Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Ráno bylo nádherné a nálada skvělá, včetně Julie, která měla po probuzení tendenci se učesat a až po chvíli si vzpomněla, že není co. Iris hodnotila situaci jednoznačně kladně: konečně vypadá máma jako správná čarodějka! Julka ji sevřela do náruče a jak se s ní mazlila, zelektrizovala jí prsty kůži na hlavě, holka zavřeštěla nadšením a začaly se rvát, do čehož nadšeně vlítl Rolf a za ním Jana. Viditelně nám chyběl Artanna, ale s tím jsem se v noci sešel a ujistil se, že se mu v dunách kolem města daří skvěle a může chytat všelijaké hlodavce, aniž by mu to někdo nepřející vyčítal.

Paní hostinská byla potěšena, když jsme si vyžádali syna Selima jako doprovod, znalý místních poměrů. Chovala se... nevím, jak to říct. Probudilo se v ní cosi jako laskavost a přívětivost, dokonce i ke staré služebné se chovala vlídněji. Jana ji důkladně sledovala, takže měla přehled.

Ženy a obě děti mohly jen přihlížet, my muži jsme měli obejít Kaabu, pronést příslušné modlitby a políbit kámen. Po snídani (káva a placky) jsme se tedy všichni oblékli do obřadního roucha a vyrazili do města. Selim, čerstvě vyholený a velmi sebevědomý, nám ochotně všechno ukazoval, aniž by se nafukoval nad ženami a dětmi; choval se jako kterýkoliv normální kluk a taky my jsme neměli důvod se k němu chovat jinak.

Dunbar se mě zeptal: „Je všechno v pořádku?“

„Zatím ano.“

Nechal jsem ho uvažovat, co rozumím tím slovem zatím. Nicméně, vmísili jsme se mezi poutníky a snažili se nijak neodlišovat. Což šlo celkem jednoduše, bylo tu kolem tisícovky takových jako my a naše ženy, vzdálené od nás asi sto metrů, nás těžko rozeznávaly bez mentálního vyhledávání.

Musím přiznat, masové akce toho druhu pro mne nejsou tak extatické jako pro většinu účastníků, zejména pokud při nich nemám žádnou službu. V Arminu je vše jasné, tam se beze mne nic neobejde a svěřují mi natolik důležité funkce, že nemám čas se starat, co dělají ostatní. Když jsem v davu, vnímám až příliš rušivé vlivy a svádí mě to něco s nimi udělat.

Organizovat náboženskou slavnost znamená vytvořit jednotné mentální pole. Z těch tisíců lidí, kteří přijdou na slavnost, je zhruba jedno procento skutečně upřímně věřících. Devět procent má tendenci se připojit, pokud je program zaujme. Deset procent jsou rušivé elementy: chtějí se v rámci akce předvádět, vyřizovat svoje soukromé záležitosti, vyrušovat, prodávat občerstvení nebo různé upomínky, okrádat ostatní atd. Samozřejmě to dělají podle pokynů pořadatelů mimo hlavní proud, ale stejně tím ruší. Doma v Arminu se většinou snažíme je eliminovat. Osmdesát procent lidí jsou čumilové bez vlastního názoru, kteří se přidají tam, kam je my dokážeme zapojit.

Každý člověk má určitou energii. Organizátoři a jejich devět procent přívrženců vytvoří svým počínáním E-pole, které se opírá o další významné zdroje: těmi jsou chrámy, oltáře, sochy a obrazy, předměty sloužící k uctívání Boha a svatých a další věci v kvalitě dobra. Písma říkají, že Bůh se neliší od hmotných projevů své energie: zvuků, obrazů, vůní atd. Určitým způsobem se projevuje též ve svých oddaných; prostému člověku stačí spatřit takového věřícího a je okamžitě zaujat a přitáhnut do hry; tehdy se začne zúčastňovat a postupně se sám změní v čistého oddaného, aspoň po dobu trvání mentálního pole. Takže v průběhu slavnosti se zapojuje čím dál víc přítomných; pokud získáme těch osmdesát procent beze zbytku, je naše služba dokonalá. Pokud se podaří zapojit i někoho z rušitelů, je ústřední osoba velký světec a patří mu veškerá úcta. Pokud by byli do E-pole spojeni úplně všichni přítomní, znamená to, že sestoupil Pán osobně.

Ale pozor: také protivník vytváří svoje pole. Ne sice vědomě, ale rozhodně pole vysoké intenzity. Třeba: poutník je zaujat naší činností u oltáře, ale vzápětí ho zláká nabídka nějakých triček nebo směšných obrázků u blízkého krámku, odvrátí jeho pozornost, on se zastaví a začne dohadovat s prodavačem o ceně. Čímž je ztracen. Přivolá svoji ženu a děti, ti všichni jsou také zaujati podřadným smyslovým požitkem, začnou se hádat, pokřikovat, hloupě žvanit, tím přitáhnou pozornost dalších a pole se začíná rozpadat. Nějaký zloděj ukradne někomu peněženku, okradený křičí, policajti ho začnou pronásledovat, ostatní se přidají a honí lumpa po celém prostranství, čímž zase pozornost diváků upadá. Takových možností je hodně.

To se děje samozřejmě všude, dokonce i v Arminu, ovšem tam se vytvořila trochu jiná situace díky našim nadšeným bojovníkům. Je fakt, že vítají každou příležitost k potyčce, proč tedy ne tuto? Jak postřehnou v davu prodavače něčeho, co se jim nelíbí nebo jim připadá urážlivé, vrhnou se na něho, zkopou ho a hodí do řeky i s jeho krámkem. Stížnosti bývají obvykle bezúčelné, ježto se jedná převážně o děti z bojovnické kasty, příliš mladé, než aby se mohly projevovat úctyhodněji. Názor císaře Charryho, Diany, mého otce arcibiskupa i dalších je, že se kupčík neměl fanatikům plést do cesty – není snad dost místa ve vzdálenějším okolí?

Co by se stalo, kdyby chytili skutečného zločince, třeba jen kapesního zloděje, si netroufám představit. Asi by ho rozsápali, kluci se někdy dostanou skutečně do extáze. Rozhodně se zatím žádný netroufl to riskovat.

Starší kluci (tak dvanáct a výš) se takovými dětinskostmi již nezabývají. Mají lepší hru: tanec na počest božstev. Dělá se tak, že si vytvoří co nejkrásnější konstrukci, na které nosí obrazy či sošky s patřičnou výzdobou. Ve dne jsou hlavní ozdobou květiny, v noci barevné žárovičky na baterii nebo olejové kahany. Celý oltář nosí na ramenou, připoutaný šňůrami a háčky, zapíchnutými do kůže. A co si nikdo nenechá rozmluvit, je jehlice vbodnutá skrze tváře a jazyk. Druhou si propíchne oba rty a opět jazyk, takže od té chvíle se nemůže dopustit přestupku planého žvanění. Taky ovšem nemůže zpívat, ale to obstarají davy okolo. Tanečník může hrát na buben nebo nějaká cinkátka, na jeho oltáři musí být nějaké zvonečky nebo rolničky...

Tento zvyk přišel z Asie, kde je tradiční; když to viděli Evropané, byli okouzleni a ti nejodvážnější se okamžitě přidali. Teď je to touhou každého kluka; když nic jiného, tak alespoň si propíchnout tváře, aby se mohl delší dobu pyšnit jizvami! Děvčata bývají mírnější, k tanci se odhodlá sotva třetina, naopak zas třetina kluků se tomu pod různými záminkami vyhýbá. Tomáš soudí, že je to móda, která časem přejde; a skutečně, většina dospělých už shlíží na tanečníky jen s pobavením.

Většina Templářů jsou křesťané. V posledních letech si zvykli na Velký Pátek pořádat průvod, v průběhu kterého se pokoušejí uctít Kristova utrpení. Jak známo, Ježíše zbičovali, na hlavu mu vsadili korunu z trní a vedli jej v potupném průvodu na horu Golgotu, přičemž si musel nést svůj kříž. V naší verzi si kluci nechají nejdřív zbičovat celé tělo až do krve; děvčata jim upletou trnové koruny, které se vtlačí do kůže. Pokud mají vlasy, vytékající krev jim je slepí tak, že nejdou rozčesat a po obřadu je nutno je ostříhat nebo spálit. Na rozšlehaná ramena si vloží těžký trám a někteří blázni si k němu dokonce přibijí ruce hřeby. Probodnutí tváří není sice autentické, ale všem se líbí, takže to dělají taky. Ten trám potom vlekou v průvodu, přičemž ostatní je po libosti bijí, házejí po nich kamením, blátem... sluší se alespoň třikrát každému podrazit nohy, netušili byste, jak se s takovým trámem špatně vstává! Někteří se dají dokonce za trám pověsit na kříž, ovšem dokonale přivázaní, bez toho by se hřeby vyrvaly z rukou nebo váha těla zlomila zápěstí. Kdo vydrží viset nejdéle, než omdlí nebo dá souhlas k odvázání, je hrdina.

Já vím, je to šílenost a nesmysl, nemá to s uctíváním co dělat, pak nějakou dobu do ruky nic nevezmete, i když se necháte včas ošetřit; ale jsou takoví, že to dělají rok co rok. Já tedy ne; taky nebudu na Velikonoce doma v Arminu a dělat to tady, mezi muslimy, to už bych se mohl rovnou pověsit! I tady samozřejmě existují fanatici a taky se baví podobnými hrami, ale...

Nějakou dobu po Mohamedově smrti umučili nepřátelé jeho vnuka Hussajna; jeho strašlivá smrt se připomíná sebetrýzněním, kdy si fanatici způsobují rány dýkami či ohněm a zvýrazňují vtíráním popela, takže zůstávají nápadné jizvy. Prozatím jsem to jenom sledoval, dosud jsem se nerozhodl, jestli si to taky zkusím nebo to nechám povolanějším.

Toto všechno je třeba znát. Prozatím jsme se sice pohybovali v průvodu obcházejícím Kaabu, zpívali spolu s ostatními a konali, co konají ostatní, ale nemohl jsem se ubránit, abych nevnímal a neregistroval změny proti noci. Nejdůležitější E-zdroj je samotná Kaaba se svým černým kamenem; byl jsem u ní v noci a přesvědčil se, že skutečně vyzařuje, jak říká tradice. Další kladné zdroje jsou četné mešity a domy významných teologů, ulemů a mullahů; tito lidé jsou skuteční světci, žijící příkladným životem a kladně ovlivňující celé okolí. V noční době, když lidé převážně spali, se tyto síly mohly projevovat celkem nerušeně, já je vnímal, přijímal, přetvářel a vydával.

Teď byla situace mnohem horší. Všechny kladné vlivy (kromě Kaaby samotné) překrýval obrovský nános záporných energií od různých lidí, kteří se vmísili do davu poutníků se zcela jinými úmysly. Převážně to byli obchodníci, ale také množství zlodějů. Někteří z nich nebyli ani tak špatní sami od sebe, ale jejich páni jim nařídili šířit chamtivost, protože jinak by nedostali najíst, případně zaplaceno. Cítil jsem velké množství zdeptaných a utlačovaných myslí, které se nemohly projevit kladně, ačkoliv by chtěli. I mnozí poutníci tu byli za jiným účelem než uctívat posvátná místa, často se chtěli jen pochlubit před přáteli, že se zúčastnili poutě. A byli tu také profesionální návštěvníci, kteří konali pouť za peníze ve prospěch jiných, kteří neměli čas nebo se jim nechtělo. Veškerý užitek je samozřejmě nulový. Byli tu ničemové, kteří trýznili svoje ženy a děti, utlačovali otroky a byli krutí ke zvířatům; záležitosti obětování jsou samostatnou kapitolou, o které se snad ani nebudu zmiňovat, z těch míst se hrnuly celé pluky odporných démonů. Já vnímal hlavně síly, které si lidé přivedli s sebou. Taky dost ohavné.

Pokud to mohu odhadnout, byly síly Zla (nevědomosti) tak pětkrát silnější než ty dobré. Což ještě není katastrofa, tento poměr je téměř všude. Stačil jediný čistý světec, který by se pokusil sjednotit roztroušené věřící a spojit je; ale nebyl. Kdo měli čistou lásku, byli malomyslní, slabě informovaní, uštvaní dlouhým bezvýchodným snažením.

Věděl jsem, že zejména v časech modliteb se ke Kaabě sbíhají vlny z celého světa. Opět: kladné byly pětinou až desetinou, větší část bylo zlo a nevědomost. Ten černý kámen očišťoval vše, co k němu dorazilo, ale byl sám, zahlcen spoustou špíny, až se z toho citlivějším povahám (jako Janě) dělalo zle. Kousek od nejposvátnějšího místa se roztáhli ničemové a usilovně šířili svou temnotu a hloupost. A já tím vším bloudil a v zádech mi seděl mrazivý strach...

Budete se divit, pomohl mi Selim. Možná se kluk trochu nudil, znal zdejší činnosti dost podrobně, provázel poutníky často a zvykl si. Ale já mu připadal zvláštní, takže když jsme na chvíli přestali přednášet modlitby, zeptal se: „Od čeho máš ty jizvy na tváři, Díno?“

Zaváhal jsem, pak jsem se rozhodl nějak mu to vysvětlit. Zdálo se mi, že pozorně poslouchá, dokonce vnímá.

„Nebolí tě to? Mám pocit, že... začínají krvácet.“

Dotkl jsem se rychle tváří; v hmotném smyslu to nebylo možné, už jsem je neměl píchnuté dlouho, naposledy... ani nevím, ale skutečně mi na prstech ulpělo pár krůpějí krve. Zalekl jsem se ještě víc, rozhodně se mi teď nehodilo vyvolávat pozornost.

„Chtěl bych... mohl bych někdy taky?“ vyzvídal Selim, „Myslím, že by se mi to líbilo...“

Od rána jsem se snažil oddělit své vnímání od jeho. Včera jsme s ním provedli určitý kousek, který není tak docela ve shodě s etikou čarodějů. Naše zvyklosti považují změnu v mysli, kterou si subjekt předem nevyžádá, za nepěkný čin, trestaný těžkým postihem. Kdyby si o to sám řekl...

„Ale já to chtěl, Díno! Chci všechno, co mi dáš!“

Ty slyšíš moje myšlenky?

No jasně! Vnímám všechno... proč se mnou nechceš mluvit?

Ohrozí tě to! Zahubí! Všechno to zlo kolem...

Já vím! A co? Nepovažujte za mrtvé ony, kdož padli na cestě Boží!

Pocítil jsem prudkou touhu odejít odsud, než se něco stane. Je to nebezpečné, pro mne i všechny ostatní, jestli se neudržím a začnu... co? Používat magie? Přivolat anděly? Nebo dokonce vyzvat samotného Alláha, aby projevil svou vůli?

Málem jsem se zhroutil při té představě. Mravenčení na šíji, celkově nepříjemný pocit, jakési ohrožení... chuť utéci. Démoni se usilovně brání; a bude to ještě horší, jestli neodejdu...

Jenže to už jsme se blížili ke Kaabě. Energie kamene mne na chvíli postavila na nohy, odpotácel jsem se odtamtud a zastavil se až v bezpečné vzdálenosti...

„Selime, doprovoď sajjida Dunbara! Pokud se budou ženy chtít projít po tržišti... nebo něco, jdi s nimi a...“

„Nemám zůstat raději s tebou?“

„Ne! Prosím tě, nech mě o samotě. Přijdu...“

Kluk zmizel a já s ulehčením spustil všechny zábrany. Potřebuji nějakou změnu... cokoliv, kladné či záporné, ale...

Byl jsem oblečen do bílého obřadního roucha, které je dle všech magických zvyklostí nesešité a nesvázané, bohužel taky docela dost nešikovné k pohybu. Rovněž tak nemá kapsy, takže jsem musel váček s penězi (ne všemi, jen nějakými drobnými) nosit v ruce. Když mne přepadla chvíle slabosti, odložil jsem jej...

A tento moment si vyčíhl kluk zloděj. Mohlo mu být patnáct jako mně, ale byl menší, černovlasý, s osmahlou pletí, svižný jako lasička, oblečený do roztrhaných hadrů. Měl hezkou tvář s milým výrazem, dokonce docela dobrou auru, ale stejně byl zloděj a měl zálusk na mé peníze. Vnímal jsem to, ale než jsem se vzpamatoval dostatečně, rychle po nich chňapl a zdrhal.

Je tady ještě jiná verze. Ten kluk měl dobrou auru, přestože na něm bylo patrné, že je zloděj. S tím jsem se nemohl smířit. Možná jsem mu předhodil ten svůj váček jako návnadu, abych ho ulovil. Zatímco on chtěl moje peníze, já jsem chtěl jeho... K čemu? Tak daleko jsem neuvažoval. Jenom jsem cítil, že ho vezmu tomu, kdo ho má doposud. Ať je to kdokoliv.

A začal jsem se velmi účelně pohybovat. Kluk zdrhal jako zajíc, občas se ohlížel, ale nikdo ho nepronásledoval, tak se přestal bát. Ještě netušil, že utéci Lovci je nad jeho síly. Vstal jsem a sledoval ho rázným, leč nikoliv překotným krokem. Mířil někam na předměstí, kde se nacházely zahrady... no, tedy údolí ne dosti suchá, aby v nich nemohly přežít ovocné stromy. Pochopitelně se jim tam nevedlo extra dobře, ale být stromem v Arábii není žádné terno, to ví každý. Pak se něco stalo, lidé opustili zahradu i dům uprostřed ní, stromy zplaněly, střecha se propadla a kdysi pěkný velký dům zpustl, až se do něj nastěhovala parta zlodějů. Tam teď mířil můj zlodějíček, aby předal lup svému vůdci.

Předběhl jsem ho vědomím a propátral to místo. Nacházelo se tam pět lidských bytostí, kromě nějakých toulavých psů, koček, myší, ptactva, netopýrů... Lidé mě zajímali. Čtyři byli podobní dětští zlodějíčci, pátý dospělý muž, jejich vůdce. Báli se ho, ale byl jediný, kdo je měl na světě rád. Jejich aury nebyly výrazně kladné ani záporné, spíš zdeptané... jako obvykle.

Než jsem tam došel, stačil už zloděj předat váček vůdci. Ten ho pochválil; nevnímal jsem slova, jen potěšení a pochvalu. Potom mu slíbil patřičný podíl a pozval ho, aby se zdržel, dokud nebude hotové jídlo. Ano, jeden vzadu něco vařil. Dost hnusného, z masa velmi podřadné kvality. Hlad měli úplně všichni, kluci víc než jejich šéf.

Obhlédl jsem okolí a vstoupil do sadu. Kromě jiného se tam dost rozplemenila křoviska, asi že je neokusovali velbloudi. Chvilku jsem se kryl, nejmenší kluk byl na stráži. Bylo mu tak deset, ale podobnou činnost už zvládal dokonale. Pěkný darebák, klidně by okradl i kamarády, kdyby se nechali!

Když jsem se dostal na místo, odkud už mě vidět musel, udělal jsem bleskově tři skoky, po cestě vyklouzl z pláště a zůstal před ním stát. Byl to hrozný úlek, když mě spatřil: jsem o pořádný kus větší, nahé tělo pokryté tetováním, ruce připravené k boji. Chtěl zařvat, ale zmrazil jsem mu hlasivky, takže nedokázal ani zapípat. Pokusil se bránit, ale stačil jediný úder dlaní do čela, složil se a upadl do bezvědomí. Změnil jsem to v klidný spánek a zapnul samočisticí reakce (ačkoliv jsem si celou dobu sliboval, že to nebudu zbytečně přehánět.)

Dům byl dlouho opuštěný, střecha provalená, vymlácená okna a všude hromady nepotřebného haraburdí, které sem zlodějíčci natahali a nepodařilo se najít hlupáka, kterému by je vnutili. Spát se dalo nejlíp ve sklepě, což byla díra zaplněná pokrývkami a součástmi oděvů; z nich se na noc vytvářelo hnízdo, ve kterém všichni spali smotáni do klubíčka. Vůdce si, pokud vydělal dost, občas přivedl ženskou, prostitutku nejhoršího řádu, kombinovanou se zlodějkou, žebračkou... atd. Komu byla ochotna jakým způsobem projevit něžné city, záviselo na náladě, posílené odměnou. Zatím kluci obvykle přihlíželi a záviděli, sem tam některý si mohl někam sáhnout. I tak to pro ně byl nejkrásnější zážitek. (Stopy zůstaly uložené ve stěnách, přikrývkách atd. Jasně čitelné i se všemi detaily, vesměs odpornými.)

Vůdce a tři další byli v parádním pokoji, jediném, kde strop ještě držel pohromadě a kde bylo možno existovat. Poslední člen tlupy vařil v kuchyni hned vedle, odkud vycházel smrdutý kouř. Nemám nic proti ohýnku z velbloudího trusu, v poušti je běžný a docela příjemný, ale čím topili zde, jsem radši nezjišťoval.

Když jsem vstoupil, seděli muž i tři kluci na zemi proti sobě a projednávali zlodějské záležitosti: kde co kdy ukrást. Hlavním zájmem bylo jídlo, ale muž měl ambice vyšší: nakrást tolik, aby mohl odejít a stát se obchodníkem. Co udělá s kluky, až je nebude potřebovat, zatím nepromyslel, ale rozhodně nepočítal s další spoluprací. Leda že by je na něco potřeboval.

Určitě však Alího, je šikovný a chytrý. Přinést váček s penězi, to je zásluha, i když si určitě něco nechal na nehty. Kdyby se to povedlo ještě několikrát, bylo by po starostech...

„Mír vašemu domu.“ řekl jsem.

Zařvali leknutím, vyskočili na nohy a chtěli se dát na útěk, včas si ale všimli, že jsem jeden. Zvláště ten dospělý to poznal na první pohled; já na něm jsem zase viděl, že je to běžný typ bezvýznamného darebáka, který může udělat dojem tak na zlodějíčky dětského věku, když ještě nemají moc rozumu. Ovšem nebyl zas takový ubožák, abych k němu pocítil soucit.

„Co chceš?“ zeptal se muž výhružně.

„Svoje peníze. To bys mohl uhádnout.“

Prohlížel si mne. Moc chytrý samozřejmě nebyl, ale ani slepý. Viděl na mně, že jsem zvláštní, jen netušil, jak moc.

„Proč myslíš, že je máme?“

„Leží před tebou na zemi. Tento zloděj ti je přinesl.“

„A jak dokážeš, že jsou tvoje?“

„Nebudu nic dokazovat. Prostě si je vezmu.“

Náš rozhovor přilákal z kuchyně toho posledního. Měl největší sílu, taky byl nejblbější; tak asi sedmnáct a domníval se, že je silný a umí se prát.

„Co jsi zač?“ zeptal se muž. Znělo to podezíravě.

Navrhl jsem: „Zkus to poznat sám.“

Kývl na svoje kluky. Vrhli se na mne všichni najednou, žádný však neměl ani rozum, ani schopnost boje. Popadl jsem jednoho za paži, škubl jím a nastavil jeho hlavu klacku, kterým útočil Alí; když se zalekl, co udělal, vyškubl jsem ten klacek a podrazil jím dalšímu nohy, načež jsem uchopil jeho hlavu a začal mu ji otloukat o stěnu. Hlava byla pevnější, omítka začala opadávat. Kluk z kuchyně po mně šel pánví, uhnul jsem, podrazil mu nohy a jak upadl, skočil jsem mu na záda. Zavřeštěl a začal skučet; chytrý zlodějíček Alí se pokusil zdrhnout, ale včas jsem ho chytil za cár oděvu a začal fackovat tím nejbolestivějším způsobem, jaký znám.

Dospělý zloděj sledoval rychlé přemožení svého mužstva s velkou nechutí; sáhl za opasek a vyškubl parádní nůž s křivou čepelí.

„Podívám se na tvoje střeva!“

„Pěkná kudla! Dám ji kamarádovi darem...“

Vrhl se po mně a mávl nožem; přesně to jsem čekal. Ještě neznal kopy s otočkou; když jsem vyskočil a bosou nohou mu rozbil nos, zařval bolestí i vztekem, ale kudlu nepustil. Tentokrát zaútočil tak, abych mu na hlavu nemohl; nevadí, dostal kopanec do břicha, až se rozplácl na zdi. Říkám na rovinu: ani jednou jsem neútočil, pouze ve chvíli, kdy šli oni po mně, jsem využil jejich útoku a hodil je někam zpátky.

Mladí se už vyhrabali na nohy, ale nepokusili se pokračovat; náš boj je značně zaujal. Pravděpodobně bystře poznali, že jejich šéf prohraje, někteří se na to dokonce těšili. Zas tak hodný na ně nebyl, aby pro něj brečeli.

Chlap se vyhrabal na čtyři a rozhlížel se, kam padl jeho nůž. Stál jsem těsně před ním; jak hmátl po rukojeti, kopl jsem ho do obličeje; a protože vykřikl nějakou nadávku, dostal ještě jednu, po které už zůstal ležet. Vytáhl jsem za opaskem jeho pochvu, nůž sebral, očistil o jeho hadry a schoval do pochvy.

„Děkuju. Bude to pěkný dárek.“

Váček stihnul sebrat Alí. Držel ho v ruce a osvědčil vrozenou bystrost, když se první dal na útěk. Jenže po několika krocích se zarazil a jen cosi blekotal, protože před ním v hlavním vchodu stál Artanna, usmíval se a jemně pošvihával oháňkou.

„To... to je šejtán!“ vykřikl.

„To je leopard.“ řekl jsem poněkud nepřesně, ale pro jejich potřeby dostatečně, „Jmenuje se Artanna. Seznamte se.“

Ucouvli, dokonce se ke mně obrátili.

„Kdo jsi, pane?“ ptal se jeden s nefalšovaným zděšením.

„Princ Dína al-Bahr.“

„Princ?“ opakoval Alí, „Jsi snad syn sultána?“

„Jsem syn prvního vezíra, když to chceš vědět. Pojďte zpátky. Když už jsem přišel, měli byste být pohostinnější!“

Rozhodně to neměli v úmyslu, ale projít kolem Artanny...?

„Ten... to zvíře... patří tobě?“

„Je to můj přítel. Patří sám sobě, pokud chce.“

„Kde se tady vzal?“

„Přivolal jsem ho.“

„Co když nás zakousne a sní?“

„Tak bude po obědě. A co má být, je vás snad škoda?“

„Vznešený pane! Buď milostivý a nedovol to!“

„Jak vidíš, ještě vás nenapadl. Zakousne toho, kdo odejde dřív, než mu dovolím. Dokud jste v mém stínu, jste chráněni.“

(Termín v mém stínu používají skutečně jen princové. Artanna se vesele smál, když to slyšel, ale jim to směšné nepřipadalo).

V ten moment se probral zloděj. Pokusil se vyhrabat na nohy, bručel jakési nadávky a jevil chuť bojovat dál. Neztrácel jsem s ním čas, vztáhl ruku a srazil ho bleskem. Složil se jak podťatý a kluci pocítili úder zbytkové energie.

„Co jsi to udělal teď, pane?“ zeptal se Alí.

„Uspal ho. Vyrušoval.“

Pak jsem se usadil na koberec s poněkud prodřenou poduškou, na níž do té chvíle sedával náčelník zlodějů, elegantně složil nohy a oslovil je vlídně: „Dávám vám právo dát mi dary.“

„Co... cože?“

„Váš náčelník mi dal darem tento krásný nůž. Pravděpodobně mne tím uprosil, abych mu daroval život. Teď rozvažuji, co udělám s vámi. Co myslíte: pobaví mne víc vaše smrt nebo váš život?“

„Ale proč to všechno děláš, pane?“ Alí se taktně připlížil do mé blízkosti a nápadně nenápadně mi přistrčil můj váček.

„Nudím se. Chtěl jsem se pobavit, proto jsem ti nastražil tyto peníze. Zdá se, že jsem skutečně poznal zajímavé lidi!“

„Nastražil? Pane, tys věděl, že ti je... vezmu?“

„Nevěděl jsem, že to budeš ty. Ale někdo se určitě chytí...“

„Jsi na nás zlý a nelítostný, pane!“

„Nejsem. Teprve budu.“

Přes moje tvrdá slova se pomalu přestávali bát. Občas se někdo ohlédl na šelmu, ale bystrý Alí už na něco přišel:

„Když jsi princ, pane, kde máš svoje služebníky?“

„Připadá ti, že nějaké potřebuju?“

„No... to ani ne, ale... jsi tady sám... dokonce nahý...“

„Nejsem sám, je nás v okolí mnoho. Kdybych potřeboval, přivolám si pomoc. A když něco potřebuju, nařídím to komukoliv, kdo se mi naskytne. Většinou poslechne.“

„A co kdyby tě neposlechl?“

„Dám ho zakousnout Artannovi.“

„Co budeš chtít od nás?“

„Nevím. Prozatím bych od každého chtěl tak cenný dar, abych ušetřil jeho život. Něco, co by mi způsobilo radost.“

„Co když ti nic nedáme?“ zahučel silný kluk z kuchyně.

Došel jsem k názoru, že je na čase podráždit jejich představy. Změnil jsem se v draka a vychrlil na něj plamen ohně. Zarazil se jen kousek před jeho vyděšeným obličejem.

„Bin-šejtanlar! Jak jsi to udělal?“

„Vyvolal jsem v tobě představu. Vyděsil jsem tě.“

„Ach pane! Dáme ti všechno, ale tohle už nedělej...“

„Tak dobře. Ukažte, co tu máte cenného! Třeba zlato, peníze...“

„Nemáme nic takového!“ řekl jeden, ale zároveň myslel na to, že vůdce určitě někde schovává svoje ukryté poklady. Kdyby se jim povedlo je najít a dát mi je, třeba bych odešel...

„Artanno, ten muž měl někde skrýš. Dokážeš ji najít?“

Prošel mezi nimi; zlodějíčci se odtáhli, ale nepokusili se šance využít a zmizet, buď pochopili, že nemají naději, nebo je zajímalo naše počínání. Artanna přičichl k bezvládnému zloději, zavětřil a vyrazil zříceninou. Jediné rozumné místo bylo sklepení s haldou pokrývek; očichal je, nadzvedl a objevil pod nimi podstatně nacpanější vak s různými cennostmi. Bylo to logické, muž na svém bohatství spal a málokdy je opouštěl.

„Ano, to je součást výkupného za jeho život.“ řekl jsem, když mi položil ten vak do klína, „Váš vůdce právě získal oprávněnou naději, že ho nezabiju ani nepředhodím démonům.“

„Ale... co my, pane?“ zeptal se jeden kluk.

„Nevím. Přemýšlej!“

Otevřel jsem vak a objevil: váček nacpaný mincemi, podstatně plnější než ten můj. Některé mince jsem vůbec neznal a nemohl posoudit jejich hodnotu, ale vím, že Diana kromě pohlednic sbírá všelijaké exotické předměty, takže bude určitě potěšena, delší dobu bude bádat a nakonec na to přijde. Ano, bezva dárek.

Další byl svitek bankovek. Zřejmě patřil náčelník zlodějů k těm několika Arabům, kteří berou potištěný papír s nějakou zárukou vlády vážně a když měl mincí dost, proměnil je za tohle. Většina místních sice chápe, že pošetilí cizinci si bankovek cení, ale považují to za jejich bláznovství. Tenhle byl chytrý, některé bankovky byly taky dolary a franky. Nebylo to sice moc, ale taky to nebylo málo.

Obrátil jsem se k ničemovi: „Protože vím, že mne vnímáš, řeknu ti toto: Já, princ Dína al-Bahr, ti vezmu tyto peníze. Udělám to, přestože je nepotřebuju a tys věnoval jejich naloupení větší část svého života. Beru ti je svévolně, protože ti na nich nesmírně záleží. Je to můj trest. Co s nimi udělám, by tě nemuselo zajímat – ale aby tvá hořkost nad trestem byla ještě větší, řeknu ti: některé použiju ke konání dobrých skutků, některé rozdám a další použiju pro svou zábavu. A učiním to lehkomyslně a s pohrdáním, neboť jsem je nevydělal, nýbrž ti je vzal. Až budeš hořet v hlubině pekelné, pamatuj si: směju se a utrácím tvé peníze.“

Mělo to přesně ten účinek, jaký jsem očekával; cloumala jím nenávist a vztek, ale nemohl se pohnout ani nic říct. Jeho kluci na mě zírali s úžasem, zvlášť je dorazila moje arabština. Mluvím spíš jazykem Koránu než lidovým nářečím plným hrubostí.

Dál byl ve vaku malý ozdobný Korán, náležející pravděpodobně nějakému církevnímu hodnostáři. Zloděj si ho nechal, protože měl zlacenou vazbu s několika polodrahokamy, tisk černý, červený a zlatý. Mohl mít značnou cenu a usoudil jsem, že si i já zasloužím mít něco pěkného.

Poslední byl svazek listin; očekával jsem nějakou vzácnost, ale když jsem je rozvinul, bylo mi toho muže málem líto, protože to byly stránky vytržené z různých tiskovin, převážně časopisů cizího původu. Zobrazovaly ženy v různém stupni obnaženosti podle arabského názoru; v anglických a francouzských módních žurnálech arci nejsou frivolní nahotinky, ale jsou tam namalované, občas vyfotografované dámy s odhaleným obličejem, nohama po kolena, nahýma rukama, výstřihem... Ale ty nejcennější byly skutečně nahé a bylo na nich vidět, že když je prohlížel, slintal.

„Tak tohle ti nechám.“ řekl jsem a snažil se, aby v mém hlase neznělo pohrdání ani soucit.

„Je tam ještě něco.“ hlásil Artanna, „Ale nedostanu to ven...“

Slezl jsem do sklepení a přehrabal tu kupu špinavých dek. Pod nimi byl větší předmět zabalený do několika hadrů; vynesl jsem ho ven a rozbalil. Byla to šavle, podstatně zakřivenější než běžné evropské, v nádherně zdobené pochvě popsané citáty z Koránu. Když jsem ji vytasil, zalesklo se slunce na namodralé čepeli a já si na ní přečetl text ze Súry Stupňů:

„Toto věru jest oheň šlehající!“

A co bylo nejdůležitější: byla to čestná zbraň. Nevím, jak se dostala do majetku takového lumpa, počítám spíš, že ji dostal od někoho jiného, než by ji dokázal získat sám. Ačkoliv, bylo to dávno, co ji používal někdo, kdo na ni měl právo: mudžahír, Boží bojovník. Zloděj se jí bál, byla mocná, ochutnala krev. Ale i to bylo dávno. Avšak nezapomněla – zbraně nezapomínají.

„Co se děje s nevěřícími, že k tobě krky natahují a zprava i zleva se shlukují?

Žádá snad každý z nich, aby uveden byl do zahrad slastí?

Však pozor! Stvořili jsme je věru z toho, co sami dobře znají.

Však pozor! Přísahám při Pánu východů i západů, že vskutku schopni jsme

lepšími, než oni jsou, je vystřídat, a předejít se v tom nedáme.

Nech je být, ať si tlachají a hrají, až se setkají se svým dnem, jenž byl jim přislíben,

se dnem, kdy z hrobů – jako by k obětištím chvátali – vystoupí se spěchem,

se zrakem zahanbeným, pokrytí ponížením. Takový bude den, jenž jim byl přislíben!“

Zloději jen zírali. Nedivil jsem se, není normální, aby někdo z okouzlení při pohledu na tu ušlechtilou čepel začal zpívat Súru Al-Ma'áridž.

Zároveň jsem zvažoval, co s ní učiním. Cloumala mnou touha si ji ponechat; jsem přece komthur a mám na ni právo, ale současně jsem se obával, že by mne zlákala, abych ji použil v boji. Dávno už neochutnala krev; vím, že učiní všechno, abych jí dal napít do sytosti. Pro jistotu jsem se dotkl čepelí své ruky, rozřízl kůži a nechal několik kapek krve skanout na ostří; kdybych opominul základní pravidlo opatrnosti, mohla by ublížit i mně.

Mohl bych ji dát Dunbarovi. Je mocný, moudrý, rozvážný a má po boku dobrou čarodějku Julii. Ale i na něho je ta zbraň až příliš mocná. Mohl by ji nosit Charry, Diana, Tomáš... Co Yamanaki? Ano, ten by ji uměl ocenit... Ale je příliš vzdálený světu, se kterým jsem nyní v kontaktu, vážil by si jí a uctíval ji, ale nechal ji ležet ve svém stojanu na meče a nepoužíval by ji, a tato zbraň chce mít pána. Chce, abych jím byl já? Ano, mohla by to chtít; ale pokud bych to udělal, je schopná mne přinutit, abych zahodil svou kastu a stal se bojovníkem. Kdo ví, zda už nepracuje...

Jak jsem ji držel a meditoval, přicházely mi na mysl různé věci. Třeba: chudák zloděj! Ať jakýmkoliv způsobem, vzal do ruky zbraň, která byla kdysi zasvěcena a zakletí z ní nebylo sňato. Ať chce či nechce, zrodí se v příštím životě jako bojovník. Kdybych ho s ní teď zabil, on sám se stane vyvolencem Božím, svatým bojovníkem, mudžáhírem! Není to směšné?

A není směšné, když o takové možnosti jen uvažuji? Jsem bráhman a nesmím zabíjet. Ale se šavlí jako je tato...

Najednou jsem si všiml, že Alí klečí. V očích měl hrůzu. Druzí zloději stáli u stěny a taky se klepali strachy.

„Pane, slituj se...“ škemral zlodějíček.

S třeskem jsem zarazil šavli zpět do pochvy. Obávám se, že je to ještě horší, než jsem myslel. Musím si ji ponechat, avšak nikdy ji nesmím považovat za svou. Musím najít toho, kdo má právo ji nosit. Prince? Nemusí být ze vznešené krve, ale musí být dosti čestný, abych mu ji svěřil. Nebude to lehké. Ale nepřišel jsem na svět, abych dostával lehké úkoly.

A když to nedokážu? Uložím ji v některém chrámu. Taková zbraň může být klidně uložena na sto, dvě stě let, aby vyčkala, až jí bude zapotřebí. Ale bohužel, budu se tam muset vrátit, abych její poslání dokončil. Nedosáhnu v tomto životě osvobození. Zapletl jsem se do řetězce karmy...

Jako bych někde v nekonečné dálce slyšel tichý smích...

Vstal jsem. Rozhlédl jsem se po kruhu téměř dětských tváří.

„Odejdu. Přestalo mne bavit si s vámi pohrávat. Dělejte si, co chcete, vemte si co chcete. Ten muž bude spát do polední modlitby zítřejšího dne. Starejte se o něj nebo ho nechte zemřít, to už je vaše věc. Ale o toho malého u dveří se postarejte, probudím ho. Alláh ať vám dopřeje mír!“

Vzal jsem šavli, Korán a všechny peníze, a odcházel. Kluci na mne zírali s tichým úžasem, nic nechápali. Ani nebyl důvod, aby to pochopili. Nepřineslo by jim to štěstí.

Artannu jsem pohladil: „Dík, žes přišel.“

„Nudil jsem se. Když jsem zaslechl, že mě voláš... Bude ještě nějaká zábava, nebo mám jít zase spát?“

„Budeš mi věřit, že naprosto nemám tušení, co bude?“

„Nevím. Zní to zajímavě.“

„Vlezli jsme někam, kde je hodně silná magie. Správná hra pro Templáře. Nejde nám ani tak o život, ten jsme obětovali. Teď se snažíme uhájit aspoň svoje budoucí životy.“

Obrátil na mne svoje veliké zlaté oči: „Neboj se. Ať budeš na kterémkoliv místě světa a v jakékoliv službě, budu tam!“

Objal jsem ho a přitiskl tvář na jeho hlavu. Bylo to v zahradě, kluci to viděli a zírali.

Pak jsem si omotal kolem těla obřadní roucho a odcházel.

Ale ještě ani zdaleka to nebyl konec.

Protože než jsem se dostal do poloviny cesty k našemu hostinci, zaslechl jsem pleskání bosých nohou a spatřil, že za mnou běží zlodějíček Alí. I otočil jsem se a čekal, co bude.

Padl přede mnou na zem a začal mi objímat nohy.

„Pane, smiluj se nade mnou!“ prosil.

„Co chceš? Almužnu?“

„Ne! Chci, abys mne vyslechl! Chci... prosím tě, abys mne vzal s sebou jako svého služebníka.“

Bohužel, byla to jediná prosba, kterou jsem musel vyslechnout.

„Zbláznil ses? Jak tě to napadlo?“

„Prosím pane, poslouchej, co ti řeknu! Nezaháněj mne... chci jít s tebou, kam půjdeš ty, chci ti sloužit a být ve tvém stínu! Když mne nepřijmeš, bude ze mě obyčejný ničema; ale když budu smět být tvůj sluha, zachráním se!“

„Tvoje řeč je sice opovážlivá, bohužel však toho druhu, že tě musím vyslyšet. Pojď se mnou, Alí. Zamyslím se nad tebou.“

Připojil se ke mně a prohlížel si mě ze strany.

„Poznal jsem, že jsi skutečně princ: mocný bojovník a znalec podivných kouzel. Už dávno neprošel ulicemi tohoto města někdo jako ty. A ani neprojde, dokud budu živ. Mám poslední šanci.“

„Mluvíš ušlechtile na zloděje, Alí!“

„Ty jsi začal. Nevím, co se se mnou děje; rozvzpomínám se na slova, která jsem slýchal jen v pohádkách. Často jsem se ukryl v mešitě, když nás honili kavasové, strážníci, nebo když mě chtěl zbít náčelník, že jsem málo ukradl; naslouchal jsem předčítání z Koránu, ale nerozuměl ničemu ani se nezajímal, co dědek brebentí. Jak to, že náhle rozumím slovům jako al-mutawakkilúna – ti, kdo se spoléhají na Boha, nebo al-mušrikúna – ti, kdo se přidružují k Bohu? Učinil jsi to ty?“

„Ano, zdá se, že něco z toho jsem učinil. Ale... pověz mi, vzal jsi někdy do ruky tuto šavli?“

„Ano. Náčelník mi nařídil uklidit v ložnici, vynesl jsem ven všechny pokrývky a ta věc tam byla. Podíval jsem se, co to je, ale pán se velmi zlobil a zbil mě, že nemám sahat na jeho věci.“

„Vytasil jsi ji? Přečetl sis nápis na čepeli?“

„Žertuješ, princi? Neumím číst!“

„Obávám se, že žertovat není to správné slovo. Ano, Alí, stalo se řízením Božím, že tě musím přijmout.“

Začal skákat a jásat a velebit Alláha. Netvrdím, že jsem z něho měl radost; taky jsem si uvědomoval, že ještě menší bude mít naše parta, protože s klukem budou nejspíš potíže. No...

Očekávali mne docela s pobavením. Sestry samozřejmě sledovaly, kde jsem a co dělám, takže je nepřekvapila ani zbraň, ani kluk. Naopak, Jana mě s potěšením informovala, že po mém odchodu došlo k mohutné diskusi, jejímž výsledkem byl Alího odchod.

„Alí je jenom zkušební chroust. Vyslali ho, jestli ho vezmeš nebo vyženeš, a tys ho vzal, docela ochotně. Sotva se vrátí ke svým, máme je na krku všechny.“

„Těch pět, nebo ještě nějaké další?“

„Denisi, tvůj způsob žertování je krajně nevhodný! Jestli nám chceš hodit na krk celou tu bandu, tak tě myslím...“

„V zásadě není námitek, aby na jednoho bojovníka připadal jeden nováček. Může mu pomáhat, hlídat koně, čistit zbraň...“

„Šejtán aby tě...! Naši bojovníci jsou pitomci, kteří nedorostli do věku rozumu; dovolili jsme jim vyrazit do světa, aby se trochu otrkali a naučili mravům – tím myslím i zde přítomné! A ty chceš, aby si k sobě vzali ještě větší pitomce na výchovu?“

Mladí se polichoceně usmívali, když Julie takto vybuchla.

„Co bych chtěl a nechtěl já, je obávám se úplně fuk. Důležité je, co se skutečně stane. Osud nám hodil na krk Alího a chystá možná nějaké další. Což je fatwa, nezvratná sudba.“

Alí stál a zíral. Zařídili jsme se v hotelu s dovolením krčmáře i jeho ženy, jak se nám líbilo, někteří chodili v nějakém oděvu, ale pro Alího zvyklosti to bylo velmi málo. Třeba Jana, která si ho bezostyšně prohlížela, si nedělala násilí. Alí zatím v životě neviděl nahou ženu, ale měl nejasný pocit, že vypadají jinak než ty naše. Očekával u žen vlasy, nikoli však tetování.

„No jo, fakt.“ Jana zjistila, že se v něm vzbuzuje tužby, které ji výrazně bavily; ve vhodnou chvíli byla ochotna ho přijmout do výcviku. Podle jejího názoru už na to léta měl.

No bezva, aspoň nebudeš otravovat mě! usoudil jsem.

Neboj, ty při tom taky budeš! Je to tvůj sluha, ne?

Jano, vnímáš co říká? Ono se mu to s tebou nelíbí! To je jako kdyby řekl, že se mu to nelíbí se mnou! Nemáme se urazit?

Uražte se třeba všechny! Jenom mi pijete krev!

Nastala krátká hádka, kterou Alí doufejme nevnímal; jestli, tak jen jako změnu napětí v ovzduší, ale nechápal důvod. Jiný názor na věc měly dvě naše bojovnice; jedna se hlásila:

„Nemyslete si, když si kluci pořídí každej jednoho otroka, my holky vyjdem naprázdno! Chci taky takový šikovný kotě!“

„Ale! Co bys s ním dělala?“

„To nech na mně! Požaduju arabskou holku, zdravou a chytrou, do patnácti let, třeba ze zločineckých kruhů. Kdyby náhodou byla panna, slibuji půjčit Denisovi k obětování!“

„Jsme v islámu. Tady se panny neobětují!“

„To je mi fuk. Já jsem wiccanka.“

Dunbar po ní mrštil velmi nevlídným pohledem. Zajímal se nejvíc o přinesenou šavli; vytasil jsem ji, položil na stůl a předváděl. Vyvolala patřičnou pozornost, zvláště u sester.

A taky u otce, až jsem se divil. Doposud naše počínání nijak nekomentoval, teď dokonce požadoval, abych na ni položil ruce a setrval tak, dokud ji neotestuje. Jeho komentáře byly zčásti souhlasné, zbytek jsem nepochopil.

Alí sledoval naši činnost. Nerozuměl, ale nemohl mu ujít velmi přátelský vztah mezi všemi přítomnými, ne zcela obvyklý u Arabů. Zvláště pobavená pozornost, kterou ho sledovali naši mladí, jej přiváděla do rozpaků – ale začínal se orientovat.

Na dveře zaškrábal Selim; přinášel zprávu, že otec vyjednal s nějakým přítelem velbloudy na zítřejší cestu do Mediny, kde jsme chtěli navštívit Prorokův hrob. Za tím účelem přišel jeho kamarád Hasan, syn toho majitele, který nás bude doprovázet a...

Skutečnost byla mnohem jednodušší: Selim se přišel vetřít. Moc se mu mezi námi líbilo, dokonce ho mrzelo, že brzy odjedeme. Tomu kamarádovi se pochlubil, Hasan zíral a nechápal, protože ještě nebyl psychicky upraven. Selim a jeho rodiče zase přestávali být, a k vlastnímu podivu žasli, že s námi jednají nezvykle slušně, ani se nesnaží nás okrást jako ostatní hosty. Zatím uvažovali, jak se mohlo stát, že k nám cítí takové přátelství.

Dunbar přehlédl celou naši smečku pohledem poněkud nesouhlasným a pravil: „Tak koukám, mládeži, že byste měli vypadnout někam daleko do pouště a tam si něco zahrát. Pokud možno tak, aby v tom místě zůstal aspoň písek v pořádku.“

„To je fakt,“ řekla Julie, „Potřebujete se proskočit, vylítat se, trochu zacvičit... Zvlášť Iris a Rolf se silně nudí, vidím to na vás. Denis bude velitelem. Těm nováčkům dejte trochu do těla, ale pokud možno aby přežili!“

„Zas v ženským kostýmu?“ ptala se otráveně jedna z děvčat.

Julka škubla prsty v gestu maskování.

Přeložil jsem to do arabštiny Alímu, Selimovi a Hasanovi, který číhal za dveřmi, tak jsme ho pozvali dál. Tiše žasl; byl mezi čtrnácti a patnácti, takže další sexuálně cítící, avšak dosud neschopný získat partnerku. A dopustil se myšlenky, že ho možná považujeme za eunucha, když mu dovolujeme pohlédnout na ženu bez patřičného zahalení, což ho uráželo a mátlo.

Všichni naráz jsme vyprskli smíchy.

„Fakt, o důvod víc, abyste vypadli.“ řekl Dunbar, „Jinak bude vzrůstat napětí nejen venku, ale i tady.“

Čímž mě naštval; ano, mizerná energie venku vzrostla od rána několikanásobně, prostor byl plný démonských bytostí i vášní, jež vzbuzovaly. S těmi se tedy rozhodně do boje dávat nebudu...

Proč? informovala se Jana, Bojíš se?

Bál jsem se. Zejména jít do akce s neprověřeným mužstvem. Během dneška jsem si tady udělal dost přátel a nechci o ně přijít – Alí, Selim, Hasan, třeba i ti ostatní...

Nestojí za to o ně bojovat, bráško?

Ta parádní šavle pořád ještě ležela na stole. Stáli jsme kolem; aniž jsme si řekli, propletli jsme prsty a zkusili usměrnit Sílu. S tou zbraní na stole to šlo velmi snadno. Kdybych skutečně chtěl zahájit nějakou hru...

A nikdo se nezeptal, proč nechci.

Všichni jsme se strojili do nových obleků. Každý nějaký koupil, děvčata ovšem klukovský, dokonce i zelené šátky. Tvář holky kolem patnácti se moc neliší od kluka, zvlášť když je zdobena jizvami z tanců.

„Alí, zaběhneš do toho vašeho baráku a přivedeš kluky. Můžeš jim říct, že je bereme. Všech pět. Ale upozorníš je... nesmysl, neříkej jim nic. Poznají to sami. Půjde s tebou Ramon, abychom se sešli, protože ještě nevím, kam si půjdem zacvičit.“

Alí souhlasil; jenom mu bleskla hlavou touha obléknout se aspoň jednou v životě tak parádně, jako naši bojovníci. Kdybychom mu na to třeba půjčili některé z nadbytečných šatů...

„Jo, to by šlo. Holky, vystrojte ho nějak!“

Alí vytuhl, když se na něj mladí v podstatě vrhli a začali ho odstrojovat. Byl špinavý jako prase, na to jsme si už zvykli. Hasan zíral s úžasem. Alímu přinesli moje šaty, ve kterých jsem dojel sem, sice vyprané, ale rozhodně ne čisté; přesto to pro něj byl dar, jaký určitě neočekával.

„Nápad!“ řekla Julka, „Propíchejte jim uši!“

„Teď ne! Až v poušti!“

Naše náušnice se klukům líbily nesmírně. V arabském světě jsou u mužů obvyklejší než v Evropě, ale zas na ně každý nemá. Alímu už jsem chtěl jednu věnovat, ovšem...

„Proboha, vy jste ještě tady?“ vzdychl Dunbar.

Tak jsme vypadli. Ulice města žily obchodním ruchem, který nás nijak zvlášť nezajímal, ale možná večer bude. Zamířili jsme téměř rovně na jih, kde je poušť nejpustší. Alí s Ramonem se odpojili, ale ještě předtím Alího napadlo, kde asi mám Artannu.

„Správně, zavolám ho.“ slíbil jsem, „Můžete si s ním hrát...“

Během cesty jsme žertovali, děvčata převážně dráždily Hasana a ten z nich měl nejrůznější pocity. Supervizoval jsem. Naladily se poměrně snadno na jeho mysl, ale nedařilo se jim rozmlouvat s ním pomocí myšlenek, částečně neuměly a částečně nebyl způsobilý. Do značné míry to bylo jeho štěstí, neboť netušil předem, co s ním všechno zamýšlejí.

Největší ksindl jsou polovzdělaný čarodějky! Taková holka se někde něco přiučí, ale aby soustavně studovala, nemá vytrvalost ani náladu, tak si řekne, že v houfu se to ztratí a zařadí se do bojový jednotky. Dokud je v dohledu nějaký WZ a může ji hlídat, jsou holky bojovný až moc, ale kdyby vypadly ze smečky, budou akorát k smíchu. Čarovat neumějí, protože jsou kšatriové a bojovat taky ne, protože jsou bráhmanky. Tak...

Ty nás budeš pomlouvat, že neumíme bojovat? Těš se, hade!

A čarovat taky ne? Těš se třikrát!

Klidně, panenky! Vás dvě zvládnu kdykoliv...

„Tady to znám!“ informoval nás Hasan, „Tam dál chodíme napájet velbloudy, ale teď ne, když je období dešťů...“

„Nekecej! Ono tady taky někdy prší?“

„Ano! Letos pršelo celé tři dny! Bylo tam jezírko; teď zůstalo bahno, to by velbloudi nepili...“

„Bahno, jo?“ Několika lidem napadla ta samá myšlenka.

„Opovažte se tam vlítnout oblečení!“ varoval jsem Rolfa a Iris.

„No dovol, co si to o nás myslíš?“

„Právě to. Varuju předem!“

Abychom se tam dostali, museli jsme přelézt kamenitý hřeben. To údolí vypadalo stejně pusté a nevlídné jako kterékoliv jiné, ale skutečně se v něm v období dešťů vytvářelo jezírko. Teď to byla kalná a dost páchnoucí tekutina nevábného vzhledu.

„Tam máme vlézt?“ ptala se jedna dívka.

„O co, že tam poletíš po hlavě?“

„Necukej se, je to léčivý!“

„Jak to ty můžeš vědět?“

„Každý bahno je léčivý...“

Rolf začal pronásledovat Iris s cílem hodit ji do bahna. Ačkoliv normálně se ho nebojí, teď začala s pištěním utíkat. Včas jsem je oba srazil na zem a způsobil jim prudkou bolest.

„Au! Co blbneš?“

„Něco jsem řekl, ne? Napřed svlíknout, nebo...“

„Jseš bestie, Denisi! Počkej, my se ti pomstíme!“

„Jsem silně zvědav. Tak...“

Všichni jsme se svlékali. Během té doby se mezi námi objevil Artanna, tiše jako duch. Všichni ho objímali a hladili, k čemuž se přidal Selim a posléze Hasan. Děti se do bažiny vřítily první, my větší jsme za nimi moc nezaostali.

Ohlásil se mi Ramon; navigoval jsem ho a při tom zjistil, že je jich o jednoho víc, zcela neznámá mysl. Na dotaz Ramon sdělil, že se budeme všichni divit, tak jsme se těšili.

Byla to holka, mladší sestra toho siláka z kuchyně. On byl dost přihlouplý, ona zato až příliš chytrá. Žila u babičky, která se živila žebrotou a vnučku rozhodně nerozmazlovala. Dávno by ji už prodala, ale malou Aišu nikdo nechtěl, byla hubená jako žížala, přirozeně tmavší pleti, opálená od slunce a děsivě špinavá, dlouhé nečesané vlasy plné vší. Občas chodila s kluky krást, ale ve zřícenině s nimi nebydlela, jako ženou jí pohrdali.

Silák se jmenoval Músa a ptal se: „Vezmete ji?“

„Ale klidně! Tady máš svou vyžádanou žákyni!“

Děvčata si prohlédly novou kamarádku a nezdálo se, že by nad ní jásaly. Měly určité výhrady, ale neřekly je nahlas.

„Aspoň budete mít větší zásluhy, když ji zcivilizujete!“

„To snad ani nejde! Leda že by...“

Postupně se všechny zraky obrátily ke mně.

„Vykoupat v Ohni je budeme muset všechny! Jsou plní nemocí...“

„A já už bych taky chtěla! Koupel ve vodě je slabá na to...“

Trochu jsem váhal. Jestliže zapálím Oheň na tomto místě, mohlo by to způsobit nerovnováhu. Na druhé straně, jsme dost daleko od města, je tady viditelně líp a šlo by...

„Tak co je? Uděláme to hned, ne?“

„Nejdřív jim něco řeknu.“

Použil jsem speciální formy projevu, částečně působícího na psychiku. Používá se na protivníky, začátečníky, osoby nedosti znalé jazyka a různé pochybné elementy.

„Tak podívejte, kamarádi: dostali jste se do spolku, který je všechno možné, kromě jiného dervišský řád. Děláme věci, které vám můžou připadat zvláštní, ale čím míň se budete děsit, tím líp pro vás. Ze začátku... No, sami vidíte, jak se chováme. Teď zrovna jsme si dopřáli rochnění v bahně, a ještě bude, jen co vás trochu zcivilizujeme. Zapálím Oheň, ve kterém se koupeme. My to děláme běžně, vy si zvyknete. Nebojte se, nic zlého se vám nestane. Nemusíte nic říkat, cítím vaše myšlenky. To se naučíte taky. Časem se vám to začne líbit. Vykládat vám teď nic nebudu, za chvilku to budete chápat líp...“

Celkem správně jsem usoudil, že nechápou. Nejvíc se bála Aiša, že ji taky ostříháme dohola. Byla přesvědčena, že její vlasy jsou krásné a zdobí ji nejvíc ze všeho, co má. Žasnul jsem a nechápal.

Oheň jsem zapálil na kamení u bažiny, kde nemohl uškodit. Naši to brali nadšeně a hnali se jeden přes druhého; stěží jsem uhájil přednost pro Iris a Rolfa. Ti tam taky nejvíc řádili, jsou zvyklí zlobit vždy a všude. Nováčci zírali zděšeně, nechápavě... podle nátury. Potěšilo mne, že nejmíň se bál Alí; použil logiky a usoudil, když se nám nic nestalo, ani jeho to nezabije. Vyzval jsem ho, aby to zkusil.

To je ten přenos myšlenek? ptal se.

Přesně. Tak jdi, jistím tě!

Když vstupoval, odvážil se další chytré myšlenky: že totiž by mu určitě žádná z děvčat nedala, kdyby se ukázal jako zbabělec. Holky zařvaly smíchy a ujistily ho, že mu dají určitě, třeba hned po očištění; doplnily to určitými představami tak obscénními, že se okamžitě vzrušil a ony ho ještě dráždily.

Napadlo mi jim vynadat, ale vzdal jsem to. Zato echo zasáhlo Aišu; když ji napadly všelijaké nebezpečné myšlenky, odhadla to na mámení džiny a začala se usilovně, lež bezúčelně bránit. Chtěl jsem ji bránit před zlomyslnými holkami, ale doporučily mi, abych se neangažoval, ochrání si ji samy. I přede mnou.

Zato koupat v Ohni se nechtěla, zvlášť když viděla, jak dopadl Alí. Vyřešily to rychle, zhypnotizovaly ji. I v tom stavu se pokoušela bránit, je to pěkně tvrdá holka a bude s ní spousta práce. Kluci jsou mnohem poddajnější.

Během koupele vyšla najevo potěšující skutečnost: Aiše nebyla provedena místní brutální obřízka; babička rázně odmítla najmout zkušenou stařenu, když bude chtít budoucí majitel, ať si to zaplatí. Sentimentalitou k vnoučatům rozhodně netrpěla.

Selim měl s námi už zkušenosti, Hasan se divil, ale je velmi zvědavý a neměl strach. Všeobecně byl strach a překvapení Arabů menší než jsem čekal, zvlášť když si vnitřně ujasnili, že jsme skutečně čarodějové. Je-li to tak, je to v pořádku, mágové přece takové věci dělají. A čarodějnice chodí nahé a bez vlasů, co je na tom divného?

V průběhu koupání jsem provedl Propojení, k nemalé radosti všech našich. Stáhl jsem se zpět a jen supervizoval, protože už tak bylo dost rušno, nováčci se rozkoukávali, naši jim ochotně poskytovali pomoc. Zaujala mě Aiša; chtěl jsem vědět, jak dlouho ji bude trápit změna, která se s ní stala, ale šlo to nezvykle rychle. Nejdřív překvapení, potom rychlé zjištění, že skutečně jí v hlavě znějí myšlenky ostatních. Aby se kontrolovala, to zatím zvládnout nemohla, ale jevila velké nadání.

Tak mě vzali mezi sebe. Jsem jako ostatní holky. Ty obrázky na kůži zatím nemám, ale to vyřeším. Teď se hlavně musím snažit, aby mě nevyhodili. Žádnej průser si nemůžu dovolit...

Tebe vykopou hned, jak se na tebe podívaj! Vypadáš jako kdybys žrala kobylky, smrade malej!

Náhodou uvidíš! Tyhle jejich triky se taky naučím, pak se těš!

A naši se smáli. Hádka pomocí myšlenek je pro nás normální, oni z ní byli trochu... To je totiž tak: normálnímu člověku něco jen tak přelítne hlavou, on na to zapomene a jde dál. Telepat ovšem všechno cítí. Nejdřív je zděšen, jak špinavé myšlenky mají lidé kolem, dokonce jeho kamarádi. Pak si zvykne. Pokud je aktivní, přenáší svoje myšlenky na druhé a časem se naučí je vnitřně ukáznit. Heslo je: když nechceš, aby na tobě druzí mohli pozorovat ničemnosti, nedělej je.

Faktem je, když nějakou dobu děláte telepatii, naučíte se náhodné problesky nebrat tak vážně. Někdo vám chce dát do držky, no a co? Někdo se s vámi chce pomilovat, co je na tom zlého? Časem se naučíte rozdělovat lidi na skutečně nepřátelské a ty, co jim jen něco hloupého napadlo...

A ještě: čarodějové jsou hodně osamělí. Spousta věcí vypadá líp, když neznáme jejich souvislosti. Magie je vědomí souvislosti věcí; kdo ji aktivně provozuje, ví čím dál víc ošklivých věcí. Aby ho to nezničilo, musí hledat kladné. Proto zejména dívky tak rády propůjčí svoje tělo k jakýmkoliv hrám, které jim způsobí potěšení a dodají energii. Když nic jiného: kdo s nimi jednou spojil svou auru, už jim těžko může ublížit. Nebo aspoň zaútočit bez varování; čarodějka vycítí, kdyby jí chtěl ublížit. Zvláštní způsob prevence, ale docela příjemný.

No a teď si tohle všechno přečetla čtrnáctiletá Aiša, děvčátko mírně řečeno doposud nezasažené rozumem, vzděláním či láskou. Ale to všechno se jí hluboce týkalo.

Iris a Rolf se domáhali, abychom přestali blbě kecat a začali hrát. Za tím účelem měli dokonce tvrdý kaučukový míček velikosti tenisáku; s tím se hraje obdoba fotbalu, ale branka je menší, všichni útočí i brání a zasáhnout míč i soupeře se může čímkoliv, včetně E-úderů. Rozdělili jsme se tak, že já, děvčata a Iris jsme hráli na jedné straně, kluci a Rolf na druhé. Děti hrají zásadně proti sobě, kdyby však bylo soupeřů víc, spojí se. Hostům jsme řekli, že se můžou zapojit na jakékoliv straně, pokud si troufnou; nejdřív ať ale okouknou, jak se to hraje.

Jedná se totiž o hru, sloužící k bojovému výcviku, takže když chcete přemoci soupeře, je běžné ho napadnout. Srazit kopancem, úderem hrany dlaně či bleskem. Postupem času se soupeři někdy rozjedou a začnou být nebezpeční. Doporučuje se, aby aspoň jeden ovládal Oheň pro případ rychlé resuscitace.

Cizinci a začátečníci občas nechápou pravidla. Nedivte se, žádná nejsou. Pokud v průběhu hry někdo oznámí, že mění stranu a zaútočí na dosavadní spojence, může to udělat, pokud riskuje, že bude nepředstavitelně bit. Náhodný kolemjdoucí se může přidat, nemusí to ani nijak ohlašovat, copak jsme slepí? Naopak, kdo už musí běžet, může toho kdykoliv nechat a odejít. Někteří nadšenci chystají vytvoření závazných pravidel, dokonce uspořádání soutěží a přeborů, ale většina se jim směje. Je to prostě relaxace.

Když jsme začali hrát, byli Arabové nejdřív zděšení, protože rvačky bývají tvrdé. Přestože soupeřů bylo víc a dobře trénovaní, stačil jsem ještě sledovat okouzlené reakce, zvláště Aiši. Nějak jí nešlo na rozum, že naše děvčata včetně malé Iris jsou tak vyspělá proti arabskému světu. Vzdělaná, chytrá, optimistická... s milostnými zkušenostmi. Všechno, co chtěla být.

Nezklamali, postupně se zapojili, dokonce dost nadšeně. Ani moc nevyváděli, když sem tam dostali pecku. Jenže naši se rozjížděli trochu moc; hráli jsme na písku, někomu se podařilo výbojem energie ten písek roztavit a spéci ve sklovinu. Hned to začali zkoušet, samozřejmě nejvíc Iris a Rolf, kterým to nešlo, protože energie mají málo a neumějí ji zaměřit. Potom někoho napadlo rozbíjet kameny. Nebránil jsem jim, aspoň budou v noci klidně spát a nebudou mít energii na obtěžování partnerů. (No počkej, to budeš koukat! My že bysme neměli Sílu?)

V průběhu hry jsme někoho zahnali do bažiny a vzápětí se tam za ním přesunuli všichni, dokonce i Artanna, který to nemá rád kvůli svému parádnímu kožichu. Nevydržel dlouho, přeběhl přes bahno na druhou stranu a tam se poškleboval malým zlodějům, kteří ho chytali a chtěli zatahat za ocas. Protože neumějí skákat jako leopard, zapadli do bahna a bezmocně se v něm plácali. Malá Aiša se převalovala s viditelným potěšením a přemýšlela, proč vlastně nikdy nezkusila udělat něco, co se líbí jejímu tělu.

Naše činnost vyvolala zájem dalších kamarádů, kteří nějakými tajnými cestami pronikli do Mekky, zaregistrovali nás a vyhledali. Přišlo jich během hry kolem deseti a když viděli, co se děje, hned se nadšeně zapojili. Kluci i děvčata, což pečlivě sčítala zejména Aiša. Měli s sebou dva kluky z Mauretánie, které někde koupili; prostorem obíhala informace, jak a kdy upadli do otroctví, ale je to poněkud dlouhé vyprávění.

Ve finále nějakého osla napadlo sehnat čistou vodu na umytí. Po dobrém to nešlo, tak transmutací, přeměnou něčeho jiného, nejlíp bahna, kterého jsme měli po těle takové nánosy, že nikdo nemohl chodit, jen se potácet a bořit. Změna se dá provést přestrukturováním prvků, rozbitím původního jádra molekuly, uvolněním vody a zahozením zbytku. Ovšem není tak snadná jako namluvit cizincům, že vidí něco jiného než existuje. Iluzivní magie je vcelku lehká, transponování hmoty o úroveň výš; nejtěžší je Tvoření, vyrobení skutečné a trvalé hmoty, od které může WZ odejít a ona zůstane stejná. To dokážou jen Mistři.

Ale vykládejte to těm pitomcům! Když se jim dařilo tavit písek a rozbíjet kameny, proč by nemohli rozbít molekulu? Zkoušeli to jednotlivě i s pomocí a určitým způsobem to dokázali, ale nikomu se nepovedlo zahájit řetězovou reakci, aby se totiž další voda uvolnila jen dotykem kapky získané předtím. Napřed jsem se držel zpátky a dohlížel, ale začali mě nutit a dokonce si dělat legraci. Nějakou dobu jsem vydržel, ale naši vědí, jak vydráždit i klidného sanjásina. Když holky začaly s narážkami na detaily mých výkonů v sexu i magii, stoupl mi adrenalin; a potom... musím se přiznat, lákalo mě využít volně poletující energie.

Abych omluvil své jednání: já mám právo používat Sílu, třeba i k tréninkovým účelům. Smím cokoliv vzít a kamkoliv nasměrovat, abych ukázal mladým, jak se s ní má zacházet. Můj otec to dělá celý život, je to součást výcviku. Když jsem tedy Mistr... použil jsem svou osobní, získanou od sester i všech mých družek a jejich dalších druhů v řetězci, (včetně Valérie a jejího rozsáhlého komplexu manželů, včetně Tomáše a jeho rozsáhlého harému), taky bratra Jerzyho, jeho arabské princezny a... džinů, démonů, andělů a starých bohů. Doplnil jsem to energií z Kaaby a té šavle a měl jsem pocit, že už to snad bude dost. Tak jsem to práskl.

Na mou čest, to všechno smím udělat!

Ze všeho nejdřív jsem měl pocit, že mnou prochází smrtelná dávka. Jestli jsem přežil díky vlastní odolnosti nebo jestli mě zachránili moji Ochránci, to nevím. Ale všechno křemičité se začalo měnit na vodu až tak daleko, kam jsem dosáhl energií. Na místě, kde jsme se plácali v bahnisku, vzniklo jezero hluboké tak pět metrů a široké... no, zabíralo celé údolí. Naštěstí skály mají odlišnou strukturu, kterou jsem nezahrnul do vědomí, jinak by mohly povolit a jezero zaplavit město, které je taky v údolí, dokonce hlubším než to naše.

A bohužel, všichni Arabové se naráz začali topit, protože žádný neuměl plavat. Já vnímal transmutaci jako řetězovou v určité měřitelné době, pro ně to bylo naráz. Umíte si představit, že se kolem vás vše změní ve vodu? Včetně písku, na který jsme volně pohodili svoje věci, když jsme se svlékali; teď podle své váhy klesly ke dnu nebo plavaly po hladině.

Naši se vzpamatovali rychle a začali zachraňovat. Zajímavé je, že ti Mauretánci plavat uměli, pocházeli od nějakých jezer, kde chodili chytat ryby. Naši plavou jako vydry, takže vytáhli nejen neplavce, ale většinu šatů, zbraní atd.

Já se zatím hroutil pod přívalem nadávek celého zbytku světa. Ne, vcelku mi nikdo nevynadal, jen zjišťovali, co se stalo, a když na to přišli, tak se zdvořile ptali, zda bych jim to pro příště nemohl dát vědět dopředu. Etika čarodějů... Někteří se pokoušeli dát taktně najevo, že jsem na sebe přitáhl pozornost řady dost vysoko postavených astrálních bytostí, které si to budou nějakou chvíli pamatovat. Vzbudit zájem nadřízených bývá za určitých okolností výhodné, avšak... No, zapletl jsem se. Jestli z toho něco bude, se ještě neví.

A jedna ne zcela bezvýznamná drobnost: energetické výboje silně znepokojily velké množství místních démonů, kteří se nám nějakým způsobem namotali do cesty. Ne, že by je to přímo zabilo, oni jsou taky hodně odolní, ale postřehli nebezpečí. Mezi splašeným býkem a znepokojeným démonem je sice určitý rozdíl...

A totálně jsem se zrušil. Ne snad že bych se nemohl hýbat, ale než se dostanu do normálu, bude chvilku trvat. Kdyby mi teď dal někdo kus masa, tak ho klidně sním, abych nahnal deficit. To taky smím udělat, fakt! Ale abych hrál něco s holkami, na to už dneska opravdu nemám sílu, dejte mi laskavě pokoj!

Nedal mi pokoj nikdo. Ne že by přímo obtěžovali, ale chtěli vědět tisíc různých věcí, které jim nebyly jasné. Každá z těch vědomostí vyžaduje znalost mnoha podrobností, které někdo znal, jiný ne, ale všeobecně... Zkrátka, pár hodin přednášky a byli by celkem v obraze. To všechno je mám naučit já, ale... nemám sílu, proboha dejte mi pokoj!

Bojovníci a bojovnice se ujali velení. Nejdřív mi naprali do těla trochu energie. Pak shromáždili veškeré oblečení, které našli, všechno vyždímali a relativně spravedlivě rozdělili. Nějak moc jsem to nesledoval, natáhl na sebe mokré šaty a ani se nesnažil je usušit vnitřním ohněm, jak to dělávám, když se občas rácháme v hadrech. Děvčata mi pomáhala se oblékat, přitom kladla ruce na kontaktní body a předávala E, aniž bych jim to oplácel, jak je zvykem. Moje ruce pokládali na své amulety, ozdoby v uších, zbraně... vše, z čeho se dá vysát energie. Většinu jsem si už odebral, když jsem se koncentroval na pokus. Ani Artannovi už nesršely jiskřičky z kožichu...

Jsem hovado. Bezohledný pacholek, ochotný pro svoji zábavu ohrozit energetickou rovnováhu cowenu. Že mě za to obdivují a každý se snaží mi všemožně pomáhat, je o to horší. Měl bych mít rozum, být uvážlivý, dělat jen takové pokusy, na jaké mám. Jestli při tom zlikviduju sebe, tak snad, ale rozházet všechny ostatní? Sotva jsem na to pomyslel, začali mě ujišťovat, jak mě mají rádi, jsem jejich čaroděj, pýcha celého Arminu, oni jsou můj cowen a čím častěji se urvu, tím víc budu mít obdivovatelů. Kdyby přitom měli zahynout, a co? Smrt každého z nás očistí deset dalších bytostí, a dotyčný se navíc zrodí na své současné úrovni, tak čeho bychom se báli?

Do toho kvandali začátečníci, kterým se to velmi líbilo, ač neměli tušení, o čem je řeč. Vynikala Aiša; tu holku budeme muset co nejdřív tvrdě zdeptat, jinak nám vyroste až příliš. Vzápětí se mnozí sháněli, která je ta Aiša a začali jí rvát z několika stran do vyholené hlavičky různá vysvětlení. Nechápala vůbec.

Měl jsem na ně zařvat, ale nebyl jsem schopen. Jana vzkázala, že s Julkou vpadly do kuchyně a chystají večeři. Podle nejvyšších pravidel, tzn. z čistých zdrojů, vařenou čarodějkami, včetně obětování. Ale tak hodinku dvě ať se ještě někde zdržíme, třeba zajdem někam na kafe. Kaváren je ve městě spousta...

Mladí se zarazili. Vrazit do města do kavárny? Mezi normální lidi, v tom stavu? S nefunkčním čarodějem? Poslechněte, jestli tam bude zbytečně moc démonské energie, tak nás to může...

Jestli tam budou démoni, tak je pobijem!!!

Někdo mi nařídil, že půjdeme na kafe. Tak jsem šel; Alí věděl o jedné kavárničce, její majitel je celkem hodný člověk, který mu dal občas najíst zadarmo, sice nějakých zbytků, ale... následkem své dobrosrdečnosti prosperuje tak tak, leč zákazníky neokrádá, jídlo nešidí, dokonce i tu kávu dělá dobrou...

„Tak jdem, ne?“

Ta kavárna byla maličká, mírně se hroutící stavba, do které se vešly tři stolky. Obsazený byl jeden. Další, rovněž prázdné, byly na chodníku před kavárnou. Proč tam nikdo nebyl, nevím. Kavárník nebyl Arab, nýbrž Turek, který sem kdysi přišel na pouť a zůstal, protože se mu zalíbila jedna místní dívka. Taky chtěl zbohatnout, to se mu nepovedlo, zato si zvykl, že to asi nikdy nebude lepší. Teď je mu padesát, má dva téměř dospělé syny, nejmladší je dcerka; a kupodivu, svou ženu má pořád rád a ona jeho. V místním prostředí dost zvláštní rodina.

Proboha, neubližujte mu! Aspoň někoho nechte...

Neboj! Věnujeme mu veškerou možnou péči!

Když do kavárny vpadla rozchechtaná tlupa mládeže, ověšená až nebezpečným množstvím zbraní, chudák kavárník nejdřív myslel, že ho jdou vyloupit. Vyznačovali jsme se určitou podobností oděvů, což v tomto prostředí označuje vojáky. Vojáci bývají různí, avšak vždy nebezpeční celému okolí. Naši si naporoučeli kávu a hodně zákusků; vzápětí provedli stručný součet a pohodili na pult pár zlatých mincí; nad drobnými velkomyslně mávli rukou.

Byl jsem z celé party nejhodnější, seděl jsem v koutě, popíjel kávu a přikusoval k ní sladkosti. Když říkám sladké, skutečně tím myslím... no, normální člověk by řekl přeslazené k šílenství. Turecké cukroví je... zkuste si to, nebudu popisovat.

Mladým chutnalo. Telepaticky dali signál děvčatům, že nemusejí spěchat, chvilku se třeba zdržíme. Kavárna nebyla moc daleko od našeho hostince, ať pro nás třeba přijdou... nebo ať jdou hned, možná tady bude veselo! Julka jim vynadala a doporučila, aby se urychleně ukáznili a hodili do klidu. Smáli se.

Zahájili s kavárníkem a jeho ženou vyjednávání o receptech. Každý z nás umí vařit, i když někdy je příliš líný, ale vaření nás baví, zvlášť exotické recepty. Během diskuse použil kavárník pár tureckých slov a protože neumíme turecky, padly otázky na jejich význam. Halasná diskuse a hlučný smích přivolaly ostatní členy rodiny, dokonce i dědečka s dlouhým bílým knírem. Vyšlo najevo, že někteří z našich jsou děvčata, což byl šok pro všechny a zajímavá informace pro malou Hafíji, protože když jde chodit bez závoje a v chlapeckém oblečení...?

Vydal jsem ze sebe zoufalé šakalí zavýtí a prosil, aby toho co nejrychleji nechali. Bude průšvih!

Nikdo si mého kvílení nevšímal, neměli čas. Kluci se přeli se syny kavárníka na téma ušlechtilých zbraní. Vpadli mu do bytu, prohlíželi si věci mladých a chrlili ze sebe různé rady. Protože měli problémy s překladem, propojili se mentálně. V tom momentě jsem se vykašlal na příkazy a soustředil se na zákusky.

Děvčata s matkou a dcerou (za totálního překážení Aiši a Iris) připravily vynikající zmrzlinu. Byl jí obrovský kopec, ale jen se začalo jíst, bylo zjištěno, že je jí málo. Dědeček se začal chlubit svými hrdinskými činy z válek proti nevěřícím někdy před padesáti lety. Klukům svítily oči a dohadovali se s ním na téma šermířských fint a triků. Nějaký další host se pochlubil, že byl čelným členem plukovní hudby janičárského pluku, konkrétně hrál na velký buben. Na vyzvání jej přinesl a předvedl.

Mauretánci zařvali nadšením. Oba uměli dokonale bubnovat, je to prakticky jediná věc, kterou uměli. Pardon, dvě. Zezadu přepadnout nepřítele a uříznout mu hlavu, pokud budou mít zbraň s křivou čepelí, podobnou nepálskému noži kukri. Když se patřičné zbraně nedožádali, spokojili se s obyčejnými handžáry. Těch tady bylo poměrně dost.

Někdo šel v průběhu akce někam nakupovat, ovšem nemám tušení co, kam a za kolik. Prostě nemám přehled. Zato vím, že se do kavárny nahrnulo asi třikrát tolik lidí, než bylo schopno se vejít. Přebyteční si posedali na chodník, na trávník na protější straně ulice a do sousední kavárny, jejíž majitel sice nebyl moc rád, ale posléze se připojil k obecné zábavě. V davu se nadšeně obchodovalo, naši se hádali do krve o každý šesták, ale jejich stříbro a zlato se stěhovalo k místním kupčíkům a namísto toho získávali různé nádherné věci.

K bubnům a píšťalám se přidaly kartály. Jsou malé a mnozí naši je nosí s sebou, bronzové, mosazné a někteří i stříbrné. Zvláště děvčata s nimi dokážou nadělat rámusu... Nedá se říct, že se začalo hrát a zpívat; hudba prostě vytryskla, aniž to kdo organizoval. Mauretánci hráli každý na několik bubínků naráz, dědeček vyskočil od stolu a tančil se zdviženýma rukama, jedna dívka se k němu přidala a on vyprávěl, jak ho kdysi svedla nějaká bílá cizinka, když se jako sluha pana plukovníka dostal do přístavu v Itálii. Dodnes nepochopil, proč to udělala, ale líbilo se mu to.

Vlivem kávy a zákusků mnou přestala cloumat zima a začínal jsem být schopen uvažovat reálně. Taky se mi vracela schopnost vnímat energii okolo. Třeba Kaabu. Od černého kamene šlo tolik Síly, že jsem se skutečně vzpamatoval a mohl aspoň registrovat, když už ne něco ovlivňovat. Situace se měnila, naše komando propojovalo další a další osoby, vesměs nezúčastněné...

Pak byl čas večerní modlitby. Hlas muezzina z blízké mešity by snad hluk a zpěv ani nepřehlušil, ale všiml jsem si toho já a dal pokyn se ztišit. Muži se srovnali do řad, klaněli se a zpívali Fátihu. Naši samozřejmě s ostatními; ženy uctivě přihlížely, jak se sluší. S uspokojením jsem vnímal, že myšlenky všech přítomných jsou čisté a skutečně se obracejí k Bohu, ne k vlastním ziskům a podrazům na ostatní. Démoni vymizeli, vytratili se. Varování, které dostali při mém pokusu, překonalo i jejich tupost.

Po modlitbě se situace poněkud uklidnila. Aspoň natolik, že se různé plány do budoucna začaly blížit rozumné realitě. Kavárník a jeho rodina už samozřejmě věděli, že jsme nějaký řád dervišů; mladší syn projevil chuť k nám vstoupit, zatímco starší přišel na nápad vypravit se s námi na naši loď a zkusit tam prodat nějaké zboží; další by nakoupil. Pět šest chlapců slíbilo, že zítra se pokusí vylézt na střechu a spravit ji včetně krovu, který se hroutil už v časech dědečkova mládí. Další se dohadovali s jiným obchodníkem, který měl tendenci vypravit obchodní karavanu do oblasti, obsazené Angličany, ale ti nevěřící psi se mu příliš hnusili, bál se jich a neuměl s nimi jednat. Chlapci mu slíbili doprovod, tlumočení a pomoc v jednání, cizinců se nebáli a rozdíl víry jim byl k smíchu. Ženy zalezly do harému a tam se paktovaly proti mužům. Dokonce občas s účinným stíněním.

Když nás přišel vévoda Dunbar seřvat, vyjádřil mínění, že již splýváme s prostředím až příliš. Kluci se smáli; řád Templářů se odjakživa vyznačoval schopností vyhledat si kamarády všude, kde se ocitne. Mně udělal krátkou lékařskou prohlídku, zakroutil hlavou a neřekl nic, jen abych padal na večeři.

Hlad jsem už neměl, bylo mi fajn a všechno jedno, ale šel jsem, když mi nařídil. Šlo nás víc; náš hostinec je skutečně jen pár kroků od té kavárny. Dostali jsme zeleninové sabdží, žlutou rýži a ořechovou halvu, zapil jsem to ghírem a měl dost. Uložili mě do pelechu a doporučili, abych se prospal a nabral síly.

Mé sestry začaly řešit otázku, zda se jít pobavit mezi ostatní do kavárny, či nikoliv. Celkem snadno rozhodly, že ano, ovšem pak vyvstala otázka, v jakém provedení. Když už mají krásné ženské šaty, proč je nepředvést? Avšak v tomto světě jsou určeny pouze očím oprávněného pána a majitele, cizí muž je spatřit nesmí, leda nějaké tanečnice, což ovšem nejsou počestné ženy, nýbrž...

„Ale mají v pupíku diamant!“ zasnila se Jana.

Julie se svěřila, že už dávno si přeje podobnou ozdobu. Když jí Jana začala líčit, co všecko má chuť si nechat propíchnout a příslušně ozdobit, přebíhaly jim po zádech slastné vlny mrazení a oči zářily jako ty diamanty. Jediný, kdo je mohl zarazit, byl Dunbar; ale ukázalo se, že také on v mládí rád chodil do hospod, barů a kaváren a že ta doba není ani tak daleko. Julie ho hbitě seřvala, že co se vzali, nevyvedl ji do společnosti ani jednou; což ho urazilo a začal se hádat. Jana odhadla, že jejich hádka by taky mohla skončit v posteli; připomněla, že na té kavárně se už dohodli, řeší se otázka oblečení. A řekla:

„Mohamed popisuje docela hezky hurisky, které hýčkají muslimy v ráji. Že bysme jim předvedly, jak to vypadá?“

Julie přidala na intenzitě záře svých očí.

„Zní to trochu nebezpečně!“ řekl Dunbar nahlas. V duchu začal vzpomínat na staré Templářské legendy o Starci z Hory, který měl výcvikové středisko hašíšínů, šílených bojovníků, ochotných dát se zabít z jakýchkoliv důvodů, když předtím zlikvidovali deset až dvacet nepřátel. Dosahoval toho snadno: když jeho agenti objevili perspektivního mladíka, omámili ho, unesli do kláštera na Hoře a tam cvičili přes den v boji, v noci v lásce s krásnými dívkami, ochotnými k čemukoliv. Co nezvládli v reálu, dorazili drogami. Za půl roku kluka vrátili zpátky do života, vysvětlili mu, že byl v ráji a že se tam vrátí, až ho zabijí, ale jen potud, bude-li bez váhání plnit vše, co mu poručí. Udělal to; jeho život byl dost krátký, zato napínavý.

My jsme samozřejmě dál než nějaký dědek z Hory. Naši nepotřebují drogy ani sliby ráje, dokážou se zcela spolehlivě dostat do extáze vlastním přičiněním. Když někomu jde o to vidět fantastické představy, stačí říct; vyvolávat fantómy patří do výcviku. A bude se známkovat?

Body plus a mínus jsou jediná odměna, kterou jsou naši mladí ochotni akceptovat. V podstatě nic hmotného; ale vyšší počet bodů dává majiteli právo kecat do činnosti druhým, dává možnost být vyslechnut a vzat v úvahu; dále snižuje případy, kdy ho někdo vyšší setře za různé chyby. Nikam se to nepíše, ale všichni velmi dobře vědí, kdo čeho dosáhl. Nejvyšší postavení má, kdo už body nesbírá, ale rozdává. Třeba Dunbar.

Takže se děvčata krásně vystrojily a vyrazily do města. Zatím měly přes šaty pláště a po cestě se ještě dohadovaly o vlasech. Dohodnout se nemohly, Jana chtěla černé, jako má Julka a Julie zas blonďaté, aby se podobala Maryšce. Jednu chvíli začala líčit rezavou hřívu May-Britt, pak se docela pohádaly; chvilku to vypadalo, že nebudou mít žádné nebo každá jiné, potom jim Iris připomenula, že ideálem Arabů je žena zlatovlasá. Vmžiku se dohodly a předvedly skutečně vlasy ze zlatých nitek, bez ohledu na to, zda je něco takového v reálu možné. Iris chvilku trvalo, než to strávila a dostatečně obdivovala; pak si vytvořila hřívu z diamantových jiskřiček, napřed do půlky zad, potom až na zem, nakonec prodlouženou do tak nemožné délky, že ji Julie krutě zcenzurovala a nařídila normální délku; právem princezny rozhodla, že normální délka vlasů bude ke kostrči. Pokud si dáma nechá narůst ocas, vlasy se neprodlužují, ale je povoleno nechat růst černou srst po celém hřbetě až k ocasu. Rolf záviděl a vymyslel několik variant, až se nakonec dal ukecat na bojový cop ve tvaru a vzhledu černého hada; v krajním případě byl ochoten ho nechat obživnout a zasyčet.

Činnost princezen a zejména neohrabané pokusy dětí vyvolaly zájem všech ostatních; dívky vzaly na vědomí, že bylo povoleno se všelijak předvádět a ochotně změnily vzhled. Částečně v reálu, některé části (vlasy, vzácné šperky) dodaly dle fantazie. Chlapci jim nechali volné pole, měli příliš mnoho práce. Shromažďovalo se okolo nich čím dál víc mládeže, znechucené místními poměry, zato nadšené vrhnout se do jakéhokoliv dobrodružství. Mnohé záměry byly jen momentální a vyvolané sugestivní atmosférou, ale výcvik velí Templářům využít jakékoliv situace k poučení ostatních, zlepšení jejich karmy osobní i celkové a... atd. Kluci rozjeli tvrdý nábor; kdyby skutečně vzali každého, koho zverbovali, mohli postavit armádu na to šup. Naštěstí většinu to přešlo, když se vyspali a celkem nechápavě zjišťovali, co dělali včera.

Největší dokonalosti čaroděj dosáhne, když může druhým otevřeně říct, co na ně používá a jak, a stejně zaboduje. V průběhu noci to už někteří naši otevřeně předváděli, místní se smáli a fandili. Přidávalo se čím dál víc dospělých, třeba jenom šli kolem, slyšeli hudbu a když vstoupili, omráčil je tanec krásných dívek, kterých občas bylo víc než přítomných osob ženského pohlaví. Mnozí dosáhli takového vzrušení, že s nimi nebeská tanečnice odešla a dopřála jim strávit noc v jejím náručí. Takové dívky mají tu zvláštnost, že před svítáním zmizí z jakkoliv dokonale uzavřeného a střeženého prostoru a nezůstane po nich nic než trocha vůně a krásných vzpomínek.

Sajjíd Dunbar byl všeobecně předurčen jako dozorčí a rozhodčí ve hrách mládeže. Je nejstarší, má nejvyšší postavení, dvě děti a lze předpokládat, že i rozum. Mladí celkem rozumně odhadli, že by se mohli v přátelském prostředí urvat a začít vyvádět nad běžnou míru, ale důvěřovali svému vůdci, že je včas upozorní, kdyby jejich žertíky začaly ohrožovat rovnováhu vesmíru.

Bohužel právě to teď Jana zajímalo nejmíň. Arabská hudba na něj působí jako erotický stimulátor; ponořil se sice do meditace, avšak ne o vznešených tématech, nýbrž o půvabech své ženy Julie, jejích sester a mnoha dalších dívek, přítomných i vzdálených. Byla taková divná noc. Měl problém: když jsme si chystali přestrojení, konkrétně příslušný zápach, nebylo příliš příjemné s námi spát, pokud jsme dokázali udržet své perverzní sklony na uzdě. Sice to s Julkou zkusili, dokonce s využitím pár znalostí z učebnice psychiatrie o sexuálních deviacích, ale nebylo to ono, takže Jan byl sexuálně poněkud vyhladovělý a dívky poněkud rozjeté.

Protože odhadl, že jeho meditacím se nikdo příliš nevěnuje, začal promýšlet vztah k oběma svým ženám. No ovšem, Jana je jeho manželka stejným právem jako Julie. Z etických důvodů se dřív chránil erotických her s baarfeltovskými princeznami; byl si vždy vědom, že je to nebezpečné. A nemýlil se; teď nejen že se mu líbila Jana, měl chuť i na Magdu a Maryšku, případně další exempláře. Když mu to blesklo hlavou, Jana reagovala nadšeně, Julie se po krátkém váhání přidala. Magda vzkázala, že se těší. Maryška vzkázala totéž, ale nebyla si jistá.

Valérie vzkázala, že výzkum na to téma ji láká a bude se mu věnovat, budou-li okolnosti příznivé. Nijak neobjasnila, jak do celé operace zapadá, ale Jan si dávno zvykl na reakce čarodějek. Byl hodně ve vleku své ženy; rozhodoval tak, jak se jí líbilo. Považoval to za přirozené.

Teď se zamýšlel nad hrozbou, že bude nucen přednést v průběhu zasedání vědeckou přednášku, pokud možno tak zajímavou, aby byl posluchači oceněn. Když uvažoval, čím přispěje do programu, musel si přiznat, že nejlíp a z první ruky je informován o psychických proměnách obyvatelstva Arminu; tak nazval svůj referát Změny v pojímání osobní identity v průběhu pěti let odloučeného vývoje a čas od času, když měl chvilku volna, si připravoval jednotlivé body. Jako hlavní atrakci hodlal uvést svoje nejbližší, což tyto potěšilo; dávno vítali možnost probírat své navýsost soukromé záležitosti před nejširším kolektivem.

Když si teď prohlížel Julii, vlnící se v rytmu arabské hudby před nadšenými diváky s nebezpečně blýskajícíma očima a smyslným výrazem obličeje, nemohl než srovnávat ji s děvčátkem, které se setkalo kdysi s Dianou na dvorním plese ve Vídni a zachváceno touhou poznat něco nového přijelo navštívit ji do Německa. Tam se viděli poprvé; cudná, panenská Julie, pyšná na svou krásu, avšak odmítající ji komukoliv předvést. Dobýval ji dlouho a usilovně, mnohokrát už nevěřil, že ji získá, byla tak tajemná a vyhýbavá; tajnosnubná květina. Musela nejdřív projít dlouhou cestou, setkat se s ostatními Baarfelty, navázat spojenectví s princeznami, být pronásledována a podezírána, ztratit krásné dlouhé vlasy a místo nich získat meč a leopardí uniformu, než vložila své ruce do jeho a odevzdala se mu. Nikdy jí nepřestal být vděčný.

Už když si ji bral, dobře věděl, že je spojena s ostatními tím poutem vzájemného sdílení; její sestry i ostatní čarodějky ji dlouho trpělivě učily potulovat se vzdálenými prostory makrokosmu i mikrokosmu, než se přesvědčila, že není toto tělo, ale někdo, kdo tělo používá, hraje si s ním, ovládá je. Velmi pomalu z ní opadávaly skrupule, pouta společenské výchovy, představy, co se má a nemá... Než se naučila prožívat vše beze zbytku.

Ale jak se měnil Dunbar? Přísného mladého důstojníka německé tajné služby určitě nepřipomíná orientální velmož, který právě sedí při kávě v Mekce a naslouchá arabské hudbě. V Arminu se naučil mnoho věcí, převážně díky své ženě. Ztratil či získal? Z lidského hlediska ztratil; namísto suverénní osobnosti s jasně stanovenými právy, povinnostmi, vymezením sféry soukromé a veřejné se dostal do postavení kolečka v soukolí, ovládaného mnohočetnou kolektivní bytostí, v niž se postupně mění čarodějky. Ale na co by si měl stěžovat? Když se nad situací zamyslel bez ovlivňování druhými, musel přiznat, že se mu to líbí.

Tady je pramen všeho. Nebyl čaroděj, dokonce ani telepat. Měl o tp zájem jako o všechno, aniž předpokládal, že se ho může týkat bezprostředně. Ale žena jej zapojila; s ní se dokázal napojit na vědomí ostatních, bez ní měl zase soukromí, alespoň jejich vliv necítil. Jak rostla Julie, rostl s ní; když byl poprvé účasten společné meditaci a pocítil hloubku stavu, do něhož se dostávaly, pochopil.

Hodně záleželo na Valérii. Ona první zahájila přímé přenosy svých nejvnitřnějších pocitů pro širokou veřejnost; částečně z vrozeného exhibicionismu, ale také proto, že jsou skutečně zajímavé. Sexuální zážitek je nejnápadnější, leč sotva povrchovou záležitostí; důležitější jsou vstupy do bizarního světa, těžko definovatelného lidskými slovy. I to byl jen začátek.

Aby si Dunbar nekřivdil: jeho zajímaly sexuální zážitky víc než silně. Jestli se nechával nutit, aby bral Hry, pak ze společenských důvodů; ve skutečnosti se mu líbily velice, zvláště rozverné Jany a Magdy. Jak se den za dnem stávaly bizarnější, přitahovaly ho čím dál víc. Často toužil, aby se mohl skutečně zúčastnit; ne jako vzdálený přihlížející, jako opravdový partner! Zkusil naznačit Julii... ale ta byla příliš opatrná, ne aby si nechala sáhnout na svoji jemnou kůži. Dunbar se zmítal mezi záchvaty smyslnosti a žárlivosti; někdy byl ochoten pro neobvyklý zážitek nabídnout i tělo své milované Julie, jindy to prudce odmítal. Příšerně trpěl při představě, že se jí zmocní jiný muž, ale trpěl s potěšením; stejně tak ona. Žárlivec se trápí, protože má pochybnosti, že je mu manželka věrná; Jan to věděl jistě, přečetl si to v její mysli, ale věděl zároveň, že kdyby tu věrnost porušila, otevře jim oběma nesmírně zajímavé nové obzory. Toužil po tom tak, že občas nemohl spát; dokonce uvažoval, zda ji nemá přinutit násilím.

A nejlepší bylo, že ona všechno věděla. Všechny to věděly, bavily se tím. Julie se smála, vybízela ho, ať to tedy zkusí, ať se odváží, ať ji nešetří. Cožpak neví, jak ji vzrušuje ponížení a bolest? Cožpak se nepamatuje, jak bouřlivé byly jejich noci, když jí přinesl novou náušnici a narval do čerstvé dírky v uchu, obočí, v prsních bradavkách? A když na to přijde, je on jiný? Jak se mu líbilo, když mu zarývala do živého masa nehty, až tekla krev, hryzala ho do nejcitlivějších míst? Svíjel se bolestí a bil ji, fackoval, kopal, pak se na ni vrhl a... Občas jí na krásné tváři zůstaly viditelné stopy, pak příští den obcházela všechny kamarády a předváděla se. Veřejně ji obvinil, že si ty stopy pěstuje jako svého času Maryška od Estragona; jen se zasmála – a kdyby?

A je tu Jana, její miláček, nejmilovanější ze sester. Kdysi ji v klášteře za sebemenší provinění krutě bičovaly; teď se bič stal jejím afrodisiakem. Rozhodla se bojovat proti svému strachu z bolesti tím, že si ji vědomě způsobovala a zjišťovala, kolik je schopna vydržet. Skončila tím, že se devítiocasou kočkou bičovala do krve; probodávání tváří jehlicemi byl způsob, jak ji partneři občas přinutili mlčet a nekomentovat jejich vždy nedostatečné výkony. Řvala bolestí a prosila, aby ji nechali; ale když podlehli lítosti a dali se uprosit, vysmála se jim. Julie se jejích her samozřejmě zúčastnila, spoluprožívala je; dokonce vymýšlela účinnější varianty. Její účast vybídla Janu, aby se pokusila dosáhnout účinku bez skutečného násilí. Může-li Julie prožívat bičování, aniž by se jí něco dotklo, proč by Jana nemohla trýznit vlastní tělo pouze činností mysli? Samozřejmě to šlo, od ní se to naučily všechny ostatní a hrály si tak, když zrovna neměly nic na práci.

Vévoda Dunbar zastává ve státě řadu důležitých funkcí. Jeho žena je první dvorní dámou císařovny Diany a velitelkou její Leopardí gardy. Což je tlupa děvčat ve strakatých kombinézách, vyzbrojená přepychovými šavlemi a nejmodernějšími střelnými zbraněmi. Dianin dekret nařizuje všem ženám vyšší kasty sloužit v LG; je možné z ní odejít, ale proč by to kdo dělal? Těhotenství a péče o malé dítě je důvodem k přerušení služby, ale jakmile se gardistka udrží na koni, může se vrátit a pokud má zásluhy, obdrží hodnost důstojníka. Gardu tvoří především rozchechtané holky mezi patnácti a dvaceti lety, schopné vydržet výcvik a šaškárny kamarádek. Pochopitelně, pokud sloužit nechce nebo opravdu nemůže, nikdo ji nenutí, ale zájem je takový, že zájemce je třeba odmítat.

Za Zimní války garda skutečně bojovala a získala si nesmrtelnou slávu. Teď už nebojuje dlouho, což některým děvčatům vadí. Jako všem ostatním; touží vyrazit do světa, šokovat zapšklé měšťáky a prosadit svoje zvyklosti všude, kam přijdou. Mladší holky neustále cvičí; kromě mejdanů je to nejzábavnější věc, kterou znají. Jinak je v podstatě nuda, a z nudy se dělají blbiny.

První test odolnosti je ochota si čas od času nechat rozbít hubu; zaboxovat si. Důvodem k Výzvě může být třeba, že kamarádka je příliš hezká a je potřeba jí přerazit nos, natrhnout obočí a na obličeji vytvořit pár modřin. Pubertální holky se rvou jako divoké kočky; doslova, učí se sekat dráhy a vytvářet soupeřce strašlivě vypadající šrámy. Pokud si je nechce nechat, je možno vykoupat se v Ohni a odstranit je, ale holky se jimi rády chlubí.

Kde leží mez odolnosti organismu? Citlivost vůči bolesti je vjem jako každý jiný; je-li soustavně přepínána a hledána hranice mezi bolestí a rozkoší, začne se posunovat. Po nějaké době dívky zjistily, že už jim neposkytuje tolik radosti, co dřív; zvyšovaly dávky, ale nebylo to nic platné, organismus si prostě zvykl. Když si to patřičně uvědomily, postupně toho nechaly. Nedokážou už dosáhnout ani nejvyšší bolesti, ani nejvyšší rozkoše; tak začaly hledat jinde, třeba kořistit na pocitech mladších kamarádek.

Další vzrušující zážitek: ponížení. Ještě během cesty přes Evropu prožívaly dost intenzívně, když byly znenadání kamarádkami svlečeny a ponechány bez pomoci na veřejném místě. Hrály si tak; posléze se to stalo neúčinným, protože si rychle zvykly své tělo zneviditelnit, vyřadit vnímání u osob, které je mohly spatřit. Další eskalace hry: znenadání se objevily, způsobily rozruch mezi diváky a zmizely. Julie a Maryška to provedly několikrát, potom je to přestalo bavit.

A jelikož vlastní značnou dávku zlomyslnosti, vybraly občas nevinnou oběť, nejlíp mladou dámu ze vznešených kruhů, pyšnou, nafoukanou, zlou... zhypnotizovaly ji a daly příkaz, aby se svlékla a vymočila na chodník rovnou před městským strážníkem. Když se probrala, věděla moc dobře, co dělala, ale se vzteklým pláčem se bránila, že ji k tomu něco přinutilo.

Kamarádka Blanche měla další hezký nápad: znenadání se některá při procházce změnila na zcela nahou. Kolemjdoucí nevěřili vlastním očím, dámy se pohoršovaly, pánům se to líbilo někdy až moc. Pokud postřehly u nějakého váženého pána nemravné myšlenky, posilovaly je až k vyvrcholení a teprve když měl fleky na kalhotách, jevily se zas řádně oblečené a dokonale nevšímavé. Kdo je mohl z čeho obvinit?

Takhle se mohly bavit v cizině; v Arminu to nemělo smysl. Každý se svlékl při koupání, a koupali se několikrát denně. V řece, v moři, ve veřejných lázních nebo soukromých koupelnách. Koupání je záležitost společenská, odložení oděvu jednoduché získání pohodlí; proč se stahovat do těsných šatů, když není sebemenší důvod? Postupně chodili nazí celé dny a zapomínali, že někde je to jinak. Dětem nikdo neřekl, že na nahotě je něco neslušného; viděly otce, matku, všechny kolem.

Ach ano, děti. Malá Iris vyrůstá v prostředí vřelé, spontánně projevované lásky. Vnímá vše co dělají, miluje je a sleduje, ať je fyzicky jakkoliv daleko. Nemělo smysl pokoušet se před ní něco utajovat, ani není jasné, jak to udělat. Považuje za dobré, když otec a matka chtějí potěšit jeden druhého, milují se bez zábran s přímým přenosem pro všechny. Ráda se dívá, ale nebaví ji to dlouho; leda když se může připojit nějakou legráckou. Nikdo jí nebrání, jak taky? Rodiče jsou v ten moment zcela bezmocní proti jejímu zlobení a Iris to dobře ví.

Je větší problém: pro Iris je normální žít mezi telepaty. Sice ví, že existují lidé nevnímající její myšlenky a pocity; ty považuje za invalidní. Ví také, že existují slepí; no a co, ona přece vidí! Stejně je jí líto lidí neschopných mentálního přenosu, ne však natolik, aby jim pomáhala.

Jednou navštívil Dunbara kníže Nara, potřeboval s ním projednat něco služebního. V rámci odpočinku si hrál s dětmi, kromě Iris a Rolfa ještě se třemi dalšími. Když zjistili, co ve skutečnosti znamená být slepý, zahájili s ním svéráznou variantu hry na slepou bábu. Nara je slepý, nikoliv však bezmocný; zenový Mistr dokáže vycítit soupeře pomocí sluchu, čichu, hmatu... nejdřív je naučil při hře nevřískat, pak i v nejdivočejší hře skákat potichu a snažit se nerozvlnit vzduch, který on vnímá. Ale i tak je dokázal chytit, nepřišly na to, jak. Od té doby Iris starého Japonce miluje jako hodného dědečka.

Dunbar zauvažoval, jak dlouho bude trvat, než Iris přestane být dítětem. Má natolik jasné představy, že ví: je žena a milování se jí začne týkat, až její tělo dostatečně vyspěje. Ne dřív, ale asi ani o chvíli později. Ačkoliv, kdo ví? Nedávno se zajímala, proč jsou některé dívky v cowenu panny a jaký to má smysl. Co když jí budou stačit mentální přenosy od kamarádek a nebude vůbec muset někomu dovolit dotknout se jejího těla? Co z té holky vyroste? Už teď je někdy tak daleko, že nechápe její počínání. Jaká bude třeba v patnácti? Bude vůbec cítit něco lidského, aspoň částečnou sounáležitost s lidskou společností? Není to nemožná představa; mladí se hlásí k Arminům, lidstvo tam venku je pro ně nepochopitelné, nezvyklé, cizí. Jiný živočišný druh.

Hodně jim napomohl styk se šelmami. Někteří lidé si nemůžou na velké inteligentní kočky zvyknout; další až příliš. Charry a Diana popsali množství zvláštních faktorů šelem, nějak ale zapomněli na nejdůležitější: ovlivňování. Kdo žije s tygry, stává se pozvolna sám tygrem. Začíná tak myslet a cítit, začíná se jim podobat. Kam to dojde?

Klíčový moment, kdy už se nelze vrátit zpět, je výzdoba hlavy. Císařský výnos zakazuje tetování na tvářích; ale neříká, co se stane tomu, kdo neposlechne. Čím ho lze potrestat? Čím se vůbec proviní ten, kdo si vytetuje tygří pruhy na čelo, na tváře, bradu, lícní kosti... ozdoby na hlavě jsou povolené, dají se vždy nechat zarůst vlasy, ale některým Tygrům roste po tváři i těle krátká zlatistá srst, zdobená černými pruhy. Jak jí dosáhli? Pomocí magie? Těžko říct, nepochlubí se, kontakty nevyhledávají. Používají jiný druh magie, nechají se bez odporu číst, ale sami se o mentální přenos nezajímají. Jejich aura se blíží šelmám...

Pokud je známo, zajímá je z magie jediný obor: lykantropie, proměna člověka v jiného živočicha. Čím lepších výsledků v ní dosahují, tím méně cítí potřebu komunikovat s lidmi. Šelmy jsou mnohem vstřícnější. Vlastně ne – lykantropové neprojevují žádné nepřátelské pocity, prostě se jen nezajímají. Pokud se s nimi lze domluvit, odpovídají, že zatím nemají čas.

Jana se pyšní jizvami na tvářích, tetováním na bradě. Teď se vylepšila do maximální krásy, ale tyhle stopy si nechala; ony jí taky skutečně sluší! Dunbar si vzpomínal, jak Julii jednou ve rvačce rozbil tvář, rozmlátil rty, natrhl obočí, celý obličej byl jedna podlitina. A při tom byla strašně krásná, všichni to jasně viděli a říkali! Jak dokáže, aby jí to slušelo? Magií?

Jan přece není hloupý a ví, že nedokáže Julii udělat nic, co by sama nechtěla. Dokonce ani Iris; napadlo ho, co by se stalo, kdyby ji popadl, přehnul přes koleno, stáhl kalhoty a nasekal jí na zadek. Rákoskou. Proč? Jen tak, pro vybití špatné nálady. Iris to postřehla, otočila se a zašklebila. Tak dělej, ne?

Neboj se, neudělám. Bylo by to nespravedlivé.

A co? Ona nechápe rozdíl mezi svévolí a povolenou odplatou. Ani nad tím nepřemýšlí – je bita, když právě drží míč. Může být bita i když ho nemá, čistě preventivně. Kdokoliv si vzpomene, může jí nařezat, je-li větší a silnější. No a co? Když to bude chvilku bolet, nevadí; bolest posiluje. Může toho na ni být moc. Může zemřít! No a co? Smrt si neumí představit, pojímá ji jako zábavní cestu. Strejda Jerzy je přece mrtvý, je andělem a lítá někde v prostoru; Iris by nějak příliš neprotestovala, kdyby se jí to stalo taky.

Opět se ohlédla. Jsem nejstarší z rodu. Nejstarším se často stává, že musí zemřít, aby ochránili ostatní.

Je to dětská reakce na pohádky, nebo reálná úvaha? Mluví hloupě, nebo prostě ví, že nejstarší Baarfeltův syn Christoph... a jiní před ním a po něm...? Netrápí ji to, směje se.

Zná příběh o Abrahámovi a Izákovi. Někde jinde se doslechla, že první dítě z rodu by mělo být slavnostně obětováno. Když si na to vzpomene, dostává strach. Trochu. Trochu se na to těší. Jaké to bude, být andělem, mít křídla a volně létat?

Dunbar se mírně zděsil a ukáznil svoje myšlenky. Připomněl si, že připravuje body toho referátu; většina těch myšlenek do něj patří, je jen třeba je utřídit, srovnat do odstavců, sepsat poznámky... požádal slušně, aby ho nikdo nerušil. Patří k jejich etice, že skutečně nevyrušují, když pracuje. Mohli by, ale... jen Iris, když byla malá, občas kňourala, aby si s ní hrál. Teď už je veliká a ví... i její hry budou jednou tajné a bude chtít, aby se jí do nich rodiče nepletli.

(Teď se začala bouřit: nikdy se nebudu zakrývat! Jako správný telepat touží pobavit ostatní svými zážitky, vymyslet čím by přitáhla pozornost celého cowenu. Podaří se málokdy.)

Když dívka začíná výzkumy v sexu, snaží se obvykle každým zážitkem chlubit; je uražena, když to nikoho nezajímá. Počíná si tak do té doby, než se jí podaří přinutit ty starší, aby ji vzaly mezi sebe do hry. Když se povede, rozeberou ji fyzicky i mentálně tak, že na to po zbytek života nezapomene. Ukážou jí různé stupně a úrovně svých her; a protože ty malé se učí rychle, brzo si zvykne. Pak je od ní obvykle na nějaký čas pokoj.

Tyto věci Dunbar věděl, ale šly mimo něho; nevšímal si děvčátek z cowenu, jakkoliv neodbytných. Ony se naopak snažily vzbudit jeho pozornost; Julka se smála a navrhovala, aby se nezdráhal; ale nebyla ochotna se připojit. Nebo nezájem jen předstírala? Občas zapomínal, že je taky ještě mladá, že odvázat se a hrát si s puberťáky by ji mohlo bavit...

Moc věcí se změnilo, když přibrali do hry Janu. Od začátku je pro Julii nejbližší bytostí, zprostředkovává jí prožitky. Ráda se pouští do hry s nevycválanými dětmi, čím divočejší, tím lépe. Podněcuje, vybízí, aby se zbavily všech zábran; není hra, kterou by odmítla. Zvlášť povzbuzuje, aby dávaly najevo city okamžitě, ihned a dravě: když se mi líbíš, chci se s tebou milovat, teď hned, na místě, bez ohledu na okolí nebo na to, co chceš ty. Když tě nenávidím, tak tě napadnu a zmlátím, taky okamžitě a bez varování. Projevujte své vášně, dokud nějaké máte! Později vychladnou, zmírní se, přestanou být důležité. Máte šanci se pobavit, tak se bavte!

Z toho vyplývaly ty prudké hádky a rvačky, které vyvstávaly bez zřejmé příčiny a stejně rychle se zas vybily. Dětem se to líbilo velice; pro telepata, zvyklého vědět o všem daleko dopředu, je zábavný zážitek být nečekaně napaden. Jenže překvapení, ať jakkoliv zábavné, se rychle vybilo; pak už se naučili chránit, třeba instinktivně. Zvykli si očekávat až vyžadovat překvapení od druhých, sami však nebyli ochotni k ničemu.

Čarodějky se jeví normálním lidem citově chladné. Je to přirozené; ve zlomku vteřiny postřehnou, co chce udělat druhý, zhodnotí to a rozhodnou jak reagovat. Myšlenka je mnohokrát rychlejší než slova, natož činy. Paradoxně si velice váží citů ostatních; některé se dokonce soustavně pokoušejí propadnout vášni a dělat něco nerozvážného, ale nedokážou. Většina citů, jež projevují, je předstíraná. Málokdy se dokážou skutečně rozhněvat, málokdy se skutečně zamilují. Jsou nad věcí; ale hrozně rády se snaží vzbudit o sobě zdání, že jsou lidské. V takových případech jsou ochotny nechat se sebou dělat jakékoliv hanebnosti. Nedokazují svou lidskost ostatním, dokazují ji samy sobě. Rády navazují kontakty s bojovníky. Ti nejsou na takové úrovni, projevují se občas bezprostředně. Čarodějka sice ví, že pro ni chystají nějaké překvapení; ale neprozradí se, je dokonce ochotná dát najevo údiv, radovat se, ukázat bázeň, odpor, strach... všechny lidské city. A neútočit příliš rychle, aby na ni ostatní mohli včas reagovat.

Krátce před odjezdem uspořádali velkou, několik dní trvající bojovou hru v horách poblíž Indiopolisu. V rámci zasedání rady ve městě přibylo lykantropů a jejich mládež se dala ukecat, aby si pohrála. Bojovníci správně odhadli, že by mohli prohrát, takže přizvali holky z cowenu. Protože předem varovali, že šelmy jsou nevypočítatelné a v případě dopadení mohou s dívkami nakládat hrubě až násilně, zájem byl velký. Žádná WZ si nedá ujít příležitost, aby se někdo pokusil udělat jí něco, co sama nechce. Boje a lovy se protáhly s různými variacemi až do doby, kdy jsme odjeli, tak nevíme, jak to dopadlo. Asi nijak, tyto hry ani nemůžou mít konec. Ale pokud jsme sledovali, všichni se vyřádili nad obvyklou míru a byli velmi spokojeni.

(V tom momentě přestalo Dunbara bavit vypisovat označení. Pro lykantropy zavedl LC, pro bojovníky FF jako free fighter. Jako Němec považuje anglické termíny za výstižné. Jeho značky se vžily.)

[Kdo a kdy se pokusil zavést termín WF, wiz-fighter, bojující čaroděj, není známo. Není používán často, taky osob s touto specializací není příliš. Obvykle jsou dost divní.]

Dunbar uvažoval, jak bude na tyto příchozí reagovat stará, slušně vychovaná Evropa. Stačilo mu, jak zíral Mario Carialti a jeho družina; odhadl, že většina řádu je přijme vstřícně a hned zapojí do svých záměrů, zvláště pro zděšení, jaké vyvolají mezi běžnou konzervativní společností. Je to snadné: děs, hrůzu, nepochopení, nenávist. Lidé jsou přesvědčeni, že existuje jediný model morálky: ten jejich. Nedodržují ho, ale požadují, aby ho dodržovali ostatní. Cowenu to lze vysvětlit, mnozí se dokonce pamatují, ale neberou to vážně; pro ně je to dětinství. Zda budou konvence dodržovat, velkoryse přehlížet či odvážně porušovat, není důležité; často se zařídí dle okamžité nálady. A nelze je donutit.

Jakou moc má společnost, aby donutila WZ dodržovat zvyklosti, když ji nedokáže ani chytit a přinutit, aby vyslechla jejich požadavky? Jednání rovného s rovným by bylo možné, kdyby od světa něco požadovala; ale chce jen, aby jí dali pokoj a dělali si, co je libo. Ona se přizpůsobí. Jak? Ještě neví a je jí to jedno. Zájmy druhých bere na vědomí, jen když ji to baví. Politici a průmyslníci asi nebudou moc rádi, když jim nějaká holka s tetovanou hlavou dá na vědomí, že pro ni jsou jako malé děti. Když od ní něco potřebují, vyhoví jim. Když jí něco dají, přijme to a něco s tím udělá. Jestli nechtějí nic, ať nezdržují, ona má práci jinde. Jakou, po tom jim nic není.

Ovšem hrozné bude, když se rozhodnou si hrát. Jejich zábavy jsou nebezpečím pro celou zemi; doufejme, že budou dodržovat kázeň z ohledu na přátele z řádu. Zatím to slibují, ale sliby pro ně nemají valnou cenu; většinou jen odbýt toho, kdo je obtěžuje. Dunbar věděl, že cokoliv Julie řekne, má podmíněnou platnost. Jana řekne, co jí slina na jazyk přinese. Kdyby se zamyslela, asi by to neřekla; ale jí je to vážně jedno.

Povzdychl si. Po celou dobu života v Arminu si zvykal chovat se pokud možno způsobně, ale tato plavba mu dodala. Konečně se mohl opovážit uskutečnit svoje dávné sny: zmocnit se Jany, milovat se s ní veřejně, i před očima Julie. Přesvědčit se, že mají totožné reakce, dokonce podobnou auru. Mít obě najednou, střídat je a být na rozpacích, kterou. Když byla tma, rozeznával je jenom podle délky vlasů; teď je možná nerozezná vůbec! A co kdyby se přidaly ty zbývající: Maryška, Magda, May-Britt! Nebo jich existuje ještě víc? Mohlo by se mu podařit, aby se věnoval výzkumu tohoto fenoménu?

A ještě: Denis. Stejná tvář, stejná aura, propojená mysl. Viděl ho milovat se s oběma a prožíval při tom slastnou rozkoš; nejvíc ho ale zasáhla představa, že by si mohl užívat i s ním. Vyděsil se, cožpak je homosexuál, dokonce pedofil? Denis je přece ještě dítě, alespoň před zákonem; jak k němu může cítit zvrhlou vášeň? Ale zdálo se, že to klukovi ani dost málo nevadí, smál se.

Aby Jan zvýšil svou trýzeň, nařídil dívkám, aby si to rozdaly mezi sebou. Udělaly to rády, nebylo to poprvé. Julie to už zkusila s Valérií, Veronikou, Blanche, Renée... Jana s každým, kdo se jí zalíbil. Dokonce si o tom jako jedna z mála vedla záznamy, stejně jako o klucích. Prohlašovala, že hodlá propojit všechny kamarády i kamarádky jako svou velkou rodinu.

Čím víc se Dunbar nořil do jejich bezstarostných hrátek, tím víc se mu to líbilo. Některé dívky z posádky si už vzal, na ty ostatní měl chuť. Julie a Jana si zatím v jeho přítomnosti braly kluky z posádky; jednou dokonce jmenovitě určil, kdo koho v jakém pořadí. Schválně vybíral ty, kteří se Julii nelíbili; u Jany to bylo obtížnější, líbil se jí skoro každý. Julka se podřídila, ačkoliv dávala najevo jistou nelibost. A co kdyby ne? Přinutil by ji, aby prosadil svou vůli? Nechal by ji znásilnit? Julii násilí vzrušuje, Jana provokuje tak dlouho, dokud není zmučena. Zkusil si to. Sám se děsil, do jakých hlubin dokáže zabřednout, ale nemohl si pomoci, líbilo se mu to čím dál víc. Ještě by rád viděl svoje ženy s někým totálně podřadným, odporným, komu by se chtěly skutečně bránit! Třeba hned teď...

Julie a Jana si vyměnily pohledy. Potom se Julka přivlnila, při tanci mu něžně objala hlavu a přitiskla si ji na prsa. V okamžení upadl do transu; a potom byl přítomen nejdivočejším orgiím, jaké si dokázal představit. Před jeho očima se skutečně stýkal každý s každým, kdo tu byl; Jan cítil vzrušení, stud, opovržení... ale taky úžasné uvolnění a zklidnění.

Je toho na něj hodně, řekla Julie, Musíme se víc starat...

Je na nás tak hodný, souhlasila Jana, Neměly bysme ho tolik zlobit!

Půjdem radši spát?

Jo, stejně je pozdě. Ale co říkáš, dokázaly bysme zhypnotizovat každýho? Araby určitě, ale i naše kluky a holky?

Jasně. Vymysli každýmu hezkej sen!

Můžu v něm vystupovat?

Musíš, jsi hlavní hvězda...

A rozesmály se, aniž kdo věděl proč.

(Julie)

Zásadní otázka: Má vévodkyně z Dunbaru, říšská princezna, první dvorní dáma císařovny a velitelka Leopardí gardy taky právo něco říct na svou obhajobu, nebo musí držet hubu? Ne že bych se chtěla hájit, to nemám zapotřebí; pokud myslíte, že jsem nemravná mrcha, myslete si to klidně dál, kašlu na vás i na váš názor. Tím spíš, že jsem ještě horší, než si myslíte.

Mám ráda sex. Vy ne? Vyspím se s tím, s kým chci. Vy ne? Ani nechcete? Tak vidíte.

Mám manžela, kterého mám moc ráda. Dlouho mi trvalo, než jsem ho získala a přesvědčila. Hodně nocí jsem taky plakala, když jsem už nevěřila, že to dokážu. Taky mám ráda svoje kamarádky. A vůbec většinu lidí. Je málo lidí, které vyloženě ráda nemám. Od chvíle, co mě naučili vstoupit do jejich mysli a prozkoumat dosavadní život, jsem zjistila, proč jsou takoví, jací jsou. Další chci ještě poznat, jsem hodně zvědavá. A když už je poznávám, dopřeju si taky malou odměnu. Jejich tělo.

Jako velitelka mám povinnost přesně vědět, jaký charakter a schopnosti má kdo s mých jezdců. Ten nejlepší způsob, jak to zjistit, je mentální spojení. Nejlepší způsob Propojení je po dokonalém tělesném sladění. Mám v úmyslu si v budoucnu prověřit každého, ať je to kluk nebo holka. Zatím jsem to jednak nestihla, jednak... no, nebyla jsem si jistá, že je to tak správně. Kromě jiného snadno zjistím, s čím má dotyčný potíže, a vyřeším je. Nebo najdu nějakou schopnost, která by se hodila i ostatním, a dám mu příkaz, aby ji šířil.

Císařovna Diana by strašně moc chtěla prožít to, co zkouším já. Neudělá to, neodváží se. Možná by se dala ukecat, kdyby se dal ukecat Charry. Se mnou, s Valérií nebo jinou holkou, která se mu líbí. Jenže Charry by se nechal ukecat, kdyby to nejdřív zkusila Diana. Nevím, jak moc se o tom spolu bavili, ale uzavřeli nějakou dohodu, že kdo to první zkusí, uvolní řetěz tomu druhému. Zatím oba vyčkávají, žádný nechce být první. A my holky jsme se dohodly, že nezaútočíme, dokud to jeden z nich neudělá. Ale potom ať se oba těší!

Já s Jankem žádnou dohodu neuzavřela, ale přečetla jsem si, že se mu líbí Jana. Tak jsem ji požádala, aby mu vyhověla. Přijala nadšeně, jí se Janek taky líbí. Líbilo se to jí, líbilo se to jemu a já žasla, jak nádherné emoce prožívám, když je mám oba najednou, můžu se s nimi mazlit a ještě je vnímám. Plus pochvala od sester. Plus děkovný impuls od Valérie, která mi stáhla volnou E+ na svoje pokusy. Není moje sestra, ale milenka otce, tedy Tomáše. To se mně zatím nepodařilo.

(Jana: Není to smůla, že dva nejlepší milenci v Arminu jsou zrovna můj otec a brácha? Co má chudák holka dělat? Denise už jsem svedla, a nelituju. Kromě toho, mírná nemravnost je moc fajn!)

Další dvorní dáma je Veronika. Valérie dokonale zná její spády, tak ji požádala, aby stáhla E+ od všech, kdo si to nechají líbit, a všechnu jí poslala. Odměnou jí budou příjemné zážitky. Veronika od té doby pořádá orgie, na které zve co nejvíc lidí. Hlášení pravidelně podává Dianě, která se na zážitky ostatních přímo třese, párkrát se byla podívat a moc se bavila, ale nepřipojí se. Charry s ní byl jednou, neměl námitek a dovolil, aby tam chodila, ale nic víc.

Schválně pro Dianu zřídila Veronika ve sklepě svého paláce přepychovou mučírnu a vymyslela řadu různých mechanismů. Některé objevila ve starých kronikách, jiné vynalezla sama. Diana každý nástroj osobně vyzkouší, než dá svolení. Nejvíc se jí líbí natahování na žebříku, prý aby trochu vyrostla. U oblíbených nástrojů stanovila mez bolestivosti, kterou není dovoleno překročit. Holky od té doby soutěží, které se podaří císařovnu překonat, eventuálně vytvořit nový rekord. Každá nemožná věc se časem stane adrenalinovým sportem.

Diana je správnej sadista a ráda holky mučí. Dřív to dělala osobně, ale odmítala je týrat víc, než stanovila jako krajní mez. Už dávno ji překročily, tak teď týrají jedna druhou a nejradši ty malé ještěrky s dlouhými hřívami, co se hlásí jako nováčci. Při mučení ječí a řvou, ale jen co se oklepou, už se hlásí na další hry. Ničeho se nebojí. Do všeho se vrhají po hlavě. Jsou tak krásné a chytré, že si ten výprask zaslouží už jen za to.

Holky jsou naše mladé gardistky. Když odcházely z Evropy, byly děti, dneska jsou pohlavně dospělé a tím pádem taky svéprávné. Princezny. Kolikrát žasnu, jak jsou odvážné, drzé a brutální. Ty mírné, ostýchavé a hodné se do LG nehlásí; díky Bohu, ty divoké by je uštípaly. Soutěží jednak spolu, ještě radši s kluky z různých bojových složek. Císař má Tygří gardu, jinak každý komthur velí vlastnímu pluku. Janek je velitelem Ochranného oddílu. Skvělí kluci.

Rvačky s kluky jsou vždycky lepší, protože zásadně končí pořádným mejdanem. Všichni se nadšeně sázejí, o cokoliv; občas se holčička ráno probudí vedle kluka, kterého vůbec nezná a netuší, co mu všecko večer slíbila. Je trapné se vyptávat, jak se jmenuje a co bylo večer. A to by se hrozně ráda pochlubila všem kamarádkám! Veronika říká, že první orgie má holka obrečet. Přibývá holek, které absolutně nechápou proč.

Diana se domnívala, že rozpustilé hry přispějí ke snadnějšímu namlouvání a budou mít za následek uzavření mnoha manželství. Pravdu měla částečně. Mladí se opravdu snadno zamilují a sňatek uzavřou nejlíp okamžitě. Jenže stejně rychle se zase rozejdou; na příštím mejdanu se každý zamiluje do někoho jiného. To hlavní, čeho chtěla Diana dosáhnout, totiž narození dalšího dítěte, na sobě holka začne pozorovat v době, kdy už absolutně nemůže vědět, s kým to má. Ani ji to zvlášť netrápí; je to její dítě, případně jejího rodu. Odborně se tomu říká matriarchát.

Gardistky patří převážně do kasty WF, bojovník/čaroděj. Dělají čím dál větší pokrok, naučily se brát informace z Propojení a občas žasnu, jak jsou šikovné. Učím je ráda; když postřehnu schopnou holku, pozvu si ji, důkladně prosonduji a pak stanovím, koho má požádat o další výcvik. Třeba Janka, když je typ, jaký se mu líbí. Nebo Tošia Yamanakiho; má trochu svérázný vkus, ale jeho mysl je omračující. Denis je nejlepší a líbí se mu všechny holky. Nebo vlastně nevím; mění se nám před očima a bude se měnit ještě víc. Možná bych měla varovat, aby ty, co ho chtějí svést, pohnuly kostrou. Začíná projevovat stejné sklony jako otec: když ho zaujme něco jiného, vykašle se na holku... ne, odloží ji na později. Pro tátu byly ženské vždycky jen relaxace, ony po něm šílely a on jim po nějaké době vyhověl. Ne že by musely prosit na kolenou, ale...

(Jana: Ještě že tak, o děti nedbal vůbec. Co jsem vůbec kdy zažila příjemného se svými otci? Jeden mě nenáviděl už za to, že existuju, druhý na mě kašlal. Zásadně mu říkám Tomáši! Táto mu budu říkat, jestli ho někdy dostanu do postele!)

(Tomáš: Když cítím tvou upřímnost, mám skoro chuť to udělat!)

Jsou od sebe půl zeměkoule, takže nehrozí. Jen se tak šponujou.

(Jana: Já to myslím vážně!)

(Tomáš: Já taky!)

Držte klapačky oba, tohle je můj záznam.

Součástí výcviku je maskování. Iluzorní magie, chcete-li. Vytvoření iluze, že okolí vidí něco docela jiného, než je v reálu. Doposud na to holky kašlaly, protože jim bylo fuk, co ostatní vidí. Na této cestě udělaly veliký skok a taky spolu soutěží. Včetně dětí. Jsou krásně nazdobené, hřívy mají až na zadek a ozdoby jen takové, aby se líbily. Občas zkusí nějakou provokaci, třeba ozdobné jizvy na tvářích. Spirály ze zlata, hvězdička na čele, diamant v nose. Na prvním hezčím klukovi si vyzkoušejí, jestli to skousne a když jo, zůstanou tak. Když to neprojde, přesvědčí ho, že se mu to jenom zdálo. Uvidíme, co bude dál.

V tomto momentě se na mě obrátily tři zdejší holky se žádostí o vysvětlení. Velmi sebevědomé, bystré a hezké. A čisté, to pro případ, že bych se chtěla pomazlit. Chtěla jsem.

Potom jsem zjistila, že jsou to místní WZ. Ne-li co horšího. Těžce našláplé. Silnější než já. Pár okamžiků jsem zauvažovala, zda jsou vůbec lidé. Pak mi to začalo být jedno.

Tak dobře, vycucaly si mě. Byly na mě tři a silnější, první kolo jsem prohrála. To se mi v magii stává málokdy, snad s Valérií, Maryškou, May-Britt... rovnocennými soupeřkami. Miluju, když mě někdo porazí. Slíbily mi odvetu, docela se těším. Ještě mě mohly trochu trápit, ale vypadá to, že se chystají na Denise. Patří mu to, smetákovi.

Každopádně se začínám dobře bavit.

Errata:

30.05.2021 11:11