekl...“

Charry se mračil. „Tak já ti povím, co to je. Jan mi to říkal: Lützen – nejnovější loď celé flotily, spuštěná na vodu snad někdy před čtrnácti dny. Její snímek ještě nemá, jen nákresy...“

„Myslíš, že je to ona?“

„Jestli jo, jsme v průšvihu. Dost blbým; neznám ani výzbroj, ani vybavení. Taky to nemusíme vyhrát, chápeš?“

„Dokonale!“ Iwar mimovolně sáhl k boku, ačkoliv neměl svůj meč.

V téže chvíli vběhl dovnitř jeden z námořníků: „Hlídka hlásí další loď! Vlevo před přídí – válečnou!“

„Sakra!“ Tentokrát lezl do vraního hnízda sám Charry; Heimföld mu ukázal nejdřív Lützen, jehož kouř už byl jasně vidět, potom na druhou stranu. I tam stoupal pramínek dýmu. Charry chvíli obě lodi prohlížel dalekohledem, pak poděkoval a požádal mladíka, aby zůstal nahoře a hlásil změny.

Charry slezl dolů a nejdřív se sklonil k průvlaku do kotelny: „Strojníku! Kolik máš páry?“

„Na vyhození do povětří! Odpouštím...“

„Parní stroj plný chod!“

Stroj se rozbafal a naše rychlost ještě vzrostla; to přivolalo Dianu, která se pověsila Charrymu kolem krku, aby neupadla na houpající se palubě: „Co vyvádíš? Zkoušíš rychlost nebo kolik loď vydrží, než se rozsype?“

„Válčím, kotě. Porozhlédni se a uvidíš válečné lodě...“

„A sakra! Že bych si šla pro katanu?“

„Vypadá to, že zatím proklouznem; ta druhá je menší, snad by se to dalo zvládnout! Vyhlas poplach pro celou posádku, hlavně pro dělostřelce Patricka O'Reillyho. Připravit děla i kulomety...“

Diana doběhla ke zvonu a rozklinkala ho rychlými poplašnými údery. Postupně se sešli na můstku všichni velitelé: Vítek, Fahd, Bertin, Tošio, Freya, Patrick i my šelmy. Ze dveří kuchyně vykukovaly hlavičky Denise a Loki.

Charry je oslovil: „Pánové, z obou stran se k nám blíží válečné lodi, zřejmě německého válečného loďstva. Zprava křižník Lützen, zleva loď, ve které se domnívám poznávat křižník Friedrich Barbarossa. Podle Jankových zpráv je Barbarossa vyzbrojen děly asi stejné ráže jako máme my, dokonce stejné výroby. Pan Krupp, který mi loď vyzbrojil, pro nás udělal hodně a měli bychom mu po vítězství poslat děkovný dopis!“

Nikdo nedal najevo, že by vtip pochopil. Charry pokračoval:

„Nyní k tomu druhému, tedy Lützenu; je to poslední model, který byl kdy postaven, nejlepší loď německé flotily. Podle Jana jeho děla nesou dvakrát tak daleko jako naše, vyjma toho na zádi; to má snad podobnou konstrukci. Takových děl mají oni osmnáct, když nepřihlížíme k několika desítkám menších. Rychlost, jakou dokáže Lützen vyvinout, přesahuje rychlost našeho parního stroje včetně plachet. Je nepochybné, že nás dostihne; kdy, je otázka času.“

Fahd pronesl něco arabsky, v čem šlo rozeznat slovo Barbarossa.

„Ano, to je rozumné. Upravíme kurs tak, abychom se dostali blíž k Barbarossovi; odvažovat se na dostřel k Lützenu by nebylo moc moudré. Uvažoval jsem, že poplujeme Frickovi naproti a ve chvíli setkání ho uvítáme palbou z děl. Buď se potopí nebo uteče, na každý pád nám uvolní cestu. Pak budeme prchat tak dlouho, dokud nebudeme nuceni se střetnout s Lützenem. Barbarossa nás dohnat za žádných okolností nemůže, jeho stroje jsou slabé.“

„To vypadá, jako kdybys očekával, že nás Lützen potopí!“ řekla Diana dost nevraživě.

„Můžeme taky zkusit dostat se včas do některého přístavu... třeba v Holandsku,“ váhal Charry. „Záleží na štěstí...“

„Utíkat!“ ohrnul pohrdlivě rty Iwar Wulffssonn.

„Nevím jinou radu! Máme na palubě ženy a děti, spoustu lidí, kteří už trpí mořskou nemocí a kteří se nedokážou zachránit, kdyby loď byla zasažena a šla ke dnu! O sebe se nebojím...“

„Je zapotřebí zničit Lützen!“ řekl Tošio a Fahd přikyvoval.

„To chápu! Ale jak?“

Tošio postoupil dopředu: „Pokud jsem viděl, jsou dnes velmi vysoké vlny. Máme tři motorové čluny; jeden naplním výbušninami a odjedu s ním pod ochranou vln co nejblíž k Lützenu. Podle toho, co vím o dělostřelbě, nemůžou na krátkou vzdálenost těžkými děly nic zasáhnout, hrozí tedy nebezpečí jen od kulometů a lehkých kanónů. Doplul bych k boku lodi a přivedl nálož k výbuchu. Když se to povede, vyletí Lützen do povětří!“

„I s tebou, samozřejmě! Nechápeš, že je to pitomost?“

„Zemřít při plnění povinnosti je ctí samuraje.“

Charry klouzal očima z jedné tváře na druhou. „Má někdo lepší návrh?“

Rudý Iwar stál nejblíž u okna; vyhlédl ven na kouř na obzoru. „Ten Lützen je krásná loď! Škoda ho zničit!“

„To je pravda – a co s tím?“

„Daruješ mi ho, když si ho získám?“

„Cože? Jak?“

„Tvoje motorové čluny jsou rychlejší než parník, i ten Lützen; neprozrazují se kouřem! Až začne boj, budou všichni zírat na našeho Griissirna! Zatímco ty budeš proti nim střílet a oni pálit na tebe, já se svými Vikingy přepadnu loď zezadu v motorákách. Vylezeme na palubu a pobijeme je!“

„Když ti dám všechny tři čluny, nebudu jich mít dost pro lidi, kteří by mohli opustit loď při jejím poškození!“

„Iwar má pravdu,“ řekl Tošio. „Jdu s ním!“

„Já taky!“ řekl Fahd, kupodivu německy.

„Napadlo mi to, když Tošio navrhl dostat se k nim zezadu!“

Fahd začal šermovat rukama a něco povídat, Diana naslouchala, pak se zeptala: „Máš dobré plavce, Iware?“

„Nejlepší, jaké znám! Od dětství na moři!“

„Potápět se umějí taky?“

„Jako mroži!“

„Fahd navrhuje naložit do jednoho člunu pokrývky, plachtovinu a tak. Potápěči s tím skočí do vody, připlavou k jejich lodnímu šroubu a pokusí se namotat na něj ty věci. Potom šroub přestane pracovat a Lützen zchromne... Můžu jít s nima, Charry?“

„Jak zajistíš, aby šroub potápěče nestrhl?“

„Uvázat na lana!“ navrhoval Vítek.

„Dobře! Ten nápad je sice bláznivý, ale líbí se mi; souhlasím! Velitelem člunů bude Vítek, jednotlivé skupiny povede Iwar, Fahd a Tošio. Jak poznáme, že jste uspěli?“

„Strhneme německou vlajku a vztyčíme naši!“

„To trvá moc dlouho. Musíme včas přestat střílet!“

„Otočíme dělové věže ze směru palby!“

„To pochopím. Jděte se přichystat! Diano, ty ne; ale jestli se to povede, můžeš vést výsadek na jejich palubu!“

„Jaký výsadek?“

„Jestli se přiblížíme natolik, že na nás přímo zaútočí, vrhneme se na ně se šavlemi – muž proti muži!“

„V mým případě žena proti dvaceti mužům!“

„Jak chceš! O'Reilly, jak jsou na tom dělostřelci?“

„Připraveni u děl; máme nabito a čekáme!“

„Fajn, budeš velet dělové palubě. Dělo na zadní palubě si nechávám pod osobním velením. Útok našich musíme podpořit přesnou a vysoce účinnou palbou!“

„Rozumím!“

„Velení na můstku převezme Bertin Lindberg. Ještě něco?“

„A co já?“ pípl Denis ze svého kouta.

„Ty?“ Charry se podíval na děti vyjeveně. „Vy mi můžete... Ne! Pro vás mám velmi důležitý úkol! Teď okamžitě zkontrolujete každý záchranný člun. Až se budeme potápět, vlezete do prvního a budete tam sedět, dokud nebudete v Holandsku nebo kdekoliv jinde!“

„Ale co máme dělat v bitvě?“

„Nechodit mi na oči!“

„Já i moje žena jsme bojovníci,“ pravil Denis vážně. „Jestliže můžeme být zabiti jako každý jiný, potom dokážeme také...“

„Zmiz a neotravuj!“

Denis se urazil a šel raději zpátky do kuchyně postěžovat si Petronyle. Byla tam taky Dévi a tiše vrčela.

„Střílet?“ ptala se kuchařka. „My na ně – oni na nás, co? To ne moc pěkný!“

„To fakt ne!“ ušklíbla se Loki. „Rozmlátěj ti všecky hrnce!“

„Nejlepší tak, aby do nás netrefit...“ uvažovala Petronyla.

„Jo, leda tak! Aby stříleli do prázdna!“

Kuchařka pokyvovala ostříhanou hlavou. Pak jí potřásla: „Oni potřebovat horkej čaj. Hodně horký čaje, že...“

Denis ji nechal být, raději vyběhl zase na palubu a skrýval se tak, aby ho námořníci neviděli. Což nebyl takový problém, každý měl svých věcí dost a o děti se neměl čas starat. Lützen se již přiblížil natolik, že jej bylo dobře vidět; po palubě ještě pobíhali námořníci, ale děla už byla namířena na nás. Byla jistá naděje, že se s ním nestřetneme, posunul se daleko dozadu a než se dostane na účinný dostřel, bude chvíli trvat. Nicméně přímo před námi kouřily komíny Barbarossy, který se k nám rovněž blížil s namířenými děly. Charry se zastavil u zadního děla, které se natáčelo po pronásledovatelích; jeho obsluha dávno nabila, dělostřelec sledoval loď v miřidlech.

„Vlajku na stožár!“ velel Charry. „Ať vidí, s kým mají tu čest! Nejsme piráti, abychom bojovali bez vlajky!“

Arminská vlajka se zatřepetala na stěžni, ale na nepřátelských lodích neodpověděli; naopak, blížili se anonymně, dokonce i název lodi na přídi měli zamalován barvou.

„Jako pirát útočíš, jako pirát půjdeš ke dnu!“ šeptal Charry, opíraje se o těžké Kruppovo dělo.

Ve chvíli, kdy se ocitli na dostřel, vylétl na jejich stožár vlajkový signál: „Vzdejte se! Plujte za námi!“

Charry na to neřekl nic, zato Dianě, která stála vedle, zrudly tváře: „Existuje nějaký signál jako merde?“

„To ne,“ odpověděl Bertin. „Ale je signál polib mi...“

„Tak ho vyvěs!“

Bertin ochotně vyslal námořníka; zakrátko vlajky vylétly na stěžeň a vzápětí šlehlo jedno z děl na Barbarossovi; koule proletěla kus okolo nás a neškodně zapadla do vody.

„Pal!“ zahřměl Charry, jako když ho píchne; natočil svoje dělo, zkontroloval míření a škubl spouští. Celý levý bok vychrlil naráz oheň ze všech hlavní a Barbarossa zmizel v kouři vybuchujících nábojů. Charryho dělo bylo nejúspěšnější; přerazilo u kořene stožár s vlajkami. To už obsluha znovu nabíjela, Charry se jim do toho ale nepletl; i děla na boku nepřetržitě pálila. Barbarossa odpovídal, leč mnohem pomaleji a zcela nepřesně, jejich děla se vůbec nemohla trefit. Potom někde na lodi vyšlehl oheň, Barbarossa vybočil z kursu a začal se vzdalovat. Charry je naposled pozdravil svým dělem a zastavil střelbu.

„Jako poučení by jim to mohlo stačit!“ otřel si pot z čela.

Pak se podíval nahoru do plachtoví a zachmuřil se; Griissirno sice nedostal přímý zásah, ale náhodně letící střely taky stačily – v plachtách zely široké trhliny, špička druhého stěžně se odlomila a visela na ráhnech. I ta byla místy poškozena.

„Odřezat všechno zbytečné a naházet do vody!“ řekl vztekle.

Pak věnoval pozornost Lützenu; ten se s námi ještě nedostal do nejbližšího kontaktu, plul kolmo na naši dráhu a točil po nás svá mohutná děla. Vychrlil oheň, ale koule padaly daleko okolo nás, střelba nebyla účinná a možná ani neměla za cíl nás zabít. Charry natočil své dělo tím směrem a zkusil tři čtyři výstřely; ostatní děla nebyla na tu vzdálenost k potřebě a nemělo smysl plýtvat náboji. Ani naše rány nepřítele nezasáhly; šly možná dost blízko, ale vyvrhly jen fontány vody.

Dostavili se velitelé výsadkových oddílů: zachmuřený Yamanaki, šklebící se Fahd, odhodlaný Vítek, Iwar chvějící se nedočkavostí jako dostihový kůň před startem. Jedině Vítek byl oblečen, ostatním musela být zima, ale nechtěli to dát najevo.

Charry podal každému ruku: „Budete muset udělat velký oblouk! Musíte vyrazit do stran, aby vás neviděli! Jistě by dostali podezření, kdyby viděli odrážet od lodi tři čluny...“

„Nejspíš budou myslet, že se někdo chce zachránit útěkem!“ smál se Vítek. „Nemůže je napadnout, že jsme schopni je dohonit!“

„Ve jménu Boha Pána a Vládce!“ řekl Charry. „Jděte!“

Čluny byly spuštěny jeden po druhém; muži, většinou Iwarovi Vikingové, šli do boje zcela nazí, jen se zbraněmi, tváře zdobené tmavým pomalováním. Vypadali jako démoni. Denis a Loki přinesli z kuchyně dvě vědra horkého čaje od Petronyly a všichni pili.

„Bůh je provázej...“ šeptala Diana.

Lützen se nyní zařadil do naší brázdy a sledoval nás jako věrný pes; jeho děla po nás občas vychrlila pozdrav, ale žádný výstřel nám neublížil. Charry střílet odmítal, opřel se o dělo a hledal dalekohledem naše kamarády.

Diana srazila hlavu dohromady s Freyou a povídaly si; Charry se po nich znepokojeně ohlížel.

„Tohle není samo sebou!“ řekla konečně Diana. „Jako kdybychom byli nezranitelní!“

„Buď ráda, že mají tak špatnou mušku!“ bručel.

„Ale ne! Můžou nás vůbec zasáhnout? Co když ne?“

„Myslíš, že jsme nějak chránění?“

Diana ukázala za záď; honba už trvala víc než půl hodiny, aniž se nám něco stalo. Jenom stíhající Lützen nás čím dál víc doháněl a přibližoval se. Občas okolo nás vybuchovaly náboje, ale stále v širokém kruhu kolem, žádný nás nezasáhl.

„Myslíš, že to někdo dělá? Kdo by to dokázal?“

„Freya už se pokouší to zjistit!“

Jenže v té chvíli nás zavolal Heimföld, stále ještě ve vraním hnízdě. „Loď vpravo před přídí! Kouří jako tamty...“

„Zatraceně, ještě jedna?“ Charry vypadal, jako by spolkl kus žhavého uhlí. „Copak tady rozmístili celou flotilu?“

„Co budeme dělat?“ Bertin zjevně zešedivěl ve tváři.

„Naši musí být někde za Lützenem... Zvolnit chod strojů! Dělová paluba připravit! Diano, povedeš výsadek, když jsi chtěla!“

„Připraven!“ volal zezdola O'Reilly. „Rozdáme si to?“

„Nic jinýho nám nezbývá! Jaká je tamta loď, Heimfölde?“

„Válečná jako ty druhé – menší než Lützen!“

„Ďábel aby sebral takový možnosti... Děla! Palte!“

Vzápětí otevřeli palbu salvami i Němci. Opět neúspěšně.

„Teď tak mít Živý Oheň!“ šeptala Diana Freye. „Spálila bych je na prášek!“

Freya blýskala kočičími zraky jako skutečná šelma.

„Něco se děje, já to vím! Kdo tady ještě umí... Denis?“

„Prosím tě, nebuď směšná! Jsou zalezlí v kuchyni u Petronyly...“

„Jdu tam!“

Vtom vyšlehl oheň u zadního průvlaku; lodníci ho počali hned polévat vodou ze stříkací hadice, leč vzápětí začal hořet i zadní stěžeň. Byl těsně nad Charryho dělem a kolem padaly do beden na náboje kusy hořící plachtoviny; Charry je chytal holýma rukama a házel přes palubu. Ve chvíli, kdy odběhl od svého děla, ozval se strašlivý výbuch; jeden zatoulaný náboj Lützenu dopadl přímo k dělu a tam vybuchl. Charry se sotva stačil chytit zábradlí, aby ho výbuch nesmetl do moře; hned jak se vzpamatoval, pospíšil tam. Dělo bylo sice jakž takž v pořádku, ale tři muži z obsluhy mrtví a čtvrtý se svíjel v hrozných bolestech.

„Odneste ho!“ zavelel Charry. „K dělu půjde...“ rozhlížel se kolem, ale neměl moc možností. „Zdravko podávat náboje, Aflargeo obsluhovat uzávěr, Diana mířit! Já budu nabíjet...“

Všichni jsme naráz přiskočili k dělu; Zdravko nejdříve vzdal do náruče raněného a odnesl, aby ho ženy ošetřily. Charry chtěl vzít do ruky jeden náboj, ale hned ho pustil, byl téměř rozžhavený. Polil náboj vodou, která se téměř vypařila při styku s kovem, pak zabalil do plachtoviny, odnesl k dělu a nacpal do hlavně. Diana mířila, já jsem přibouchl uzávěr a Charry dělo odpálil.

„Zatracenej život všivej mizernej!“ zasykl.

První se k Lützenu přiblížil Vítek; ze všech nejlíp uměl ovládat motorový člun. Blížil se odzadu, přímo v brázdě lodi, co nejblíž k mohutnému lodnímu šroubu. Na palubě sice byl námořník, který měl sledovat tento prostor, ale zřejmě ho víc zajímala bitva vpředu, takže byl otočen zády. Jakmile si ho Vítek všiml, uchopil pušku s dalekohledem a snažil se zamířit. První rána šla někam do prázdna, což se dalo čekat, člun poskakoval na vlnách jako korková zátka. Ale při druhé ráně se námořník zapotácel a přepadl přes zábradlí do vody. Nezdálo se, že by si toho někdo všiml a výstřel rovněž nemohli slyšet.

„Potápěči dolů!“ ukázal Iwar. „A opatrně!“

Čtyři muži kývli hlavami; každý držel v náručí dvě krásné prošívané deky, na kterých si zásobovací důstojník Vítek nesmírně zakládal a které koupil pod rukou od německé armády. Seskočili do vody i s dekami; ty se za chvíli napily vodou a táhly je ke dnu. Co se dělo pod hladinou, Vítek neviděl, ale po chvíli se jeden vynořil, aby přijal další náklad, plachtovinu, stará konopná lana – pak se vynořil druhý, třetí, čtvrtý, chytali se člunu, dýchali zhluboka a těžce, znovu převzali náruč všelijakých hadrů a mizeli s ním v hlubinách.

„Jestli se z toho namotá jenom polovina...“ uvažoval Vítek.

Konečně se tři muži vrátili; tahali za lano čtvrtého, ale to vytáhli prázdné. „Kde je Bengt?“ ptal se Iwar.

Potápěč potřásl mokrými rudými vlasy. „Tam!“ ukázal do brázdy. „Chtěl pořádně uvázat ty deky na šroub... chytilo ho to!“

„Ale podařilo se,“ řekl Vítek. „Podívej!“

Rychlost Lützenu samozřejmě neklesla, ale pěny od šroubu šlo mnohem méně než předtím. Dalo se očekávat, že poklesne, jak jej bude brzdit odpor vody; přidávat na rychlosti nebude mít valného smyslu, neboť šroub zabírat nemůže a točí se naprázdno.

Fahd a Tošio zatím dorazili se svými čluny k boku lodi; samozřejmě tu nebyly otvory, jen vysoko u paluby, z pancéřového skla. Ale nízko nad hladinou vedl otvor z kuchyně, ze kterého i nyní padaly splašky. Propadla tudy i láhev od oleje, což dávalo naději, že otvor nebude překryt nějakou mříží.

Fahd si tiše zpíval súru z Koránu, když se postavil na přídi a nařídil kormidelníkovi přirazit co nejvíc k boku; ve chvíli, kdy otvor míjel, vyskočil a zachytil se rukama okraje. Vedl šikmo nahoru a byl dost široký, aby se jím mohl štíhlý člověk protáhnout. Fahd měl kolem těla lano, pochvu s jataganem a sadu vrhacích dýk; vsoukal se do otvoru, využívaje nerovnosti stěn a lezl pomalu nahoru. Někdo mu vylil na hlavu kbelík splašků; byla v tom i horká voda a trochu jej opařila, ale nedbal toho a koleny, chodidly i lokty se sunul výš a výš. Kuchyně byla naštěstí v nejspodnější části lodi, blízko kotlů, z nichž brala teplo, nemusel tedy lézt do žádné závratné výšky. Vysunul hlavu právě ve chvíli, kdy se kuchař chystal vyhodit tam zbytky od zeleniny; když spatřil něco vyhlížející na první pohled jako sám ďábel, zařval a v hrůze ukazoval na otvor. Fahd po něm mrštil jednou ze svých dýk, vyskočil z díry a házel další po všem, co se hýbalo. Kuchař se chytil za tlustou hruď a s kvičením klesal, jeho pomocník padl hlavou do kotle s polévkou; další doběhl až ke dveřím a teprve tam jej dýka zasáhla do zad. Zbývající nebyli ani schopni pohybu, ochotně zvedli ruce. Fahd uvázal lano k těžkému kotli a druhý konec vyhodil ven; na jeho zahvízdání začali lézt dovnitř ostatní, první Tošio a Iwar.

Ten skočil k oběma vyděšeným kuchtíkům: „Na velitelský můstek! Kudy?“ ječel a vyhrožoval jim revolverem. Nebylo toho ani třeba, klepali se strachy a cosi jektali. Jeden ukázal, Iwar ho chytil za límec a táhl ke dveřím. Druhý se pokusil napadnout ho paličkou na maso, ale Tošio jej srazil úderem ruky.

Vyčkali, až sem vleze dostatečný počet našich mužů; teprve pak vyklouzli jeden po druhém na chodbu. Odněkud zblízka se ozýval rytmický hukot strojů, tam Tošio ukázal: „Strojovna! Zastavte stroje a ulejte oheň pod kotly! Deset mužů na to stačí! Ostatní za mnou, nahoru!“

Lezli po úzkém žebříčku do důstojnické jídelny; byl tam i výtah na jídlo, ale ten nenašli. Jídelna byla prázdná, jen dva stevardi tam ulekaně komentovali bitvu. Vmžiku byli zajati a Iwar se vyptával, kudy na kapitánský můstek; kroutili hlavami a zdálo se, že jim strach ochromil rozum.

Z jídelny vedlo několik cest na palubu, dlouhými chodbami různě propletenými, s řadami kajut pro poddůstojníky a specialisty. Útočníci se hnali chodbami a stříleli po všem, co se hýbalo; až Tošio chytil jakéhosi důstojníka a vyslýchal. Patřil do místnosti, kde skupina specialistů vyhodnocovala střelbu; Iwar pootevřel dveře, hodil tam ruční granát a zas je zavřel. Dalšími granáty zlikvidovali nějaké muže na palubě, ale tím upozornili všechny ostatní na ohrožené místo; desítky námořníků se vrhaly do boje a padaly pod střelami Iwarových Vikingů.

Už jsme věděli, že akce se částečně daří, neboť Lützen ztrácel rychlost. Uhnuli jsme ze směru a poznali, že také manévrování jim působí obtíže, dokonce ještě víc brzdí. Otáčeli po nás dělové věže a stříleli, ale stále neúspěšně; kromě toho po nás už začaly pálit kulomety, byli jsme dostatečně blízko. Ty měly větší úspěch – zábradlí bylo na několika místech proraženo, padlo mnoho našich mužů a dole na dělové palubě vybuchly dva náboje přímo mezi dělostřelci, nicméně pokračovali dál ve střelbě. Naše střelba na Lützenu moc škody nenadělala a ani nemohla, jeho pancéřování bylo určeno na horší věci. Jedině Charryho dělo mohlo ohrozit pancíře, takže na ně soustředili palbu z pušek. Diana si donesla svou ručnici, lehla si na palubu a střílela zpátky.

Charry pracoval za dva: nosil náboje, nabíjel a dokonce mířil. Pomáhal jsem mu já i Zdravko, ale ten byl zasažen něčím do nohy a kulhal, proklínaje turecky život i nepřátele.

„Co je vůbec s tou třetí lodí?“ křičel Charry, ale Heimföld dávno opustil pozorovatelnu a bojoval jako ostatní. Charry vylezl na dělo, aby se podíval sám a spatřil ji v plné kráse, podobnou Lützenu, ale menší a něčím jinou. „Kruci, co je tohle za skořápku? Ta v Jankových papírech nebyla!“

„Je vůbec německá?“ ptala se Diana.

„Tak proč na nás útočí?“

„Ještě nezaútočila! Třeba je anglická nebo americká!“

„Blbost, co by tu dělali?“ Charry, vztyčený a nehybný, rozhodil rukama. „Nevymýšlej nesmysly, nebo...“

Vtom před něho skočil Zdravko; v prsou statečného Černohorce se objevila krvavá rána, zasáhla ho kulka patřící Charrymu. Střelec zajásal, leč předčasně, Diana vystřelila a lump se skácel. Charry poklekl ke Zdravkovi; ten sípavě dýchal a z úst mu prýštila krev. Pohlédl na Charryho, pak namáhavě obrátil oči na arminskou vlajku na stěžni, vlajku, kterou tak často nosil jako náš praporečník. Pak zvrátil oči v sloup a jeho oholená hlava zaduněla o palubu.

„Ty svině!“ zasyčel Charry. „Proklínám je!“

Vtom vybuchl nad jeho hlavou dělový náboj a přerazil náš zadní stěžeň v polovině; celá mohutná konstrukce se zahoupala, chvíli ještě visela na lanech vedoucích k druhým stěžňům, ale pak lana povolila a vše se kácelo. Charry padl na palubu a odkutálel se k zábradlí vedle Diany, já skočil k palubnímu průvlaku a vrhl se do něj po hlavě. Jen co jsme tak učinili, skácel se na dělo celý stěžeň s plnou výstrojí.

„Zatracený...“ Charry už jenom sípal. Opřel se o zábradlí a hleděl na blížící se Lützen, nenávist v očích. „To je konec, má maličká...“ pohladil špinavou rukou Dianu po srsti na hlavě.

Vtom to u lodi šplouchlo; vyhlédl a spatřil štíhlý torpedovitý trup krytý šedě stříbrnou kůží, zobák plný zubů a červenou značku na hlavě; delfín Darkka projel kolem lodi, něco skřehotal a hned zase zmizel pod vodou, aby jej nezasáhl některý výstřel.

„Co ten tady dělá, proboha?“ Charry se nemohl upamatovat, že by pro delfína poslal; že by přišel z vlastní vůle?

„No ne – koukni!“ Diana ukazovala rukou na Lützena a Charry s úžasem pozoroval, že otáčí některé věže na přijíždějící loď, která se ocitla na dostřel. Kromě toho signalizoval, ale než to stačili přečíst, vyšlehl oheň ze všech věží cizí lodi; ne však na nás, nýbrž na Lützen!

„Jestli vidíš to, co já, tak jsem se nezbláznil!“ řekl ohromeně Charry. „Na přídi má japonské znaky!“

„Znamená to Vycházející slunce! Ale proč...?“

Tehdy se na Vycházejícím slunci vznesla na stožár vlajka a vítr ji rozevlál: s úžasem jsme zjistili, že je podobná naší, vlajka Arminu s tygrem v modrém kruhu na rudém podkladě, ale místo kříže Templářů má černé slunce s paprsky. Ať to znamenalo cokoliv, ta loď nám přicházela na pomoc!

Těžký obrněnec se řítil proti Lützenu, jeho děla neustávala rachotit. Na palubu vyběhla spousta námořníků v šedivých, hnědých a tmavě modrých uniformách se zbraněmi všeho druhu v rukou; na kapitánském můstku stál nehybně muž v bílém kimonu, opírající se rukou o samurajský meč. U jeho nohy seděl jaguár, v půlkruhu za ním stáli další muži ve zdobených kimonech s katanami.

Charry se otočil k našemu můstku: „Plnou vpřed a k Lützenu! Do útoku, na jejich palubu!“

Lützen z nejasných důvodů přestával střílet, některé věže se točily úplně pryč, zřejmě díky našim mužům. Na jejich palubě nastal zmatek, dokonce se zdálo, že se tam bojuje. A Vycházející slunce se řítil přímo na Lützen; taky přestali střílet z děl a chystali se k přímému boji. Slyšeli jsme skandovaný křik: „Banzai! Tora! Banzai! Tora!“

„A kupředu!“ ječela Diana s katanou v ruce. „Na Lützen! Vraťte jim to za všecko!“

Ve chvíli, kdy se obrněnce přiblížily, přeskočilo naráz několik desítek lidí z jedné lodi na druhou; někteří sice spadli do moře, ale kdo se dostal na palubu, se okamžitě pustil do boje. Současně jsme z druhé strany dorazili my; Bertin dal zpětný chod, naše boky se téměř dotkly. Lützen byl větší a vyšší než Griissirno, ale z prvních ráhen se dalo s pomocí úvazkových lan přeskočit na jejich palubu.

První se tam vrhla Diana; Charry hned po ní a vzápětí všechny šelmy, které uměly lézt po ráhnech. Vlci a medvědi museli zůstat dole, což je dost mrzelo. Diana spadla přímo na nějakého jejich důstojníka a než vůbec vstala, vrazila do něj čepel katany; potom se vrhla do chumlu, který se srazil okolo Iwarových Vikingů. Taky jsem se dal do boje, zatímco Ao Harrap vyletěl po schůdkách na můstek, zakousl se do hrdla nějakému důstojníkovi a skutálel se i s ním zase dolů.

Už jsme viděli také samuraje z Vycházejícího slunce; v kimonech s rodovými znaky, s meči, ale kupodivu i americkými revolvery v pouzdrech u pasu. Mnoho jich padlo, ale i námořníci poseli palubu mrtvými. Velitel s tradičně vyholenou lebkou a pevně utaženým copánkem pobízel své muže do boje; když se mu zdálo, že by mohl projít, vyletěl po schůdkách na můstek, probodl dva tři námořníky a vběhl do řídící kabiny. Za ním běželo ještě několik Japonců a pak už my.

Důstojníci na můstku se zděsili, když tam vpadl šikmooký, divoce vyhlížející chlap se samurajským copánkem a mohutným mečem zastříkaným krví. Někteří se pokusili tasit šavle, ale starý muž s bílým plnovousem rozděleným do dvou pramenů, je zarazil.

„Kdo jste a jakým právem se opovažujete sem vstoupit?“ zeptal se vážně a důstojně samuraje. „Jakým právem, pane?“

Samuraj mu nasadil hrot katany mezi oba prameny vousů na prsa a něco štěkal japonsky, čemu nerozuměli; důstojníci zas nadávali německy, čemuž nerozuměl Japonec.

„Jak se ten nekulturní barbar opovažuje mi vyhrožovat?“ křičel stařík s bílými vousy. „Kdo to vůbec je a co chce?“

„Žádá, abyste poručil svým lidem složit zbraně,“ řekl Charry, který rozhrnul Japončíky u vchodu a vstoupil. „Jinak dá podřezat celou vaši posádku, což upřímně řečeno není žádná škoda!“

„A kdo je ten ordinérní člověk?“

„Podle toho, co říká, je Sadžukjó Agoiši, první samuraj knížete Nary.“ překládal Charry.

„Kdo je to kníže Nara?“

Tentokrát se Charry musel zeptat a Japonec ochotně vysvětlil: „Kníže Nara je velitelem obrněného křižníku Vycházející slunce a admirálem Žijícího Boha, císaře Arminu Charry de Guyrlayowa.“

„Ať ho ďas...“ zasyčel stařík. „A vy jste kdo?“

„No... já jsem ten Vládce Arminu. Charry Guyrlayowe.“

„Co jsi mu říkal?“ ptal se Japonec podezíravě Charryho.

„Představil jsem se. Jsem Charry Guyrlayowe...“

V té chvíli Sadžukjó Agoiši přestal ohrožovat staříka, obrátil se k Charrymu a klesl před ním na kolena, přičemž svoji katanu mu podával v natažených rukou. Toho využil jeden z důstojníků; sáhl po revolveru a chtěl vystřelit, ale Japonec vyskočil vzápětí opět na nohy a jeho meč zablýskl. Důstojník zachrčel, pustil zbraň a skácel se k zemi.

„Dejte rozkaz ke kapitulaci, admirále Tirpitzi!“ řekl Charry. „Už toho mám dost! Okamžitě se vzdejte!“

„Jak víte...?“ admirál se polekal.

„Znám vaši tvář dokonale. Tak bude to?“

Admirál se ohlížel na své důstojníky, ale Charry chytil dva nejvyšší pod krkem a sevřel ve svých silných rukou, až se začali dusit. „Nemáte šanci! Tak do toho, k čertu!“

Tirpitz uchopil mikrofon a třesoucí se rukou stiskl všechny spínače na panelu lodního rozhlasu. „Všem, všem, všem! Tady je vrchní velitel lodi... Zastavte boj... Zastavte boj!“

„Nestačí! Říkal jsem kapitulovat!“

„Nemůžu přece...“ Charry k němu přikročil a Tirpitz dokončil blekotajícím hlasem: „Vzdejte se a složte zbraně!“

„Ať naši přestanou bojovat!“ nařídil Charry japonsky a samuraj vyběhl ven a začal pokřikovat; všichni zanechali boje a vyčerpaní námořníci odhazovali svoje zbraně.

„Všechny zatknout a hlídat!“ ukázal Charry na důstojníky a naši to hbitě provedli. Tirpitze popadl Charry za límec a vyvlekl na palubu, kde už se scházeli velitelé: Iwar, Tošio, Fahd i ostatní. Japonci sháněli dohromady námořníky a odzbrojovali je.

„Mysleli jste, že mě zničíte i s přáteli a nikdo se nedozví, kdo je tím vinen?“ zeptal se Charry Tirpitze. „Podepsali jste se mnou mírovou smlouvu – a teď jste mě napadli! Už vám došlo, že se mnou nebude lehká práce?“

„To by uměl každý: se dvěma loděmi proti jedné!“ vrčel admirál, marně se škubaje v jeho sevření.

„Tak schválně! Pokud vím, na začátku jste měli dvě lodi vy! Kde je teď váš Barbarossa?“

„Jak znáte všechna ta jména? Kdo zradil?“ syčel admirál.

„Znám je. Co má být? Vaše loď se do této chvíle jmenovala Lützen. Teď se má jmenovat jak, Iware?“

„Viking – budeš-li souhlasit...“

„Je tvoje, jak jsem řekl. Ovšem, pokud bude souhlasit kníže Nara. Vlastně zvítězil on – kde je?“

Zeptal se japonsky a jeden důstojník odvětil: „Jeho Výsost svatý kníže Nara se zdržuje na palubě Vycházejícího slunce. Padá na kolena před tvým majestátem a pokorně prosí, abys jej ráčil navštívit, neboť stáří a choroba mu nedovolují přijít sem...“

„Ano, bude mi potěšením, jen co tu skončím. Aflargeo, prohledej loď a přižeň sem všechny nepřátele, kteří se někde poschovávali. Vem si s sebou nějaké kočky...“

Zatím se Tirpitz obrátil k Charrymu. „Rozumím dobře tomu, co jste říkal, pane? Jak to myslíte, že chcete loď přejmenovat?“

„Nemám žádný vztah k bitvě u Lützenu a nevidím důvod, proč by se tak měla jmenovat loď, která mi patří...“

„Jak to, že patří vám? Jakým právem?“

„Právem silnějšího. Iware, vlajku!“

Jeden z Vikingů z Griissirna přinesl arminskou vlajku, přiběhl k vlajkovému stožáru, uvázal ji a vytáhl nahoru. Při tom nalezl pod stožárem svinutou admirálskou vlajku Německa a přinesl ji.

„Ten hadr hoď do moře!“ zasmál se Charry.

„Jak se opovažujete? Taková urážka!“ vykřikoval Tirpitz.

„Tak si ji necháme na mytí paluby!“ řekl Iwar.

Tirpitz se vyškubl, vrhl se na Vikinga a oběma rukama objal jeho krk, aby ho uškrtil. Iwar se vztekle ohnal a admirál padl s rozbitými rty na palubu.

„Bacha, starej pane! Tohle tady nemáme rádi!“

„Vzpamatujte se, admirále!“ doporučil Charry. „Je chvályhodné, že se snažíte nasadit vlastní život, ale poněkud směšné!“

„Co je tohle za usmrkance? Opovažuje se přijít sem nahý, mokrý, špinavý; vyhnal bych takového, kdyby byl můj!“

„No vidíte; já bych ho naopak vyznamenal, kdybych měl čím. Pan Iwar Wulffssonn je komthur a nový kapitán této lodi; dobyl si ji v nelítostném boji, takže mu po právu patří!“

Admirál nechápavě zíral; Charry nařídil dobře hlídat zajatce, sám se rozhodl nejdříve vykonat zdvořilostní návštěvu na lodi Japonců. Bertina požádal, aby nějakým způsobem zjistil možnost vlečení Griissirna za Vikingem; naše loď byla těžce poškozena a vyžadovala důkladnou opravu.

Na návštěvu u knížete Nary vzal Charry kromě Diany a Tošia také nás tři. Uvítal nás jaguár, který tam byl s ním; také samuraj Sadžukjó Agoiši, který došel ke knížeti a něco mu šeptal.

Kníže byl starý, měl vrásčitou tvář do tmava opálenou, holou hlavu bez samurajského copánku. Stál rovně jako socha, opíraje se o meč, měl bílé kimono bez ozdob a zavřené oči. Když k němu došel Charry, stařec se sehnul, položil svůj meč na zem, poklekl a položil čelo na zem k Charryho bosým nohám.

„Ty jsi kníže Nara?“ oslovil ho Charry přívětivě.

„Můj život patří tobě, můj pane!“ řekl stařec vážně.

„Děkuji ti! Vstaň a podej mi ruku jako můj bratr...“

Kníže Nara zvolna vstal a vztáhl před sebe pravici; nedotkl se ale podávané Charryho ruky a marně ji hledal před sebou. Charry mu sám vložil ruku do dlaně a kníže ji uctivě políbil.

„Náš pán, svatý kníže Nara, je slepý...“ šeptal Sadžukjó.

Charry starce objal a přitiskl k sobě. „Velmi si cením tvé odvahy a statečnosti, s níž ses vypravil přes polovinu světa! Kdyby byli všichni důstojníci jako ty, neměl bych nepřátel!“

„Můj pane!“ zašeptal kníže Nara. „Věčně budu náležet jen tobě; já i moji lidé! Nikdy v dějinách žádný vladař nevyznamenal muže našeho rodu tak jako ty!“

Charry chvíli uctivě mlčel, pak se zeptal: „Bude tvá posádka poslouchat přímo mých příkazů, nebo jim mám velet přes tvoje důstojníky? Či snad tvým prostřednictvím?“

„Moji muži jsou tvými samuraji. Neuposlechne-li někdo tvého jediného pokynu, zemře v té chvíli.“

„Dobrá. Chci se poradit s tvými důstojníky o dalším postupu. Informoval tě někdo o vývoji bojové situace?“

„Pokud vím, zvítězili jsme a nepřítel je zničen.“

„Ano, jedna loď je dobyta. Ale mají ještě druhou, nechali jsme ji za sebou, ale zřejmě sem pluje. Chci i tuto loď pro sebe a své loďstvo. Pomůžeš mi?“

„Poruč a moji samurajové ji dobudou!“

„To nebude třeba. Vycházející slunce a Viking, bývalý Lützen, ji vezmou mezi sebe a vyzveme kapitána, aby se vzdal. Udělá to, proti dvěma obrněncům nemá šanci. Souhlasíš?“

„Tvá myšlenka je moudrá jako ty sám, pane!“

„Dobře. Půjdu na Lützen a připravím ho k boji; dáš mi několik svých samurajů? Kolik jich máš dohromady?“

„Než začala bitva, měl jsem přes tisíc bojeschopných mužů; kromě žen a dětí, které čekají v podpalubí...“

„Dobře, půjč mi tři sta. A nějakého schopného důstojníka.“

„Sadžukjó Agoiši by ti vyhovoval?“

„Není třeba obtěžovat tím tvého pobočníka. Stačí některý z mladých důstojníků, jen když bude šikovný...“

„Smím-li navrhnout,“ ozval se Sadžukjó. „Princ Išida...“

„Přijme-li Nejvznešenější vládce mého nehodného syna...“

„Budu jen potěšen!“

Z kruhu důstojníků vystoupil mladý muž odhodlaného zevnějšku, s evropsky učesanými vlasy; pozdravil po vojensku.

„Ty jsi Išida Nara? Vyber tři sta vojáků, ať přejdou na Vikinga – budu je potřebovat. Hlas mi, až to provedeš!“

„Ano, pane!“ mladý muž nenadělal moc řečí, otočil se a seběhl na palubu, aby si vybral.

„Až vyplujeme, dovolím si navštívit tě a vyptat se na důvody, které tě přivedly do našich řad,“ řekl Charry. „Nyní musím jít zorganizovat další bojové akce...“

Na Vikingu se zatím ujal velení Vítek. Zajaté Němce rozdělil do skupin po deseti a ke každé přidal jednoho našeho jako poradce a jednoho Japonce jako strážce; teď už tyto čety pilně pobíhaly po palubě, sbíraly mrtvé nepřátele a házely přes palubu. Naši padlí byli prozatím uloženi do řady.

„Jsou tady nádherně vybavení,“ vysvětloval Vítek. „Našel jsem i dva potápěčské skafandry! Iwarovi kluci už odřezávají ty hadry ze šroubu, za chvíli budeme moci vyrazit...“

„Výtečně! Jak to bude s vlečením Griissirna?“

„Našli jsme dobré lano, šlo by to. Ale loď může plout i sama, parní stroj je v pořádku. Plachty ovšem dostaly pořádně zabrat; celý oplachtění můžeme rovnou zahodit...“

„Jo, to jsem pochopil. Tvůj úkol bude postarat se o naši loď, o tuhle ať pečuje Iwar, když je jeho. Rozdělíme si Němce; když to nepůjde jinak, třeba je zhypnotizujeme...“

„Ano, ovšem... o tom s tebou chtěli mluvit. Měl by ses možná vrátit, Freya s tebou chce mluvit!“

Charry nezaváhal; na Griissirnovi ho uvítal Denis a tvářil se dost vyděšeně. „Víš, Petronyla... ta kuchařka...“

„Co je s ní? Je mrtvá?“

„To právě není tak docela jisté.“

Charry neměl náladu luštit rébusy, ale spěchal do kuchyně, kde se Freya s několika zkušenějšími děvčaty snažila probrat k životu Petronylu. Charry si všiml na stole namalovaného pentagramu, svíčky, zrcadla; jen dost rychle nepochopil, k čemu to bylo.

„Víš, jak se do nás nemohli trefit?“ vysvětlovala mu Freya. „To dělala ona; vsugerovala jim, že jsme někde jinde! Jenomže se při tom docela vyčerpala; je v hrozném stavu...“

„Proč něco neřekla? Mohl jí někdo pomoci...“

„Když to je těžký! Ona právě nikomu tak moc nevěří! Věděli to jenom Denis a Loki, ze začátku jí pomáhali, potom to začalo být nebezpečný, tak je sama vyhodila...“

„Jak to udělala?“

„Jestli se mi podaří ji probrat, tak se jí zeptám!“

Petronyla ležela, oči doširoka otevřené, ale nic neviděla nebo nevnímala; Loki jí masírovala hlavu a něco žbrblala, taky Freya se pokoušela ji probrat, ale zatím marně.

„Problém je v tom,“ snažil se vysvětlit Denis. „Že spousta věcí se dá dělat jenom... s nějakou pomocí. To právě udělala ona...“

„Chceš říct, že nabídla sama sebe za...“

„Ona byla vždycky divná!“

Charry chtěl něco poznamenat, ale radši to neudělal. Požádal, aby se Petronyle patřičně věnovali a šel na palubu zjišťovat škody.

V té chvíli se na něj znovu obrátil Vítek. „Vzpomněl jsem si, co povídal Dunbar! Ta loděnice, kde vyrobili Lützena, není daleko! Co kdybysme tam zajeli a nechali si loď opravit?“

„Ty máš šílený nápady! To rozhodně nepůjde!“

„A co třeba ty loděnice zničit?“ ptal se Tošio. „Jako odvetu!“

„To zní líp! Vzkaž po někom knížeti Narovi, jak se mu to líbí?“

„Co by ses ho ptal? Je tvůj, stačí poručit! Uposlechne, jako tě poslouchám já!“

Charry je nechal organizovat další operace. Narovi Japonci obsadili jednotlivé dělové věže a připravili se ke střelbě; každá věž dostala jako instruktora jednoho zkušeného dělostřelce od O'Reillyho, takže se všichni různě pomíchali a museli se všelijak domlouvat. Patrick nadával tak strašně, že se moře málem vzdulo, ale zdálo se, že se komunikace daří.

Němci zatím rozsekávali zbytky stěžně a házeli přes palubu. Pracovali čiperně pod dozorem Iwarových Vikingů, kteří okamžitě viděli, kde se kdo fláká. Nenaučili se toho moc, ale schopnost způsobit někomu bolest ovládli okamžitě.

Sotva se lodi vydaly na cestu (v čele Viking, za ním Griissirno a poslední Vycházející slunce), ohlásila hlídka vpředu před přídí kouř a za chvíli se objevil Barbarossa. Charry nařídil, abychom předstírali, že Griissirno je zajat a eskortován druhými dvěma; nejspíš se divili, kde se vzala ta třetí loď, ale než na to mohli přijít, obklíčili jsme je. Na první signál se vzdali bez boje.

Barbarossa byl trochu poškozen ohněm, ale lodníkům se podařilo jej brzy zdolat; děla i ostatní vybavení byly v pořádku. Kapitán se tvářil dost hloupě, když spatřil admirála Tirpitze s ocelovými pouty na rukou; nenechali jsme ho dlouho hloubat a raději zavřeli k ostatním důstojníkům. Jeho námořníky Vítek rozdělil do dalších pracovních čet a hnal opravovat Griissirna; nejradši by nechal postavit nový stěžeň, ale na to jsme neměli čas ani materiál. Obtíže řešil násilím v přesvědčení, že jinak se s Němci dohodnout nedá.

Charry využil vysoký stožár Vikinga jako anténu a pokoušel se spojit s Dunbarem. Podařilo se mu to; Jan byl velmi překvapen, že se Němci pokusili nás zničit po uzavření míru a rozhněval se; taky Julie k tomu řekla několik slov, vesměs nepřívětivých. Jan měl různé plány tajných loděnic, prohlásil, že je prostuduje a dá nám během noci vědět.

Prozatím se Charry vydal na Vycházející slunce; kníže Nara jej přijal ve slavnostní kajutě, zařízené jako audienční síň. Po dlouhé době měla Diana možnost zúčastnit se skutečně dokonalého čajového obřadu; dcera knížete nám při tom hrála na šamisen a kníže zvolna a s mnohými odmlkami a odbočkami od hlavního děje vyprávěl svoji historii.

V roce 1868 se odehrála nejvýznamnější bitva z období konce šógunátu u Wakamacu, kde byla knížata z Aizu, věrní šógunovi poddaní, na hlavu poražena a jejich armáda téměř zničena. Mělo to za následek liberalizaci státu a otevření možnosti vstupu bílých aspoň do některých přístavů, tedy všeobecně věci dobré; leč nikoliv pro našeho knížete Naru.

V té době byl mladíčkem sotva dospělým, jedním ze synů knížete Nary, bojoval ve vojsku pánů z Aizu. Řízením osudu byl při závěrečné fázi boje těžce raněn do hlavy; sluhové jej odnesli z bitvy, ošetřili a dopravili do známé šintóistické svatyně Tóšógu v Nikkó, kde se ho ujali laskaví mniši.

Když se probral z bezvědomí, dozvěděl se, že zranění je velmi vážné, především proto, že byly zasaženy oči a pravděpodobnost návratu zraku je velmi malá. Byl to statečný muž, vychovaný v tradiční odevzdanosti do vůle bohů a nadřízených a znal svoje povinnosti. Když se dozvěděl, že jeho přátelé byli poraženi a zničeni, chtěl provést harakiri, jak mu kázala čest, ale jeho meče i ostatní zbraně zůstaly na bojišti nebo je prodali sluhové, aby měli peníze na odměnu lékařům. Nara byl tedy nucen zůstat naživu a přijmout pohostinství svatyně, aspoň prozatím.

Dozvěděl se také, že jeho otec i všichni bratři padli v boji; tím se stal dědicem slávy i majetku rodu. Příbuzní ho zapřisáhli, aby neumíral, dokud se nepostará o pokračování rodu, leč mladý muž neměl na takové věci ani pomyšlení; mniši jej dobře hlídali a nedopřáli mu nic ostrého, čím by se mohl zabít.

Poznenáhlu se okolo knížete shromažďovali rozprášení samurajové a přívrženci svrženého šóguna; kníže Nara se rozhodl ujmout jmění rodu a podporovat tyto bývalé přátele. Během let si zvykl na svou slepotu; naučil se dokonale používat sluchu, dokonce se vyučil i v boji mečem, který mu přinesli. Nyní nemyslel na smrt, ale na pomstu; svět, který zvítězil, nebyl jeho světem, nepotřeboval ho a Nara nepotřeboval svět. Žil ve vlastním světě předem daných povinností a práv, vytvářel si vlastní zákony, vlastní morální kritéria; a učil jim mladé muže, kteří přicházeli do svatyně. Pak chrám opustil, chodil po kraji, učil děti a kázal jim, konal dobré skutky a stavěl se na odpor zvůli císařských úředníků, pokud se nechovali řádně. Lidé jej ctili a vážili si ho, dvůr nad jeho činy příliš nejásal.

Téměř třicet let po oslepnutí dozvěděl se Nara z vyprávění o sporu Tošio Yamanakiho s císařem a jeho odchodu z Japonska; to vyprávění, značně vyšperkované toulavými básníky, knížete velmi zaujalo. Navštívil Hakadatu, který nyní sídlil v Koyanami a zaváděl tam velmi rychle moderní pořádky. Ti dva zcela rozdílní muži si moc do noty nepadli, ale dohodli se alespoň, že Hakadata pomůže Narovi a jeho lidem dostat do Arminu. Nara nařídil sebrat všechny peníze hnutí; za tyto prostředky zakoupil Hakadata v Americe nejmodernější loď, jakou ta země vynalezla, válečný křižník, který Nara nazval Vycházející slunce. Na ten se nalodili všichni, kdož považovali za nemožné zůstat v Japonsku, a vyrazili do neznáma.

Tento ztřeštěný podnik neměl valnou naději na úspěch; nicméně podařilo se jim najít sídla čínských pirátů a díky Hakadatovu zprostředkování jim piráti pomohli najít cestu do Barmy. Nara nikdy neplul po moři, jeho důstojníci měli o mořeplavbě jen matné představy a učili se obsluhovat takovou loď teprve během plavby. Barmští buddhističtí mniši byli požadavkem, aby jim ukázali cestu do Arminu, trochu zmateni, ale vysvětlili přibližný směr. Nara se dostal k Arminu, avšak díky mlhovému pásu křižoval sem tam čtrnáct dní podle pobřeží, aniž se k němu mohl přiblížit; byl by tak křižoval i nadále, ale pak ho nalezla strážní loď jaguárů a jejich velitel je provedl přes mlhu do vnitřních vod.

Armin nevítal Japonce nejlépe; jaguáři je podle smlouvy s lidmi zavedli do Indijské zátoky, kde loď zakotvila. Avšak velitel pevnosti kníže Rachlidze nedovolil nikomu vystoupit na břeh a jen díky špatným zkušenostem s Bertinem nevyhrožoval, že jejich loď potopí. Ostatně kníže Nara neměl velký zájem diskutovat s mužem jako Rachlidze; vzájemně se urazili, načež Nara požádal jaguáry, aby jej zavedli k nejvyššímu velitel, to jest Charrymu. Jaguáři mu vysvětlovali, že Charry je v Evropě; načež Nara rozhodl, že tedy popluje do Evropy. Neměl zdání, jak je to daleko a jaké obtíže je čekají cestou; rozhodl a tak se jelo, neboť nikdo si netroufal mu vysvětlit, že to znamená objet třetinu zeměkoule.

Tady je možná na místě vysvětlit, že zatímco všichni ostatní velitelé se radí s mapami, plány, záznamy v knihách a chytřejšími podřízenými, kníže Nara se radil výhradně s bohy. Když mu byl předložen jakýkoliv problém, odebral se do své kajuty, kde měl v jednom rohu oltář; tam zapálil vonné tyčinky, zazpíval koány a vykonal uctívání, načež se ponořil do meditace. K čemu došel, to ve vhodnou chvíli oznámil podřízeným a ti neměli nejmenší důvod o správnosti jeho příkazů pochybovat. Vzhledem k tomu, že obvykle jeho počínání dopadlo dobře, byli upřímně přesvědčeni, že kníže je skutečně pod nejvyšší ochranou.

Nepříjemnosti nastaly v Suezském kanále, kudy loď nejdříve odepřeli vůbec pustit; teprve po dlouhém dohadování pomocí sedmi světových jazyků je nakonec nechali projet, nedovolili mu však nikde přistát ani vysadit třeba jen jediného člověka na zem. Ženy a děti, trávící už několik měsíců v temném podpalubí s minimálním pohybem, vycházkami jen po palubě a nejmizernější stravou, trpěly nevýslovně; avšak nikdo se neodvážil stěžovat si knížeti, plně přesvědčenému o vlastní neomylnosti. Nara trval na směru plavby tam, kde měl být dle jeho mínění nový pán. Během plavby položilo život za arminskou vlajku asi dvacet lidí, aniž vůbec kdy stanuli nohou na břehu; kníže to považoval za oběť bohům, aby vlídně provázeli jeho kroky.

Když jaguáři, přidělení jako doprovod, pochopili tvrdohlavost a nepoddajnost starého knížete, povolali alespoň delfína Darkku a požádali ho, aby loď vedl a zjistil také, co je s námi. Darkka poslal jednoho delfína až do našeho přístavu; tam zjistil, že Griissirno stojí na kotvách a nevypadá, že by se měl pohnout. Nara byl s tímto zjištěním spokojen a hodlal složit Charrymu své poklony přímo na pevnině.

Další delfíní zvěd přinesl zprávu, že loď se chystá vyplout; Nara se snažil jet co nejrychleji a Darkka pospíšil dopředu, aby se podíval, jak Griissirno pluje a kam. Setkal se s námi, zrovna když jsme bojovali s Barbarossou; otočil se a spěchal ke knížeti žádat o pomoc. Nara rozhodl co nejrychleji plout naproti Griissirnovi a jak vidno, přišel skutečně včas. Stačilo opozdit se o hodinu a našel nás mrtvé.

Charry měl chuť považovat to za shodu šťastných okolností, snad dokonce náhodu. Japonci ho s úsměvem ujistili, že to je obvyklé; ačkoliv kníže Nara nevidí a občas nevnímá, po nějaké době se jeho příkazy ukážou být správné a smysluplné. Kdyby jim teď nařídil vyplout na Měsíc, považovali by to za správné a okamžitě začali přemýšlet, jak zařídit, aby se tam dostali.

„A co by se stalo, kdybychom v boji zahynuli?“

„Ne, to se nesmělo stát!“ pozvedl kníže ruce, když Charry tuto možnost nadhodil. „Kdybys ty, můj pane, vykrvácel na poli války, byl bych nucen vydat rozkaz, aby ženy zabily svoje děti a pak sebe, bojovníci provedli harakiri a potopili naši loď. Neboť již není na světě místa, kam bychom mohli vstoupit, kromě tvé země. Přemýšlel jsem dlouhá léta, jak pomoci svému lidu; a nalezl jsem v tobě muže s pevnou rukou a laskavým srdcem, který má jediný právo stát se naším císařem...“

Čety zajatců pilně pracovaly až do noci. Důstojníci se naopak zabývali svými plány, jejich tváře byly vážné a dlouho hovořili vysílačkou s Janem Dunbarem. Několikrát vyslali delfína Darkku na pobřeží a přijímali jeho hlášení. Připravovali bojový plán a chystali se předvést svoji moc takovým způsobem, aby si to nepřítel dlouho pamatoval. Mužstvo poslali spát, ale každý věděl, že něco se děje.

Okolo půlnoci zemřela Petronyla, aniž nabyla vědomí. Všeobecné mínění bylo, že se obětovala za nás ostatní. Iwar si představoval oběť trochu jinak, ale Freya ho poučila:

„Můžeme samozřejmě dát bohům jako oběť to, co jim dát chceme, to je velmi prospěšné. Ale nejcennější je dát jim možnost, aby si sami vybrali, co chtějí. Jsme jenom lidé a někdy těžko dokážeme odhadnout, co potřebují. Petronyla obětovala sama sebe...“

Když vyšlo slunce, nalezlo všechny čtyři lodi plně připravené k plavbě i boji, i když Griissirno plul trochu pomaleji než dřív. Charry za svítání navštívil Vycházející slunce a svolal tam všechny kapitány: Bertina z Griissirna a Iwara z Vikinga; vznikl problém, kdo má velet Barbarossovi.

„A vůbec; copak se může jmenovat Barbarossa?“ ptal se Denis.

„No fajn, tak rychle vymysli nějaké pěkné německé jméno, aby se k němu hodilo!“ vyzvala ho Diana.

„Německé? Wanderfalke – Sokol!“ (doslova stěhovavý sokol)

„Dobře,“ řekl Charry. „A že Vítek tak skvěle zorganizoval práce při opravách, bude kapitánem on! Myslím, že to zvládne!“

Vítek byl bez sebe štěstím; a jeho snoubenka Marjánka, bývalá děvečka z Müllerova statku, přímo jásala. „Kdo by si pomyslel, že se jednou vdám za lodního kapitána!“

„Kdokoliv,“ řekl Charry. „Vítek je nejspolehlivější člověk, kterého bych si mohl přát...“

Diana upozornila Charryho, že by měl nějak ocenit knížete Naru; Charry se nad tím zamyslel a napadlo ho oznámit, že kapitánem na Vycházejícím slunci se od té chvíle stává Sadžukjó Agoiši. Kníže Nara přijal tuto zprávu s naprostým klidem.

„Dospěl jsem k názoru,“ pokračoval Charry. „Že není nadále možné, abych se zabýval přímým řízením lodi. Snad si později pro sebe vyhradím některou loď flotily, třeba Griissirna, kterou budu používat pro svoji zábavu; ale stalo se faktem, že máme flotilu čtyř lodí a ta potřebuje admirála. Snažně tě prosím, vznešený kníže Naro, abys přijal hodnost prvního lorda admirality.“

„Jsem nesmírně poctěn tvojí důvěrou!“ uklonil se hluboce kníže.

„Rozhodl jsem se tak proto, že jsem se zamyslel nad vlastními schopnostmi a shledal, že nemohu současně velet všemu. Jsem z vůle Boží císařem; musím tedy mít podřízené generály, admirály a ministry. Oni pak budou mít pod sebou kapitány a další úředníky vysokých hodností, kteří budou věci přímo řídit.“

„Bůh nechť žehná tvému rozhodnutí!“ řekl Nara.

„Dále jsem se rozhodl požádat Velmistra řádu knížete Baarfelta, aby ve vhodnou chvíli jmenoval nové komthury, případně umožnil představitelům dalších lóží takovou hodnost získat. Pochopitelně počítám, že odpovídající hodnosti přijmete i vy.“

Kromě knížete Nary se klaněl i Agoiši a jeho syn.

„Děkuji vám. A nyní vás prosím, abyste vydali příslušné rozkazy pro dnešní boj. Flotila právě míří ke břehům Německa, kde máme v úmyslu vysadit zajatce a zlikvidovat loděnice, ve kterých byla postavena naše loď Viking. Je to odvetné opatření...“

Všichni podřízení s tím projevili souhlas.

Jen admirál Tirpitz projevoval jisté znepokojení. Jako zkušený námořník poznal, že plují do Německa, a v duchu se zaradoval. Když k němu přišel Charry, pronesl k němu přátelsky: „Jsem velmi rád, mladý muži, že jste uznal marnost svého odporu a rozhodl jste se dobrovolně, že se dostavíte do Německa k vyjednávání. Takové rozhodnutí vás velmi šlechtí!“

„To je sice možné, ale já tam nejedu vyjednávat!“

„Cože? Vy jenom vrátíte neprávem zabrané lodi a odplujete?“

„Ani ty lodě nevrátím. Jen vás tam vysadím.“

„Vysadíte? Jak to? Z našich lodí?“

„Z mých lodí, admirále. Dobyl jsem je v boji, jsou moje. Vy jste chtěli zničit mého Griissirna, já jsem si vzal váš Lützen.“

„Vy byste se opovážil? Nejlepší loď flotily?“

„Samozřejmě. Přece si nevezmu nějaké staré necky!“

„Ale to je moje admirálská loď!“

„Máte smůlu. Už není.“

„To není možné! To je sprosté pirátství, pane!“

„Jsem rád, že to správně chápete. Útočili jste bez vlajky, bez vypovězení války, v mezinárodních vodách. Přepadli nás piráti, já jsem je porazil a zabavil jim loď. Pirát jako pirát!“

„Jak se opovažujete?“

„Nerozčilujte se, admirále! Oni vám dají jinou loď...“

„Nemožné způsoby! Mezinárodní právo nezná precedent...“

„Mezinárodní právo? Moje zákony jsou jednoduché: hlavně zákon odvety. Za ránu rána, za krádež krádež, za vraždu vražda. Vy jste mne napadli, já napadnu vás. Tak každého poučím, jak dopadne, když zaútočí na loď arminského císaře!“

„Proboha... co zamýšlíte? Co chcete dělat?“

„Uvidíte.“ řekl Charry klidně.

Před polednem se vrátil z průzkumu delfín Darkka; přinesl velmi zajímavé zprávy, kvůli nimž Charry okamžitě svolal kapitány. Tam v loděnicích se něco zvláštního dělo, lidé na břehu se sešli ve velkém počtu, tropili značný hluk a na závěr shodili s břehu do vody další loď, možná ještě větší než Viking. Darkkovi to vše připadalo velmi zábavné a radostně skřehotal.

„Ty říkáš, že spustili novou loď? Úplně novou?“

„Možné by to bylo,“ řekl Vítek. „Janek Dunbar něco povídal, že chtějí vyrobit sesterskou loď Lützenu... Ale že to bylo zrovna dneska, to je velice šťastná shoda okolností!“

„Ne,“ řekla Freya. „To je dar, který nám posílají bohové!“

Charry se na ni překvapeně ohlédl, ale Freya pokračovala:

„Přijali život své služebnice Petronyly a všech ostatních, kdo včera padli. Přijali také oběti, které jsme jim dali z nepřátel. Je správné, že nám posílají dar! A my si ho vezmeme!“

Rudý Iwar vycenil zuby a zašklebil se.

„Ano,“ řekl Charry. „Máš pravdu. Bylo by chybou jej nepřijmout!“

Na tuto dobu byl stanoven pohřeb našich padlých. Ti byli zatím položeni v řadě na palubě Vikinga, kde jich padlo nejvíce. Nyní se tam sešli všichni kromě těch, kdo byli ve službě.

„Bratři a sestry,“ pronesl Charry. „Odevzdáme nyní moři ty, kdo nás předešli na daleké cestě domů, zpět k zemi, z níž jsme se zrodili. Je nám líto těch, které jsme milovali a provázíme je svými slzami; současně však víme, že jejich smrt nám vybojovala svobodu a štěstí.

Prosím vás, kdož odcházíte, vyřiďte tam nahoře náš uctivý dík. A také toto: rozhodl jsem se získat ještě jednu válečnou loď. Zatím nám ji připravují v přístavu, ke kterému směřujeme. Uděláme to takhle: podle předpokladu dorazí flotila k loděnicím v pět hodin odpoledne. Vyvěsíme na všech lodích německé vlajky, jako by byly doposud v rukou nepřítele, a vplujeme do rejdy. Je tam baterie pevnostního dělostřelectva; máme přesné mapy, podle nichž se budeme řídit. Tu baterii zničí palbou ze všech děl Vycházející slunce. Griissirno současně zlikviduje pomocnou baterii děl na protějším mysu, zatímco Wanderfalke bude odstřelovat přístav. Viking dopluje k nově spuštěnému obrněnci, dobude ho přímým útokem a vezme do vleku, protože zřejmě není ještě vystrojen, nemůže samostatně plout. Děla však jsou namontována, jak aspoň tvrdí Darkka. Vše ostatní vystrojíme někde v cizině.“

„A potom?“ zářily oči Iwarovi.

„Potom?“ Charry usekával slova, jako by tloukl bičem: „Potom se postaví všechny lodě flotily do řady a přímou palbou z děl zničí nejprve loděnice a potom celé přilehlé město! Doufám, že bude obyvatelstvo natolik rozumné, aby se z něho odstranilo během doby, kdy budeme ničit pevninské dělostřelectvo a dobývat loď!“

Iwar zaječel nadšením a pozvedl ruce k obloze.

Kontraadmirál kníže Nara povytáhl svoji katanu z pochvy a zas ji s třesknutím zarazil zpět. „Jsi pravý císař, pane!“

Delfín Darkka zjistil, že v přístavu není jiná loď než ta právě spuštěná; po slavnosti odešli téměř všichni do hospod ve městě a tam slaví tu šťastnou událost. Charry předpokládal, že rovněž dělostřelci dostanou napít a nebudou tak bdělí.

Všichni jsme se chystali k útoku, ale nejvíc nadšený byl Iwar a jeho Vikingové. Už dlouho předtím, než se objevilo město, pobíhali sem tam po palubě, nazí a příšerně pomalovaní červenou, černou i jinými barvami, ječeli a svolávali na pomoc svoje bohy. Tentokrát se chystala jít do boje i Freya a zlákala Dianu, Denise i Loki. Všichni se chovali jako šílení.

Japonci zřejmě tohle viděli poprvé; ale vzali si příklad, oblékli slavnostní kimona a ty nejďábelštěji vypadající přílby a zpívali modlitby bohyni Slunce Amaterasu Omikami, která je nejvyšší ochránkyní Nipponu. Všeobecně byli přesvědčeni, že tento den skončí velikým vítězstvím.

Deset minut před pátou vplula eskadra do zátoky a jednotlivé lodě zaujaly předem určená místa. Ve městě zjistili návrat lodí; lidé se sbíhali na mola a zírali na vlastní i na jejich kořist, k níž záhadným způsobem přibyl jakýsi cizí obrněnec. Nestačili se však ani dost podivit, když Vycházející slunce a Griissirno zahájily palbu na pobřežní baterie. Co se týče lidí, stačil jeden výstřel Sokola do přístavu a už se rozprchli všemi směry.

Charry velel na Vikingu, neboť Iwar byl velitelem přepadového oddílu. Jeho berserkrové neměli těžkou práci, na lodi bylo snad nějakých dvacet mužů, namol opilých. Utekli, ani nebylo třeba střílet, když viděli rudovlasé, divoce pomalované válečníky. Iwar uvázal vlečná lana a oba obrněnce se pohnuly směrem pryč ze zátoky. Současně se zbylé tři lodi počaly řadit do šňůry; útočné oddíly bleskově vydrancovaly přístav a vrátily se s kořistí.

„Teď se dívejte, admirále!“ řekl Charry Tirpitzovi, kterého vyvedli z vězení. „A vyřiďte vašim, jak odplácíme!“

Na Charryho pokyn počala děla na všech lodích chrlit oheň; dřevěné přístavní budovy naráz vzplanuly, doky praskaly jako dětské hračky. Potom chytlo skladiště pohonných hmot a mazadel, na to ještě skladiště uhlí; a už bylo všechno v jednom plameni. Ve městě zvonily zvony kostelů a lidé zděšeně prchali; bylo slyšet křik, jak jim granáty hvízdaly nad hlavou.

Maršálu admirálovi tekly slzy po lících na dvouhrotý plnovous. Sepjal ruce a poklekl k Charryho nohám.

„Milost, Veličenstvo!“ šeptal. „Proboha, buďte milosrdný...“

Charry pohlédl na město přes clonu plamenů. „Zastavit palbu!“ zavelel. „Nechte je být...“

„Proč?“ zeptal se Tošio Yamanaki, rozpálený vášní boje.

„Aby jednou někdo ušetřil naše domovy, až přijde čas! Žijí tam lidé; a příliš mi to připomnělo naše město, když jsem byl ještě malý. Obrátit lodi – a vyplout na volné moře! Tady jsme hotoví!“

Pět lodí obrátilo přídě na moře a zanechalo za sebou zkázu, zmar, plameny, pláč a skřípění zubů nešťastných lidí. Charry stál na palubě Vikinga se založenýma rukama a mračil se.

„Co poroučíš udělat se zajatci?“ zeptal se tiše Išida Nara.

„Ach ano,“ probral se Charry. „Nic. Pusť je, ať plavou ke břehu – je to blízko...“

„Plavat?“ zeptal se admirál Tirpitz, stále ještě držený poblíž. „Cožpak nám nedáte ani čluny?“

„Jste námořníci, tak plavte!“

„Cože – i důstojníci? Ale vždyť... se utopíme!“

„Tomu starému plovací vestu! A ať už vás nevidím!“ Charry se otočil a odešel do kapitánské kajuty.

Námořníci byli docela rádi, že mohli opustit své bývalé lodi; horší to bylo s důstojníky, které jsme museli do vody naházet. Vyvolalo to dost smíchu, když se zuřivě bránili a vzpírali vykoupání; Vítek poručil dát plovací vesty všem, kdo se přiznali, že neumějí plavat. Taky jsme přimanévrovali tak blízko ke břehu, že se nikdo utopit nemohl; raněným byl vyhrazen jeden člun z Vikinga.

„Tak na rozloučenou,“ řekla Diana admirálu Tirpitzovi, než ho s Freyou hodily do vody. „Vyřiď, kamaráde, vašemu císaři, že takhle jako ty poletí taky, jen co se s ním potkáme...“

„Nestoudná osobo!“ zařval na ni Tirpitz; potom přeletěl přes zábradlí do vody, potopil se, ale hned se vynořil a vztekle jim nadával, až se i moře červenalo.

„Škoda,“ napadlo Dianu. „Měla jsem mu ještě ustřihnout ty jeho fousy! Aby si na nás pamatoval...“

Záře požáru pomalu mizela v dálce.

„Jak vůbec pojmenujeme tu novou loď?“ ptal se Vítek při večeři. „A kdo bude jejím kapitánem?“

Charry se zamyslel. „Ty už jsi loď dostal, Iwar taky. Teď by měl být na řadě Tošio Yamanaki!“

Ale Tošio se jen uklonil: „Ne, můj pane! Prosím tě, nedělej mne velitelem na lodi! Kdybys mi dal loď, stal bych se jen jedním ze tvých důstojníků, a to není můj cíl. Chci věčně stát vedle tvého trůnu, jít tam, kam jdeš ty a bránit tvůj život...“

Charry mu podal ruku: „Dobře, slibuji ti to! Ale komu tedy...?“

„Tak si zkus vzpomenout, na koho soustavně zapomínáš!“ navrhl Denis. „Kdo se tady nejvíc zasloužil o konečné vítězství?“

Charry se rozhlížel po přítomných. „Snad ne ty?“

„No, já taky, ale... teď jsem myslel Dianu!“

Charry si nalil číši vína (šampaňského, ze zásob Vikinga), pak povstal. „Je to pravda a já byl slepý, že jsem to nepochopil! Ano, nebýt Diany, nebylo by ničeho; i kdybych žil sto tisíc let, nemohu jí dost poděkovat za lásku a věrnost, kterou mi prokázala, za všechno, za co jí vděčím. Ať je ta loď tvoje...“

Odpověděla mu bouře souhlasu.

„Ale bude se jmenovat Andarta!“ namítla Diana. „Pěkně keltsky; dea Andarta byla bohyně medvědů!“

„To je velmi správné! Ať nás vede k vítězství!“

Připili si na to a Charry řekl: „Předávám ti tu loď jako tvoje vlastnictví, moje milá – veď ji a určuj její směr...“

Diana stála se sklenicí v ruce a plakala. Viděl jsem ji párkrát plakat a většinou to hrála, ale teď byla opravdu dojatá; já to poznám! Padla Charrymu do náruče a líbala ho.

„Přátelé!“ řekl Charry. „Opouštíme starý svět a odcházíme do nové, svobodné země! Ať nám tam věčně svítí slunce, ať už nikdy nemusíme bojovat a zabíjet! Ať jsme všichni nadosmrti šťastní!“

A všichni si na to připili a provolávali slávu.

„A teď rozkazy: určuji kurs – Armin! Ať žije svoboda, štěstí, mír a láska!“

Konvoj pěti lodí zmizel v černé noci i se svým velitelem. Německá vláda za ním vyslala válečnou flotilu, ale ta jej nedostihla, ani po něm nenalezla stopy. Hrabě Guyrlayowe zmizel a už nikdy jej v Evropě nikdo nespatřil.

Errata:

08.08.2021 12:24